Taman Negara aneb jak jsem potkal slony

21.4. – 25.4.2015

Lodičkou proti peřejím - Tahan River

Let do Kuala Lumpur proběhl hladce a na letišti jsme dostali všechny potřebné informace o našem postupu do Taman Negara. Plán byl jasný, nezdržovat se v Kuale Lumpur déle než je nezbytně nutné a rovnou vyrazit do města Jerantut. Na přesun z letiště na hlavní nádraží jsme si museli vyměnit ve směnárně na letišti za pěkně vydřidušský kurz. Nejlevnější autobus stojí překvapivých deset ryngitů, ale za hodinku vás dostane přímo na nádraží v centru města. Tam už mají kurzy velmi příznivé, tak jsme vyměnili všechny naše zbylé rupie a ještě nějaké dolary různých národností.
Do Jerantutu obvykle  jezdí vlak, který jede celý den, ale prý je to krásná cesta. V současnosti byla trasa stále neprůjezdná po ničivých záplavách z loňského roku a my neměli na výběr a museli vyrazit autobusem. Metrem jsme byli na terminálu Pekeliling za čtvrt hodinky. Bohužel informace z informací na letišti o odjezdech autobusu nebyly zcela přesné. Náš další autobus jel za hodinu a půl. Ověřili jsme si, že je nejlevnější (a jediný) a rovnou si koupili lístek za necelých dvacet ryngoušů. Podařilo se nám paní v kamrlíku ukecat, že si u ní můžeme nechat batohy a znemožnili jí tak téměř veškerý pohyb po místnosti. Přesto souhlasila a my vyrazili na lov něčeho na zub. Vstávali jsme ve tři a od rána neměli pořádně nic v žaludku. Objevili jsme příjemnou malajsko-indickou restauraci. Indický žvanec nám vskutku chutnal. Byla to obrovská změna po měsíci a půl indonéské kuchyně. Já si nejvíc pochutnala na špinavém banánu. Anglicky tomu říkají "dirty banana" a v malajštině překvapivě "dirty pisang". Jde o banán smažený v plackopalačince z neurčitého těsta a je to moooc velká pochoutka. 

Do Jerantutu nás autobus přivezl už chvíli po setmění a hned po výstupu z autobusu se nás zase ujal nějaký naháněč. Zadarmo nás prý odveze do nejlevnější hotelu Sri Emas - pokoj pro dva jen za patnáct ryngitů. Protože jsme o něm četli i v průvodci, rozhodli jsme se to zkusit. Vyjímečně to opravdu klaplo. Za odvoz nikdo nic nechtěl a ještě měli volné ty "extra" pokoje. Za těch patnáct ringitů to byla spíš komora na postel, ale byla čistá. V ceně byla wifina i pitná voda, takže opravdu nebylo na co si stěžovat. Snad jen, že vláčet batohy do třetího patra nebylo po tak dlouhém dni to nejpříjemnější. Bylo už po osmé a tak jsme urychleně vyrazili a jídlo a nakoupit nějaký proviant na plánovaný výlet v Taman Negara. Nejdříve jsme se nechali nachytat v dvouryngitovém obchodě, kde jsem nakoupili většinu našich zásob. Naštěstí nebyli dražší než jinde, jen ve většině případů nebyly ani levnější. K večeři jsme si dali mořské plody v restauraci nedaleko hotelu a mazali spát. Ráno jsme měli stihnout autobus v osm hodin do Kuala Tahan, která je hlavní turistické centrum parku.

Domrodé obyvatelstvo Asli - nedaleko Kuala Trengan

Autobus jel téměř na čas a lehce po deváté jsme už byli na místě. Nebyl to zrovna nejnovější mercedes, ale na asijské poměry vypadal celkem k světu. Přesto se v něm skupinka malajských turistů fotila, jako by to byla bůh ví jaká historická památka. Asi byli na venkově poprvé... Prvotní plán zněl jasně. Ubytovat se ve vesnici, projít si lanové mosty v korunách stromů (canopy walk) a krátkou vycházku na vrcholek Teresek a druhý den ráno vyrazit na tři dny do džungle. Jeden Francouz v Bukittingi nám vychvaloval průvodcovaný výlet, tak ho možná tentokrát zkusíme. Nejlevnější ubytování se nám však podařilo sehnat pouze za čtyřicet ryngitů v Durian Chalet, kousek stranou od hlavní vesnice. Po extra levném hotelu v Jerantutu nám to přišlo děsně moc a po více než hodině bloumání s batohama po rozpálené vesnici jsme se rozhodli, že budeme radši kempovat. V Sarawaku vždy měli kempoviště u ředitelství parku za pět ringitů na osobu. Protože ředitelství bylo na druhé straně řeky, kam se člověk mohl dostat jen lodičkou, chtěli jsme si nejprve domluvit tour na další den a zastavili se v jedné z kanceláří. Nakonec jsme usoudili, že za ty peníze je nesmysl podnikat takový výlet. Prvního půl dne strávíte hned za ředitelstvím na canopy walku a ještě se chodí děsně malé vzdálenosti se spoustou lidí, asi by nás to nebavilo. Vymyslíme si raději výlet sami. Na ředitelství jsme se museli přeplavit přes řeku. Kemp patřil k hotelu, kde za něj chtěli deset ringitů za osobu a  nechtěli nám tam uschovat věci na další výlet, ani abychom mohli vyrazit na jednu z pozorovatelen, kde se dá strávit noc. Na ten trek co chodí cestovky prý oficiálně nesmíme. Je to příliš náročné a mohli bychom se lehko ztratit ve spleti cestiček vytvořených domorodým obyvatelstvem kmene Asli, kteří stále kočují po území národního parku a mohou jej využívat jako k živobytí jako dřív. Takže jsme se zase museli přeplavit zpátky, abychom sehnali místo, kde nám schovají naše přebytečná kila. Jenže čas se krátil a už pomalu začínalo být pozdě kamkoli vyrážet.
Nakonec jsme se domluvili v jedné agentuře, že nás vezmou lodičkou dál po řece odkud normálně odvážejí turisty vracející se z oné "opravdové" džungle. Tak daleko jako oni jsme oficiálně jít nemohli, ale rozhodli jsme se tam alespoň nakouknout. V ceně za lodičku jsme navíc měli úschovu zavazadel (5RM za den/tašku). Pak jsme se znovu přeplavili zpátky k ředitelství, abychom si zakoupili potřebné permity na přenocování. Dilema jestli opravdu tou lodičkou chceme jet bylo veliké a Lukáš byl tak rozčilený z neustálého hrkání tam a sem po vesnici a přes řeku až ve vzteku roztrhal klobouk a vůbec s ním nebyla řeč. Nakonec jsem tedy musela rozhodnout za nás. Zamluvila jsem nám dvě noci na pozorovatelně Bubuk Kumbang, kam se nejdále smí bez průvodce a jednu noc na Lata Berkoh aniž bych o tom moc věděla. Lodička nás nakonec ve tři vyzvedla a my byli příjemně překvapeni. Stále se nám zdála za třicet ringitů na osobu docela drahá, ale umění s jakým lodivod tlačil loď proti peřejím nám přišla obdivuhodná. Když jsme vystoupili na břeh pozdravilo nás pár rangerů, kteří se povalovali na břehu. Rozhodně nechtěli nic kontrolovat a jen žertovali ať pozdravujeme tygry. Již v dobré náladě, jsem řekla, že jim určitě dáme pusu. Klidně bych jim to i slíbila, protože všude píšou, že šance vidět velké savce v tomto parku je minimální. Je příliš veliký a místa, kde se často vyskytují turisté samozřejmě zvířata nemají důvod navštěvovat.

Sotva jsme jim zmizeli z dohledu ztratili jsme se, přestože jsme byli v místě turistům oficiálně přístupném. Pustili jsme stezkou podél řeky a dorazili až do nějaké Asli vesničky. Místní na naše otázky jestli jsme správně nebo ne nereagovali a vlastně dělali jako bychom tam vůbec nebyli. Asi čekali na platící turisty, tak je nějací chudáci nezajímali. Vida jak jsou přívětiví, jsme se příliš nerozhlíželi a vrátili se zpátky na osudnou křižovatku. Cestou jsme potkávali lidi další domorodce poznamenané menší i větší mírou civilizace. Nicméně nikdo neprojevil ani nejmenší zájem o jakoukoli interakci, a tak jsme si je jen zvědavě prohlíželi. Podobali se spíš lidem z Vanuatu než etnickým Malajcům. Když už jsme byli asi kilometr na správné cestě, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla svou turistickou hůl na půl cestě z přístavu do vesnice, kde jsme fotili nějaké ptactvo. Musela jsem se tedy vrátit. Začínalo se připozdívat a my bychom už rádi byli na místě. Hůl byla naštěstí na svém místě a já byla za dvacet minut zpátky u Lukáše. Cestou jsme ještě zahlídli podezřelé útvary na cestě, o kterých se mi Lukáš snažil namluvit, že jsou to sloní bobky. Já si spíš myslela, že by mohlo jít o kořeny nějakých kytek, co rostou nahoře v korunách stromů. Na Bubuk Kumbang jsme dorazili jen těsně před setměním. Oproti očekávání, že na místě nenajdeme ani nohu, už tam byli tři lidé. Vcelku hlučeli, tak jsme ani nedoufali, že by mohla nějaká zvěř přijít. Vodu jsme nabrali z jediné louže, kterou jsme našli, ale nevypadala příliš povzbudivě. Nádrž na dešťovou vodu byla prázdná a systém trubek, který jí měl přivádět dolů, evidentně také nefungoval. Alespoň, že jsme s sebou měli tablety a filtr na úpravu vody. Náš německý kolega byl prozíravější a nabral si vodu u ragerů v přístavu, kde ji berou přímo z pramene a nemá takovou podivnou barvu a šmak. Po rychlé večeři jsme několik hodin seděli a civěli na opuštěnou mýtinku, kde se za celou dobu nepohnulo ani stéblo trávy. Zábavná byla jen rybka, kterou se mi podařilo ulovit do lahve při nabíraní vody. 

Jediné zvíře na pozorovatelně

Ani ráno to nebylo lepší. Sbalili jsme se a na lehko vyrazili na onu zakázanou stezku. Byli jsme plni obav, abychom se neztratili, ale je to pohádka pro turisty. Stezka je vyšlapaná zcela jasně a jen člověk s opravdu špatným orientačním smyslem by se tu mohl ztratit. Jediné místo, kde bylo potřeba si dát trochu pozor bylo v okolí jeskyní, kde se často cestičky vyšlapávali do více směrů. Kousek za pozorovatelnou jsme našli relativně čistý potok a byli jsme docela rádi, že nemusíme dál pít z té močůvky. Džungle byla poměrně hezká a často se měnila. Potkali jsme jen jednu skupinu s průvodcem, který se nám výhrůžně ptal, kam jdeme. Po nevinné odpovědi, že se jen procházíme po okolí pozorovatelny a snažíme se vysledovat nějaká zvířata, se bez komentáře se svojí skupinou odšoural dál. Hodně jsme se kochali a nakonec jsme k našemu cíli jeskyní Gua Luas ani nedošli. Časový limit, který jsme si stanovili vypršel a my se ve dvě hodiny museli obrátit na cestu zpět. Ukázalo se, že to byl stejně trochu špatný timing. Už ve tři přišla šílená bouře. Snažili jsme se přečkat pod korunami stromů, ale ty dlouho nevydrželi a nemělo smysl pod nimi dál moknout. Bylo lepší moknout v pohybu. Cesta byla najednou děsně úmorná a nezábavná. Nikoho nepřekvapí, že pršet přestalo, až když už jsme byli téměř zpátky. Mokří skrz na skrz a čerstvě usušené pohorky se opět podobali rybníkům. Bohužel jsem ve svém baťůžku zapomněla i telefon, který jsme nedávno nechali na Filipínách opravit. Už se nevzpamatoval.
Tentokrát jsme měli pozorovatelnu jen sami pro sebe a okolo bylo o poznání živěji. Sice až na veverky a jeden zoborožčí stín jsme neviděli nic, ale bylo toho alespoň o hodně víc slyšet. Ráno už jsme vyrazili na těžko směrem na Lata Berkoh. Cesta se ukázala výrazně složitější. Jak na orientaci, tak i terénem. Už kousek za táborem nám cestu komplikovali polomy a stezka zdaleka nebyla tak vychozená. I džungle se nám líbila víc než na té trase s cestovkami. Nebýt tam ty jeskyně, vlastně by tam nemělo asi ani cenu chodit. Byli jsme opravdu hodně rádi, že jsme jim ty prachy nedali. Odbočka na Lata Berkoh z hlavního okruhu také stojí za procházku. Prochází se místem, kde džungle není tak hustá, ale je tam plno krásných a vysokých stromů, včetně "krále lesa", který by se téměř mohl měřit s velkými kauri z Nového Zélandu. Když se konečně přeleze přes hřeben stezka sestoupí až k překrásné řece, kterou je potřeba přebrodit. Brod je mělký, jen je třeba udržet balanc. Mě přeci jen vyvedla z rovnováhy turistická lodička, která přivezla turisty a za ní ještě další dvě. Celkem deset lidí. Měla jsem pocit, že jdeme konečně na opuštěné místo a oni sem jezdí turisti na odpolední dostaveníčka. Lata Berkoh jsou peřeje se sérií přírodních bazénků. Je tam supr koupačka a džungle na březích řeky je přímo fantastická. Zatímco jsme se koupali, turisté z lodiček zase naskákali zpátky a zmizeli směrem k civilizaci. Přesto jsme nezůstali sami. Pod velkým piknikovacím přístřeškem už jeden stan stál. Blížil se tradiční odpolední déšť a nebyl čas na falešné hrdinství. Romantika na břehu řeky nebude a radši se schováme k našim novým sousedům. Sotva jsme donesli batohy pod střechu, už lilo jako z konve. Naši noví ruští sousedé, tu už kempovali čtrnáct dní, ale teprve od nás se naučili chytat dešťovku, aby nemuseli pro podezřele zbarvenou vodu až do řeky. A to tam pršelo každý den!

Ráno jsme chvíli váhali jestli nepočkat na lodičku a nedomluvit si odvoz, ale nakonec jsme tu drahou variantu zavrhli a udělali jsme víc než dobře. Když jsme začali stoupat do svahů za řekou, objevili jsme zase sloní bobky nebo spíš veleboby (opravdu to byl trus a ne kytky). Vypadali docela čerstvě, možná dokonce z dnešní noci. Stopařsky jsme ozkoušeli teplotu. Na dotek zvenčí byli studené, ale bližšího zkoumání jsme se neodvážili. Chvíli jsme žertovali o noční návštěvě a pak jsme zaslechli šramot, přímo před námi. Zpozorněli jsme až jsme došli na čerstvou paseku a praskotu větví a hluku přibývalo. Rozdělili jsme se a tichounce se sunuli směrem po zvuku. Nakonec jsme se oba sešli jen několik metrů za zadkem jedné samice. Další s mládětem, byla dál po naší stezce, doprovázená jedním velkým samcem. Jiná dvě zvířata jsme viděli kousek dál ve svahu. Nevěřícně a s posvátnou úctou jsme tyto majestátní savce pozorovali několik minut jak se v klidu pásli na trnitých palmách, než si nás samice kousek od nás všimla. Udělala krok k nám, pak začala hlasitě troubit a dala se na ústup. Na ústup se bohužel nedal ten velký samec. Evidentně se rozhodl plnit svou otcovskou povinnost a postarat se o ochranu stáda. Vysupil se proti nám. Naštěstí jsem před samcem měli dostatečný náskok a měli dost času metelit zpátky dolů směrem k řece, kdyby se na náš otočila ta první samice, měli bychom opravdu co dělat. Naše štěstí bylo také, že samec se musel prodírat houštím, což mu stěžovalo postup a nebyl dostatečně vytrvalý. To bylo první varování. V jednu chvíli jsme si s ním stáli tváří v tvář a on se šinul přímo na nás. Teprve teď jsme si uvědomili jak jsme byli neopatrní, ale oni vypadali opravdu mírumilovně (!!), když jsme je objevili. Čekali jsme až nám stádo ustoupí dostatečně z cesty, ale rozčilené sloní bručení se ozývalo neustále příliš blízko. Sotva jsme se pokusili po cestě znovu projít, začal se zvuk nepříjemně přibližovat. Potřebovali ještě víc času. Asi po půl hodině, už se nám podařilo po cestě projít. Kousek dál za místem toho neuvěřitelného setkání, kdy už jsme si mysleli, že jsou všichni pryč se z křoví pět metrů přímo před námi vynořila další slonice s mládětem, o které jsme neměli ani tušení. Pak, že když je něco velké jako slon a stojí to přímo před vámi, tak si toho nemůžete nevšimnout. Jaký omyl. Samice naštěstí nebyla v útočné náladě, jen zatroubila a odklusala i s potomkem ke zbytku stáda. Pak už bylo opravdu po všem. Stále jsme však nemohli věřit našemu štěstí. Stačilo, aby se onen první den Kuala Tahan odehrálo o něco příjemněji nebo jinak a nikdy bychom ty slony nepotkali. Měli štěstí i s načasováním. Po deseti minutách jsme potkali na cestě dva Francouze, kteří byli velmi hluční. Kdyby se ke stádu dostali dřív, určitě by je vyplašili! Dnes už nám nic náladu zkazit nemohlo.

Dvojzoborožec nosorožčí (podle webu ZOO Praha)

Přidali jsme do kroku, abychom stihli výstup na vrcholek Teresek. Vyšel nám přesně na poledne. Šplhali jsme s plnou polní a potili se jako šílení. Naštěstí to bylo jen tři sta výškových metrů a výhledy z vrchu za to stáli. Cestou zpátky jsme si prošli canopy walk, který byl bohužel z poloviny zavřený, ale i tak si člověk uvědomí, jak jsou ty koruny stromů opravdu vysoko. Už skoro na hlavní turistické cestě jsme měli ještě příležitost vidět pár obrovských a majestátných ptáků hornbill (česky prý zoborožec) nedaleko nás ve větvích stromů. Když se vznesli s hlasitým šustěním křídel, člověk si teprve uvědomil, jak velcí ti ptáci musí být. Je div, že vůbec létají. Zpátky ve vesnici jsme byli už ve tři a rozhodli jsme se vrátit do Jeruntatu a do levného hotelu. Kdybychom to bývali plánovali od začátku, mohli jsme si přebytečnou bagáž nechat tam a vše by bylo výrazně jednodušší, ale třeba bychom neviděli ty slony... Autobus s Kuala Tahan do města jel až v sedm hodin. Přebalili jsme se, dali si oběd a ledový čaj a zbytek času trávili stopováním. Moc toho nejezdilo a většina lidí jen po vesnici, až nám po dvou hodinách jedna milá paní zastavila a vzala nás do Jerantutu. Získali jsme tak hodinu náskok oproti veřejnému autobusu. V hotelu Sri Aman opět měli volno. Zbývalo už jen nakoupit zásoby pro naší další destinaci, dát si mořské plody a jít se konečně pořádně vyspat. Naším zítřejším cílem byli ostrovy Perethians.