Dovolená v Bukittinggi

14.4.-21.5.2015

Rajawali je taková dokonalá základna cestovatele v Bukittinggi. Majitelem je Němec jménem Ulrich, kterému Indonésie přirostla k srdci, nalezl zde svou manželku a na důchod se rozhodl tady žít. Jeho ubytování je jedno z nejlacinějších ve městě, ale hlavně je velice dobrým zdrojem informací o blízkém i dalekém okolí. Jeho koníčkem je tvorba map a s nadšením nám do telefonu nahrál podrobnou mapu okolí vlastní výroby. Právě u něj v pensionu Rajawali jsme strávili poslední týden našeho pobytu v Indonesii.

Prvním výletem který nám Ulrich naplánoval byla povinná návštěva právě kvetoucí Rafflesie. Rafflesia je velice podivuhodná rostlina, která vlastně nemá vlastní stonek, listy jako ostatní rostliny, ale parazituje na kořenech určité konkrétní rostliny. Ale co jí chybí na ostatních částech těla si vynahrazuje na květu. Rafflesia jejíž květ může dosahovat průměru přes jeden metr v průměru a může vážit přes deset kg je největším a nejtěžším květem v rostlinné říši a kvete jen několik dní. Je velice vzácná a šance ji spatřit kvést je poměrně malá. Rozhodně se vyplatí na ni hned vyrazit. A tak, jak nám Ulrich prozradil, že jedna nedaleko kvete, neváhali a hned druhý den za ní vyrazili. Ráno jsme si půjčili motorku a asi za půl hodiny byli ve vesnici, u které kde tato podivuhodná rostlina kvete. Ani jsme se nestihli rozkoukat a byl u nás chlapík, který nás tam za sto tisíc rupií chtěl dovést. O ceně jsme tentokráte moc nesmlouvali, a už jsme klopýtali džunglí k gigantickému květu. Myslím, že se vynaložený čas a prostředky rozhodně vyplatili. Vidět ji kvést v realitě je opravdu krásný zážitek, i když na živo vypadá trošku menší než na fotografiích. Námi spatřený květ měl v průměru něco mezi šedesáti a sedmdesáti centimetry. Když jsme se vynadívali na květ nemohli jsme minout místní kavárnu, která produkuje takzvanou "cibetkovou" kávu. Velice vzácná káva, která prochází trávicím  traktem cibetek. Návštěvou kavárny jsme též šikovně unikli lehkému deštíky. Zbytek dne jsme věnovali projížďce po okolní krajině malými silničkami, návštěvě vyhlídky na kráterové jezero Maninjau. K němu jsme také sjeli a dali si romantický pozdní oběd na břehu jezera. Cestou zpátky jsme ještě před setměním prozkoumali kaňon nedaleko Bukittinggi.
Další den jsme se rozhodli věnovat výletu do Harau Valley. To je od Bukittinggi vzdálené asi hodinu a půl jízdy na motorce. Vyrazili jsme brzy ráno, aby jsme měli dostatek času na prohlídku samotného údolí. Údolí je hluboký kaňon proříznutý do vápencového podloží s několika vodopády které padají z vysokých stěn. Bohužel většina vodopádů je obklopena stánky a bazénky pod nimi jsou upravené na poměrně nevkusná koupaliště. My jsme po prohlídce vodopádů vyrazili po nenápadné pěšince do hlouby jednoho z bočních údolí a vůbec jsme tohoto nápadu nelitovali (alespoň ne většinu času - pozn. Bára). Výhledy byli sice často zakryté stromy, ale džungle byla plná zvuků (nejspíše Giboni), které se v úzkém údolí nesly mnohačetnou ozvěnou. Po chvilce se poměrně lehká cestička změnila ve šplhání po skalkách a kořenech, ale my pokračovali neohroženě dál. Když už jsme vylezli prakticky až na úroveň terénu cesta se rozdělila na dvě. Jedna vypadala, že by mohla vést k nedaleké silnici a druhá se slibně stáčela po druhé straně údolí. Tak jsme pokračovali průzkumem jakoby zpáteční cesty. Ta se o chvíli později opět rozdělovala. Jedna po několika stech metrech končila u mýtiny po vykáceném lese a krásného malého vodopádku s dokonalými jezírky na koupel. Druhá cesta byla označena významným křížkem. Nám to ale nedalo a prozkoumali jsme i druhou cestu, z které se vyklubala indonéská forma  feraty. Stezka klesala strmým svahem dolů do údolí, někdy za pomoci dřevěných, termity sežraných žebříčků a občas s využitím pochybných lan. Neohroženě jsme slézali a sestupovali až jsme narazili na místo, kde bylo potřeba za pomoci několika nedůvěryhodně svázaných starých lan překonat kousek skoro kolmé stěnky na další nebezpečně vypadající žebřík. Vše bylo velice exponované, protože stěnka pod daným místem pokračovala minimálně ještě dvacet metrů kolmo dolů. Po zhodnocení kvality lana, hýbajícího se kořene, na které bylo uvázané a nejistého stavu žebříku, jsme se rozhodli otočit a vrátit stejnou cestou zpět. Byli jsme trošku smutní, protože jsme byli ani ne padesát metrů od cesty dole v údolí, ale přeci jen tady šlo už o život. Když jsme za více než hodinu došli zpět k motorce, pokračovali jsme dál v prohlídce údolí. Sice jsme původně mysleli, že uděláme ještě jeden pěší výlet, který nám popsali nějací Evropané co jsme zde potkali, ale nakonec jsme zhodnotili, že nestojí za to. Kromě asi kilometru se totiž daná cesta dala projet na motorce a my neměly dostatek času a trochu ani sil. Radši jsme si v klídku projeli zbytek údolí a kochali se krásně nasvícenými skalami klesajícím sluncem.

Úplně na závěr jsme zařadili návštěvu vodopádu Sarasah Tango. Nevím proč, ale Bára byla přesvědčená, že to je jedna z hlavních turistických atrakcí. K místu jsme dorazili kamenitou boční stezkou a byli jsme překvapeni, že ani hlavní silnice nevypadá o moc lépe. U vodopádu je vodní nádrž a hned nám bylo jasné že tohle asi nějaká velká turistická atrakce nebude. Vodopád z dálky vypadal nádherně, ale byl daleko za vodou. Místního pána jsme se vyptali jak, se k němu jde a vyrazili. Cestou jsme se jednou ztratili a i na správné cestě bylo plno záludných louží a bláta. Nakonec jsme náš pokus dojít k vodopádu posledních několik metrů vzdali, protože bylo potřeba přebrodit dravě tekoucí potok. I tak jsme měli co dělat dojet nějak rozumě do Bukittinggi, protože slunce neúprosně klesalo k obzoru. Cestu domů ještě zkomplikoval tradiční večerní déšť, kterému se prostě na motorce nedá uniknout. A tak jsme trochu prochladlí a mokří dorazili do Bukittingi dávno po setmění.
Další den ráno bylo pošmurné počasí. My plánovali jet výlet okolo nedaleké sopky Merapi a navštívit několik památek na jejím úpatí, ale vše nasvědčovalo tomu, že dnes zmokneme již ráno. Také Báře nebylo po včerejším zmoknutí zrovna nejlépe. Nakonec jsme po dlouhém rozhodování vyrazili, ale asi po pěti kilometrech,  a potom co jsme natankovali plnou motorku benzínem, začalo opravdu pršet. Morálka upadla k bodu mrazu a výlet jsme vzdali. Potupně jsme se vrátili zpět do ubytování a zkusili vyjednat vrácení peněz za motorku, čemuž jsme moc nevěřili. O to větší překvapení bylo, že klučina co nám ji půjčoval nám kromě deseti tisíc peníze vrátil a slíbil, že nám tam nechá benzín na zítra. S tímto výsledkem jsme byli víc než spokojeni, ale překvapil nás podruhé, protože asi za deset minut přinesl i těch zbylých deset tisíc. To bylo asi poprvé v Indonesii, kdy někdo jednal takhle férově, když šlo o peníze. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním na terase nebo v pokoji (podle deště) a plánováním další cesty po Malajsii a Thajsku.
Druhý den ráno už bylo nádherně a my se pokusili dojet k megalitickému xylofonu, o kterém nám řekl Ulrich. Před cestou jsme ještě dostali podrobné instrukce a vyrazili. Naplánoval nám opravdu nádherný výlet okolní venkovskou krajinou po krásných zapadlých silničkách a nezpevněných cestách. Řidičsky bylo sice dosti náročné šplhat do prudkých svahů, projíždět blátem a "slaňovat" s motorkou kamenité cesty, ale moc jsme si to užívali a počasí bylo nádherné. Kromě hlavního cíle xylofonu jsme ještě navštívili pěkný vodopád, prohlídli si důmyslné vodní kolo z bambusu, které fungovalo jako čerpadlo na vodu a tradiční dům pro tento region. Kamenný xylofon sice nenaplnil naše očekávání, protože byl výrazně menší než jsme si ho představovali, ale bylo to zajímavé i tak a cesta byla krásná sama o sobě. Počasí nás zradilo až na zpáteční cestě kousek od hlavní silnice, kterou jsme chtěli použít na návrat. Přišla pěkná bouře a jsme asi hodinu seděli u kafe a čekali až přejde. Nakonec jsme kvůli času museli stejně vyrazit do lehkého mrholení.
Předposlední den v Bukittingi jsme tak nějak prolenošili. Ráno jsme měli domluvenou návštěvu místní zoo s jednou couchsurferkou Aissy, ale po přečtení referencí a diskuzi s jednou Němkou z penzionu jsme to zrušili. Dle všeho ta zoo je taková LDN, kde když nějaké zvíře chcípne, tak prostě v přírodě obstarají nové. To jsme nechtěli podporovat, a tak jsme dopoledne prolenošili a kolem oběda jsme vyrazili za Aissy do nedaleké vsi na Indonéskou svatbu. Svatba nebyla žádné překvapení, v podstatě probíhala podle stejného scénáře jako už jsme viděli v jinde v Malajsii a Indonésii. Šlo v podstatě jen o pozdravení novomanželů a jídlo, kterým nás pohostili. Asi za hodinu už jsme šli pryč. Alespoň jsme ochutnali nějaké další místní speciality a po návratu jsme si moc pěkně popovídali s naší hostitelkou. Bylo to moc pěkně strávené odpoledne a ani se nám nechtělo jet zpátky do města.
Poslední den jsme se chtěli přesouvat do města Padang odkud nám mělo následující den brzo ráno odlétat letadlo do Malajsie. Ale nakonec jsme vše přeplánovali, protože jsme zjistili, že by neměl být problém stihnout letadlo odvozem od jedné cestovky ráno přímo z Bukittinggi. Cena za dopravu byla vyšší, ale zase jsme nemuseli shánět ubytování a dopravu ve městě a získali tím ještě jeden celý den navíc.

Ten jsme věnovali odloženému výletu okolo Merapi. Ten se opět povedl většinu dne bylo nádherně a my si užívali jízdy a výhledů. Cestou jsme navštívili vyhlášenou pražírnu kávy, kde jsme koupili čtvrt kilový balík kávy za pár korun. Moc jsme litovali, že jí nemůžeme odvést více. Po několika kilometrech se nám to rozleželo a uháněli jsme zpět ještě pro jeden. Pak jsme ještě navštívili místní zámky. Jsou to sice repliky původních staveb místních vládců, originály bohužel už před staletími zhořely, ale i tak stojí za návštěvu. Cestou jsme ještě navštívili vesnici kde se dochovalo několik tradičních domů a pak jsme vyrazili domů po břehu jezera Singkarak. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale nakonec se nám nelíbili odpadky, které plavali u břehu i když jinak bylo jezero průzračně čisté. Na závěr výletu nás jako tradičně stihl déšť. Sice jsme ho zkusili opět přečkat u kafe, ale nakonec jsme byli časem opět donuceni vyrazit do mrholení. Zbytek  cesty byl zábavný, protože nejen, že déšť samozřejmě zesílí, ale také předchozí liják zalil silnice vodou, a z některých bočních cesta se valili dravé potoky. Byl jsme moc rád, že jsme bili na hlavní silnici a tak se poměrně hluboká voda s motorkou po dobrém asfaltu překonávala docela snadno.
Po krátkém spánku jsme už ve čtvrt na pět stepovali před hotelem a očekávali auto, které tu mělo být v půl páté. Ulrich, který nám musel otevřít, nás ujišťoval že vše bude v pořádku a, že mnoho jeho hostů tuhle dopravu bez problémů využívá. On sám prý několikrát takhle jel na ranní letadlo. A tak jsme poměrně v klidu čekali. Když se ale blížila pátá hodina ráno začali jsme opět nervóznět. V půl šesté znérvózněl i Ulrich, a že jim prý zavolá. Naneštěstí obě čísla co nám paní z cestovky napsala na lístek nefungovali. My už silně nervózní jsme začali vyzvídat jaká je možnost taxíku. Cena kterou nám Ulrich zdělil nás vůbec nepotěšila, protože byla v podstatě stejná jako jedna letenka do Malajsie.  Také nebylo jasné jestli se vůbec nějaké povede sehnat a zdali stihneme letadlo. Ale nadalo se nic dělat. Už jsme byli rozhodnutí to zkusit a Ulrich začal shánět nějaký vůz, když tu se objevilo auto, které přijelo pro nás. Všem se velice vyrazilo a my zběsilou jízdou vyrazili na letiště. Cestou jsme ještě zastavili u řidiče doma, nabrali jednoho pána a tankovali benzín, Nakonec jsme byli na letišti v sedm ráno. Let nám letěl v půl deváté a letiště v Padangu se ukázalo jako velice malé, takže všechno šlo rychle. Nakonec jsme poměrně beze stresu přebalili naše zavazadlo aby mělo jen dvacet kilo, protože jsme na tento let koupili jen jedno a obtěžkáni přebytečnými krámy prošli hladce všemi kontrolami k letadlu do čekárny. Zde jsme nakonec docela dlouho čekali až nám přistaví naše letadlo...

Průlet Sumatrou

"CARGO" loď na ostrůvek Sebesi

31.3.2015-13.4.2015
Během dvouhodinové plavby na lodi jsme překvapivě měli signál a já jsem mohla vesele googlit o naší další destinaci - vulkánu Krakatau. Z průvodce jsme věděli, že ze Sumatry by to mělo jít levněji. Vulkán KRAKATAU je ostrov vzniklý při Erupci během 20. let 20. století, a kromě toho je okolo super šnorchlování. Víc jsem z průvodce nedostala. Strýček google naopak maloval čerty na zeď, že levným lodím z Kaliandy už odzvonilo. Naštěstí jsme se kdesi dočetli o malém ostrůvku Sebesi, ze kterého se ještě dá dostat na Krakatau za rozumný peníz, a to byl náš cíl.  

Tradiční Indoneská frustrace nás chytla hned v přístavu. Minibus do Kaliandy nás nechtěl vzít, protože jsme odmítali zaplatit dvojnásobek co místní! Šlo sice jen o dvacet korun na osobu, ale bílá kůže přece víc benzínu nesežere. Takže jsme se kvůli zpropadenému principu vydali pěšky a zkoušeli cestou stopovat. Po chvíli nás opravdu někdo nabral. Sotva to spatřili řidiči veřejných minibusů, do jednoho naskákali, předjeli nás, donutili zastavit a začali dělat problémy.  Nakonec jsme museli vystoupit a pokračovat dál zase pěšky, teď už nesnesitelným vedrem.  Samozřejmě jsme zkoušeli stopovat dál. Když jsme byli z dohledu, někdo nás konečně nabral. Na dva stopy a se zastávkou v malé restauraci s podezřele chutnající vodou, jsme se nakonec dostali na odbočku do přístavu Kalianda. Po třech kilometrech chůze, kdy se nás chytil jeden chlapík a snažil se nám dělat průvodce, o kterého jsme nestáli, jsme došli do hotelu. Je zřejmě jediný ve městě. Výlet na vulkán nabízí za celých tři a půl miliónu stejně jako v javánské Caritě. Výjimečně jsme neváhali a jeli vyzkoušet, jak to vypadá s loděmi v  Canti. Do Canti jsme chytli stopa na korbě náklaďáčku. Na místě jsme zjistili, že ještě stihneme malinkou "cargo" loď na ostrůvek Sebesi, a tak jsme si naskočili. Po hodince a půl plavby jsme přistáli u mola v malé vesnici. Výlet na Krakatau už jsme měli rozjednaný z lodi a stačilo jen doladit ubytování a cenu. Sotva jsme se vyloupli z lodi, už jsme měli nového kamaráda. Prý je jediný na ostrově, kdo mluví anglicky a musíme se u něj ubytovat. Začali jsme na dvou stovkách za noc a skončili na sto padesáti za dvě noci. Ubytování měl vcelku pěkné,  ale nakonec jsme dali přednost ošuntělému domku přímo u moře, který patřil klukovi, co nás měl vzít na loď. Spalo se jen na pryčně, ale dřevěnou stavbou od moře příjemně profukovalo. Cenu za ubytování jsme nakonec usmlouvali v balíku s lodí na padíka za noc. S lodičkou už jsem tak úspěšná nebyla a z původního miliónu a půl jsem dostala dolů jen dvě stě tisíc, ale alespoň jsem do toho  zahrnula tři sta tisíc poplatku za loď, které se platí rangerům při vstupu do rezervace. Naivně jsme si mysleli, že jde o oficiální vstupné, ale ve skutečnosti je to úplatek rangerům, za to, že ty oficiální povolení nemáte. Získat opravdové povolení není ani zdaleka tak drahé, ale musíte vědět, že ho máte mít, a kde ho vzít. A to my nevěděli.

Západ slunce nad Krakatau

Náš nový přítel nás za kamarádský poplatek (příspěvek na benzín, který jsme nejdřív museli podělit dvěma) vzal na motorce na krásnou černou pláž vykoupat se a odtud na západ slunce nad Krakatau. Aby byla idilka úplná, vyhrabal odněkud z džungle kokosák a my u toho srkali čerstvé kokosové mléko. Konečně pravá tropická pohoda! Z našeho průvodce se vyklubal indonéský agent 007. Pracuje pro tajné služby a hledá teroristy a drogové dealery. Nám teda přišlo, že jich na Sebesi moc být nemůže... Taky se nám zdálo nemoudré, hned nám takhle všechno vyžvanit, co kdybychom mapovali terén, že? Večer se před baráčkem slezli místní, pila se káva a jedli se smažené banány. Přišlo i pár dalších anglicky "mluvících" kluků... Všichni byli děsně zvědaví, ale byli rádi, že ze mě dostanou něco po jejich. Hlavní obchodní komoditou ostrova jsou banány, které místní liftují na Sumatru docela pod tlakem. Když se dozvěděli co se u nás doma platí za banány začali hned vymýšlet jak by je mohli vyvážet až k nám. Když jsme jim pak prozradili co se u nás platí za sušený kokos, na banány úplně zapomněli. Tak až příště budete kupovat kokos pořádně se podívejte odkud ho přivezli :).

Před spaním jsme ještě na důkaz přátelství dostali tradiční náramky, které místní dělají z jakési vodní rostlinky (někdo mi pak říkal, že by to mohl být černý korál, ale mě to přijde jako nesmysl).

Přes noc přišla bouře a ani ráno v pět, kdy jsme měli vyrážet, to stále nevypadalo růžově. Aby toho nebylo málo, tropická bouře postihla i moje vnitřnosti a ty se snažili vymanit ze svých okovů všemi možnými způsoby. Takhle bych na loď stejně nemohla, to určitě ta včerejší voda. Nedalo se nic dělat, ale museli jsme start o den odložit. Vesničanům to naštěstí nevadilo, zítra prý mají čas také...

Zatímco jsem stonala, Lukáš vykonal kulturní tour po ostrově, navštívil kakaovou plantáž, výrobnu kokosového cukru a varany uvázané u kakaovníků jako hmyzolapky. S 007 odněkud vykoumali medicínu na ten můj žaludek. Nevím jestli pomohla předepsaná léčba nebo jen odpočinek, ale odpoledne jsem se už mohla postavit na nohy. Přestalo pršet a my jsme se vydali obhlédnout rybičky na nedalekém korálovém útesu. Jenže byli děsné vlny, takže tam, kde by bylo něco k vidění jsme se nedostali. 

Celkem proflakaný den jsme zakončili lenošením na lavičce před baráčkem a pozorovali "šrumec" na molu, kam se sjížděli lidé z celého ostrova, chytat telefonní signál z pevniny.

Míříme ke Krakatau

Další den ráno už nepršelo a všichni vypadali dostatečně fit, takže se mohlo ještě před svítáním vyrazit. Romantický východ nad mořem, jak jsme si ho představovali se sice nekonal, protože bylo mračno, ale alespoň jsme byli na cestě k jednomu z nejmladších ostrovů na světě. 

Hned po přistání nás odchytili rangeři, abychom zaplatili patřičný úplatek a dostali kafíčko jako cenu útěchy. Pak jsme vyfasovali průvodce a vyrazili na obhlídku vulkánu. Až ke kráteru se sice nesmí, ale i tak to byla překrásná podívaná. Černým lávovým svahům to proti modré hladině moře moc slušelo a z vrcholku kopce se bez přestání valil hustý dým. Asi za hodinku jsme byli zpátky, zdlábli připravenou smaženou rýži a vyrazili okouknout podmořský život.
První místo bylo pěkné pod hlubokými útesy protějšího ostrova, ale šnorchlování stěžovali prudké proudy a vlny. Já jsem si na skóre připsala malého žraloka a náš pan domácí mnohem větší rybu na harpunu. Další místečko bylo přímo idylické: klidné moře, parádní korál a přímé polední sluníčko. Z něj jsme se později oba pěkně oloupali. Vůbec se nám z takového ideálního placu nechtělo pryč, ale lodivod byl nekompromisní. Měl obavy z velkých vln, které by mohli přijít s přílivem a také z bouřkových mraků chystajících se nad Sebesi. Nic naplat, přece tu nezůstaneme jako trosečníci. S počasím jsme si nějakým zázrakem vyměnili pozice, a když jsme dorazili na Sebesi bouřky se tentokrát tyčily nad Krakatau. Do západu zbývalo ještě dost času, a tak jsme se nechali vysadit na ostrůvku Ulum Ulum. Sice by na něj šlo jednoduše doplavat z pevniny, ale takhle to mělo nádech dobrodružství. Lodička totiž odjela zpět na kávu do vesnice a my museli věřit, že nás tu za pár hodin zase vyzvedne. S Lukášovým foťákem by se nám dost špatně plavalo zpátky... Ulum Ulum jsou bílé pláže, ucházející korál a plno rybiček. Bohužel po včerejším dešti byl voda zakalená a sem tam nás nebezpečně ztrhávali proudy. Tentokrát triumfoval Lukáš setkáním s želvou. Průzkum samotné souše trval asi pět minut. Když z pobřeží viděli, že už se jen tak válíme na pláži, vyzvedli nás a bezpečně převezli na druhý břeh.
Když jsme relaxovali před barákem objevil se 007 a začal vyzvídat kolik vlastně máme panu domácímu zaplatit. Myslela jsem, ze chce jen pomoci a všechno mu bez přemýšlení vyzvonila. Večer jsme všechno pěkně s panem domácím zúčtovali jen ve dvou, abychom mohli ráno vyrazit první a jedinou lodí zpět na hlavní ostrov. Když už jsme mysleli, že můžeme v klidu jít spát objevil se náš přítel 007, že jsme ještě panu domácímu nezaplatili všechno. Začal s onou smaženou rýží, na kterou jsem pravda úplně zapomněla, a kterou vypadala jako dárek z dobré vůle. To jsme ještě byli ochotni zaplatit, jen nám nebylo jasné proč by si o to neřekli rovnou. Když ale přešel k poplatku za záchranné vesty a za horkou vodu na čaj, které jsou všude jinde v Indonesii samozřejmou součástí domluveného servisu, pochopili jsme, že tohle by si pan domácí sám nevymyslel. Proto 007 nevadilo, že nepojedeme s lodí, kterou nám domluvil a nebydlíme u něj. Určitě si pod nějakou záminkou vybírá ze všeho poplatky. Nejspíše bych to tipla za zprostředkování, protože jako mluví anglicky. To nás velmi mrzelo, protože v našem případě jsme ho vůbec nepotřebovali a ani v nejmenším nežádali o jeho služby. V tom nás utvrdil i pan domácí, který nás ještě večer pozval na ochutnávku domácích rybích kuliček a nechtěl za to ani vindru. Ten by si určitě takové nesmysly nevymyslel! Výlet tedy opět skončil trošičku zklamáním.

Ráno jsme se v přístavu nalodili chvíli před ohlašovaným odjezdem lodi v osm hodin, ale ukázalo se to jako zcela ukvapené. Teprve po osmé se začali slézat vesničané, nakládat motorky a další. Zvolili jsme variantu káva a čekali. Vyráželo se jen s hodinovým zpožděním. My neměli přesný plán,  tak to nevadilo a užívali jsme si plavbu. Z Canti jsme se jedním stopem a chvíli chůze dostali na hlavní transsumterskou dálnici, kde jsme chtěli stopovat dál směrem na Bandarlampung. Zastavovali nám jen různé formy placené přepravy, až jsme se jedním nechali ukecat na relativně přívětivou cenu. Už jsme se radovali, když v tom zazvonil telefon. Řidič chvíli něco vyřizoval (zastavováním se samozřejmě neunavoval), a pak to otočil do protisměru. Naši otázku odbyl jen tím, že jedeme jen kousek zpátky vyzvednout nějaké cestující. Chtěla jsem nejprve zastavit a pokračovat ve stopovaní, ale naše velké batohy nás nakonec přemluvili zůstat v autě. Přece se mu nevyplatí vracet se někam daleko... A přece vyplatilo. Ještě jsme zajeli do nějaké úplně zapadlé vesnice, takže na zpátky místě, kde jsme se otáčeli, jsme byli až za hodinu. Když jsme se konečně dovlekli až do města, snažil se nás vyložit na terminálu pro místní autobusy, ale ten pro dálkové, kam nás slíbil zavézt, byl ještě o dvacet kilometrů dál. Všichni cestující se nejdřív dušovali, že je to ten správný. Pak jsme z nich vylámali, že ten správný to bude, teprve až si na něj z tohohle zaplatíme autobus. Tak to my jsme zase museli trvat na svém a nechali si batohy opět naložit zpět než se řidič stihl vzpamatovat. Sice remcal, ale nakonec nás za smluvené peníze odvezl na smluvené místo. Na terminálu jsme očíhli ceny nočních autobusů do Lahatu a vyrazili na zpožděný oběd. Unavení hledáním nejlepší varianty jsme tentokráte zapadli do prvního podniku, což se ukázalo jako správný tah. Mohli jsme si dobýt telefon na noční přesun a jídlo bylo za rozumnou cenu moc dobré. Zbytek odpoledne jsme strávili nečekaným přeplánováváním našeho odjezdu, protože nám zase zrušili let. Takže místo klidného sezení u kafíčka jsme se horečně snažili najít řešení a spojit se s Air Asia. Obojí se ukázalo jako nemožné, jen v prvním případě jsme se dostali dál, ale bohužel jsme skejsli na tom druhém. Naštěstí už byl čas vyrazit na autobus, a tak jsme tuto otázku mohli nechat, po několika hodinách, stále otevřenou.
Na autobusáku nás nakonec odlovil pochybný minivan za bezkonkurenčně nejnižší cenu. Navíc sotva jsme nastoupili, už se jelo, přestože jsme byli plní jen z poloviny. Dost neobvyklé na indonéské poměry. Ale opravdu se jelo a dokonce bez nabírání dalších cestujících po cestě. Až jsme se báli, že do cíle dorazí příliš brzy, snad ještě za tmy. Na(ne)štěstí se jelo jen do chvíle než jsme rozervali pneumatiku (asi máme opravdu špatnou pneu karmu). Řidič si s tím lehce poradil a ani mu moc nevadilo, že má rozbitý hever. Nicméně dál už se nefrčelo tak pěkně, protože stav silnice dovoloval jet sotva čtyřicet. To už jsme pochopili, proč má tak krátká cesta trvat dvanáct hodin. Obdivovali jsme řidiče, že to zvládá takhle v noci na jeden zátah a já doufala, že to zvládá OPRAVDU a ne jen, že my si myslíme, že on to zvládá. Na druhou stranu jsme měli pro sebe dost místa, abychom pohodlně ulehli a snažili se tím neznepokojovat. V půlce noci jsme osiřeli úplně a z našeho minivanu se stal soukromý vůz, přesto se jelo dál. V noci jsme také zjistili, že bychom s ním mohli pokračovat až do našeho cílového města. Nakonec jsme ale usoudili, že bude lepší si závěr projet na půjčené motorce.
Omyl byl domnívat se, že ve městě plném motorek bude jednoduché si nějakou půjčit. Po několika hodinách marného přesvědčování místních obchodníků jsme to vzdali. Naštěstí  jsme se dozvěděli, že  první megalitické útvary, které jsme chtěli navštívit, jsou alespoň na trase autobusu, My, nenacházejíce žádný autobus, jsme vyrazili na stopa. Šlo to rychle, přestože jsme byli ve městě a Lukáš rozhodně tvrdil, že to nemá cenu ani zkoušet. Zkušeně jsem lámanou indonéštinou vysvětlila řidiči náklaďáčku, kam chceme a jelo se. Za chvíli jsme byli na té správné odbočce. Podle cedulí i mototaxikářů jsme to měli ještě 7km, ale dávat peníze těm hyenám, nám nějak přišlo líto. 

2000 let staré megalitické útvary v okolí Pagar Alam

Takže jsme zase vyrazili pěšky. Vedlejší silnička zela prázdnotou, a tedy i moje stopoptimistická nálada rychle opadla. Přesto jsme nestihli zahnout  ani za první zatáčku a už vedle nás stavělo auto. Asi taky turisté... Chlapíci byli Indonésané z Lahatu na pracovní cestě a tudy jedou jen proto, aby nejezdili pořád stejně a měli taky trochu zábavy. Ukázalo se, že státní zaměstnanci na služebních cestách nebývají příliš vytížení. Z vlastního popudu nás vozili po všech známých megalitických útvarech a ty co neznali, se jali nadšeně vyhledávat podle instrukcí z našeho průvodce, které mimochodem za moc nestáli. Odmítli s námi vyrazit pouze na Elephant rock, protože mrholilo a bylo k němu celý kilometr pěšky. Přesto na nás ochotně počkali v autě. Součástí zájezdu byl také obídek v typické indonéské restauraci, návštěva příbuzných na vesnici a obhlídka durianových stromů v zahradě. A teprve k večeru došlo i na nějakou tu práci. Byli jsme svědky, jak se vláda snaží vzdělávat farmáře o inovativním přístupu k pěstování rýže, ale o účinnosti celé akce dost pohybujeme. Za půl hodinky už měli hotovo a my se vydali zpět do města. Když už jsme si mysleli, že nás prostě odvezou na autobus, vymysleli ještě ochutnávku durianu, kterého bylo tolik, že jsme ho ani nemohli sníst a donutili nás zabalit si zbytek s sebou na cestu! To z nás budou mít v autobuse opravdu radost, ono to docela silně zapáchá, obzvláště je-li už nějakou chvíli načatý. Na závěr jsme ještě museli  s klukama učinit zastávku v kanceláři a představit nás/pochlubit se s námi/ kolegyním. 

Obhlídka durianů

Vypili jsme si s nimi kávu a pozvolna začali být nervózní, protože jsme chtěli chytnout noční autobus dál do Banka. Přestože už jsme oficiálně vyrazili na autobusák,  museli jsme se zastavit navíc v rodině jednoho z našich dobrodinců a teprve něco před desátou nás dovezli na místo, kde určitě seženeme autobus. Tam opravdu jeden autobus stál a kolem čekal hlouček lidí. Naši průvodci nám nakázali nevylejzat z auta a šli předjednat cenu. Po chvíli se vrátili s informací, že autobus pojede, ale nikdo neví kdy. Snad do tří hodin a cena je sto padesát tisíc. Nejdříve jsme na ně nechápavě koukali, ale pak se vysvětlilo, že zde stojící autobus má poruchu a čeká se na další, který je někde na cestě z Jakarty. Když jsem nastoupila k vyjednávaní já, srazila jsem cenu na sto tisíc za osobu a plácli  jsme si. Načež jsme naše dobrodince skoro násilím poslali spát, protože vypadali šíleně unavení a chtěli s námi čekat až do odjezdu autobusu. Sice když jsme osiřeli, tak jsme měli obavu zda jsme neudělali chybu a co by se dělo, kdyby autobus nakonec nepřijel... Nakonec přijel za necelou hodinu a půl a nám se podařilo vybojovat místo na normálních sedadlech, přestože někteří seděli v přeplněném autobuse na stoličkách v uličce.
Po šesti hodinách, kupodivu přesně jak nám bylo řečeno, jsme dorazili do města Banka, kde autobus jel dál na východ a my chtěli pokračovat na západ přes Sungai Senuh do národního parku Kerenci Semblat. Chytře jsme se nenechali vysadit až na terminálu, ale už na odbocče na Sungai Senuh, kde jsme mohli začít rovnou stopovat. Kdyby náhodou jel bus za rozumnou cenu, můžeme si ještě naskočit. Sotva jsme si to zamířili na okraj zástavby z druhé strany silnice přiběhl pán, který nám důležitě sděloval, že autobus jede až v deset a určitě musíme počkat u něj doma a dát si kafíčko. Nebylo ještě ani sedm a kávu bychom po dlouhé noci v autobuse určitě uvítali, ale to by bylo určitě na dlouho. Navíc ta část Indonésanů, která vám nelže kvůli penězům, je vás schopná balamutit,  jen proto, aby vám mohla pomoci, což obvykle končí přesně naopak. S díky jsme odmítli a pokračovali dál na námi vytipované místo blízko okraje města. Cestou jsme odrazili několik chabých pokusů různých ojekářů a angkotů a začali stopovat. Netrvalo to ani pět minut a zastavilo nám auto, které nás mohlo posunout asi o padesát kilometrů, což byla asi čtvrtina cesty. To jsme samozřejmě neodmítli. Jízda byla v klidu, jen nás trochou překvapil svérázný způsob, jakým si řidič zapaloval cigarety. Přestal mu totiž fungovat zapalovač. Probliknutím a troubením suverénně zastavil protijedoucí náklaďák a v nepřehledných zatáčkách odcouval několik desítek metrů zpět jen aby si připálil. Pak už jsme bez zádrhelů dojeli do nějaké zapadlé hornické vesničky cestou, kde se zdálo že už nic dál nejede. Stopování vypadalo beznadějně a autobus, jak nám potvrdili místní jel až v poledne. To bylo za několik hodin. Pomalu jsme se začali loučit s myšlenkou, že do cíle dorazíme ještě týž den. Ale po chvilce se na nás usmálo štěstí, nebo spíše nedorozumění. Vzal nás chlapík s džípem, co jel naším směrem jen kousek. Než jsme z něho dostali kam jede, tak přejel svůj cíl, a že nás chce vézt dál za nějaký, asi nemalý, obnos. Přesvědčit ho, že nemáme peníze (tomu oni neradi věří, jsme přece běloši; jen si představte, kolik jsme museli dát jen za letenky) a aby nám zastavil nebylo lehké. Pomohl nám asi tři kilometry, ale možná dík tomu jsme téměř vzápětí chytli dokonalý stop. Byl to malý náklaďáček, který nás mohl vzít na korbu , ale hlavně jel až do našeho cíle, tedy asi sto padesát kilometrů až do vesničky Kersik Tuo. Radovali jsme se jaké máme neuvěřitelné štěstí. Po pár kilometrech se zastavilo na sprchu, jídlo a kávu, což jsme uvítali,  pak už se jelo až do Sungai Senuh. Cesta krásně ubíhala. Svítilo sluníčko, na korbě pofukoval větřík a výhledy byli nádherné, protože cesta vedla přes národní park. Okolo byla opravdová džungle, jen občas vesnice a plantáže. Vesničané na nás mávali a my jim z našeho královského vozu vesele kynuli. Jen se to na korbě začalo během dopoledne docela ohřívat a my se začali cítit jako na pánvi. Kolem poledního naše auto zastavilo v Sungai Senuh a posádka nám oznámila, že dál se pojede až zítra. I tak nám obrovsky pomohli,  do cíle už to byla jen hodinka.
Než jsme se rozkoukali měli jsme nového "kamaráda". Ten ovšem rychle  změnil názor, sotva jsme mu vysvětlili, že mu za jeho přátelství nehodláme zaplatit ani rupii. V příjemném, téměř západně vypadajícím podniku jsme si dali obědové bakso nudle . Nejdříve nám připadala cena třináct tisíc vysoká, ale porce byla veliká a nudle byli skvělé, tak jsme byli výjimečně spokojeni. Dál ve městě už se nám stopovat nedařilo. Neměli jsme naší kouzelnou cedulku  "numpang" a neustále nám zastavovali jen angkoti. Nakonec nás blížící se dopolední déšť přemluvil a jednoho jsme vzali. V Kersik Tuo není ubytování mnoho a jeden podnik už byl plný, zase nám to vyšlo na prodloužený víkend.  Po dvou dnech v autobusech jsme lenošsky zvolili pohodlnější variantu se snídaní a anglicky mluvícím majitelem a jali se získávat informace o povoleních do parku. Od něj jsme se dozvěděli, že hora Kerinci (3805 m), kterou jsme  chtěli zdolat, je oficiálně zavřená, kvůli zvýšené vulkanické aktivitě a z toho důvodu se povolení k výstupu nevydávají. Z toho co naznačoval jsme pochopili, že

Nevyzpitatelné Kerinci

situace není nijak vážná a vrchol se docela běžně navštěvuje, ale nikdo nekontroluje povolení. Chce to jen zdravý rozum a trochu opatrnosti. Večer jsme se pořádně najedli, předzásobili a zabalili, abychom ráno mohli brzy vyrazit a dorazit do "base campu" ještě před odpoledním deštěm. Přeci jen jsme z toho podniku byli trochu nervózní, bez pořádaných map a gps, jsme vlastně neměli moc informací. Ráno nás ještě pán domácí dorazil sdělením, že se tři dny zpátky se nějaká výprava vracela, protože je to přes noc pokrylo tlustou vrstvou sopečného prachu, že vlastně vyrazit na vrchol, není až tak dobrý nápad. Nechápali jsme sice proč tak najednou, ale nechali jsme se zvyklat a na poslední chvíli snažili vymyslet jiný výlet. Jenže o všech ostatních jsme měli ještě méně informací nebo dokonce bylo potřeba najatého průvodce. Začínalo být pozdě. Bylo potřeba vyrazit a my se neuměli rozhodnout kam. Zdálo se, že nám řešení seslalo samo nebe. Ve dveřích se objevil Němec, který si najal dva průvodce z agentury a během dopoledne vyráželi na tři dny do džungle. Domluvili jsme se, že se  můžeme přidat a přispějeme mu na 

náklady. Jídlo jsme už měli připravené, stačilo jen sehnat povolení. Doufali jsme, že s tím pomůže pan domácí. Ten by sice povolení uměl, ale nějak nechtěl, abychom se k nim přidávali. Nejdříve prý kvůli klientovi. Když jsme mu vysvětlili, že ten bude rád, že mu s tím finančně pomůžeme, tak se ohradil, že by to mohlo vadit majiteli té agentury, a že určitě bude chtít, abychom zaplatili ještě něco navíc za guidy a dopravu. Snažila jsem se mu rozmluvit, že přece náklady akce nijak nezvyšujeme, ale marně...Nechtěl mu ani zavolat, abychom se mohli domluvit přímo. Nakonec nás upozornil, ze na kopec jde dneska hodně lidí, a že určitě není problém, abychom to také zkusili.. To už jsme z něj byli úplně tumpachoví. Nakonec jsme se teda rozhodli,že si uděláme výlet na Kerinci, alespoň do nejvyššího tábora nebo kam dojdeme.  Do batůžku jsme ještě přibalili durian, který jsme s sebou vláčeli už dva dny a pořád zapomínali sníst...
Cestu po silnici k nástupu jsme si zkrátili numpangem. Bohužel nás vyhodil u špatné odbočky, po které jsme se samozřejmě vydali. Že jdeme špatně, jsme zjistlili až o kilometr později, když cesta mizela mezi políčky a farmáři se nás významně ptali, kampak to jdeme. Napodruhé, už jsme to našli a neomylně sledovali sérii betonových vstupních bran. Celá ranní epizoda nám způsobila tříhodinové zpoždění a to zase způsobilo, že nás odpolední déšť chytil už na půli cesty. Chvíli jsme se snažili schovávat pod korunami stromů, ty ale rychle povolili a všude už lilo stejně. Cesta se začala zhoršovat a člověk  stoupal hlubokým bahnitým korytem, které tu lidé a voda společně vyhloubili. Všude to děsivě klouzalo a místy se měnilo v potok, což naše těžce zkoušené pohorky už nemohli vydržet. Mokré nohy, způsobili, že se do nás dala šílená zima a stoupali jsme ještě pomaleji. Čím výš, tím horší cesta. Hluboké koryto bylo přerýváno až metrovými schody, které se překonávali přes kořeny nebo se jen tak šplhali bahnitými stěnami nahoru. S velkým batůžkem to v mazlavém bahně byl opravdu heroický výkon. Oproti očekávání z předchozího dne jsme dosáhli kempu ve 3200 metrech těsně před setměním, kompletně durch a tábor byl navíc téměř plný. Na úzkém hřebínku se tísnilo přes deset stanů a hemžila třicítka lidí. Všechno místní turisté. Nejdříve se jali nám asistovat s výběrem místa na stan, pak jsme se museli všichni vyfotit. Když jsme si mohli stan konečně postavit byla už téměř tma. Nakonec jsem byla moc ráda, že tam jsou, protože bez nich bychom jen těžko našli zdroj vody. Byli to malinké tůňky ve svahu kousek pod táborem a vody v nich už moc nezbývalo. Přeci se mi z nich podařilo vydojit dost vody alespoň na výstup na další den. V noci opět začalo pršet a nepřestávalo až do rána.
Ještě v půl čtvrté, když jsme se za tmy obouvali do mokrých a studených bot neustále mrholilo. Cestu na vrchol nebylo těžké najít, protože ji značili čelovky tech, kteří vyrazili ještě před námi. Povcrh byl pevnější a cesta schůdnější, ale stoupala stále a strmě. Bylo poznat, že moje fyzička už není co bývala a musela jsem až nepříjemně často zastavovat, Lukáš na mě s drkotáním zubů čekal co deset minut. Vůbec jsem neměla pocit, že jde o lehký výstup, jak jsem si ho (zcela neopodstatněně) představovala. Přesto jsme byli na vrcholu ještě deset minut před východem slunce. Přivítal nás kráter, pach síry, hustý dým a hukot plynů, které hrozivě syčeli z vulkánu hluboko pod námi. Byl to ten největší aktivní vulkán, jaký jsme kdy viděli. Když vyšlo sluníčko bylo vidět až na jeho dno, dobrých pět set metru strmého srázu kolem dokola. Východ slunce nepatřil mezi nejpovedenější, ale výhledy byli i tak překrásné a alespoň nepršelo. Atmosféru kazili jen neustálé  o žádosti fotky, až jsme radši po hodině na vrcholu zahájili sestup. Zpátky v táboře jsme byli za necelou hodinku a užívali si výhledy, sluníčko a zaslouženou snídani. Zapakovaní na sestup jsme byli kolem desáté, abychom se alespoň tentokrát obešli bez deště. Cesta dolů opravdu nebyla zadarmo a bláto bylo po deštivé noci stále pekelně kluzké. Sestup jsme strávili v družném hovoru s  kalifornským malajcem, ale přesto se nám zdálo, ze ubíhá děsně pomalu. Zpátky v penzionu jsme nakonec byli ještě před druhou hodinou, ale jen  díky stopu na korbě se zeleninou. Ten den déšť vůbec nepřišel! Litovali jsme, že jsme nestrávili na kopci více času.... Zbytek dne jsme využili k sušení, krmení, relaxaci a hovoru s ostatními zahraničními hosty, kterých bylo tentokrát víc. S jedním z nich dokonce poletíme za měsíc a půl ve stejném letadle, zajímavá náhoda!

Jezero Singkarat

Ranní autobus naším směrem do Padangu/ Bukkitingi měl jel až kolem deváté. Zavedli jsme již osvědčený postup a vystavili se na stop brzy ráno, alespoň do té doby než pojede autobus. Malými skoky jsme se dostali až do auta ke staršímu pánovi, který jel na návštěvu k dceři. Tam jsme si dali kávu a přesedli do auta k jeho tchánovi, který nás se zastávkou na své stavbě odvezl až do neznámého města, kde nás přesadily na právě odjíždějící autobus směrem na Solok. Autobus vypadal opravdu oldschool, ale cena byla přijatelná, navíc se blížil tradiční odpolední slejvák a to je vždycky silný argument. Cesta do Soloku byla úmorná. Neustále se někde čekalo, nakládalo (podlaha byla plná pytlů rýže od farmářů) nebo jen tak bezdůvodně stálo. Korunu tomu zasadili, když zastavili na půlhodinový oběd téměř před naší destinací. Nejdříve jsme to chtěli dotáhnout až do Bukittingi, ale po té co nám sto dvacet kilometrů trvalo pět hodin, jsme si nedělali naděje. Cesta ze Soloku měla být moc pěkná a my ji chtěli jet za dne. Nakonec nás hodinu před setměním nabrala dodávka za super cenu a my přijížděli kolem jezera Singkarat přesně při západu slunce. Do Bukkitingi jsme dorazili  kolem sedmé. Jako obvykle nás vyhodili někde na okraji a my museli vzít ještě angkota do centra. Naštěstí jsme měli ubytování doporučené dopředu, takže jsme nebloumali nikde po okolí a zapadli rovnou do penzionu Rajawali...

Už jsme doma

uvítací plachta z letiště...

Už je to týden, takže se omlouváme za zpožděný up-date. Nicméně zpravodajství nekončí. Předsevzali jsme si, že dopíšeme články ze Sumatry, Malajsie a Thajska. Při troše štěstí budou i články od naších maminek o společném výletu na Filipínách a od Thomase alias Koaly o roadtripu do australských pouští. Takže pokud vás to ještě baví číst, bude co.

Pro ostatní zpracováváme fotky jako diví a za pár měsíců se nám určitě podaří zorganizovat nějaké to promítání, pozvánky budou zde a všichni jsou vítáni.

Zásadní čísla o výdajích celého výletu zatím nejsou a asi ani nebudou známa, ale vyšli spíš pozitivně. Já přijela hubenější o osm a Lukáš o čtyři kila...

Z reality zdraví,

Bára a Lukáš

Jávou na západ

Ze Semerangu jsme vyrazili směrem na západ s cílem se dostat do malého města jménem Garut, v jehož okolí je mnoho zajímavých vulkánů. Zavrhli jsme cestu vlakem pro cenu a autobusem pro komplikovanost. Tak jsme nakonec ráno vyrazili stopovat. Na místo odkud se mělo dát stopovat to bylo asi pět kilometrů tak jsme začali nejdříve chytat městský autobus naším směrem. Naneštěstí jsem špatně porozuměl řidiči a místo autobusu na začátek dálnice jsme nastoupili do autobusu na autobusák, který je ještě pěkný kus před dálnicí. A tak se stalo, že jsme nakonec cestou na stop nastoupili do autobusu do Ciberonu, kam měl jet šest hodin. Autobus nás celkem svižně provezl městem a pak zastavil na malém terminálu a stál. Zdálo se, že už dál nepojede. Z lidí na terminálu jsme vydolovali, že dál se pojede asi za hodinu. Tak jsme opustili autobus (kupodivu nechtěli žádné peníze) a opět stopovali. Po půl hodině bezúspěšného stopování nám ujel původní autobus a my dál trčeli na místě. Zastavovali nám jen taxíky a jedna paní co byla ochotná nám dát na autobus, což jsme s díky odmítli. Asi po hodině marnosti nám ujel další autobus.  Vzhledem k tomu, že už bylo poledne, tak jsme postupně šli zpět na zastávku a koupili lístky na autobus. Do Ciberonu jsme dorazili už za tmy a unavení šli spát do nejbližší předraženého a ošklivého hotelu.
Ráno jsme dlouze bojovali o cenu v autobusu dál, a i tak jsme měli pocit, že místní platí mnohem míň. Podle instrukcí našeho couchsurfera jsme přestoupil v Cileunie a do vesnice Leles jsme dorazili akorát na oběd. Na místě si nás vyzvedl náš couchsurfer Tutu a vyrazili jsme k němu domů na oběd. Ze začátku to bylo trošku rozpačité setkání, protože Tutu je v couchsurfingu nový a my byli jeho první hosté. To se naštěstí za pár chvil vytratilo a nakonec jsme si velice dobře rozuměli.
Ještě ten den nám naplánoval návštěvu místního chrámu, s plavbou na bambusovém voru a potom horké Chrám byl ve srovnání s chrámy co jsme viděli poměrně nezajímavý, ale aspoň jsme si pěkně popovídali s naším hostitelem. Ještě jsme v rychlosti navštívili Tutovu rodinu na vesnici, a už jsmě uháněli do horkých pramenů. To byl přesně ten relax co jsme potřebovali, i když sterilní prostředí koupaliště nám úplně nevyhovovalo.
Druhý den jsme si půjčili od Tuta motorku a vyrazili na nedaleký vulkan Papandaya. Cest ubíhala bez problémů, protože přeci jen už jsme měli dost zkušeností s motorkou a pak Tututova motorka byla skoro nová a vše běhalo hladce. Na nejbližším parkovišti u vulkánu proběhla už klasická diskuse o ceně vstupného. Ačkoliv nikde nebyla napsána ani čárka tak po nás chtěli sto tisíc rupií na osobu. Nakonec se to Báře podařilo stáhnout na sedmdesát, ale stejně jsme měli pocit podvedení. Samotný vulkán jsme si moc užili. Prošli jsme okolo různých fičáků, mrtvým lesem a vylezli strmou džunglí a křovím na jeden z vrcholů okolo kráteru. Sice z něj nebylo pro vegetaci a mraky nic vidět, ale za to jsme objevili jednu z cest jak přijít k vulkánu zadarmo a krásné kempoviště. Pravda cesta zadarmo by byl poctivý celodenní výlet a asi by nebyl dole nikdo kdo by hlídal motorku, ale přesto jsme zalitovali vymámených peněz u pokladny. Cestu zpátky dolů do kráteru jsme zvolili něco méně strmou, ale zato plnou mokré vegetace. Trošku utrmácení a mokří jsme došli k hlavní atrakci vulkánu. Jezeru, které vzniklo při erupci v roce 2012 a k hlavnímu fičáku ze kterého se za hrozivého hukotu hnala přehřátá pára. Děsivá a fascinující podívaná.
Zbytek odpoledne jsme věnovali hledání dalších horkých pramenů v oblasti a tamního kráteru. Nalezení místa nebylo nakonec tak složité jen nás znervozňovaly okolo se honící se bouřky. Celá akce nakonec nestála za to. Z kráteru je dnes geotermalní elektrárna a nechtěli nás tam pustit. V místě je ještě jeden kráter, ale ten je také v areálu elektrárny a tam by nás opustili, ale jen s jedním chlapíkem, který chtěl moc peněz za průvodcování. Ani místní lázně nás nijak neuchvátili a  nakonec jsme zajeli do stejných lázní jako den předtím, protože z nich to bylo večer alespoň už jen kousek domů. Ale i tady jsme byli trošku zklamaní. Voda v bazénech byla o dost chladnější než den předtím a celý areál byl plný dětí, které povykovaly a pořád se s námi někdo chtěl bavit nebo fotit. Takže relaxace co jsme si plánovali se moc neděla. Nakonec jsme ještě hrozivě zmokli cestou domů.
Následující den jsme chtěli už jet dále, protože náš hostitel měl noční směnu a nemohl nás ubytovat další noc. Ale nakonec bylo vše úplně jinak. Tutu vymyslel, že další noc můžeme zůstat u jeho sestry na vesnici, kterou jsme včera navštívili, udělat si výlet do tradiční vesnice, která je nedaleko a ve středu, kdy bude mít volno si udělat s ním výlet na 100% přírodní horké prameny a kráter zvaný Telaga Bodas. Po chvilce zvažování jsme na tuto trošku komplikovanější variantu kývli. On nám Tutu vlastně nedával jinou možnost.  Jednou to byl plán a basta.
Ráno jsme vstali brzy, Tutu nás odvezl k tetě, která nám půjčila ještě novější skútr s automatikou a my vyrazili krásným dnem na výlet. Nikam jsme nepospíchali, protože návštěva vesnice nebyla na celý den. A tak jsme často stavěli, fotili a obdivovali venkovskou krajinu. Cestou jsme objevili umělé jezero plné lotosů. Neodolali jsme a udělili si malou procházku v areálu u něj a nakonec si i půjčili kýčovité šlapadla a projeli se po jezeře. V ranním sluníčku a bez lidí to bylo prostě krásné místo. Po několika další zastávkách a kafi jsme dorazili do vesnice Kampung Naga. Odbyli jsme dotěrného průvodce a vyrazili po schodech dolů do historického vesnice kam se jinak než pešky dostat nedá. Velice mile nás překvapilo jak je to malebné místo, které opravdu vypadá přesvědčivě tradičně. Všude byli milí a usměvaví lidé a hlavně po dlouhé době nikdo po nás nechtěl peníze. Po velice příjemné návštěvě tradiční vesnice nám pořád zbývalo dost času na další místo. A tak jsme vyrazili na třicet kilometrů vzdalený kráter Gudung Galunggung. Cesta proběhla bez problémů, jen nás zase znervóznovali bouřky okolo nás. Jedné jsme se chytře vyhli zastávkou na oběd a další nás zázrakem minuly. Kráter Gudung Galunggung nás dost mile překvapil, vstupné bylo přijatelných 6500 Rupií a dokonce byl v ceně vstup do místních lázní. K samotnému kráteru se dá vyjet od brány na motorce. Jen posledních 150 výškových metrů se jde po strmém betonovém schodišti a stojí to za to. Kráter je moc hezký, jen sluníčko nám nepřálo. Přesto jsme si udělali asi hodinový výlet do kráteru a opustili ho přesně, když se přihnal mrak a vše zahalil do mlhy. Protože ještě zbývalo dost času na cestu domů, tak jsme navštívili i místní lázně. Teplota vody sice nebyla oslňující, ale na relaxaci nám bohatě stačila. A kdyby jsme si připlatili pouhých pět tisíc tak by jsme mohli mít soukromý bazének který vypadal o dost teplejší. Večer jsme před západem slunce vyrazili spokojeně domů.
Bohužel to nebyl konec celého výletu. Zrovna, když jsme si libovali že chvilku po setmění budeme doma a z motorky obdivovali zapadajícím sluncem osvětlenou krajinu Bára zjistila, že nemáme naší milou GPS. Musela špatně zavřít karabinu, která se zasekávala a GPS spadnout z motorky. Ke vší smůle byla cesta zpět jasná a dlouho jsme na ní nekoukali, a tak úsek kde se to mohlo stát byl alespoň deset kilometrů dlouhý. Rozmrzelý jsme se ji snažili v padající tmě najít, ale šance byla mizivá. Když už byla úplná tma vzdali jsme marné hledání a začínajícím deštěm vyrazili domů. Naštěstí se nám podařilo najít vesnici a dům, kde jsme měli nocovat. Utahaní jsme se dobouchali na Tutovu sestru, pokusili se jí vysvětlit, co nás tak zdrželo a vyčerpaní padli do postele.
Ráno jsme se stali středem pozornosti vesnice. Přicházeli lidé se na nás podívat a pokoušeli se s námi bavit indonésky nebo místním jazykem. Také jsme pózovali mnoha fotografům. Nakonec nás naštěstí vysvobodil Tutu a vyrazili jsme na výlet. Protože cesta k Telaga Bodas je velmi špatná, jeli jsme na motorkách. Opravdu byla to hodně špatná cesta. Až jsme si mysleli, že dorazíme na nějaké úplně zapomenuté místo. O to více nás překvapilo že na konci byla opět obrovská betonová brána a  kasa, kde vybírali vstupné. Tutu to tu znal a tak ho kasa nepřekvapila, ale o to více ho překvapila cena pro turisty. Nakonec suveréně tvrdil, že jsme jeho bratr a sestra a vysmlouval nám jen dvojnásobnou cenu oproti místním (Původně to byl dvaceti násobek).  Jinak Telaga Bodas určitě za návštěvu stojí. Jezero má čistě bílou barvu a přírodní horké prameny jsou prostě báječné. Koupáním jsme strávili asi dvě hodiny. Až na Tuta, který si zřejmě díky únavě po noční zapomněl plavky a celou dobu seděl na břehu. Cestou zpátky jsme ještě navštívili místní cihelny, které jsme viděli cestou nahoru. Museli jsme nejdříve Tuta vytroubit, abychom si zastavili alespoň na fotku a nakonec jsme tam strávili téměř hodinu.  Jsme  prostě příliš zvědaví. Bylo to jako exkurze do devatenáctého století, protože myslím, že v té době se dělali cihly úplně stejně. Tedy z hlíny se uplácali bloky, ty se usušili na slunci a ze suchých cihel se postavila obří pec naplněná dřevem. Pak se v peci topilo dva dni a celých pět dní pec chladla než se vypálená pec mohla rozebrat a cihly prodat. Alespoň pro mne to byla velice zajímavá návštěva. Jen je škoda, že jsme nejeli ještě okolo nějaké vápenky, protože letmo z autobusu vypadali přesně jako ty, co jsou u nás prohlášeny za historické památky.
Po vcelku vydařené návštěvě Garutu jsme přemýšleli, kam pokračovat dál. Cítili jsme se unavení a tak jsme se rozhodli vyrazit někam na pláž k moři. Naše volba padla na městečko Cimaja. Podle našeho průvodce by zde měl být kousek pěkného pobřeží a surfovací pláže.
Cestu jsme započali stopováním. Vybavili jsme se velkou cedulkou "numpang", což v indonéštině znamená stopování. Ta měla odradit provozovatele placené dopravy, protože jinak neustále někdo zastavoval a chtěl nás svést za větší či menší obnos (spíše ten větší). Ale netušili jsme jaké pozdvižení to vyvolá. Různou placenou přepravu to odradilo, ale poněkud to přitahovalo ostatní lidi na ulici, které to většinou rozesmálo. Přesto nám nějak nikdo nezastavoval. Nakonec se u nás objevil policista, který když pochopil o co nám jde nám začal pomáhat. Vzhledem ke svojí uniformě byl v zastavování mnohem úspěšnější, a tak jsme asi za dvě minuty seděli v autě do města Bandung.
V městké dopravě už stopování nemělo smysl, a tak jsme nastoupili do Ankotu (místní minibusy) a nechali se dovést na silnici po které jezdí autobusy naším směrem. V očekávání tradičního odpoledního deště jsme nastoupili do prvního autobusu, který jel kolem. Pár minut potom opravdu přišel "hudžan" jak se patří. Autobus jsme ale nevybrali nejlépe, protože nás vyložil ve městě Cianjur a my museli počkat na autobus do Sukabumi, který přijel ze stejného místa jako my. Cestovat bez toho přestupu by samozřejmě bylo nejen pohodlnější, ale i lacinější. V Sukabumi nastala potíž. Autobus naším směrem nebyl problém najít, ale cena, kterou chtěl řidič byla přemrštěná. Po urputném smlouvání se nám ji podařilo snížit na přijatelnou částku a ještě nás ujistili, že se pojede až do Cimaji přímo. Většina autobusu totiž končí ve městě asi deset kilometrů před Cimajou. My jsme uvěřili a nastoupili. Cesta to byla pekelná, většinu času jsme stáli a snažili se nabrat další pasažéry, přestože už jsme byli plní až až. Necelých devadesát kilometrů jsme jeli asi pět hodin. To nás nesmírně rozčilovalo, protože jsme se těšili na romantický západ slunce někde na pláži. Aspoň jsme se utěšovali, že už dnes nebudeme muset přestupovat. Ale to jsme se silně spletli, autobus totiž zastavil ve městě deset kilometrů před Cimajou, a že prý dál musíme ankotem nebo ojekem (motocyklovým taxi). My jsme byli silně rozladění, protože vyšší cenu jsme platili právě v domnění, že jedeme až do cíle. Chvíli jsme se hádali a bojovali s obsluhou autobusu, že chceme zpět část peněz, nebo odvést až do cíle, ale jen se nám vysmáli. Padlo pár velice sprostých slov v několika jazycích a nakonec jsme to vzdali. Naštvaní, smutní a s pocitem okradených jsme vyrazili hledat dopravu dál. To nebyl problém, až zase na tu cenu. Automaticky jsme (teď velmi hrubě) odmítli ojeky a hledali ankot. Naštěstí hned asi druhý byl ochoten přistoupit na podle nás správnou cenu a asi hodinu po setmění jsme byli na místě. Notně unavení jsme se ubytovali v trošku dražším, ale pohodlně vypadajícím hotelu.
Ještě večer jsme se dali do řeči s místními surfaři, kteří se seděli ve společenské místnosti a došli jsme k závěru, že by jsme to také chtěli zkusit. Začali jsme vyjednávat o ceně, ale nakonec jsem to nechali na další den, protože jsme byli moc unavení a rozhodně zítra jsme jít surfovat nechtěli.
Další den jsme tak nějak prolenošili. Ráno si přispali a zbytek dopoledne jsme se šli koupat do moře. Pak jsme ušli asi dva až tři kilometry po pláži k místnímu skalnatému pobřeží. Mohlo to být krásné pobřeží, ale dnes je celý skalnatý mis zastavěný "budovami" a hlavně stánky s občerstvením a vším možným. V  nedaleké restauraci jsme si dali rybu na grilu a o něco později jsme si dali kafíčko v jednom ze stánků na oné zastavěné skále s docela pěkným výhledem. Cestou zpátky jsme se ještě vykoupali, a pak spěchali nejkratší cestou zpět, protože se hnala hrozivá bouře. Bohužel nejkratší cesta byla nakonec zkomplikovaná jedním brodem přes řeku.  Do hotelu jsem už skoro doběhli v začínajícím dešti a hned jak jsme překročili práh tak spadlo nebe na zem, jak je v tropických bouřích zvykem. Večer jsme ještě dojednali instruktora na zítřejší surfování a šli spát.
Ráno jsme byli připraveni v půl osmé a čekali na našeho instruktora. Vše vypadalo moc dobře, měli jsme mít každý svého instruktora na minimálně čtyři hodiny, pan E docela dobře mluvil anglicky a dušoval se, že i jeho kamarád se domluví podobně. Svítilo krásně sluníčko a my se docela těšili. První zádrhel nastal hned když přišlo na transport se serfy na pláž. Dohodli jsme se, že doprava je v ceně, ale pan E chtěl abychom zaplatili taxi. To jsme odmítli a naštěstí se za chviličku objevil kamarád s autem, kterým nás tam odvezl. Na pláži vše proběhlo děsně rychle a úplně jinak než mělo být. Pan E s kamarádem rychle složili prkna z auta, předali nás dvěma plavčíkům a odjeli, než jsme stihli vzpamatovat. Kluci záchranáři byli moc milí, ale anglicky rozhodně nemluvili. Celou teorii zkrátili do asi dvou minut pantomimy na souši, jak že se to má člověk na prkno postavit a šli jsme do vody. Ještě ke všemu nás pan E vzal na pláž, kde nebyli vlny ani jako na středozemním moři. Tak jsme trochu trénovali pádlování, občas když šla trošku větší vlna tak jsme se pokusili na ní svézt. I kluci říkali, že vlny jsou úplně nanic. A tak jsme naše snažení asi po dvou hodinách ukončili. Zkusili jsme ještě kluky přesvědčit abychom popojeli na lepší pláž, která je nedaleko, ale oni nemohli, protože tady museli plavčíkovat. Když jsme se dotazovali jak se dostaneme domů, tak nám kluci řekli, že prý nás skvělý organizátor pan E nevyzvedne, a že máme jet ojekem. Tím bylo vše dokonáno, klukům jsme dali polovinu toho co jim prý slíbil pan E za čtyři hodiny a nutně naštvaní jsme se vrátili ankotem do hotelu, rozhodnuti nedat panu E ani rupii. Vlastně jsme neměli ani sílu ani náladu se s ním bavit. Protože bylo teprve poledne, odhlásili jsme se z hotelu a posunuli stopem o jednu vesnici dále nedaleko pláže, kde jsme se byli den předtím projít. Také v této vesnici mají horké prameny. Ještě pěkně rozlobení jsme se rozhodli ubytovat se u pramenů. Dva kilometry do děsného krpálu od vesnice k pramenům ušli pěšky. Bohužel ubytování u pramenů nevypadalo vůbec dobře a bylo na místní poměry velice drahé. A tak jsme nakonec po dlouhém a strastiplném rozhodování zalezli jen do horkých pramenů. Přestože přímo z okolo tekoucí řeky stříkali horké gejzíry,  které byli zdarma, připlatili jsme si dva a půl tisíce za bazén, protože řeka nebyla jinak teplá. Ale nějak jsme se nemohli pořádně uvolnit. Po nevydařeném surfování a tak, jsme ještěnevěděli kde vlastně přenocujeme. Večer jsme opět ušli zpět ty dva kilometry do vesnice a zpátky další kilometr k moři než jsme našli nějaké útočiště. Docela nás překvapilo, že tu nebylo žádné ubytování, když o vesnici vedle byl každý druhý barák penzion. Po zavrhnutí kempingu zdarma (!) jsme nakonec skončili v ještě dražším ubytování než posledně, ale alespoň s milou společností a na pláži. V penzionu bydlel několik týdnů jeden Angličan, který zde byl surfovat, a tak jsme si alespoň po dlouhé době pěkně popovídali.
Druhý den ráno jsme se opět poflakovali po pláži, trochu vykoupali a před obědem jsme chtěli zkusit půjčit surf a surfovat tentokrát na pláži kde byli pro nás dostatečné vlny. Ale co čert nechtěl, nikde tu surf vhodný pro začátečníky nepůjčovali. Byli jsme moc zklamaní a netušili co se zbytkem dne, protože táhnout se o vesnici vedle a zpět se surfem se nám opravdu nechtělo. Nakonec jsme si alespoň od plavčíkům půjčili bodybordy a párkrát se pěkně svezli na vlnách několik dalších desítek metrů až na pláž.
Další den jsme opustili myšlenku stopování do národního parku Taman Jaya podél pobřeží a zvolili zdánlivě jistější cestu autobusy okolo. Ale to jsme netušili jaká to bude cesta. Nejdříve jsme odmítli auto, co by nás jen o trošku dráž než autobus hodilo do Jakarty a jeli ankotem na autobus. Autobusák si samozřejmě řekl předražené jízdné, a tak jsme pešky zkusili ujít kousek za město a stopovat. To nakonec nevyšlo a my skončili v autobusu na město Bogor (předměstí Jakarty) již s rozumnějším jizdným. Po pěti hodinách jsme byli na místě a hledali autobus do Lebuanu odkud jsme chtěli další den dokončit naší cestu do národního parku. Ačkoliv jsme se ptali a ujišťovali, kterým autobusem máme jet a je co nejpřímější, samozřejmě nás skoro vecpali do špatného, který jel obrovskou obklikou. To jsme zjistili až když jsme byli pěkný kousek na cestě. Byli jsme pořádně naštvaní, protože nás do toho autobusu vedomě vmanipulovali ačkoli samozřejmě jel mnohem příměší spoj. A tak jsme nakone alespoň Jakartou projeli, i když jsme se jí snažili za každou cenu vyhnout. Po dlouhé debatě jsme autobusákovi zaplatili jen polovinu jízdného a horečně celé čtyři hodiny hledali řešení další cesty. Nakonec nám moc pomohli dva couchsurfeři, které jsme na rychlo kontaktovali a poradili nám jak jet dál. Dokonce jsme se domluvili s jedním z nich, že se u něj po návštěvě parku zastavíme.  Dokonce i spolucestující, když pochopili jak nás podvedli se nad námi slitovali a věnovali nám dort...
Tím ale celá lapálie neskončila. Ve městě Serak kde jsme vystoupili a chytali další autobus do Lebuanu nám lidé ochotně řekli, že lístek stojí dvacet pět tisíc. Ještě jsme se optali zda nám dají batohy do kufru, ale poslali nás s nimi nahoru. My netušeje nic zlého jsme nastoupili a konečně se těšili, že jsou někde poctiví. Ale to jsme se velice spletli. Když došlo na placení tak vyberčí řekl, že musíme platit dvojnásobek, protože batohy zabírají sedadla v poloprázdném autobuse. Už nutně unavení a naštvaní jsme si je nacpali na klín, což už bylo prý v pořádku ale rozhodně ne pohodlné. O to víc nás překvapilo, že nám vrátil o dvacet tisíc méně. Po dalších dotazech proč jsme se dozvěděli, že to je za batohy a můžeme být rádi že nechce plnou cenu. Jeden pán co uměl obstojně anglicky nás začal bránit, protože nikdo samozřejmě za batohy nic navíc neplatí, ale nic nezmohl. Když vystupoval tak nám naivně zdědil, že jim to vysvětlil a peníze nám určitě vrátí. Personál autobusu se s námi odmítala bavit a my rozmrzelí a protestně zavalení batohy jeli k cíli. Nakonec jsme ještě díky jednomu ojekáři, který myslel že na nás vydělá vystoupili o dva kilometry dříve než jsme chtěli, ale alespoň jsme vybojovali naše peníze zpět. Euforie z vítězství nám dlouho nevydržela, začala prudký déšť a nejbližší ubytování bylo děsně daleko. Byli jsme tu na pospas ojekářům, kteří nás samozřejmě za nesmyslné ceny chtěli někam odvézt. Padla i myšlenka přespání v modlitebně, jak navrhl nějaký pán, ale to ojekáři nedovolili. Nakonec se nám podařilo odejít a za pár metrů stopnout auto, které nás odvezlo do snad nejlacinějšího hotelu v Labuanu, který byl také náležitě ošklivý.  My jsme však šťastně padli do postele a snažili se rychle usnout, protože další den jsme museli brzy vstávat. Ráno jsme strávili nakupováním jídla na výlet do Ujong Kulong. Něco před osmou už jsme dostopovali na místní autobusové nádraží a zjišťovali který minibus jede do vesnice Taman Jaya, vstupní brány do parku. Lidé okolo nás ujistili, že touto dobou by měl určitě jet a stačí jen čekat. My se rozhodli jít čekat na nedalekou křižovatku, a krátit si čas stopováním. Ale než jsme došli na vhodné místo přimotal se k nám velice dobře anglicky mluvící chlapík a dal se s námi do řeči. Prý že Čechy zná, že nějaký pár u něj před časem bydlel, jak moc jim pomohl, že je náš přítel a rád by pomohl i nám. Jen tak jsme ho vyzkoušeli dotazem kolik že to má stát autobus do Taman Jaya. Docela nás ohromil informací, že prý sedmdesát tisíc. No moc velký přítel to nebyl, protože několik lidí před ním nám řeklo cenu mezi padesáti až šedesáti tisíci. Když jsme mu řekli, že to je nějak moc bránil se, že před několika dny stoupla cena benzínu. My samozřejmě věděli, že to je také lež. Pokusili jsme se ho taktně zbavit, což se nepovedlo. Za chvilku už nám stavěl minibus a jal se nám "domlouvat" cenu. Ta samozřejmě byla oněch sedmdesát tisíc, ale že prý se o ní můžeme pobavit ještě sami. Tak nastoupila Bára se svojí znalostí indonéštiny a celkem hravě dostala cenu na čtyřicet tisíc.  V klidu jsme naložili batohy a nastoupili. Bohužel klid nám nezůstal dlouho, protože následující hodinu a půl jsme přistáli o několik metrů dál a mezi tím odjel jiný minibus naším směrem. Bohužel jsme měli už usmlouvanou cenu a naložené batohy na střeše,takže změnit vozidlo nebylo moc možné. Pěkně jsme si nadávali na rádoby přítele a na to, že jsme to čekání mohli prostopovat a nejspíše už jet k cíli. Minibus jedoucí za námi se dá stopnout vždy. Ani když jsme se konečně rozjeli, moc se to nezlepšilo. V každé vesnici cestou jsme strašně nadlouho stáli a sháněli cestující do vozu. A tak nám cesta asi sto kilometrů zabrala více než pět hodin. Ale je pravda, že posledních třicet kilometrů se silnice změnila v hodně špatnou polní cestu.
Do Taman Jaya jsme dorazili něco po třetí odpoledne a rozhodli jsme se ubytovat. Výběr nebyl moc velký. V podstatě byla jen jedna možnost za sto padesát tisíc se snídaní. Potom co jsme zjistili, že jde jen o matrace na zemi bez postelí jsme zatlačili cenu alespoň na sto dvacet. Další co bylo potřeba udělat bylo získat povolení na vstup do parku. Zde jsme trošku narazili, protože přestože jsme měli informaci, že průvodce není potřeba, nechtěl nám zřízenec parku povolení dát dokud si neseženeme průvodce. Po dalším jednání jsme alespoň usmlouvali, že nám na třídenní trek vlastně stačí jen jedno jednodenní povolení za stopadesát tisíc na osobu. Malinko rozmrzelí jsme tedy šli shánět průvodce, kterého jsme vůbec nechtěli.
Získat průvodce nebyl žádný problém, jen se nám vůbec nelíbilo že vše měl pod palcem mistr Umur. Vlastnil ubytování, místní minimálně dva obchůdky a kdykoli jsme se s někým začali bavit o průvodci, řekl že by nás třeba i mohl vést, ale musíme zajít za panem Umurem a domluvil se přes něj. Pojali jsme vážné podezření, že v tom povinném průvodci má prsty on. Po diskusi s ním jsme zajistili, že by nám sehnal průvodce za přijatelných sto padesát tisíc, a že jídlo si musíme zakoupit u něj v obchůdku. Po tom co jsme mu sdělili, že jídlo už máme tak nám naštvaně řekl, že mu musíme zaplatit sto tisíc na jídlo pro průvodce. To se nám nechtělo. Otázku průvodce jsme nechali otevřenou a šli se navečeřet. Po krásném západu slunce jsme se ještě dali do řeči s jedním Umurovým zaměstnancem a ten nám slíbil, že nám pošle kamaráda, co by nás mohl vést. Za nějakou chvíli odrazil docela sympatický chlapík jménem Voto. Sice skoro stoprocentně také patřil pod pana Umura, ale alespoň jsme nemuseli s ním bavit. Nakonec jsme po kontrole našeho jídla dohodli, že něco málo dokoupíme a mělo by stačit pro tři lidi. Také jsme domluvili, že by jsme mohli jít na čtyři dny, snad ty povolení nějak ukecáme.
Druhý den ráno jsem s Votem šel na nákup a Bára pro povolení. Bohužel s povolením za lepší cenu to na čtyři dny neklaplo a tak jsme ještě v rychlosti přeplánovali náš výlet na tři dny a vyrazili.
Nejdříve po cestách rýžovými poli a pak konečně džunglí. Cestou jsem potkali několik zaměstnanců parku jak uklízí pláž a několik místních kteří, prý byli na nedaleké hoře se modlit, samozřejmě bez průvodce a tipnul bych i bez povolení. To nás ještě více tvrdilo v tom, že průvodce je jen cesta jak tahat další peníze z turistů. Také cesta rozhodně nebyla složitá a prakticky se nedalo ztratit. Alespoň jsme cestou viděli jedno podivné zvíře, něco mezi jezevcem, psem a medvědem na krátkých nohách. Pak ještě varana a několik veverek. Z posledních nosorožců jávských jsem viděli jen několik poměrně čerstvých stop a bláto na stromech. Voto nám povídal jak nějaký zbohatlík kempoval v parku celý měsíc aby je viděl. My jsme si řekli, že mít na to nebylo by špatné si na ně počkat, přeci jen zbývá jich na světě posledních čtyřicet šest kusů právě v tomto parku, už ze stop vypadali velice impozantně. Odpoledne jsme se utábořili na několik kilometrů dlouhé pláži. Protože náš průvodce Voto se ujal vaření mohli jsme se jít nerušeně koupat v moři, i když kvůli velkým vlnám to nebylo úplně jednoduché. Při koupeli jsme vymysleli jak vylepšit náš narychlo udělaný plán cesty. Vzpomněl jsem si, že v mapách jsou malované tři cesty zpět do vesnice. Jedna co jsem přišli, druhá co se máme vracet a třetí trošku oklikou přes kopec. Tak jsme si usmysleli, že zítřek, který jsme původně chtěli věnovat výletu na lehko kousek dál převážně po pláži, věnujeme započetí cesty přes kopec a za dva dny dojít do vesnice touto cestou. Po koupeli jsme nový plán představili Votovi. Potom co jsme mu to vysvětlili nápadně zesmutněl a zamlkl. Sice souhlasil, ale dost zdráhavě. Po dalším hovoru s ním z něj vypadlo, že ten trek je těžší, málo chozený a možná poškozený. Po dalším zdlouhavém dotazování z něj vypadalo, že vlastně tuhle cestu nikdy nešel a nezná ji, ale jestli chceme nějak to snad půjde. Začali jsme být trošku nervózní, a tak jsme se dohodli, že to zkusíme projít s tím, že cestou je základna strážců parku, kterých se můžeme zeptat na stav cesty a kudy přesně jít. Také, že se zkusíme zeptat strážců co tábořili hned vedle a vybírali fotopasti na sledování nosorožců. Tak nějak jsme pochopili, že vlastně sebou nemáme průvodce, který to tu zná jak svý boty a dokáže posoudit co jde a co ne, ale spíše sluhu, který ač nerad poslechne přání "pána" a vyrazí kam se mu rozkáže. Po večeři jsme se šli projít po okolní džungli a nachytali pár nočních zvířat. Když jsme se vrátili našli jsme Vota v živém rozhovoru se strážci parku z vedlejšího tábořiště. Po chvilce nám řekl, že delší trasa co jsme vymysleli není schůdná. Nevím nakolik to byla pravda, ale nakonec jsme ustoupili a vrátili se k původnímu plánu se zítra poflakovat po pláží a vrátit se kratší cestou.
Ráno bylo nehezky, vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Přesto jsme po snídani nechali Vota hlídat tábor a samy se šli několik kilometrů projít po pláži. Naštěstí jsme nezmokli, ale nic závratného to nebylo, kromě nálezu zbytků kostry velryby. Dalsi jsme si čaj, přečkali slejvák vyrazili na kempoviště asi dvě hodiny zplátky. Cestou začalo trochu pršet, což dodalo džungli tajemný nádech, tak nějak jsem si deštné pralesy vždy představoval. Kousek před dnešním tábořištěm přestalo pršet a my prozkoumávali okolí stezky, nebylo kam pospíchat. Tak se podařilo Báře najít jednoho varana který byl tak zaujatý hrabáním v písku, že si nás nevšiml. Byl to jeden z těch větších, asi tak metr a půl dlouhý. Pěkně nás vyděsil když si nás všiml a vyrazili na zběsilý úprk. Do tábořiště u strážního domu rangerů jsme dorazili asi ve dvě dopoledne a my se rozhodli po obědě prozkoumat boční pěšinu do džungle. Podle Vota vedla asi dva kilometry k ne příliš hezkému pobřeží. Tak jsem si půjčil od Vota mačetu a vyrazili jsme. Pěšina vedla krásnou džunglí a byla málo používaná, takže jsem si pěkně užil prosekávání. Musel jsem uznat, že jestli alternativní cesta přes hory vypadá takhle nebo hůř mohla by být pěkná práce to projít. Pobřeží opravdu bylo nic moc, ale cesta za tu námahu stála. Kromě hezké džungle jsme viděli několik pěkných a přerostlých tříbarevných veverek. Večer po jídle jsme ještě jednou zkusili projít tou samou stezkou zahlédnout nějaké noční tvory, ale kromě jendoho ptáka jsme toho moc neviděli, jen odlesky očí v temnotě. Večer ještě proběhlo pěkné divadlo. Rangeri totiž zkontrolovali naše povolení. Divadlo protože jsme měli povolení jen s jedním datem a zřízenec nám řekl, že to bude bez problémů. Prý nás první den nikdo nebude kontrolovat a poslední prý je vlastně plané to z předchozího dne. A jak řekl tak se stalo. Rangeri co jsme potkali první den povolení vidět nechtěli a ti samí chlapíci druhý den zkotrolovali, zda máme papír na daný den, vědoucně pokývali hlavou a  dotázali se, nebo spíše konstatovali, zda zítra jdeme zpět. Vrátili nám daný papír zpět a všichni byli spokojení.
Ráno bylo krásně a my pod vedením Vota šli pěknou stezkou džunglí podél skalnatého pobřeží k dalšímu strážnímu domku kde se odpojovala cesta od pobřeží a zamířila zpět do vesnice. U domku jsme potkali jen nějakého místního blázna. Na Votovo doporučení jsme ho obešli širokým obloukem a svačinu jsme si dali až kus za ním v džungli. Džungle okolo byla moc hezká, obevili se velké stromy a byla plná zvuků. Voto byl očividně spokojený, že se de domů neštracháme přes kopce. Byl hovorný, my mu dávali lekce angličtiny a on nám ukazoval občas nějaký hmyz nebo šneka a říkal jaký zvuk vydává jaké zvíře. Také jsme dost dlouho pozorovali pár gibonů, kteří si hráli vysoko v korunách stromů. Voto se tvářil že máme celkem štěstí, protože se většinou neukážou nebo ryhle odskáčou mezi stromy pryč. My jsme zahlédli ještě i další o něco později, a pak ještě několik opic a hromadu pestrobarevných motýlů. Z lidí jsme potkali jen jednu polonahou, bláznivou paní, která odešla někam mimo cestu do džungle. Na závěr když už jsme byli za mohutným plotem, který má bránit nosorožcům chodit do polí u vesnice, onjevila Bára  největšího motýla/můru co jsme kdy viděli. Jenou křídlo bylo větší než dlaň. Na úplný závěr se nám ještě provedlo stoupnout náklaďák zpět do Taman Jaya a měli jsme jednou pocit velice vydařeného výletu.
Přenocovali jsme na stejném místě jako minule, jen v horším pokoji za stejnou cenu, protože byl pátek prodlouženého víkendu a ty lepší byli obsazené. Ráno jsme se nevázali na autobus a stopem se dostali mnohem rychleji do vesnice třicet kilometrů zpět do civilizace. Dál už nic nejezdilo, a tak jsme jeli autobusem a pak ankotem do Carity, vyhlášeného letoviska Jakarťanů a jednoho z výchozích míst na sopku Krakatau. Moc se nám zde nelíbilo, ale ryby na grilu byli skvělé a na chvilku se smočit v moři také nebylo špatné. Večer jsme poměrně jednoduše stopli auto co nás dovezlo do Cilegonu až na místo srazu s couchsurferem Bayu, který nám už mnoho pomohl cestou do Ujung Kulong. U něj jsme strávili následující den relaxací, praním, konzumací našeho oblíbeného martabaku a vůbec přípravami na další cestu. Bayu má moc příjemný dům, až jsme si říkali, že by nebyli špatné v něm strávit ještě nějaký den. Ale my jsme na sebe tvrdí a v pondělí brzy ráno vyrazili do Meraku na trajekt za dalšími dobrodružstvím, tentokrát na Sumatře