Dary Vanuatu – díl první

Efate – Čekání na loď

22.11.-27.11.2014

Původně jsem nechtěla psát nic, protože na cestách na to nebude příliš času, ale z Vanuatu jsme přijeli do Austráli tak plní dojmů, že se to přeci jen pokusím nějak zaznamenat. Musím vás upozornit, že to asi bude dlouhé. Pokud se to vůbec podaří dokončit. Zkusíme na závěr přidat ještě nějaké cestsovatelské informace, zéjmena takové, které nám zpočátku hodně chyběli, ale na to si opravdu budete muset počkat.

Jsme na letišti v Port Vile a už nás čeká jen noční pobyt na letišti a ráno brzy au dieu Vanuatu. Snažíme se zhodnotit jaké to vlastně bylo. Nemůžeme se přiliš shodnout. Dopadlo to jak jsme si představovali, a přesto úplně jinak. Spoustu věcí bychom určitě udělali odlišně, kdybychom věděli co víme teď, ale tak je to asi vždycky.

Začalo to všechno naším příletem do Port Vily. Nejdříve jsme se příjemně přiopili Tuskerem (Vanuatské Plzeňské) z palubních zásob. Tady bych určitě změny nedělala. V dobrém rozmaru jsme do letištního formuláře přiznali snad všechno co jsme mohli. Ukázalo se to jako zásadní chyba, protože celní uředníci se ani nepodívali na ten papír a jen řekli ať jim ukážeme co máme. To už nám docvaklo, že bychom byli blázni přiznávat, že máme všechno jídlo a nedej bože vybalovat stan. Tak jsem přizanali jen řýži, pytel vloček a čínské polévky. Přestože mě paní Air Vanuatu v Aucklandu ujišťovala, že nenačaté cereálie uričtě dovézt můžu, na letišti se tvářili dost nekompromisně. Pak se ukázalo, že vlastně měla pravdu, jenom bychom museli zaplatit 2000 vatů (cca 20 dolarů). Tak to si radši koupíme nové. Z ukázananého zboží přošli nakonec jen ty čísnké polévky. Později jsme zjistili, že vločky a rýže jsou na Vanuatu jen pro boháče, protože na rozdíl od jiných potravin se musí kupovat v obchodě a platí se za ně penězi. Stejný pytel vloček by stál celých 1000 vatů. Naštěstí to byli jen zbytky ze Zélandu, tak se zas tolik nevadilo.

Po „celní proceduře“ jsme prošli kolem skupinky veselých hudebníků drkajících nějakou místní melodii a padla na nás pravá pacifická pohoda. Ovšem jen do chvíle než se s námi začla otřásat celá budova. Než jsme se stihli vzpamatovat bylo po všem. Byla jsem nějaká ospalá, tak jsem si jen pomyslela, že maj teda dost špatně udělanou letištní budovu, když jí takhle rozkývá jen přílet obyčejného letadla. Teprve zpětně jsem si uvědomila, že jsme prožili své první zemětřesení. Zajímavé, že na Zélandu jsme se za rok nedočkali jediného a sotva vystoupíme ve Vanuatu z letadla už se to třese. Naštěstí to bylo maše jediné Vanuatské zemětřesení a nikdo nebyl zraněnn, ani nedošlo ke škodám na majetku.

Rozhodnuti nepřidat se k místní bělošské turistické selance, vydali jsme se s našimi více než třicetikilovými batohy na pochod do města pešky. Neušli jsme ani pár kroků a už nás bral australský usedlík na korbu. Vysadil nás kousínek od města. Naše mise byla jasná, najít si místo, kde bychom mohli přespat a zároveň nechat alespoň část našich batohů, které mimo jiné obsahovali zimní spacáky nebo počítač. Nejdříve jsme nejistě bloumali po městě, až jsem se rozhodla, že místo placení drahého ubytování zkusíme zakempit u někoho na zahradě. Vyhmátli jsme si příjemně vypadající rodinku a začli se vyptávat. Nakonec jsme se domluvili na tisícovce za osobu na noc. Za spaní ve stanu se nám to dálo trochu moc, ale potřebovali jsme někde taky schovat ty věci, a tak jsme si plácli. Peníze se nám podařilo vybrat až na podruhé, ale přece. V ceně ubytování byla i zmrzka u stánku. Časem z našeho hostitele vypadlo, že bydli teda trochu na venkově

a jestli to nevadí. Vyklubala se z toho cesta třičtvrtě hodiny autobusem z toho téměř polovina po šílené polňačce.

Setkání z první Vanuatskou vesnicí bylo překvapivé. Měli elektřinu, telvizi, částečně i zděné domy, docela šlušně vypadající francouzskou školu a všude okolo džungli. Později jsme sedozvěděli, že to jsou místní zahrady a džungle, že vypadá úplně jinak. V rodině místní učitelky nás přijali mile. Poskytli nám i stravu, místní zelí – island cabage (listí nějakého/jakéhokoli keře), kousky masíčka a místní kořenovou zeleninu taro a rýži(!). Docela jsme si pochutnali. Chvíli se povídalo, ale spát se šlo docela brzo, protože jsme byli pekelně unavení. Navíc den na Vanuatu začíná už v pět hodin ráno a končí v šest večer, takže přivstat si, se vyplatí. Ráno nás pohostili snídaňovými sušenkami, které si téměř okamžitě vysloužili předívku dusivky, a to i navzdory tomu, že jsme k nim pili hektorlitry čaje.

Další den jsme se tak nějak poflakovali a povídali s našimi hostiteli. Došlo i na malou procházku po vesnici a jejích zahradách, těžko budu vyjmenovávat jaké všechno ovoce a zeleninu jsme viděli. Nejvíc nás zaujalo Vanuánské pojetí živého plotu. Původně to měl být plot úplně obyčejný... Jenže klacky, které místní zarazili do země jako plaňky, jim v úrodné půdě a příznivém podnebí zakořenili a začali pučet a rašit. Docela psina! Z místních plodů jsme ten den poprvé ochutnali čerstvé mango a papáju. Pomalu jsme začali pronikat do tajemství Vanuánské ostrovní kuchyně. Spočívá zejména v místní kořenové zelenině, čerstvém ovoci, kokosu a hlavně island cabage! Bez toho se tady neobjede snad žádné jídlo. Proto jsme k obědu dostali Simborok – kaše z nastrouhané zeleniny nebo nezralého banánu (dle výběru) zabalená samozřejmě v island cabage. Odpoledne byla na programu koupel v řece. Willy nás tam zavedl jako kdyby to byla kdovíjaká kuriozita. Chvíli jsme na něj nechápavě koukali, proč kolem toho dělá takové tóčo. Vysvětlil nám, že v moři se přece může koupat každý, zatímco řeku, jen tak všude nemají. Chvíli jsme nejistě pozorovali černochy koupající se ve vodě. Neobtěžovali se nijak zvlášť převlékat a skákali tam zcela oblečení, tak jak přišli (většina z nich nenosí boty, takže to měli o něco jednodušší). Na mojí otázku, zda se mohu koupat v plavkách odpověděl, že by přeci jen bylo lepší, kdybych zůstala oblečená. Nechtěla jsem na pláži, kde jsme byli jediní běloši dělat rozruch, a tak jsem neohroženě hupsla do vody ve svých plážových šatech. Moc se s tím plavat nedá, ale na nějaké postávání ve vodě, to docela stačilo. Lukášovi naopak bylo doporučeno se koupat bez trička!

V pondělí ráno byl náš velký den. Jeli jsme se podívat do přístavu, jestli náhodou neodplouvá loď na ostrov Tana. Willy nás nejdříve neochvějně posílal do nějaké kanceláře ve městě. My už ale přeci jen nějaké zkušenosti máme a víme, že nejvíc se dozvíš přímo na místě. Taky bylo docela těžké vysvětlit Willymu, že s námi do města nemusí, že si to zvládneme zjistit sami. Doptat se v přístavu na loď směřující na Tannu opravdu nebyl problém. Dokonce by měla za pár hodin odplouvat. Štěstí nám přeje. Přiznávám, že když jsem tu loď viděla, opravdu hodně jsem si přála, abychom tak nešetřili a vydali se raději letadlem. Ale rozdíl v ceně byl zásadní. Za loď na Tanu chtěli 5500 vatu a za letenku min. Dvojnásobek. Pomalu jsem se smiřovala s osudem. Snažila jsem si odmyslet všech ny ty rezavé šrouby a pláty. Vlastně to vypadalo, že loď drží pohromadě spíš silou vůle všech cestujících, kteří věří ve šťastný návrat. Než jsme se však stihli nalodit, přišla informace, že loď má nějakou poruchu, a že se bude vyrážet zítra.
Mezitím jsme od jedné černé paní dostali typ na leteckou společnost, která prodává poslední místa v letadle téměř za cenu lodi. Vydali jsme se tedy na letiště. Pěšky. Brzy nám zastavil jakýsi domorodec. Nejdříve chtěl za cestu 1500 vatů, ale když jsme mu vysvětlili, že tolik peněz nemáme, a že radši půjdeme pěšky vzal nás na letiště zadarmo. Na letišti jsme se poptali u letecké společnosti Unity Island, ale ti jsou prý plní a standartní cena je 10000 za letenku. Speciální nabídku asi dostávájí jen lidé se speciálními kontakty. Ve srovnání s Air Vanuatu je to pořád super cena. Problém, je že letenku si nemůžete rezervovat. Pouze se doplňují charterové lety a zrovna žádné místo na dalších několik dní nemají. Ptali jsme se ještě u Belair Airlaines. Ti létají za 12000 v pondělí a ve čtrvtek a letenku si můžete koupit dopředu, ale dneska už odletěli. Letiště opouštíme zase po svých a bez úspěchu. Protože jsme čekali na zítra na loď, nechtělo se nám vyrážet daleko, v mapě jsme si našli nejbližší pláž a rozhodli jsme se věnovat činnosti, za kterou sem příjíždí většina turistů – válení na pláži.

Z letiště jsme vyrazili vesnicí po prašné cestě, abychom se vyhuli hlavní silnici, na kterou jsme se připojili až o několik kilometrů dál. Bylo už k polednímu a začínalo být nesnesitelné vedro. Když už jsme šupali po jediné asfaltové silnici na ostrově zastavilo nám auto. Od místa, které jsme si vybrali v mapě jsme byli jen půl kilometru, ale v tom vedru jsme byli rádi za jakoukoli pomoc. Auto nás ale nevysadilo na námi předpokládáné odbočce a vezlo nás dál a dál. Až zastavilo nedaleko pláže, která hlásala Hideaway Island. Dnes už víme, že se to tam jsmenuje Mele Beach. Za vstup na ostrov je potřeba zaplatit přes 1000 vatů za osobu, tak jsme se radši pláci na pláž naproti ostrovu. Není to žádná nádhera, ale den a noc tu strávit půjde. Fičel tam děsný vítr a všude pobíhala hromada černých dětí ze školy. Měly zrovna školní picknick. To se ukázalo jako docela výhodné, protože než jsme stihli rozbalit batůžky, už nám paní učitelka nabízela jestli si s nimi nedáme oběd. No to víte, že jsme si dali. Dostali jsme ještě spoustu ovoce a vůbec se o nás celé odpoledne moc pěkně starali. Skoro jsme se kvůli tomu nedostali do vody. Při odchodu nám paní učitelka ještě oznámila, jak moc ji mrzí, že bydlí příliš daleko a nemůže nás vzít k sobě domů.

Se soumrakem se vítr na pláži utišil, ale pořád tam někdo chodil, plaval, běhal... Teprve když padla tma byl uplný klid. Uvařili jsme na ohni a stan si postavili pod jedním stánkem na třžišti. Protože jsme byli chráněni před deštěm, nemuseli nandavat tropiko, pod kterým se vždycky šíleně vaříme.

Ráno bylo na pláži úplné bezvětří a nám bylo skoro líto, že musíme znovu vyrazit zpátky do přístavu. Cesta se povedla opět bez placení. Vpřístavu už nám bylo jasné, že loď nepojede. Všude panoval klid a mír. Ujistili jsme se na lodi, že opravdu dnes nejedeme, a že máme zkusit štěstí za dva dny. To už se prý pojede. Rozdhodně se nám nechtělo čekat do čtrvrtka na nejistý výsledek. Od černocha čekajícího na jinou loď jsem zavolala do Unity Islands, jestli nemají místo a odpověď byla skoro stejná jako na lodi. Možná v pátek.Vyrázili jsme tedy zpět t do města zajistit si letenky u Air Vanuatu na čtvrtek, dřív nebylo místo. V děsném vedru jsme se plahočili k městu, když nám do očí padla cedule Belair Airlaines. Zkusíme se tedy zeptat jestli neletí někdy brzy. Letí ve čtvrtek! To není špatné, alespoň ušetíme oproti Air Vanuatu. Málem jsme si lístky zamluvili, ale zjistilo se, že naše bagáž může mít maximálně deset kilo. To určitě nedáme, přeci jen budeme muset letět s Air Vanuatu. Když už jsme byli půl kilometru od kanceláře uvědomila jsem si, že možná, když si připlatíme, můžeme si vzít i víc. Složili jsme batůžky a já běžela zase zpátky. Příplatek za kilo navíc dělá vtipných 125 vatů, takže i kdybychom měli deset kilogramů nadváhu, stále ještě to vyjde výrazně levněji. Běžím tedy za Lukášem. Bereme si batůžky a šlapeme zase zpátky do kopce do kanceláře. Je to jasné, ve čtvrtek letíme na Tanu a za týden zpět. Nákup letenek byl sice malinko složitější, protože paní v kanceláři je asi neprodává často, ale po hodince jsme nakonec v ruce měli krásné zlaté letenky směrem na Tanu.

Zbývající čas jme využili výletem do jeskyní Valeva u vesnice Siviri. Je to přes třicet kilometrů, ale doufali jsme, že nás někdo zasekousek vezme. Z města jsme pochodovali docela dlouho a nic se nedělo. Pěšky jsme došli až téměř k odbočce na letiště, kde se nás ujal jakýsi autobusák John. Hodit nás nemohl, ale chtěl nám alespoň ukázat svojí vesnici a určitě tam máme přespat, až se vrátíme ze Siviri. Jeho bejvák není zrovna z nejčistčích, celá vesnice je špinavá a děti se koupou v bahnivém potoce. Není to zrovna destinace snů. Vracíme se na hlavní a po chvíli nás bere na korbu bílý pár. Vezou nás až k Mele a ještě nám dávájí téměř 1000 vatů na autobus do Siviri. Nakonec jsme je nepotřebovali. Vzal nás během chvilinky náklaďáček vezoucí vesničany z trhu, který za cestu nic nechtěl. Ve dvě odpoledne jsme už byli v Siviri.

Na jeskyně jsme se optali ve vesnici a hned jsme dostali průvodce. Cestou k jeskyni už jsme si domluvili kempování a náš průvodce nám vybral pěkné místo na pláži. Za návštěvu jeskyně se oficiálně 500 vatů za osobu, my to usmlouvali na 400 vatů (musíte vzít v potaz, že já neumím smlouvat). Když jsme vešli dovnitř, ušli jsme asi dvacet metrů do nitra jeskyně, tam nám náš průvodce ukázal, kde už je jeskyně zaplavená vodou. Byl to takový lepší převis. Sice jsme se mohli o pár desítek metrů dál podívat na kajaku, ale to by nás stálo dalších 500 vatů a pochybuji, že bychom se dostali o moc dál. Značně rozčarovovaní jsme se vtrátili na pláž Začali jsme vybalovat batůžky a na Lukáše z jedné kapsy vypadl obrovitý krab. Škoda, že jsme neměli dost duchapřítomnosti a nečapli ho na večeři. Snad příště. Než jsme stihli postavit stan už u nás byla sousedka z baráčku přes cestu a nesla nám ovoce. Chvíli jsme si povídali a vysloužili jsme si i pozvání na večeři. Naučili jsme se neodmítat a těšili se co bude dobrého. Před večeří jsme zkusili malinko zašnorchlovat na korálovém, pobřeží a viděli něco málo rybiček. K večeři byli tentorkát pečené zelené banány s rýží a island cabage. Chvíli to vypadalo, že bude i kava (místní speciální droga-drink), ale nakonec se nic nedělo a my byli odeslání spát. Na Vanuatu mají vůbec podivné zvyky. Kromě neodolatelné touhy zvát k sobě domů na večeři neznáme cestovatele, nás také ještě nutili jíst dříve než oni. Ale pokaždé jsme se před jídlem společně pomodlili. Vanuánci jsou silně věřící. Druhým zvláštním zvykem, je nepřiznat, že jsou unavení. Večerka byla vždycky uvedenea slovy :“jste děsně unavení po takové cestě a měli byste si jít lehnout.“ Tak jsme radši šli, koneckonců jsme opravdu utahaní byli.

Snídani opět probíhala standartně. Místní snad tentokrtát nejedli vůbec. Ukázalo se, že náš hostitel je pastor a ještě před odchodem se nám dostalo i spiritiuální výchovy. Ze Siviri jsme vyrazili po svých. Silnice zela prázdnotou, asi to budeme muset odšlapat všechno. Po hodince chůze se zničehonic objevil náklaďáček vezoucí ryby na trh. Nejdříve chtěl za cestu peníze jako autobus, ale nakonec se nad námi slitoval a vzál nás jen tak. Cestou zastavoval v jakémsi turistickém rezortu a my konečně uviděli co převáží v chladící bedně, ze které nám celou dobu kape voda na nohy. Byly v ní neuvěřitelně obrovské ryby! Jedna prý váží přes dvacet kilo. Než jsme se vzpamataovali z té podiváné, už jsme zase byli na cestě. Přistoupila k nám mladá kuchařka z Port Vily, se kterou se příjemně povídalo. Nechali jsme se vysadit na pláži v Mele, protože jsme měli ještě celý den než se budeme muset na noc přesunout na letiště. Protože nás beachování příliš nebaví, po dvou koupelích jsme vymýšleli co dál. Rozhodli jsme se nakonec, že prekonáme ostych a zkusíme doplavat ke břehům onoho zapovězeného předraženého ostrůvku. Zjistili jsme, že po písečné šíji vybíhající na konci pláže do moře, se dá k ostrovu v podstatě dojít s vodou maximálně po pás. Stáli jsme tam a koukali na ostatní turisty, jak se vozí na lodičce jen o kousek dál. U ostrova jsme objevili pár menších korálů, ze kterých jsme byli uplně unešení. Ale když jmse přeplavali kolem mola na druhou stranu ostrova, kde byla turistická pláž, tam se teprve děly věci. Nejdříve kolem nás propravalo obrovské hejno ryb velkých alespoň jako moje hlava. Hned za nimi z útesu vyhrůžně civěla moréna. Raději jsem ji obeplula velkým obloukem a pozorovala ji jen s povzdálí, vypadala děsně nebezpečně. Když jsem dopluli k mělčině objevili se před námi velké korálové útesy plné barevných rybiček všech velikostí. Teď jsem terpve chápala, co na tom šnorchlován lidé vidí. Myslím, že jsme byli ve vodě snad dvě hodiny a mě to uteklo jako pár minut. Protože jsme nemohli na pláž si odpočinout vyrazili jsme zpátky stejnou cestou na pevninu. Voda mezitím změnila směr a bylo těžké se pres silný proud prodrat zpět. Na druhou stranu jsem se dostali uplně vyčerpaní, ale štastní.

Protože už se připozdívalo zbalili jsme si baťůžky, které nám celou dobu ochotně hlídala moc hodná paní trhovkyně. Při odchodu z pláže nám ještě nabízeli autobus, ale my se rozhodli dostat se na letiště zadarmo. Do dvou hodin tam musíme být i pešky. Na hlavní kolem nás brzdíli autobusy, ale my sí je stejně nemohli/nechtěli dovolit. Až jeden zastavil nabídl nám, že nás vezme na letiště zadarmo, byl to autobusák z pláže. Když se dozvěděl, že chceme na letišti spát, sám nám sehnal ostrahu a zeptal se jí jestli si tam můžeme postavit stan. Na takovou otázku byla odpověď samozřejmě záporná. Nakonec to vůbec nevadilo, protože se nás pan řidič ujal a po okružní jízdě po Port Ville nás vzal zpět do Mele. Tentokrát do vesnice. Bydlí zde celá jeho rodina, tam se prý pro nás místo určitě najde. Způsobili jsme poprask a trvalo dlouho, než se dohodlo komu se ubytujeme na dvorku. Vyhrál Kalo, protože měl nejlepší trávník (zbytek neměl žádný). Všechny děti z okolí se samozřejmě seběhli podívat jak stanujeme u nich na zahradě, a tak se tam sešlo docela slušné obecenstvo. Kalo ná poslal na obcházku vesnice, zatímco náš taxikář byl kdesi v trapu. Mele je takové předměstí Port Vily. Příliš ani nevypadá jako vesnice. Žije tam celkem šest tiscíc lidí (plus nepočítaně dětí), kteří mají domečky namačkané na sobě jako sardinky. Vypadá to jako v satelitu ale všude jsou jen prašné cesty, běhají tam kuřata a prasata. Protože jsme se trochu v temných ulicích báli, netoulali jsme se dlouho. Po chvilce jsme byli zpět u Kala. Zrovna když jsme si začali vařit čísnké nudle k večeři, vrátil se náš řidič a vyrazili jsme s ním na verčeři. U jednoho ze stánků jsme nabrali studené jídlo a zbufli jsme ho u Kala v kuchyni, jen tak. Bez ohřívání a bez MODLITBY. Tady ve městě, už se na to zřejmě tolik nehraje. Raní odvoz na letiště jsme domluvili na pátou ráno. Noc v Mele byla šílená. Přestože destátá hodina už dávno minula, vesnicí se linuly decibeli reagge, vřeštěli děti a psy a s divokým rykem se nám kolem stanu proháněla prasata. Až do rána se nic nezměnilo, takže když jsme ve čtyři hodiny vstávali, bylo to pro nás spíš požehnání.

Stan jsme museli zabalit totálně zmáčený, protože v noci se ješět ke všemu strhla děsivá průtrž mračen. Takže za nadváhu zaplatíme ještě o kilo až dvě navíc za ten morký stan. Naštěstí se nám dalších pár přebytečných vcí podařilo schovat u Kala doma k vyzvednutí po návratu z ostrova „Taxikář“ ze včerejška přijel na čas a my vyrazili na letiště ještě před pátou. Protože jsme měli ještě dost času vyndali jsme stan a snažili se dosušit co se dalo. Nemyslete si, že jsme nevzbudili zájem okolí. Jak personál, tak cestující, kterých s postupujícím časem příbývalo, si nás zvědavě prohlíželi. Před odbavením jsem si do ledvinky ještě snažila nacpat co se dá, abychom ulehčili batohy a ušetřili tak nějaký peníz. Konečně jsme se mohli kolem šesté odbavit. Pán u přepážky nejdříve zvážil batohy. Okázale ignoroval naší pětikilovou nadváhu na osobu a žádný příplatek po nás nechtěl, tak jsme mu ho nevnucovali. Pak jsme šli na váhu my. Když jsme na něj nechápavě koukali, vysvětlili nám, že si přesně potřebují sočítat palivo na cestu. To se prý u malých letadel dělá. K našim papírovým letenkám jsme ještě dostali palubní lístek a po zaplacení letšitní daně ještě další laminovaný papírek a všechno jsme to museli mít s sebou při nalodění. Pak se téměř přes hodinu nic nedělo, až jsem se šla zeptat na přepážku. Bylo my sděleno, že se mám posadit, že to nebude dlouho trvat, jen čekáme na palivo. A opravdu něco po sedmé si nás pán vyzvedl. Šli jsme přes kancelář letecké společnosti a pak zadními dveřmi přímo na letiště a k letadlu. Když jsem ho uviděla, přála jsem, abychom přeci jen jeli raději tou lodí.

Konečně do světa?!

Už poslední týden na Zélandu necestujeme. Dobrovolničili jsme v malém městečku nedaleko Aucklandu a snažili se dát dohromady všechno co nutně potřebujeme nebo chceme poslat domů. Kdo si pamatuje, jak to vypadalo, když jsme odjížděli z Prahy, tak tentokrát to nebylo o moc lepší. Nakonec jsme domů poslali třicetikilovou krabici plnou lezení s trochou oblečení a pár mušličkami. Na rozdíl od nás bude doma asi za dva a půl měsíce. Batohy, které máme s sebou jsou překvapivě pořád děsně veliké. Kolik váží nemáme představu, to se ukáže až na letišti...

Teď je ráno. Sedíme v Aucklandském rodinném domě a právě netrpělivě čekáme na našeho pana domácího, až nás odveze na letiště. Ve vzduchu se vznáší lehká nervozita. Po tolika cestách by mě ani nenapadlo, že bych ještě měla být nervozní a přesto... Do teď bylo všechno jasné a jisté, najednou se během pouhých čtyř hodin přesuneme do úplně jiného světa.  A náš jediný plán je improvizace. Vlastně jako i pro zbytek naší cesty domů. Máme jen pár letenek do nejrůznějších destinací.

Po 17 dnech na Vanuatu nás čeká Austrálie. Po novém roce máme letenky do Singapuru a na Filipíny. Tam se těšíme asi nejvíc, protože tam za námi přiletí obě naše drahé maminky. V tomto případě jsme udělali výjimku a pokusili se vytvořit něco jako plán a místní tvrdí, že to plán je. Ono taky pro Filipíny se docela dobře plánuje, protože je dostupných spoustu informací, což se například o Barmě říci nedá. 

Z Filipín máme letenky začátkem února na Borneo. Odtud už jen předpokládáme, že poletíme na začátku března do pevninské Malajsie, a pak už po zemi do Barmy/Laosu/Kambodži, podle toho jak nám to vyjde. Většina z Vás už ví, že jedinou a to ještě velmi nejistou jistotu máme v naší letence z Bankoku do Prahy, která říká, že v Praze přistaneme večer  10. května 2015. Tahle letenka stála už trochu moc peněz, na to abychom ji nestihli (nebo předběhli), takže to zkusíme nedělat.

Další zprávy se budou objevovat nahodile, podle toho jak se nám kde podaří připojit, takže NEPROPADEJTE PANICE! 

My to taky zkusíme :D

Všichni případní zájemci (i externisti) o připojení ke kterékoli části naší cesty jsou vítáni. Nechlaste se prosím o zájezd na Filpíny, kapacita již byla naplněna :D

Tak jako dřív

Auckland - Waitakere Ranges (Huia - Whatipu - Karekare - Piha - Bethel'S Beach - Muriwai)

Dlouho jsme si lámali hlavu, jak prodat Efinku s předstihem, abychom neměli nervy z prodeje na poslední chvíli a zároveň si ještě užít Zélandu. Náš výzkumný tým pro otázky plánovaní (já), pro očekávané a neočekávané změny plánů (já) společně s experty na neuvěřitelně náhodné jevy v plánech, kratších než několik hodin (taky já), se dlouho a intenzivně tímto problémem zabýval až přišel na řešení. Prostě ji prodáme o dva týdny dřív a zbytek času se budeme pohybovat pěšky nebo stopem. To už opravdu znělo jako plán.

Základnu jsme zbudovali ve Warkworthu, kde jsme předpřipravili Efinku na prodej. Výsledkem byla garáž plná věcí, o kterých se jaksi nemůžeme rozhodnout, jak s nimi naložíme a vypulírovaná Efinka. Šestého listopadu jsme mohli vyrazit s Efinčinou karoserií na trh. Zájemců bylo tolik až jsme si skoro říkali, že jsme je mohli vzít taky trochu na hůl a přitlačit na cenu, jako to dělají všichni ostatní. Ale nejdál dojdeš s poctivostí a to my jsme potřebovali, když nebudeme mít auto. Auto docela bez odmlouvání vzali hned první zájemci, takže jsem pak jako zběsilá musila rušit všechny ostatní prohlídky. Samozřejmě jsme na někoho zapomněla, takže mi ještě několik lidí volalo, kde teda jsme a jak to s námi vypadá. Jestli to někdo z nich náhodou čte, tak se ještě jednou opravdu omlouvám. Snad je potěší, že na vandr jsme vyrazili s poloviční zásobou paliva na vaření a jen s jednou lžící.

Z Aucklandu nás vyvezl Marek, nový majitel Efinky. Řízení vlevo a hustý aucklandský provoz zvládl na jedničku, akorát jel s tak ledovým klidem, že nám těch třicet kilometrů trvalo téměř hodinu. Jsme dbalí zákonů, a tak se chudák musel otočit nadvakrát, protože Efinka má místo jen pro dva pasažéry. Tak se stalo, že jsme s Lukášem kolem čtvrté ocitli nedaleko vesničky Huia na západním pobřeží regionu Auckland jen s batůžkem a jídlem na pár dní. Započali jsme aucklanský vandr. Na nějaké statečné starty už nebyl čas. Vyrazili jsme po lesní pěšince směrem na Huia a po hodince už jsme začali hledat ubytování. Zbudovat stan v Zélanských hustých lesích někdy není jednoduché, ale nakonec se nám zdařilo najít plošinku, kde se akorát vecpal náš pseudo expediční Jurek Doom. Druhý den následovala polosilniční etapa do Whatipu. Naštěstí provoz nebyl příliš hustý a na štěrkové cestě nás za celé dopoledne minulo méně než deset aut. Kde, to šlo drželi jsme pobřežních treků, které už teď nabízeli suprové výhledy na ústí do aucklandského zálivu. To všechno jen několik desítek kilometrů od velkoměsta, neuvěřitelné. K našemu dalšímu překvapení, jsme zjistili, že nejsme první, kdo vymyslel "Aucklandský vandr". Tady se mu říká Hillary Trail a v zásadě úplně přesně kopíruje naši trasu. Vlastně by stačilo pozměnit jen pár písmenek a byl by z toho Hildegarda Trail. Asi jim to zkusím navrhnout, na pár vrcholů jsem přece taky vylezla, ne?

Druhou noc jsme strávili poloficiálně na kempovišti v dunách u Whatipu Caves. Mořem vyhlodané jeskyně, jsou daleko od pobřeží, protože to se neustále zanáší dalším a dalším černým pískem, ocitly se tyto jeskyně během sto padesáti let několik kilometrů od moře. Jsou to jen takové převisy, něco jako v Hřensku. Bohužel jsme zapomněli doplnit zásoby pitné vody a jediný voda v okolí, byl malý močál v písečných dunách. Nechali jsme vodu projít řádně varem, ale její odporně slanou chuť nepřebil ani velmi silný a velmi černý černý čaj. Byl pátek, a tak nás vlastně ani nepřekvapil noční příchod Aucklanďanů do kempu. Co nás ráno pravdu překvapilo, že nebyli líní si s sebou přinést mosazný gril a basu piv. Tuhle párty jsme zřejmě zaspali... Následoval přechod přes hřebeny do skalnatého údolí Puriri a přes močály do černých dun. Podél pobřeží pod útesy jsme už lehce došli do Karekare. Obídek jsme dali u místních působivých vodopádů, kde jsme většin u času z nějakého důvodu sledovali rodinky s dětmi. Zbytek času jsme věnovali už trošku zdemolovanému tousťáku a přetavovanému Eidamu a úvahám o tom, proč tady ještě NIKOHO napadlo postavit stánek s klobásou a nějakým dobrým (my bychom vzali za vděk i horším) pivem. Přesun do Pihy jsme zvládli během odpoledne (parádní výhledy zahrnuty) a navečer už jsme se schovávali v houštinách místního lesoparku. Pečlivě schovaní pár metrů od cesty, jsme se bavili nad nevědomostí večerních "joggerů". Vodu jsme tentokrát nabrali ve vesnici, takže jsme se vyhnuli zdlouhavému převařování.

Devadesáti metrové Kitekite Falls nás trochu zklamali. Zdálo se nám, že by měli být jaksi větší. Pravda se ukázala, když jsme se ráno v průvodci dozvěděli, že jsme jaksi zapomněli odstoupit od vodopádů dostatečně daleko a tudíž jsme viděli jejich dolní třetinu..... Pláž v Pihe, je opravdu pěkná s malými ostrůvky, na nichž bývali maorské hradiště. Na šarmu jí obírali jen hordy aucklandských turistů přicházejících si užít své dva dny volna a přírody. Nakonec jsme to spolu všichni zvládli, jen jsme mezi těmi surfaři vypadali v pohorkách, s trekovými holemi a velkými bágly trochu jako z Marsu. Pasáž mezi Pihou a jezerem Wainamu vede zalesněnou krajinou a neustále strmě stoupá a klesá, takže jsme naší denní etapu ukončili o několik kilometrů dříve a místo parádních výhledů z pláže na západ slunce jsme zapadli na mýtinku nedaleko písečných dun v Bethel's Beach. Původně jsme po horkém dni uvažovali o koupeli, ale přístup k jezeru byl zapeklitý, takže jsme to vzdali a unaveně se váleli na sluníčku v hluboké trávě. První noc pod opravdovým širákem dopadla dobře. Ráno nás zkropila vydatná rosa, ale naše zimní spacáky vydržely! Ráno nás počasí ke koupeli nelákalo. Vypadalo to na opravdový slejvák. Než jsme došli do vesnice počasí sice obrátilo a vypadalo na perný slunečný den, ale nám už se zpátky k jezeru nechtělo. Z neustálého vaření pitné vody nám začínal docházet benzín. Vyžebrali jsme ho půl litru na nedaleké farmě a poctivě se vybavili pitnou vodou. Léto asi opravdu začalo! Te Henga Walkway vyhrál soutěž o nejlepší trek z celé cesty. Cesta vede nad útesy, pod nimi i skrze ně. Po celých deseti kilometrech jsme byli opravdu řádně unavení, ale téměř u cíle. Po obvyklé hodinové přestávce na čaj a sušenky jsme se vydali hledat naše dnešní nocoviště do lesa u potoka Mokorora. Našli jsme si parádního fleka. Jediné suché místo uprostřed mokřadu zaručovalo soukromí i dostatek sluníčka. Shodili jsme batohy a vyrazili jsme na závěrečný a poslední zélandský pochod potokem. "Domů" jsme dorazili se soumrakem. Využili jsme příležitosti a ochutnali instantní jídlo, které jsme před půlrokem vyfasovali od nějaké trampské výpravy. Musíme říct, že to nebylo špatné, ale pravý steak a brambory jsou prostě nenahraditelné.

Ráno jsme se přesunuli do vesnice Murivai, kde sídlí kolonie speciálních ptáků žijících mezi Austrálií a Novým Zélandem. Jsou velcí asi jako husa a při lovu padají kolmo do vody a mohou dosáhnout rychlosti až 145 km/h. Teď sice nelovili, ale činorodě stavěli stovky hnízd a byla to vůbec velmi zajímavá podívaná. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout. Myslím, že to bylo velmi důstojné rozloučení se Zélandem. Dostopovat zpět do Wakrworthu bylo jednodušší než jsme čekali a u našich přátel jsme byli pěkně na odpolední čaj (tentokrát už bez sušenek). Po vzájemné dohodě jsme se vší tou naší "parádou" byli převezeni ke Clydovi, kde teď pracujeme za stravu a ubytování a snažíme se dát trochu do pořádku před další cestou. Když se zadaří možná vyšetříme ještě jeden lezecí den...

Efinčin odchod

6. listopadu nás opustila naše drahá Efinka. Je to taková krasavice že se o ni skoro poprali. Našli jsme ji nového majitele, který ji snad bude mít tak rád jako my. Jsme tedy homeless a trekujeme na západním pobřeží Aucklandu jen se stanem jak jsme to dělali driv.

A OPRAVDU TO MÁ NĚCO DO SEBE!

Chybí nám už jen stánky s klobásou a levným pivkem...

Pobřeží kauri

Cape Reigna West Coast - Ahipara Dunes - Hokianga - Waipoua Kauri Forest - Kaiawa Lakes - Balyes Beach - Manguhuro/Tokaka Pk. - Kauri Museum

Poslední dobou na nás padá trochu smutek, protože se nám blíží konec našeho pobytu na Zélandu. Z imigračního nás neustále bombardují e-mailama, ve kterých nás upozorňují, že nám brzy vyprší platnost víz, abychom na to jako nezapomněli. Když vše dobře dopadne, byl tenhle týden poslední s Efinkou a z toho je nám smutno ještě víc. Prostě taková klasická podzimní deprese kombinovaná s cestovatelskou horečkou a jarní únavou. 

Z Cape Reigna jsme vyrazili zpět se zastávkou v několika zátokách na západním pobřeží. Z trojice navštívených (Tapotupotu/Sprits/Rewarewa) vyhrála definitivně Rewarewa. Pobřeží lemuje pláž s pískem, který je opravdu bílý jako sníh. Byl zrovna odliv a my se vydali na průzkum skalnatého pobřeží na konci pláže, které nás zavedlo až do Exhibition Bay. Tam nám teprve orpavdu spadla brada nad tou podívanou. Kilometry sněhově bílého písku, které se směrem do vnitrozemí zvedali do stejně oslnivých dun, ve kterých zrovna řůžově kvetly jakési rostliny. Prostě pohádková podívaná, která za tu trochu námahy určitě stála. Z Cape Reigna jsme znova zamířili na Ninety Mile Beach, tentokrát pohodovým nájezdem zhruba v polovině. Cesta na nájezd nás zavedla do borovicového lesa, kde jsme nepozorováni mohli přespat přespat na opuštěné lesní cestě nedaleko pláže a stihnout brzký ranní odliv. Trošku nás vyděsilo přijíždějící auto, ale nakonec už z dálky na nás řidič volal že není ranger, který by nás mohl pokutovat a smál se na nás od ucha k uchu.

Tentokrát jsme po Ninety Mile Beach chtěli dojet až na její nejjižnější konec do Ahipara Bay. Zde je při odlivu možné vidět jakousi trubku čnící z pláže, což prý je pozůstatek nějakého vraku. Náš hlavní cíl byl o něco dál. Za odlivu projít po skalnatém pobřeží kolem mysu a dál po pláži až k vysokým písečným dunám. Po skalách a plážích zde vede dokonce za odlivu sjízdná cesta pro terénní auta. Později jsme se dozvěděli, že několik rodin bydlí v domech, které jsou opravdu přístupné jen touto cestu, tedy pouze pár hodin za odlivu. Na pobřeží jsme nejdříve okoukli skalnaté výběžky jestli náhodou tam nenajdeme slávky. Když jsme neuspěli začali jsme šplhat nahoru po strmých písečných svazích. Místní po nich řádí se čtyřkolkami, ale ve brzy ráno ve všední den zde nebyla ani noha. Počasí nám přálo a písek byl ještě mokrý včerejším deštěm, takže nám výstup hodně usnadnil. Docela nás překvapilo, když jsme se z ničeho nic ocitli dvě stě výškových metrů nad hladinou moře a před námi se otevřelo nekonečné písečné království. Podivné pískovcové útvary a vyfoukaný tvrdý písek, dodávali těmto zlatavým horám zvláštní ráz. Atmosféru také dokresloval neodbytný mrak, který škrtal o jejich vrcholky. Velká bžunda byla se těmi strmými svahy spustit dolů. Chtěla jsem běžet přímo dolů, ale nestíhala jsem tahat nohy z písku a musela jsem začít dělat táhlé oblouky, abych svůj pohyb dolů alespoň trochu zpomalila. Nakonec to vypadalo, jako když na tom písku lyžuji.

Cestou zpátky, už se zdvihal příliv a na posledním skalnatém výběžku se voda přelévala přes skálu. Přesto jsme pod skálou viděli zaparkované a zcela opuštěné auto. Dost nás udivilo, že tak riskují, když jim musí být jasné, že do půl hodinky už odtamtud neodjedou a do hodinky bude téměř určitě zaplavené. Ale u auta nikdo nebyl. Záhada se vysvětlila o několik desítek metrů dál, kde jsme se potkali s maorskou paní a dvěma mládenci. Paní se mnou chvíli kráčela směrem k pláži. Vypravovala mi jak jedou na trh s mořskými plody, které nasbírali. Pak jsem se konečně dozvěděla, že jim došel benzín a nemohou auto dostat ani tam ani zpátky. Udivovalo mne s jakým klidem bere, že nechává auto na pospas přílivu. Pak jsem si uvědomila, že mi ještě máme nějaký benzín v kanistru. Lukáš vyběhl pro auto. Auto jsme samozřejmě parkovali ještě pěkný kus od pláže, kde bylo oficiální parkoviště. Musím říct, že přijel doslova na poslední chvíli. Paní popadla kanistr a běžela s ním zpátky. Čekala jsem na ně v nejkrizovějším místě, a když přišla vlna voda mi sahala až po kolena. Když se konečně objevili voda z místa už ani neodtékala. Ani já ani Lukáš bychom nenašli odvahu takovým místem projet, ale místní byli zřejmě zvyklí a navíc jaksi neměli na výběr. Odměnou za náš dobrý skutek byla ochutnávka mořského ježka. Paní nám jich z vděčnosti nabízela celou tašku, ale nějak nevím co bychom s nimi dělali. Bez lednice by se nám určitě brzy zkazili a vlastně to zas taková lahůdka nebyla…

Po příhodě s autem jsme vyrazili směrem na Hokiangu. Prohlédli jsem si obrovský pětimetrový pařez po kauri stromu a pak jsme navštívili malé území, kde pár kauri stromů uniklo těžbě. Celý jeden den jsme díky opravdu nesnesitelnému počasí strávili v kempu a hráli deskovky. Docela příjemně jsme si u toho odpočali. V Hokianze byl naším cílem Koutu Boulders, kde mají být podobné oblé kameny jako jsou známé Moeraki Boulders. My jsme naštěstí jeli kolem, jinak by to asi nestálo za extra zajížďku. Ovšem pokud vám chutnají ústřice, tak tady by jste si přišli na své. Větší zábavu nám poskytl Signal Point. Podnikli jsme vycházku kolem dokola po jeho skalnatém pobřeží. Doplnili jsme ji o dvouhodinové rybaření. O návnadu opět nic nejevilo zájem. K večeři bude zase makrela z plechovky. 

Odpoledne už byli na programu opravdu velké kauri stromy. Obrovské stromy, jejichž pomalu roustoucí dřevo bylo na začátku dvacátého století velmi ceněno. Většinu kauri lesů tedy první osadníci vykáceli a zbylo jich jen velmi málo, kterým se dnes můžeme obdivovat. Ostatně většina tursitů o to zřejmě tolik nestojí. Zatímco my seděli pod největším kauri stromem na Zélandu téměř hodinu, před očima se nám míhali desítky turistů, kteří o strom zavadili jen letmým pohledem, bleskově zapózovali, otočili se na podpatku a byli v trapu. Jen velmi malá část z nich se šla podívat na ostatní stromy, které byli také velkolepé. Jejich koruny jsou jako zahrady a jejich kmeny často měří přes tři metry v průměru. My strávili u kauri stromů ve Waipoua celé odpoledne a ty v Trousonu jsme si museli nechat až na delší den ráno. Odtud jsme zamířili ke Kai-iwi Lakes. Jsou to jezera ve stabilizovaných písečných dunách, která nemají žádný odtok. 

Od Kai-iwi Lakes jsme podnikli celodenní výlet na pobřeží a na mys Manganui s výhledem na Baylys Beach. Nejdříve to vypadalo, že z vrchu vůbec žádný výhled nebude, ale když jsme prošli kolem vrcholových křovin, otevřeli se nám výhledy na oceán a na obě strany podél pobřeží. Večeřeli jsme ještě u jezera, ale noc už jsme trávili zase na opuštěné farmářské cestě a snídali již na Baylys Beach. Baylys Beach je stejně jako Ninety Mile Beach jednoduše sjízdná autem. Jenže je mnohem zajímavější, protože její pobřeží lemují temně žluté pískovcové útesy. Lukáš tvrdí, že je také o něco měkčí a tedy přeci jen o něco těžší nařízení. Jednou se neudržel a vjel do vln, jak o to viděl u těch autobusů na Ninety Mile Beach a voda nám stříkala až na střechu. Já řvala strachy a Lukáš se vymlouval, že musel, protože jinak by vjel do příliš suchého písku, kde bychom mohli uváznout. Nějak tomu nevěřím, ale on trvá na svém… 

Na závěr, jsme chtěli ještě provětrat lezecí vercajk. Rozhodli jsme se ověřit místní mini Bořen - Mangaraho. 

Na začátek jsme si vybrali první délku sportovně odjištěné cesty s hodnocením 16. Vedla pěknou plotnou, kde nebyli čeho se chytit a nohy drželi také spíš jenom na třetí, ale vcelku jsme si se vším uměli poradit. Já byla docela ráda, že Lukáš leze první a zakládá jištění a já se vezu s lanem odshora. Lukáš se cítil extrémně fit a rozhodl se ještě pro druhou délku té cesty. Ta měla být jen o stupeň těžší. Než dolezl na další štand už to docela trvalo a nakonec cestu ani nedokončil. Já byla opravdu ráda, protože v jednom polokomínku jsem se zasekla a nevěděla už ani kudy nahoru ani dolů. Po mnoha marných pokusech, jsem se nakonec za pomoci presa a lana vysoukala přes osudné místo nahoru. Vystresovaná a vyčerpaná, jsem se konečně dovlekla ke štandu. Vůbec nechápu jak se to Lukášovi povedlo vylézt. Když jsme slanili dolů zjistili jsme, že nám celá akce trvala neuvěřitelné čtyři hodiny. Ale zážitek byl opravdu intenzivní. Do večera jsme stihli jen jednu další cestu, která vedla hodně křovinami a moc se nám nezamlouvala. Jinak byla skála vcelku pevná až na nižší partie, kde lištičky podivně ohýbaly pod prsty a občas odlamovali. Druhý den ráno už jsme neměli na lezení příliš náladu. Ono vylézt bez tréninku 6- na skále je pro nás opravdu výkon (přepočetli jsme si to samozřejmě až po činu). Nelezecky jsme alespoň vylezli na vrchol, odkud byl nádherný výhled od kraje. Podobný výstup nás čekal ještě na Tokatoka nedaleko odtud. Nedělní odpoledne jsme strávili v Kauri Museu. Museum je plné výrobků z Kauri, pryskyřice i jantaru. K vidění jsou několika metrové ruční pily, které se používali ke kácení těchto velikánů. Je tady také celá “funkční” parní pila, kde se dřevo zpracovávalo začátkem dvacátého století i moderní dieslové mašiny. Celou expozici trochu nesourodě prolínají ukázky z života prvních evropských osadníků a výrobků místních dobrovolnických spolků. Nicméně i tak je to určitě zajímavá exkurze do nedávné historie ostrova. Večer trávíme na pastvině u farmáře, který jel zrovna kolem. Lepší výhled bychom snad neměli ani v placeném kempu. Parkujeme pěkně na vršku a pod námi se rozléhají pastviny, tichý oceán a směrem na sever několik mysů a vrcholů pobřeží u Whangarei, které jsme zdolávali před několika týdny.