Po jižní části západního
pobřeží jsme se s ústavou v kufru vydali ještě do okolí Hokitiky,
která je proslulá neuvěřitelně modrou řekou protékající vápencovými
soutěskami, a zároveň temně hnědými taninovými jezery a potoky. Počasí
se příliš nevydařilo a bylo pořádně deštivo a zima, jak se na správné
západní pobřeží sluší a patří. O to vice jsme zajásali,
když cestou do Greymouthu nám předpověď v rádiu konečně hlásila
zlepšeni a několik hezkých dni. Když jsme míjeli odbočku na Arthur
pas zmocnila se nás náhlá touha zase vyrazit někam do hor, rozhodnutí podpořené ještě příznivou předpovědi padlo okamžitě. Bohužel jsme se nemohli na místě
otočit a museli jsme dojet až do Greymouthu, abychom doplnili zásoby.
Bez konkretního plánu jsme nabrali jídlo na čtyři dny v horách a
frčeli zpět do nám již známého |Arthur Pasu. Pospíšili jsme si a ještě
večer jsme v místní DOCové kanceláři dumali nad mapou, co a jak. Po
krátké konzultaci vyhrál nakonec dvou až třídenní výlet na
Waimakariri Falls Hut. Přechod sedýlka z údolí reky Waimakariri na
druhou stranu silnice do Arthur Pasu není technicky náročný, ale
sestup ze sedla k řece Rolleston se nám zdál velmi ošemetný z
hlediska orientace v terénu a několikrát jsme si také pěkně naběhli.
První noc jsme ještě
strávili v autě na našem oblíbeném free kempovišti. Sbalené batůžky
dřepěli v noci na našich místech na sedačkách a ráno jsme si místa
vyměnili a zajeli zpátky do vesnice, kde jsme nechali auto a na
začátek treku stopovali. Tak nás bude Efinka čekat na půl cesty mezi výchozím a cílovým místem naší výpravy. Před nástupem na stop ještě
zběžně kontrolujeme předpověď počasí v Docu. Když vycházíme na
ulici, moji pozornost upoutá podezřele známa tvář: Už včera jsem
zpozorněla, když jsme se potkali ve dveřích, ale prozřela jsem
teprve teď. I na druhé straně zřejmě došlo k určitému poznáni a
slyším roztomilou lámanou češtinou „Ahoj, jak se mas?“. Mene
lámanou francouzštinou odpovídám a nevěřím náhodě tohoto setkání.
Guillaume je kamarád z posledního pobytu ve |Francii. Jaká náhoda
nás svedla dohromady zrovna tady! Chvíli klábosíme o životě, ale
všichni máme náročný program, a tak se brzy rozcházíme. Poznaje, že máme v úmyslu stopovat stejným směrem dává si Guilluame ještě
kávu a my máme šanci chytit stopa jako první. Po necele pul hodince
už nasedáme do auta. Postarší mistňák nám sděluje, že na rozdíl od
nás je v zde poprvé a máme si říct, kde nám má zastavit. Před
vyložením ještě dostáváme jablíčko na cestu a hodně štěsti.
Trek začíná na druhé
straně mostu přes řeku Waimakariri, kterou jsme před několika
měsíci nesčetně krát brodili a poznávali pravdu přísloví
„Nevstoupíš dvakrát od stejné řeky“. Pěknou a jednoduchou
pěšinkou jdeme asi hodinu až se ocitáme na mýtince s nepříliš
malebnou chatou Antri Crow hut. Pozornému čtenáři by jistě
nemělo ujít, podezřelé jméno. Od chaty je vidět přímo do
bočního údolí, kterým protéká řeka Crow, podle které jsme
poprvé sestupovali dolů od Avalanche Peaku. Pěšinka i nadále
vede po rovince a občas sestupuje do širokého kamenitého řečiště,
kdy ji my většinou ztrácíme. Po dvou hodinách už jsme na chatě
Carrington. Svačíme a váháme co dál. Je příliš brzy na chatě
zůstat a škoda nevyužít den naplno. Nakonec vyrážíme dál,
cesta by měla stoupat a terén se zhoršovat, ale naštěstí máme
stan, a tak v případě předčasného vyčerpání budeme mít střechu nad hlavou. Výstup pod sedlo k Waimakariri Falls
nakonec není složité a díky překrásným výhledům rychle
utíká. Když se konečně nad posledním výšvihem kolem vodopádu
ukáže chata, máme přeci jen všeho plné kecky a opouští nás
původní přesvědčení, ušetřit pár doláčů a přespat ve
stanu. S povděkem svalujeme batůžky v útulné boudě, kterou
spravuje Horolezecký klub Otagské univerzity. Za svých pět doláčů
ovšem dostáváme nebývalí komfort ve formě elektrického
osvětlení napájeného solárními panelů. Nehledě na to, pro vodu
musíte do mrazu ven několik desítek metrů k potoku. Večeře při
západu slunce a šup do spacáčků. Zítra s východem slunce už
musíme být na trase neboť nás čeká více jak deset hodin
neznačené cesty náročným terénem.
Opravdu se nám podaří
ještě za tmy vstát. Nadávám cosi o teplém obýváku a televizi
a chválím boha, že můžu ve spacáčku zůstat o pár minutek
déle než Lukáš (asi bych spíš měla chválit jeho) připraví.
Abych se vyhnula výčitkám, ještě zachumlaná ve svém spacáku
začínám balit ten Lukášův a pomalu cpu všechny krámy do
batohů. Mačky pro jistotu necháváme navrchu. Pár minut po
východu slunce jsme na cestě.Chvíli stoupáme podél řeky, a už
poznáváme sedlo. Přestože do něj stoupá evidentní pěšina
(přístupová cesta na Mt. Rolleston a na hřeben vedoucí do údolí
Otiry), my se vydáváme doprava mezi Mt. Amstrong a kótu 1820. Po
nastoupání potřebných výškových metrů se před námi objevuje
pánev sněhových polí, kterou procházíme nakonec bez maček a
bavíme se představou, jak by nás tam našli po stovkách let
zmrzlé pod ledem jako Otziho.Až na nepříjemě veliký kámen,
který se mi uvolnil o´pod nohou a Lukáš ho sotva stihl propustit
mezi nohama je cesta bezpečná, a tak se i na druhé stráně stále
ještě smějeme. Tam ovšem začíná ta pravá zábava. Dlouhou a
vážnou diskuzi věnujeme otázce jestli se pustit dolů strmým
kuloárkem nebo jsme již v popisu cesty u věty, která říká, že
výraznou strží vpravo od vody se pouštět nemáme. Chvíli
nevěřícně zíráme na svahy nad strží a snažíme se
zorientovat. Nakonec volíme správnou cestu a sestupujeme ostrým
suchým korytem potoka. Podobných „diskuzí“ probíhá ještě
několik a sestup strmými nepřehlednými svahy nám jde opravdu
hodně pomalý. 'Zřejmě jsme se při jedné z mnoha „orientačních
přestávek“ nakonec museli rozhodnout špatně, protože jsme se
ocitli právě na té travnaté plošině, které jsme se měli
vyhnout širokým obloukem. Následuje ostrá hádka, kdo komu co
nesdělil, zatajil nebo špatně přeložil, a kdo kolikrát komu
říkal, že máme jít jinudy. Otázky zůstávají nevyřešené a
my si snažíme představit, jak se dostat zpátky do cesty a to
zrovna do místa, kde se máte držet vysoko nad travnatou terasou,
abychom se vyhnuli vodopádu. Aniž jsme si jisti, že máme ten
správný vodopád, traverzujeme strmými skalkami a sutí a potok
nakonec stejně překonáváme pod vodopádem. Dál se musíme
rozhodnout jestli se již máme spustit dolů do koryta řeky, která
se mezitím ocitla hluboko pod námi nebo pokračovat a traverzovat
stále strmějšími svahy sutí, která místy přechází v trávu.
Vítězí postup svahy, až k poslednímu suťovému poli, kde by
mělo jít bezpečně sejít až k řece. Suť se nepříjemně sype
a oba dva se těšíme až budeme v trávě. Ta nám ovšem způsobila
ještě větší adrenalin, protože vůbec není méně strmá,
děsně klouže a ještě si nevidíte pod nohy. Vzdálenost jednoho
kilometru překonáváme více jak hodinu než se konečně dostáváme
do místa sestupu. Cesta sice není vidět až dolů, ale důvěřujeme
našemu papírovému průvodci a s velkým pocitem ohrožení se
pomalu sypeme se sutí dolů. Dojde i k několika pádům. Naštěstí
všechny končetiny zůstávají celé i po poslední pětimetrové
lezecké pasáži. Zbývá než se proskákat řečištěm mezi
balvany až k místu, kde na pár kilometrů pokračuje značená
cesta zalesněnými úbočími vysoko nad místy, kde se řeka vlévá
do úzké skalní soutěsky a a posiluje již tak mocný tok řeky
Rolleston. Bohužel stále ještě nemáme vyhráno. Cesta lesem je
stejně strmá, mokrá, blátivá a plná polomů, které se musejí
složitě obcházet. Po šesti hodinách sestupu nám hodina cesty
bujnou vegetací připadá jako věčnost. Jásáme, když konečně
dojdeme k suchému potoku, kterým sestoupíme zpět do řeky.
Posledních pár kilometrů řečištěm hopkáme z kamenu na kámen
po levém břehu řeky Rolleston, až k nekompromisním útesům.
Zouváme boty. Protože nás ještě čekají dva brody v krátkém
sledu za sebou pokračujeme dál v sandálech. Nebudu Vám povídat,
že po konečném obutí bot jsme asi po deseti minutách došli k
bočnímu přítoku a boty nakonec museli zase dolů. Tento brod představoval poslední překážku mezi námi a prašnou cestou
obsluhující železniční tunel. Dva kilometry na hlavní jako
bychom uběhli. Na silnici se dostáváme u podjezdu železnice
kousek nad vesničkou Otira. Začíná se stmívat. Zkoušíme štěstí se stopem, ale pomalu se smiřujeme s nocí ve
stanu na nevábném odstavném parkovišti. Ještě než to stihneme,
nám nakonec zastavuje půjčovnový kampervan s mladým rakouským
párem, který Artrhur Pasem pouze projíždí (ani nemají čas
zastavit na vyhlídkách). Dostáváme jablíčko (kousek níž na
silnici je prodávají) a vysazují nás hned u Efinky, která vedle
obrovského obytného auta (v angličtině „motor home“) vypadá
jako autíčko pro panenky. Batohy házíme na postel a už se
nemůžeme dočkat až si to s nimi o pár kilometrů dál vyměníme.
