Dary Vanuatu – díl čtvrtý

Okružní jízda po Efate
4.12.- 8.12.2014

Návrat na Efate byl dobrodružný. Letadlo s sebou zuřivě zmítalo v poryvech větru. Zdálo se mi, že trvá celou věčnost než jsme se dostali do stabilního vzduchu nad oceánem. Paní přede mnou křečovitě svírala sedačku a slečna za mnou udržovala nepřirozený úsměv a měla lehce zelený odstín. Jediní kdo si nepřipouštěli sebemenší obavy byl hlasitě chrápající černoch rozměrů hrocha a vždy suverénní pilot. Tentokrát jsem se ani radši nedívala jak je oholený. Nad Efate už bylo hezky a přistání nakonec bylo hladké. Nevěděli jsme co s se sebou a tak jsme se tradičně vydali na pláž do Mele. Tentokrát nás nikdo nevzal a museli jsme celou cestu z letiště šlapat pěšky. Cestou jsme dostali od kolemjdoucího pocestného okurek. Na pláž jsme dorazili se setměním a všude panoval klid a mír. Druhý den jsme si opět ilegálně zašnorchlovali. Tentokrát jsme měli velmi hloupý nápad udělat kolem Hideaway ostrova okružní cestu plavmo. Bohužel byl zrovna odliv, tudíž jsme si akorát odřeli rozličné části našich těl a z rybího života jsme nic neviděli. Korál na druhé straně od turistické pláže je převážně mrtvý a zábava byla až na stejném místě jako posledně.

Než jsme zaveleli k odchodu, Lukáš vyzvedl naše odložené věci ve vesnici a vyrazili jsme dokončit jízdu kolem ostrova. Ze začátku jsme propadali hluboké skepsi, protože kolem jedoucí vozy nás míjeli bez povšimnutí. Když nás konečně nabrali na korbu, nejeli ani z poloviny tak daleko jako se nám poštěstilo posledně. Postupnými krátkými poskoky jsme nakonec skončili přesně na půl cesty okolo ostrova a získali jsme asi kilo manga, které jsme postupně spásali. Posledních pár kilometrů se šlo pěšky a když jsme dorazili do vesnice, hned u prvního baráčku nás nalákali k sobě domů.

Opakovala se tradiční scéna, jen nám ještě naslibovali, že ráno do města odjíždí spousta autobusů. Ve chvíli kdy jsme se ráno vypakovali bylo na silnici pusto a prázdno... Tak jsme zase šlapali pešky. Nakonec se na nás štěstěna usmála a občas nás někdo vzal. Na místo určení – Blue Lagoon, přírodní koupaliště, jsme se nakonec dostali kolem osmé. Vyjednali jsme si u paní majitelky poloviční cenu za vstup a šli jsme si užít tohle úchvatné místo ještě před náporem turistů. Ani se nám nechtělo věřit, že během pár hodin tady bude rušno a živo. Laguna je vlastně hluboký záliv do vnitrozemí do kterého pramení velké množství sladké vody. Výsledkem je křišťálově čistá, skoro sladká laguna která vysloveně vyzývá k odpočinku a relaxaci. Samozřejmě jsme si šli hned zaplavat a se šnorchly prozkoumat podvodní život. V laguně to bylo slabší a moc tam toho nežilo, ale v ústí do moře bylo života nepřeberně. Zde zas komplikoval šnorchlování silný proud a přitékající sladký pramen, který kalil vodu. Přesto jsme zde strávili poměrně dost času. Bylo se čím kochat i bez šnorchlu.

Během naší výpravy k ústí se laguna zaplnila turisty a místo během chvilky vypadalo jak u nás na koupališti v parném létě. Tak jsme nechali šnorchlování a užívali si bezstarostného dopoledne u laguny. Bára neodolala houpání a skákání do laguny z lana. Už od rána si tam hráli místní děti, které teď dělali podavače lana turistům a občas předvedli pro jejich i své pobavení nějakou kreaci v podobě salta, či skoku odněkud z korun stromů. Bára se je pokoušela napodobit. Nedosahovala sice jejich kvalit, ale s přehledem předčila pokusy většiny turistů, kteří měli často problém se lana jen udržet.

Něco po poledni jsme se rozhodli že musíme jít opět dál, přeci jen nás ještě do vesnice Erotap čeká dlouhá cesta. Přes poledne jsme šli dlouho pešky a míjeli řadu placených pláží na kterých se vyvalovali bílí turisté. Většinou se platilo tři sta vatů a třeba padesát za podívání. Tak to děkujeme pěkně, to opravdu nepotřebujeme. Až jsme zpozorovali neoznačenou odbočku směrem k moři. Zavedla nás na nádhernou pláž, která byla plná místních lidiček, kteří piknikovali a dětí, kteří vyváděly v moři. S tím bílím pískem jim to mnohem víc slušelo než bělochům. Navíc vypadali tak  nějak veseleji a šťastněji. Tahle pláž totiž patřila obyvatelům nedaleké vesnice Eton. Oběd jsme sice nedostali, ale šéf vesnice do nás nacpal neuvěřitelné množství manga. Skoro jsem si myslela, že to nemůžeme sníst, ale protože jsme byli bez oběda vešlo se to do nás jako nic.
Po krátkém odpočinku s místními jsme zase vyrazili dál. Potom už netrvalo dlouho a nabrali nás na korbu zámožní černoši jedoucí do města. Naložili nám další kilo manga a vysadili nás na odbočce na Erotap. Nedaleko vesnice je také turistický resort, a tak si všichni kolemjedoucí mysleli, že jedeme tam. Bohužel nás nikdo nenabral a posledních pět kilometrů jsme museli odšlapat pěšky. Když jsme dorazili k domečku našich dobrodinců, nebyla nikde ani noha. Protože už jsme mezi domorodci byli nějakou dobu, nevzrušeně jsme si sedli na břehu a čekali. Rodinka se objevila se setměním. Vydali nám naše saky paky, které jsme sotva stihli přebalit do batůžků než se spustil šílený slejvák. Protože chyběl Willy, anglofonní sekce rodiny, mluvilo se jen francouzsky a Lukáš si moc nepopovídal. Ráno jsme si dali horkou vodu a obtěžkáni našimi teď už kompletními batohy a vydali jsme se přes kopec do centra vesnice na mši. Ve spleti rozličných cestiček křižujících se v džungli jsme samozřejmě trochu ztratili směr a oproti očekávání jsme se místo ve vesnici ocitli na hlavní silnici dva kilometry od vesnice. Vydali jsme směrem, kde jsme předpokládali vesnici. 

Kostel jsme našli lehce a pastora v „zákristii“ také. Ten nás mile přivítal a jak jinak než pozval na občerstvení po mši. Mše je opravdu jedna velká šou, neustále se zpívá a předzpěváci dokonce mají mikrofony a všelijaké nástroje (někde prý i bicí :-)). Závěr mše byl velkolepý, každý člen obce si s námi (a třemi dalšími turisty), potřásl rukou a poděkoval za naši návštěvu. Po mši ostatní turisté z resortů odjeli domluvenými auty a my jsme poslední den konečně ochutnali čerstvý lap lap a to hned v několika variantách. Ženy připraví lap lap ještě před mší, strčí jej do „pece“ a po návratu ze mše je hotový. Muži ho přinášeli ze všech různých koutů vesnice. Nakonec jsme si ho museli vzít sebou do krabičky, protože jsme ho nemohli všechen sníst. O tom, že jsme dostali ještě litr mangového džusu a spousta ananasu už se ani nedá mluvit.  Během oběda jsme prozkoumávali různé náboženské otázky a došlo i na politiku. Místní kněz pracuje na vlastním politickém programu a "počítá", po příštích volbách bude premiérem. 

Cesta na letiště byla v neutuchajícím vedru úmorná, naštěstí jsme za chvíli naskočili na korbu k jedné rodince a vezli se do města. Odpoledne jsme si chtěli dopřát pivo na městské pláži, ale protože byla zrovna neděle odpoledne, měli jsme smůlu. Alkohol se prodává jen ve všední dny. Koupili jsme alespoň zmrzku a limču. Studený Tusker (místní vanuánské pivo) by byl sice lepší, ale nedalo se nic dělat. Na letiště už jsme si cestu "draze" zaplatili. Poslední noc jsme chtěli strávit na letišti. Ovšem jsme nevěděli, že letiště se v sedm zavírá a my byli vyhnáni ven. Nejdříve nám ochranka našla fleka pře letištěm, kde si myslela, že budeme v bezpečí, ale nakonec nás dva místní kluci na bicyklech doslova odtáhli k nim domů. Vesnice u letiště byl ten největší slum jaký jsme kdy viděli. V jednom zděném baráku se dvěma místnostmi bydlelo patnáct lidí. Nevěřila jsem vlastním očím a když došlo na sprchu, musela jsem se dlouho přemáhat. Nutno říci, že jsme nebydleli u žádných chudáků. Pantáta pracoval na letišti a starší syn se učil na pilota, takže vlastně střední třída. Když jsme seděli venku a povídali si tak to docela šlo. Na noc jsme dostali matrace v kuchyni a ráno zmizeli na náš ranní let do Sydney. 

Typy jak cestovat po Vanuatu jinak

• Stopovat se příliš nedá, protože většina aut, zejména kolem měst jsou autobusy nebo stejně chtějí peníze, ale šlapete-li poctivě máte velkou šanci, že vás někdo sám zastaví a vezme zadarmo, ale je dobré si situaci vyjasnit než naskočíte.
• Chcete-li cestovat levně mezi ostrovy určitě si kupte místní simku a zjistěte si hned po příletu na vnitrostátním letišti, které společnosti kam doplňují charterové lety a vezměte si na ně číslo. Nebudete se muset hrkat mezi přístavem a letištěm pěšky jako my.
• Zapomeňte na bungalowy a resorty. Vezměte stan a když se zeptáte místních ubytují vás za méně ne-li zadarmo a s trochou štěstí dostanete i večeří. Pokud budete jíst s nimi místní jídlo, za jídlo nikdy nic nechtějí.  Ovšem je lepší se vždy ujistit nebo mít něco v záloze. 
• Pokud můžete neplánujte si žádný čas na Efate, my bychom stokrát raději byli na Taně nebo na Eromangu nebo na jakémkoli jiném ostrově. Možná, že už se dají koupit letenky přímo na Tanu nebo na Espiritu Santo. I když budou o trochu další pořád ušetříte, protože letecké přesuny mezi ostrovy jsou relativně drahé. 

Při sněhu a náledí se cesta neupravuje - fotodokumentace

Dali jsme  dohromady fotky z výletu do národního parku Tongariro - Great Walk Tongariro Circuit, výstup na Mt. Ngauhuroe a na Mt. Ruapehu. Tak ať se líbí...

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6098137543365516753

Dary Vanuatu - díl třetí

Návrat jižní cestou aneb Neodmítneš pohostinnosti místní

24.12. - 4.12.2015

Z Isaky jsme vyrazili do patnáct kilometrů vzdáleného Port Resolution. Vzali jsme to nám již známou cestou k vulkánu, a pak dál po prašné cestě až na pobřeží. Nedostali jsme se ani do vesnice a plácli jsme s sebou na první pláži, na kterou jsme narazili. Prošli jsme kolem několika žen, které prali v malém jezírku prádlo a sušily jej na černém písku a svalili se o kousek dál. Tradičně nám od vedlejší skupinky černochů přinesli nějaké ovoce na osvěžení. Přišel k nám také Daniel, šéf vesnice kousek nad pláží, že se u něj musíme ubytovat. Domlouvali jsme se kombinací bišlamy a lámané angličtiny. Na naše námitky, že mu nemáme čím zaplatit, smetl rychle ze stolu. Také nám, vysvětlil, že teď se nacházíme na černé pláži a bílá, že je na druhé straně poloostrova. Pak zmizel se slovy, že za námi pošle nějakého klučinu, aby nám ukázal jeho dům až si odpočineme.

Nejdřív jsme se obávala, že tam jako běloši nemáme co dělat, ale ostatní nás ujistili, že se tam můžeme koupat s nimi a, že naše nestřežené batůžky jsou na pláži v bezpečí . Voda v zálivu byla klidná a příjemně teplá . Opět jsem se koupala v šatech. Nemám z toho příliš zábavu, ale nerada bych silně věřící vanuánce nějak pohoršovala. Když už jsme byli vykoupání do sytosti a čekání na Danielova poslíčka nás přestalo bavit, vydali jsme se ho hledat sami.

Najít jeho dům bylo jednoduché, protože byl hned u hlavní cesty. Ukázalo se, že Daniel mluví vcelku obstojně francouzsky a hned bylo líp. Vybrali nám pěkné místo pod stromem. Postavili jsme stan a vyrazili na obhlídku poloostrova. Vesnice na Port Resolution jsou jedny z nejhezčích co jsme viděli. Krásné domečky z tradičních materiálů a uklizené „ulice“ plné květin. Sotva jsme se ocitli na rozcestí ve vesnici, hned na nás místní volali White Beach a ukazovali nám správný směr. Vyzbrojili jsme se šnorchlem a brýlemi a vrhli se do vody. Rybiček tam bylo spousta, ale také na nás přes korálový útes doráželi vlny. Příjemná koupačka to úplně nebyla.

Když jsme vylezli ven a já zrovna uprostřed převlékání dorazil k nám nějaký mladík a snažil se z nás vymámit vymyšlený a přemrštěný poplatek za pláž. My jsme stejně tolik peněz neměli, a tak měl smůlu.Později jsme se dozvěděli, že v sezoně bývá vstup zpoplatněný asi 200 vatů. Po zbavení se dotěry, jsme vyrazili prozkoumat ještě zbytek poloostrova. Chvíli jsme se motali přes vesnici a ještě dvakrát došli na stejné rozcestí. Muži rozjímající pod banyánem se nás pokaždé snažili poslat tím správným směrem, ale my vlastně žádný neměli. Kousek za chatrčemi jsme našli pěšinku, která nás zavedla také na White Beach. Tahle byla ovšem úplně klidná a zcela krytá korálovým útesem, takže se na hladině nepohnula ani vlnka. Jak vidno tuhle nádheru si místní schovávají pro sebe. Na šnorchlování už nebyla nálada, tak jsme jen zalitovali, že jsme nevyrazili první sem.

Když jsme dorazili zpět k Danielovi, přivítal nás jeho zeť a dcera Angela. Usměvavá černoška už se k nám zdálky hrnula a bez váhání nám oznamovala ať si pospíšíme, že večeře bude za chvilku na stole. Vanuánský čas ubíhá přeci jen trochu jinak. Večeře byla teprve v procesu přípravy. S Angelou jsme si moc rozuměly a konečně jsem měla příležitost trochu se zapojit do vaření. Od krájení mě rychle vyhnala, protože jsem si s její mačetou a bez prkýnka počínala dost neobratně, ale mohla jsem se alespoň starat o hrnec na ohni. Než se ze mě stane opravdová žena z Tany, ještě chvíli to potrvá. Hodně jsme se u toho s Angelou nasmály a já se naučila základní slovíčka z jazyka, který se používá na jižní Taně. Angela nás sice přemlouvala ať s ní zůstaneme ještě několik dní, ale my jsme vůbec neměli tušení jak dlouho nám potrvá návrat do Lenakelu jižní cestou, tak jsme museli s těžkým srdcem odmítnout.

V sobotu ráno jsme si dali horkou vodu (varianty na čajové téma) a vyfasovali jsme ještě celý vodní meloun, abychom měli na cestu dost vody. Vanuánská srdečnost se opravdu těžko odmítá. Nezbylo mi nic jiného než si meloun naložit a asi se nebudete divit, že jsme ho snědli při první příležitosti. Když jsme žádali o vodu ve vesnici o kousek dál, kromě vody jsme získali ještě dvě obrovské okurky, které už jsme neměli sílu sníst hned a vláčeli je celý den.

Cesta pokračovala celou dobu podél pobřeží, ale většina vesnic byla umístěná vysoko ve svazích, takže jejich obyvatele jsme potkávali, jen když se vydali na ryby. Doufali jsme, že se cestou svezeme kousek autem, ale za celý den projela jen dvě a obě byla plně naložená. O to srdečněji nám jejich posádka mávala z korby. Několikrát jsme se vykoupali a při jedné zastávce se nám podařilo najít čerstvý kokos.

S jásotem jsme se do něj začali vloupávat naším kapesním nožíkem. Šlo to dost těžko, ale nakonec se to přeci jen povedlo. Nevím jestli to bylo tou vynaloženou námahou, ale tohle mléko a tenhle kokos chutnal o moc lépe, než ten první v Isace. Den jsme skončili ve vesnici Komera (píšu jak slyším). Na přespání jsme se optali hned v prvním baráčku a bylo nám přiděleno místo na pláži vedle budoucího guesthousu. Když nám přinesli ovoce, vlastně jsme ho už napjatě očekávávali. Zajímavou zkušenost jsme zde udělali s pitnou vodou. Docela jsme měli štěstí, protože byl zrovna odliv. Místní chodí pro pitnou vodu do pramenu, který vyvěrá v korálovém útesu přímo na pobřeží a je přístupná pouze za odlivu. Je to vlastně filtrovaná mořská voda, takže jsme ji ani nemuseli převážřt nebo ochucovat kouzelnými chlorotabletami na úpravu vody.

Většina pitné vody na Taně je sice vedená trubkami z hor až do vesnic, ale přesto jsme si neodvážili ji pít bez úpravy. To platí i pro dešťovou vodu, kterou chytali do tanků pořízených z evropské, australské nebo zélandské pomoci. Tanky nebyly vždy nejnovější a člověk neměl tušení, jak dlouho tam tu vodu vlastně mají.Večer jsme se šli vysprchovat do řeky, která byla mnohem čistší než jaké jsme potkali na Efate. Já si přinesla i prádlo na vypraní. Díky tomu jsem mezi místní u řeky dobře zapadla a docela příjemně jsme si popovídali.

Isak, syn našeho hostitele, přišel na kus řeči až po večeři. Chtěl nás pozvat i na večeři, ale bál se, že by nám jejich „island“ jídlo nechutnalo. Netušil jak moc se mílí, ale my jsme se zase nechtěli vtírat. Ovšem měl radost, když jsme mu řekli, že nám vanuánská kuchyně moc chutná a ráno nám připravil k snídani pečených banánů, že jsme je skoro nemohli sníst. Isak se svojí ženou vyrazil ráno s námi, protože jsme měli do další vesnice společnou cestu. Odpojili jsme se od nich nedaleko vesnice XX, kde jsme si chtěli odpočinout a pokochat se divokým pobřežím.

Opět jsme si sotva stihli vybrat místo, kde se svalíme a už si to k nám hasil nějaký mladík. Jestli prý nechceme vidět jeskyni, která je tam nedaleko v útesech. Rádi jsme na jeho nabídku kývli. Jeho průvodcované služby byli jak s cestovkou. Však také říkal, že si chce tam postavit guest house a ubytovávat turisty. Prý tam už příští rok Číňani udělají pořádnou silnici(!). Do jeskyně se dalo vlézt z pevniny a proplavat z ní do malého bazénku v útesu, což jsme také udělali. Pak jsme si ještě povídali a ukázalo, že náš průvodce Isaka zná, on ho dokonce za námi poslal.

Cestou dál jsme od kolemjdoucích dostali něco místních buchet nebo papáji a podělili jsme se s nimi o naší okurku. Cesta vede celou dobu po pobřeží, takže je neustále na co koukat. U brodu jedné z řek jsme dlouho přemýšleli, jak si nezouvat boty až jsme tam potkali paní Marii. Paní Marie bydlí ve vesnici na kopci, kam se zatím nedá dojet autem a všichni musí pešky. Má tam několik hektarů kávových plantáží. To už jsem nevydržela a rovnou jsem se zeptala jestli můžeme ty rostlinky vidět, protože to u nás vůbec neroste. Marie se rozzářila zahodila připravený rybářský prut a vyrazila s námi nahoru do vesnice.

Byla alespoň o třicet let starší, ale sotva jsme jí stačili. Ve vesnici nás přijali mile a vzájemnými otázkami jsme strávili více než hodinu. Samozřejmě nás přemlouvali ať u nich zůstaneme na noc, ale bylo už po poledni a my téměř nic neušli. Museli jsme vyrazit. Když jsme se začali opravdu shánět po spaní, projel kolem nás vůz do Lenakelu, ale my si ještě trochu chtěli užít pouštěných vesniček a najít ještě jednu takovou, do které se musí pešky. Z Komery už toho vůbec jezdí docela dost a za 750 vatů jste za pár hodin v Lenakelu. My ale odmítli a jeden z cestujících do a nám poradil, kterou pěšinkou se dostaneme do jedné takové odlehlé vesnice, i když nechápal proč bychom se tam chtěli trmácet více hodinu cesty, když tady za rohem můžeme zakempovat taky. Odkudsi z křoví vyt.áhl dva mladíky, aby nás doprovodili Kluci byli dost ropačití, ale odvedli nás stezkami ve strmých svazích a džunglí nahoru do vesnice.

Skupinka černochů tam hrála zrovna fotbal a za chvilku našli někoho, kdo mluví anglicky. Docela rychle jsme se pochopili, jen bylo potřeba se ještě domluvit se šéfem vesnice. Ten naopak mluvil francouzsky. Sotva jsme postavili stan, tak nám spadlo nebe na hlavu. Už nás nepřekvapilo, když nám hned nabídli k přespání jednu z opuštěných chýší a večeři. Mě se spát bez moskytiéry nechtělo, ale milým vanuáncům jsme to už nemohli rozmluvit. Tak jsem si každou odkrytou část těla namazala téměř stoprocentním DEETem a bylo hotovo.

K večeři byla tzv. Tanna Soup. Taro a Island Cabage vařené v kokosovém mléce. Naše přítelkyně z Efate nám později vysvětlila, že je to vlastně takové vanuánské „co dům dá“. I tady jsme si povídali dlouho do noci. Lukáš v kuchyni a já zalezlá ve spacáku s mladými fotbalisty. Chytl mě nějaký bacil a neustále jsem chrchlala a nemohla skoro mluvit. Chtěla jsem utéct do pelechu a spát, ale kluci mě doprovodili a pak si sedli na zápraží a pokládali my záludné otázky. Například, kolik se u nás doma platí za nevěsty nebo odkud vlastně pochází ropa a jestli se uslyšíme, když by mi chtěli zavolat telefonem do Evropy. Byli jen hodinu pěšky od hlavní silnice, kde většina lidí pracovala ve městě, tady ani nevěděli, co je to počítač, ale telefony si nabíjeli solárními panely. Bylo to opravdu setkání plné kontrastů. Dokonce jsme se dozvěděli, že jsme první bílí lidé kteří došli do jejich vesnice. Ještě před necelými třiceti lety žili tradičním životem, oblékali se do tradičních trávových sukýnek, nosili nimbas (na bimbas = chránič penisu) a neznali železné předměty jako nádobí a nože.

Ráno se paní domu opravdu snažila a připravila nám moc dobré vařené taro a kukuřici s kokosovou omáčkou a místní obdobou zázvoru. Lepší mňamku jsme na Vanuatu zatím nejedli! Po snídani se několik kluků z vesnice sebralo, aby nás doprovodilo na hlavní. Cestou nám ještě do programu zařadili odbočku na kaloně (velké stromové netopýry). Došli jsme až na hranu hlubokého údolí a kluci zalezli někam do křoví a začali tam děsivě hulákat. Netrvalo dlouho a obloha potemněla, jak se celá hejna těch potvor zvedala a začal kroužit nad údolím.

Na další cestě už se nic moc zvláštního. Jen jsme ušli kousek po silnici a už nás nabralo auto co jelo do města. Řidič nám měl zastavit u místní „blow hole“, ale neudělal to. Nakonec jsme ji viděli jen z korby, ale ušetřili jsme si posledních pár kilometrů v úmorném vedru. V Lenakelu jsme obešli tržiště a koupili trošku předražený trs banánů k obědu. Dali jsme za něj celých sto vatů, přestože za něj chtěli 200. Potom nám jeden místní černoch řekl, že by za něj nedal víc než padesát... Bílá kůže, holé neštěstí.

Po obědě jsme vyrazili pěšky k obřímu banyánu. Baniány jsou rozložité vanuánské stromy, které vlastně nemají kmen. Celý strom podpírá rozsáhlá soustava vzdušných, kořenů které tvoří po dosažení země nové a nové kmínky. Ten největší, na který jsme se šli podívat, by prý měl mít rozlohu fotbalového hřiště. Cestu k baniánu jsme našli bez problémů. Když jsme přišli do vesnice kde měl být banyán, hned u místního obchodu nás zastavili a chtěli po nás peníze za vstup. Oproti našim původním informacím se cena zdvojnásobila na celých dva tisíce vatů za osobu. Nápis na obchodě navíc výhrůžně hlásal „NO MONEY, NO VISIT“. Se záminkou, že nepotřebujeme průvodce se nám podařilo usmlouvat poloviční cenu. Nás navíc průvodce vždycky spíš obtěžuje, protože máme pocit, že si to místo nemůžeme pořádně užít. Průvodce každopádně potřeba není. Až k banyánu se jde po hlavní cestě skrze vesnici a zahrady. Na upraveném parkovišti s obrovskou cedulí největší banyán na světě už není těžké najít tu správnou cestičku. Banyán byl opravdu obrovský. Připadali jsme si jako v lese. Ani jsme nemohli určit, který shluk kmenů, je ten hlavní. Zábavná příhoda přišla s mými slunečními dioptrickými brýlemi, které jsem si přinesla na nose, protože cestou neustále svítilo ostré sluníčko. Jenže pod banyánem bylo poměrně šero a já neměla druhé brýle. Vyndala jsem si tedy temná skla ze svých sportovních brýlí a koukala na svět pouze skrze malý dioptrický cvikr. Myslím,že se Lukáš docela´pobavil. Mě to spíš naprdlo, protože když jsem se snažila nacvakat tmavá skla zpátky totálně jsem si je zaprasil, takže jsem neviděla nic už ani na sluníčku. V rámci vstupu jsme jako bonus domluvili kemping u baráčku za obchodem. K tomu už byla samozřejmě zdarma spousta ovoce, večeře i snídaně. Na Vanuatu vás za pohled na banyán téměř oškubou, ale jinak by se rozdali do poslední kůrky chleba. Večer si Lukáš zpestřil ještě ochutnávkou místního opojného kořene kava. Na Taně je kava pro ženy zakázaná, tak jsem si mohla od Lukáše nechat jen vyprávět. Kouzelný nápoj, který místní z kořene připravují má spíše uklidňující účinky a člověk je tak nějak líný a vůbec mu to nevadí a rozjímá, nebo spíše blbě čumí do nikam.

Druhý den jsme už bez problémů dostopovali k letišti a vyrazili pěšky k poslední atrakci, kterou jsme chtěli na Taně navštívit. Byla to tzv. blue hole, která je ideální místo ke šnorchlování. Naše původní obavy jak to najdeme se rozptýlili asi půl hodiny chůze z letiště. Poté co jsme minuli všechny turistické rezorty už na nás z dálky zářila cedulka „Bluehole 1“. Než jsme se stihli rozkoukat tak se k nám přitočila černoška Lea. Kam prý jdeme a jestli u ní nechceme zůstat. Tak jsme u ní nakonec zakotvili na poslední dva dny na Taně.

V okolí jsou „Bluehole jedna“ a Bluehole dva“. Názvy to zrovna duchapřítomné nejsou. Blue hole jedna je hned kousek od přístavu a voda je v ní místy zakalená, jak do ní pramení sladká voda. Také rybí život je v ní trošku chudší. Dvojka je mnohem hezčí než jednička, zejména protože je dál od vesnice a korál je méně poničený. Také je zde možná zakázán rybolov. Přístup k oběma je jen za odlivu, kdy se přes útes nepřevalují velké vlny a je možné nerušeně šnorchlovat. Tak jsme šnorcholovali a prožívali poslední dva dny poklidným Taňanským životem s Leou. Společně jsme se smáli, vařili, jedli i koupali.

Poslední večer pro nás však připravil překvapení v podobě pozvání na kavu, které opět platilo pouze pro Lukáše. Zde konečně viděl jak se KAVA připravuje. V současnosti existují dva způsoby přípravy kavy, a to tradiční a té „pro turisty“. Nejdříve se přimotal k přípravě kavy pro turisty. Ta spočívá v očištění, rozkrájení kořene kava na malé kousky. Pak jsou kousky dvakrát přemleté mlínkem na maso. Vzniklá šedivá kaše je vložena do pruhu plátna a za promývání vodou je vyždímána do kýble.

Když muži viděli Lukáše jak pozoruje přípravy, tak se rozhodli ho zasvětit do kavy hlouběji. Se slovy, že tohle je pro děti a turisty ho odvedli k místu, kde se bude kava pít a řekli, že teď mu ukáží jak se připravuje custom kava, ta tradiční. První část přípravy je podobná, kořen oškrábe a očistí vlákny z kokosového ořechu. Pak nastoupí zkušení muži a začnou si kořeny cpát do pusy a žvýkat. Usilovně žvýkají až kořen rozžvýkají na kaši a vyplivnou na připravený banánový list. Žvýkání se musí umět, jinak by se „žvýkač“ mohl kavou přiotrávit. Pak se opět použije pruh plátna a kaše je za lehkého promývání vodou vyždímána do půlky kokosového ořechu, což je tradiční nádoba na pití kavy. Tradičně připravená kava je prý mnohem silnější, než ta připravená modernější cestou.

Při pití kavy se vždy dělá malý oheň na kterém se opéká něco k jídlu. Buď kousek vepřového nebo banány. Samotný kokosák kavy se vypije rychle, prakticky na ex a pak se odporná chuť zají nějakým kouskem z ohniště.

Zatímco se muži odebrali ke kávovému rozjímání, my jsme se s Leou pustili do přípravy večeře. Když jsme měly hotovo přihasil si to odněkud z resortu jakýsi francouzský pár, který se s námi dal do řeči pro mě až příliš žoviálním způsobem. Hned se neomaleně Lei ptali jestli se s nimi mohou najíst, a kde že mohou ochutnat kavu. Po chvíli hledání Lea našla vůdce vesnice a my všichni jsme se přidali k mužům poklidně popíjejícím kavu. Byla jsem z toho dost rozpačitá, ale zdaleka ne tolik jako ti černoši. Vůdce nám vysvětlil, že když jde o turisty mohou udělat výjimku a dovolit turistkám kavu ochutnat. Dostali jsme každý po kokosovém ořechu plným odporné šedé tekutiny, která chutnala ještě hůř než vypadala. Celou dobu jsme se drželi stranou, ale přesto bylo vidět, že některým z místních to není po chuti. Přesto se turisté ptali po dalším šálku. To už Lea nevydržela a řekla, že budou muset zaplatit. Vyhrabali z kapes nějaké drobné a šlo se na druhé kolo. Pak už další peníze neměli, tak jsme nechali muže včetně Lukáše kavovému opojení a odešli zpátky na pláž. Oproti odporné chuti, jsou účinky kavy docela příjemné. Pokud se ovšem nenecháte opít jako Lukáš, kterému v důsledku přílišného množství kavy (my prý měli jen odvar pro turisty) přestali fungovat nohy a ostatní nám ho museli doslova přinést k chatrči. Druhý den o tom zřejmě věděla celá Tana. Na večeři se naštěstí francouzský pár nezdržel. Já to uvítala s potěšením, protože mi jejich přehnaná srdečnost připadala až příliš vlezlá.

Druhý den jsme měli odlétat v osm hodin ráno. Vzhůru jsme byli už od tří, protože nad našimi hlavami zuřila pravá tropická bouře. Hromy a blesky otřásaly naším stanem i chatrčí až do pěti do rána, kdy jsme chtě nechtě museli spakovat stan a vyrazit na letiště. Balili jsme v děsivém slejváku a Lukáš poprvé úspěšně aplikoval bourání stanu implozí z vnitřku. Než jsme se rozloučili s Leou bylo po dešti, ale náš stan samozřejmě zůstal úplně zmáčený. Na letiště jsme dorazili jen s malým zpožděním. Na to, že už jsme měli být odbavení a napůl sedět v letadle, panoval na letišti až neuvěřitelný klid. Letiště, které mělo být na noc zavřené mělo sice brány dokořán a na přistávací ploše stálo opuštěné letadélko, ale nikde nebylo živé duše. Zkušeně jsme nezpanikařili a jako první jsme si zkontrovali letenky. Ani nás nepřekvapilo, že tam je napsaný check-in v osm ráno, přestože když jsme letenky kupovali paní na přepážce nás informovala o šesté hodině. Hlavně, že jsme letadlo nezmeškali, alespoň máme čas se nasnídat a uvařit si šálek čaje. Asi v půl sedmé přifrčel na skútru zřízenec letiště, pozavíral všechny brány a začal připravovat letiště na příliv turistů. Ukázalo se, že to nedělá kvůli těm několika lidem, kteří měli odletět s námi, ale kvůli většímu letadlu Air Vanuatu. O Belair nic nevěděl. Pravda je, že bouře kterou jsme zrovna prožili opravdu nenapovídala bezpečnému letu, ale mohli by nám alespoň dát vědět... Kolem osmé se objevil nějaký pán a také se sháněl po Belair. Po několika marných pokusech to vzdal a zase odjel. Nám se podařilo přemluvit letištního zřízence a zavolat si od nás do kanceláře Belair . Tam nám bylo sděleno, že letadlo přiletí ať počkáme na letišti. Nepodařilo se mi vymámit z druhé strany nic bližšího. Rozhodli jsme použít strategii nejmenšího odporu a čekat. Zanedlouho nám přišla SMSka, která nám sdělovala ať dorazíme dneska na letiště v 13.30, že náš let byl ze zítřka přesunut na dnešek. Tomu už jsme nerozuměli vůbec. Odpověděli jsme, že už tu čekáme a ať nám potvrdí, že letadlo opravdu dnes přiletí a v kolik. Dostalo se nám opět jen potvrzení ,že přiletí. Musíme tedy doufat. Přání od mají maminky, ať si svůj sváteční den (4. prosince) užiji v pohodě a podle svých představ se mi zdálo až nestoudně ironické.

Čekání jsme si krátili pozorováním odbavování australských turistů, kteří se tam znenadaní vyrojili. Někteří měli zpoždění, protože po noční bouři bylo mnoho cest neprůjezdných a oni museli skrze brody pěšky a přesedat na další auta Jedna z nich to nestihla vůbec, a přesto je jim nakonec všichni do letadla nevešli a několik z nich muselo čekat na odpolední let. My se snad do letadla vejdeme, pokud nějaké přiletí. Slečna, která to ráno nestihla už s odpoledním letem Air Vanuatu letět nemohla. Velmi nás pobavila její otázka, jestli tady čekáme na soukromý let a jestli by mohla letět s námi. Soukromě jsme sice neletěli, ale nakonec se jí podařilo sehnat lístek s námi, aby stihla svůj zítřejší ranní let do Austrálie. Občas jsme si povídali také s pracovníky letiště. Někteří říkali, že Belair létá vždycky až ve dvě (my přiletěli ráno). Jíní byli přesvědčení, že létají pouze ve středu (byl čtvrtek) a jeden z nich tvrdil, že má spolehlivé informace o tom, že letadlo už opustilo letiště v Port Vile.

Asi půl hodiny před polednem nám přišla zpráva, že check-in bude v 13:30. No hurá, jen kdyby to řekli rovnou mohli jsme se místo čekání na letišti válet někde na pláži a vesele šnorchlovat. Pracovník Belair nás nakonec přišel odbavit lehce po třetí hodině. Letadlo sice ještě nepřistálo, ale začala jsem věřit, že z Tany odletíme ještě dneska. Ve čtyři hodiny jsme konečně nasedali do letadla. Letěli jsme plně naloženi pasažéry a rodinka na zadních sedadlech měla ještě děti na klíně. Den strávený na letišti White Grass bude bezesporu jeden z nezapomenutelných okamžiků naší návštěvy této neodolatelné země.