Dary Vanuatu – díl čtvrtý

Okružní jízda po Efate
4.12.- 8.12.2014

Návrat na Efate byl dobrodružný. Letadlo s sebou zuřivě zmítalo v poryvech větru. Zdálo se mi, že trvá celou věčnost než jsme se dostali do stabilního vzduchu nad oceánem. Paní přede mnou křečovitě svírala sedačku a slečna za mnou udržovala nepřirozený úsměv a měla lehce zelený odstín. Jediní kdo si nepřipouštěli sebemenší obavy byl hlasitě chrápající černoch rozměrů hrocha a vždy suverénní pilot. Tentokrát jsem se ani radši nedívala jak je oholený. Nad Efate už bylo hezky a přistání nakonec bylo hladké. Nevěděli jsme co s se sebou a tak jsme se tradičně vydali na pláž do Mele. Tentokrát nás nikdo nevzal a museli jsme celou cestu z letiště šlapat pěšky. Cestou jsme dostali od kolemjdoucího pocestného okurek. Na pláž jsme dorazili se setměním a všude panoval klid a mír. Druhý den jsme si opět ilegálně zašnorchlovali. Tentokrát jsme měli velmi hloupý nápad udělat kolem Hideaway ostrova okružní cestu plavmo. Bohužel byl zrovna odliv, tudíž jsme si akorát odřeli rozličné části našich těl a z rybího života jsme nic neviděli. Korál na druhé straně od turistické pláže je převážně mrtvý a zábava byla až na stejném místě jako posledně.

Než jsme zaveleli k odchodu, Lukáš vyzvedl naše odložené věci ve vesnici a vyrazili jsme dokončit jízdu kolem ostrova. Ze začátku jsme propadali hluboké skepsi, protože kolem jedoucí vozy nás míjeli bez povšimnutí. Když nás konečně nabrali na korbu, nejeli ani z poloviny tak daleko jako se nám poštěstilo posledně. Postupnými krátkými poskoky jsme nakonec skončili přesně na půl cesty okolo ostrova a získali jsme asi kilo manga, které jsme postupně spásali. Posledních pár kilometrů se šlo pěšky a když jsme dorazili do vesnice, hned u prvního baráčku nás nalákali k sobě domů.

Opakovala se tradiční scéna, jen nám ještě naslibovali, že ráno do města odjíždí spousta autobusů. Ve chvíli kdy jsme se ráno vypakovali bylo na silnici pusto a prázdno... Tak jsme zase šlapali pešky. Nakonec se na nás štěstěna usmála a občas nás někdo vzal. Na místo určení – Blue Lagoon, přírodní koupaliště, jsme se nakonec dostali kolem osmé. Vyjednali jsme si u paní majitelky poloviční cenu za vstup a šli jsme si užít tohle úchvatné místo ještě před náporem turistů. Ani se nám nechtělo věřit, že během pár hodin tady bude rušno a živo. Laguna je vlastně hluboký záliv do vnitrozemí do kterého pramení velké množství sladké vody. Výsledkem je křišťálově čistá, skoro sladká laguna která vysloveně vyzývá k odpočinku a relaxaci. Samozřejmě jsme si šli hned zaplavat a se šnorchly prozkoumat podvodní život. V laguně to bylo slabší a moc tam toho nežilo, ale v ústí do moře bylo života nepřeberně. Zde zas komplikoval šnorchlování silný proud a přitékající sladký pramen, který kalil vodu. Přesto jsme zde strávili poměrně dost času. Bylo se čím kochat i bez šnorchlu.

Během naší výpravy k ústí se laguna zaplnila turisty a místo během chvilky vypadalo jak u nás na koupališti v parném létě. Tak jsme nechali šnorchlování a užívali si bezstarostného dopoledne u laguny. Bára neodolala houpání a skákání do laguny z lana. Už od rána si tam hráli místní děti, které teď dělali podavače lana turistům a občas předvedli pro jejich i své pobavení nějakou kreaci v podobě salta, či skoku odněkud z korun stromů. Bára se je pokoušela napodobit. Nedosahovala sice jejich kvalit, ale s přehledem předčila pokusy většiny turistů, kteří měli často problém se lana jen udržet.

Něco po poledni jsme se rozhodli že musíme jít opět dál, přeci jen nás ještě do vesnice Erotap čeká dlouhá cesta. Přes poledne jsme šli dlouho pešky a míjeli řadu placených pláží na kterých se vyvalovali bílí turisté. Většinou se platilo tři sta vatů a třeba padesát za podívání. Tak to děkujeme pěkně, to opravdu nepotřebujeme. Až jsme zpozorovali neoznačenou odbočku směrem k moři. Zavedla nás na nádhernou pláž, která byla plná místních lidiček, kteří piknikovali a dětí, kteří vyváděly v moři. S tím bílím pískem jim to mnohem víc slušelo než bělochům. Navíc vypadali tak  nějak veseleji a šťastněji. Tahle pláž totiž patřila obyvatelům nedaleké vesnice Eton. Oběd jsme sice nedostali, ale šéf vesnice do nás nacpal neuvěřitelné množství manga. Skoro jsem si myslela, že to nemůžeme sníst, ale protože jsme byli bez oběda vešlo se to do nás jako nic.
Po krátkém odpočinku s místními jsme zase vyrazili dál. Potom už netrvalo dlouho a nabrali nás na korbu zámožní černoši jedoucí do města. Naložili nám další kilo manga a vysadili nás na odbočce na Erotap. Nedaleko vesnice je také turistický resort, a tak si všichni kolemjedoucí mysleli, že jedeme tam. Bohužel nás nikdo nenabral a posledních pět kilometrů jsme museli odšlapat pěšky. Když jsme dorazili k domečku našich dobrodinců, nebyla nikde ani noha. Protože už jsme mezi domorodci byli nějakou dobu, nevzrušeně jsme si sedli na břehu a čekali. Rodinka se objevila se setměním. Vydali nám naše saky paky, které jsme sotva stihli přebalit do batůžků než se spustil šílený slejvák. Protože chyběl Willy, anglofonní sekce rodiny, mluvilo se jen francouzsky a Lukáš si moc nepopovídal. Ráno jsme si dali horkou vodu a obtěžkáni našimi teď už kompletními batohy a vydali jsme se přes kopec do centra vesnice na mši. Ve spleti rozličných cestiček křižujících se v džungli jsme samozřejmě trochu ztratili směr a oproti očekávání jsme se místo ve vesnici ocitli na hlavní silnici dva kilometry od vesnice. Vydali jsme směrem, kde jsme předpokládali vesnici. 

Kostel jsme našli lehce a pastora v „zákristii“ také. Ten nás mile přivítal a jak jinak než pozval na občerstvení po mši. Mše je opravdu jedna velká šou, neustále se zpívá a předzpěváci dokonce mají mikrofony a všelijaké nástroje (někde prý i bicí :-)). Závěr mše byl velkolepý, každý člen obce si s námi (a třemi dalšími turisty), potřásl rukou a poděkoval za naši návštěvu. Po mši ostatní turisté z resortů odjeli domluvenými auty a my jsme poslední den konečně ochutnali čerstvý lap lap a to hned v několika variantách. Ženy připraví lap lap ještě před mší, strčí jej do „pece“ a po návratu ze mše je hotový. Muži ho přinášeli ze všech různých koutů vesnice. Nakonec jsme si ho museli vzít sebou do krabičky, protože jsme ho nemohli všechen sníst. O tom, že jsme dostali ještě litr mangového džusu a spousta ananasu už se ani nedá mluvit.  Během oběda jsme prozkoumávali různé náboženské otázky a došlo i na politiku. Místní kněz pracuje na vlastním politickém programu a "počítá", po příštích volbách bude premiérem. 

Cesta na letiště byla v neutuchajícím vedru úmorná, naštěstí jsme za chvíli naskočili na korbu k jedné rodince a vezli se do města. Odpoledne jsme si chtěli dopřát pivo na městské pláži, ale protože byla zrovna neděle odpoledne, měli jsme smůlu. Alkohol se prodává jen ve všední dny. Koupili jsme alespoň zmrzku a limču. Studený Tusker (místní vanuánské pivo) by byl sice lepší, ale nedalo se nic dělat. Na letiště už jsme si cestu "draze" zaplatili. Poslední noc jsme chtěli strávit na letišti. Ovšem jsme nevěděli, že letiště se v sedm zavírá a my byli vyhnáni ven. Nejdříve nám ochranka našla fleka pře letištěm, kde si myslela, že budeme v bezpečí, ale nakonec nás dva místní kluci na bicyklech doslova odtáhli k nim domů. Vesnice u letiště byl ten největší slum jaký jsme kdy viděli. V jednom zděném baráku se dvěma místnostmi bydlelo patnáct lidí. Nevěřila jsem vlastním očím a když došlo na sprchu, musela jsem se dlouho přemáhat. Nutno říci, že jsme nebydleli u žádných chudáků. Pantáta pracoval na letišti a starší syn se učil na pilota, takže vlastně střední třída. Když jsme seděli venku a povídali si tak to docela šlo. Na noc jsme dostali matrace v kuchyni a ráno zmizeli na náš ranní let do Sydney. 

Typy jak cestovat po Vanuatu jinak

• Stopovat se příliš nedá, protože většina aut, zejména kolem měst jsou autobusy nebo stejně chtějí peníze, ale šlapete-li poctivě máte velkou šanci, že vás někdo sám zastaví a vezme zadarmo, ale je dobré si situaci vyjasnit než naskočíte.
• Chcete-li cestovat levně mezi ostrovy určitě si kupte místní simku a zjistěte si hned po příletu na vnitrostátním letišti, které společnosti kam doplňují charterové lety a vezměte si na ně číslo. Nebudete se muset hrkat mezi přístavem a letištěm pěšky jako my.
• Zapomeňte na bungalowy a resorty. Vezměte stan a když se zeptáte místních ubytují vás za méně ne-li zadarmo a s trochou štěstí dostanete i večeří. Pokud budete jíst s nimi místní jídlo, za jídlo nikdy nic nechtějí.  Ovšem je lepší se vždy ujistit nebo mít něco v záloze. 
• Pokud můžete neplánujte si žádný čas na Efate, my bychom stokrát raději byli na Taně nebo na Eromangu nebo na jakémkoli jiném ostrově. Možná, že už se dají koupit letenky přímo na Tanu nebo na Espiritu Santo. I když budou o trochu další pořád ušetříte, protože letecké přesuny mezi ostrovy jsou relativně drahé.