Brunejské zastavení

Maminky jsme po intenzivní třítýdenní dovolené poslali zase domů odpočívat  (jestli jim to stalo za to se ptejte radši přímo), nacpali jim do batohu hromadu našich kramů a levného filipinského rumu  a sami se nočním letem přesunuli na Borneo. Brunejské letiště nás přivítalo půlnočním klidem, pohodou a dokonce i pocitem bezpečí. To jsme rozhodně po rozbouřené Manile nečekali. Využili jsme příležitosti a pár hodin se prospali než jsme vyrazili do hlavního města. Ráno jsme čekali na autobus, ale než jsme se nadáli zastavilo u nás auto, a že prý nás odveze do města, což se neodmítá.
Hlavní město Bruneje - Bandar Seri Begawan je spíše provinční městečko, ale provedené ve velkém stylu. Sultán penězi nešetří. V Brunei prý žijí také opravdu chudí lidé, ale v Bandaru je určitě neuvidíte. I většina nejhorších chatrčí ve vodní vesnici má klimatizaci.
Ubytování je vcelku drahé a jen jedno místo nabízí ubytování za 10 dolarů - Pusait Belia a další nejlacinější je za 20 KH Guesthouse, kterýmu bysnad konkurovala jen noc na ulici. Pusat Belia je hostel provozovaný domem mládeže, proto jsme ani nebyli překvapení, že jsme tam v osm ráno v neděli nikoho nenašli.  Kdyz jsme se ani v deset nikomu nedovolali, schovali jsme batohy v tělocvičně a vyrazili na obhlídku města.
V zásadě není zas tak moc ke koukání a zvládne se za dopoledne. My jsme si zařadili ještě vyjížďku na lodičce do vodní vesnice a dál po řece podívat se na naše první brunejské opice. Oproti Filipínám byl náš průvodce velmi profesionální a poskytl nám spoustu zajímavých informací. Slíbili jsme místo všimného reklamu: jmenuje se Dennie a můžete se na něj optat v přístavu nebo ho kontakotova na +6737252002. Hodně nám chyběl dalekohled při pozorování opic. Jenže my šli na vycházku po městě a ještě netušili, že na programu bude i safari. 
Po návratu k Pusat Belia jsme se po mnohém vyptávání dozvěděli, že správce dorazí až kolem osmé a nikdo nám nemůže zaručit, že bude místo. Mezitím se nás ujal Hassalan, místní novinář,  kterých nám nabídl, že s námi objede hostely a něco najdeme. V nejhorším případě můžeme zůstat u něj v obýváku. Hned jsme ho ujistili, že to by pro nás byla ta nejlepší varianta, a tak už jsme k velkému potěšení všech žádné hotely nehledali. Hassalanova rodina (jeho rodiče, sestry a bratři) nás prijala téměř jako vlastní navzdory tomu, že nejsme muslimové.  Dostalo se nám hlubšího náhledu do brunejské kultury, kuchyně a života obyčejné muslimské rodiny. Večer jsme s Hassalanem a jeho přátel vyrazili na noční trh, což je takový asijský každodenní festival jídla. Moc jsme si užili všechny vůně a chutě až jsme skoro zapomněli, že jsme poslední noc skoro nespali a jsme unavení k smrti. To jsme ještě netušili, že uložit se k spánku nebude jen tak. Dlouho řešili kde budeme spát, protože nejsme manželé tak by jsme neměli spát spolu v jedné místnosti. V obýváku (v domě jsou as tři) zase nemůže spát samotná žena... no povedená taškařice. Nakonec zjistil, že vlastně nebude zas tak velký problém když budeme spát spolu v jenom z obýváků na oddelených gaučích.
Druhý den jsme si udělali výlet do městského parku a výsledkem bylo nekolika hodinové bloudění těžko prostupnými s strmými svahy brunejské džungle.  Opice jsme potkali jen v okolí města. Zato hluboko v lesích jsme potkali miláčka úplně jiného ražení. Lukáš seděl jen pár kroků od něj a zíral do navigace, takže si brčálově zeleného hada s významně trojúhelníkovou hlavou vůbec nevšiml. Když jsem ho na něj z povzdálí upozornila, místo aby zahájil strategický ústup,dal se samozřejmě do zuřivého focení.  Zbytek cest už proběhl bez problémů a na večer jsme dostopovali na sraz s naším hostitelem. Další večer jsme opět z trávili diskuzí a vzájemným poznáváním.
Ráno nás už čekala cesta do Malajské části Bornea. Cesta začala trošku zmatečně, protože náš hostitel nestíhal schůzku a přitom mermomocí nás chtěl dopravit na autobus. Nenechal si to vymluvit a tak jsme na něj chtíc nechtíc museli počkat na letišti asi hodinu a půl než si vyřesí práci, zatimco MHD bychom byli davno ve městě.  Pak už následovala tradiční dohadování s autobusáky odkud a zda autobus pojede. Ani přítomnost brunejce je neodradila od lži, že dnes už žádný přímý autobus nejede a musíme jet s nimi, s přestupy a dráž. Nakonec jsme se doptaly, že přímý autobus do Miri jede v 13:00 a stojí $15. Rozloučili s naším hostitelem a čekali na autobus který opravdu přijel. Jen nám trošku zkazil radost fakt, že si za cestu řekli o pět dolarů více než měla cesta stát a nic nepomohla debata o tom, že máme z několika míst potvrzenou úplně jinou cenu
 

Ps. Omlouváme se za klesající kvalitu textu, zejména po gramatické stránce. Píšeme za pochodu a navíc už máme k dispozici jen chytrý telefon, který bohužel není chytrý dost.