Auckland - Waitakere Ranges (Huia - Whatipu - Karekare - Piha - Bethel'S Beach - Muriwai)
Dlouho jsme si lámali hlavu, jak prodat Efinku s předstihem, abychom neměli nervy z prodeje na poslední chvíli a zároveň si ještě užít Zélandu. Náš výzkumný tým pro otázky plánovaní (já), pro očekávané a neočekávané změny plánů (já) společně s experty na neuvěřitelně náhodné jevy v plánech, kratších než několik hodin (taky já), se dlouho a intenzivně tímto problémem zabýval až přišel na řešení. Prostě ji prodáme o dva týdny dřív a zbytek času se budeme pohybovat pěšky nebo stopem. To už opravdu znělo jako plán.
Základnu jsme zbudovali ve Warkworthu, kde jsme předpřipravili Efinku na prodej. Výsledkem byla garáž plná věcí, o kterých se jaksi nemůžeme rozhodnout, jak s nimi naložíme a vypulírovaná Efinka. Šestého listopadu jsme mohli vyrazit s Efinčinou karoserií na trh. Zájemců bylo tolik až jsme si skoro říkali, že jsme je mohli vzít taky trochu na hůl a přitlačit na cenu, jako to dělají všichni ostatní. Ale nejdál dojdeš s poctivostí a to my jsme potřebovali, když nebudeme mít auto. Auto docela bez odmlouvání vzali hned první zájemci, takže jsem pak jako zběsilá musila rušit všechny ostatní prohlídky. Samozřejmě jsme na někoho zapomněla, takže mi ještě několik lidí volalo, kde teda jsme a jak to s námi vypadá. Jestli to někdo z nich náhodou čte, tak se ještě jednou opravdu omlouvám. Snad je potěší, že na vandr jsme vyrazili s poloviční zásobou paliva na vaření a jen s jednou lžící.
Z Aucklandu nás vyvezl Marek, nový majitel Efinky. Řízení vlevo a hustý aucklandský provoz zvládl na jedničku, akorát jel s tak ledovým klidem, že nám těch třicet kilometrů trvalo téměř hodinu. Jsme dbalí zákonů, a tak se chudák musel otočit nadvakrát, protože Efinka má místo jen pro dva pasažéry. Tak se stalo, že jsme s Lukášem kolem čtvrté ocitli nedaleko vesničky Huia na západním pobřeží regionu Auckland jen s batůžkem a jídlem na pár dní. Započali jsme aucklanský vandr. Na nějaké statečné starty už nebyl čas. Vyrazili jsme po lesní pěšince směrem na Huia a po hodince už jsme začali hledat ubytování. Zbudovat stan v Zélanských hustých lesích někdy není jednoduché, ale nakonec se nám zdařilo najít plošinku, kde se akorát vecpal náš pseudo expediční Jurek Doom. Druhý den následovala polosilniční etapa do Whatipu. Naštěstí provoz nebyl příliš hustý a na štěrkové cestě nás za celé dopoledne minulo méně než deset aut. Kde, to šlo drželi jsme pobřežních treků, které už teď nabízeli suprové výhledy na ústí do aucklandského zálivu. To všechno jen několik desítek kilometrů od velkoměsta, neuvěřitelné. K našemu dalšímu překvapení, jsme zjistili, že nejsme první, kdo vymyslel "Aucklandský vandr". Tady se mu říká Hillary Trail a v zásadě úplně přesně kopíruje naši trasu. Vlastně by stačilo pozměnit jen pár písmenek a byl by z toho Hildegarda Trail. Asi jim to zkusím navrhnout, na pár vrcholů jsem přece taky vylezla, ne?
Druhou noc jsme strávili poloficiálně na kempovišti v dunách u Whatipu Caves. Mořem vyhlodané jeskyně, jsou daleko od pobřeží, protože to se neustále zanáší dalším a dalším černým pískem, ocitly se tyto jeskyně během sto padesáti let několik kilometrů od moře. Jsou to jen takové převisy, něco jako v Hřensku. Bohužel jsme zapomněli doplnit zásoby pitné vody a jediný voda v okolí, byl malý močál v písečných dunách. Nechali jsme vodu projít řádně varem, ale její odporně slanou chuť nepřebil ani velmi silný a velmi černý černý čaj. Byl pátek, a tak nás vlastně ani nepřekvapil noční příchod Aucklanďanů do kempu. Co nás ráno pravdu překvapilo, že nebyli líní si s sebou přinést mosazný gril a basu piv. Tuhle párty jsme zřejmě zaspali... Následoval přechod přes hřebeny do skalnatého údolí Puriri a přes močály do černých dun. Podél pobřeží pod útesy jsme už lehce došli do Karekare. Obídek jsme dali u místních působivých vodopádů, kde jsme většin u času z nějakého důvodu sledovali rodinky s dětmi. Zbytek času jsme věnovali už trošku zdemolovanému tousťáku a přetavovanému Eidamu a úvahám o tom, proč tady ještě NIKOHO napadlo postavit stánek s klobásou a nějakým dobrým (my bychom vzali za vděk i horším) pivem. Přesun do Pihy jsme zvládli během odpoledne (parádní výhledy zahrnuty) a navečer už jsme se schovávali v houštinách místního lesoparku. Pečlivě schovaní pár metrů od cesty, jsme se bavili nad nevědomostí večerních "joggerů". Vodu jsme tentokrát nabrali ve vesnici, takže jsme se vyhnuli zdlouhavému převařování.
Devadesáti metrové Kitekite Falls nás trochu zklamali. Zdálo se nám, že by měli být jaksi větší. Pravda se ukázala, když jsme se ráno v průvodci dozvěděli, že jsme jaksi zapomněli odstoupit od vodopádů dostatečně daleko a tudíž jsme viděli jejich dolní třetinu..... Pláž v Pihe, je opravdu pěkná s malými ostrůvky, na nichž bývali maorské hradiště. Na šarmu jí obírali jen hordy aucklandských turistů přicházejících si užít své dva dny volna a přírody. Nakonec jsme to spolu všichni zvládli, jen jsme mezi těmi surfaři vypadali v pohorkách, s trekovými holemi a velkými bágly trochu jako z Marsu. Pasáž mezi Pihou a jezerem Wainamu vede zalesněnou krajinou a neustále strmě stoupá a klesá, takže jsme naší denní etapu ukončili o několik kilometrů dříve a místo parádních výhledů z pláže na západ slunce jsme zapadli na mýtinku nedaleko písečných dun v Bethel's Beach. Původně jsme po horkém dni uvažovali o koupeli, ale přístup k jezeru byl zapeklitý, takže jsme to vzdali a unaveně se váleli na sluníčku v hluboké trávě. První noc pod opravdovým širákem dopadla dobře. Ráno nás zkropila vydatná rosa, ale naše zimní spacáky vydržely! Ráno nás počasí ke koupeli nelákalo. Vypadalo to na opravdový slejvák. Než jsme došli do vesnice počasí sice obrátilo a vypadalo na perný slunečný den, ale nám už se zpátky k jezeru nechtělo. Z neustálého vaření pitné vody nám začínal docházet benzín. Vyžebrali jsme ho půl litru na nedaleké farmě a poctivě se vybavili pitnou vodou. Léto asi opravdu začalo! Te Henga Walkway vyhrál soutěž o nejlepší trek z celé cesty. Cesta vede nad útesy, pod nimi i skrze ně. Po celých deseti kilometrech jsme byli opravdu řádně unavení, ale téměř u cíle. Po obvyklé hodinové přestávce na čaj a sušenky jsme se vydali hledat naše dnešní nocoviště do lesa u potoka Mokorora. Našli jsme si parádního fleka. Jediné suché místo uprostřed mokřadu zaručovalo soukromí i dostatek sluníčka. Shodili jsme batohy a vyrazili jsme na závěrečný a poslední zélandský pochod potokem. "Domů" jsme dorazili se soumrakem. Využili jsme příležitosti a ochutnali instantní jídlo, které jsme před půlrokem vyfasovali od nějaké trampské výpravy. Musíme říct, že to nebylo špatné, ale pravý steak a brambory jsou prostě nenahraditelné.
Ráno jsme se přesunuli do vesnice Murivai, kde sídlí kolonie speciálních ptáků žijících mezi Austrálií a Novým Zélandem. Jsou velcí asi jako husa a při lovu padají kolmo do vody a mohou dosáhnout rychlosti až 145 km/h. Teď sice nelovili, ale činorodě stavěli stovky hnízd a byla to vůbec velmi zajímavá podívaná. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout. Myslím, že to bylo velmi důstojné rozloučení se Zélandem. Dostopovat zpět do Wakrworthu bylo jednodušší než jsme čekali a u našich přátel jsme byli pěkně na odpolední čaj (tentokrát už bez sušenek). Po vzájemné dohodě jsme se vší tou naší "parádou" byli převezeni ke Clydovi, kde teď pracujeme za stravu a ubytování a snažíme se dát trochu do pořádku před další cestou. Když se zadaří možná vyšetříme ještě jeden lezecí den...
Žádné komentáře:
Okomentovat