Kalimantan

Vše začalo zpočátku úplně nevinným rozhodnutím neletět z Kuchingu v malajské části Bornea na sever do Kualy Lumpur, ale dostat se do pevninské Malajsie pomocí lodí přes Indonesii.  Získat v Kuchingu na ambasádě dvouměsíční visa nebylo těžké, ale až po té co se nám ji podařilo najít.  Přestože byl s námi domorodec, ambasádu, která se přestěhovala do nové budovy, jsme našli až po několika hodinách kroužení v kuchinských zácpách, a to ještě těsně před zavíračkou. Ale prošli jsme.  Visa nás stály 170RM za osobu a vydávají se během jednoho dne (pokud žádost podáte ráno, odpoledne můžete mít viza). Celá procedura proběhla bez jediné žádosti o úplatky, a tak nám nic nebránilo vyrazit. Jenže kam? Rozhodnutí se během posledního týdne měnila rychleji než počasí... 

Večer před plánovaným odjezdem to ještě vypadalo, že indonéský Kalimatan sousedící se Sarawakem bude pouze přestupní stanicí na Jávu. Jenže jsme citili jakýsi neklid, který naznačoval, že bychom to tak neměli nechat. Do postelí jsme uléhali  s úmyslem využít nabídky CK Kompakh a přeci jen vyrazit do Putissibau prozkoumat tu bornejskou džungli nehledě na fakt, že ty čtyři dny budou stát celý náš měsíční rozpočet. Zatím co Lukáš už spal, já jsem zuřivě googlila a vyměnovala si textovky s naší indonéskou couchsurferkou Leonie. Výsledkem probdělé noci byl nejistý plán.  Místo běžně využívaného přechodu v Etikongu (podle info z ambasády se tam dají získat měsíční visa on arrival) se vydat vyzkoušet relativně nově legalizovaný přechod, mezi vesnicemi Lubok Antu v Malajsii a Badau v Indonésii (tady musíte mít viza vyřízená předem).

Takže ráno jsme v šest stáli na autobusáku sháněli autobus do Lubok Antu. V informační přepážce se tvářili, že autobus jede pouze na odbočku z hlavní silnice, která je ještě celých 40 km od vesnice, ale tam už prý něco seženeme (teď už víme, že jezdí i přímo téměř za stejné peníze). Cesta trvala 4 hodiny a na křižovatce jsme sehnali akorát místní, kteří nás do vesnice chtěli hodit za neuvěřitelných RM100. To jsme si jen poklepali na čelo a šli stopovat. Za chvilku už jsme měli stopa, který si s námi zdarma zajel až na hranice a ještě otevřel pár piv. Na malajských hranicích náš příchod vzbudil zájem a děsně si chtěli povídat. Jako záminka jim posloužila pauza na oběd. Naštěstí nás nezdrželi dlouho a my se pešky vydali k indonéské kontrole. Cesta trvala asi deset minut a sotva jsme se ocitli pod střechou, spadlo nám nebe na hlavu. Na indonéské celnici jsme vzbudili spíše rozpaky, protože nějak nevěděli co s námi a anglicky prakticky nemluvili. Po chvilce přemýšlení nám vydali imigrační kartičky, a pak už šlo všechno hladce. Razítka jsme dostali aniž bychom museli zaplatit jedinou rupii navíc a z hranic nás zadarmo svezla malajka jedoucí s dětmi na nákupy. Lehce po poledni už jsme seděli na autobusové zastávce v Badau. Bohužel dál už žádný autobus nejel a pořád lilo jako z konve. Po chvíli váhání jsme směnili s místním veksklákem Rupie a čekali. Upřímně ani v jednom případě jsme neměli na výběr. V kapse jsme neměli ani rupku, místní bankomat odmítal obsloužit Visa kartu a pršelo tak děsivě, že stopovat dál by byl holý nesmysl. A ani provoz směrem na Lanjak nebyl dvakrát hustý. 

Pod křídla si nás nakonec  vzal malajský důchodce na rekreaci, který byl jediný anglicky mluvící v celé vesnici. Pod jeho vedením jsme se ubytovali v jediném (plesnivém) hotýlku ve vesnici (100.000 Rp). Důchodce John nám neustále kupoval kávu, až už jsme nevěděli co s námi. Zbavili jsme se ho pod záminkou odpočinku a vyrazili na obhlídku kostela.  Sotva jsme zahnuli za první roh, už nám volal John na naší nově zakoupenou indonéskou simku, kamže to jako jdeme a ať se neztratíme. Prověřili jsme ceny za jídlo a s protáhlými obličeji se vraceli do hotelu. Je tady snad ještě dráž než v Malajsii.  

Tentokrát jsme vyhledali Johna sami v domnění, že by nám mohl ukázat nějaký rozumný podnik. Moc nepomohl, ale alespoň nám predstavil indonéskou vaječnou specialitu Martabak a večer jsme společně navštívili indonéskou svatbu. Není to žádný odvar. Svatba je tu podobná jako v Malajsii,  akorát v noci a s postupujícím časem se prý i zpívá a tančí. Jenže jsou to muslimové a tak chyběl alkohol, který by naše unavená těla udržel při životě a my se vydali brzy na kutě. Mimochodem jsme ve vesnici i na samotné svatbě budili velkou pozornost a všichni se s námi museli vyfotit. Když jsme později kráčeli po ulici odevšad se ozývalo "Hello Lukas". Vlastně jsme si nebyli jisti, kdo se na koho přišel podívat. V hotelu už mi ani nevadily plesnivé zdi. Unaveni životem rockové hvězdy jsme usnuli během několika sekund. 

Ráno jsme se odbyli chlebem a vyrazili z vesnice na stopa. Kdyby jel autobus můžeme si vždycky mávnout a třeba budeme mít štěstí. Netrvalo dlouho a nabral nás džíp jedoucí až do Putissibau, ale nám to stačilo jen do dvou hodin vzdáleného Lanjaku. Na půl cesty jsem s hrůzou  zjistila, že nemám pás s pasem a většinou našich peněz. Určitě zůstal v hotelu pod polštářem. Zastavili jsme uprostřed pustiny a my začali šlapat zpátky. Byli jsme už dobrých třicet kilometrů od Badau. Rvala jsem si vlasy a nenacházela slov. Už jsem propadala úplnému zoufalství, ale naštěstí jel tím směrem rybář, který se uvolil, že nás vezme. Do hotelu jsem se doslova vřítila. Díky bohu se nevyplnili mé nejcennější představy, pás našla paní domácí a uložila k ledu. Opravdu pás vytáhla z lednice a vrátila mi doklady i se všemi penězi! Asi si umíte představit jak velký kámen mi spadl ze srdce. Nicméně odměnu jsem paní nenabídla z čistě výchovných důvodů...

Zpátky na Lanjak nám štěstí nepřálo. Došli jsme podél cesty až k několik kilometrů vzdálenému longhausu (tradiční bornejské obydlí na kůlech, kdy v jednom dlouhém domě bydlí desítky rodin), kde jsme svalili batohy na zastávku a vzdali se osudu.  Autobus už jel, když jsme se vraceli a provoz se omezil na pár skútrů mířících z longhausu do vesnice a zpátky. V nejhorším případě si u nich postavíme stan.  Nevěděli jsme totiž, že autobusy z Badau vyrážejí během dopoledne dva. Ten druhý nás kolem jedenácté míjel, a tak jsme si naskočili. 

V poledne opět začalo pršet.  Ještě když jsme seděli v Lanjaku v restauraci stále ještě pršelo.  Anglicky tu už neuměl nikdo a my byli odkázáni na můj improvizovaný slovník, který jsme vytvořili s Johnem a na těch pár frází z Lonely planet. Nálada byla na bodu mrazu. Ubytovali jsme se v jednoduchém, ale příjemném penzionu přímo na hlavní za krásných 60 000 Rp. Když konečně přestalo pršet a začalo mrholit, vydali jsme se na obhlídku Lanjaku.  Vesnička je na kraji NP Denau Sentarum a určitě stojí za malou zastávku. V přístavu jsme usmlouvali cenu za projížďku po NP na stále ještě astronomických 800.000 Rp na další den. V kanceláři, kterou jsme našli jen za vydatné pomoci místních, a která byla oficiálně zavřená nám řekli, že povolení ke vstupu stojí celých 150.000 Rp na osobu a den plus ještě 100.000 za loď.  Znechucení jsme rozhodli, že se druhý den pokusime zdolat nedaleký kopec Bukit Lanjak, ze kterého by měl být výhled na jezero. 

Slejvák tentokrát přišel už v noci a ustal až kolem jedenácté dopoledne. Mezitím se ukázal náš lodivod a jestli tedy jedem. Když jsme mu naznačili, že povolení jsou na nás příliš drahá, řekl, že to i s povoleními zvládneme za 1.100.000, protože on dostane slevu. Nám už se v tom lijáku nikam nechtělo a ještě to zavánělo úplatky.

Cesta k Bukit Lanjak byla zaplavená nočním přívalem vody. Zvolili jsme tedy další náhradní program - výstup po silnici do sedla a návštěvu nedalekého longhouse Sungai Sedik. Výhledy ze sedla byli docela pěkné a přijetí v longhousu natolik vřelé, že jsme mazali zpátky do vesnice pro batůžky a na noc se přesunuli do Sungai Sedik. Den jsme zakončili koupelí ve vodopádu a polohovorem s Kristínou a její rodinou v lámané indonéštině, angličtině a v obrázkové řeči (jen Kristína,  pani z města na prázdninách, uměla anglicky asi tak jako já indonésky). Druhý den bylo nádherně a nám se to rozleželo, rozhodli jsme se na jezero přeci jen vyrazit a trošku riskovat, doufali jsme, že po povolení se nikdo ptát nebude. Naší hostitelku jsme vzali s sebou a byl z toho moc pěkný výlet včetně koupání. Povolení jsme nakonec stejně zaplatili na malém ostrůvku Tekenang, kam se chodí na vyhlídku, a kde byla také kancelář.  Nicméně si myslíme, že si to nakonec stejně strčili do kapsy, přestože všechno vypadalo oficiálně. Asi to od nich nikdo nevybírá.  Zpětně si myslím, že bychom poprvé našeho převozníka usmlouvali na souhrnou částku jednoho miliónu i se všemi povoleními...  Navíc návštěva musí být zajímavější v suché sezóně, kde je okolo víc bažin a ptactva. 

Druhá noc v Sungai Sedik byla stejně příjemná a zažili jsme komunitní oslavu narozenin spojenou s křesťanskou mší přímo v longhousu. Ochutnali jsme spoustu tradičních pokrmů, vypili mnoho tuaku (tradiční palmové víno), který chutnal jako špatný burčák a viděli opravdového dospělého škorpióna. Šéf longhousu ho chtěl bez prodlení zabít, pak ho ale napadlo, že by si ho Lukáš chtěl vyfotit (předtím mu Lukáš ukazoval fotky z cest). A tak běhali kolem něj pěknou chvilku než ztatili trpělivost a jednou dobře mířenou ranou holí to s ním skončili.

Ze Sungai Sedik jsme šlapali pešky a docela si užívali scenérii místní hospodářské krajiny s rýžovými políčky. Po více než hodině chůze nam v další vesnici zastavil anglicky mluvící malajec Mathiew v rozhrkané káře. Kousek nás prý zadarmo sveze. Nejsme žádné fintivky, a tak jsme si naskočili, přestože vevnitř to smrdělo  jak v prasečáku a bylo špinavo i na naše standardy. Bydlí prý v longhousu cestou, musíme se tam zastavit a strávit noc. Napovídal nám jaké máme štěstí, že jsme potkali zrovna jeho a on nám všechno vysvětlí... A realita? Nejdříve jsme rozrthali pneumatiku a čekali jsme dvě hodiny než si Mathiew dojel se známými dofouknout rezervu. Slíbil také návštěvu nějakého starého longhousu v okolí, ale budeme mu muset přispět na benzín. Nejdřív to bylo kolik chceme, pak mu naše částka nakonec byla malá a to se nám nelíbilo. Už jsme chtěli vystoupit, ale do města by jsme se nedostali a neměli jsme kde spát.  Mathiew nakonec ustoupil, ale peníze mu musíme dát hned. Když jsme dojeli do "jeho" longhousu ukázalo se, že Mathiew bydlí kousek stranou a není úplně součástí komunity.  Pak jsme museli počkat než zajede vyzvednout vesničany ulovená divoká prasata na kšeft se svými malajskými kamarády. Tak se stalo, že jsme viděli indonéskou zabijačku hned tří čuníků najednou a další tři ve vesnici ještě čekali na kupce.  Bohužel celé odpoledne si nás náš hostitel nevšímal a do longhousu jsme se šli podívat nakonec bez průvodce, takže nám nikdo nic nevysvětlil a na exkurzi do starého longhousu budem muset počkat do zítra... Večer byla koupelna byla plná vepřových vnitřností, tak jsme museli vyrazit na koupel do prijemně chladivé řeky. Zbytek večera jsme seděli a koukali jak se Mathiew baví se svými malajskými kumpány a čekali až budeme moci jít spát. Aspoň že nás bohatě nakrmil a mohli se bavit pozorováním her dětí.

Ráno jsme si vymohli brzký start cesty k longhousu, ale Mathiew nás neodvezl až na místo, ale jen na odbočku odkud to bylo ještě 4km k samotnému longhousu  Apalin. Paní v obchůdku nás tam prý hodí, když jí dáme něco málo na benzín. My jsme mu prý nedali dost! Jenže Mathiew nic nedomluvil, a když jsme se konečně dohodli o co nám jde, chtěla paní za cestu 100.000 Rp. Trošku nasupený jsme radši vyrazili pešky. Za hodinku jsme byli na místě.  Longhous nám bohužel zrekonstruovali před několika lety, ale pořád byli zachovány původní pilíře i výška podlahy kolem osmi metrů nad zemí. Celkem zde může žít na dvě stovky lidí, ale teď jich tu posedávalo jen pár. Všichni kdo mají ruce a nejsou ve škole jsou na polích a sklízejí rýži. Odtud jsme vyrazili zpátky na hlavní a dál šli pěšky další hodinku. Cestou byla opět malebná políčka a pěkné výhledy na hory. Kus cesty byl lesem, a tak nám ani nevadilo, že šlapeme. Za celou dobu kokem nás projelo jediné auto a to nás rozhodně nechtělo vzít. Nakonec jsme naskočili na bus jedoucí do města a nechali jsme se vysadit u odbočky na longhousu Uluk Palin. Za ten kousek ani nechteli peníze. Mathiew nám sice předtím tvrdil, že longhouse před dvěma měsíci vyhořel, ale my už mu nevěřili ani slovo. Tentokrát měl bohužel pravdu a nás po kilometru a půl šlapání přivítala jen vesnice uprostřed, které se k nebi tyčili ohořelé dřevěné kůli, mezi kterými díky přičinlivosti místních už vznikali první zahrádky. Musela to být opravdu působivá stavba. 

Tak jsme se zapsali do návštěvnické knihy a otočili to směrem na hlavní.  Tam jsme po chvilce čekání chytili druhý autobus z Badau do Putissibau. Do města jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy všechny autobusy do Pontianaku už odjeli (poslední jede 13:30). Bohužel vsechny neodjíždějí z jednoho místa, a tak se musíte optat postupně ve všech čtyřech kancelářích, které jsou rozesety po městě a vy ještě nevíte kde. Utahaní jsme zapadli do prvního plesnivého hotelu (s Wifi), který jsme našli (110.000 Rp za pokoj s fénem bez koupelny a oken, ale s dobrou snídaní). Hotel Sanjaya stojí přímo na hlavní, nedaleko bankomatu, který vydává celých 2.500.000, a tak jsme mohli minimalizovat ztráty z poplatku za výběr v cizí měně. Nedaleko byla také kancelář společností, kde jsme si rezervovali lístky na další den. Cestou jsme povečereli v jedné nudlové jídelně plné "laydyboys", se kterými se moc pěkně povídalo. 

Když jsme seděli v hotelové hale a přemýšleli, že bude čas se uložit do naší zatuchlé kobky bez oken, začal se zvenku ozývat nečekaný hluk. Jistě, jsou to bubny! Za chvíli jsme viděli první hudebníky průvodu. Jak jsme jen mohli zapomenout na oslavy konce oslav nového roku! Vyběhli jsme ven a zamíchali se do průvodu. To bylo těžké, protože je díky své výšce jsme chtě nechtě vyčnívali. Za chvíli o nás věděli všichni: "To jsou oni, ty bílé tváře! Můžete se s námi vyfotit?". Zcela evidentně jsme byli jediní západní turisti v průvodu a zřejmě i jediní ve městě. Kromě nás byli v průvodu také bubeníci všech druhů, šikovní tanečníci lvího tance, jeden dlouhatanský drak a černý fakír s tvářemi a krkem propíchanými jehlicemi. Ten byl evidentně (hned po nás) hlavní figurou v průvodu, ale jeho přesný význam nam zůstal utajen. Po dvou hodinách průvod konečně zmizel za dveřmi čínského chrámu.  Ty se  za nimi zavřeli a my se mohli konečně vrátit do hotelu a spát. 

Ráno jsme si chtěli půjčit skútr a dopoledne se ještě projet na vyhlášené longhousy v Malapi, vesničce asi 15km od Putussibau, které nám poradili moc užitečné stránky infornační kanceláře Gallery Kapuas Hulu. Jenže kde vzít skútr.  V hotelu nevědí a Kapuas Hulu Gallery půjčují jen kola. Když jsme si uvědomili šíři problému, bylo nám jasné,  že potřebujeme den navíc. Přesunot lístky na další den naštěstí nebyl problém. Ale skútr jsme stále neměli.  Naše kroky vedli do cestovky Kompakh. Tam skútry neměli, ale poslali nás do hotelu Aman Sentosa.  Lonely o něm píše velmi nelichotivě, ale nutno říci,  že za stejný peníz distanete výrazně příjemnější prostředí, jen vám nenabídnou snídani. V hotelu se nás s perfektní angličtinou ujal manager a za chvíli jsme měli skútr za 75.000 Rp na celý den. Strategicky jsme zatajili, že máme neplatné mezinárodní řidičáky, i že jsme nikdy neřídili motorku a vrávoravě výrazili ze dvora.  Po úvodním bloudění ve městě jsme cestu našli lehce. V longhousech nás přijali většinou chladně. Jen v Malapi 2 byl moc ochotný anglicky mluvící učitel, který nám vysvětlil spoustu věcí, které jsme ještě nevěděli, a Malapi 3 jsme vypili něco tuaku. Byl to ten nejlepší tuak jaký jsme zatím pili a tak nám skoro bylo líto, že musíme zpátky za volant. Na radu místních  jsme ještě vyhledali jeden velmi starý a vysoký longhouse kousek za vesnicí Sayut. Spolu s Malapi 1,2, a 3 patří mezi architektonicky nejzdařilejší. Všechny jsou již sice po rekonstrukcích, ale stále udržují tradiční vzhled. Na Malapi jedna jsme se museli za příspěvek 2000 Rp přepravit motorovou loďkou. Čekali jsme asi půl hodinky než přijel převozník, který byl po proudu vyzvedávat od vesničanů rýži. V Melapi 1 nás vzali okolo, zapsali do notesu, a když už jsme čekali na lodičku naznačili nám, že vlastně vybírají vstupné. Při otázce kolik trochu přestřelili a řekli si o celých 100.000 Rp.  Tak my jsme zase naznačili,  že tolik nemáme. Nakonec jsme jim vrazili 20.000 a oni byli docela šťastní. Bezpečně jsme vrátili motorku, dali si večeři v naší oblíbené laydyboy jídelně a tentokrát šli opravdu brzy spát. Ráno jsme se vyspali do růžova poseděli hodinu a půl u snídaně, dali si nudle k obědu na obvyklém místě a už jsme měli před hotelem auto, které pro nás poslala autobusová společnost. Jednalo se sice o staletý džíp, ale bylo to v ceně a my se nemuseli nikam vláčet s batohama. Dovezli nás k malému teréně vyhlížejícímu autobusu asi pro dvacet lidí. Sedělo se v křeslech po třech v řadě. Autobus jede do Pontianaku celých osmnáct hodin a nemá klimatizaci, ale to nevadilo a i jinak byl vcelku pohodlný. Jen nepočítejte, že se v noci vyspíte. Cesta ze Sintangu na hlavní mezi Kuchingem a Pontianakem je v tak hrozném stavu, že se v autobuse dá sotva sedět...

Ráno u autobusu nás vyzvedla Leonie s tatínkem na motorkách a strávili jsme den nakupováním a sháněním lístků na loď. Původní plán byl jet do Jakarty, ale když jsme zjistili, že můžeme vyrazit do Semerangu, který máme pěkně na trase neváhali jsme a koupili jsme si lístky.  Loď vyrážela druhý den večer, a tak jsme ještě měli čas dát se trochu do pořádku a vyprat naše plísní prorůstající batohy.

V devět večer jsme se nalodili a už v jedenáct v noci jsme vyrazili šnečím tempem po řece k moři. Zde jsme rychlost zvýšili na dvacet km za hodinu a zamířili do 600 km vzdáleného Semerangu kam máme dorazit asi za padesát hodin.

Cesta lodí rozhodně není pro citlivé povahy, a kdyby nám Leonie nezorganizovala místo v pokoji pro matky s dětmi, určitě bychom si to užili o dost méně.  Běžně se tu spí na zemi a záchody spojené se sprchami jsou kapitola sama pro sebe.  Ani jídlo bych zrovna k Hiltonu nepřirovnávala... Za zmínku stojí i způsob výdeje jídla.  Na dva dny dostanete k lodnímu lístku tři poukázky na jídlo. Ty vám seberou hned po nalodění, a pak už vám dělají značky přímo na lodní listek a vydají čtyři jídla :-). V jednoduchosti je krása, že? Jinak jsou na lodi všichni velmi příjemní, ale až na výjimky nemluví anglicky, zcela okázale ignorují fakt, že moje schopnosti v jejich jazyce nesahají dál než k základním slovíčkům zajišťujících přežití a zahrnují nás dlouhými monology a náročnými otázkami. Když konečně pochopí, že jim nerozumíme, všechno nám s velkým úsměvem zopakují znovu a hlasitěji.

Zkrocené divoké Borneo

Po opuštění Brunejského sultanátu jsme trvalým deštěm hladce dojeli do malajského města Miri. Ono vlastně není tak úplně Malajské, protože Malajsie je federace mnoha států a Miri leží ve státě Sarawak, který si vymohl na zbytku malajsie velkou autonomii. A tak i obyvatelé pevninské Malajsie potřebují pro cestu do Sarawaku pas a  nemohou zde kupovat domy ani podnikat. Celkově se s nimi nakládá skoro jako s cizinci. Cestou přes Sarawak jsme se několikrát setkali se silným nacionalismem hrdých Sarawačanů. Sarawačané jsou z velké části Číňani, pak Malajci a největší část tvoří místní etika žijící zde dávno před příchodem ostatních. Důvod proč může Sarawak mít tak velkou autonomii, je nejspíše to, že Sarawak oplývá velkým bohatstvím v podobě stromů v pralesích a ropy v moři.

Miri samo o sobě není nijak zajímavé město, pro cestovatele je to hlavně výchozí místo do národního parku Mulu. Prý je to nejkrásnější místo v Sarawaku, ale asi díky tomu i nejdražší. Do parku vedou dvě cesty, jedna krátká pomocí letadla, druhá dlouhá lodí a pronajatým džípem. Obě dvě jsou stejně drahé. Když jsme k tomu přidali cenu za povinné průvodce, dostali jsme se k pro nás astronomickým částkám. Strávili jsme dva dny odpočinkem a přemýšlením zda se nám tam chce nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že nám to za to nestojí a Malajské Borneo si užijeme jinde lépe.

Naše první zastávka po Miri byl národní park Niah caves. Cestu jsme zkusili odstopovat. První kdo nám zastavil byl hrobník, ne že by nám zastavilo přímo pohřební auto s rakví, ale z hovoru vyplynulo, že jede helikoptérou vyzvednout nebožtíka někam na ropnou plošinu v moři. Dovezl nás jen kousek za město k letišti, kde jsme stopovali dál. Po asi půl hodině nám zastavilo auto co nás svezlo na půl cesty k cíli na korbě. Pak odbočilo kamsi mimo hlavní silnici. Netuším kam přesně jeli, ale rozhodně si na cestu brali mačetu, motorovou pilu a říkali že tam pojedou aspoň 10 hodin. O to zajímavější bylo, že jeli zavádět internet. Dál jsme už neměli se stopováním štěstí a tak jsme zbytek cesty k odbočce odjeli autobusem. Z odbočky žádná veřejná doprava nejezdí, jen soukromá auta, která vás svezou za RM 30 (do vesnice za RM15) . Tak jsme opět zkusili stopovat a na dva stopy se dostali ke vstupu do parku. To šlo opravdu rychle. Zde jsme se ubytovali v našem stanu a odpoledne vyrazili prozkoumat park.

Přejeli jsme řeku lodičkou, bez které se do parku nedostanete (a pochopitelně není v ceně vstupného do parku) a asi po hodinové procházce džunglí jsme dorazili k místnímu tradičnímu bydlí - Longhouse čili dlouhému domu. Ten nás, ale nijak moc nezaujal a tak jsme vyrazili k hlavní atrakci parku, k samotným jeskyním.

Po několika minutách chůze džunglí jsme se ocitli v obrovském vápencovém převisu, kde se nacházeli zbytky obydlí,která v minulosti používali sběrači vlašťovčích hnízd. Ale to byl jen začátek, potom co jsme minuli skupinu vysokoškolských studentů s rozpačitě přednášejícím profesorem, jsme dorazili k obrovskému portálu jeskyně. Obrovská prostora naplněná vlašťovčím štěbetáním a pachem guana. Vše bylo doplněno lany a vysokými bambusovými tyčemi, které používají sběrači hnízd. Po průchodu rozměrnou temnou prostorou jsme zahlédli jeden z postranních východů z jeskyně a rozhodli se ho prozkoumat.

Jak jsme opustili turistickou trasu tak jsme se nestačili divit co jsme všechno neviděli. Sběrači po sobě nechali v jeskyni z dohledu turistů neuvěřitelný bordel. Hory odpadků plnili každou díru ve dnu jeskyně, místy jsme potkali opuštěná improvizované obydlí okolo nichž byly také hory odpadků. Když jsme viděli dost, tak jsme se po turistické trase promotali jeskyní k zadnímu východu a pokračovali dál k jeskyni s malbami. V padesátých letech dvacátého století zde probíhal intenzivní archeologický výzkum. Při něm bylo v hlavní jeskyni odkryto mnoho prastarých hrobů, včetně lebky která je stará asi 40 000 let. V jeskyni s malbami byli původně ještě asi 2000 let staré pohřební loďky, bohužel ty jsou odvezeny do muzea a na ukázku zde zbyl za plotem jen jeden fragment. Malby jsou tak pečlivě (a neuměle) chráněné proti vandalismu, že z nich skrz ostnatý drát není skoro nic vidět, ale kdo hledá ten najde. Trochu zklamaní jsme se vydali zpět a čekali ve vstupu na netopýry. Nevylétávali sice v takových mračnech jako v Mulu, ale i tak to byl pěkný šrumec a chvíli jim to trvalo. Protože jsme si nedomluvili pozdější zpáteční loďku,museli jsme zpátky téměř běžet, aby jsme zastihli někoho u přívozu.

Prohlídku zdejšího poměrně malého národního parku jsme zakončili celodením výletem na vyhlídku z vápencovych útesů. Znamenalo to se znovu vydat loďkou do parku a značenou stezkou proti proudu řeky skrz džungli. Moc zvířat jsem cestou neviděli, jen občas slyšeli jak něco utíká pryč. Tak jsme alespoň prozkoumali pár jeskyní podél cesty. Docela nás překvapilo kolik lidí zde žije. V několika velkých převisech a portálech jsme objevili zamřížovaná obydlí. Jejich obyvatele jsme ale nekontaktovali. Později jsem se dozvěděli, že to jsou sběrači guana a vlašťovčích hnízd. S tou ochranou to tu pojímají zvláštně... Ačkoli vrchol nebyl daleko cesta ubíhala pomalu, protože v místním vedru a vlhku se moc rychle pohybovat nedá. Po skoro třech hodinách jsem dorazili pod strmé stoupání k vrcholu, které se překonává i za pomoci několika žebříků a lan. Vyhlídka nebyla nijak dech beroucí, ale přesto za to stála. Cestu zpátky jsme se rozhodli zkusit zkrátit po lávkách, které vypadali, že určitě musí vést do vesnice za řekou. Po dvou kilometrech se potvrdili naše obavy, že tam nebude most. A tak jsme stáli na molu a přemýšleli jak překonat posledních dvacet nebo třicet metrů. Po chvilce si nás všimli lidé na druhém břehu. Po nelehké komunikaci a gestikulaci pochopili, že chceme na druhou stranu. A tak jeden chlapík skočil do loďky uvázané na druhé straně a jen rukama bez pádla pro nás přijel. Cestou zpátky jsem mu pomáhali, přestože nás docela  zneklidňovali krokodýlové, co zde údajně žijí. Po úspěšném překonání řeky jsme si dali pozdní oběd a pohodlně se vrátili po cestě podél řeky ke stanu.

Ráno jsme vyrazili do dalšího národního parku - Similajau nedaleko města Bintulu. Dostopovat zpět na hlavní silnici nebyl problém, ale pak jsme se na dlouho zasekli. Po více než hodině se nám konečně podařilo zastavit auto, kde pochopili o co nám jde a svezli nás prvních dvacet kilometrů. Pak už jsme naštěstí nečekali dlouhou a naložil nás jeden světoběžník ze Sibu. Cesta pěkně ubíhala při povídání o cestování,stopování a tak. Nakonec si s námi zajel asi dvacet kilometrů až na poslední odbočku k parku.

Zde jsme původně zbylých devět kilometrů chtěli dojít pěšky, ale to nebylo potřeba. Hned jak jsme vyrazili, jelo okolo auto s mladým párem, které nás vzalo. Nakonec se z toho vyklubalo pozvání na piknik jedné místní "rodiny". Po registraci na správě parku jsme si šli postavit stan,vybrali jsme si rozpadlý altánek se stříškou, které bylo obsazeno piknikující rodinou. Po dotazu zda zde zůstávají na noc nás ujistili, že ne a hned nás přizvali k pikniku. Moc hezky se s nimi povídalo, ale asi za hodinu se museli sbalit a vyrazit k domovu. My jsme neosiřeli na dlouho, protože si nás brzy všimli lidé ze stopu. Druhé pozvání nešlo odmítnout, a tak jsme se zúčastnili setkání jedné komunity kmene Kayan. Byl to moc příjemný večer plný tradičního jídla vařeného v bambusu, tance, zpěvu a recitace tradičních básní. Původní plán jít brzo spát nevyšel, ale my jsme rozhodně nelitovali.

Ráno jsme vyrazili na průzkum parku. Sice nebyla sezóna hnízdění mořských želv (hlavní důvod existence parku), ale i tak tu bylo co vidět. Cílem dne bylo dojít až na konec nejdelší výletu který má něco přes deset kilometrů. Cesta vedla pěnou džunglí a dokonce jsme viděli několik gibonů. Bohužel všechna zvířata před námi rychle utíkala a nedala nám moc čas si je prohlédnout. Cestou přes několik pláží jsem nakonec dorazili na tu poslední kde byl příjemně chladivý potok kde jsme se osvěžili. Ke stanu jsme nakonec dorazili chvíli před setměním a GPS ukazovala asi dvacet pět kilometrů. V místním klimatu to byl pro nás docela výkon a byli jsme pěkně utahaní.

Další den jsme si tedy naordinovali klid. Brzy ráno jsem si obešli lávky přes mangrovový les, které byli sice zavřené pro rekonstruci, ale nám v podstatě nic nebránilo si je projít. Ještě jsme v řece zahlédli jednoho krokodýla, o kterých všichni mluví že tu žijí. Zbytek dne jsme věnovali plánování co dál. Původní plán cesty přes město Belagu, a pak po řekách jsme zavrhli pro komplikovanost dopravy a také proto že jsme se dozvěděli, že to tam není tak krásná příroda jak jsme si mysleli. Před setměním jsme si ještě jednou prošli mangrovy a u večeře se seznámili s jedním učitelem od Belagy, který zde zrovna rybařil. Moc hezky se sním povídalo a nakonec nám navrhl, že nás zítra kousek sveze.

Naše cesta pokračovala dál do hlavního města Sarawaku - Kuching. Ráno jsme nakonec chvilku museli čekat, protože auto které nás mělo odvézt měla přivézt rybářova žena a my s ním dopoledne vyrazili klást sítě. Nakonec jsem z parku vyrazili něco po desáté a dojeli kousek za město Bintulu ve směru na Sibu a pak dále na Kucing. Odsuď jsme opět zkoušeli stopovat. Vůbec se ale nedařilo, lidé většinou nechápali, o co nám jde a posílali nás na autobus, který určitě každou chvílí pojede. Už jsem ztráceli naději, když tu nám zastavil jeden číňan který jel do Sebu za rodinnou. Jel velice opatrně, takže cesta zabrala o trochu více času, ale zase jsme dostali oběd, který jsme nemohli sníst a část jsme si museli zabalili do krabičky na později. Do Sibu jsme dorazili kolem 4 odpolene a už nemělo smysl stopovat dál, protože po šesté se stmívá a cesta do Kucingu trvá asi šest až sedm hodin. Abychom ušetřili za ubytování a také čas koupili jsme si lístky na noční autobus, uschovali batohy a vyrazili na prohlídku města.

V Sibu toho zas tam mnoho k vidění není, ale mají tu pěknou pagodu u čínského chrámu s výhledem a dobrý night market*. Tak jsme tu příjemně strávili zbytek odpoledne a potmě se vraceli na autobusák. V tom nás pěkně vyděsilo chlapík, který nás oslovil z projíždějícího auta. Nejdříve jsme ho ignorovali a snažili se co nejrychleji spakovat do bezpečí, ale chlap se nevzdával. Nakonec jsem si uvědomil, že to auto je mi povědomé a chlapík také. Nakonec se z toho vyklubalo moc milé setkání se světoběžníkem co nás vezl od Niah Caves, dost velká náhoda se potkat v noci v tak velkém městě. Tak jsme nemuseli šlapat zbytek cesty k autobusu.

Čekání na autobus už proběhlo bez problémů a asi s půl hodinovým zpožděním jsme vyrazili nocí směr Kuching. My jsme vlastně nechtěli dojet až do Kucingu, ale chtěli jsme vystoupit asi dvacet kilometrů před ním, poblíž záchranné stanice pro orangutany. Podle našich propočtů jsme tam měli být asi v půl páté ráno, ale vypadalo to jednodušeji čekat tam na otevření, než jet do města, čekat tam a dojet zpátky na místo městskou. Náš autobus projížděl totiž jen něco málo přes kilometru kolem záchranné stanice.

Ale to jsme se pěkně spletli. Tedy úvahy a propočty byli správně, jen jsme prostě nedokázali vysvětlit kde chceme vystupovat, a tak nás autobus vyhodil u odbočky se směrovou na orangutaní centrum asi čtyři kylometry před místem kde jsme chtěli vystoupit. Nic nepomohlo vysvětlování a ukazování v mapě, prostě podle něj jsme chtěli sem a on to ví nejlépe... Tak jsme silně rozmrzelí šlapali kousek po směru autobusu pod smrdutý přístřešek, kde jsme přečkali asi dvě hodiny do svítání. Ráno nás samozřejmě nikdo na stopa nevzal a tak jsme těch pět a půl kilometru šli celí zplavení pěšky podél nepříjemně frekventované hlavní. Ještě k tomu se pomalu ale jistě chystala průtrž mračen, nebyl to úplně ideální start dne. Nakonec jsme museli ještě chvíli čekat než orangutaní centrum otevře. Potom co jsme si koupili lístek tak nám spadlo nebe na hlavu. Chvíli jsme čekali pod přístřešekem, ale déšť neustával, nakonec jsme byli nuceni vstoupit do vodní stěny, jinak bychom nestihli krmení. Ono v podstatě do centra se jezdí jen kvůli krmení. Orangutani zde žijí polodivoce, nejsou zde žádné klece ani ploty, obrovská zahrada plná džungle kde žije asi 27 orangutanů. Cílem centra je navracení orangutanů do přírody, tak jim nikdo nebrání odcházet a přicházet do centra. Jen je lehce přikrmují a to je právě jediná příležitost, kdy je může návštěvník centra reálně vidět.

Cesta od brány k místu krmení je asi dvacet minut dlouhá, ale my jsme byli zmáčení hned jak jsme vyrazili. Déšť polevil samozřejmě až když jsme dorazili na místo. Zde čekal malý hlouček turistů, kteří sem dorazili pohodlně najatými auty. Krmení probíhá mezi devátou a desátou hodinou, ale bylo skoro devět a nic se nedělo. Něco po deváté, přišel jeden zaměstnance parku a měl dlouhý proslov v lámané angličtině o orangutanech a o bezpečném chování při setkání s nimi. Během toho se opět spustil slejvák. Řečník nás ujistili, že mají po parku rozmístěné lidi a pomocí vysílačky nám dají vědět kam orangutani přijdou na svačinu, krmicích míst je totiž nekolik. Pak už jsme jen čekali pod přístřešekem. Nic se neděje, jen leje jak z konve. Už je skoro deset a orangutani nikde. Zaměstnanci parku, nás ujišťují, že můžeme na stejný lístek přijít ještě jednou odpoledne a část lidí čekání vzdává. Těsně před desátou déšť ustal a vysílačkou přišla zpráva, že konečně zahlédli orangutany. Přesunuli jsme se k příslušnému krmelci v džungli a netrpělivě je vyhlíželi. Po chvilce je zahlédneme, jednoho vysoko ve větvích a jednu matku s mládětem. Po čase přišel ještě jeden puberťák a jeden dospělý. Bylo to nakonec moc pěkné, jen na focení byla díky temným mrakům dost tma. Asi v půl jedenácté se s opičákama rozloučíme a pospícháme k bráně kde by nás měla čekat Erin, naše couchsurferka, u které budeme bydlet. Vše dopadlo podle plánu a za necelou půlhodinku už sedíme v pohodlném domě na předměstí Kuchingu. Erin se o nás stará jako naše máma a zase si můžeme pořádně odpočinout. Erin pro nás také naplánovala skvělí program, sice pro nás trošku městský, ale trošku pohodlí už jsme potrebovali. Ješte ten den se k nám připojili dvě cochsurferky z Polska, a tak se zbytek dne nesl v družném hovoru o cestování a cizích zemích. A byl to dlouhý večer, protože na tuto noc končil čínský rok a my jsme čekali na půlnoc, kdy měl být velkolepý ohňostroj. Číňani tradičně dělají na nový rok ohňostroje a vůbec hodně hluku, aby odehnali démony kteří právě na nový rok mohou vstoupit do našeho světa. A tak hodina po půlnoci vypadá jako z válečného filmu. Všude létají rachejtle a bouchají petardy, za pár chvil se celé město zahalí do dýmu zevšeho toho ohňostroje okolo. Asi v jednu jsme se konečně dostali do postele a po nekonečném dni šli konečně spát.

Ohňostrojem to vše ale jen začíná. Oslavy probíhají následujících čtrnáct dní, kdy se navštěvují známí a příbuzní. V Malajsii mají zvyk takzvaných otevřených domů, kdy do takového domu může přijít prakticky kdokoliv a dostane najíst a napít do sitosti. Prakticky je to tak, že čím více hostů daná rodina pohostí, tím více štěstí a blahobytu do daného domu přijde. My jsme s Erin toho dne navštívili čtyři domy a udělali si tak obrázek jak vypadají různé domácností a ochutnali nepřeberně jídel. Zajímavé je to, že se do daného domu zajdete hlavně najíst, což nám zezačátku připadlo divné, ale opravdu to tak je. Celé to většinou probíhá tak, že vás posadí do křesel a podobně, dají vám malé pohoštění a pití. Takto při zobání oříšků a sladkostí čekáte než se uvolní místo u hodovního stolu. Pak se přesunete ke stolu a dostanete nezbytnou rýži s čtyřmi až pěti jídly z různého masa a zeleniny.  Místní byli ohromeni rozměrama našich cestovaním vyhládlých žaludků.

Odpoledne jsme viděli ještě jeden tradiční zvyk právě pro oslavy nového roku, a to takzvaný lví tanec. Jako snad u všeho okolo čínských oslav je kolem toho plno hluku. Kapela složená z bicích nástrojů do toho řeže co to dá a dva obrovští mitologičtí lvy tančí do rytmu před domem a v domě. Každý lev jsou vlastně dva lidé v kostýmu, jeden nese a ovládá hlavu a druhý je ohnutý v pase a dělá zadní nohy. Synchronizace tanečníků je tak dokonalá, že celý lev působí jako opravdové živé zvíře. Opravdu dobré týmy dokáží skákat, vztyčovat se, válet sudy, tančit na kůlech několik metrů nad zemí a dělat jiné vylomeniny. Dokonce pořádají soutěže jako v krasobruslení. Ale to jsme viděli později v různých videích na internetu. První tanec co jsme viděli byl o dost umírněnější, ale i tak to byla podívaná. Samozřejmě hned po produkci jsme byli pozváni do domu na jídlo...

Další den polky brzy ráno odletěli směr Brunej, ale my jsme neosiřeli na dlouho. S Erin jsme vyzvedli na letišti vietnamce Karlsona a vyrazili na prohlídku města. Město bylo až nepřirozeně prázdné, protože většinu obchodů provozují číňané a ty mají samozřejmě přes oslavy převážně zavřeno, ale nám ani v nejmenším klid ve městě nevadil. Svezli jsme se přes řeku lodičkou, prohlédli orchideové zahrady, pár památek z koloniální éry, prošli tiché čínské město, navštívili dva čínské chrámy, Kucinské kulturní muzeum a na závěr se prošli po nábřeží.

Další den byla na programu malajská svadba. Ono v podstatě šlo spíše o hostinu k svatbě, protože samotný obřad probíhá jen v užším kruhu. Zato na samotnou oslavu je pozváno obrovské množství hostů. Na té co jsme byli se mohlo ukázat až 800 lidí. A tak jsme pogratulovali novomanželům, kteří ve svůj svatební den představují krále a královnu, udělali pár fotek a užívali dobrého jídla. Příjemně jsme tak strávili velkou část sobotního dne.

Cestou domů jsem ještě museli navštívit open house, na který jsme byli na svatbě pozváni Erininou kamarádkou. Dům patřil majiteli firmy, ve které pracovala a opět nás královsky pohostili. Po celodenním obžerství jsme byli rádi, že jedeme domů si trochu odpočinout.

Večer nám Erin slíbila ukázat něco z nočního života Kucingu. Už to vypadalo, že nikam nevyrazíme, když se zničeno nic kolem jedenácté v noci zvedla, že tedy jedem. Původní plán navštívit několik barů nevyšel, protože jsme se nějak zasekli hned v prvním. Jmenoval se Monkey bar a ani nám to nevadilo. S Bárou jsme se schodili, že to je místo přesně podle našeho gusta. Poměrně klidný, stylový bar, s laciným pivem (bára se zamilovala do thajského piva Chang, které dělají z rýže), milou obsluhou a ještě k tomu prý polovinu zisku dávají na orangutany. Domů jsme dorazili až po třetí ráno...

Další den jsme vyspávali až skoro do oběda. Po obědě jsme se dohodli, že vyrazíme na nedalekou krokodýlí farmu, která je spojená s malou zoo. Na místo jsme dorazili chvíli před třetí odpoledne kdy se koná největší atrakce a to krmení krokodýlů. Aby se pěkně ukázali tak jim věší kusy masa na lana vysoko nad hladinou, kam krokodýl musí vyskočit, docela působivá demonstrace co dokáží. Ale Báře jim jich bylo trochu líto. Na druhou stranu v Austrálii je takhle krmí kvůli turistům ve volné přírodě... Pak následuje krmení obrovských dravých ryb Arapaima. Po šou jsme si ještě prošli zbytek expozice převážně s místními zvířaty.

Na závěr dne jsme zařadili nedaleké horké prameny. I Erin byla překvapená jak hezké a klidné je to místo, protože zde nikdy nebyla. Krásné přírodní lázně na okraji džungle, které provozuje místní Kayanská komunita.

V pondělní ráno Bára šla k doktorovi, protože jí boleli už delší dobu klouby, ale bohužel v podstatě nic převratného nezjistili a klouby ji bolí dál. Pak jsme zbytek dne strávili hledáním Indonéské ambasády, ale to patří do jiného příběhu. Večer jsme se zbalili a v úterý ráno jsme autobusy a lodí vyrazili do národního parku Bako, posledního parku v Sarawaku, který jsme plánovali navštívit. Vlastně jsme plánovali navštívit ještě jeden, kde je možné vidět kvést Raflezii, což je rostlina s největší květem na světě, ale bohužel žádná v dohledné době nekvetla a poslední otkvetla těsně než jsme dorazili do oblasti. Bez kvetoucí Raflezie tam nemělo cenu jezdit.

Baco je známé hlavně pro velké množství zvířat které je zde možné vidět, zejména opice. Člověk vlastně nemusí chodit moc daleko, aby je viděl. Divočáci a tlupy makaků a Proboscis monkey se toulají denně přímo po návštěvnickém centru. Další druh opic můžete potkat jen pár metrů za posledním domem. Tento fakt komplikuje kempování, protože nelze nechat stan bez dozoru a vždy se musí ráno zabalit a uložit vše do bezpečného úkrytu. Strávili jsme tu tři dny a prošly všechny otevřené trasy. Bohužel věští část parku je pro údržbu zavřená. Nakonec to, ale vůbec nevadilo a bohatě jsme si vystačili s otevřenými trasamy. Moc jsme si užili také noční procházku s průvodcem, kdy se nám podařilo zahlédnout kromě velkého množství různého hmyzu jako jsou pavouci, stonožky, skorpioni, také nějaké spící ptáky, "poletuchu", mouse dear, ryb, pár žab a dva hady.

Celkově se návštěva parku moc vydařila. Jen na závěr jsme pojali nápad zkusit nejet poměrně drahou lodí (20 RM za osobu), ale odejít pěšky. Cestu na hranici parku jsme znali, a odtamtud to bylo už jen tři kilometry na silnici. Dokonce i tím správným směrem vedla málo používaná stezka. Vše se zdálo jednoduché. A tak jsme v den odchodu vstali ještě před svítáním a s východem slunce jsme byli na cestě. Po hodině jsme prošli známý úsek a vyrazili po pěšině za hranicí parku. Ta se bohužel za pár set metrů začala ztrácet, ale pořád šlo sledovat směr džunglí. Jen teplota a vlhkost byla nesnesitelná. Bohužel po necelém kilometru námi sledovaná stezka dorazila k potoku a zde byla další hranice parku. Dál už jsme žádnou stezku nenašli. Po několika marných pokusech proniknout dál jsme to asi dva kilometry před cílem vzdali. Okolo byli pískovcové skály a nebyli jsme si jistí jestli náhodou po probíjení neschůdnou džunglí nedorazíme ke kolmé štěně nebo nějaké podobné nepřekonatelné překážce. Naštěstí cesta zpět šla mnohem snáze a v deset hodin jsme byli zpět v kempu. Vedro a vlhkost se na nás pěkně podepsali. Poprvé v životě jsem propotil tričko a kalhoty tak, že šli normálně ždímat. Po nutné sprše jsme bez problémů stihli loď a autobus zpět do Kucingu kde jsme se setkali s Erin. Dokonce se nám podařilo vyzvednout naše pasy na Indonéské ambasádě a strávit velice uvolňující večer v horkých pramenech.