Napříč Austrálií - první kroky

Po velice povedené návštěvě Vanuatu jsme se přesunuli do Australského Sydney kde nás čekala naše kamarádka Linda. Po krátkém zcivilizování v péči Lindy jsem se pustili do hledání auta. Ze začátku to vypadalo beznadějně. Auta byla buď drahá nebo moc daleko od místa, kde jsme bydleli. Nakonec se nám podařilo vybrat několik aut co vypadali slibně a druhý den jsem vyrazili na první prohlídku.

Auto vypadalo na první pohled velice dobře, až moc dobře. Majitel také vypadal podezřele a po chvilce dotazování vyplynulo že vlastně není majitel, prodává pro kamaráda, auto nemá registraci... No prostě až moc věcí nehrálo a tak jsme se raději rychle rozloučili. Na prohlídku druhého auta, našeho favorita Subaru Liberty 4WD, ten den již bohužel nedošlo, protože Lindino auto vypovědělo službu. Po natankování u benzínky nechtělo naskočit a bylo úplně mrtvé. Odešla baterie a než se celí problém podařilo vyřešit nemělo cenu někam jezdit.

Druhý den musela Linda do práce a my se vydali na prohlídku auta v docházkové vzdálenosti od domova. V krásném slunečním počasí to byl moc pěkný výlet po okraji Sydney. Jen auto, které jsme si šli prohlídnout, nás vůbec potěšilo. Cena byla sice velice nízká, ale problémů s autem bylo až až. Ještě k tomu se je starší číňan co auto prodával snažil naivně zatajit. Jen po rychlé obhlídce jsme objevili úplně chybějící kryt zadních světel (bílá barva brzdového a koncového světla prý nevadí :)) a rozpadlý poslední díl výfuku. Tak jsem se s pánem opět rychle rozloučili a aspon si užili zpáteční procházku městskými parky. Večer se přihnal prudký liják a my jsme s Lindou vyrazili zkouknout ještě jedno auto, konečně první které i po prohlídce vypadalo, že by to mohlo být to co chceme. Ale i tady byl háček. Majitel musí dořešit doklady, a tím by se převod auta o den protáhl. Konečně s trochu optimističtější náladou jsme vyrazili domů, kde nás mělo čekat na prohlídku naše od začátku favorizované Subaru. To bohužel opět nedopadlo, protože majitel musel "neočekávaně" do práce (spíš se mu nechtělo do zácpaného Sydney). Tak jsem schůzku sním přeložili na další den a s tím i konečné rozhodnutí, které auto pořídíme. Už po druhé nám není přáno ho vidět. Ale čas  nám dochází...

Ráno jsem netrpělivě vyhlíželi, kdy konečně dorazí naše vysněné Subaru. Samozřejmě mělo zpoždění, ale když jsem ho viděli tak bylo jasné, že se čekání vyplatilo. Sice bylo něco menší než jsme čekali, ale bylo dobře udržované a celkově bylo vidět jak ho majitel má rád. Tak jsme si asi po hodině prohlížení, zkušební jízdě a smlouvání o ceně plácli. Po krátkém boji s bankomatem, který nechtěl vida dostatek peněz, bylo auto naše a původní majitel jojgoval směrem k domovu.

Zbytek dne jsme strávili prohlídkou pamětihodností v Sydney a prvním pokusem o dokončení převodu auta na úřadě. Zde jsem neuspěli, protože jsme neměli v Austrálii potvrzenou adresu. Ráno jsme konečně vyrazili na cestu do Blue Montains. 

Brunejské zastavení

Maminky jsme po intenzivní třítýdenní dovolené poslali zase domů odpočívat  (jestli jim to stalo za to se ptejte radši přímo), nacpali jim do batohu hromadu našich kramů a levného filipinského rumu  a sami se nočním letem přesunuli na Borneo. Brunejské letiště nás přivítalo půlnočním klidem, pohodou a dokonce i pocitem bezpečí. To jsme rozhodně po rozbouřené Manile nečekali. Využili jsme příležitosti a pár hodin se prospali než jsme vyrazili do hlavního města. Ráno jsme čekali na autobus, ale než jsme se nadáli zastavilo u nás auto, a že prý nás odveze do města, což se neodmítá.
Hlavní město Bruneje - Bandar Seri Begawan je spíše provinční městečko, ale provedené ve velkém stylu. Sultán penězi nešetří. V Brunei prý žijí také opravdu chudí lidé, ale v Bandaru je určitě neuvidíte. I většina nejhorších chatrčí ve vodní vesnici má klimatizaci.
Ubytování je vcelku drahé a jen jedno místo nabízí ubytování za 10 dolarů - Pusait Belia a další nejlacinější je za 20 KH Guesthouse, kterýmu bysnad konkurovala jen noc na ulici. Pusat Belia je hostel provozovaný domem mládeže, proto jsme ani nebyli překvapení, že jsme tam v osm ráno v neděli nikoho nenašli.  Kdyz jsme se ani v deset nikomu nedovolali, schovali jsme batohy v tělocvičně a vyrazili na obhlídku města.
V zásadě není zas tak moc ke koukání a zvládne se za dopoledne. My jsme si zařadili ještě vyjížďku na lodičce do vodní vesnice a dál po řece podívat se na naše první brunejské opice. Oproti Filipínám byl náš průvodce velmi profesionální a poskytl nám spoustu zajímavých informací. Slíbili jsme místo všimného reklamu: jmenuje se Dennie a můžete se na něj optat v přístavu nebo ho kontakotova na +6737252002. Hodně nám chyběl dalekohled při pozorování opic. Jenže my šli na vycházku po městě a ještě netušili, že na programu bude i safari. 
Po návratu k Pusat Belia jsme se po mnohém vyptávání dozvěděli, že správce dorazí až kolem osmé a nikdo nám nemůže zaručit, že bude místo. Mezitím se nás ujal Hassalan, místní novinář,  kterých nám nabídl, že s námi objede hostely a něco najdeme. V nejhorším případě můžeme zůstat u něj v obýváku. Hned jsme ho ujistili, že to by pro nás byla ta nejlepší varianta, a tak už jsme k velkému potěšení všech žádné hotely nehledali. Hassalanova rodina (jeho rodiče, sestry a bratři) nás prijala téměř jako vlastní navzdory tomu, že nejsme muslimové.  Dostalo se nám hlubšího náhledu do brunejské kultury, kuchyně a života obyčejné muslimské rodiny. Večer jsme s Hassalanem a jeho přátel vyrazili na noční trh, což je takový asijský každodenní festival jídla. Moc jsme si užili všechny vůně a chutě až jsme skoro zapomněli, že jsme poslední noc skoro nespali a jsme unavení k smrti. To jsme ještě netušili, že uložit se k spánku nebude jen tak. Dlouho řešili kde budeme spát, protože nejsme manželé tak by jsme neměli spát spolu v jedné místnosti. V obýváku (v domě jsou as tři) zase nemůže spát samotná žena... no povedená taškařice. Nakonec zjistil, že vlastně nebude zas tak velký problém když budeme spát spolu v jenom z obýváků na oddelených gaučích.
Druhý den jsme si udělali výlet do městského parku a výsledkem bylo nekolika hodinové bloudění těžko prostupnými s strmými svahy brunejské džungle.  Opice jsme potkali jen v okolí města. Zato hluboko v lesích jsme potkali miláčka úplně jiného ražení. Lukáš seděl jen pár kroků od něj a zíral do navigace, takže si brčálově zeleného hada s významně trojúhelníkovou hlavou vůbec nevšiml. Když jsem ho na něj z povzdálí upozornila, místo aby zahájil strategický ústup,dal se samozřejmě do zuřivého focení.  Zbytek cest už proběhl bez problémů a na večer jsme dostopovali na sraz s naším hostitelem. Další večer jsme opět z trávili diskuzí a vzájemným poznáváním.
Ráno nás už čekala cesta do Malajské části Bornea. Cesta začala trošku zmatečně, protože náš hostitel nestíhal schůzku a přitom mermomocí nás chtěl dopravit na autobus. Nenechal si to vymluvit a tak jsme na něj chtíc nechtíc museli počkat na letišti asi hodinu a půl než si vyřesí práci, zatimco MHD bychom byli davno ve městě.  Pak už následovala tradiční dohadování s autobusáky odkud a zda autobus pojede. Ani přítomnost brunejce je neodradila od lži, že dnes už žádný přímý autobus nejede a musíme jet s nimi, s přestupy a dráž. Nakonec jsme se doptaly, že přímý autobus do Miri jede v 13:00 a stojí $15. Rozloučili s naším hostitelem a čekali na autobus který opravdu přijel. Jen nám trošku zkazil radost fakt, že si za cestu řekli o pět dolarů více než měla cesta stát a nic nepomohla debata o tom, že máme z několika míst potvrzenou úplně jinou cenu
 

Ps. Omlouváme se za klesající kvalitu textu, zejména po gramatické stránce. Píšeme za pochodu a navíc už máme k dispozici jen chytrý telefon, který bohužel není chytrý dost.