Cape Reigna West Coast - Ahipara Dunes - Hokianga - Waipoua Kauri Forest - Kaiawa Lakes - Balyes Beach - Manguhuro/Tokaka Pk. - Kauri Museum
Poslední dobou na nás padá trochu smutek, protože se nám blíží konec našeho pobytu na Zélandu. Z imigračního nás neustále bombardují e-mailama, ve kterých nás upozorňují, že nám brzy vyprší platnost víz, abychom na to jako nezapomněli. Když vše dobře dopadne, byl tenhle týden poslední s Efinkou a z toho je nám smutno ještě víc. Prostě taková klasická podzimní deprese kombinovaná s cestovatelskou horečkou a jarní únavou.
Tentokrát jsme po Ninety Mile Beach chtěli dojet až na její nejjižnější konec do Ahipara Bay. Zde je při odlivu možné vidět jakousi trubku čnící z pláže, což prý je pozůstatek nějakého vraku. Náš hlavní cíl byl o něco dál. Za odlivu projít po skalnatém pobřeží kolem mysu a dál po pláži až k vysokým písečným dunám. Po skalách a plážích zde vede dokonce za odlivu sjízdná cesta pro terénní auta. Později jsme se dozvěděli, že několik rodin bydlí v domech, které jsou opravdu přístupné jen touto cestu, tedy pouze pár hodin za odlivu. Na pobřeží jsme nejdříve okoukli skalnaté výběžky jestli náhodou tam nenajdeme slávky. Když jsme neuspěli začali jsme šplhat nahoru po strmých písečných svazích. Místní po nich řádí se čtyřkolkami, ale ve brzy ráno ve všední den zde nebyla ani noha. Počasí nám přálo a písek byl ještě mokrý včerejším deštěm, takže nám výstup hodně usnadnil. Docela nás překvapilo, když jsme se z ničeho nic ocitli dvě stě výškových metrů nad hladinou moře a před námi se otevřelo nekonečné písečné království. Podivné pískovcové útvary a vyfoukaný tvrdý písek, dodávali těmto zlatavým horám zvláštní ráz. Atmosféru také dokresloval neodbytný mrak, který škrtal o jejich vrcholky. Velká bžunda byla se těmi strmými svahy spustit dolů. Chtěla jsem běžet přímo dolů, ale nestíhala jsem tahat nohy z písku a musela jsem začít dělat táhlé oblouky, abych svůj pohyb dolů alespoň trochu zpomalila. Nakonec to vypadalo, jako když na tom písku lyžuji.
Cestou zpátky, už se zdvihal příliv a na posledním skalnatém výběžku se voda přelévala přes skálu. Přesto jsme pod skálou viděli zaparkované a zcela opuštěné auto. Dost nás udivilo, že tak riskují, když jim musí být jasné, že do půl hodinky už odtamtud neodjedou a do hodinky bude téměř určitě zaplavené. Ale u auta nikdo nebyl. Záhada se vysvětlila o několik desítek metrů dál, kde jsme se potkali s maorskou paní a dvěma mládenci. Paní se mnou chvíli kráčela směrem k pláži. Vypravovala mi jak jedou na trh s mořskými plody, které nasbírali. Pak jsem se konečně dozvěděla, že jim došel benzín a nemohou auto dostat ani tam ani zpátky. Udivovalo mne s jakým klidem bere, že nechává auto na pospas přílivu. Pak jsem si uvědomila, že mi ještě máme nějaký benzín v kanistru. Lukáš vyběhl pro auto. Auto jsme samozřejmě parkovali ještě pěkný kus od pláže, kde bylo oficiální parkoviště. Musím říct, že přijel doslova na poslední chvíli. Paní popadla kanistr a běžela s ním zpátky. Čekala jsem na ně v nejkrizovějším místě, a když přišla vlna voda mi sahala až po kolena. Když se konečně objevili voda z místa už ani neodtékala. Ani já ani Lukáš bychom nenašli odvahu takovým místem projet, ale místní byli zřejmě zvyklí a navíc jaksi neměli na výběr. Odměnou za náš dobrý skutek byla ochutnávka mořského ježka. Paní nám jich z vděčnosti nabízela celou tašku, ale nějak nevím co bychom s nimi dělali. Bez lednice by se nám určitě brzy zkazili a vlastně to zas taková lahůdka nebyla…
Po příhodě s autem jsme vyrazili směrem na Hokiangu. Prohlédli jsem si obrovský pětimetrový pařez po kauri stromu a pak jsme navštívili malé území, kde pár kauri stromů uniklo těžbě. Celý jeden den jsme díky opravdu nesnesitelnému počasí strávili v kempu a hráli deskovky. Docela příjemně jsme si u toho odpočali. V Hokianze byl naším cílem Koutu Boulders, kde mají být podobné oblé kameny jako jsou známé Moeraki Boulders. My jsme naštěstí jeli kolem, jinak by to asi nestálo za extra zajížďku. Ovšem pokud vám chutnají ústřice, tak tady by jste si přišli na své. Větší zábavu nám poskytl Signal Point. Podnikli jsme vycházku kolem dokola po jeho skalnatém pobřeží. Doplnili jsme ji o dvouhodinové rybaření. O návnadu opět nic nejevilo zájem. K večeři bude zase makrela z plechovky.
Odpoledne už byli na programu opravdu velké kauri stromy. Obrovské stromy, jejichž pomalu roustoucí dřevo bylo na začátku dvacátého století velmi ceněno. Většinu kauri lesů tedy první osadníci vykáceli a zbylo jich jen velmi málo, kterým se dnes můžeme obdivovat. Ostatně většina tursitů o to zřejmě tolik nestojí. Zatímco my seděli pod největším kauri stromem na Zélandu téměř hodinu, před očima se nám míhali desítky turistů, kteří o strom zavadili jen letmým pohledem, bleskově zapózovali, otočili se na podpatku a byli v trapu. Jen velmi malá část z nich se šla podívat na ostatní stromy, které byli také velkolepé. Jejich koruny jsou jako zahrady a jejich kmeny často měří přes tři metry v průměru. My strávili u kauri stromů ve Waipoua celé odpoledne a ty v Trousonu jsme si museli nechat až na delší den ráno. Odtud jsme zamířili ke Kai-iwi Lakes. Jsou to jezera ve stabilizovaných písečných dunách, která nemají žádný odtok.
Od Kai-iwi Lakes jsme podnikli celodenní výlet na pobřeží a na mys Manganui s výhledem na Baylys Beach. Nejdříve to vypadalo, že z vrchu vůbec žádný výhled nebude, ale když jsme prošli kolem vrcholových křovin, otevřeli se nám výhledy na oceán a na obě strany podél pobřeží. Večeřeli jsme ještě u jezera, ale noc už jsme trávili zase na opuštěné farmářské cestě a snídali již na Baylys Beach. Baylys Beach je stejně jako Ninety Mile Beach jednoduše sjízdná autem. Jenže je mnohem zajímavější, protože její pobřeží lemují temně žluté pískovcové útesy. Lukáš tvrdí, že je také o něco měkčí a tedy přeci jen o něco těžší nařízení. Jednou se neudržel a vjel do vln, jak o to viděl u těch autobusů na Ninety Mile Beach a voda nám stříkala až na střechu. Já řvala strachy a Lukáš se vymlouval, že musel, protože jinak by vjel do příliš suchého písku, kde bychom mohli uváznout. Nějak tomu nevěřím, ale on trvá na svém…
Na závěr, jsme chtěli ještě provětrat lezecí vercajk. Rozhodli jsme se ověřit místní mini Bořen - Mangaraho.
Na začátek jsme si vybrali první délku sportovně odjištěné cesty s hodnocením 16. Vedla pěknou plotnou, kde nebyli čeho se chytit a nohy drželi také spíš jenom na třetí, ale vcelku jsme si se vším uměli poradit. Já byla docela ráda, že Lukáš leze první a zakládá jištění a já se vezu s lanem odshora. Lukáš se cítil extrémně fit a rozhodl se ještě pro druhou délku té cesty. Ta měla být jen o stupeň těžší. Než dolezl na další štand už to docela trvalo a nakonec cestu ani nedokončil. Já byla opravdu ráda, protože v jednom polokomínku jsem se zasekla a nevěděla už ani kudy nahoru ani dolů. Po mnoha marných pokusech, jsem se nakonec za pomoci presa a lana vysoukala přes osudné místo nahoru. Vystresovaná a vyčerpaná, jsem se konečně dovlekla ke štandu. Vůbec nechápu jak se to Lukášovi povedlo vylézt. Když jsme slanili dolů zjistili jsme, že nám celá akce trvala neuvěřitelné čtyři hodiny. Ale zážitek byl opravdu intenzivní. Do večera jsme stihli jen jednu další cestu, která vedla hodně křovinami a moc se nám nezamlouvala. Jinak byla skála vcelku pevná až na nižší partie, kde lištičky podivně ohýbaly pod prsty a občas odlamovali. Druhý den ráno už jsme neměli na lezení příliš náladu. Ono vylézt bez tréninku 6- na skále je pro nás opravdu výkon (přepočetli jsme si to samozřejmě až po činu). Nelezecky jsme alespoň vylezli na vrchol, odkud byl nádherný výhled od kraje. Podobný výstup nás čekal ještě na Tokatoka nedaleko odtud. Nedělní odpoledne jsme strávili v Kauri Museu. Museum je plné výrobků z Kauri, pryskyřice i jantaru. K vidění jsou několika metrové ruční pily, které se používali ke kácení těchto velikánů. Je tady také celá “funkční” parní pila, kde se dřevo zpracovávalo začátkem dvacátého století i moderní dieslové mašiny. Celou expozici trochu nesourodě prolínají ukázky z života prvních evropských osadníků a výrobků místních dobrovolnických spolků. Nicméně i tak je to určitě zajímavá exkurze do nedávné historie ostrova. Večer trávíme na pastvině u farmáře, který jel zrovna kolem. Lepší výhled bychom snad neměli ani v placeném kempu. Parkujeme pěkně na vršku a pod námi se rozléhají pastviny, tichý oceán a směrem na sever několik mysů a vrcholů pobřeží u Whangarei, které jsme zdolávali před několika týdny.
Žádné komentáře:
Okomentovat