Probudil jsem se. Napjatě poslouchám zvuky okolí. Je ticho. Jen snad lehký vánek občas rozeznívá naše auto. Žádné zlověstné bušení deště nebo kvílení větru, který hrozí, že nás převrátí. Jako obvykle jsem se probudil ještě za tmy, ještě než nás začne burcovat budík a musí člověk někam směřovat. Možná se začali projevovat rodinné geny. Nebo snad to je každodenním životem v přírodě s omezený přístupem k vymoženostem civilizace, jako je elektřina. Každopádně jsem vzhůru a snažím se zjisti jak je venku. Mezerami v záclonkách vykukuju ven, ale nic není vidět, okna jsou zamlžená. Chvilku bojuju s leností vylézt z pod peřiny, okolo je chladno a pod peřinou tak příjemně. Ale netrvá dlouho, než se začnu oblékat.
Lezu ven do chladného vzduchu pod černou oblohu plnou milionů hvězd, galaxií a mlhovin. Není to jako u nás jen pár mihotavých světýlek a dost. Zde je vidět kromě nejsilnějších hvězd a planet i mlečná dráha v celé své kráse a obloha doslova září tak, že se člověk může pohybovat i bez světla. Ale záře na východním obzoru předznamenává, že brzy začne jiná podívaná. Mám rád tuhle chvíli, všude je klid, je to klid před bouří, celý svět je jako kočka před skokem na nic netušící myš.
Vrátím se do auta a hledám foťák. Bára něco zabrblá, převalí se a spí dál. Konečně jsem ho našel, opatrně zavřu dveře a honem pospíchám. Záře na obzoru sílí, hvězdy pomalu ustupují, každým okamžikem se blíží drama všedního rána.
Zéland mě uchvacuje i svými neuvěřitelnými mraky, které jsou pokaždé jiné. Mraky, které jsem ještě nikde jinde neviděl. Mraky roztodivných tvarů jak je větry hnaly přes nekonečný oceán a tady narazily na pevninu a vysoké hory. Když se spojí s východem slunce je to nádherná, vždy nová a neokoukaná podívaná. Nedočkavě vyhlížím jaké to dnes bude. Ta chvíle napětí, než se sluneční kotouč vynoří z vln oceánu, hradby hor či závoje mraků je někdy tak nekonečná. Tím více, když se člověk nemůže zahřát v mrazivém jitru. Zda vůbec vzejde nový den? Jako šaman se dívám a hlídám, aby se věci staly.
Obloha začala hořet, mraky se barví všemi odstíny rudé a oranžové. Každý okamžikem se barvy mění a já jen v němém úžasu pozoruji to divadlo přírody, jakoby se nový den rodil v krvi. Občas se to pokusím zachytit fotoaparátem, ale dá se zachytit prchavost takového okamžiku? A pak se objeví na scéně samo slunce. Začne zahřívat prokřehlé tělo a rychle stoupat na oblohu. Zrodil se nový den a já se pomalu vracím k našemu domovu. Kouknu se jak Bára spokojeně spí a začnu připravovat snídani, ale stále sleduji zbrusu nový den okolo sebe, hru stínů a probouzející se svět z chladu noci.
Žádné komentáře:
Okomentovat