14.4.-21.5.2015
Rajawali je taková dokonalá základna cestovatele v Bukittinggi. Majitelem je Němec jménem Ulrich, kterému Indonésie přirostla k srdci, nalezl zde svou manželku a na důchod se rozhodl tady žít. Jeho ubytování je jedno z nejlacinějších ve městě, ale hlavně je velice dobrým zdrojem informací o blízkém i dalekém okolí. Jeho koníčkem je tvorba map a s nadšením nám do telefonu nahrál podrobnou mapu okolí vlastní výroby. Právě u něj v pensionu Rajawali jsme strávili poslední týden našeho pobytu v Indonesii.
Prvním výletem který nám Ulrich naplánoval byla povinná návštěva právě kvetoucí Rafflesie. Rafflesia je velice podivuhodná rostlina, která vlastně nemá vlastní stonek, listy jako ostatní rostliny, ale parazituje na kořenech určité konkrétní rostliny. Ale co jí chybí na ostatních částech těla si vynahrazuje na květu. Rafflesia jejíž květ může dosahovat průměru přes jeden metr v průměru a může vážit přes deset kg je největším a nejtěžším květem v rostlinné říši a kvete jen několik dní. Je velice vzácná a šance ji spatřit kvést je poměrně malá. Rozhodně se vyplatí na ni hned vyrazit. A tak, jak nám Ulrich prozradil, že jedna nedaleko kvete, neváhali a hned druhý den za ní vyrazili. Ráno jsme si půjčili motorku a asi za půl hodiny byli ve vesnici, u které kde tato podivuhodná rostlina kvete. Ani jsme se nestihli rozkoukat a byl u nás chlapík, který nás tam za sto tisíc rupií chtěl dovést. O ceně jsme tentokráte moc nesmlouvali, a už jsme klopýtali džunglí k gigantickému květu. Myslím, že se vynaložený čas a prostředky rozhodně vyplatili. Vidět ji kvést v realitě je opravdu krásný zážitek, i když na živo vypadá trošku menší než na fotografiích. Námi spatřený květ měl v průměru něco mezi šedesáti a sedmdesáti centimetry. Když jsme se vynadívali na květ nemohli jsme minout místní kavárnu, která produkuje takzvanou "cibetkovou" kávu. Velice vzácná káva, která prochází trávicím traktem cibetek. Návštěvou kavárny jsme též šikovně unikli lehkému deštíky. Zbytek dne jsme věnovali projížďce po okolní krajině malými silničkami, návštěvě vyhlídky na kráterové jezero Maninjau. K němu jsme také sjeli a dali si romantický pozdní oběd na břehu jezera. Cestou zpátky jsme ještě před setměním prozkoumali kaňon nedaleko Bukittinggi.
Další den jsme se rozhodli věnovat výletu do Harau Valley. To je od Bukittinggi vzdálené asi hodinu a půl jízdy na motorce. Vyrazili jsme brzy ráno, aby jsme měli dostatek času na prohlídku samotného údolí. Údolí je hluboký kaňon proříznutý do vápencového podloží s několika vodopády které padají z vysokých stěn. Bohužel většina vodopádů je obklopena stánky a bazénky pod nimi jsou upravené na poměrně nevkusná koupaliště. My jsme po prohlídce vodopádů vyrazili po nenápadné pěšince do hlouby jednoho z bočních údolí a vůbec jsme tohoto nápadu nelitovali (alespoň ne většinu času - pozn. Bára). Výhledy byli sice často zakryté stromy, ale džungle byla plná zvuků (nejspíše Giboni), které se v úzkém údolí nesly mnohačetnou ozvěnou. Po chvilce se poměrně lehká cestička změnila ve šplhání po skalkách a kořenech, ale my pokračovali neohroženě dál. Když už jsme vylezli prakticky až na úroveň terénu cesta se rozdělila na dvě. Jedna vypadala, že by mohla vést k nedaleké silnici a druhá se slibně stáčela po druhé straně údolí. Tak jsme pokračovali průzkumem jakoby zpáteční cesty. Ta se o chvíli později opět rozdělovala. Jedna po několika stech metrech končila u mýtiny po vykáceném lese a krásného malého vodopádku s dokonalými jezírky na koupel. Druhá cesta byla označena významným křížkem. Nám to ale nedalo a prozkoumali jsme i druhou cestu, z které se vyklubala indonéská forma feraty. Stezka klesala strmým svahem dolů do údolí, někdy za pomoci dřevěných, termity sežraných žebříčků a občas s využitím pochybných lan. Neohroženě jsme slézali a sestupovali až jsme narazili na místo, kde bylo potřeba za pomoci několika nedůvěryhodně svázaných starých lan překonat kousek skoro kolmé stěnky na další nebezpečně vypadající žebřík. Vše bylo velice exponované, protože stěnka pod daným místem pokračovala minimálně ještě dvacet metrů kolmo dolů. Po zhodnocení kvality lana, hýbajícího se kořene, na které bylo uvázané a nejistého stavu žebříku, jsme se rozhodli otočit a vrátit stejnou cestou zpět. Byli jsme trošku smutní, protože jsme byli ani ne padesát metrů od cesty dole v údolí, ale přeci jen tady šlo už o život. Když jsme za více než hodinu došli zpět k motorce, pokračovali jsme dál v prohlídce údolí. Sice jsme původně mysleli, že uděláme ještě jeden pěší výlet, který nám popsali nějací Evropané co jsme zde potkali, ale nakonec jsme zhodnotili, že nestojí za to. Kromě asi kilometru se totiž daná cesta dala projet na motorce a my neměly dostatek času a trochu ani sil. Radši jsme si v klídku projeli zbytek údolí a kochali se krásně nasvícenými skalami klesajícím sluncem.
Úplně na závěr jsme zařadili návštěvu vodopádu Sarasah Tango. Nevím proč, ale Bára byla přesvědčená, že to je jedna z hlavních turistických atrakcí. K místu jsme dorazili kamenitou boční stezkou a byli jsme překvapeni, že ani hlavní silnice nevypadá o moc lépe. U vodopádu je vodní nádrž a hned nám bylo jasné že tohle asi nějaká velká turistická atrakce nebude. Vodopád z dálky vypadal nádherně, ale byl daleko za vodou. Místního pána jsme se vyptali jak, se k němu jde a vyrazili. Cestou jsme se jednou ztratili a i na správné cestě bylo plno záludných louží a bláta. Nakonec jsme náš pokus dojít k vodopádu posledních několik metrů vzdali, protože bylo potřeba přebrodit dravě tekoucí potok. I tak jsme měli co dělat dojet nějak rozumě do Bukittinggi, protože slunce neúprosně klesalo k obzoru. Cestu domů ještě zkomplikoval tradiční večerní déšť, kterému se prostě na motorce nedá uniknout. A tak jsme trochu prochladlí a mokří dorazili do Bukittingi dávno po setmění.
Další den ráno bylo pošmurné počasí. My plánovali jet výlet okolo nedaleké sopky Merapi a navštívit několik památek na jejím úpatí, ale vše nasvědčovalo tomu, že dnes zmokneme již ráno. Také Báře nebylo po včerejším zmoknutí zrovna nejlépe. Nakonec jsme po dlouhém rozhodování vyrazili, ale asi po pěti kilometrech, a potom co jsme natankovali plnou motorku benzínem, začalo opravdu pršet. Morálka upadla k bodu mrazu a výlet jsme vzdali. Potupně jsme se vrátili zpět do ubytování a zkusili vyjednat vrácení peněz za motorku, čemuž jsme moc nevěřili. O to větší překvapení bylo, že klučina co nám ji půjčoval nám kromě deseti tisíc peníze vrátil a slíbil, že nám tam nechá benzín na zítra. S tímto výsledkem jsme byli víc než spokojeni, ale překvapil nás podruhé, protože asi za deset minut přinesl i těch zbylých deset tisíc. To bylo asi poprvé v Indonesii, kdy někdo jednal takhle férově, když šlo o peníze. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním na terase nebo v pokoji (podle deště) a plánováním další cesty po Malajsii a Thajsku.
Druhý den ráno už bylo nádherně a my se pokusili dojet k megalitickému xylofonu, o kterém nám řekl Ulrich. Před cestou jsme ještě dostali podrobné instrukce a vyrazili. Naplánoval nám opravdu nádherný výlet okolní venkovskou krajinou po krásných zapadlých silničkách a nezpevněných cestách. Řidičsky bylo sice dosti náročné šplhat do prudkých svahů, projíždět blátem a "slaňovat" s motorkou kamenité cesty, ale moc jsme si to užívali a počasí bylo nádherné. Kromě hlavního cíle xylofonu jsme ještě navštívili pěkný vodopád, prohlídli si důmyslné vodní kolo z bambusu, které fungovalo jako čerpadlo na vodu a tradiční dům pro tento region. Kamenný xylofon sice nenaplnil naše očekávání, protože byl výrazně menší než jsme si ho představovali, ale bylo to zajímavé i tak a cesta byla krásná sama o sobě. Počasí nás zradilo až na zpáteční cestě kousek od hlavní silnice, kterou jsme chtěli použít na návrat. Přišla pěkná bouře a jsme asi hodinu seděli u kafe a čekali až přejde. Nakonec jsme kvůli času museli stejně vyrazit do lehkého mrholení.
Předposlední den v Bukittingi jsme tak nějak prolenošili. Ráno jsme měli domluvenou návštěvu místní zoo s jednou couchsurferkou Aissy, ale po přečtení referencí a diskuzi s jednou Němkou z penzionu jsme to zrušili. Dle všeho ta zoo je taková LDN, kde když nějaké zvíře chcípne, tak prostě v přírodě obstarají nové. To jsme nechtěli podporovat, a tak jsme dopoledne prolenošili a kolem oběda jsme vyrazili za Aissy do nedaleké vsi na Indonéskou svatbu. Svatba nebyla žádné překvapení, v podstatě probíhala podle stejného scénáře jako už jsme viděli v jinde v Malajsii a Indonésii. Šlo v podstatě jen o pozdravení novomanželů a jídlo, kterým nás pohostili. Asi za hodinu už jsme šli pryč. Alespoň jsme ochutnali nějaké další místní speciality a po návratu jsme si moc pěkně popovídali s naší hostitelkou. Bylo to moc pěkně strávené odpoledne a ani se nám nechtělo jet zpátky do města.
Poslední den jsme se chtěli přesouvat do města Padang odkud nám mělo následující den brzo ráno odlétat letadlo do Malajsie. Ale nakonec jsme vše přeplánovali, protože jsme zjistili, že by neměl být problém stihnout letadlo odvozem od jedné cestovky ráno přímo z Bukittinggi. Cena za dopravu byla vyšší, ale zase jsme nemuseli shánět ubytování a dopravu ve městě a získali tím ještě jeden celý den navíc.
Ten jsme věnovali odloženému výletu okolo Merapi. Ten se opět povedl většinu dne bylo nádherně a my si užívali jízdy a výhledů. Cestou jsme navštívili vyhlášenou pražírnu kávy, kde jsme koupili čtvrt kilový balík kávy za pár korun. Moc jsme litovali, že jí nemůžeme odvést více. Po několika kilometrech se nám to rozleželo a uháněli jsme zpět ještě pro jeden. Pak jsme ještě navštívili místní zámky. Jsou to sice repliky původních staveb místních vládců, originály bohužel už před staletími zhořely, ale i tak stojí za návštěvu. Cestou jsme ještě navštívili vesnici kde se dochovalo několik tradičních domů a pak jsme vyrazili domů po břehu jezera Singkarak. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale nakonec se nám nelíbili odpadky, které plavali u břehu i když jinak bylo jezero průzračně čisté. Na závěr výletu nás jako tradičně stihl déšť. Sice jsme ho zkusili opět přečkat u kafe, ale nakonec jsme byli časem opět donuceni vyrazit do mrholení. Zbytek cesty byl zábavný, protože nejen, že déšť samozřejmě zesílí, ale také předchozí liják zalil silnice vodou, a z některých bočních cesta se valili dravé potoky. Byl jsme moc rád, že jsme bili na hlavní silnici a tak se poměrně hluboká voda s motorkou po dobrém asfaltu překonávala docela snadno.
Po krátkém spánku jsme už ve čtvrt na pět stepovali před hotelem a očekávali auto, které tu mělo být v půl páté. Ulrich, který nám musel otevřít, nás ujišťoval že vše bude v pořádku a, že mnoho jeho hostů tuhle dopravu bez problémů využívá. On sám prý několikrát takhle jel na ranní letadlo. A tak jsme poměrně v klidu čekali. Když se ale blížila pátá hodina ráno začali jsme opět nervóznět. V půl šesté znérvózněl i Ulrich, a že jim prý zavolá. Naneštěstí obě čísla co nám paní z cestovky napsala na lístek nefungovali. My už silně nervózní jsme začali vyzvídat jaká je možnost taxíku. Cena kterou nám Ulrich zdělil nás vůbec nepotěšila, protože byla v podstatě stejná jako jedna letenka do Malajsie. Také nebylo jasné jestli se vůbec nějaké povede sehnat a zdali stihneme letadlo. Ale nadalo se nic dělat. Už jsme byli rozhodnutí to zkusit a Ulrich začal shánět nějaký vůz, když tu se objevilo auto, které přijelo pro nás. Všem se velice vyrazilo a my zběsilou jízdou vyrazili na letiště. Cestou jsme ještě zastavili u řidiče doma, nabrali jednoho pána a tankovali benzín, Nakonec jsme byli na letišti v sedm ráno. Let nám letěl v půl deváté a letiště v Padangu se ukázalo jako velice malé, takže všechno šlo rychle. Nakonec jsme poměrně beze stresu přebalili naše zavazadlo aby mělo jen dvacet kilo, protože jsme na tento let koupili jen jedno a obtěžkáni přebytečnými krámy prošli hladce všemi kontrolami k letadlu do čekárny. Zde jsme nakonec docela dlouho čekali až nám přistaví naše letadlo...
Další den jsme se rozhodli věnovat výletu do Harau Valley. To je od Bukittinggi vzdálené asi hodinu a půl jízdy na motorce. Vyrazili jsme brzy ráno, aby jsme měli dostatek času na prohlídku samotného údolí. Údolí je hluboký kaňon proříznutý do vápencového podloží s několika vodopády které padají z vysokých stěn. Bohužel většina vodopádů je obklopena stánky a bazénky pod nimi jsou upravené na poměrně nevkusná koupaliště. My jsme po prohlídce vodopádů vyrazili po nenápadné pěšince do hlouby jednoho z bočních údolí a vůbec jsme tohoto nápadu nelitovali (alespoň ne většinu času - pozn. Bára). Výhledy byli sice často zakryté stromy, ale džungle byla plná zvuků (nejspíše Giboni), které se v úzkém údolí nesly mnohačetnou ozvěnou. Po chvilce se poměrně lehká cestička změnila ve šplhání po skalkách a kořenech, ale my pokračovali neohroženě dál. Když už jsme vylezli prakticky až na úroveň terénu cesta se rozdělila na dvě. Jedna vypadala, že by mohla vést k nedaleké silnici a druhá se slibně stáčela po druhé straně údolí. Tak jsme pokračovali průzkumem jakoby zpáteční cesty. Ta se o chvíli později opět rozdělovala. Jedna po několika stech metrech končila u mýtiny po vykáceném lese a krásného malého vodopádku s dokonalými jezírky na koupel. Druhá cesta byla označena významným křížkem. Nám to ale nedalo a prozkoumali jsme i druhou cestu, z které se vyklubala indonéská forma feraty. Stezka klesala strmým svahem dolů do údolí, někdy za pomoci dřevěných, termity sežraných žebříčků a občas s využitím pochybných lan. Neohroženě jsme slézali a sestupovali až jsme narazili na místo, kde bylo potřeba za pomoci několika nedůvěryhodně svázaných starých lan překonat kousek skoro kolmé stěnky na další nebezpečně vypadající žebřík. Vše bylo velice exponované, protože stěnka pod daným místem pokračovala minimálně ještě dvacet metrů kolmo dolů. Po zhodnocení kvality lana, hýbajícího se kořene, na které bylo uvázané a nejistého stavu žebříku, jsme se rozhodli otočit a vrátit stejnou cestou zpět. Byli jsme trošku smutní, protože jsme byli ani ne padesát metrů od cesty dole v údolí, ale přeci jen tady šlo už o život. Když jsme za více než hodinu došli zpět k motorce, pokračovali jsme dál v prohlídce údolí. Sice jsme původně mysleli, že uděláme ještě jeden pěší výlet, který nám popsali nějací Evropané co jsme zde potkali, ale nakonec jsme zhodnotili, že nestojí za to. Kromě asi kilometru se totiž daná cesta dala projet na motorce a my neměly dostatek času a trochu ani sil. Radši jsme si v klídku projeli zbytek údolí a kochali se krásně nasvícenými skalami klesajícím sluncem.
Další den ráno bylo pošmurné počasí. My plánovali jet výlet okolo nedaleké sopky Merapi a navštívit několik památek na jejím úpatí, ale vše nasvědčovalo tomu, že dnes zmokneme již ráno. Také Báře nebylo po včerejším zmoknutí zrovna nejlépe. Nakonec jsme po dlouhém rozhodování vyrazili, ale asi po pěti kilometrech, a potom co jsme natankovali plnou motorku benzínem, začalo opravdu pršet. Morálka upadla k bodu mrazu a výlet jsme vzdali. Potupně jsme se vrátili zpět do ubytování a zkusili vyjednat vrácení peněz za motorku, čemuž jsme moc nevěřili. O to větší překvapení bylo, že klučina co nám ji půjčoval nám kromě deseti tisíc peníze vrátil a slíbil, že nám tam nechá benzín na zítra. S tímto výsledkem jsme byli víc než spokojeni, ale překvapil nás podruhé, protože asi za deset minut přinesl i těch zbylých deset tisíc. To bylo asi poprvé v Indonesii, kdy někdo jednal takhle férově, když šlo o peníze. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním na terase nebo v pokoji (podle deště) a plánováním další cesty po Malajsii a Thajsku.
Druhý den ráno už bylo nádherně a my se pokusili dojet k megalitickému xylofonu, o kterém nám řekl Ulrich. Před cestou jsme ještě dostali podrobné instrukce a vyrazili. Naplánoval nám opravdu nádherný výlet okolní venkovskou krajinou po krásných zapadlých silničkách a nezpevněných cestách. Řidičsky bylo sice dosti náročné šplhat do prudkých svahů, projíždět blátem a "slaňovat" s motorkou kamenité cesty, ale moc jsme si to užívali a počasí bylo nádherné. Kromě hlavního cíle xylofonu jsme ještě navštívili pěkný vodopád, prohlídli si důmyslné vodní kolo z bambusu, které fungovalo jako čerpadlo na vodu a tradiční dům pro tento region. Kamenný xylofon sice nenaplnil naše očekávání, protože byl výrazně menší než jsme si ho představovali, ale bylo to zajímavé i tak a cesta byla krásná sama o sobě. Počasí nás zradilo až na zpáteční cestě kousek od hlavní silnice, kterou jsme chtěli použít na návrat. Přišla pěkná bouře a jsme asi hodinu seděli u kafe a čekali až přejde. Nakonec jsme kvůli času museli stejně vyrazit do lehkého mrholení.
Předposlední den v Bukittingi jsme tak nějak prolenošili. Ráno jsme měli domluvenou návštěvu místní zoo s jednou couchsurferkou Aissy, ale po přečtení referencí a diskuzi s jednou Němkou z penzionu jsme to zrušili. Dle všeho ta zoo je taková LDN, kde když nějaké zvíře chcípne, tak prostě v přírodě obstarají nové. To jsme nechtěli podporovat, a tak jsme dopoledne prolenošili a kolem oběda jsme vyrazili za Aissy do nedaleké vsi na Indonéskou svatbu. Svatba nebyla žádné překvapení, v podstatě probíhala podle stejného scénáře jako už jsme viděli v jinde v Malajsii a Indonésii. Šlo v podstatě jen o pozdravení novomanželů a jídlo, kterým nás pohostili. Asi za hodinu už jsme šli pryč. Alespoň jsme ochutnali nějaké další místní speciality a po návratu jsme si moc pěkně popovídali s naší hostitelkou. Bylo to moc pěkně strávené odpoledne a ani se nám nechtělo jet zpátky do města.
Poslední den jsme se chtěli přesouvat do města Padang odkud nám mělo následující den brzo ráno odlétat letadlo do Malajsie. Ale nakonec jsme vše přeplánovali, protože jsme zjistili, že by neměl být problém stihnout letadlo odvozem od jedné cestovky ráno přímo z Bukittinggi. Cena za dopravu byla vyšší, ale zase jsme nemuseli shánět ubytování a dopravu ve městě a získali tím ještě jeden celý den navíc.
Po krátkém spánku jsme už ve čtvrt na pět stepovali před hotelem a očekávali auto, které tu mělo být v půl páté. Ulrich, který nám musel otevřít, nás ujišťoval že vše bude v pořádku a, že mnoho jeho hostů tuhle dopravu bez problémů využívá. On sám prý několikrát takhle jel na ranní letadlo. A tak jsme poměrně v klidu čekali. Když se ale blížila pátá hodina ráno začali jsme opět nervóznět. V půl šesté znérvózněl i Ulrich, a že jim prý zavolá. Naneštěstí obě čísla co nám paní z cestovky napsala na lístek nefungovali. My už silně nervózní jsme začali vyzvídat jaká je možnost taxíku. Cena kterou nám Ulrich zdělil nás vůbec nepotěšila, protože byla v podstatě stejná jako jedna letenka do Malajsie. Také nebylo jasné jestli se vůbec nějaké povede sehnat a zdali stihneme letadlo. Ale nadalo se nic dělat. Už jsme byli rozhodnutí to zkusit a Ulrich začal shánět nějaký vůz, když tu se objevilo auto, které přijelo pro nás. Všem se velice vyrazilo a my zběsilou jízdou vyrazili na letiště. Cestou jsme ještě zastavili u řidiče doma, nabrali jednoho pána a tankovali benzín, Nakonec jsme byli na letišti v sedm ráno. Let nám letěl v půl deváté a letiště v Padangu se ukázalo jako velice malé, takže všechno šlo rychle. Nakonec jsme poměrně beze stresu přebalili naše zavazadlo aby mělo jen dvacet kilo, protože jsme na tento let koupili jen jedno a obtěžkáni přebytečnými krámy prošli hladce všemi kontrolami k letadlu do čekárny. Zde jsme nakonec docela dlouho čekali až nám přistaví naše letadlo...
Žádné komentáře:
Okomentovat