Konečně práznidny - Východní pobřeží a Catlins

Po měsíci a půl těžké dřiny na třešních jsme se konečně v půlce ledna dostali na cesty, a tady je výsledek. Za jediný týden jsme viděli jsme neuvěřitelné divy přírody, mnoho krásných dechberoucích výhledů, a také několik místních ohrožených a vzácných zvířátek a to pořádně zblízka, ale popořadě.

V neděli 20.1.2014 nastal dlouho očekávaný okamžik, náš poslední pracovní den na třešních. V pondělí ráno, jsem ještě musela vytrpět ošetření zubu, který jsem si v práci rozbila o brok schovaný v třešni. Bohužel, v práci nemáme dovoleno třešně jíst (!), a tak se to nedá uznat jako pracovní úraz. 

Odpoledne už jsme si to svištěli po silnici číslo 85 na východní pobřeží. Vzhledem k našemu vztahu k plánování nás východní pobřeží nejdříve zaskočilo. Kvůli vysokým přílivům a odlivům, je spousta zajímavých míst při přílivu neviditelná nebo nedostupná, a tak tam musíte být v ten pravý čas. První odliv jsme náhodou chytli parádně a přírodní „bouldery“ Moeraki, jsme shlédli v celé své kráse. Moeraki je písečná pláž, na níž se bez zjevného důvodu povalují roztroušené velké kulaté balvany. Celá pláž má více než kilometr, ale všichni turisté jsou nahuštění jen na jejích padesáti metrech :). Ještě tentýž den nás čekalo setkání s tučňáky žlutookými, které patří mezi nejvzácnější svého druhu. Většinou vylézají na břeh asi dvě hodiny před soumrakem, ale my jsme měli štěstí vidět ty naše kousky mnohem dřív a pěkně zblízka. Kolonie u Katiki byla dříve přiživována strážcem majáku, a tak jsou místní na lidskou přítomnost zvyklí a zděšeně neutíkají sotva se přiblížíte na deset metrů. Velkou výhodu skýtá maják u Katiki tím, že není příliš vyhlášený, a tak jsme měli na pozorování celkem soukromí a rušili nás jen všudypřítomní tuleni. Pozorováním tučňáků jsme strávili asi dvě hodinky a bývalo by to mohlo být ještě déle, kdyby nás nečekal další odliv. To jsme ještě netušili, že o pár chvil později si na tučňáka žlutookého budeme moci i sáhnout. To se stalo na posledním místě dne zvaném Katiki boulders, kde jsou podobné kamenné „koule“ jako u Moeraki, ale zasazené do skalnatého pobřeží místo písčité pláže. K našemu údivu je toto místo většině turistů utajeno. Kolem deváté hodiny večer, kdy měla voda znovu začít ustupovat jsme se vydali k pobřeží. Ještě jsme se ani nerozkoukali a zpoza nás, na nás vykoukl "kouzelný kiwi dědeček". Místni obyvatelé jsou velmi společenští, a tak jsme se hned dali do řeči. Ani jsme si nestihli všimnout, že náš nový známý má přes ramena hozený pytel a už se nás ptal, jestli bychom mu nepomohli ulovit tučňáka, který se sem zatoulal ze své domácí kolonie a hrozí mu zde nebezpečí v podobě venčených psů. Nejdříve jsme na koukali jako blázni a nevěřili vlastním uším., ale pak jsme se chopili příležitosti a vydali se na lov. Tučňáci se loví tak, že se k nim pomalu přikradete, hodíte jim na hlavu hadr a chňapnete je zezadu za tělíčko. A pak už s ním šup po hlavě do pytle. Vypadá to drasticky, ale on se tam už sám srovná, aby měl nohy tím správným směrem... A pak už milý tučňák ještě s jedním kamarádem, kterého jsme objevili později, zamířil zpět k majáku na Katiki.

Dále jsme měli na programu několik krásných vycházek po plážích a pláních podél pobřeží. Další zajímavou zkušenost nám poskytl poloostrov Otago. Zde jsme poprvé spatřili lachtana novozélandského z několika málo metrů. Lachtani novozélandští jsou zvířata, jejichž samci dorůstají až tří metrů a váží kolem 250 kilo. Stát na délku jednoho lachtana od takového lachtana je věru zážitek. Při kempování na jedné z odlehlejších pláží jsme pak ještě zhlédli rituální souboj dvou samců. Můžu vám říci, že jsme se ani neodvažovali vylézt z auta a vše s tichým ohromením sledovali z bezpečné vzdálenosti a s nastartovaným motorem. Poloostrov Otago je také jediným pevninským místem, kde sídlí kolonie Albatrosů královských. Přestože by jsme si nechali pro dolar koleno vrtat (nebo zub), příležitost vidět tyto obrovské ptáky za letu z bezprostřední blízkosti v místní pozorovatelně jsme si nemohli nechat ujít. Albatros královský může mít rozpětí křídel až tři metry a většinu času tráví na moři. Do hnízdiště přilétá pouze v období rozmnožování, takže jsme zase měli obrovské štěstí. Albatros královský je sice veliký, ale váží pouze 9 kilo a může „plachtit“ rychlostí až 130 km za hodinu. Vedle nic vypadali mořští rackové jako vrabci.

Od polostrova Otago na jih se  rozprostírá region zvaný Catlins. Málo osídlený region, který turisté teprve začínají objevovat, takže se nám naskytla skvělá příležitost si trochu oddychnout od obvyklé hordy turistů, které potkáte na většině zajímavých míst. Bohužel to neplatí pro Cathedral Caves. Obrovské jeskyně, které do tvrdého pískovce vymlel nikdy neutuchající příboj oceánských vln. Naštěstí se většina turistů spokojí pouze s první jeskyní. Do druhé a třetí se totiž musí podél útesů kousek dál, a tam je (naštěstí pro nás) voda i při nízkém přílivu. Když jsme se konečně rozhodli, že je odliv dostatečný, s vykasanými kalhotami jsme se vrhli do moře. Jenže jak dál. Stáli jsme po kotníky ve vodě a nemohli se rozhodnout. Tam kde končila skála a začínala písčitá pláž, neustále doléhaly vlny a voda se tam zdála pěkně vysoko. Takže jsme se rozhodli, že to radši vezmeme po skalkách, které z vody vyčnívají při straně útesu. Oblasti, kde plošinky chybí přeběhneme, když bude vlna pryč. Plán zněl jasně, ale realita byla trochu jiná. Vlny přicházejícící až ke skále se o ní tříštili a zalévali nás neustálým slaným deštěm. Navíc, podél kamenů a skalek, přes které jsme postupovali voda vymlela v písku hlubší místa, takže při prvním pokusu o přeběhnutí písčitých úseků „suchou nohou“ jsme se zmáčeli mnohem výše, než kam jsme si kasali kalhoty. Ale odměna za zdolání této překážky byla dostatečná. Tři další liduprázdné jeskyně byly krásnější, než ta první. Ovšem času zbylo jen na rychlý průzkum, než se voda zase začne zvedat zpět. Ústup jsme zvolili písčitou mělčinou, aby nás voda tříštící se o skály nezmáčela znovu . Jenže volání divočiny nás přitáhlo zpět k útesu. Na skalkách a kamenech, kde voda ustoupila jsme objevili gurmánský poklad. Rostly zde celé trsy škeblí - slávek. Strach ze stoupající vody nás v tu ránu opustil a vrhli jsme se na lov (tak tomu říká Lukáš, já bych spíš řekla sběr). Když jsme si nasbírali slávek a pokračovali v ústupu, úplně jsem zapomněla  na hluboká místa okolo kamenů a najednou jsem stála ve vodě po pás. Nedalo se nic dělat, a tak spěchala jsem dál. Naštěstí  po několika dnech poprvé vysvitlo sluníčko, které nás zahřálo i usušilo. Nevěřili jsme, že připravit „pár“ slávek k večeři může trvat tak dlouho. Všechny je pořádně vyprat a očistit Lukášovi zabralo celé dvě hodiny....

Posledním úchvatným zážitkem před výletem na Stewartův ostrov (doufáme, že tam uvidíme ptáka Kiwi) bylo dnešní koupání s DEL
FÍNY (!) v zátoce Curio Bay, kde Hectorovi delfíni zde připlouvají velmi blízko ke břehu. Oceán je sice i uprostřed léta  velmi studený, ale když jsme je viděli kousek od pobřeží, neváhali jsme ani vteřinu. Delfíny nemáte „pronásledovat“, ale jen zůstat ve vodě splývat. Což se dost blbě dělá, pokud si v té zimě chce člověk uchovat, alespoň základní funkce. Zároveň musíte být tak blízko, aby si vás všimli, pak sami připlavou a začnou kolem vás „tančit“ a skotačit. Bohužel ve zvířeném moři si je nemůžete prohlédnout příliš důkladně. Navíc celé představení netrvá příliš dlouho, takže než se stihnete vzpamatovat mílí delfínci už skotačí u někoho jiného. Přesto v nás tento zážitek zanechal hluboký dojem, a taky hluboký mráz. Strávit ve studené vodě něco přes půl hodiny, když teplota okolní vzduchu není více než 20 stupňů je výkon pro eskymáka. My jsme pak celé odpoledne nemohli prochladlá těla zahřát a hodnou chvíli jsme se váleli v písku vyhřátém od sluníčka jako ti lachtani.