Zkrocené divoké Borneo

Po opuštění Brunejského sultanátu jsme trvalým deštěm hladce dojeli do malajského města Miri. Ono vlastně není tak úplně Malajské, protože Malajsie je federace mnoha států a Miri leží ve státě Sarawak, který si vymohl na zbytku malajsie velkou autonomii. A tak i obyvatelé pevninské Malajsie potřebují pro cestu do Sarawaku pas a  nemohou zde kupovat domy ani podnikat. Celkově se s nimi nakládá skoro jako s cizinci. Cestou přes Sarawak jsme se několikrát setkali se silným nacionalismem hrdých Sarawačanů. Sarawačané jsou z velké části Číňani, pak Malajci a největší část tvoří místní etika žijící zde dávno před příchodem ostatních. Důvod proč může Sarawak mít tak velkou autonomii, je nejspíše to, že Sarawak oplývá velkým bohatstvím v podobě stromů v pralesích a ropy v moři.

Miri samo o sobě není nijak zajímavé město, pro cestovatele je to hlavně výchozí místo do národního parku Mulu. Prý je to nejkrásnější místo v Sarawaku, ale asi díky tomu i nejdražší. Do parku vedou dvě cesty, jedna krátká pomocí letadla, druhá dlouhá lodí a pronajatým džípem. Obě dvě jsou stejně drahé. Když jsme k tomu přidali cenu za povinné průvodce, dostali jsme se k pro nás astronomickým částkám. Strávili jsme dva dny odpočinkem a přemýšlením zda se nám tam chce nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že nám to za to nestojí a Malajské Borneo si užijeme jinde lépe.

Naše první zastávka po Miri byl národní park Niah caves. Cestu jsme zkusili odstopovat. První kdo nám zastavil byl hrobník, ne že by nám zastavilo přímo pohřební auto s rakví, ale z hovoru vyplynulo, že jede helikoptérou vyzvednout nebožtíka někam na ropnou plošinu v moři. Dovezl nás jen kousek za město k letišti, kde jsme stopovali dál. Po asi půl hodině nám zastavilo auto co nás svezlo na půl cesty k cíli na korbě. Pak odbočilo kamsi mimo hlavní silnici. Netuším kam přesně jeli, ale rozhodně si na cestu brali mačetu, motorovou pilu a říkali že tam pojedou aspoň 10 hodin. O to zajímavější bylo, že jeli zavádět internet. Dál jsme už neměli se stopováním štěstí a tak jsme zbytek cesty k odbočce odjeli autobusem. Z odbočky žádná veřejná doprava nejezdí, jen soukromá auta, která vás svezou za RM 30 (do vesnice za RM15) . Tak jsme opět zkusili stopovat a na dva stopy se dostali ke vstupu do parku. To šlo opravdu rychle. Zde jsme se ubytovali v našem stanu a odpoledne vyrazili prozkoumat park.

Přejeli jsme řeku lodičkou, bez které se do parku nedostanete (a pochopitelně není v ceně vstupného do parku) a asi po hodinové procházce džunglí jsme dorazili k místnímu tradičnímu bydlí - Longhouse čili dlouhému domu. Ten nás, ale nijak moc nezaujal a tak jsme vyrazili k hlavní atrakci parku, k samotným jeskyním.

Po několika minutách chůze džunglí jsme se ocitli v obrovském vápencovém převisu, kde se nacházeli zbytky obydlí,která v minulosti používali sběrači vlašťovčích hnízd. Ale to byl jen začátek, potom co jsme minuli skupinu vysokoškolských studentů s rozpačitě přednášejícím profesorem, jsme dorazili k obrovskému portálu jeskyně. Obrovská prostora naplněná vlašťovčím štěbetáním a pachem guana. Vše bylo doplněno lany a vysokými bambusovými tyčemi, které používají sběrači hnízd. Po průchodu rozměrnou temnou prostorou jsme zahlédli jeden z postranních východů z jeskyně a rozhodli se ho prozkoumat.

Jak jsme opustili turistickou trasu tak jsme se nestačili divit co jsme všechno neviděli. Sběrači po sobě nechali v jeskyni z dohledu turistů neuvěřitelný bordel. Hory odpadků plnili každou díru ve dnu jeskyně, místy jsme potkali opuštěná improvizované obydlí okolo nichž byly také hory odpadků. Když jsme viděli dost, tak jsme se po turistické trase promotali jeskyní k zadnímu východu a pokračovali dál k jeskyni s malbami. V padesátých letech dvacátého století zde probíhal intenzivní archeologický výzkum. Při něm bylo v hlavní jeskyni odkryto mnoho prastarých hrobů, včetně lebky která je stará asi 40 000 let. V jeskyni s malbami byli původně ještě asi 2000 let staré pohřební loďky, bohužel ty jsou odvezeny do muzea a na ukázku zde zbyl za plotem jen jeden fragment. Malby jsou tak pečlivě (a neuměle) chráněné proti vandalismu, že z nich skrz ostnatý drát není skoro nic vidět, ale kdo hledá ten najde. Trochu zklamaní jsme se vydali zpět a čekali ve vstupu na netopýry. Nevylétávali sice v takových mračnech jako v Mulu, ale i tak to byl pěkný šrumec a chvíli jim to trvalo. Protože jsme si nedomluvili pozdější zpáteční loďku,museli jsme zpátky téměř běžet, aby jsme zastihli někoho u přívozu.

Prohlídku zdejšího poměrně malého národního parku jsme zakončili celodením výletem na vyhlídku z vápencovych útesů. Znamenalo to se znovu vydat loďkou do parku a značenou stezkou proti proudu řeky skrz džungli. Moc zvířat jsem cestou neviděli, jen občas slyšeli jak něco utíká pryč. Tak jsme alespoň prozkoumali pár jeskyní podél cesty. Docela nás překvapilo kolik lidí zde žije. V několika velkých převisech a portálech jsme objevili zamřížovaná obydlí. Jejich obyvatele jsme ale nekontaktovali. Později jsem se dozvěděli, že to jsou sběrači guana a vlašťovčích hnízd. S tou ochranou to tu pojímají zvláštně... Ačkoli vrchol nebyl daleko cesta ubíhala pomalu, protože v místním vedru a vlhku se moc rychle pohybovat nedá. Po skoro třech hodinách jsem dorazili pod strmé stoupání k vrcholu, které se překonává i za pomoci několika žebříků a lan. Vyhlídka nebyla nijak dech beroucí, ale přesto za to stála. Cestu zpátky jsme se rozhodli zkusit zkrátit po lávkách, které vypadali, že určitě musí vést do vesnice za řekou. Po dvou kilometrech se potvrdili naše obavy, že tam nebude most. A tak jsme stáli na molu a přemýšleli jak překonat posledních dvacet nebo třicet metrů. Po chvilce si nás všimli lidé na druhém břehu. Po nelehké komunikaci a gestikulaci pochopili, že chceme na druhou stranu. A tak jeden chlapík skočil do loďky uvázané na druhé straně a jen rukama bez pádla pro nás přijel. Cestou zpátky jsem mu pomáhali, přestože nás docela  zneklidňovali krokodýlové, co zde údajně žijí. Po úspěšném překonání řeky jsme si dali pozdní oběd a pohodlně se vrátili po cestě podél řeky ke stanu.

Ráno jsme vyrazili do dalšího národního parku - Similajau nedaleko města Bintulu. Dostopovat zpět na hlavní silnici nebyl problém, ale pak jsme se na dlouho zasekli. Po více než hodině se nám konečně podařilo zastavit auto, kde pochopili o co nám jde a svezli nás prvních dvacet kilometrů. Pak už jsme naštěstí nečekali dlouhou a naložil nás jeden světoběžník ze Sibu. Cesta pěkně ubíhala při povídání o cestování,stopování a tak. Nakonec si s námi zajel asi dvacet kilometrů až na poslední odbočku k parku.

Zde jsme původně zbylých devět kilometrů chtěli dojít pěšky, ale to nebylo potřeba. Hned jak jsme vyrazili, jelo okolo auto s mladým párem, které nás vzalo. Nakonec se z toho vyklubalo pozvání na piknik jedné místní "rodiny". Po registraci na správě parku jsme si šli postavit stan,vybrali jsme si rozpadlý altánek se stříškou, které bylo obsazeno piknikující rodinou. Po dotazu zda zde zůstávají na noc nás ujistili, že ne a hned nás přizvali k pikniku. Moc hezky se s nimi povídalo, ale asi za hodinu se museli sbalit a vyrazit k domovu. My jsme neosiřeli na dlouho, protože si nás brzy všimli lidé ze stopu. Druhé pozvání nešlo odmítnout, a tak jsme se zúčastnili setkání jedné komunity kmene Kayan. Byl to moc příjemný večer plný tradičního jídla vařeného v bambusu, tance, zpěvu a recitace tradičních básní. Původní plán jít brzo spát nevyšel, ale my jsme rozhodně nelitovali.

Ráno jsme vyrazili na průzkum parku. Sice nebyla sezóna hnízdění mořských želv (hlavní důvod existence parku), ale i tak tu bylo co vidět. Cílem dne bylo dojít až na konec nejdelší výletu který má něco přes deset kilometrů. Cesta vedla pěnou džunglí a dokonce jsme viděli několik gibonů. Bohužel všechna zvířata před námi rychle utíkala a nedala nám moc čas si je prohlédnout. Cestou přes několik pláží jsem nakonec dorazili na tu poslední kde byl příjemně chladivý potok kde jsme se osvěžili. Ke stanu jsme nakonec dorazili chvíli před setměním a GPS ukazovala asi dvacet pět kilometrů. V místním klimatu to byl pro nás docela výkon a byli jsme pěkně utahaní.

Další den jsme si tedy naordinovali klid. Brzy ráno jsem si obešli lávky přes mangrovový les, které byli sice zavřené pro rekonstruci, ale nám v podstatě nic nebránilo si je projít. Ještě jsme v řece zahlédli jednoho krokodýla, o kterých všichni mluví že tu žijí. Zbytek dne jsme věnovali plánování co dál. Původní plán cesty přes město Belagu, a pak po řekách jsme zavrhli pro komplikovanost dopravy a také proto že jsme se dozvěděli, že to tam není tak krásná příroda jak jsme si mysleli. Před setměním jsme si ještě jednou prošli mangrovy a u večeře se seznámili s jedním učitelem od Belagy, který zde zrovna rybařil. Moc hezky se sním povídalo a nakonec nám navrhl, že nás zítra kousek sveze.

Naše cesta pokračovala dál do hlavního města Sarawaku - Kuching. Ráno jsme nakonec chvilku museli čekat, protože auto které nás mělo odvézt měla přivézt rybářova žena a my s ním dopoledne vyrazili klást sítě. Nakonec jsem z parku vyrazili něco po desáté a dojeli kousek za město Bintulu ve směru na Sibu a pak dále na Kucing. Odsuď jsme opět zkoušeli stopovat. Vůbec se ale nedařilo, lidé většinou nechápali, o co nám jde a posílali nás na autobus, který určitě každou chvílí pojede. Už jsem ztráceli naději, když tu nám zastavil jeden číňan který jel do Sebu za rodinnou. Jel velice opatrně, takže cesta zabrala o trochu více času, ale zase jsme dostali oběd, který jsme nemohli sníst a část jsme si museli zabalili do krabičky na později. Do Sibu jsme dorazili kolem 4 odpolene a už nemělo smysl stopovat dál, protože po šesté se stmívá a cesta do Kucingu trvá asi šest až sedm hodin. Abychom ušetřili za ubytování a také čas koupili jsme si lístky na noční autobus, uschovali batohy a vyrazili na prohlídku města.

V Sibu toho zas tam mnoho k vidění není, ale mají tu pěknou pagodu u čínského chrámu s výhledem a dobrý night market*. Tak jsme tu příjemně strávili zbytek odpoledne a potmě se vraceli na autobusák. V tom nás pěkně vyděsilo chlapík, který nás oslovil z projíždějícího auta. Nejdříve jsme ho ignorovali a snažili se co nejrychleji spakovat do bezpečí, ale chlap se nevzdával. Nakonec jsem si uvědomil, že to auto je mi povědomé a chlapík také. Nakonec se z toho vyklubalo moc milé setkání se světoběžníkem co nás vezl od Niah Caves, dost velká náhoda se potkat v noci v tak velkém městě. Tak jsme nemuseli šlapat zbytek cesty k autobusu.

Čekání na autobus už proběhlo bez problémů a asi s půl hodinovým zpožděním jsme vyrazili nocí směr Kuching. My jsme vlastně nechtěli dojet až do Kucingu, ale chtěli jsme vystoupit asi dvacet kilometrů před ním, poblíž záchranné stanice pro orangutany. Podle našich propočtů jsme tam měli být asi v půl páté ráno, ale vypadalo to jednodušeji čekat tam na otevření, než jet do města, čekat tam a dojet zpátky na místo městskou. Náš autobus projížděl totiž jen něco málo přes kilometru kolem záchranné stanice.

Ale to jsme se pěkně spletli. Tedy úvahy a propočty byli správně, jen jsme prostě nedokázali vysvětlit kde chceme vystupovat, a tak nás autobus vyhodil u odbočky se směrovou na orangutaní centrum asi čtyři kylometry před místem kde jsme chtěli vystoupit. Nic nepomohlo vysvětlování a ukazování v mapě, prostě podle něj jsme chtěli sem a on to ví nejlépe... Tak jsme silně rozmrzelí šlapali kousek po směru autobusu pod smrdutý přístřešek, kde jsme přečkali asi dvě hodiny do svítání. Ráno nás samozřejmě nikdo na stopa nevzal a tak jsme těch pět a půl kilometru šli celí zplavení pěšky podél nepříjemně frekventované hlavní. Ještě k tomu se pomalu ale jistě chystala průtrž mračen, nebyl to úplně ideální start dne. Nakonec jsme museli ještě chvíli čekat než orangutaní centrum otevře. Potom co jsme si koupili lístek tak nám spadlo nebe na hlavu. Chvíli jsme čekali pod přístřešekem, ale déšť neustával, nakonec jsme byli nuceni vstoupit do vodní stěny, jinak bychom nestihli krmení. Ono v podstatě do centra se jezdí jen kvůli krmení. Orangutani zde žijí polodivoce, nejsou zde žádné klece ani ploty, obrovská zahrada plná džungle kde žije asi 27 orangutanů. Cílem centra je navracení orangutanů do přírody, tak jim nikdo nebrání odcházet a přicházet do centra. Jen je lehce přikrmují a to je právě jediná příležitost, kdy je může návštěvník centra reálně vidět.

Cesta od brány k místu krmení je asi dvacet minut dlouhá, ale my jsme byli zmáčení hned jak jsme vyrazili. Déšť polevil samozřejmě až když jsme dorazili na místo. Zde čekal malý hlouček turistů, kteří sem dorazili pohodlně najatými auty. Krmení probíhá mezi devátou a desátou hodinou, ale bylo skoro devět a nic se nedělo. Něco po deváté, přišel jeden zaměstnance parku a měl dlouhý proslov v lámané angličtině o orangutanech a o bezpečném chování při setkání s nimi. Během toho se opět spustil slejvák. Řečník nás ujistili, že mají po parku rozmístěné lidi a pomocí vysílačky nám dají vědět kam orangutani přijdou na svačinu, krmicích míst je totiž nekolik. Pak už jsme jen čekali pod přístřešekem. Nic se neděje, jen leje jak z konve. Už je skoro deset a orangutani nikde. Zaměstnanci parku, nás ujišťují, že můžeme na stejný lístek přijít ještě jednou odpoledne a část lidí čekání vzdává. Těsně před desátou déšť ustal a vysílačkou přišla zpráva, že konečně zahlédli orangutany. Přesunuli jsme se k příslušnému krmelci v džungli a netrpělivě je vyhlíželi. Po chvilce je zahlédneme, jednoho vysoko ve větvích a jednu matku s mládětem. Po čase přišel ještě jeden puberťák a jeden dospělý. Bylo to nakonec moc pěkné, jen na focení byla díky temným mrakům dost tma. Asi v půl jedenácté se s opičákama rozloučíme a pospícháme k bráně kde by nás měla čekat Erin, naše couchsurferka, u které budeme bydlet. Vše dopadlo podle plánu a za necelou půlhodinku už sedíme v pohodlném domě na předměstí Kuchingu. Erin se o nás stará jako naše máma a zase si můžeme pořádně odpočinout. Erin pro nás také naplánovala skvělí program, sice pro nás trošku městský, ale trošku pohodlí už jsme potrebovali. Ješte ten den se k nám připojili dvě cochsurferky z Polska, a tak se zbytek dne nesl v družném hovoru o cestování a cizích zemích. A byl to dlouhý večer, protože na tuto noc končil čínský rok a my jsme čekali na půlnoc, kdy měl být velkolepý ohňostroj. Číňani tradičně dělají na nový rok ohňostroje a vůbec hodně hluku, aby odehnali démony kteří právě na nový rok mohou vstoupit do našeho světa. A tak hodina po půlnoci vypadá jako z válečného filmu. Všude létají rachejtle a bouchají petardy, za pár chvil se celé město zahalí do dýmu zevšeho toho ohňostroje okolo. Asi v jednu jsme se konečně dostali do postele a po nekonečném dni šli konečně spát.

Ohňostrojem to vše ale jen začíná. Oslavy probíhají následujících čtrnáct dní, kdy se navštěvují známí a příbuzní. V Malajsii mají zvyk takzvaných otevřených domů, kdy do takového domu může přijít prakticky kdokoliv a dostane najíst a napít do sitosti. Prakticky je to tak, že čím více hostů daná rodina pohostí, tím více štěstí a blahobytu do daného domu přijde. My jsme s Erin toho dne navštívili čtyři domy a udělali si tak obrázek jak vypadají různé domácností a ochutnali nepřeberně jídel. Zajímavé je to, že se do daného domu zajdete hlavně najíst, což nám zezačátku připadlo divné, ale opravdu to tak je. Celé to většinou probíhá tak, že vás posadí do křesel a podobně, dají vám malé pohoštění a pití. Takto při zobání oříšků a sladkostí čekáte než se uvolní místo u hodovního stolu. Pak se přesunete ke stolu a dostanete nezbytnou rýži s čtyřmi až pěti jídly z různého masa a zeleniny.  Místní byli ohromeni rozměrama našich cestovaním vyhládlých žaludků.

Odpoledne jsme viděli ještě jeden tradiční zvyk právě pro oslavy nového roku, a to takzvaný lví tanec. Jako snad u všeho okolo čínských oslav je kolem toho plno hluku. Kapela složená z bicích nástrojů do toho řeže co to dá a dva obrovští mitologičtí lvy tančí do rytmu před domem a v domě. Každý lev jsou vlastně dva lidé v kostýmu, jeden nese a ovládá hlavu a druhý je ohnutý v pase a dělá zadní nohy. Synchronizace tanečníků je tak dokonalá, že celý lev působí jako opravdové živé zvíře. Opravdu dobré týmy dokáží skákat, vztyčovat se, válet sudy, tančit na kůlech několik metrů nad zemí a dělat jiné vylomeniny. Dokonce pořádají soutěže jako v krasobruslení. Ale to jsme viděli později v různých videích na internetu. První tanec co jsme viděli byl o dost umírněnější, ale i tak to byla podívaná. Samozřejmě hned po produkci jsme byli pozváni do domu na jídlo...

Další den polky brzy ráno odletěli směr Brunej, ale my jsme neosiřeli na dlouho. S Erin jsme vyzvedli na letišti vietnamce Karlsona a vyrazili na prohlídku města. Město bylo až nepřirozeně prázdné, protože většinu obchodů provozují číňané a ty mají samozřejmě přes oslavy převážně zavřeno, ale nám ani v nejmenším klid ve městě nevadil. Svezli jsme se přes řeku lodičkou, prohlédli orchideové zahrady, pár památek z koloniální éry, prošli tiché čínské město, navštívili dva čínské chrámy, Kucinské kulturní muzeum a na závěr se prošli po nábřeží.

Další den byla na programu malajská svadba. Ono v podstatě šlo spíše o hostinu k svatbě, protože samotný obřad probíhá jen v užším kruhu. Zato na samotnou oslavu je pozváno obrovské množství hostů. Na té co jsme byli se mohlo ukázat až 800 lidí. A tak jsme pogratulovali novomanželům, kteří ve svůj svatební den představují krále a královnu, udělali pár fotek a užívali dobrého jídla. Příjemně jsme tak strávili velkou část sobotního dne.

Cestou domů jsem ještě museli navštívit open house, na který jsme byli na svatbě pozváni Erininou kamarádkou. Dům patřil majiteli firmy, ve které pracovala a opět nás královsky pohostili. Po celodenním obžerství jsme byli rádi, že jedeme domů si trochu odpočinout.

Večer nám Erin slíbila ukázat něco z nočního života Kucingu. Už to vypadalo, že nikam nevyrazíme, když se zničeno nic kolem jedenácté v noci zvedla, že tedy jedem. Původní plán navštívit několik barů nevyšel, protože jsme se nějak zasekli hned v prvním. Jmenoval se Monkey bar a ani nám to nevadilo. S Bárou jsme se schodili, že to je místo přesně podle našeho gusta. Poměrně klidný, stylový bar, s laciným pivem (bára se zamilovala do thajského piva Chang, které dělají z rýže), milou obsluhou a ještě k tomu prý polovinu zisku dávají na orangutany. Domů jsme dorazili až po třetí ráno...

Další den jsme vyspávali až skoro do oběda. Po obědě jsme se dohodli, že vyrazíme na nedalekou krokodýlí farmu, která je spojená s malou zoo. Na místo jsme dorazili chvíli před třetí odpoledne kdy se koná největší atrakce a to krmení krokodýlů. Aby se pěkně ukázali tak jim věší kusy masa na lana vysoko nad hladinou, kam krokodýl musí vyskočit, docela působivá demonstrace co dokáží. Ale Báře jim jich bylo trochu líto. Na druhou stranu v Austrálii je takhle krmí kvůli turistům ve volné přírodě... Pak následuje krmení obrovských dravých ryb Arapaima. Po šou jsme si ještě prošli zbytek expozice převážně s místními zvířaty.

Na závěr dne jsme zařadili nedaleké horké prameny. I Erin byla překvapená jak hezké a klidné je to místo, protože zde nikdy nebyla. Krásné přírodní lázně na okraji džungle, které provozuje místní Kayanská komunita.

V pondělní ráno Bára šla k doktorovi, protože jí boleli už delší dobu klouby, ale bohužel v podstatě nic převratného nezjistili a klouby ji bolí dál. Pak jsme zbytek dne strávili hledáním Indonéské ambasády, ale to patří do jiného příběhu. Večer jsme se zbalili a v úterý ráno jsme autobusy a lodí vyrazili do národního parku Bako, posledního parku v Sarawaku, který jsme plánovali navštívit. Vlastně jsme plánovali navštívit ještě jeden, kde je možné vidět kvést Raflezii, což je rostlina s největší květem na světě, ale bohužel žádná v dohledné době nekvetla a poslední otkvetla těsně než jsme dorazili do oblasti. Bez kvetoucí Raflezie tam nemělo cenu jezdit.

Baco je známé hlavně pro velké množství zvířat které je zde možné vidět, zejména opice. Člověk vlastně nemusí chodit moc daleko, aby je viděl. Divočáci a tlupy makaků a Proboscis monkey se toulají denně přímo po návštěvnickém centru. Další druh opic můžete potkat jen pár metrů za posledním domem. Tento fakt komplikuje kempování, protože nelze nechat stan bez dozoru a vždy se musí ráno zabalit a uložit vše do bezpečného úkrytu. Strávili jsme tu tři dny a prošly všechny otevřené trasy. Bohužel věští část parku je pro údržbu zavřená. Nakonec to, ale vůbec nevadilo a bohatě jsme si vystačili s otevřenými trasamy. Moc jsme si užili také noční procházku s průvodcem, kdy se nám podařilo zahlédnout kromě velkého množství různého hmyzu jako jsou pavouci, stonožky, skorpioni, také nějaké spící ptáky, "poletuchu", mouse dear, ryb, pár žab a dva hady.

Celkově se návštěva parku moc vydařila. Jen na závěr jsme pojali nápad zkusit nejet poměrně drahou lodí (20 RM za osobu), ale odejít pěšky. Cestu na hranici parku jsme znali, a odtamtud to bylo už jen tři kilometry na silnici. Dokonce i tím správným směrem vedla málo používaná stezka. Vše se zdálo jednoduché. A tak jsme v den odchodu vstali ještě před svítáním a s východem slunce jsme byli na cestě. Po hodině jsme prošli známý úsek a vyrazili po pěšině za hranicí parku. Ta se bohužel za pár set metrů začala ztrácet, ale pořád šlo sledovat směr džunglí. Jen teplota a vlhkost byla nesnesitelná. Bohužel po necelém kilometru námi sledovaná stezka dorazila k potoku a zde byla další hranice parku. Dál už jsme žádnou stezku nenašli. Po několika marných pokusech proniknout dál jsme to asi dva kilometry před cílem vzdali. Okolo byli pískovcové skály a nebyli jsme si jistí jestli náhodou po probíjení neschůdnou džunglí nedorazíme ke kolmé štěně nebo nějaké podobné nepřekonatelné překážce. Naštěstí cesta zpět šla mnohem snáze a v deset hodin jsme byli zpět v kempu. Vedro a vlhkost se na nás pěkně podepsali. Poprvé v životě jsem propotil tričko a kalhoty tak, že šli normálně ždímat. Po nutné sprše jsme bez problémů stihli loď a autobus zpět do Kucingu kde jsme se setkali s Erin. Dokonce se nám podařilo vyzvednout naše pasy na Indonéské ambasádě a strávit velice uvolňující večer v horkých pramenech.