Fotografie k článku o přechodu Copland Passu

Photomanie! Dvě menší alba z národního parku Mt. Aspiringu a z přechodu jižních Alp přes Copland Pass jsou zveřejněny na Google plus. 

Mt. Aspring national park

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6032474982537810177?authkey=CKyz3rqQoPjY_wE

Copland Pass

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6040634420927449361?authkey=CNv4nrGkxoeFFg

Z Greymouthu do Westportu

Cestopis pokračuje. Po horalské vložce v Arthur Pase jsme se zase naložili do auta a Efinka nás svědomitě  vozila po divech a krásách severního Západního pobřeží.  Z Greymouthu jsme pokračovali na Coal Creek, na kterém se nacházejí malé, ale za to velmi šarmantní vodopády. Lukášovo bezúspěšné hledání kešky, mi poskytlo právě dost času, abych se mohla po namáhavém výletě natáhnout na lavičku a v tichosti si vychutnávat  šum vodopádů a zpěv všudypřítomného ptactva. Přesto jsme si museli pospíšit, abychom stihli odliv na pláži Motukiekie a mohli si ji řádně prohlédnout. Obrysy skalnatých útesů vyrůstajících přímo z písčité pláže temně čněly proti rudému slunci (a nemusím kvůli tomu vstávat v pět ráno). Auto jsme drze zastavili na travnaté ploše hned u silnice a rozhodli se tam strávit noc. Perfektní příležitost pro grilovačku na pláži. Doma opovrhované kuřecí bylo tentokrát vynášeno mezi nejlepší kulinářské lahůdky, protože všechno maso představovalo velmi výjimečnou položku našeho jídelníčku.  

Další zastávkou byli palačinkové skály, v originále Punakaiki, což vůbec neznamená palačinkové skály, ale jako Pancakes rocks si to turisté lépe zapamatují.  Podivně zvrásněné vapencové útvary, do kterých se opírá příboj a vyhlodanými dírami ve skále zdvihá vodu do výšky několika metrů.  Vše za mohutných zvukových efektů. Nezůstali jsme ovšem jen u této profláknuté turistické mucholapky. Okolní vápencová údolí také stoji za půldenní vycházku.  Nedbaje toho, že na treku podél Poporari River  zrovna rekonstruují mosty, prošli jsme zákazem vstupu a těch pár napůl vyschlých potůčků bez potíží přehopkali. Největší úspěch u nás sklidil Buller Creek, který je kousek stranou. Velkou část můžete projet po prašné cestě autem a za tu námahu máte výhledy na vápencový kaňon přímo z okýnka. Jako bonus je skvělé kempovací místo daleko od turistického ruchu. Nejeli jsme tam, ale  pro nic za nic.  V mapě nás totiž upoutalo místo zvané Cave Creek, které jsme prostě nemohli neprozkoumat. Po necelé  hodince svižné chůze od kempoviště jsme konečně byli. na místě. Před námi se otvíral obrovský jeskynní portál, který kryl desitky metrů dlouhé a široké jezírko, ze kterého navzdory všem očekáváním žádný potok nevytékal. Po chvíli přemýšlení se Lukáš vysvlékl do trenek a jal se procházet jezerem.  Záhy zjistil, že je v tom až po pás, a že na koupačku je v jeskynní studené vode už je přeci jen trochu zima. Nedalo nám to a brzy jsme našli suchý vchod... Nicméně postup jeskynní několik metrů od vchodu by vyžadoval lano a určité slaňovací pomůcky, které jsme s sebou neměli. A vlastně nejsme ani takový hrdinové (nebo blázni), abychom se bez jakýchkoli informací spouštěli do první díry, kterou potkáme.  A tak nám tajemství Cave Streamu zůstalo utajeno. Rozluštili jsme, ale záhadu velkého jeskyňářského neštěstí (jak jsme se domnívali dle památníku cestou), při kterém zemřelo najednou sedmnáct lidi (to musí být pořádná jeskyně!). Nešlo totiž o žádné jeskyňáře, ale o školní exkurzi. Žáci tak dlouho žertovali o pevnosti vyhlídkové plošiny do rokle Cave Streamu, až se tato s nimi utrhla a zřítili se dolů rychleji než by si kdokoli z nich přál. Teta Kateřina by si určitě přisadila svou: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...

Nakonec jsme vydařený den zakončili po večeři stylovým moučníkem, jak jinak než pravým palačinkovým dortem. Lukáš je blázen, že se mu s tím chce dělat, ale inspirace místa mu byla silnější než lenost. 

Při výletu do jednoho z dalších údolí jsme navíc objevili palačinkové skály (ne ty vtom příboji), které byli osazeny borháky. Tak jsme mohli, hned ráno,  tento zvláštní geologický útvar ozkoušet i lezecky. Velmi příjemné sportovně odjištěné lezení bylo jako stvořené pro naše nepříliš trénované údy a hlavy. Rozrušený, ale pevný materiál si brzy získal naší důvěru. Nemohli jsme se shodnout co to je za materiál, zda vápenec nebo pískovec. Ani skupinka místních horolezců nám to nebyla schopna osvětlit.  Hodnocení cest 15-18 bylo též v našich možnostech. Odvážili jsme se (to jako i já) do několika (lehce) převislých cest. Lukáš se dokonce odhodlal i do velmi seriózního pokusu. Dohrabat se pod převis kousek před koncem,  nebyl problém,  ale  tam to začalo. Převis byl prý na místě trošku větší než vypadal ze země. Preso umístil ještě bez nesnází. A co dál? Vždycky tam nalez, už už byl za ním, ale pak mu chyběla ruka navíc, kterou by se mohl pustit a nevyhodil se z rovnováhy. Po několika nadějných nástupech a marných sestupech a pádech to vysíleně vzdal. Preso, které se nám zůstalo houpat na skále nakonec museli sundat místní...

Po lezecí "exhibici" jsme vyrazili ještě trošku pod zem. Podívali jsme se na Fox River Cave (mimochodem řeku jsme museli cestou dvakrát přebrodit) a na Maori Cave. První z jeskynní je vápencová jeskyně s bohatou výzdobou, která je ku podivu docela zachovalá. S podivem je to zejména proto, že je jeskyně volně přístupná (žádné zámky ani vstupné) a známá už od devatenáctého století. Zde jsme odolali svodům velkého portálu vedoucího do spodních pater a uposlechli cedulky která nám doporučovala tam nechodit (na té první psali něco o zákazu vstupu a na té druhé za prvním rohem, už něco o chybějícím a nebezpečném jištění). Takže jsme ještě před západem slunce prozkoumali druhou jeskyni, tentokráte vytvořenou mořem. Ta neobsahovala žádnou výzdobu, ale měla historický význam, protože sloužila jako přístřešek místním domorodcům - Maorům při cestách podél pobřeží.

Další den jsme strávili sběrem mořských plodů, rybolovem a sprchováním ve vodopádu na pobřeží u Cape Foulwind. Zejména to sprchování bylo zábavné. Teplota vody se pro ten zážitek dala překonat, ačkoli nebyla nejvyšší. Sranda byla zejména s výškou vodopádu a větrem. Vodopád padal aspoň deset možná i patnáct metrů a jak foukal vítr, tak se lehce měnilo i místo kam dopadal. Když se člověk svlékl a narychtoval se pod vodu, tak než se namočil kouká, že vodopád padá o kousek vedla jako naschvál na ručník a další věci. No to se dá rychle vyřešit. Opravu namydlený jsme  začali být teprve, až když jsme se namydlili (!). Vodopád pořád zákeřně uhýbal a tak jsme tam nahatý pobíhali tam a zase zpět v zoufalé snaze, zachytit alespoň trochu té padající vody na naše mydlinková těla. V kamenitém terénu (tedy mudstonu - něco mezi jilem a kamenem) to nebylo nejjednodušší, musel být na nás dost komicky pohled. Když jsme si dost užili kratochvílí, tak jsme ještě navštívili město Westport. Zde jsme zjistili, že se dojednaná práce ještě o týden posouvá. A tak jsme doplnili zásoby a vyrazili do odlehlé Karamei, ale to už je další příběh.

Drama všedního rána

Probudil jsem se. Napjatě poslouchám zvuky okolí. Je ticho. Jen snad lehký vánek občas rozeznívá naše auto. Žádné zlověstné bušení deště nebo kvílení větru, který hrozí, že nás převrátí. Jako obvykle jsem se probudil ještě za tmy, ještě než nás začne burcovat budík a musí člověk někam směřovat. Možná se začali projevovat rodinné geny. Nebo snad to je každodenním životem v přírodě s omezený přístupem k vymoženostem civilizace, jako je elektřina. Každopádně jsem vzhůru a snažím se zjisti jak je venku. Mezerami v záclonkách vykukuju ven, ale nic není vidět, okna jsou zamlžená. Chvilku bojuju s leností vylézt z pod peřiny, okolo je chladno a pod peřinou tak příjemně. Ale netrvá dlouho, než se začnu oblékat.

Lezu ven do chladného vzduchu pod černou oblohu plnou milionů hvězd, galaxií a mlhovin. Není to jako u nás jen pár mihotavých světýlek a dost. Zde je vidět kromě nejsilnějších hvězd a planet i mlečná dráha v celé své kráse  a obloha doslova září tak, že se člověk může pohybovat i bez světla. Ale záře na východním obzoru předznamenává, že brzy začne jiná podívaná. Mám rád tuhle chvíli, všude je klid, je to klid před bouří, celý svět je jako kočka před skokem na nic netušící myš.

Vrátím se do auta a hledám foťák. Bára něco zabrblá, převalí se a spí dál. Konečně jsem ho našel, opatrně zavřu dveře a honem pospíchám. Záře na obzoru sílí, hvězdy pomalu ustupují, každým okamžikem se blíží drama všedního rána.

Zéland mě uchvacuje i svými neuvěřitelnými mraky, které jsou pokaždé jiné. Mraky, které jsem ještě nikde jinde neviděl. Mraky roztodivných tvarů jak je větry hnaly  přes nekonečný oceán a tady narazily na pevninu a vysoké hory. Když se spojí s východem slunce je to nádherná, vždy nová a neokoukaná  podívaná. Nedočkavě vyhlížím jaké to dnes bude. Ta chvíle napětí, než se sluneční kotouč vynoří z vln oceánu, hradby hor či závoje mraků je někdy tak nekonečná. Tím více,  když se člověk nemůže zahřát v mrazivém jitru. Zda vůbec vzejde nový den? Jako šaman se dívám a hlídám, aby se věci staly.

Obloha začala hořet, mraky se barví všemi odstíny rudé a oranžové. Každý okamžikem se barvy mění a já jen v němém úžasu pozoruji to divadlo přírody, jakoby se nový den rodil v krvi. Občas se to pokusím zachytit fotoaparátem, ale dá se zachytit prchavost takového okamžiku? A  pak se objeví na scéně samo slunce. Začne zahřívat prokřehlé tělo a rychle stoupat na oblohu. Zrodil se nový den a já se pomalu vracím k našemu domovu. Kouknu se jak Bára spokojeně spí a začnu připravovat snídani, ale stále sleduji zbrusu nový den okolo sebe, hru stínů a probouzející se svět z chladu noci.

Dusky track v obrazech

Konečně se nemusíte spoléhat jen na svou představivost a můžete se podívat, jaké to vlastně na Dusky treku bylo.
To bylo tak:
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6028670405359378849?authkey=CMzW_dH2mt_2Ng