Ze Semerangu jsme vyrazili směrem na západ s cílem se dostat do malého města jménem Garut, v jehož okolí je mnoho zajímavých vulkánů. Zavrhli jsme cestu vlakem pro cenu a autobusem pro komplikovanost. Tak jsme nakonec ráno vyrazili stopovat. Na místo odkud se mělo dát stopovat to bylo asi pět kilometrů tak jsme začali nejdříve chytat městský autobus naším směrem. Naneštěstí jsem špatně porozuměl řidiči a místo autobusu na začátek dálnice jsme nastoupili do autobusu na autobusák, který je ještě pěkný kus před dálnicí. A tak se stalo, že jsme nakonec cestou na stop nastoupili do autobusu do Ciberonu, kam měl jet šest hodin. Autobus nás celkem svižně provezl městem a pak zastavil na malém terminálu a stál. Zdálo se, že už dál nepojede. Z lidí na terminálu jsme vydolovali, že dál se pojede asi za hodinu. Tak jsme opustili autobus (kupodivu nechtěli žádné peníze) a opět stopovali. Po půl hodině bezúspěšného stopování nám ujel původní autobus a my dál trčeli na místě. Zastavovali nám jen taxíky a jedna paní co byla ochotná nám dát na autobus, což jsme s díky odmítli. Asi po hodině marnosti nám ujel další autobus. Vzhledem k tomu, že už bylo poledne, tak jsme postupně šli zpět na zastávku a koupili lístky na autobus. Do Ciberonu jsme dorazili už za tmy a unavení šli spát do nejbližší předraženého a ošklivého hotelu.
Ráno jsme dlouze bojovali o cenu v autobusu dál, a i tak jsme měli pocit, že místní platí mnohem míň. Podle instrukcí našeho couchsurfera jsme přestoupil v Cileunie a do vesnice Leles jsme dorazili akorát na oběd. Na místě si nás vyzvedl náš couchsurfer Tutu a vyrazili jsme k němu domů na oběd. Ze začátku to bylo trošku rozpačité setkání, protože Tutu je v couchsurfingu nový a my byli jeho první hosté. To se naštěstí za pár chvil vytratilo a nakonec jsme si velice dobře rozuměli.
Ještě ten den nám naplánoval návštěvu místního chrámu, s plavbou na bambusovém voru a potom horké Chrám byl ve srovnání s chrámy co jsme viděli poměrně nezajímavý, ale aspoň jsme si pěkně popovídali s naším hostitelem. Ještě jsme v rychlosti navštívili Tutovu rodinu na vesnici, a už jsmě uháněli do horkých pramenů. To byl přesně ten relax co jsme potřebovali, i když sterilní prostředí koupaliště nám úplně nevyhovovalo.
Druhý den jsme si půjčili od Tuta motorku a vyrazili na nedaleký vulkan Papandaya. Cest ubíhala bez problémů, protože přeci jen už jsme měli dost zkušeností s motorkou a pak Tututova motorka byla skoro nová a vše běhalo hladce. Na nejbližším parkovišti u vulkánu proběhla už klasická diskuse o ceně vstupného. Ačkoliv nikde nebyla napsána ani čárka tak po nás chtěli sto tisíc rupií na osobu. Nakonec se to Báře podařilo stáhnout na sedmdesát, ale stejně jsme měli pocit podvedení. Samotný vulkán jsme si moc užili. Prošli jsme okolo různých fičáků, mrtvým lesem a vylezli strmou džunglí a křovím na jeden z vrcholů okolo kráteru. Sice z něj nebylo pro vegetaci a mraky nic vidět, ale za to jsme objevili jednu z cest jak přijít k vulkánu zadarmo a krásné kempoviště. Pravda cesta zadarmo by byl poctivý celodenní výlet a asi by nebyl dole nikdo kdo by hlídal motorku, ale přesto jsme zalitovali vymámených peněz u pokladny. Cestu zpátky dolů do kráteru jsme zvolili něco méně strmou, ale zato plnou mokré vegetace. Trošku utrmácení a mokří jsme došli k hlavní atrakci vulkánu. Jezeru, které vzniklo při erupci v roce 2012 a k hlavnímu fičáku ze kterého se za hrozivého hukotu hnala přehřátá pára. Děsivá a fascinující podívaná.
Zbytek odpoledne jsme věnovali hledání dalších horkých pramenů v oblasti a tamního kráteru. Nalezení místa nebylo nakonec tak složité jen nás znervozňovaly okolo se honící se bouřky. Celá akce nakonec nestála za to. Z kráteru je dnes geotermalní elektrárna a nechtěli nás tam pustit. V místě je ještě jeden kráter, ale ten je také v areálu elektrárny a tam by nás opustili, ale jen s jedním chlapíkem, který chtěl moc peněz za průvodcování. Ani místní lázně nás nijak neuchvátili a nakonec jsme zajeli do stejných lázní jako den předtím, protože z nich to bylo večer alespoň už jen kousek domů. Ale i tady jsme byli trošku zklamaní. Voda v bazénech byla o dost chladnější než den předtím a celý areál byl plný dětí, které povykovaly a pořád se s námi někdo chtěl bavit nebo fotit. Takže relaxace co jsme si plánovali se moc neděla. Nakonec jsme ještě hrozivě zmokli cestou domů.
Následující den jsme chtěli už jet dále, protože náš hostitel měl noční směnu a nemohl nás ubytovat další noc. Ale nakonec bylo vše úplně jinak. Tutu vymyslel, že další noc můžeme zůstat u jeho sestry na vesnici, kterou jsme včera navštívili, udělat si výlet do tradiční vesnice, která je nedaleko a ve středu, kdy bude mít volno si udělat s ním výlet na 100% přírodní horké prameny a kráter zvaný Telaga Bodas. Po chvilce zvažování jsme na tuto trošku komplikovanější variantu kývli. On nám Tutu vlastně nedával jinou možnost. Jednou to byl plán a basta.
Ráno jsme vstali brzy, Tutu nás odvezl k tetě, která nám půjčila ještě novější skútr s automatikou a my vyrazili krásným dnem na výlet. Nikam jsme nepospíchali, protože návštěva vesnice nebyla na celý den. A tak jsme často stavěli, fotili a obdivovali venkovskou krajinu. Cestou jsme objevili umělé jezero plné lotosů. Neodolali jsme a udělili si malou procházku v areálu u něj a nakonec si i půjčili kýčovité šlapadla a projeli se po jezeře. V ranním sluníčku a bez lidí to bylo prostě krásné místo. Po několika další zastávkách a kafi jsme dorazili do vesnice Kampung Naga. Odbyli jsme dotěrného průvodce a vyrazili po schodech dolů do historického vesnice kam se jinak než pešky dostat nedá. Velice mile nás překvapilo jak je to malebné místo, které opravdu vypadá přesvědčivě tradičně. Všude byli milí a usměvaví lidé a hlavně po dlouhé době nikdo po nás nechtěl peníze. Po velice příjemné návštěvě tradiční vesnice nám pořád zbývalo dost času na další místo. A tak jsme vyrazili na třicet kilometrů vzdalený kráter Gudung Galunggung. Cesta proběhla bez problémů, jen nás zase znervóznovali bouřky okolo nás. Jedné jsme se chytře vyhli zastávkou na oběd a další nás zázrakem minuly. Kráter Gudung Galunggung nás dost mile překvapil, vstupné bylo přijatelných 6500 Rupií a dokonce byl v ceně vstup do místních lázní. K samotnému kráteru se dá vyjet od brány na motorce. Jen posledních 150 výškových metrů se jde po strmém betonovém schodišti a stojí to za to. Kráter je moc hezký, jen sluníčko nám nepřálo. Přesto jsme si udělali asi hodinový výlet do kráteru a opustili ho přesně, když se přihnal mrak a vše zahalil do mlhy. Protože ještě zbývalo dost času na cestu domů, tak jsme navštívili i místní lázně. Teplota vody sice nebyla oslňující, ale na relaxaci nám bohatě stačila. A kdyby jsme si připlatili pouhých pět tisíc tak by jsme mohli mít soukromý bazének který vypadal o dost teplejší. Večer jsme před západem slunce vyrazili spokojeně domů.
Bohužel to nebyl konec celého výletu. Zrovna, když jsme si libovali že chvilku po setmění budeme doma a z motorky obdivovali zapadajícím sluncem osvětlenou krajinu Bára zjistila, že nemáme naší milou GPS. Musela špatně zavřít karabinu, která se zasekávala a GPS spadnout z motorky. Ke vší smůle byla cesta zpět jasná a dlouho jsme na ní nekoukali, a tak úsek kde se to mohlo stát byl alespoň deset kilometrů dlouhý. Rozmrzelý jsme se ji snažili v padající tmě najít, ale šance byla mizivá. Když už byla úplná tma vzdali jsme marné hledání a začínajícím deštěm vyrazili domů. Naštěstí se nám podařilo najít vesnici a dům, kde jsme měli nocovat. Utahaní jsme se dobouchali na Tutovu sestru, pokusili se jí vysvětlit, co nás tak zdrželo a vyčerpaní padli do postele.
Ráno jsme se stali středem pozornosti vesnice. Přicházeli lidé se na nás podívat a pokoušeli se s námi bavit indonésky nebo místním jazykem. Také jsme pózovali mnoha fotografům. Nakonec nás naštěstí vysvobodil Tutu a vyrazili jsme na výlet. Protože cesta k Telaga Bodas je velmi špatná, jeli jsme na motorkách. Opravdu byla to hodně špatná cesta. Až jsme si mysleli, že dorazíme na nějaké úplně zapomenuté místo. O to více nás překvapilo že na konci byla opět obrovská betonová brána a kasa, kde vybírali vstupné. Tutu to tu znal a tak ho kasa nepřekvapila, ale o to více ho překvapila cena pro turisty. Nakonec suveréně tvrdil, že jsme jeho bratr a sestra a vysmlouval nám jen dvojnásobnou cenu oproti místním (Původně to byl dvaceti násobek). Jinak Telaga Bodas určitě za návštěvu stojí. Jezero má čistě bílou barvu a přírodní horké prameny jsou prostě báječné. Koupáním jsme strávili asi dvě hodiny. Až na Tuta, který si zřejmě díky únavě po noční zapomněl plavky a celou dobu seděl na břehu. Cestou zpátky jsme ještě navštívili místní cihelny, které jsme viděli cestou nahoru. Museli jsme nejdříve Tuta vytroubit, abychom si zastavili alespoň na fotku a nakonec jsme tam strávili téměř hodinu. Jsme prostě příliš zvědaví. Bylo to jako exkurze do devatenáctého století, protože myslím, že v té době se dělali cihly úplně stejně. Tedy z hlíny se uplácali bloky, ty se usušili na slunci a ze suchých cihel se postavila obří pec naplněná dřevem. Pak se v peci topilo dva dni a celých pět dní pec chladla než se vypálená pec mohla rozebrat a cihly prodat. Alespoň pro mne to byla velice zajímavá návštěva. Jen je škoda, že jsme nejeli ještě okolo nějaké vápenky, protože letmo z autobusu vypadali přesně jako ty, co jsou u nás prohlášeny za historické památky.
Po vcelku vydařené návštěvě Garutu jsme přemýšleli, kam pokračovat dál. Cítili jsme se unavení a tak jsme se rozhodli vyrazit někam na pláž k moři. Naše volba padla na městečko Cimaja. Podle našeho průvodce by zde měl být kousek pěkného pobřeží a surfovací pláže.
Cestu jsme započali stopováním. Vybavili jsme se velkou cedulkou "numpang", což v indonéštině znamená stopování. Ta měla odradit provozovatele placené dopravy, protože jinak neustále někdo zastavoval a chtěl nás svést za větší či menší obnos (spíše ten větší). Ale netušili jsme jaké pozdvižení to vyvolá. Různou placenou přepravu to odradilo, ale poněkud to přitahovalo ostatní lidi na ulici, které to většinou rozesmálo. Přesto nám nějak nikdo nezastavoval. Nakonec se u nás objevil policista, který když pochopil o co nám jde nám začal pomáhat. Vzhledem ke svojí uniformě byl v zastavování mnohem úspěšnější, a tak jsme asi za dvě minuty seděli v autě do města Bandung.
V městké dopravě už stopování nemělo smysl, a tak jsme nastoupili do Ankotu (místní minibusy) a nechali se dovést na silnici po které jezdí autobusy naším směrem. V očekávání tradičního odpoledního deště jsme nastoupili do prvního autobusu, který jel kolem. Pár minut potom opravdu přišel "hudžan" jak se patří. Autobus jsme ale nevybrali nejlépe, protože nás vyložil ve městě Cianjur a my museli počkat na autobus do Sukabumi, který přijel ze stejného místa jako my. Cestovat bez toho přestupu by samozřejmě bylo nejen pohodlnější, ale i lacinější. V Sukabumi nastala potíž. Autobus naším směrem nebyl problém najít, ale cena, kterou chtěl řidič byla přemrštěná. Po urputném smlouvání se nám ji podařilo snížit na přijatelnou částku a ještě nás ujistili, že se pojede až do Cimaji přímo. Většina autobusu totiž končí ve městě asi deset kilometrů před Cimajou. My jsme uvěřili a nastoupili. Cesta to byla pekelná, většinu času jsme stáli a snažili se nabrat další pasažéry, přestože už jsme byli plní až až. Necelých devadesát kilometrů jsme jeli asi pět hodin. To nás nesmírně rozčilovalo, protože jsme se těšili na romantický západ slunce někde na pláži. Aspoň jsme se utěšovali, že už dnes nebudeme muset přestupovat. Ale to jsme se silně spletli, autobus totiž zastavil ve městě deset kilometrů před Cimajou, a že prý dál musíme ankotem nebo ojekem (motocyklovým taxi). My jsme byli silně rozladění, protože vyšší cenu jsme platili právě v domnění, že jedeme až do cíle. Chvíli jsme se hádali a bojovali s obsluhou autobusu, že chceme zpět část peněz, nebo odvést až do cíle, ale jen se nám vysmáli. Padlo pár velice sprostých slov v několika jazycích a nakonec jsme to vzdali. Naštvaní, smutní a s pocitem okradených jsme vyrazili hledat dopravu dál. To nebyl problém, až zase na tu cenu. Automaticky jsme (teď velmi hrubě) odmítli ojeky a hledali ankot. Naštěstí hned asi druhý byl ochoten přistoupit na podle nás správnou cenu a asi hodinu po setmění jsme byli na místě. Notně unavení jsme se ubytovali v trošku dražším, ale pohodlně vypadajícím hotelu.
Ještě večer jsme se dali do řeči s místními surfaři, kteří se seděli ve společenské místnosti a došli jsme k závěru, že by jsme to také chtěli zkusit. Začali jsme vyjednávat o ceně, ale nakonec jsem to nechali na další den, protože jsme byli moc unavení a rozhodně zítra jsme jít surfovat nechtěli.
Další den jsme tak nějak prolenošili. Ráno si přispali a zbytek dopoledne jsme se šli koupat do moře. Pak jsme ušli asi dva až tři kilometry po pláži k místnímu skalnatému pobřeží. Mohlo to být krásné pobřeží, ale dnes je celý skalnatý mis zastavěný "budovami" a hlavně stánky s občerstvením a vším možným. V nedaleké restauraci jsme si dali rybu na grilu a o něco později jsme si dali kafíčko v jednom ze stánků na oné zastavěné skále s docela pěkným výhledem. Cestou zpátky jsme se ještě vykoupali, a pak spěchali nejkratší cestou zpět, protože se hnala hrozivá bouře. Bohužel nejkratší cesta byla nakonec zkomplikovaná jedním brodem přes řeku. Do hotelu jsem už skoro doběhli v začínajícím dešti a hned jak jsme překročili práh tak spadlo nebe na zem, jak je v tropických bouřích zvykem. Večer jsme ještě dojednali instruktora na zítřejší surfování a šli spát.
Ráno jsme byli připraveni v půl osmé a čekali na našeho instruktora. Vše vypadalo moc dobře, měli jsme mít každý svého instruktora na minimálně čtyři hodiny, pan E docela dobře mluvil anglicky a dušoval se, že i jeho kamarád se domluví podobně. Svítilo krásně sluníčko a my se docela těšili. První zádrhel nastal hned když přišlo na transport se serfy na pláž. Dohodli jsme se, že doprava je v ceně, ale pan E chtěl abychom zaplatili taxi. To jsme odmítli a naštěstí se za chviličku objevil kamarád s autem, kterým nás tam odvezl. Na pláži vše proběhlo děsně rychle a úplně jinak než mělo být. Pan E s kamarádem rychle složili prkna z auta, předali nás dvěma plavčíkům a odjeli, než jsme stihli vzpamatovat. Kluci záchranáři byli moc milí, ale anglicky rozhodně nemluvili. Celou teorii zkrátili do asi dvou minut pantomimy na souši, jak že se to má člověk na prkno postavit a šli jsme do vody. Ještě ke všemu nás pan E vzal na pláž, kde nebyli vlny ani jako na středozemním moři. Tak jsme trochu trénovali pádlování, občas když šla trošku větší vlna tak jsme se pokusili na ní svézt. I kluci říkali, že vlny jsou úplně nanic. A tak jsme naše snažení asi po dvou hodinách ukončili. Zkusili jsme ještě kluky přesvědčit abychom popojeli na lepší pláž, která je nedaleko, ale oni nemohli, protože tady museli plavčíkovat. Když jsme se dotazovali jak se dostaneme domů, tak nám kluci řekli, že prý nás skvělý organizátor pan E nevyzvedne, a že máme jet ojekem. Tím bylo vše dokonáno, klukům jsme dali polovinu toho co jim prý slíbil pan E za čtyři hodiny a nutně naštvaní jsme se vrátili ankotem do hotelu, rozhodnuti nedat panu E ani rupii. Vlastně jsme neměli ani sílu ani náladu se s ním bavit. Protože bylo teprve poledne, odhlásili jsme se z hotelu a posunuli stopem o jednu vesnici dále nedaleko pláže, kde jsme se byli den předtím projít. Také v této vesnici mají horké prameny. Ještě pěkně rozlobení jsme se rozhodli ubytovat se u pramenů. Dva kilometry do děsného krpálu od vesnice k pramenům ušli pěšky. Bohužel ubytování u pramenů nevypadalo vůbec dobře a bylo na místní poměry velice drahé. A tak jsme nakonec po dlouhém a strastiplném rozhodování zalezli jen do horkých pramenů. Přestože přímo z okolo tekoucí řeky stříkali horké gejzíry, které byli zdarma, připlatili jsme si dva a půl tisíce za bazén, protože řeka nebyla jinak teplá. Ale nějak jsme se nemohli pořádně uvolnit. Po nevydařeném surfování a tak, jsme ještěnevěděli kde vlastně přenocujeme. Večer jsme opět ušli zpět ty dva kilometry do vesnice a zpátky další kilometr k moři než jsme našli nějaké útočiště. Docela nás překvapilo, že tu nebylo žádné ubytování, když o vesnici vedle byl každý druhý barák penzion. Po zavrhnutí kempingu zdarma (!) jsme nakonec skončili v ještě dražším ubytování než posledně, ale alespoň s milou společností a na pláži. V penzionu bydlel několik týdnů jeden Angličan, který zde byl surfovat, a tak jsme si alespoň po dlouhé době pěkně popovídali.
Druhý den ráno jsme se opět poflakovali po pláži, trochu vykoupali a před obědem jsme chtěli zkusit půjčit surf a surfovat tentokrát na pláži kde byli pro nás dostatečné vlny. Ale co čert nechtěl, nikde tu surf vhodný pro začátečníky nepůjčovali. Byli jsme moc zklamaní a netušili co se zbytkem dne, protože táhnout se o vesnici vedle a zpět se surfem se nám opravdu nechtělo. Nakonec jsme si alespoň od plavčíkům půjčili bodybordy a párkrát se pěkně svezli na vlnách několik dalších desítek metrů až na pláž.
Další den jsme opustili myšlenku stopování do národního parku Taman Jaya podél pobřeží a zvolili zdánlivě jistější cestu autobusy okolo. Ale to jsme netušili jaká to bude cesta. Nejdříve jsme odmítli auto, co by nás jen o trošku dráž než autobus hodilo do Jakarty a jeli ankotem na autobus. Autobusák si samozřejmě řekl předražené jízdné, a tak jsme pešky zkusili ujít kousek za město a stopovat. To nakonec nevyšlo a my skončili v autobusu na město Bogor (předměstí Jakarty) již s rozumnějším jizdným. Po pěti hodinách jsme byli na místě a hledali autobus do Lebuanu odkud jsme chtěli další den dokončit naší cestu do národního parku. Ačkoliv jsme se ptali a ujišťovali, kterým autobusem máme jet a je co nejpřímější, samozřejmě nás skoro vecpali do špatného, který jel obrovskou obklikou. To jsme zjistili až když jsme byli pěkný kousek na cestě. Byli jsme pořádně naštvaní, protože nás do toho autobusu vedomě vmanipulovali ačkoli samozřejmě jel mnohem příměší spoj. A tak jsme nakone alespoň Jakartou projeli, i když jsme se jí snažili za každou cenu vyhnout. Po dlouhé debatě jsme autobusákovi zaplatili jen polovinu jízdného a horečně celé čtyři hodiny hledali řešení další cesty. Nakonec nám moc pomohli dva couchsurfeři, které jsme na rychlo kontaktovali a poradili nám jak jet dál. Dokonce jsme se domluvili s jedním z nich, že se u něj po návštěvě parku zastavíme. Dokonce i spolucestující, když pochopili jak nás podvedli se nad námi slitovali a věnovali nám dort...
Tím ale celá lapálie neskončila. Ve městě Serak kde jsme vystoupili a chytali další autobus do Lebuanu nám lidé ochotně řekli, že lístek stojí dvacet pět tisíc. Ještě jsme se optali zda nám dají batohy do kufru, ale poslali nás s nimi nahoru. My netušeje nic zlého jsme nastoupili a konečně se těšili, že jsou někde poctiví. Ale to jsme se velice spletli. Když došlo na placení tak vyberčí řekl, že musíme platit dvojnásobek, protože batohy zabírají sedadla v poloprázdném autobuse. Už nutně unavení a naštvaní jsme si je nacpali na klín, což už bylo prý v pořádku ale rozhodně ne pohodlné. O to víc nás překvapilo, že nám vrátil o dvacet tisíc méně. Po dalších dotazech proč jsme se dozvěděli, že to je za batohy a můžeme být rádi že nechce plnou cenu. Jeden pán co uměl obstojně anglicky nás začal bránit, protože nikdo samozřejmě za batohy nic navíc neplatí, ale nic nezmohl. Když vystupoval tak nám naivně zdědil, že jim to vysvětlil a peníze nám určitě vrátí. Personál autobusu se s námi odmítala bavit a my rozmrzelí a protestně zavalení batohy jeli k cíli. Nakonec jsme ještě díky jednomu ojekáři, který myslel že na nás vydělá vystoupili o dva kilometry dříve než jsme chtěli, ale alespoň jsme vybojovali naše peníze zpět. Euforie z vítězství nám dlouho nevydržela, začala prudký déšť a nejbližší ubytování bylo děsně daleko. Byli jsme tu na pospas ojekářům, kteří nás samozřejmě za nesmyslné ceny chtěli někam odvézt. Padla i myšlenka přespání v modlitebně, jak navrhl nějaký pán, ale to ojekáři nedovolili. Nakonec se nám podařilo odejít a za pár metrů stopnout auto, které nás odvezlo do snad nejlacinějšího hotelu v Labuanu, který byl také náležitě ošklivý. My jsme však šťastně padli do postele a snažili se rychle usnout, protože další den jsme museli brzy vstávat. Ráno jsme strávili nakupováním jídla na výlet do Ujong Kulong. Něco před osmou už jsme dostopovali na místní autobusové nádraží a zjišťovali který minibus jede do vesnice Taman Jaya, vstupní brány do parku. Lidé okolo nás ujistili, že touto dobou by měl určitě jet a stačí jen čekat. My se rozhodli jít čekat na nedalekou křižovatku, a krátit si čas stopováním. Ale než jsme došli na vhodné místo přimotal se k nám velice dobře anglicky mluvící chlapík a dal se s námi do řeči. Prý že Čechy zná, že nějaký pár u něj před časem bydlel, jak moc jim pomohl, že je náš přítel a rád by pomohl i nám. Jen tak jsme ho vyzkoušeli dotazem kolik že to má stát autobus do Taman Jaya. Docela nás ohromil informací, že prý sedmdesát tisíc. No moc velký přítel to nebyl, protože několik lidí před ním nám řeklo cenu mezi padesáti až šedesáti tisíci. Když jsme mu řekli, že to je nějak moc bránil se, že před několika dny stoupla cena benzínu. My samozřejmě věděli, že to je také lež. Pokusili jsme se ho taktně zbavit, což se nepovedlo. Za chvilku už nám stavěl minibus a jal se nám "domlouvat" cenu. Ta samozřejmě byla oněch sedmdesát tisíc, ale že prý se o ní můžeme pobavit ještě sami. Tak nastoupila Bára se svojí znalostí indonéštiny a celkem hravě dostala cenu na čtyřicet tisíc. V klidu jsme naložili batohy a nastoupili. Bohužel klid nám nezůstal dlouho, protože následující hodinu a půl jsme přistáli o několik metrů dál a mezi tím odjel jiný minibus naším směrem. Bohužel jsme měli už usmlouvanou cenu a naložené batohy na střeše,takže změnit vozidlo nebylo moc možné. Pěkně jsme si nadávali na rádoby přítele a na to, že jsme to čekání mohli prostopovat a nejspíše už jet k cíli. Minibus jedoucí za námi se dá stopnout vždy. Ani když jsme se konečně rozjeli, moc se to nezlepšilo. V každé vesnici cestou jsme strašně nadlouho stáli a sháněli cestující do vozu. A tak nám cesta asi sto kilometrů zabrala více než pět hodin. Ale je pravda, že posledních třicet kilometrů se silnice změnila v hodně špatnou polní cestu.
Do Taman Jaya jsme dorazili něco po třetí odpoledne a rozhodli jsme se ubytovat. Výběr nebyl moc velký. V podstatě byla jen jedna možnost za sto padesát tisíc se snídaní. Potom co jsme zjistili, že jde jen o matrace na zemi bez postelí jsme zatlačili cenu alespoň na sto dvacet. Další co bylo potřeba udělat bylo získat povolení na vstup do parku. Zde jsme trošku narazili, protože přestože jsme měli informaci, že průvodce není potřeba, nechtěl nám zřízenec parku povolení dát dokud si neseženeme průvodce. Po dalším jednání jsme alespoň usmlouvali, že nám na třídenní trek vlastně stačí jen jedno jednodenní povolení za stopadesát tisíc na osobu. Malinko rozmrzelí jsme tedy šli shánět průvodce, kterého jsme vůbec nechtěli.
Získat průvodce nebyl žádný problém, jen se nám vůbec nelíbilo že vše měl pod palcem mistr Umur. Vlastnil ubytování, místní minimálně dva obchůdky a kdykoli jsme se s někým začali bavit o průvodci, řekl že by nás třeba i mohl vést, ale musíme zajít za panem Umurem a domluvil se přes něj. Pojali jsme vážné podezření, že v tom povinném průvodci má prsty on. Po diskusi s ním jsme zajistili, že by nám sehnal průvodce za přijatelných sto padesát tisíc, a že jídlo si musíme zakoupit u něj v obchůdku. Po tom co jsme mu sdělili, že jídlo už máme tak nám naštvaně řekl, že mu musíme zaplatit sto tisíc na jídlo pro průvodce. To se nám nechtělo. Otázku průvodce jsme nechali otevřenou a šli se navečeřet. Po krásném západu slunce jsme se ještě dali do řeči s jedním Umurovým zaměstnancem a ten nám slíbil, že nám pošle kamaráda, co by nás mohl vést. Za nějakou chvíli odrazil docela sympatický chlapík jménem Voto. Sice skoro stoprocentně také patřil pod pana Umura, ale alespoň jsme nemuseli s ním bavit. Nakonec jsme po kontrole našeho jídla dohodli, že něco málo dokoupíme a mělo by stačit pro tři lidi. Také jsme domluvili, že by jsme mohli jít na čtyři dny, snad ty povolení nějak ukecáme.
Druhý den ráno jsem s Votem šel na nákup a Bára pro povolení. Bohužel s povolením za lepší cenu to na čtyři dny neklaplo a tak jsme ještě v rychlosti přeplánovali náš výlet na tři dny a vyrazili.
Nejdříve po cestách rýžovými poli a pak konečně džunglí. Cestou jsem potkali několik zaměstnanců parku jak uklízí pláž a několik místních kteří, prý byli na nedaleké hoře se modlit, samozřejmě bez průvodce a tipnul bych i bez povolení. To nás ještě více tvrdilo v tom, že průvodce je jen cesta jak tahat další peníze z turistů. Také cesta rozhodně nebyla složitá a prakticky se nedalo ztratit. Alespoň jsme cestou viděli jedno podivné zvíře, něco mezi jezevcem, psem a medvědem na krátkých nohách. Pak ještě varana a několik veverek. Z posledních nosorožců jávských jsem viděli jen několik poměrně čerstvých stop a bláto na stromech. Voto nám povídal jak nějaký zbohatlík kempoval v parku celý měsíc aby je viděl. My jsme si řekli, že mít na to nebylo by špatné si na ně počkat, přeci jen zbývá jich na světě posledních čtyřicet šest kusů právě v tomto parku, už ze stop vypadali velice impozantně. Odpoledne jsme se utábořili na několik kilometrů dlouhé pláži. Protože náš průvodce Voto se ujal vaření mohli jsme se jít nerušeně koupat v moři, i když kvůli velkým vlnám to nebylo úplně jednoduché. Při koupeli jsme vymysleli jak vylepšit náš narychlo udělaný plán cesty. Vzpomněl jsem si, že v mapách jsou malované tři cesty zpět do vesnice. Jedna co jsem přišli, druhá co se máme vracet a třetí trošku oklikou přes kopec. Tak jsme si usmysleli, že zítřek, který jsme původně chtěli věnovat výletu na lehko kousek dál převážně po pláži, věnujeme započetí cesty přes kopec a za dva dny dojít do vesnice touto cestou. Po koupeli jsme nový plán představili Votovi. Potom co jsme mu to vysvětlili nápadně zesmutněl a zamlkl. Sice souhlasil, ale dost zdráhavě. Po dalším hovoru s ním z něj vypadlo, že ten trek je těžší, málo chozený a možná poškozený. Po dalším zdlouhavém dotazování z něj vypadalo, že vlastně tuhle cestu nikdy nešel a nezná ji, ale jestli chceme nějak to snad půjde. Začali jsme být trošku nervózní, a tak jsme se dohodli, že to zkusíme projít s tím, že cestou je základna strážců parku, kterých se můžeme zeptat na stav cesty a kudy přesně jít. Také, že se zkusíme zeptat strážců co tábořili hned vedle a vybírali fotopasti na sledování nosorožců. Tak nějak jsme pochopili, že vlastně sebou nemáme průvodce, který to tu zná jak svý boty a dokáže posoudit co jde a co ne, ale spíše sluhu, který ač nerad poslechne přání "pána" a vyrazí kam se mu rozkáže. Po večeři jsme se šli projít po okolní džungli a nachytali pár nočních zvířat. Když jsme se vrátili našli jsme Vota v živém rozhovoru se strážci parku z vedlejšího tábořiště. Po chvilce nám řekl, že delší trasa co jsme vymysleli není schůdná. Nevím nakolik to byla pravda, ale nakonec jsme ustoupili a vrátili se k původnímu plánu se zítra poflakovat po pláží a vrátit se kratší cestou.
Ráno bylo nehezky, vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Přesto jsme po snídani nechali Vota hlídat tábor a samy se šli několik kilometrů projít po pláži. Naštěstí jsme nezmokli, ale nic závratného to nebylo, kromě nálezu zbytků kostry velryby. Dalsi jsme si čaj, přečkali slejvák vyrazili na kempoviště asi dvě hodiny zplátky. Cestou začalo trochu pršet, což dodalo džungli tajemný nádech, tak nějak jsem si deštné pralesy vždy představoval. Kousek před dnešním tábořištěm přestalo pršet a my prozkoumávali okolí stezky, nebylo kam pospíchat. Tak se podařilo Báře najít jednoho varana který byl tak zaujatý hrabáním v písku, že si nás nevšiml. Byl to jeden z těch větších, asi tak metr a půl dlouhý. Pěkně nás vyděsil když si nás všiml a vyrazili na zběsilý úprk. Do tábořiště u strážního domu rangerů jsme dorazili asi ve dvě dopoledne a my se rozhodli po obědě prozkoumat boční pěšinu do džungle. Podle Vota vedla asi dva kilometry k ne příliš hezkému pobřeží. Tak jsem si půjčil od Vota mačetu a vyrazili jsme. Pěšina vedla krásnou džunglí a byla málo používaná, takže jsem si pěkně užil prosekávání. Musel jsem uznat, že jestli alternativní cesta přes hory vypadá takhle nebo hůř mohla by být pěkná práce to projít. Pobřeží opravdu bylo nic moc, ale cesta za tu námahu stála. Kromě hezké džungle jsme viděli několik pěkných a přerostlých tříbarevných veverek. Večer po jídle jsme ještě jednou zkusili projít tou samou stezkou zahlédnout nějaké noční tvory, ale kromě jendoho ptáka jsme toho moc neviděli, jen odlesky očí v temnotě. Večer ještě proběhlo pěkné divadlo. Rangeri totiž zkontrolovali naše povolení. Divadlo protože jsme měli povolení jen s jedním datem a zřízenec nám řekl, že to bude bez problémů. Prý nás první den nikdo nebude kontrolovat a poslední prý je vlastně plané to z předchozího dne. A jak řekl tak se stalo. Rangeri co jsme potkali první den povolení vidět nechtěli a ti samí chlapíci druhý den zkotrolovali, zda máme papír na daný den, vědoucně pokývali hlavou a dotázali se, nebo spíše konstatovali, zda zítra jdeme zpět. Vrátili nám daný papír zpět a všichni byli spokojení.
Ráno bylo krásně a my pod vedením Vota šli pěknou stezkou džunglí podél skalnatého pobřeží k dalšímu strážnímu domku kde se odpojovala cesta od pobřeží a zamířila zpět do vesnice. U domku jsme potkali jen nějakého místního blázna. Na Votovo doporučení jsme ho obešli širokým obloukem a svačinu jsme si dali až kus za ním v džungli. Džungle okolo byla moc hezká, obevili se velké stromy a byla plná zvuků. Voto byl očividně spokojený, že se de domů neštracháme přes kopce. Byl hovorný, my mu dávali lekce angličtiny a on nám ukazoval občas nějaký hmyz nebo šneka a říkal jaký zvuk vydává jaké zvíře. Také jsme dost dlouho pozorovali pár gibonů, kteří si hráli vysoko v korunách stromů. Voto se tvářil že máme celkem štěstí, protože se většinou neukážou nebo ryhle odskáčou mezi stromy pryč. My jsme zahlédli ještě i další o něco později, a pak ještě několik opic a hromadu pestrobarevných motýlů. Z lidí jsme potkali jen jednu polonahou, bláznivou paní, která odešla někam mimo cestu do džungle. Na závěr když už jsme byli za mohutným plotem, který má bránit nosorožcům chodit do polí u vesnice, onjevila Bára největšího motýla/můru co jsme kdy viděli. Jenou křídlo bylo větší než dlaň. Na úplný závěr se nám ještě provedlo stoupnout náklaďák zpět do Taman Jaya a měli jsme jednou pocit velice vydařeného výletu.
Přenocovali jsme na stejném místě jako minule, jen v horším pokoji za stejnou cenu, protože byl pátek prodlouženého víkendu a ty lepší byli obsazené. Ráno jsme se nevázali na autobus a stopem se dostali mnohem rychleji do vesnice třicet kilometrů zpět do civilizace. Dál už nic nejezdilo, a tak jsme jeli autobusem a pak ankotem do Carity, vyhlášeného letoviska Jakarťanů a jednoho z výchozích míst na sopku Krakatau. Moc se nám zde nelíbilo, ale ryby na grilu byli skvělé a na chvilku se smočit v moři také nebylo špatné. Večer jsme poměrně jednoduše stopli auto co nás dovezlo do Cilegonu až na místo srazu s couchsurferem Bayu, který nám už mnoho pomohl cestou do Ujung Kulong. U něj jsme strávili následující den relaxací, praním, konzumací našeho oblíbeného martabaku a vůbec přípravami na další cestu. Bayu má moc příjemný dům, až jsme si říkali, že by nebyli špatné v něm strávit ještě nějaký den. Ale my jsme na sebe tvrdí a v pondělí brzy ráno vyrazili do Meraku na trajekt za dalšími dobrodružstvím, tentokrát na Sumatře
Žádné komentáře:
Okomentovat