Stručný zápis - fotodokumentace

Konečně se nám zdařilo dát dohromady další fotografie z našeho zélandského pobytu. Tedy chcete-li se pokochat našimi obrázky, jsou publikované na níže uvedeném odkazu.

https://goo.gl/photos/jWsvE9T2fNoszBen6

Thajský závěr - centrální Thajsko

1.5. - 10.2015

K překročení hranic z Malajsii do Thajska jsme si bohužel nevybrali ten nejlepší den. 1. května se i v Malajsii slaví jako statní svátek a thajská hranice byla plná Malajců mířících do Thajska na nákupy. Thajci evidentně takové návaly obvykle neodbavují, a tak se stáli dlouhatánské fronty. Nejdříve jsme si museli do fronty pro imigrační kartičku, a teprve potom jsme si mohli stoupnout do další fronty na razítko. Okénka byla opravdu nešťastně umístěna, takže lidé, kteří byli konečně odbaveni, si odtamtud museli probojovat cestu ven skrz všechny ty fronty. Nám celá procedura trvala něco málo přes hodinu a to jen díky tomu, že jsem v tom zmatku využila nějakého vakua a proplula do řady, která byla o celou polovinu kratší než všechny ostatní. Při představě, že se tam ládujeme ještě s batohama mi i v tom vedru běhal mráz po zádech. Proto Lukáš čekal připraven k akci u batohů kousek stranou. Nedalo se nic dělat, ale museli riskovat a nechat je tam tu chvíli o samotě, zatímco se budeme ukazovat v okýnku.

Konečně jsme byli v Thajsku, zemi, kde jsme znovu nerozuměli ani slovo a google překladač postrádá svůj smysl! V těch jejich sněhulácích si prostě nic nepřečtete.... Musím říct, že svůj boj s thajštinou jsem prohrála na celé čáře a za celých deset dní jsem byla schopná srozumitelně vyslovit jenom děkuji.

Naštěstí směrovky na nádraží byli psané i v angličtině, takže jsme brzy našli tu správnou budovu. Nastal problém se směnárnou. Našli jsme jakéhosi veksláka, který měl jakž tak rozumný kurz a vyměnili si peníze na vlak do Petchaburi a jeden den života s úvahou, že v Bangkoku, kam jsme měli za den dorazit, budou mít určitě lepší kurzy. Lístek jsme si koupili už s informací, že vlak bude mít hodinové zpoždění. Nevadilo nám to. Já se uvelebila na lavičce s knížkou (!), (kromě čtení průvodce nebo psaní článků, jsem už dlouho nic jiného ve volných chvílích nedělala) a Lukáše vyslala na gastronomický průzkum. Přinesl nějaké grilované tyčky s omáčkami v igelitových pytlících (asia style). Museli jsme nakoupit zásoby ještě i do vlaku a doufat, že se to nezkazí. Do Petchaburi nám měla cesta trvat 18 hodin. Celou dobu co jsem čekala na Lukáše, jsem tam koukala na ty ledové nápoje, které si okolo nás lidi užívali, ale bála jsem se vyrazit na nákupy, když už měl náš vlak příjíždět. Nakonec jsem se samozřejmě odhodlala až úplně na poslední chvíli, takže do vlaku jsme naskakovali ještě obtěžkaní kelímky s ledovou kávou. Zajímavé bylo, že všichni kolem nás dopředu věděli, že budeme sedět ve vagóně číslo pět. Nejdříve jsme tomu nerozuměli, ale pak jsme to pochopili. Přestože "pětka" byla jen druhá třída, oproti ostatním dvojkám poskytoval přeci jen větší luxus. Zřejmě chtěli na cizince alespoň trochu zapůsobit. Vlak přijel s tříhodinovým zpožděním a celá cesta se nakonec protáhla na neuvěřitelných 24 hodin. Stály jsme celé hodiny v polích bez zjevného důvodu. Pokud tedy tím důvodem nebyla větší šance na výdělek pro vlakové prodavače, kteří neńavně korzovali vlakem tam a zpět...

V Petchaburi jsme byli s poledním a z původního plánu na nějaké toulky po okolí sešlo poměrně rychle. Byli jsme unavení a uvaření nezvykle vysokými thajskými teplotami. Potřebovali jsme se najíst, napít osprchovat a vyspat. Po výběru správného ubytování (JJ House), kde jsme se díky pozdnímu příjezdu rozhodli strávit místo jedné noci dvě, jsme se zbytek dne jen tak povalovali, odpočívali a prohlídli si staré domy a chrámový komplex kousek od ubytování.

Druhý den rán jsme si půjčili kola (jde li těm strojům tak říkat) a obrazili všechny místní důležité památky. Nejdříve jsme si trošku neplánovaně prohlídli chrám s ležícím budhou a pak vystoupili na pahorek, na kterém se rozprostírá rozsáhlý park a palác PHRA NAKHON KHIRI (KHAO WANG). Záměrně jsme sem zašli hned ráno, protože jsme se chtěli vyhnout případným davům turistů. Celý areál je moc pěkný, a bez turistů i romatický. Jen zejména ve spodní části kopce je trošku problém s opicemi, které neukáznění turisté (zejména místní!) nezřízeně krmí. Opice jsou pak nechutně tlusté a agresivně se dožadují nějakých pamlsků. Kromě paláce s evropskými prvky je ještě na kopci menší chrám Wat Phra Kaew, který také stojí za zhlédnutí.

Dál jsme pokračovali do kláštera Wat Khao Bandai It, který je jen o pár kilometrů dál. Zde jsme prohlédli klášterní chrám, který sám o sobě není příliš zajímavý, ale pak jsme sestoupili do místních jeskynní, které byli upraveny na chrám. Tedy se klasické krasové jevy prolínají se sochamy budhů, kteří na vás koukají ze všech zákoutí. Zde jsme strávili hodně času a užívali si chladu, klidu a míru, který zde panoval. Prohlídku kláštera jsme ukončili výstupem k obrovské zlaté soše sedícího budhy která je pořád ve výstavbě. Moc lidí sem nechodí a socha je tak napůl dostavěná, ale v současnosti žádné stavební práce neprobíhají už nějakou chvilku. Stavba působí poměrně schátrale, přestože ještě není hotová. Docela zvláštní místo s hezkým výhledem na okolí.

Po rychlém obědě jsme vyrazili do dalšího chrámového komplexu Khao Luang, též udělaného z jeskynní. Cestu sem nám zkomplikovala dálnice, která nešla nikde překonat a tak jsme se, asi po hodině bloudění v uličkách okolo, potupně vrátili stejnou cestou do centra Petchaburi a hvězdicovitě jeli zpátky (z mapy to bylo jasné od začátku, že to tak dopadne). Tento chrámový komplex je udělán z mnohem větší jeskyně než předchozí a také ho navštěvuje mnohem více lidí. Ale i přesto byl zde poměrně klid a slunce prosvítající velkou dírou ve stopě jeskyně krásně nasvicovalo sochy. Jen po návratu ke kolům nás čekalo nemilé překvapení. Nějaký hloupý turista položil na sedla našich kol pamlsky pro všudypřítomné opice, a ty se samozřejmě pustili i do potahu sedla a pěkně ho rozcupovali. Trošku jsme se obávali co řekne paní majitelka až budeme kola vracet... Nebyli bychom to my, aby jsme ještě při odjezdu neobjevili podezřelou, opuštěnou cestu mezi skály, kterou jsme se rozhodli také prozkoumat. Objevili jsme tam několik spustlých jeskynních chrámků a nějaké to poustevnické obydlí, ale jinak tam nebyla ani noha.

Naším poseldním cílem v Petchaburi byl chrám Wat Kamphaeng Laeng Je to velice starý chrám, původně zasvěcený hiduistickým bohů. Jeho majestátné rozvaliny jsou z mohutných kamenných bloků a i přes rozsáhlé poškození je velice působivý. Zrovna zde probíhalo nějaké setkání, a tak než jsme se stihli rozkoukat už jsme seděli u stolu a jedna paní nám lámanou angličtinou vysvětlovala co se děje. My pochopili jen to, že se máme pozdravit s nějakým představeným zdejšího chrámu a máme se najíst co hrdlo ráčí. Kdo zná naši lásku k novým intenzivním zážitkům nejen v oboru gastronomie, pochopí, že ani tentokrát jsme se nenechali dlouho přemlouvat. Pak se nám paní pokusila trošku osvětlit co jaký pokrm je a šlo jí to mnohem lépe. Ochutnaly jsme různé přípravy zeleniny, nějaké to maso, polívku, červené fazole na sladko a opravdu podivná vajíčka ve sladkém nálevu... Nakonec nás zanechala našemu osudu a šla za svými povinnostmi. Samozřejmě potom co jsme snědli první porci, nás nenechali odejít a dostali jsme přidáno a museli jsme ochutnat také další jídla. Byl to moc krásný a milý závěr dlouhého dne v rozpáleném městě.

Další den ráno jsme chtěli jet dál, ale trošku se nám zkomplikovala situace, protože jsme na hranicích nevyměnili dost peněz a v celém městě nebyla jediná směnárna. Peníze šli vyměnit jen v bankách a ty byli o víkendu zavřené. Takže jsme nemohli odjet prvním ranním vlakem, který jel kolem šesté a museli čekat až otevřou banky. Ty měli otevírat v 8 hodin. Chvilinku před osmou jsme netrpělivě stepoval před jednou z nich, ale vevnitř se vůbec nic nedělo. V půl deváté jsem silně znervózněl a obešel i ostatní banky v okolí. Všude to bylo stejné, zavřeno. Vrátil jme se zpět do ubytování a teprve teď z paní domácí vypadlo, že vlastně dneska je nějaký státní svátek a banky mají zavřeno. Jediné místo, kde bychom mohli vyměnit je obchodní centrum asi pět kilometrů daleko. A tak jsem si půjčil kolo a vyrazil tam. Na místě jsme byl něco před devátou a obešel místní banky. Opravdu otvírali každý den, ale první až v deset, a zavírali v osm večer. Trošku jsem si zanadával, že jsme to nevědeli včera, protože by se vše krásně a rychle vyřešilo. A tak jsem ještě zkusil projet město na kole v marné naději, že objevím místo, kde vyměnit a v deset byl zpět u bank v nákupním centru. Jako naschvál banky co otvírali v deset nevyměňovali peníze a musel jsem počkat na tu poslední, která otvírala až v jedenáct. Zde jsme konečně uspěl a tak jsme "brzo ráno" šli na autobus do Bangkoku až v poledne. Já jsme po raní anabázi nadával jak špaček ( a byl trochu mimo - poznámka B.), ale Bára si naštěstí zachovala chladnou hlavu, a podařilo se nám objevit minibusy co nás dostanou do města za docela rozumný peníz. Původní vlak, mnohonásobně lacinější, jsme museli vzdát, protože ten den již nic pořádného nejelo. A tak, aby jsme trošku ušetřili dali jsme si batohy na klín a poměrně rychle se přesunuli do centra Bangkoku.

Zde jsme se pokusili vyměnit další peníze, v domnění, že tu bude lepší kurz. Oproti Petchaburi jsme si sice polepšili, ale ve srovnáním s tím "vydřiduchem" na hranicích to bylo stále žalostné číslo. To jsem nám zase nadávala já, že jsme toho na hranicích nevyměnili víc. Inu kdo chce víc... Z Bangkogu (Victory Monument) jsme pokračovali dalším minibusem do města Lopburi, které jsme si představovali jako malé turisty zapomenuté městečko. Cestování minibusy po Thajsku je docela nebezpečné, protože řidič jede jako šílený, bezhlavě předjíždí a vůbec moc nedbá na předpisy. A tak jsme celkem rádi vystoupili chvíli po setmění na autobusovém nádraží. Radost nám jen zkazil fakt, že klasicky nás vysadili na špatném místě, přestože jsme se několikrát ujišťovali, že jsme na správném místě. Do města jsme to měli opět zbytečně několik kilometrů. Lukáš se na moje stopovací pokusy sice tvářil skepticky a tradičně vykřikoval, že už to nemá cenu, ale i přes tmu se to povedlo a za chvilku jsme byli před námi vytipovaným ubytováním z průvodce. Vypadalo nádherně, ale všechny laciné pokoje byli obsazené a tak jsme ještě chvíli hledali jiné místo než jsme skončili v hotelu Net, který měl slušné pokoje za velice přijatelné ceny. Ještě jsme obešli zdejší nightmarket a zapadli po náročném dni do pokoje spát.

Druhý den nás čekal náročný program v podobě bohatých památek zdejšího města. Město má bohatou historii a dodnes je vidět skoro na každém kroku nějaká ta prastará cihlová zeď (obvykle dva tisíce let?). Původně jsme zde chtěli strávit celý den, ale hned ráno jsme zjistili, že místní palác s muzeem je kvůli dalšímu svátku zavřený. A tak jsme se ráno odhlásili z pokoje, nechali batohy v úschově a vyrazili do města. První chrám Wat Phrasi Mahathat byl ještě zavřený a my si ráno udělali procházku k městským hradbám, historické bráně, kolem zbytků vodního příkopu a pevnosti k torzu křesťanského kostela Wat San Paolo ze sedmnáctého století.

Po dokončení tohoto okruhu byl již chrám Wat Phrasi Mahathat otevřen a my vyrazili na prohlídku. Základ tohoto chrámu je hinduistický a je z velké části postaven z cihel a poměrně hodně byl začátkem dvacátého století zrekonstruován. V dopoledním sluníčku a bez turistů zde bylo moc krásně. Dál jsme pokračovali okolo zbytků cihlového chrámu Wat Nakorn Kosa k takzvanému opičímu chrámu, který je velkou atrakcí pro turisty, protože v rámci tohoto chrámu žije tlupa opic. A díky tomu že chrám má mnoho strážců kteří se starají o bezpečnost lidí je zdejší setkání s opicemi docela příjemné a opice jsou dokonce roztomilé.

Touž nelze říct o opicích, které žijí v okolí nedalekého původně hinduistického chrámu Wat Phra Si Rattana Mahathat. Zdejší opice jsou dost drzé nebezpečné, takže se vyplatí vstupovat jen s pořádnou holí, kterou jsme samozřejmě neměli. Samotný chrám je mohutná kamenná stavba se třemi věžemi. Výzdoba je docela poničená, ale když pominu smrad, dají se najít uvnitdocela pěkné zbytky reliéfů. Prohlídku jme ukončili procházkou po městě, plném opic na fasádách domů, k chrámu Prang Khaek a obejitím uzavřeného paláce.

Celé jsme stihli překvapivě rychle a po obědě jsme odjeli vlakem do města Authaya, které bylo naší poslední zastávkou před cestou do Bangkoku a čekání na letadlo domů. Po příjezdu na nádraží jsme se netradičně ubytovali hned v prvním ubytování co jsme objevili a myslím, že to bylo moc dobře. Rozhodně se nám už nechtělo nikde běhat, cena byla moc dobrá, za pár peněz půjčili kola a ještě jsme si mohli večer na střeše vychutnávat studeného Changa. Zbytek dne jsme věnovali návštěvě chrámu Wat Phanan Choeng s obrovským zlatým budhou, kde jsme se stali svědkem obřadu převlíkání budhy. Tato událost byla opravdu zajímavá. Věřící si od chrámu nakoupí dlouhou oranžovou stuhu, ty po "modlitbě" mniši svázaly a pak jej postupně přetahovali přes jeho mohutná ramena. Nakonec konce těchto stuh se jako sluneční paprsky rozběhli směrem k sedícím věřícím. Každý byl přikryt a dostalo se mu tak určitého požehnání a spojení s budhovým duchem. Dál jsme objeli ještě pár pamětihodností z koloniálních dob kde nic moc nebylo a prohlídli si chrám Wat Yai Chai Mongkol s obrovskou stupou. Hlavní pamětihodnosti bývalého královského města jsme si nechali na další den.

Ráno jsme vstali brzy, aby jsme toho stihli co nejvíce. Malinko jsme se zdrželi zmatky při vyrážení, zda jet přívozem a nebo okolo přes most. Nakonec jsme zakoupili jízdenky na přívoz došli až skoro k lodi, a zjistili že nás loď odveze trošku špatným směrem. A tak jsme se s koly vyškrábali zpět po schodech k pokladně, vrátili lístky a vyrazili na kole okolo po mostě.

Naší první zastávkou byl chrám Wat Suwan Dararam. Oproti jiným co nás ten den čekali nebyl nijak ohromující, ale i tak stál za zastávku. Dál jsme pokračovali okolo rozvalin pevnosti, ze které zde zbylo jen pár zdí k první velké atrtakci královského města, k chrámovému komplexu Wat Mahathat. U vchodu jsme si koupili vstupenku na všechny památky města a vyrazili (když jsme měli vstupenku, tak jsme přeci nemohli nic vynechat). Ponořili jsme se do bludiště rozpadajících se chrámů zbytků zdí, desítek budhů a stup. Asi hodinu jsme se toulali poměrně liduprázdným chrámem.

Po rychlém svačině jsme navšdívili další z velkých chrámů města chrám Wat Rajaburana. Zde bylo opět nepřeberné množství ruin, částí budhů a stup, ale hlavní atrakce se ukrývala v centru chrámu. V podzemní kryptě chrámu se totiž dochovala komora s původnímy freskami. My jsme málem tuhle část chrámu minuly, protože budova byla částečně v lešení a všude rozvěšené cedulky o zákazu vstupu. Naštěstí nás zřízenec u vstupu při odchodu nasměroval ještě sem.

Po prohlídce jsme vyrazili na kolech okolo ruin královského paláce, dnes v podstatě rozsáhlý park s pár cihlama, k dalším chrámovému komplexu Wat Phra Si Sanphet. Tento chrám se liši od ostatních a skládá se ze tří oborvských stup které jsme obešli. Ještě jsme nahlídl do černajících vstupů u stup. V jedné byli zbytk sochy a za ní malý otvor do nějakých vnitřních prostor. Další obsahoval poměrně malou komoru s oltářem a hromadou guána. Vzduch by se dal krájet. Když jsme se oltář pokusil obejít tak vzduch ještě zhoustl hejny prach výřících netopýrů, takže jsem raději rychle vycouval. Vstup do poslední stup hlídal zbědovaný toulavý pas takže jsme se bližší prohlídky raději vzdal. 

Na tomto místě nás ještě zauja o něco novější chrám, který obsahoval obrovskou kovovou sochu budhy. Dle fotek uvnitř přežil zkázu budovy okolo sebe, prakticky bez úhony a v poměrně nedávné době byla okolo něj vystavěna budova nová. Samotná socha je několik set let stará ačkoliv na to vůbec nevypadá.

Další na programu byla návštěva muzea, ale bohužel jsme se předtím zdrželi a muzeum nám už zavřelo. Tak jsme alespoň omrkli (a ošahali) slony co tu vozí turisty dali si něco k jídlu, navštívili tržiště a hodinu před západem slunce dorazili k chrámu Wat Chai Watthanaram. Bylo moc dobře že jsme uposlechly rad průvodce a vyrazili jsme sem na večer. Asi to byl pro mne nejpůsobivější chrám dne a k tomu hodně přispělo i nasvícení zapadajícícm sluncem. Tento chrám byl ještě před několika lety v obětí džungle a je překvapivě zachovalý. Na mnoha místech jsou vidět původní reliéfy, dřevěné části a desítky budhů. Strávili jsme tu krásný romantický závěr dne.

Ráno jsme dokončili prohlídku posledních významějších chrámů Wat Ayothaya, Wat Maheyong, o obhlídly daší sloninec pro turisty. Prohlídku města jsme ukončili nákupy na Ayothaya floating market. Trošku jsme se bály, že to je jen atrakce pro turysty, ale nakonec to bylo celkem příjemné místo, kde v dopoledních hodinách nebylo příliš mnoho lidí a dalo se celkem lacino nakoupit. Pak už jen zabalit a hurá na vlak do Bangkoku.

Do Bangkoku jsme přijeli příliš brzy, protože náš hostitel měl čas až později odpoledne. Mysleli jsme si, že zabijeme čas nějakou procházkou po okolí nádraží, ale ukázalo se, že tam zrovna v dosahu nic extra není. Navíc částka, kteoru si řekli v úschovně na nádraží za těch pár hodin, nás dost rozčílila. Tak jsme se rozdělili. Já se posadila do malé kavárny an kafíčko a Lukáš vyrazil obejít kešky v okolí a zkusit objevit opravnu telefonů. Pár kešek sice našel, ale s telefonem neuspěl. Hodili jsme do sebe sváču v nepříliš příjemném podniku a vyrazili za našimi couchsurfery. Všechno jsme zvládli vcelku lehce a během půl hodinky už jsme zvonili u našich dobrodinců. Večer plynul v příjemném hovoru a společnou večeří, ale k žádným zásadním interrkulturním objevům nedošlo a mladí bankočané se až na životní úroveň od nás příliš neliší.

Předposlední den celé naší cesty, jsme strávili prohlídkou proslulého královského paláce, který byl sice plný turistů, ale stále velmi impozantní. Po ohromné bouři, která nás zastihla pod malým podloubím, kde jsme stojíc a přimáčknutí ke zdi strávili minimálně hodinu, než jsme se rozhodli zmoknout a přískoky mezi stromy a stánky jsme se začali posouvat dál. Plusové body u nás získal pouliční prodavač deštníků, kterých se najednou všude okolo vyrojilo jako hub po dešti, který nám nabízel deštníky, ale na otázku jak dlouho to ještě bude trvat nám suše sdělil, že tak za půl hodiny je po dešti. Tak jsme mu poděkovali a bez deštníku vyrazili vstříc jeho přehnaně optimistickým představám. Když pořád nepřestávalo vybrali jsme si jednu špeluňku k obědu a pojedli něco nudlí. Podnik vypadal jako krámek, kde po jedné straně místo uskaldněného zboží bylo pár malých stolečků. Za vyplacený peníz jsme zdaleka neočekávali tak malou porci a neskrývali jsme zklamání. S poloprázdnými žaludky jsme vyrazili na další toulky městem a žaludky zaplnili extra dobrým a sladkým thajským ledovým kafem, které se rozhodně klasifikovalo mezi nejlepší z "celé" Asie a na na pořadu dne byly pokaždé alespoň dvě. Se zlepšenou náladou jsme se dostaly ke kůlu označující střed města a na poslední chvíli dostali k chrámu Wat Phra Chetuphon, který kromě fascinující tradiční architektury a arkád se stovkami budhů skrývá i obrovského ležícího budhu. Rozmrzelí tím, že zde nemáme více času na rozjímání, jak jsme se zdrželi deštěm, jsme vyrazili domů přes vyhlášenou ulici na jídlo. Opravdu jsme zde povečeřeli. Jídlo měli dobré ale vlivem turistů docela drahé. Cestou jsme se ještě pokusili opravit náš rozbytý telefon, ale bohužel Thajsko už není tak laciné jako jiné části Asie takže jsme nepochodili.

Naši hostitelé přijeli až poměrně pozdě a přinesli nám nepříjemnou novinku. V bytě to od našeho příjezdu opravdu děsivě zapáchá a oni to už nemohou snášet. Na můj podnět jsme se dohodli, že se následující den odstěhujeme. Rozhodně jim to nezazlívám, protože ty batohy opravdu mohly smrdět, vždyť se nám je kolikrát nepodařilo usušit a vyvětrat několik týdnů. Jenže když ho máte pořád při ruce, tak už vám to prostě nepřijde. Vymysleli jsme ještě na poslední chvíli, že batůžky necháme u vchodu v objektu, užijeme si svůj nákupní den a potom vyrazíme na letiště, kde přečkáme tam do rána. S tímto návrhem souhlasili a my jsme nemuseli řešit, co celý den s těma zpropadenýma batohama dělat.

Poslední den před odletem jsme vyrazili na nákupy na Jatujak weekend market. To je obrovské tržiště které ožívá o víkendech. Údajně se zde dá sehnat vše... No my co známe třena Oš bazar v Biškeku v Kirgizstánu jsme byli celkem zklamaní. Tržiště je to sice obrovské, ale sortiment je celkem chudý. Oblečení a tretky pro turisty se zde dají sehnat v nepřeberném množství (což vyhovovalo B.), ale nějak se pořád dokola opakují a něco opravdu originálního se zde dá najít poměrně těžko. Nakonec Bára propadla nákupní horečce a nakoupila nějaké ty tašky a kalhoty. Se sušeným ovocem jsme příliš neuspěli a já z oblečení také moc nevybral, jen pár košilí.

Po tradiční odpolední bouři jsme vyrazili pro věci k couchsurferům a pak na letiště. Cestou jsme ještě na přestupu mezi linkami metra chtěli povečeřet a dokoupit zásoby potravin na let, protože jsme měli letenky bez jídla na palubě a díky tomu byla každá o 40€ lacinější. Ale to jsem se opět spletli. Přestupní stanice byla mezi prakticky opuštěnou zástavbou a pro jídlo jsme museli jít docela daleko opuštěnými ulicemi mezi mrakodrapy. Nakonec romantický večer před odletem jsme procourali po pochybných čtvrtích při hledání jídla do letadla a nějaké té večeře. Sice jsme něco objevili ale nějak to nebylo to co jsme chtěli a představovali si. Cestou zpět na metro se ještě s námi rozloučili bankogčtí potkani, kteří nám přeběhly přes nohy...

Kolem jedenácté vnoci jsme se přesunuli na letiště, kde jsme si našli klidný koutek až úplně pod stropem na pozorovatelně plochy letiště. Byl zde naprostý klid až na pár zaměstnanců, kteří si sem občas přišli dát také šlofíka. No a to je vlastně konec celé naší cesty. Brzy ráno jsme nastoupili do letadla norský aerolinek a po několika hodinách letu jsme vystoupili do krásně čistého a chladného vzduchu na letišti v Oslu. Zde jsme mezi blonďatými vysokými seveřany užasle počkali asi dvě hodinky a se setměním jsme přistály na ruziňském letišti, kde nás čekalo báječné přivítání od naší rodiny, které zahrnovalo přivítací plachtu, koláč i šampaňské do civilizovaných skleniček. Děkujeme...