Konečně práznidny - Východní pobřeží a Catlins

Po měsíci a půl těžké dřiny na třešních jsme se konečně v půlce ledna dostali na cesty, a tady je výsledek. Za jediný týden jsme viděli jsme neuvěřitelné divy přírody, mnoho krásných dechberoucích výhledů, a také několik místních ohrožených a vzácných zvířátek a to pořádně zblízka, ale popořadě.

V neděli 20.1.2014 nastal dlouho očekávaný okamžik, náš poslední pracovní den na třešních. V pondělí ráno, jsem ještě musela vytrpět ošetření zubu, který jsem si v práci rozbila o brok schovaný v třešni. Bohužel, v práci nemáme dovoleno třešně jíst (!), a tak se to nedá uznat jako pracovní úraz. 

Odpoledne už jsme si to svištěli po silnici číslo 85 na východní pobřeží. Vzhledem k našemu vztahu k plánování nás východní pobřeží nejdříve zaskočilo. Kvůli vysokým přílivům a odlivům, je spousta zajímavých míst při přílivu neviditelná nebo nedostupná, a tak tam musíte být v ten pravý čas. První odliv jsme náhodou chytli parádně a přírodní „bouldery“ Moeraki, jsme shlédli v celé své kráse. Moeraki je písečná pláž, na níž se bez zjevného důvodu povalují roztroušené velké kulaté balvany. Celá pláž má více než kilometr, ale všichni turisté jsou nahuštění jen na jejích padesáti metrech :). Ještě tentýž den nás čekalo setkání s tučňáky žlutookými, které patří mezi nejvzácnější svého druhu. Většinou vylézají na břeh asi dvě hodiny před soumrakem, ale my jsme měli štěstí vidět ty naše kousky mnohem dřív a pěkně zblízka. Kolonie u Katiki byla dříve přiživována strážcem majáku, a tak jsou místní na lidskou přítomnost zvyklí a zděšeně neutíkají sotva se přiblížíte na deset metrů. Velkou výhodu skýtá maják u Katiki tím, že není příliš vyhlášený, a tak jsme měli na pozorování celkem soukromí a rušili nás jen všudypřítomní tuleni. Pozorováním tučňáků jsme strávili asi dvě hodinky a bývalo by to mohlo být ještě déle, kdyby nás nečekal další odliv. To jsme ještě netušili, že o pár chvil později si na tučňáka žlutookého budeme moci i sáhnout. To se stalo na posledním místě dne zvaném Katiki boulders, kde jsou podobné kamenné „koule“ jako u Moeraki, ale zasazené do skalnatého pobřeží místo písčité pláže. K našemu údivu je toto místo většině turistů utajeno. Kolem deváté hodiny večer, kdy měla voda znovu začít ustupovat jsme se vydali k pobřeží. Ještě jsme se ani nerozkoukali a zpoza nás, na nás vykoukl "kouzelný kiwi dědeček". Místni obyvatelé jsou velmi společenští, a tak jsme se hned dali do řeči. Ani jsme si nestihli všimnout, že náš nový známý má přes ramena hozený pytel a už se nás ptal, jestli bychom mu nepomohli ulovit tučňáka, který se sem zatoulal ze své domácí kolonie a hrozí mu zde nebezpečí v podobě venčených psů. Nejdříve jsme na koukali jako blázni a nevěřili vlastním uším., ale pak jsme se chopili příležitosti a vydali se na lov. Tučňáci se loví tak, že se k nim pomalu přikradete, hodíte jim na hlavu hadr a chňapnete je zezadu za tělíčko. A pak už s ním šup po hlavě do pytle. Vypadá to drasticky, ale on se tam už sám srovná, aby měl nohy tím správným směrem... A pak už milý tučňák ještě s jedním kamarádem, kterého jsme objevili později, zamířil zpět k majáku na Katiki.

Dále jsme měli na programu několik krásných vycházek po plážích a pláních podél pobřeží. Další zajímavou zkušenost nám poskytl poloostrov Otago. Zde jsme poprvé spatřili lachtana novozélandského z několika málo metrů. Lachtani novozélandští jsou zvířata, jejichž samci dorůstají až tří metrů a váží kolem 250 kilo. Stát na délku jednoho lachtana od takového lachtana je věru zážitek. Při kempování na jedné z odlehlejších pláží jsme pak ještě zhlédli rituální souboj dvou samců. Můžu vám říci, že jsme se ani neodvažovali vylézt z auta a vše s tichým ohromením sledovali z bezpečné vzdálenosti a s nastartovaným motorem. Poloostrov Otago je také jediným pevninským místem, kde sídlí kolonie Albatrosů královských. Přestože by jsme si nechali pro dolar koleno vrtat (nebo zub), příležitost vidět tyto obrovské ptáky za letu z bezprostřední blízkosti v místní pozorovatelně jsme si nemohli nechat ujít. Albatros královský může mít rozpětí křídel až tři metry a většinu času tráví na moři. Do hnízdiště přilétá pouze v období rozmnožování, takže jsme zase měli obrovské štěstí. Albatros královský je sice veliký, ale váží pouze 9 kilo a může „plachtit“ rychlostí až 130 km za hodinu. Vedle nic vypadali mořští rackové jako vrabci.

Od polostrova Otago na jih se  rozprostírá region zvaný Catlins. Málo osídlený region, který turisté teprve začínají objevovat, takže se nám naskytla skvělá příležitost si trochu oddychnout od obvyklé hordy turistů, které potkáte na většině zajímavých míst. Bohužel to neplatí pro Cathedral Caves. Obrovské jeskyně, které do tvrdého pískovce vymlel nikdy neutuchající příboj oceánských vln. Naštěstí se většina turistů spokojí pouze s první jeskyní. Do druhé a třetí se totiž musí podél útesů kousek dál, a tam je (naštěstí pro nás) voda i při nízkém přílivu. Když jsme se konečně rozhodli, že je odliv dostatečný, s vykasanými kalhotami jsme se vrhli do moře. Jenže jak dál. Stáli jsme po kotníky ve vodě a nemohli se rozhodnout. Tam kde končila skála a začínala písčitá pláž, neustále doléhaly vlny a voda se tam zdála pěkně vysoko. Takže jsme se rozhodli, že to radši vezmeme po skalkách, které z vody vyčnívají při straně útesu. Oblasti, kde plošinky chybí přeběhneme, když bude vlna pryč. Plán zněl jasně, ale realita byla trochu jiná. Vlny přicházejícící až ke skále se o ní tříštili a zalévali nás neustálým slaným deštěm. Navíc, podél kamenů a skalek, přes které jsme postupovali voda vymlela v písku hlubší místa, takže při prvním pokusu o přeběhnutí písčitých úseků „suchou nohou“ jsme se zmáčeli mnohem výše, než kam jsme si kasali kalhoty. Ale odměna za zdolání této překážky byla dostatečná. Tři další liduprázdné jeskyně byly krásnější, než ta první. Ovšem času zbylo jen na rychlý průzkum, než se voda zase začne zvedat zpět. Ústup jsme zvolili písčitou mělčinou, aby nás voda tříštící se o skály nezmáčela znovu . Jenže volání divočiny nás přitáhlo zpět k útesu. Na skalkách a kamenech, kde voda ustoupila jsme objevili gurmánský poklad. Rostly zde celé trsy škeblí - slávek. Strach ze stoupající vody nás v tu ránu opustil a vrhli jsme se na lov (tak tomu říká Lukáš, já bych spíš řekla sběr). Když jsme si nasbírali slávek a pokračovali v ústupu, úplně jsem zapomněla  na hluboká místa okolo kamenů a najednou jsem stála ve vodě po pás. Nedalo se nic dělat, a tak spěchala jsem dál. Naštěstí  po několika dnech poprvé vysvitlo sluníčko, které nás zahřálo i usušilo. Nevěřili jsme, že připravit „pár“ slávek k večeři může trvat tak dlouho. Všechny je pořádně vyprat a očistit Lukášovi zabralo celé dvě hodiny....

Posledním úchvatným zážitkem před výletem na Stewartův ostrov (doufáme, že tam uvidíme ptáka Kiwi) bylo dnešní koupání s DEL
FÍNY (!) v zátoce Curio Bay, kde Hectorovi delfíni zde připlouvají velmi blízko ke břehu. Oceán je sice i uprostřed léta  velmi studený, ale když jsme je viděli kousek od pobřeží, neváhali jsme ani vteřinu. Delfíny nemáte „pronásledovat“, ale jen zůstat ve vodě splývat. Což se dost blbě dělá, pokud si v té zimě chce člověk uchovat, alespoň základní funkce. Zároveň musíte být tak blízko, aby si vás všimli, pak sami připlavou a začnou kolem vás „tančit“ a skotačit. Bohužel ve zvířeném moři si je nemůžete prohlédnout příliš důkladně. Navíc celé představení netrvá příliš dlouho, takže než se stihnete vzpamatovat mílí delfínci už skotačí u někoho jiného. Přesto v nás tento zážitek zanechal hluboký dojem, a taky hluboký mráz. Strávit ve studené vodě něco přes půl hodiny, když teplota okolní vzduchu není více než 20 stupňů je výkon pro eskymáka. My jsme pak celé odpoledne nemohli prochladlá těla zahřát a hodnou chvíli jsme se váleli v písku vyhřátém od sluníčka jako ti lachtani.

Fotky z výletu do Arthur's Pass jsou na webu

Okomentované fotky k článku "Jak nás potkaly hory" najdete na: https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/5972021555872388737?authkey=CO-gwriiyezCBA

První fotky ze Zélandu

Publikovali jsme první sérii fotek z Aucklandu, ostrovů Rangitoto a Motutapu a okolí Christchurch....
Fotky najdete zde:
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/5970073667946412001?authkey=CPrgg7iQ6I_jfg

Kam dál

Na Zélandu už léto přesáhlo polovinu, a tak budeme muset opustit výnosný podnik trhání třešní a vyrazit také trochu cestovat... Po měsíci a půl tvrdé práce máme konečně našetřeno několik málo tisíc novozélandských dolarů, s čímž bychom snad mohli vydržet do podzimní sklizně jablek a vína.

Z Centralniho Otaga se chystáme na východní pobřeží a do méně turisticky navštěvovaného regionu Catlins na jihu Jižního ostrova. Tady se trajektem přepravíme na Stewardům ostrov, kde nás čeká desetidenní trek. Ze Stewardova ostrova se naše cesta stočí na severozápad, kde se prostírá řídce obydlená oblast fjordů, přiléhavě nazývaná Fjordland. Pokud organizačně vše zvládneme, vydáme se zde na Duski trek v samotném srdci Fjordlandu. Z Fjordlanu pojedeme zpět přes Otago do oblasti okolo nejvyšší hory Zélandu Mt. Cook, a pak malou zajížďkou na západní pobřeží a podél něj na sever ostrova, kde by nás na podzim měly očekávat další sběračské nebo jiné sadové práce.

Vcelku se těšíme dobrému zdraví, vzpomínáme na mrazivé Čechy. Ale ani tady v Otagu letos není léto jak se patří a sluší. V nejteplejším a nejsušším regionu jižního ostrova až překvapivě často prší a teploty se teprve před několika dny vyšplhaly přes 25 stupňů....

Pro srandu králíkům...

Králik je tady na Zélandu tvor nepůvodní a nemá zde prakticky žádné přirozené nepřátele. Dovezené šelmy se místo lovu králíků věnují radši lovu místních nelétavých ptáků, což je mnohem pohodlnější. Proto se horské stráně nejen v okolí Alexandry králíky jen hemží. Planých nápadů jak přijít takovému králíkovi na kobylku, aby se dostal k nám na talíř jsme již měli nespočet... Ale teprve inspirace od našich francouzských sousedů dospěla k činům. Lukáš ve městě zakoupil prak a jal se lov ryb, který zatím neúspěšně provozoval na místní říčce, prokládat lovem králíků.

Bohužel svahy okolo našeho kempoviště nejsou králíky tak oblíbené jako jinde, a tak Lukáš unaven marným „několikahodinovým“ čekáním na králíka, plynule přešel na sběr hub. Nutno říci, že v tom byl nezměrně úspěšnější...

V okamžiku kdy se sehnul k několika dalším houbám v křovíčku, a, kouká na něj na dosah ruky KRÁLÍK. Váhal. Prak schovaný v baťůžku, a kdyby ho chtěl vyndat určitě by králíka vyplašil. Ale přece si nenechá tak nečekanou kořist jen tak uniknout, a tak nezbývá než...

Lukáš se vzpíná ke skoku, natahuje ruce a už už se vidí jak milého ušáka drží v náručí.... Králík na poslední chvíli uniká a tak máme k večeři houby. LOVU ZDAR!

Tento příběh mi Lukáš vyprávěl po návratu z „lovu“, ale podezírám ho, že jak usedl k houbám, aby je očistil, vlivem každodenní tvrdé práce a místního sluníčka jednoduše usnul a milého ušáka v křoví si vysnil....

Novoroční výlet

Po třech týdnech prodlévání na jednom místě, jsme už netrpělivě očekávali dva dny volna připadající na svátky 1. a 2. ledna nového roku 2014.

Cílovou destinací se staly hory okolo Queenstown, které jsou od Alexandry vzdálené asi 100 kilometrů. Hory na Zélandu jsou těžko prostupné, a tak jen stěží jde vymyslet výlet, který by tvořil okružní cestu pouze na dva dny. Proto jsme museli ještě na Silvestra po práci nasednout do auta a přesunout se na výchozí pozice. Odtud nás čekal tříhodinový výstup na chatu „Greenstone hut“. Štěstí nám tentokrát přálo a tak jsme na přeplněné chatě získali poslední dvě místa na dřevěných postelích. Ti co přišli po nás už museli složit hlavu na zemi. Nový Rok v horách nebyl nijak bouřlivý, což jsme uvítali a znaveni po celodenní práci a výstupu na chatu jsme zalehli kolem desáté hodiny do spacáků. S díky jsme odmítli i nabízené šampaňské, čímž se Silvestr 2013 stal první alkohol free oslavou nového roku od našich patnácti až osmnácti let.

Druhý den nás čekal nejnáročnější úsek naší trasy. Většina turistů vyráží do této oblasti po treku Greenstone a Caples, přes vzdálenější sedlo, kde je trek méně strmý a více upravovaný. Zatímco my jsme neodolali a rozhodli se pro málo chozenou dvanáctihodinovou trasu podél potůčku Steel Creek. Počasí se příliš nevydařilo a již od rána jsme stoupali za neustálého mrholení. Postup lesem po strmých svazích prudce klesajících ke Steel Creeku komplikovaly četné polomy a padlé kmeny, které se museli horem dolem obcházet, oblézat a podobně. Zde jsme se řídili poučkou velkého českého myslitele Járy Cimrmana: „můžeš i podlézt, ...“ Stejně tak často nám cestu ztěžovalo husté křoví a nízký podrost zvyšoval již konstantní vlhkost našich svršků i spodků. Jak na smilování jsme čekali na úroveň, kde se vzrostlý les promění v křoviny a kleč. Bohužel jsme zapomněli, že postup klečí se doporučuje ještě méně než postup sutí. K našemu štěstí byla cesta alespoň velmi dobře značená a tak jsme se od tyči k tyči probojovávali hustou, houževnatou klečí a přeskakovali z jedné strany potoka na druhou. Díky vytrvalým dešťům jsme zavrhli i postup potokem, který by byl jinak pohodlnější. Od hranice kleče už to šlo do sedla lehce. V sedle na chvíli přestalo pršet a jako na objednávku se nám na několik krátkých chvil otevřely výhledy na alpinskou část Jižních Alp a naše úsilí tak bylo po zásluze odměněno.

Když se opona zase zatáhla čekal nás už jen strmý sestup k Upper Caples hut, kde jsme přenocovali. Přicházejíce z neobvyklého směru sklízeli jsme od ostatních turistů uznalé pohledy. Nic jsme si z nich ale nedělali a po rychlé večeři jsme zalezli do spacáků a téměř okamžitě usnuli.

Poslední den už nás čekal jen návrat k autu, obvyklou turistickou trasou a tak jsme zdolali jen jeden polom a jinak postupoval lehce, vytrvalým deštěm..... Cestou jsme přešly po mostku krásnou soutěsku řeky Caples, která se o kousek níž rozlévala v široké řečiště obklopené vysokohorskými loukami a rozmanitými údolími. Kompletně provlhlí až mokří a v očekávání těžkých dešťů , jsme však neměli čas tyto krásy příliš vychutnat a snažili jsme se dostat co nejrychleji k autu, abychom se vyhnuly případným komplikacím, které by nás mohli čekat při vyšším stavu vody na brodech na příjezdové trase.

Domů na naše oblíbené kempovací místo jsme se po dvou dnech volna vrátili plní zážitků, ale unavení ještě více než z práce. 

Od té doby už jsme žádné další volno neměli.....

Což je dobře, protože jeden volný den se tu nedá k cestování příliš využít, a tak radši vyděláváme penízky na další delší cestu, která nás již brzy čeká.