Jak nás potkal Zéland

Po celodenním čištění obuvi, stanu, maček a veškerého dalšího kempovacího vybavení jsme konečně dovláčeli všech našich pět objemných zavazadel na letiště v Taipei a v poloprázdném letadle si užívali vydobytého prostoru. Změna nastala s přistoupivšími cestujícími v Brisbane, ale to už jsme měli úplně jiné starosti. Letuška nám rozdala imigrační kartičky.

Po té co jsme přiznali, že nevezeme žádné zbraně, drogy ani jiné potencionálně nebezpečné látky, jsme také přiznali, že jsme během předchozího měsíce přišli do styku s lesem, a že vezeme spoustu kempovacího vybavení. Vyděšení historkami předchozích cestévatelů, jsme se velmi obávali zejména o náš stan. Nakonec proběhla imigrační kontrola celkem přátelsky. Přesto se náš stan bližšímu přezkoumání za zavřenými dveřmi nevyhnul, ale i těmi vyšel zase zpět. Byl tak certifikován k použití na Novém Zélandu a my mohli vyrazit. Problém se objevil hned záhy s otázkou kam se vlastně vrtnout. Nepodařilo se nám sehnat žádný kontakt přes Couchsurfing a všechny hostely se zdály beznadějně plné. Požádali jsme tedy slečnu na informacích, jestli by nemohla do některých ještě zavolat, zda se něco neuvolnilo. Nakonec jsme místo levných postelí ve společných noclehárnách získali předražený pokoj sami pro sebe v obrovském desetipatrovém hostelu připomínajícím továrnu na bacpackery (u nás tzv. baťůžkáři). Do hostelu se nám podařilo dorazit kolem jedenácté a ráno v deset už jsme museli být zase vypakovaní, a tak jsme si příliš toho drahého luxusu neužili. Naštěstí se nám na druhý den podařilo sehnat příjemnější ubytování za příjemnější ceny (samozřejmě by měli volno i na předchozí noc ...).

Další plán byl počkat si na levné letenky do Chrischurch a během několika dní odletět na jižní ostrov. Neznaje však svojí budoucí adresu nemohli jsme během čekání vyřizovat žádné papíry, potřebné k pobytu a práci na Zélandu a tak jsme se rozhodli čas vyplnit cestováním. Pro nás koneckonců ta města moc nejsou. Třídenní výpad se nakonec konal na nedaleké ostrovy Rangitoto a Motutapu (do teď nevím jak přesně to správně vyslovit). První ostrov je starý jen okolo šesti set let a vznikl sopečnými erupcemi. Je tedy celý černý a v místech, kde se usadila nějaká hlína hustě porostlý vegetací. Přejít celý ostrov a podívat se na vrchol kráteru nám zabralo téměř celý den. Zmlsaní z Taiwanských vycházek jsme hrdinně obuli pouze sandále a ještě si vzali málo vody. Lukášovi sandále se rozlomili pod tíhou batohu ještě v přístavu, takže pak si je musel přichytávat zepředu palcem, aby se mu příliš nerozjížděli a ani mě se v třicetistupňovém vedru na rozpálené lávě nešlapalo zrovna dvakrát nejlíp. _Dehydratovaní a vyčerpaní jsme navečer dorazili do kempu na druhém ostrově. Postavili stan a ještě se před setměním stihli vykoupat v příjemně chladivém moři.

Druhý den bylo na plánu šnorchlování a flákání na pláži. Co čert nechtěl, moře bylo kalné a tak jme každý šnorchloval jen pár minut a pak už nám zbylo jen to flákání na pláži. Nikoho nepřekvapí, že to nám nevydrželo ani hodinku. Tak jsme znovu obuli sandále (Lukáš každou půlku zvlášť) a vyrazili jsme prozkoumat Motutapu. Motutapu je ostrov výrazně starší, známý svou farmářskou tradicí a vojenským opevněním ze světových válek. Je mnohem zelenější, ale většinu rozlohy pokrývají pouze pastviny. Místní treky nejsou příliš chozené a tak jsme se brodili vysokou travou a ostrými bodláky (také vysokými). Nicméně díky nádherným výhledům na pastviny plné ovcí, na moře a ostatní ostrovy jsme výlet zhodnotili kladně. Třetí den stačilo už jen dočvachtat přes oba ostrovy do přístavu. Štěstí nám přálo a na málo obydleném ostrově jsme se na dva stopy dostaly do přístavu, kde jsme ještě na poslední chvíli naskočili na loď, která přivezla první ranní turisty ( a tak je velmi překvapilo, že bude někoho i odvážet …).

V Aucklandu jsme ještě vyřešili nějaké to papírování a na druhý den odpoledne už jsme se chystali do Christchurch. Když jsme ale večer na hostelu prohledávali e-mail, abychom našli letenky, začala v nás narůstat nejistota. Protože se nám ani ráno nepodařilo letenky najít, volali jsme do letecké společnosti, aby nám potvrdili náš let a naše rezervační číslo. Ukázalo se, že když jsme si letenky kupovali došlo u nich na serveru k jakési chybě a rezervace neproběhla až do konce. Takže jsme museli na poslední chvíli ještě kupovat letenky. Ty už samozřejmě nebyli za příznivých osmdesát doláčů, ale za více než dvojnásobek ceny. Ani tentokrát nás však server nenechal rezervaci dokončit a tak jsem znova skončila s telefonem u ucha (do té doby jsem si neuměla představit, jak může být telefonování v angličtině vyčerpávající). Po půlhodinovém dohadování, mi paní na lince nabídla, že pro nás letenky rezervuje, bohužel byli ještě dražší než na internetu. To už jsem vřela a snažila se z ní vytáhnout nějaké rozumné vysvětlení. Ona, že se jedná o poplatek za asistenci a navíc, že se mezitím co spolu mluvíme cena změnila... No co se dalo dělat. Zatímco jsem vyjednávala iniciály a další potřebné informace, Lukáš objevil, že na webu jsou jejich letenky pořád za stejnou cenu jako ráno. Nastalo další dlouhé dohadování a nakonec po téměř hodině telefonování jsme měli letenky, alespoň za ranní cenu a mohli se vypravit na letiště.

Pomineme-li ztrátu palubního lístku, na letišti vše proběhlo vcelku hladce. Večer nás na letišti přivítal náš couchsurfer Andrew. U Andrewa jsme strávili více jak týden, sehnali „camper van“ (v překladu obytnou dodávku) a díky pohostinnosti a ochotě jeho dalších spolubydlících jsme si naši Efku (Toytoa Town Ace Efi) vyšperkovali a upravili k obrazu svému. Nutno dodat, že investice to byla nakonec více než vydatná, ale pokud s námi Efka alespoň rok vydrží, tak si to spolu určitě užijeme.

Efinka má možnost náhonu na všechny čtyři kola, to se velmi líbilo Lukášovi a střešní okýnka, která zase velmi líbila mě. Je jen o tři roky mladší než já, ale nacestovala se už téměř tři sta tisíc kilometrů. Tak nám držte palce, aby si najednou neusmyslela, že už jí to cestování vlastně nebaví ...