Happy NEW YEAR!

Škoda třešně, která padne vedle

Ashburton, městská knihovna; 11.12.2013 17:00

Po neúspěšném chození po agenturách v provinčním městečku Ashburton zemědělského kraje Cantenbury sedíme v knihovně, dobíjíme elektroniku a procházíme další inzeráty o práci... A zničeho nic zvoní telefon..

Dychtivě popadám telefon a pří té příležitosti málem vytrhávám zásuvku, protože jsem zapomněla odpojit nabíječku, ale konečně jsem se dostala ven a hlásím do telefonu... Barbora speaking …. "Máme pro vás od zítřka práci", říká neznámý hlas v telefonu. "Potřebujeme vás zítra v šest ráno v Alexandře, v sadu na třešních." Na ni nečekáme. "Rychle" balíme, nakupujeme zásobu potravin (jedeme přeci na VENKOV), doplňujeme palivo a vyrážíme na jih do regionu Central Otago, zemi zaslíbené sběračům letního ovoce...

Na místo dojíždíme lehce po půlnoci a po marné hodině hledání kempu spíme na divoko na místní vyhlídce. Ráno v pět vstávačka. Rozlámaná těla a rozespalé mozečky dohromady fungují jen ztěžka. Sotva zvládáme snídani a ranní čaj a už je čas vyrazit DO PRÁCE! Čest třešním!

 Před začátkem práce je třeba ještě vyřešit nezbytné formalitky jako podepsat smlouvu, vyplnit číslo účtu (to se nám zdálo obzvlášť důležité) a hurá na třešně. Jako nováčkům nám bylo vysvětleno, že červené třešně se nesbírají. Trhají se jen ty tmavě fialové v barvě, které bychom u nás řekli vínová. Pokud jsou třešně opravdu zralé, zdají se spíš černé. Fasujeme kovové žebříky a plastové koše (tzv. bukety), za jejichž naplnění by nám měla náležet odměna. Jeden buket osm dolarů. Později se dozvídáme, že to je opravdu velmi dobrá odměna. Na druhou stranu, pokud nejste pracovití a šikovní trhači a vyděláte si ještě méně než je zákonem stanovená minimální mzda, máte smůlu. V tomhle podniku vám nikdo neproplatí ani cent...

Roztřesenýma rukama, zkřehlýma ranním chladem trháme první třešně, které lehce duní na dně košů. Doba, kterou potřebujeme k naplnění jednoho koše, se nám zdá neuvěřitelně dlouhá a ani jeden z nás nevěří, že se kdy dostaneme alespoň na tu minimální mzdu. S postupem času získáváme grif a také stromy jsou pěkně obsypané, a tak jsme minimální mzdu překonali hned první den. Druhý den se daří ještě líp. Pravdou je, že rychlost trhání hodně ovlivní jaké stromy dostanete. Někdy vám třešně padají sami do koše a jindy je každá třešnička těžce vydřená. Po týdnu práce si i v těžkých dnech umíme přijít na docela pěkné penízky. Jen kdyby nebylo toho zatraceného počasí!

První volno jsme dostali již po čtyřech dnech, protože třešně, které máme česat ještě nejsou dozrálé. Volný čas trávíme objevováním okolí a závad v našem autě, týkajících se vysoké spotřeby (viz poznámka pod čarou). Druhé volno máme právě dnes kvůli dešti. Zítra se zase nepracuje, protože třešně jsou příliš mokré...

Sezona třešní končí na začátku nového roku, a tak se budeme muset posunout o dům dál. Tentokrát na meruňky nebo na vinici, uvidíme kam nás vítr zavane (a že tady na Zélandu vanou někdy opravdu roztodivné větry...).

---

Pozn. V autoservisu zvýšili naše naděje na snížení spotřeby naší Efinky (je zřejmě bulimička). Někdo kdysi přestřihl kabel, mezi lambda sondou a počítačem, kteří spolu pracují na správném dávkování benzinu a tak Efka prostě občas dostane pořádnou dávku paliva, které motor nezvládá zpracovat a nevyužité palivo zbůhdarma uniká z motoru pryč....

Jak LUKÁŠ a Efinka potkali řeku

Bez komentáře...

Jak nás potkaly hory

Po více jak čtrnácti dnech strávených ve městech čekáním na levné letenky, papírováním, sháněním auta a jeho výbavou jsme se rozhodli ještě před tím, než začneme pracovat podívat konečně na nějakou tu slavnou novozélandskou přírodu. Protože jsme měli práci slíbenou nedaleko Christchurch na výlet jsme vyrazili do necelých dvě stě kilometrů vzdáleného Arthurova sedla (Arthur Pass) v Jižních Alpách. S vidinou pouze dvou dní, jsme měli naplánované jen kratší vycházky a od Pondělka do roboty. To jsme se ale přepočítali, naštěstí pro nás.

Přepočítali jsme se hned třikrát. Poprvé při představě, že agentura nám opravdu sežene do dalšího týdne nějakou práci, když už na ní bezvýsledně týden čekáme. Podruhé nás vyšplouchlo počasí a potřetí, když jsme věřili, že budeme dělat malé výlety.

Když jsme v pátek na večer v nově vybavené Efince opouštěli Christchurch, byli jsme ve velmi dobré náladě. Slunečná obloha slibovala krásné výhledy na horách, těch se nám dostalo hned večer při západu slunce. Ještě než jsme dorazili do kempu, museli jsme zastavit cestou u jednoho jezera a povečeřet pod těmi zvláštně tvarovanými mraky, které jakoby od spoda rozfoukával vítr. Báječná podívaná. To jsem ale netušili co nás čeká. Jak jsme později dočetli v jednom horolezeckém časopise, takové mraky zde na Zélandu vždy znamenají příchod tlakové níže a s ní vytrvalých deštů, které se v horách srážejí. A tak jsme naše první dva dny v novozélandských horách proseděli v Efince. Naštěstí jsme byli vybaveni novou hrou, kterou jsme zakoupili za tři dolary v bazáči a tak jsme vesele pařili. Když se v neděli umoudřilo počasí a dal se vystrčit alespoň nos, jali jsme se okoukávat místní nádhernou přírodu plnou vodopádů a skalnatých vrcholů. Naše kroky vedli i do místního infocentra, kde jsme se hned vrhli k mapám okolí. A co čert nechtěl našli jsme tam nádherný trek do vedlejšího údolí s přespáním v horské boudě. Nejdřív nás to děsně mrzelo, ale nakonec vzal práci čert a vyrazili jsme. Udělali jsme moc dobře, nejen kvůli treku, ale také proto, že telefonát z posledního sedla, kde jsme měli signál do agentury nám přinesl informace, že práce bude až příští týden.... Takže nevyrazit by byla věčná škoda.

Při výstupu z údolí na Avalanche peak, jsme stoupali strmým srázem až na úroveň mraků. Do těch jsme vstoupili míjejíce první sněhová pole a vysoká skaliska. Cestou kolem nás proskákalo několik turistů nalehko, ale nám to náladu nekazilo. Při pomalém stoupání jsme mohli alespoň obdivovat místní horské papoušky Kea, kteří se drželi dost blízko hlavně proto, kdybychom jsme se zastavili na sváču, aby nám mohli něco klofnout. A dočkali se. Po téměř třech hodinách stoupání jsme konečně stanuli na vrcholu. Okouzleni výhledem do vedlejšího údolí, kde se mraky jakoby rozpuštěly, jsme konečně pustili do svačiny. O papoušcích Kea jsme slyšeli a byli jsme poučeni, že jsou děsně drzí, ale člověk se učí jen vlastními chybami. Dokud jsme si chleba a sýr hlídali. papoušci jen nervozně poskakovali okolo a jeden se zkusmo pustil do gumové obsázky Lukášových trekových holí, kdybych ho včas neodehnala, tak ji snad zbaští celou. Blíž si zatím netroufli. Když ale Lukáš odešel fotit a já zůstala na hlídaní svačiny i batohů sama jedna Kea využila příležitosti a ve vteřině, kde jsem zrovna vyndavala kapesník z kapsy se vrhla na náš balík chleba, a ukradla nám tak celý náš oběd na druhý den. Lukáš, který slyšel můj zděšený výkřik, rychle pochopil situaci a jal se náš oběd vydobý/ít zpět. Nastal tuhý boj muže proti papouškovi a došlo i na použití střelných zbraní v podobě kamení. Lukáš nakonec zvítězil a se ztrátou pouze dvou krajíčků získal náš oběd zpět. Mezitím se ještě jiná Kea pokusila okousat a odnést GPSku. Proto jsme radši sbalili svých pět švestek a mazali dál. Následovala orientačně náročná cesta přes hřeben do sedla, ze kterého se sestupovalo dlouhým suťovým polem až do údolí, a pak už lehce až k chatě. Kousek od chaty jsem si ještě dopřála koupel v potůčku přítékajícím z nedalekých sněhových polích a byli jsme na místě.

Nočního ptáka Kiwi jsme se nedočkali, za to jsme druhý den ráno viděli vzácnou modrou kachnu a několik méně vzácných zajíců. Při sestupu údolím, kde byla horská chata jsme zdolali brodem hlavní tok a v dobré náladě pokračovali až do hlavního údolí, kde cesta pokračovala řečištěm. Řečiště bylo široké a řeka ji v několika ramenech křižovala tam a zpět. Nechápajíc, proč trasa na mapě v informačním centru řeku přecházela nejdříve tam a pak zase zpátky, jsme se s odhodláním takovou velkou řeku nebrodit vůbec vydali cestičkou po bližším břehu řeky. Při brodu prvního bočního ramene ještě v dobré náladě jsme se chytli pěšinky vedoucí u břehu. Ta bohužel záhy skončila a my jsme museli opět zout boty a znovu do vody... Když jsme boty zouvali počtvrté, Lukáš začal být trochu nevraživý. Ale přece nebudeme brodit všechna ramena teď, když jsme to neudělali na začátku hezky všechno při jednom. Tak jsme nazuli boty a pokračovali dál. Hlavní rameno jsme pak na druhou stranu řeky přebrodili jen o tři sta metrů dál. Rozhodnutí, že zpět řeku už OPRAVDU brodit neubudeme padlo ještě než jsme zpátky nazuli pohorky. Pokračovali jsme po břehu, podél nějž jsme chtěli dojít až k silnici. Po dvou kilometrech nám, ale už bylo jasné, že se dalšímu brodu nevyhneme. Silnice byla na naší straně až příliš daleko a navíc řeka vyplňovala své koryto až k prudkému svahu, kterým už nešlo pokračovat. A tak jsme zuli boty a vrhly se znovu do řeky. Tentokrát jsme řeku brodili pěně najednou všechna ramena a tak jsme se už víckrát zouvat nemuseli. Na konec treku už to od brodu bylo jen kousíček. Na silnici jsme chytli stopa po prá minutách, a tak jsme se domů (do Efinky) vrátili živí a nakonec moc spokojení.

Jak nás potkal Zéland

Po celodenním čištění obuvi, stanu, maček a veškerého dalšího kempovacího vybavení jsme konečně dovláčeli všech našich pět objemných zavazadel na letiště v Taipei a v poloprázdném letadle si užívali vydobytého prostoru. Změna nastala s přistoupivšími cestujícími v Brisbane, ale to už jsme měli úplně jiné starosti. Letuška nám rozdala imigrační kartičky.

Po té co jsme přiznali, že nevezeme žádné zbraně, drogy ani jiné potencionálně nebezpečné látky, jsme také přiznali, že jsme během předchozího měsíce přišli do styku s lesem, a že vezeme spoustu kempovacího vybavení. Vyděšení historkami předchozích cestévatelů, jsme se velmi obávali zejména o náš stan. Nakonec proběhla imigrační kontrola celkem přátelsky. Přesto se náš stan bližšímu přezkoumání za zavřenými dveřmi nevyhnul, ale i těmi vyšel zase zpět. Byl tak certifikován k použití na Novém Zélandu a my mohli vyrazit. Problém se objevil hned záhy s otázkou kam se vlastně vrtnout. Nepodařilo se nám sehnat žádný kontakt přes Couchsurfing a všechny hostely se zdály beznadějně plné. Požádali jsme tedy slečnu na informacích, jestli by nemohla do některých ještě zavolat, zda se něco neuvolnilo. Nakonec jsme místo levných postelí ve společných noclehárnách získali předražený pokoj sami pro sebe v obrovském desetipatrovém hostelu připomínajícím továrnu na bacpackery (u nás tzv. baťůžkáři). Do hostelu se nám podařilo dorazit kolem jedenácté a ráno v deset už jsme museli být zase vypakovaní, a tak jsme si příliš toho drahého luxusu neužili. Naštěstí se nám na druhý den podařilo sehnat příjemnější ubytování za příjemnější ceny (samozřejmě by měli volno i na předchozí noc ...).

Další plán byl počkat si na levné letenky do Chrischurch a během několika dní odletět na jižní ostrov. Neznaje však svojí budoucí adresu nemohli jsme během čekání vyřizovat žádné papíry, potřebné k pobytu a práci na Zélandu a tak jsme se rozhodli čas vyplnit cestováním. Pro nás koneckonců ta města moc nejsou. Třídenní výpad se nakonec konal na nedaleké ostrovy Rangitoto a Motutapu (do teď nevím jak přesně to správně vyslovit). První ostrov je starý jen okolo šesti set let a vznikl sopečnými erupcemi. Je tedy celý černý a v místech, kde se usadila nějaká hlína hustě porostlý vegetací. Přejít celý ostrov a podívat se na vrchol kráteru nám zabralo téměř celý den. Zmlsaní z Taiwanských vycházek jsme hrdinně obuli pouze sandále a ještě si vzali málo vody. Lukášovi sandále se rozlomili pod tíhou batohu ještě v přístavu, takže pak si je musel přichytávat zepředu palcem, aby se mu příliš nerozjížděli a ani mě se v třicetistupňovém vedru na rozpálené lávě nešlapalo zrovna dvakrát nejlíp. _Dehydratovaní a vyčerpaní jsme navečer dorazili do kempu na druhém ostrově. Postavili stan a ještě se před setměním stihli vykoupat v příjemně chladivém moři.

Druhý den bylo na plánu šnorchlování a flákání na pláži. Co čert nechtěl, moře bylo kalné a tak jme každý šnorchloval jen pár minut a pak už nám zbylo jen to flákání na pláži. Nikoho nepřekvapí, že to nám nevydrželo ani hodinku. Tak jsme znovu obuli sandále (Lukáš každou půlku zvlášť) a vyrazili jsme prozkoumat Motutapu. Motutapu je ostrov výrazně starší, známý svou farmářskou tradicí a vojenským opevněním ze světových válek. Je mnohem zelenější, ale většinu rozlohy pokrývají pouze pastviny. Místní treky nejsou příliš chozené a tak jsme se brodili vysokou travou a ostrými bodláky (také vysokými). Nicméně díky nádherným výhledům na pastviny plné ovcí, na moře a ostatní ostrovy jsme výlet zhodnotili kladně. Třetí den stačilo už jen dočvachtat přes oba ostrovy do přístavu. Štěstí nám přálo a na málo obydleném ostrově jsme se na dva stopy dostaly do přístavu, kde jsme ještě na poslední chvíli naskočili na loď, která přivezla první ranní turisty ( a tak je velmi překvapilo, že bude někoho i odvážet …).

V Aucklandu jsme ještě vyřešili nějaké to papírování a na druhý den odpoledne už jsme se chystali do Christchurch. Když jsme ale večer na hostelu prohledávali e-mail, abychom našli letenky, začala v nás narůstat nejistota. Protože se nám ani ráno nepodařilo letenky najít, volali jsme do letecké společnosti, aby nám potvrdili náš let a naše rezervační číslo. Ukázalo se, že když jsme si letenky kupovali došlo u nich na serveru k jakési chybě a rezervace neproběhla až do konce. Takže jsme museli na poslední chvíli ještě kupovat letenky. Ty už samozřejmě nebyli za příznivých osmdesát doláčů, ale za více než dvojnásobek ceny. Ani tentokrát nás však server nenechal rezervaci dokončit a tak jsem znova skončila s telefonem u ucha (do té doby jsem si neuměla představit, jak může být telefonování v angličtině vyčerpávající). Po půlhodinovém dohadování, mi paní na lince nabídla, že pro nás letenky rezervuje, bohužel byli ještě dražší než na internetu. To už jsem vřela a snažila se z ní vytáhnout nějaké rozumné vysvětlení. Ona, že se jedná o poplatek za asistenci a navíc, že se mezitím co spolu mluvíme cena změnila... No co se dalo dělat. Zatímco jsem vyjednávala iniciály a další potřebné informace, Lukáš objevil, že na webu jsou jejich letenky pořád za stejnou cenu jako ráno. Nastalo další dlouhé dohadování a nakonec po téměř hodině telefonování jsme měli letenky, alespoň za ranní cenu a mohli se vypravit na letiště.

Pomineme-li ztrátu palubního lístku, na letišti vše proběhlo vcelku hladce. Večer nás na letišti přivítal náš couchsurfer Andrew. U Andrewa jsme strávili více jak týden, sehnali „camper van“ (v překladu obytnou dodávku) a díky pohostinnosti a ochotě jeho dalších spolubydlících jsme si naši Efku (Toytoa Town Ace Efi) vyšperkovali a upravili k obrazu svému. Nutno dodat, že investice to byla nakonec více než vydatná, ale pokud s námi Efka alespoň rok vydrží, tak si to spolu určitě užijeme.

Efinka má možnost náhonu na všechny čtyři kola, to se velmi líbilo Lukášovi a střešní okýnka, která zase velmi líbila mě. Je jen o tři roky mladší než já, ale nacestovala se už téměř tři sta tisíc kilometrů. Tak nám držte palce, aby si najednou neusmyslela, že už jí to cestování vlastně nebaví ...

Fotky z Taiwanu

Fotky z Taiwanu naleznete zde: https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/5952021044182521233?authkey=CKWkst3div6R-wE

Protože jsme nemohli udělat promítání, je u každé alespoň malý popisek.

Příště už se můžete těšit na zážitky ze Zélandu...