Po návratu z Copland
passu jsme ještě několik dní relaxovali při lezení v okolí
Wanaky, než jsme vyrazili dál. První zastávkou měl být výlet
do Gilespi passu, asi třídenní cestu do hor ovšem zhatilo špatné
počasí hned druhý den. Takže na první chatě, kde jsme nocovali,
jsme se obrátili na podpatku a mazali k autu, kam jsme dorazili
totálně promáčení. Na samostatný článek, by vydal popis
cesty. Směrem tam jsme byli líní sundavat boty na brodu, a tak
jsme si raději zašli sedm kilometrů velmi obtížným terénem,
což jsme ovšem na začátku netušili a ještě prodloužili
návratovou trasu. Zkrátka to byla zkratka, delší, zato horší
cesta. O to větším překvapením pro nás bylo, když jsme se na
zpáteční cestě z nějakého záhadného důvodu rozhodli tuto
cestu místo brodu absolvovat ještě jednou, přestože tentokrát
jsme byli tak zmáčení, že by ani nemělo význam sundavat boty.
Zbytek západního
pobřeží jsme procestovali v dost turistickém duchu. Měli jsme
již domluvenou práci v okolí Blenheimu, a tak jsme se rozhodli
západní pobřeží projet a zastavit jen na turistických atrakcích
jako jsou ledovce Fox a Franz Josef splazující se téměř až k
moři, výhledy na nejvyšší vrcholy Zélandu nebo „palačinkové
skály“. Standardní turista tuhle asi dvě stě padesáti kilometrovou
cestu „pustinou“ bez vesnic a benzínových pum projede za den
maximálně dva. Co taky zde, západní pobřeží je známé
permanentně špatným počasím a velmi agresivními sandflies...
Ale to by jsme nebyli my
abychom tenhle krásný kus země jen profrčeli a jen třikrát
vystoupili z auta. Tak jsme i zde (i díky hezkému počasí)
strávili několik dní, udělali mnohem více zastávek a malých
odboček z trasy. A na jedné z těchto odboček, na ryby, bylo
potřeba přebrodit naším vozem boční rameno řeky. Jedním
směrem to šlo hladce, ale mezitím, co jsme se (neúspěšně)
věnovali rybolovu, přišel příliv. Voda, která přestala odtékat
plynule do moře se v bočním ramenu o pár centimetrů zvedla. My
netuše nic zlého jsme do již známého brodu neohroženě vjeli a
přímo vprostřed řeky nám chcípl motor. Dál už ani škyt.
Sedíc v napůl zatopené Efince se snažíme přijít na to co se
vlastně stalo a hlavně co s tím. Těžkou dodávku sami z vody
nedostaneme.
Naštěstí se mezitím
na místě objevil starší manželský pár s džípem a vytáhli
naše nepojízdné auto z vody, takže při přibývajícím přílivu,
jsme alespoň mohli rozjímat na suchu. Na souši naši zachránci
usoudili, že se nám dostala voda k baterce, a že nás zkusí přes
kabely nastartovat. No nepovedlo se, po propojení aut kabely se
nestalo nic. Situace vypadala velice zoufale, protože máme automat
nemohli nás naši zachránci nemohli odtáhnout do servisu
(automatická převodovka se nesmí tahat na další vzdálenosti
kvůli mazáni) a odtahovka z takto zapadlého místa by byla
strašlivě drahá. Nakonec jsme se rozloučili s tím, že snad něco
vymyslíme.
Tak jsme osaměli s
mrtvým autem na krásné, ale pusté pláži. Náš plán byl počkat
do zítra a třeba se něco stane. Třeba voda vyschne a motor
obživne. Nečekali jsme nakonec ani tak dlouho a opravdu se něco
stalo. Přijela nádherně pomalovaná zelená dodávka a z ní se
vyvalil menší postarší hipík. Hned se ho ptáme jestli
náááááhodou nerozumí motorům a on suverénně prohlásí, že on
ano, a že my asi potřebujeme jeho pomoc, když se tak ptáme.
Popíšeme mu situaci a hned má jasno co, se stalo a co je potřeba
udělat. Má jedinou podmínku, a to, že si tu práci odvedeme sami,
protože je moc špinavá a trošku obtížná. Nemůžeme než
souhlasit a začínáme se radovat, že jsme snad zachráněni.
No a co, že se to stalo?
Naše Efinka má sání vzduchu do motoru vepředu uspod auta, a jak
voda trošku stoupla, tak jsme si nasáli vodu se vzduchem až do
motoru. V tom tkvěl celý problém. Oprava by byla poměrně
jednoduchá, nebýt stísněné konstrukce a umístění motoru v
dodávce. Bylo potřeba vyšroubovat všechny svíčky a pomocí
startéru vycákat vzniklými otvory vodu z válců. Dále odmontovat
sání u vzduchového filtru. Pak vrátit svíčky na své místo,
nastartovat a držet motor pod plynem, aby nechcípl do té doby, než
se vysuší. Pak připojit sání a pořád držet otáčky nad dvěma
tisíci za minutu než se vysuší i vzduchový filtr. Jestli se nic
nezničilo tak by tento zásah měl pomoci. Teoreticky to vypadalo
jednoduše, ale realizace byla složitější. Ono totiž
vymontovat svíčky z motoru našeho auta je práce pro fakýra.
Motor je pod sedadlem spolujezdce a vše je stísněné, málo
prostoru a pokud možno někde za rohem a pěkně špinavé. Lukáš
bojuje s klíčem a svíčkami více než hodinu. Baterka je naštěstí
dost silná a vycákat vodu z motoru naštěstí nebyl problém. Pak zase
skoro hodinu montuje ty čtyři zpropadené svíčky zpátky a já s
chlapíkem mu hlasitě fandíme. Každý má samozřejmě po ruce i
nějakou tu dobrou radu. Dobrá rada je totiž k nezaplacení.
Opravdu je to (cituji Lukáše) blbá a špinavá práce. Pak už jen
čekáme co se stane. Napoprvé se motor otočí, škytne a nic se
neděje. Klesáme na mysli, ale hipík, říká že to je na dobré
cestě. Na podruhé motor škytne naskočí a z výfuku se ženou
oblaka páry. Motor trošičku odmlouvá a pochcípává, ale běží.
Po chvilce se zdá že máme vyhráno.
Po celoodpolední práci
je Efinka vysušená a přemýšlíme nad odjezdem.. Z našeho
automechanika původem z Německa, se mezitím vyklubal osamělý cestovatel,
který ve své dodávce putuje již dvacet let po západním pobřeží
Nového Zélandu. Osamělost se projevila zpočátku zábavnou
upovídaností našeho zachránce a hovor příjemně plynul. Zatímco
byl Lukáš napůl zapuštěn do motoru, hovor se stočil od
nepoučitelnosti člověka (!), přes trávení škůdců na Zélandu
nechvalně známým jedem 1080, až k politické situaci na Zélandu a to zrovna ve chvíli, kdy byly opravy hotové a zvažovali jsme odjezd.
Protože se náš společník dostal do ráže a nám přišlo
nevhodné ho přerušovat, přeci jen nás zachránil, nakonec jsme
se rozhodli zapojit vzduchový filtr až ráno a strávit na místě
noc. Diskuze, která měla spíše podobu monologu, se od
odpovědnosti jednotlivce za své jednání a za své okolí
přesunula k politice Britského království. Zde náš německý
přítel nezapřel své kořeny a opřel do kritiky monarchie, co to
šlo. Nenechal vlásek suchý ani na královské rodině, premiérovi
ani na samotném parlamentním systému. Tady na Zélandu se vliv
britského imperialismu a nedemokratická povaha systému projevuje
také! Místní jsou političtí ignoranti a nejsou schopni pochopit,
že Britské království, nemá s demokracií nic společného. Ale
on, že to tak nenechá. Nejen v Británii a na Zélandu, ale na
celém světě by měla zavládnout jedna velká světová
demokracie. Hipisácký automechanik se znenadání změnil v
zapáleného, a trošku paranoidního, světového revolucionáře.
Přednáška se ze západem slunce přesunula od povahy existujících
politických systémů k představám, jak by tedy měl fungovat
systém nový. Samozřejmě jsem nezapřela své vzdělání a
snažila jsem se také přispět do „diskuze“, ale bylo mi
umožněno se vždy projevit jen krátkými vsuvkami, bez větší
odezvy. Nebyla jsem totiž ve svých úvahách ani v nejmenším tak
daleko jako můj protějšek. Ukázalo se, že světový revolucionář
nezůstal jen u prázdných frází. Inspirován americkou a zejména
německou ústavou, vypracoval vlastní verzi světové ústavy.
Jednotlivé státy ji budou postupně přejímat, a tak zavládne
světová demokracie. Je potřeba jen šířit tuto ideu do světa. Zřejmě jsem působila jako vhodný objekt k šíření světové
demokracie, a tak jsem dnes patrně jeden z mála šťastlivců,
který se může chlubit vlastnictvím „originální kopie“
budoucí světové ústavy. Takové tedy bylo naše setkání se
světovým ústavodárcem.
Samotný text ústavy zveřejňovat
nehodlám, dokud se s ní plně neseznámím a to udělám, jak jsem
slíbila, hned jak bude čas. Takže nezoufejte, nové zítřky možná
nastanou.
