Nemůžu zapřít, že když jsme konečně po dvou dnech plavby zakotvili v semarangském přístavu, výrazně se mi ulevilo. Netrpěla jsem sice mořskou nemocí, ale klaustrofobickou představou, že v případě nehody se z přeplněné lodi nemůžeme všichni včas evakuovat a už vůbec se nemůžeme vejít do těch pár záchranných člunů, kterými loď disponovala.
Ještě než jsme vystoupili z lodi vrhli se na nás taxikáři a my jen trpělivě opakovali, že čekáme na kamarádku. Bohužel se naše couchsurferka Mega zdržela v práci a my to museli taxikářům opakovat další dvě hodiny. Když to i taxikáři vzdali a šli domů spát, začala jsem na chvíli uvažovat, kde se ve mě bere to přesvědčení, že opravdu přijede. Nakonec přijela. Slupli jsme spolu rychlou večeři, a pak už jsme naši hostitelku v podstatě neviděli, protože brzy ráno odletěla na služebku. Alespoň jsme si mohli půjčit motorku a prohlédnout město. Hlavním cílem však bylo zjistit jak jedou lodě na ostrovy zvané Karimunjava. Mezi místními jsou vyhlášené díky zachovalým korálovým útesům a nespolehlivé lodní dopravě.
Semarang jako město určitě nestojí za samostatnou návštěvu, ale v informacích jsme se alespoň dozvěděli, že loď by měla dojíždět zítra ve dvě hodiny ze tři hodiny vzdáleného přístavu Jepara. Jen ještě máme přijít ve tři, kdy se vydává námořní předpověď, abychom ověřili, že se opravdu pojede. Znělo to báječně. Dneska se zdržíme ve městě na setkání couchsurferů, třeba získáme nějaké tipy a zítra prvním ranním busem do Jepary... Ve tři jsme se dozvěděli, že loď vyráží už v devět ráno a my už nemáme šanci stihnout se pobalit a chytit poslední bus v pět. Vyrazíme tedy za památkami.
Odpoledne jsme nějak proflákali po městě s obzvláště hodnotnou návštěvou jídelny v čínské čtvrti hned vedle chrámu. Dali jsme si jen čaj, ale po chvíli to místním Číňanům/Indonesanům nedalo a pozvali nás na drink! Vážení bylo to pívo a to hned v sedmičkových lahvích. Pro Lukáše jen jedna, protože řídil. Já stihla tři a nutno říci, že jsem byla opravdu veselá. Během toho nám bylo naservírováno několik chodů zahrnující žabí stehýnka nebo podivné hvězdicovité ovoce. Slibovali nám i želvu, ale na tu bohužel nedošlo. Nakonec to všechno za nás zaplatili a udělali nám noční prohlídku dalších prý velmi starých chrámů a na závěr nabídli zdarma ubytování v místním hotelu. Poslední jsme s díky odmítli a s téměř dvouhodinovým zpožděním dorazili na couchsurfingovou slezinu. Sraz byl v kavárně, vyvedené po západním stylu. Evropské byli také ceny za kávu, přestože obsluha s námi odmítala mluvit a pokaždé tahali losa, kdo k nám půjde. Byli jsme zde jediní dva cizinci... Když jsme překonali počáteční rozpaky i u ostatních účastníků akce, bylo z toho celkem podařené setkání. Při odchodu za nás někdo zaplatil naši útratu i parkovné, aniž bychom tušili, kdo to má na svědomí. Někdy to v té jihovýchodní Asii není špatné.
Protože byla naše hostitelka pryč na delší dobu mohli jsme si půjčit její motorku i na plánovaný výlet do srdce ostrova. Snaha omezit výbavu na minimum nakonec dopadla tak, že jsme s sebou měli téměř všecko, ale jen v jednom batohu, který se mi naložil na záda. Cestou jsme z něj vypreparovali stan a vyvázali ho gumicukama k motorce, takže se mi nejen ulehčilo, ale ještě ten balík podpíral batoh nad ním. Tím se nám podařilo zvýšit cestovní komfort na snesitelnou úroveň. Lukáš postoupil v řízení motocyklu už do úrovně pro pokročilé. Musel se vypořádat nejen s hustým provozem, ale také s ručním (vlastně nožním) řazením. Ze Semerangu jsme vyrazili vedlejšími silničkami směrem na Candi Sukuh. Ze začátku se nedalo pořádně jet, protože byl neuvěřitelný provoz. Když jsme opustili hranice města, přidal se k tomu ještě hrozný stav vozovek. Asi v polovině cesty se silnice začaly stoupat do kopců. Výhledy na rýžová políčka a tradiční domky byly uchvacující. Idilku kazil jen těžký batoh na zádech a mrak, tající vulkán Gunug Lawu našim pohledům. Vlastně bych neměla zapomenout na Lukáše, který se zejména v prudkých kopcích (serpentýny jsou tu zřejmě sprosté slovo) pral s řazením, takže jsme s sebou v nepravidelných intervalech škubali. Vždycky jsem bez varování vyskočila a v setrvačnosti i s batohem vyrazila kupředu, zatímco Lukáš i se strojem zůstával na místě. Podobná akrobatická cvičení, končila zpravidla pokusy o přeskočení řidiče obkročmo nebo mu alespoň vlézt na záda. Postupem času se intervaly zvětšovaly a výpady ubývaly na intenzitě, až se omezily na pouhé střety helmami. V závěrečném výjezdu na Candi Sukuh došlo k několikerému neplánovanému zastavení ve svahu. Načež se Lukáš už nemohl rozjet a já musela i s batohem několik desítek metrů šlapat pěšky než se svah trochu srovnal. Odměna byly ruiny chrámu situované ve svahu s nádhernými výhledy. Celé místo mělo úžasnou atmosféru a nikde ani slechu po turistech. To se bohužel nedá říci o druhém chrámu Canti Cetho. Architektonicky sice zajímavý ale plný pózujících asiatů. Na odbočce z hlavního chrámu jsme ještě objevili tzv. opičí chrám, kam už to davy fotekchtivých turistů nedotáhli a byl tam klid a pohoda. Z chrámu sice zbývá jen málo, ale pro krátký odpočinek od ruchu hlavního chrámu jsme ocenili. Pozdější výzkumy u místních ověřili, že odsud opravdu vede stezka na vrchol Gunung Lawu. V danou chvíli jsme však nebyli připraveni ji vyzkoušet.
Teprve se setmněním jsme dorazili do vesničky/resortu Tawanmangu , kde jsme po chvíli dotazovaní našli uchazející ubytování. Nebylo jich tam málo, ale vetšina byla zbytečně drahá. Při pěší výpravě za potravou se ukázalo jak úmorná Lukášova nerozhodnost. Místo, aby jsme zapadli do prvního ucházejícího podniku hrkali jsme se půl hodiny podél hlavní, abychom skončili u obvyklé misky nudlové polévky. Alespoň jsme cestou ulovili něco smažených bananů, které se v Indonesii staly naším neojoblíbenějším docpávadlem. Po celých sto osmdesáti kilometrech na děravých silnicích s hustým asijským provozem a těžkým batohem jsme usnuli během okamžiku a vůbec nám nevadilo řev motorek a autobusů hned před našimi okny.
Druhý den ráno jsme nasedli na motorku a dojeli závěrečných deset kilometrů k vychozímu bodu na vrchol. Tam nás zkasírovali o roztomilých deset tisíc rupek na osobu a anglicky mluvící pan Budi nám pečlivě vysvětlil cestu na vrchol a k tomu zdarma přihodil vařené sladké brambory na oběd. Při nástupu na kamenné schody jsme minuli pár pěkných plácků na stany a hned nám bylo líto vynaložených peněz za hlučný nocleh. Přístĕ bychom to dotáhli večer až sem.
Výstup jsme nezapočali příliš rázně a do obvyklého tempa jsme se dostali, teprve když nás k tomu přinutil studený déšť. Ten zapříčil hustý mrak, který se na horu navalil a odmítal ji opustit.Z destě se stal slejvák a z našeho výstupu se stalo pochodové cvičení, protože se nám zakryl výhledy. Navíc byla zima jak v psinci. Cestou jsme potkali horskou boudu (v pravém slova smyslu), kde se dá najíst a ubytovat (přespat na zemi ve společné nocležárně). Nikde jsme však neviděli slibovaný pramen, proto jsme pokračovali jestě o několik desítek výškových metrů dál. Tam jsme nalezli pramen plný odpadků, které byly ostatně všude, další boudu a jeskyňku, ve které si nějaký filuta postavil stan. Stále lilo jako z konve, a tak jsme strategicky zalezli na něco, čemu by jsme asi mohli říkat veranda a objednali si horký čaj. Už jsme ho opravdu potřebovali, poprvé po nekolika měsících nám byla opravdová zima. Dokonce větší než v klimatizovaném autobuse na Filipínách. Kdo to zažil rychle pochopí. Když jsme zjistli cenu za čaj a případný pokrm byli jsme opravdu hodně zklamaní. Cena byla totiž byla úplně normální jako jinde v Idonésii! To nás rozmrzelo zejména proto, že jsme to všechno nemuseli tahat na chrbu a dopřát si trochu “luxusu" a cestovat na lehko! No ale když už jsme to všechno s sebou měli, hodlali jsme to taky použít. Pod střechoplachtou verandy jsme postavili stan a pak ho jen přesunuli na místo určení, kde nejméně foukalo. Uvařit večeři už byl standardní problém. V noci byla neuvěřitelná kosa a naše letní spacáčky do deseti stupňů nad nulou jako by se míjely účinkem. Když jsme konečně začali podřimovat začali kolem nás lomozit hordy nočních příchozích, kteří vyrazili na prodloužený víkend, zítra bude asi na vrcholu pěkný nával. Líp už jsme to načasovat nemohli!
Vrcholový den spočíval v závěrečných necelých sto výškových metrech, které jsme lehce zvládli během patnácti minut. Cestou nás těžce vzalo za srdce několik nádherných kempovacích míst těsně pod vrcholem. Na druhou stranu tam nebyla voda a den předtím opravdu bylo psí počasí. Přesto jsme několik stanů objevili i přímo na vrcholu. Kromě stanů tam byla i hromada lidí většina zabalená od hlav až k patě, ale šlo rozeznat, že jde o místní. Měli totiž ve většině případů žabky! Zůstával nám rozum stát. Obzvláště nad kombinací s tlustými teplými ponožkami, které si do nich někteří byli schopni narvat. Když jsme konečně měli čas věnovat se kráse místa, zjistili jsme, že jej ze všech stran halí hustá vrcholová mlha. Do východu slunce už zbývaly jen minuty. Místní se mezitím otrkali a pro nedostatek jiné zábavy jsme s každým museli udělat "picture, Mister". Kdyby jsme za každý vybírali pět tisic rupek, staly by se z nás tam nahoře milionáři během jediného dopoledne. Zatím, co některé už přestalo bavit i focení s bělochy a vydali se zpět, my jsme setrvali a odměnou nám nakonec byli překrásné výhledy, se kterými jsme se mohli vyfotit zase my. Zpátky u stanu jsme si užívali ranního sluníčka, sušili stan a doháněli chybějící snídani. Naštěstí i odsud bylo na co koukat a my si po dlouhé době užívali horskou pohodičku. Sestup jsme zvolili delší, ale oficiálně pozvolnějšií cestou. V partiích nad úrovní lesa je cesta pěkná, ale sotva vleze do lesa motá se v nekonečných serpentýnách. Dolů je to úmorné a cesta jde pomalu, ale nahoru to musí být úplné peklo. Nakonec skončí i serpentýny a cesta se změní ve strmou blátivou klouzačku, kde má zase člověk obavy, aby mu to nejelo až příliš rychle. Návrat tudy nebyl ani kratší ani rychlejší. Jedinou satisfakcí nam byli výhledy ve vrcholových partiích a párek opic, který nám zpestřil cestu těsně před cílem. Dole se nás opět ujal mistr Budi, nabídl zdarma horký čaj a nakonec i kontakt na ubytování zdarma ve měste Solo, kde jsme nakonec strávili noc. Původní plán byl dojet ještě notný kus dál, ale cesta byla dlouhá a řidič unavený. Mezitím nás chytlo několik průtrží, ve kterých sotva bylo vidět na krok a museli jsme se dočasně odstavit. Už byla tma a my stále ještě byli dvacet kilometrů od našeho útočiště v Solu (ještě štěstí, že jsme ho měli), když jsme píchli kolo. Neděle večer a hustý déšť téměř halili liduprázdnou vesničku do temného hávu. V jediné osvětlené, ale opuštěné jídelničce jsme se optali na opravu a opravdu tady servis mají! Očekávání byla přehnaná, ale jakýsi mladík uměl pneumatiku opravit i doma v kůlně. Za pomoci benzínového kahanu a neurčitých kousků gumy měl za půlhodinu hotovo. Bohužel duše byla stále prázdná. Naštěstí se našlo řešení i pro tuto situaci. Za dvacet tisíc rupií jsme dostali nějaký pěkně vysloužilý, ale funkční kousek. Alespoň se dalo jet dál. K tomu se ještě váže historka s onou místností. Když jsem se zmíněné dotázala, nejdříve rozpačitě mlčeli, ale nakonec mávli rukou přes dvorek k malým plechovým dvířkám a vybavili mne deštníkem. Pršelo sice pořádně, ale těch pár metrů přeci jen zvládnu bez něj. Přesto na něm paní domu trvala. Nakonec jsem si to vzala, abych neurazila a odložila jsem je před vrátka záchoda. Toho, že neměl střechu jsem si všimla hned, toho, že ze střechy vedlejšího domu se valí voda přímo na sousedovic záchod jsem si uvědomila teprve, až když jsem přidřepla se sundanými kalhotami. Posledního suchá místa, která doposud odolávala přívalům deště, by se najednou dala ždímat. Z toho plyne nové indonéské poučení: neodkládej deštník, když je střecha daleko. V Solu nás přivítali v umělecko-studentském bytečku a my se mohli zkurýrovat na další den.
Ráno jsme s malým zpožděním způsobeným celkovou únavou vyrazili dobýt chrámový komplex Prambanan. Tento hinduistický komplex leží na hlavní silnici do Yogyakarty a není problém jej najít, protože je dokonce značený. Turisté zaplatí za vstup deseti násobek oproti místním a mohou jít také dál. Jdou sice jiným vchodem, ale nakonec všichni vidí to samé. Než jsme se stihli rozkoukat ujali se nás mládé studentky-průvodkyně v zácviku. Upřímně, moc jim to nešlo a všechno co potřebuje běžný turista vědět se dozví s dvaceti minutového videa, které promítají u muzea, a které docela obstojně nahradí i placeného průvodce. Proto doporučujeme shlédnout předem. Zbytek dne jsme strávili prozkoumáváním menších i větších chrámků v okolí a nákupy levné batiky. Nakupující turista ovšem musí být obezřetný, protože prodavači nastřelují ceny neuvěřitelně vysoko. Po prohlídce dalších tří chrámů nedaleko jsme si užili západ slunce na Candi Boko, s nádherným výhledem na Prambanan. Vstupné, které musí cizozemec zaplatit je sice opět pětkrát větší než platí místní, ale vymysleli si pro nás alespoň odškodnění. Každý dostane poukaz na snack a drink v místní hogofogo restauraci. Tak jsme si alespoň jednou připadali jako zámožní turisté na dovolené. Musím říct, že to zas tak špatné nebylo.... Večer jsme prozkoumali přilehlý park a optali se ostrahy jestli tam můžeme zakempovat přes noc. Ta se nejdřív zuřivě snažila někam telefonovat, aby mi pak oznámila, že cena je 35000 Rp za osobu a ještě mě utěšovali, že to je cena pro místní. Jenže vynásobeno dvěma už se za to dá najít levnější hotel! Rozhodli jsme se zkusit ještě štěstí u malého chrámku nedaleko, jestli by nás nenechali na noc tam. Bohužel jsme neuspěli, ale vracet se až do města se nám nechtělo a zapadli jsme i s motorkou na malý travnatý plácek mezi rýžovými políčky. Oproti Gunung Lawu bylo ve stanu jako v sauně a já s lítostí vzpomínala na studené nohy.
Ráno byl na programu Candi Ijo. Tenhle chrám sice není v průvodci, ale má příjemnou atmosféru a nadherný výhled do kraje. Navíc za vstup se platí pouze zápisem do návštěvnické knihy. GPS nám prozradila, že na stejném kopci jsou ještě další tři chrámky. Jejichž hledáním jsme strávili celé dopoledne. Kromě chrámů se nám podařilo najít i pravý javánský venkov, takže to za to hrkání po všech čertech a prašných cestách stálo. Ještě ten den jsme se stihli přesunout do sto kilometrů vzdáleného Borobuduru, ubytovat se i prohlédnout chrám. Sotva jsme došli skrz areál až k samotnému chrámu, uvědomil si Lukáš, že zapomněl v motorce klíče a běžel zpátky na parkoviště. Klíče měl u sebe hlídač, takže se nic nestalo, jen měl Lukáš obavy, aby ho pustili zpátky do areálu. Platit znovu 225 000 se nám opravdu nechtělo. Naštěstí všechno klaplo a my se mohli dál nerušeně věnovat prohlídce. Chvíli jsme se zařadili za skupinu turistů a napínali uši, aby jsme zjistili, které části reliéfní výzdoby zachycují nejdůležitější momenty ze života Budhy. Když se turisté z půlky prvního patra přesunuli rovnou k vrcholovým stupám, nechali jsme je zase běžet a užívali si drahocenné samoty. Když jsme dosáhli vrcholu i my připojili jsme se k davům čekajícícím na západ slunce. Zase jsem začala přemýšlet, že za naše fotografie začneme vybírat... Západu jsme se nedočkali, protože ochranka měla padla a začala nás všechny vyhánět. Cestou na parkoviště jsem u zavírajícího stánku koupila sukni za celých dvacet tisíc a ještě si libovala jak jsem pořídila. Začínalo se totiž na osmdesáti, myslím, že ve smlouvání budu za chvíli stejně dobrá jako Indonesané. K večeři jsme zdlábli oblíbený martabak a bylo nám blaze. Teda dokud jsme nezjistili, že naše dobrodinkyně potřebuje motorku zpět už pozítří.
Přeorali jsme plán a ráno vyrazili zpět do města. Když jsme usedli k obvyklé snídaňo/obědové nudlové polévce Bakso, dostala jsem spásný nápad. Mega si může motorku ve městě půjčit. Když jí zaplatíme půjčovné, nebude na tom tratná a my budeme moci dokončit náš původní plán. Mega souhlasila bez mrknutí oka. Mohli jsme tedy zakončit okruh po centrální Jávě výletem na Deing plateu, náhorní plošinu známou díky geotermalní aktivitě, starým chramům a snesitelným teplotám. Bohužel sotva jsme sedli na motorku, naše nadšení opadlo. Máme zase prázdnou pneumatiku. Po důkladné prohlídce jsme za viníka prohlásili příliš sjetou pneumatiku a nechali jsme ji vyměnit, to bude mít Mega jako dárek za půjčení. Do Deingu nás čekala ještě dlouhá cesta přes hory. Díky mé orientaci v mapě a místní navigaci jsme si ji ještě prodloužili o pár zkratek a fíglů jak se vyhnout silnici. Do vesničky Deing jsme dorazili kolem páté.
Zbývalo ještě trochu denního světla, tak jsme se vydali na průzkum okolí a místního infocentra, jestli z něj nepůjdou vysosat nějaké zajímavé informace. Do infocetra jsme se ani nedostali a padli jsme na první turistickou past hned kousek za vesnicí - Telaga Warna. Za vstup chtěli celých sto tisíc, tak to už musí být pořádné lákadlo. Místní vstupné (pět tisíc) se nám získat nepodařilo, ale alespoň je vydyndali poloviční slevu. Rozhodli jsme se plácnout přes kapsu. Euforie ze získané slevy netrvala dlouho. Po té co jsme prošli vstupní branou a došli deset metrů po betonové cestičce k nijak zvlášť krásnému jezeru, veškerá infrastruktura se omezila na blátivé stezky, po kterých se proháněli motorkáři a parkovou úpravu malého poloostrova. Navíc se sem dalo vyrazit z mnoha jiných směrů... Večer jsme se ještě špatně chytli nějakých naháněčů z ubytování a jeli s nimi pořádný kus cesty, než jsme si uvědomili co jsou vlastně zač. Zpátky ve vesnici jsme byli už za tmy. Naštěstí ubytování za rozumnou cenu jsme našli rychle, ale o to déle hledali místo, kde se najíme. O víkendu, tady je pěkně živo a jinak bída s nouzí, ale alespoň je klid.
Ráno se svítáním jsme vyrazili na grand tour de Deing Plateau. První vulkanické jezírko jsme navštívili tak brzo, že nikdo ještě nevybíral vstupné a u většiny ostatních jsme si našli cestu okolo... Nejvíc se nám líbilo v mini geoparku , kde to fičelo ze všech stran a ještě jsme ho našli úplně náhodou cestou k jezeru Telaga Dringo. Ta byla zábavná sama o sobě, protože byla spíš pro pěší než pro motorky, alespoň podle našich poměrů. K jezeru se dalo dostat ještě z druhé strany a místní zemědělci s autem plným mrkve se dušovali, že tudy je cesta určitě lepší. NELZE zastírat, že to byl opravdu zážitek. Svahy vyskládané malými vesničkami a zeleninovými políčky vypadali opravdu malebně, ale Lukášovi mnoho času na kochání nezbývalo, protože se neustále musel věnovat nerovné kamenité cestě. Po dvou hodinách kodrcání jsme konečně sjeli na silnici nebo alespoň na něco, co ji nám v tu chvíli opravdu připomínalo. Když jsme přejeli přes kopec, déšť nás donutil zastavit na začátku vesnice Batur v malém modrém podniku čnějícím ze svahu. Tady jsme přečkali dvě hodiny husté průtrže mračen a ochutnali nejlepší kuřecí nudle za celý náš pobyt v Indonesii. Místní hostitelé mnoho anglicky nenamluvili, ale o to raději na nás vyzvídali nejrůznější informace. Málem jsme si nevšimli, že už přestalo pršet a my mohli vyrazit dál. K našemu zklamání se zastávka v horkých pramenech plánovaná na závěr dne nekonala, protože objekt se zrovna přestavoval na obludný lunapark.
Večer jsme se navíc dozvěděli, že jsme si s Megou nerozuměli. Myslela si, že motorku přivezeme již zítra ráno a my přitom byli nejméně šest hodin jízdy od Semerangu. Během noci jsme to nemohli bezpečně zvládnout, byli jsme příliš unavení. Zbytek večera jsme místo romantického sezení na verandě hledali náhradní plán a trpěli výčitkami svědomí. Řešení se nakonec našlo a my přivezli motorku pro Megu až další den. Přestože jsme spěchali nemohli jsme si nechat ujít zastávku v chrámovém komplexu Gudung Songo, který je vystavěný ve svahu stejnojmenné hory. Úžasnou atmosféru nám nemohli zkazit ani mračna zakrývající veškeré výhledy ani občasný déšť. Radost z návštěvy nám dělal také fakt, že se mi poprvé a naposled podařilo usmlouvat vstupné na místní cenu. Jediné co nás mrzelo, že nemáme čas na koupel v chrámovych horkých pramenech. Cestou dom jsme ještě zakoupili ono pověstné ovoce durian. Později bylo zhodnoceno, že cena by byla rozumná i pro místní a chuť jako “zajímavá". Překvapivě nám ani nepřišlo extra smradlavé, jak se o něm vypráví.
Když jsme se protloukli hustou městskou dopravou téměř až "domů". Zjistili jsme, že ještě musíme přebrodit řeku, ve kterou se mezitím proměnila hlavní silnice jen pár desítek metrů od našeho domu. Prostředkem se brodila auta a motorky a v hlubších částech při okrajích se vesele cachtaly děti. Po břehu se dokonce procházel mladík s rybářským prutem. Docela dlouho jsme váhali než jsme zuli pohorky a rozhoupali se k činu. Ja brodila pěšky s batohem a Lukáš na motorce. Oproti ostatním to sice nezvládl tak bravurně a s takovou samozřejmostí, ale motorku bezpečně dostal na druhou stranu.
Po týdnu v sedle jsme byli konečně "doma". Od Megy jsme se dozvěděli, že nakonec jí nedlužíme žádné peníze, protože ty dva dny děsně pršelo a jí se stejně nechtělo ven. Takovou práci bych si přála také mít!
Druhou méně radostnou zprávou byla, že jediná loď odplouvající tento víkend na ostrovy Karimunjava je plně obsazená a nám už se nechtělo čekat další dva dny. Pojedeme tedy dál směrem na Bandung objevit krásy západní Jávy.
K večeři jsme s Megou připravili kraby. Házejí se za živa do horkého oleje, takže to není nic pro vegetariány a slabší nátury. Mým úkolem bylo přidržet je v pánvi tak dlouho, než to vzdají. Jsou to bojovníci a mohli by docela lehko ještě vyskočit. Osobně si nedovedu představit nic zábavnějšího než lovit po domě rozzuřeného kraba celého pokrytého horkým olejem. Naštěstí mi žádný neutekl... Během večera nás ještě Mega přesvědčila jak děsně jednoduché je pro bělochy stopování v Indonesii, ale to už si necháme na další příběh.
Ještě než jsme vystoupili z lodi vrhli se na nás taxikáři a my jen trpělivě opakovali, že čekáme na kamarádku. Bohužel se naše couchsurferka Mega zdržela v práci a my to museli taxikářům opakovat další dvě hodiny. Když to i taxikáři vzdali a šli domů spát, začala jsem na chvíli uvažovat, kde se ve mě bere to přesvědčení, že opravdu přijede. Nakonec přijela. Slupli jsme spolu rychlou večeři, a pak už jsme naši hostitelku v podstatě neviděli, protože brzy ráno odletěla na služebku. Alespoň jsme si mohli půjčit motorku a prohlédnout město. Hlavním cílem však bylo zjistit jak jedou lodě na ostrovy zvané Karimunjava. Mezi místními jsou vyhlášené díky zachovalým korálovým útesům a nespolehlivé lodní dopravě.
Semarang jako město určitě nestojí za samostatnou návštěvu, ale v informacích jsme se alespoň dozvěděli, že loď by měla dojíždět zítra ve dvě hodiny ze tři hodiny vzdáleného přístavu Jepara. Jen ještě máme přijít ve tři, kdy se vydává námořní předpověď, abychom ověřili, že se opravdu pojede. Znělo to báječně. Dneska se zdržíme ve městě na setkání couchsurferů, třeba získáme nějaké tipy a zítra prvním ranním busem do Jepary... Ve tři jsme se dozvěděli, že loď vyráží už v devět ráno a my už nemáme šanci stihnout se pobalit a chytit poslední bus v pět. Vyrazíme tedy za památkami.
Odpoledne jsme nějak proflákali po městě s obzvláště hodnotnou návštěvou jídelny v čínské čtvrti hned vedle chrámu. Dali jsme si jen čaj, ale po chvíli to místním Číňanům/Indonesanům nedalo a pozvali nás na drink! Vážení bylo to pívo a to hned v sedmičkových lahvích. Pro Lukáše jen jedna, protože řídil. Já stihla tři a nutno říci, že jsem byla opravdu veselá. Během toho nám bylo naservírováno několik chodů zahrnující žabí stehýnka nebo podivné hvězdicovité ovoce. Slibovali nám i želvu, ale na tu bohužel nedošlo. Nakonec to všechno za nás zaplatili a udělali nám noční prohlídku dalších prý velmi starých chrámů a na závěr nabídli zdarma ubytování v místním hotelu. Poslední jsme s díky odmítli a s téměř dvouhodinovým zpožděním dorazili na couchsurfingovou slezinu. Sraz byl v kavárně, vyvedené po západním stylu. Evropské byli také ceny za kávu, přestože obsluha s námi odmítala mluvit a pokaždé tahali losa, kdo k nám půjde. Byli jsme zde jediní dva cizinci... Když jsme překonali počáteční rozpaky i u ostatních účastníků akce, bylo z toho celkem podařené setkání. Při odchodu za nás někdo zaplatil naši útratu i parkovné, aniž bychom tušili, kdo to má na svědomí. Někdy to v té jihovýchodní Asii není špatné.
Protože byla naše hostitelka pryč na delší dobu mohli jsme si půjčit její motorku i na plánovaný výlet do srdce ostrova. Snaha omezit výbavu na minimum nakonec dopadla tak, že jsme s sebou měli téměř všecko, ale jen v jednom batohu, který se mi naložil na záda. Cestou jsme z něj vypreparovali stan a vyvázali ho gumicukama k motorce, takže se mi nejen ulehčilo, ale ještě ten balík podpíral batoh nad ním. Tím se nám podařilo zvýšit cestovní komfort na snesitelnou úroveň. Lukáš postoupil v řízení motocyklu už do úrovně pro pokročilé. Musel se vypořádat nejen s hustým provozem, ale také s ručním (vlastně nožním) řazením. Ze Semerangu jsme vyrazili vedlejšími silničkami směrem na Candi Sukuh. Ze začátku se nedalo pořádně jet, protože byl neuvěřitelný provoz. Když jsme opustili hranice města, přidal se k tomu ještě hrozný stav vozovek. Asi v polovině cesty se silnice začaly stoupat do kopců. Výhledy na rýžová políčka a tradiční domky byly uchvacující. Idilku kazil jen těžký batoh na zádech a mrak, tající vulkán Gunug Lawu našim pohledům. Vlastně bych neměla zapomenout na Lukáše, který se zejména v prudkých kopcích (serpentýny jsou tu zřejmě sprosté slovo) pral s řazením, takže jsme s sebou v nepravidelných intervalech škubali. Vždycky jsem bez varování vyskočila a v setrvačnosti i s batohem vyrazila kupředu, zatímco Lukáš i se strojem zůstával na místě. Podobná akrobatická cvičení, končila zpravidla pokusy o přeskočení řidiče obkročmo nebo mu alespoň vlézt na záda. Postupem času se intervaly zvětšovaly a výpady ubývaly na intenzitě, až se omezily na pouhé střety helmami. V závěrečném výjezdu na Candi Sukuh došlo k několikerému neplánovanému zastavení ve svahu. Načež se Lukáš už nemohl rozjet a já musela i s batohem několik desítek metrů šlapat pěšky než se svah trochu srovnal. Odměna byly ruiny chrámu situované ve svahu s nádhernými výhledy. Celé místo mělo úžasnou atmosféru a nikde ani slechu po turistech. To se bohužel nedá říci o druhém chrámu Canti Cetho. Architektonicky sice zajímavý ale plný pózujících asiatů. Na odbočce z hlavního chrámu jsme ještě objevili tzv. opičí chrám, kam už to davy fotekchtivých turistů nedotáhli a byl tam klid a pohoda. Z chrámu sice zbývá jen málo, ale pro krátký odpočinek od ruchu hlavního chrámu jsme ocenili. Pozdější výzkumy u místních ověřili, že odsud opravdu vede stezka na vrchol Gunung Lawu. V danou chvíli jsme však nebyli připraveni ji vyzkoušet.
Teprve se setmněním jsme dorazili do vesničky/resortu Tawanmangu , kde jsme po chvíli dotazovaní našli uchazející ubytování. Nebylo jich tam málo, ale vetšina byla zbytečně drahá. Při pěší výpravě za potravou se ukázalo jak úmorná Lukášova nerozhodnost. Místo, aby jsme zapadli do prvního ucházejícího podniku hrkali jsme se půl hodiny podél hlavní, abychom skončili u obvyklé misky nudlové polévky. Alespoň jsme cestou ulovili něco smažených bananů, které se v Indonesii staly naším neojoblíbenějším docpávadlem. Po celých sto osmdesáti kilometrech na děravých silnicích s hustým asijským provozem a těžkým batohem jsme usnuli během okamžiku a vůbec nám nevadilo řev motorek a autobusů hned před našimi okny.
Druhý den ráno jsme nasedli na motorku a dojeli závěrečných deset kilometrů k vychozímu bodu na vrchol. Tam nás zkasírovali o roztomilých deset tisíc rupek na osobu a anglicky mluvící pan Budi nám pečlivě vysvětlil cestu na vrchol a k tomu zdarma přihodil vařené sladké brambory na oběd. Při nástupu na kamenné schody jsme minuli pár pěkných plácků na stany a hned nám bylo líto vynaložených peněz za hlučný nocleh. Přístĕ bychom to dotáhli večer až sem.
Výstup jsme nezapočali příliš rázně a do obvyklého tempa jsme se dostali, teprve když nás k tomu přinutil studený déšť. Ten zapříčil hustý mrak, který se na horu navalil a odmítal ji opustit.Z destě se stal slejvák a z našeho výstupu se stalo pochodové cvičení, protože se nám zakryl výhledy. Navíc byla zima jak v psinci. Cestou jsme potkali horskou boudu (v pravém slova smyslu), kde se dá najíst a ubytovat (přespat na zemi ve společné nocležárně). Nikde jsme však neviděli slibovaný pramen, proto jsme pokračovali jestě o několik desítek výškových metrů dál. Tam jsme nalezli pramen plný odpadků, které byly ostatně všude, další boudu a jeskyňku, ve které si nějaký filuta postavil stan. Stále lilo jako z konve, a tak jsme strategicky zalezli na něco, čemu by jsme asi mohli říkat veranda a objednali si horký čaj. Už jsme ho opravdu potřebovali, poprvé po nekolika měsících nám byla opravdová zima. Dokonce větší než v klimatizovaném autobuse na Filipínách. Kdo to zažil rychle pochopí. Když jsme zjistli cenu za čaj a případný pokrm byli jsme opravdu hodně zklamaní. Cena byla totiž byla úplně normální jako jinde v Idonésii! To nás rozmrzelo zejména proto, že jsme to všechno nemuseli tahat na chrbu a dopřát si trochu “luxusu" a cestovat na lehko! No ale když už jsme to všechno s sebou měli, hodlali jsme to taky použít. Pod střechoplachtou verandy jsme postavili stan a pak ho jen přesunuli na místo určení, kde nejméně foukalo. Uvařit večeři už byl standardní problém. V noci byla neuvěřitelná kosa a naše letní spacáčky do deseti stupňů nad nulou jako by se míjely účinkem. Když jsme konečně začali podřimovat začali kolem nás lomozit hordy nočních příchozích, kteří vyrazili na prodloužený víkend, zítra bude asi na vrcholu pěkný nával. Líp už jsme to načasovat nemohli!
Vrcholový den spočíval v závěrečných necelých sto výškových metrech, které jsme lehce zvládli během patnácti minut. Cestou nás těžce vzalo za srdce několik nádherných kempovacích míst těsně pod vrcholem. Na druhou stranu tam nebyla voda a den předtím opravdu bylo psí počasí. Přesto jsme několik stanů objevili i přímo na vrcholu. Kromě stanů tam byla i hromada lidí většina zabalená od hlav až k patě, ale šlo rozeznat, že jde o místní. Měli totiž ve většině případů žabky! Zůstával nám rozum stát. Obzvláště nad kombinací s tlustými teplými ponožkami, které si do nich někteří byli schopni narvat. Když jsme konečně měli čas věnovat se kráse místa, zjistili jsme, že jej ze všech stran halí hustá vrcholová mlha. Do východu slunce už zbývaly jen minuty. Místní se mezitím otrkali a pro nedostatek jiné zábavy jsme s každým museli udělat "picture, Mister". Kdyby jsme za každý vybírali pět tisic rupek, staly by se z nás tam nahoře milionáři během jediného dopoledne. Zatím, co některé už přestalo bavit i focení s bělochy a vydali se zpět, my jsme setrvali a odměnou nám nakonec byli překrásné výhledy, se kterými jsme se mohli vyfotit zase my. Zpátky u stanu jsme si užívali ranního sluníčka, sušili stan a doháněli chybějící snídani. Naštěstí i odsud bylo na co koukat a my si po dlouhé době užívali horskou pohodičku. Sestup jsme zvolili delší, ale oficiálně pozvolnějšií cestou. V partiích nad úrovní lesa je cesta pěkná, ale sotva vleze do lesa motá se v nekonečných serpentýnách. Dolů je to úmorné a cesta jde pomalu, ale nahoru to musí být úplné peklo. Nakonec skončí i serpentýny a cesta se změní ve strmou blátivou klouzačku, kde má zase člověk obavy, aby mu to nejelo až příliš rychle. Návrat tudy nebyl ani kratší ani rychlejší. Jedinou satisfakcí nam byli výhledy ve vrcholových partiích a párek opic, který nám zpestřil cestu těsně před cílem. Dole se nás opět ujal mistr Budi, nabídl zdarma horký čaj a nakonec i kontakt na ubytování zdarma ve měste Solo, kde jsme nakonec strávili noc. Původní plán byl dojet ještě notný kus dál, ale cesta byla dlouhá a řidič unavený. Mezitím nás chytlo několik průtrží, ve kterých sotva bylo vidět na krok a museli jsme se dočasně odstavit. Už byla tma a my stále ještě byli dvacet kilometrů od našeho útočiště v Solu (ještě štěstí, že jsme ho měli), když jsme píchli kolo. Neděle večer a hustý déšť téměř halili liduprázdnou vesničku do temného hávu. V jediné osvětlené, ale opuštěné jídelničce jsme se optali na opravu a opravdu tady servis mají! Očekávání byla přehnaná, ale jakýsi mladík uměl pneumatiku opravit i doma v kůlně. Za pomoci benzínového kahanu a neurčitých kousků gumy měl za půlhodinu hotovo. Bohužel duše byla stále prázdná. Naštěstí se našlo řešení i pro tuto situaci. Za dvacet tisíc rupií jsme dostali nějaký pěkně vysloužilý, ale funkční kousek. Alespoň se dalo jet dál. K tomu se ještě váže historka s onou místností. Když jsem se zmíněné dotázala, nejdříve rozpačitě mlčeli, ale nakonec mávli rukou přes dvorek k malým plechovým dvířkám a vybavili mne deštníkem. Pršelo sice pořádně, ale těch pár metrů přeci jen zvládnu bez něj. Přesto na něm paní domu trvala. Nakonec jsem si to vzala, abych neurazila a odložila jsem je před vrátka záchoda. Toho, že neměl střechu jsem si všimla hned, toho, že ze střechy vedlejšího domu se valí voda přímo na sousedovic záchod jsem si uvědomila teprve, až když jsem přidřepla se sundanými kalhotami. Posledního suchá místa, která doposud odolávala přívalům deště, by se najednou dala ždímat. Z toho plyne nové indonéské poučení: neodkládej deštník, když je střecha daleko. V Solu nás přivítali v umělecko-studentském bytečku a my se mohli zkurýrovat na další den.
Ráno jsme s malým zpožděním způsobeným celkovou únavou vyrazili dobýt chrámový komplex Prambanan. Tento hinduistický komplex leží na hlavní silnici do Yogyakarty a není problém jej najít, protože je dokonce značený. Turisté zaplatí za vstup deseti násobek oproti místním a mohou jít také dál. Jdou sice jiným vchodem, ale nakonec všichni vidí to samé. Než jsme se stihli rozkoukat ujali se nás mládé studentky-průvodkyně v zácviku. Upřímně, moc jim to nešlo a všechno co potřebuje běžný turista vědět se dozví s dvaceti minutového videa, které promítají u muzea, a které docela obstojně nahradí i placeného průvodce. Proto doporučujeme shlédnout předem. Zbytek dne jsme strávili prozkoumáváním menších i větších chrámků v okolí a nákupy levné batiky. Nakupující turista ovšem musí být obezřetný, protože prodavači nastřelují ceny neuvěřitelně vysoko. Po prohlídce dalších tří chrámů nedaleko jsme si užili západ slunce na Candi Boko, s nádherným výhledem na Prambanan. Vstupné, které musí cizozemec zaplatit je sice opět pětkrát větší než platí místní, ale vymysleli si pro nás alespoň odškodnění. Každý dostane poukaz na snack a drink v místní hogofogo restauraci. Tak jsme si alespoň jednou připadali jako zámožní turisté na dovolené. Musím říct, že to zas tak špatné nebylo.... Večer jsme prozkoumali přilehlý park a optali se ostrahy jestli tam můžeme zakempovat přes noc. Ta se nejdřív zuřivě snažila někam telefonovat, aby mi pak oznámila, že cena je 35000 Rp za osobu a ještě mě utěšovali, že to je cena pro místní. Jenže vynásobeno dvěma už se za to dá najít levnější hotel! Rozhodli jsme se zkusit ještě štěstí u malého chrámku nedaleko, jestli by nás nenechali na noc tam. Bohužel jsme neuspěli, ale vracet se až do města se nám nechtělo a zapadli jsme i s motorkou na malý travnatý plácek mezi rýžovými políčky. Oproti Gunung Lawu bylo ve stanu jako v sauně a já s lítostí vzpomínala na studené nohy.
Ráno byl na programu Candi Ijo. Tenhle chrám sice není v průvodci, ale má příjemnou atmosféru a nadherný výhled do kraje. Navíc za vstup se platí pouze zápisem do návštěvnické knihy. GPS nám prozradila, že na stejném kopci jsou ještě další tři chrámky. Jejichž hledáním jsme strávili celé dopoledne. Kromě chrámů se nám podařilo najít i pravý javánský venkov, takže to za to hrkání po všech čertech a prašných cestách stálo. Ještě ten den jsme se stihli přesunout do sto kilometrů vzdáleného Borobuduru, ubytovat se i prohlédnout chrám. Sotva jsme došli skrz areál až k samotnému chrámu, uvědomil si Lukáš, že zapomněl v motorce klíče a běžel zpátky na parkoviště. Klíče měl u sebe hlídač, takže se nic nestalo, jen měl Lukáš obavy, aby ho pustili zpátky do areálu. Platit znovu 225 000 se nám opravdu nechtělo. Naštěstí všechno klaplo a my se mohli dál nerušeně věnovat prohlídce. Chvíli jsme se zařadili za skupinu turistů a napínali uši, aby jsme zjistili, které části reliéfní výzdoby zachycují nejdůležitější momenty ze života Budhy. Když se turisté z půlky prvního patra přesunuli rovnou k vrcholovým stupám, nechali jsme je zase běžet a užívali si drahocenné samoty. Když jsme dosáhli vrcholu i my připojili jsme se k davům čekajícícím na západ slunce. Zase jsem začala přemýšlet, že za naše fotografie začneme vybírat... Západu jsme se nedočkali, protože ochranka měla padla a začala nás všechny vyhánět. Cestou na parkoviště jsem u zavírajícího stánku koupila sukni za celých dvacet tisíc a ještě si libovala jak jsem pořídila. Začínalo se totiž na osmdesáti, myslím, že ve smlouvání budu za chvíli stejně dobrá jako Indonesané. K večeři jsme zdlábli oblíbený martabak a bylo nám blaze. Teda dokud jsme nezjistili, že naše dobrodinkyně potřebuje motorku zpět už pozítří.
Přeorali jsme plán a ráno vyrazili zpět do města. Když jsme usedli k obvyklé snídaňo/obědové nudlové polévce Bakso, dostala jsem spásný nápad. Mega si může motorku ve městě půjčit. Když jí zaplatíme půjčovné, nebude na tom tratná a my budeme moci dokončit náš původní plán. Mega souhlasila bez mrknutí oka. Mohli jsme tedy zakončit okruh po centrální Jávě výletem na Deing plateu, náhorní plošinu známou díky geotermalní aktivitě, starým chramům a snesitelným teplotám. Bohužel sotva jsme sedli na motorku, naše nadšení opadlo. Máme zase prázdnou pneumatiku. Po důkladné prohlídce jsme za viníka prohlásili příliš sjetou pneumatiku a nechali jsme ji vyměnit, to bude mít Mega jako dárek za půjčení. Do Deingu nás čekala ještě dlouhá cesta přes hory. Díky mé orientaci v mapě a místní navigaci jsme si ji ještě prodloužili o pár zkratek a fíglů jak se vyhnout silnici. Do vesničky Deing jsme dorazili kolem páté.
Zbývalo ještě trochu denního světla, tak jsme se vydali na průzkum okolí a místního infocentra, jestli z něj nepůjdou vysosat nějaké zajímavé informace. Do infocetra jsme se ani nedostali a padli jsme na první turistickou past hned kousek za vesnicí - Telaga Warna. Za vstup chtěli celých sto tisíc, tak to už musí být pořádné lákadlo. Místní vstupné (pět tisíc) se nám získat nepodařilo, ale alespoň je vydyndali poloviční slevu. Rozhodli jsme se plácnout přes kapsu. Euforie ze získané slevy netrvala dlouho. Po té co jsme prošli vstupní branou a došli deset metrů po betonové cestičce k nijak zvlášť krásnému jezeru, veškerá infrastruktura se omezila na blátivé stezky, po kterých se proháněli motorkáři a parkovou úpravu malého poloostrova. Navíc se sem dalo vyrazit z mnoha jiných směrů... Večer jsme se ještě špatně chytli nějakých naháněčů z ubytování a jeli s nimi pořádný kus cesty, než jsme si uvědomili co jsou vlastně zač. Zpátky ve vesnici jsme byli už za tmy. Naštěstí ubytování za rozumnou cenu jsme našli rychle, ale o to déle hledali místo, kde se najíme. O víkendu, tady je pěkně živo a jinak bída s nouzí, ale alespoň je klid.
Ráno se svítáním jsme vyrazili na grand tour de Deing Plateau. První vulkanické jezírko jsme navštívili tak brzo, že nikdo ještě nevybíral vstupné a u většiny ostatních jsme si našli cestu okolo... Nejvíc se nám líbilo v mini geoparku , kde to fičelo ze všech stran a ještě jsme ho našli úplně náhodou cestou k jezeru Telaga Dringo. Ta byla zábavná sama o sobě, protože byla spíš pro pěší než pro motorky, alespoň podle našich poměrů. K jezeru se dalo dostat ještě z druhé strany a místní zemědělci s autem plným mrkve se dušovali, že tudy je cesta určitě lepší. NELZE zastírat, že to byl opravdu zážitek. Svahy vyskládané malými vesničkami a zeleninovými políčky vypadali opravdu malebně, ale Lukášovi mnoho času na kochání nezbývalo, protože se neustále musel věnovat nerovné kamenité cestě. Po dvou hodinách kodrcání jsme konečně sjeli na silnici nebo alespoň na něco, co ji nám v tu chvíli opravdu připomínalo. Když jsme přejeli přes kopec, déšť nás donutil zastavit na začátku vesnice Batur v malém modrém podniku čnějícím ze svahu. Tady jsme přečkali dvě hodiny husté průtrže mračen a ochutnali nejlepší kuřecí nudle za celý náš pobyt v Indonesii. Místní hostitelé mnoho anglicky nenamluvili, ale o to raději na nás vyzvídali nejrůznější informace. Málem jsme si nevšimli, že už přestalo pršet a my mohli vyrazit dál. K našemu zklamání se zastávka v horkých pramenech plánovaná na závěr dne nekonala, protože objekt se zrovna přestavoval na obludný lunapark.
Večer jsme se navíc dozvěděli, že jsme si s Megou nerozuměli. Myslela si, že motorku přivezeme již zítra ráno a my přitom byli nejméně šest hodin jízdy od Semerangu. Během noci jsme to nemohli bezpečně zvládnout, byli jsme příliš unavení. Zbytek večera jsme místo romantického sezení na verandě hledali náhradní plán a trpěli výčitkami svědomí. Řešení se nakonec našlo a my přivezli motorku pro Megu až další den. Přestože jsme spěchali nemohli jsme si nechat ujít zastávku v chrámovém komplexu Gudung Songo, který je vystavěný ve svahu stejnojmenné hory. Úžasnou atmosféru nám nemohli zkazit ani mračna zakrývající veškeré výhledy ani občasný déšť. Radost z návštěvy nám dělal také fakt, že se mi poprvé a naposled podařilo usmlouvat vstupné na místní cenu. Jediné co nás mrzelo, že nemáme čas na koupel v chrámovych horkých pramenech. Cestou dom jsme ještě zakoupili ono pověstné ovoce durian. Později bylo zhodnoceno, že cena by byla rozumná i pro místní a chuť jako “zajímavá". Překvapivě nám ani nepřišlo extra smradlavé, jak se o něm vypráví.
Když jsme se protloukli hustou městskou dopravou téměř až "domů". Zjistili jsme, že ještě musíme přebrodit řeku, ve kterou se mezitím proměnila hlavní silnice jen pár desítek metrů od našeho domu. Prostředkem se brodila auta a motorky a v hlubších částech při okrajích se vesele cachtaly děti. Po břehu se dokonce procházel mladík s rybářským prutem. Docela dlouho jsme váhali než jsme zuli pohorky a rozhoupali se k činu. Ja brodila pěšky s batohem a Lukáš na motorce. Oproti ostatním to sice nezvládl tak bravurně a s takovou samozřejmostí, ale motorku bezpečně dostal na druhou stranu.
Po týdnu v sedle jsme byli konečně "doma". Od Megy jsme se dozvěděli, že nakonec jí nedlužíme žádné peníze, protože ty dva dny děsně pršelo a jí se stejně nechtělo ven. Takovou práci bych si přála také mít!
Druhou méně radostnou zprávou byla, že jediná loď odplouvající tento víkend na ostrovy Karimunjava je plně obsazená a nám už se nechtělo čekat další dva dny. Pojedeme tedy dál směrem na Bandung objevit krásy západní Jávy.
K večeři jsme s Megou připravili kraby. Házejí se za živa do horkého oleje, takže to není nic pro vegetariány a slabší nátury. Mým úkolem bylo přidržet je v pánvi tak dlouho, než to vzdají. Jsou to bojovníci a mohli by docela lehko ještě vyskočit. Osobně si nedovedu představit nic zábavnějšího než lovit po domě rozzuřeného kraba celého pokrytého horkým olejem. Naštěstí mi žádný neutekl... Během večera nás ještě Mega přesvědčila jak děsně jednoduché je pro bělochy stopování v Indonesii, ale to už si necháme na další příběh.
