Zastávka na "Zastávkových" ostrovech (Perhentians Islands)

25.- 31.4.2015

Perhentians Islands, znamenají opravdu zastávku. Dříve neobydlené ostrovy sloužili jako "zastávka" pro obchodníky převážející zboží mezi Singapurem, Malajsií a Bangkokem. My se jednou málem nechali zmást a mysleli si, že z Benty tam jede přímý autobus, protože jsme na ukazatelích viděli napsáno Perhetians Bus. Takže pozor, byla to jen obyčejná zastávka lokálních busíků!

Stopujeme v Gua Musang

Z Jeruntatu do Kualy Tahan, hlavního přístavu pro tyto ostrovy, se dostanete nejjednodušeji turistickým autobusem za sto padesát ringitů. Cestovka vás vezme přímo do přístavu Kuala Tahan a zajistí i lístky na loď. Dáte si ráno v klidu snídani, v deset se vyráží a kolem páté už se můžete válet na pláži. Nám přesto přišlo, že si žádají příliš. Rádi poznáme místní lidi na stopu a místo klidné snídaně v devět hodin, jsme již  se svítáním (kolem šesté) vyrazili na silnici. Byla sobota a provoz byl téměř nulový. Jako vždy se přeci jen opět našel někdo, kdo (si) nás vzal. Konečně jsem měla možnost poznat, jak málo je ta indonéština odlišná od malajštiny. Když umíte tak málo jako já, tak si rozdílu skoro ani nevšimnete. Prvních třicet kilometrů jsme příjemně prodiskutovali, pak následovala tradiční pauza na sváču.  Na dalších dvacet kilometrů nás přesadili k nějakému kamarádovi. Ten už kolem nás projížděl v Jerantutu a nevzal nás, ale teď na doporučení to šlo. Tenhle pán byl mnohem méně hovorný, ale alespoň jsme byli v pohybu. Bohužel místo, kde nás vyložil byla opuštěná křižovatka uprostřed ničeho. Tady už nejelo opravdu téměř nic. Když už náhodou někdo profrčel okolo, neunavoval se zajímat se o to, co tam ti dva otrapové dělají. Po opravdu dlouhé době se nad námi smiloval starší pár, který nás vzal do nejbližšího města Benta na hlavním tahu Kota Bharu - KL. Přestože jsem se na začátku významně ptala, jestli je to v pořádku, že pojedeme zadarmo, chtěli po nás přeci jen peníze. To se nám moc nelíbilo. Když jsem jim ostentativně ukázala svoje roztrhané kraťasy a děravou kapsu opravdu pochopili, že z nás nic nedostanou.

Konečně jsme byli v Bentě. Prvních šedesát kilometrů nám trvalo čtyři a půl hodiny. Jestli to takhle půjde dál, budeme rádi, že se na místo dostaneme zítra. Málem jsme navíc skončili na autobusové zastávce, ale naštěstí jsme je stihli zarazit hned za tou správnou křižovatkou. Tady to šlo docela rychle a opět přišlo k užitku ono užitečné slovíčko "numpang". Mladá rodinka nás málem neměla kam nacpat, ale přesto jsme se vměstnali do jejich malého autíčka. Tahle etapa byla jen necelých dvacet kilometrů do Kuala Lipis. Odtud jsme po pár krocích chytli opravdu zvláštní stop. Nemuslimský pár, který se zrovna léčil ze včerejší kocoviny. Když jsme zastavili na oběd, my se cpali jak nezavření, zatímco naši hostitelé sotva pojedli. O to veseleji se opřeli do whisky s ledem, kterou si s sebou přivezli jako lahvičku poslední záchrany. Jasně, včetně řidiče, ten pil vlastně nejvíc. Pán byl stavbyvedoucí na novém projektu dálnice, která ještě nebyla otevřená, ale my už jsme se po ní projeli. Pak nás vzal ještě na jeden projekt, který měl do dokončení opravdu hodně daleko. Strávili jsme tam neuvěřitelně času a naši přiopilí společníci přestávali být zábavní. Nejdřív to vypadalo na rychlou kontrolu pracovníků, ale zdrželi jsme se tam přes hodinu. Sice nám sliboval, jak nás potom odveze ještě pěkný kus, ale asi mu stoupla whisky moc do hlavy a vyhodil nás jen kousek za odbočkou, kde jsme sjížděli z hlavní. Ani tam jsme dlouho nestáli a už si to frčeli v autě s nějakým starším pánem a dvěma mladíky, z nichž nikdo neuměl anglicky. Bylo kolem druhé hodiny, když nás vysadili v Gua Musang na silnici směrem na Jerteh. Docela nás mrzelo, že jsme děsně líní získávat si o tomto místě nějaké informace a zastavit se tu na jeden nebo dva dny. Všude okolo nás se tyčili vysoké vápencové útvary, které dávali tušit obrovské jeskyně. Určitě by to za zastávku stálo, kdyby člověk věděl co a jak.

Odpolední Coral Bay

Na silnici do Jertehu jsme se pěkně pekli, protože nikde nebyl žádný stín. Téměř hodinu trvalo než nás nabrala početná rodinka. Náš sen se vyplnil. Jedou až do Kuala Besut, takže tam opravdu dorazíme ještě ten samý den. V to už opravdu nikdo nedoufal. V běžně velkém autě plném bagáže z víkendu a našich batohů jsme se tísnili čtyři dospělí a čtyři děti, které seděli doopravdy všude možně. Vešli jsme se, ale evropským požadavkům na bezpečnost jízdy by to opravdu nevyhovovalo. Prý se pro nás několik kilometrů vrátili, teprve když se jim rozleželo o co nám jde. Nicméně byli toho názoru, že poslední loď na ostrov už určitě nestihneme. To nás nejdříve mrzelo, ale smířili jsme se s tím a našli si dokonce důvody, proč je to tak lepší. Nebudeme muset hledat složitě ubytování a ubytujeme se levně v Kuale Besut a ještě si dáme za rozumný peníz večeři, na ostrovech bude určitě draho. Naši dobrodinci nás nakonec přeci jen ještě cvičně vzali do přístavu a k překvapení všech jsme loď ještě stihli. Jenže se neodjíždělo hned, ale přes půl další hodiny čekalo na další pasažéry. Na ostrov Perenthians Kecil dorazili už za tmy. Oproti našim romantickým představám jsme dorazili do malé zátoky (Coral Bay) doslova zahlcené chatkami a pláž byla zasypaná kotvícími lodičkami. Při prvním testu ceny ubytování, jsme zjistili bohužel, že je o trošku dražší, než jsme si představovali. Jediné rozumné místo byl plácek u jedněch bungalovů Maja Chalets, kde bychom si mohli postavit stan. To bylo to poslední, na co jsme měli po několika dnech v džungli náladu. Rozhodli jsme se zkusit tedy druhou stranu ostrova, Long Beach. Stezka byla obsypaná bordelem a na pláži řvala hudba a vlastně se nám tam vůbec nelíbilo. Navíc ubytování za rozumnou cenu zdaleka neodpovídalo ani základním standardům. Tak jsme se přeci jen rozhodli vrátit se do Coral Bay a postavit si tam stan. Po více než hodině jsme byli zase zpátky tam, kde jsme začali. Cenu jsme usmlouvali na deset ringitů za stan a byl klid. Navíc jsme měli k dispozici "společenský" přístřešek, wifi a fajn spolubydlící. Což se druhý den ukázalo jako zásadní, protože nám celý dlouhý den propršelo. Pěkné uvítání si pro nás přichystali...

Nebojácný varan

Další den konečně přestalo pršet. Těšili jsme se na raní kafíčko na pláži a trochu té pohodičky. Místo toho se na mě vrhla paní manažerka, že si musíme přesunout stan, protože těm "platícím" zákazníkům kazíme výhled. Jen jsem se chtěla ujistit, jestli je to na tu jednu noc nutné a než jsem stihla doříct větu osočil se na mě jakýsi mladík, že když jsme takoví tak nebudeme platit deset ryngitů, ale dvacet. Jenže to už po nás stejně chtěli za následující noci. Když jsem je na to upozornila, tak se k němu přidal někdo další, že když se nechceme chovat slušně, ať teda vypadneme. Na to už se nedalo nic říct, bez snídaně jsme se balili a vyrazili znovu hledat ubytování. Byla sezona a bylo docela těžké najít něco ucházejícího za rozumnou cenu. Kolem poledního jsme se konečně znovu ubytovali, tentokrát na Long Beach/Rock Garden (53 RM za pokoj) a mohli si uvařit vytoužené kafíčko a místo snídaně rovnou oběd. Chvíli jsme uvažovali, že bychom si našli nějakou opuštěnou pláž a kempovali tam, ale odradil nás fakt,že jsme nevěděli, jak by to bylo s vodou.
Odpoledne jsme se konečně mohli vypravit na slibovanou koupačku, šnorchlování a válení na pláži. Čekala jsem davy turistů, ale ani na velmi oblíbené Romatic Beach, nás nebylo moc. Šnorchlování docela ušlo, ale pořád v nás ležel stín té ranní události, a tak jsme si nedokázali pořádně odpočinout a furt jsme museli přemýšlet proč nás odtamtud vlastně vyhodili. Náš smutek znásobil objev pramínku na jedné ze vzdálenějších pláží, který byl svedený do trubky, odkud se dala brát voda. Byl by to perfektní kemp a úplně zadarmo! My už jsme ale rozhodně neměli morál se znovu stěhovat, nakonec nám vlastně v novém ubytování nebylo tak špatně. Na pláži jsme zůstali až do západu slunce a čekání jsme si zpestřili pozorováním malého půlmetrového varana, který se nás vůbec nebál a jen tak se rachtal v tůňce mezi kameny. Západ slunce nebyl žádný zázrak, ale přesto to bylo docela pěkné. Ostrovy se nám zalíbili a rozhodli jsme se tam zůstat ještě o den déle. Večer jsme si uvařili nudle a docela strhaní z dopoledního handrkování zapadli do postelí. Nicméně jižní strana Long Beach se ukázala jako nevhodná, protože byli děsně slyšet diskotéky a hlučící lidé, kteří se z nich vraceli. Do toho jsme neměli moskytiéru, takže když byl chvíli klid, postarali se o nedostatek spánku zase komáři. Lukáš se tomu nějak vyhnul nebo ho to vůbec  netrápilo, takže se probudil ráno docela svěží a plný elánu. Zatímco já měla kruhy pod očima a myšlenka na další stěhování mi kazila náladu. Nakonec jsem se to rozhodli raději vydržet a užít si den nějak lépe. Vyrazili jsme na výlet do rybářské vesničky. Zřejmě jsme z Long Beach zvolili trochu špatnou stezku a šli jsme neupravovanou blátivou cestou plnou polomů. Když jsme se konečně dostali k vodě, byli všude skály a vlny. Přesto jsme tam vlezli a nakonec to bylo docela příjemné šnorchlování. Bohužel jsem se při výlezu zpátky pěkně pořezala a odřela, ale to už je riziko podnikání.

Coral Bay od Buterfly Chalets

Rybářská vesnička není příliš malebná, ale dá se tam docela dobře najíst a je tam o něco levněji než v Coral Bay nebo na Long Beach. Cesta z vesničky do Coral Bay už byl pěkný upravovaný chodníček, který míjel několik příjemných pláží na válečku. Já samozřejmě nikdy nevydržela jen tak ležet déle než tři minuty. Pokaždé jsem sáhla po šnorchlu a šla se podívat, jaký tam mají podmořský život. Když jsme došli na Coral Bay, domluvili jsme si v Yelow tation, která je široko daleko nejlevnější, šnorchlovací tour na další den. Zašnorchlujeme a poslední lodí se vydáme na pevninu. Nakonec jsme se ještě rozhodli zajít zase na Romatic Bay a počkat tam na západ slunce. Není divu, že jsme opět dorazili do ubytování pozdě a ztahaní jako koťata. Holt na ten odpočinek nějak nejsme dělaní.

Další den ráno jsme si zabalili baťůžky odhlásili se z hotelu a v deset jsme byli připravení na šnorchlovací výlet lodičkou. Původně jsme chtěli udělat jen půl den, ale nakonec celý den nevyšel příliš dráž a vracel se přesně tak, aby se stihla poslední loď ve čtyři, tak jsme se nechali ukecat. Skupina byla relativně malá, všichni vypadali docela sympaticky a sluníčko slibovalo parádní šnorchlovací den. Hned na první zastávce v Coral Garden jsme byli trošku zaskočeni počtem ostatních lodí, které zde kotvili, ale když člověk odplaval kousek dál, davy mu ani příliš nevadili. Sice mě neustále rozčilovalo, jak si všichni na korál stoupají a krmí ryby, ale když jsem jim říkala, že se to nesmí, jen se na mě usmáli jako bych byla malomyslná. Rozhodla jsem se radši si nekazit náladu a šla si po svých. Největší atrakcí pro mě byla téměr metrová ryba, která za společnosti dalších a menší cupovala na kousky jakýsi korál. Vydržela jsem ji sledovat téměř celou dobu, ale když jsem o ní řekl Lukášovi, tak už se mu ji najít nepodařilo.
Další zastávka byla u Shark Pointu, kde se nám opravdu podařilo objevit několik malých žraloků, ale vždycky byli příliš rychlí na nějakou bližší prohlídku. Jednoho jsme chvíli pronásledovali a zavedl nás k úžasnému podvodnímu útesu. Ani nevadilo, když se mu konečně podařilo uniknout našim zvědavým pohledům. Plavala jsem tam a zpátky jako blázen ve snaze zachytit dalšího žraloka, ale bez úspěchu. Dalšího jsem objevila až ve chvíli, kdy už na mě všichni z lodi zuřivě mávali ať už si konečně naskočím.
Poslední zastávka před obědem byla věnována Turtle Bay - Želví zátoce. Jedna kareta obrovská tam opravdu zrovna kotvila. To bohužel doslova, protože byla příliš hluboko na dně, aby si ji běžný šnorchlující smrtleník mohl blíže prohlídnout. Proto se naši průvodci rozhodli udělat nejdříve průzkum, jestli nenajdou ještě nějakou jinou. Jeden se chytil žebříku loďky a prozkoumával dno, blíže k pobřeží. Štěstí nám nepřálo a museli jsme se “spokojit” s tou jednou jedinou želvou v celé zátoce. 

Když jsem viděla ty davy, bylo mi to upřímně líto. Jednou za patnáct až třicet minut se chuděra prostě musí vynořit, aby se nadechla a musí chtě nechtě čelit těm hordám turistů, kteří si ji všichni chtějí prohlédnout. Lukáš ji stihl při prvním vynořením hned po tom co jsme skočili do vody. Já tou dobou měla úplně jiné starosti, protože mě kdosi v záchvatu boje o želvu kopl do hlavy, a tak jsem se radši vzdálila. Když se znova potopila podstoupili jsme několik chabých pokusů dostat se níž pod hladinu, abychom si ji mohli alespoň trochu prohlédnout. Nemělo to moc význam a tak jsme na ní alespoň čučeli z hladiny. Ani jsem si to neuvědomila a želva se najednou začala zvedat a plavala přímo ke mě. Aniž bych měla na výběr najednou si to šinula podél mě a plavali jsme společně než se zase potopila, aby měla klid. Vlastně ani nevím jak se to stalo, ale v tu chvíli jsme si plavali bok po boku. Asi tak jak si přála většina těch turistů co ji pronásledovali od zadu:P. Po tomto setkání jsme se opět zastavili v rybářské vesničce. Tentokrát jsme zvolili bufáčovou jídelnu, kde jsme si dali opravdu do nosu.

Vzhůru za šnorchlem!

Po obědě už zbyla jen šnorchlovačka na majáku, kde jsme našli poměrně pěkný korál a houfy rybiček a .úplný závěr byl na Romantic Beach (ovšem jinde než jsme byli předtím pěšky). Rybí život tam byl slabý a většina lidí už se jen tak povalovala na pláži a relaxovala. Jen já jsem zase vyrazila dál od pláže, kde už nebyli žádní turisté, za to mnohem víc ryb a bylo to nakonec docela pěkné. Zpátky jsme byli něco před čtvrtou, tak jsme jen čapli baťůžky a přesunuli se k ostatním na molo, kde jsme čekali na loď, která by nás odvezla zpátky.

Na pevnině nastal problém co dál. Nejdříve jsme chtěli zůstat ve vesnici a další den se přepravit do Kota Bharu, hraničního města s Thajskem, z něj dále vláčkem do Thajska a nahoru na sever do Bangkoku. Bohužel jsme zjistili, že vlaky do Thajska nejezdí. To trošku komplikovalo naše plány Místo ubytování v opravdu levném a nepěkném hostelu hned u autobusové zastávky jsme se rozhodli raději stopovat do Kota Bharu, kde nám snad někdo bude schopen dát nějaké konkrétnější informace. V Kuala Besut nikdo nic nevěděl. Stop se nedařil, ale poměrně brzy kolem nás projel autobus, který nás za přiměřený peníz (7RM) hodil do města. Bylo už na čase, protože se začínalo stmívat. V Kota Bharu jsme chvíli hledali to "nejlepší" ubytování až jsme nakonec vyměnili pěkné čisté místečko za méně sterilní, ale o to sympatičtější volbu z Lonely Planet (!). Byla to opravdu dobrá volba. Cítili jsme se jako u strýčka s tetičkou, dostali jsme návod, jak se dostat bez vlaku přes hranice do Thajska, odkud už vlaky jezdí dál. Kafíčko a čajíček byli zadarmo, takže nebylo co víc si přát. Nedaleký noční trh nám poskytl důvod k přežrání, přestože jsme ve většině případů nevěděli co si vlastně objednáváme. Večer jsme se zase dali do řeči s ostatními cestovateli a místo brzké postele jsme zase krafali do půlnoci. 

Náš poslední den v Malajsii jsme se nevyhnuli časnému startu. Bylo potřeba ještě vyzvednout peníze v bankomatu (v Thajsku mají dvojnásobné poplatky) a vyrazit na autobus, abychom stihli vlak v 11:20. Cesta autobusem byla pěkná a přibývalo Thajských, ale i arabských nápisů všude okolo. Ještě před hranicemi jsme se dostali do zácpy, takže jsme si museli vystoupit dřív a závěrečných pár stovek metrů dojít pěšky, to už nás ovšem nemohlo překvapit. Výstupní razítko v Malajsii jsme dostali bez zádrhelu. Po druhé a naposledy jsme během naší cesty opustili Malajsii 1. května roku 2015.