Jak nás potkaly hory

Po více jak čtrnácti dnech strávených ve městech čekáním na levné letenky, papírováním, sháněním auta a jeho výbavou jsme se rozhodli ještě před tím, než začneme pracovat podívat konečně na nějakou tu slavnou novozélandskou přírodu. Protože jsme měli práci slíbenou nedaleko Christchurch na výlet jsme vyrazili do necelých dvě stě kilometrů vzdáleného Arthurova sedla (Arthur Pass) v Jižních Alpách. S vidinou pouze dvou dní, jsme měli naplánované jen kratší vycházky a od Pondělka do roboty. To jsme se ale přepočítali, naštěstí pro nás.

Přepočítali jsme se hned třikrát. Poprvé při představě, že agentura nám opravdu sežene do dalšího týdne nějakou práci, když už na ní bezvýsledně týden čekáme. Podruhé nás vyšplouchlo počasí a potřetí, když jsme věřili, že budeme dělat malé výlety.

Když jsme v pátek na večer v nově vybavené Efince opouštěli Christchurch, byli jsme ve velmi dobré náladě. Slunečná obloha slibovala krásné výhledy na horách, těch se nám dostalo hned večer při západu slunce. Ještě než jsme dorazili do kempu, museli jsme zastavit cestou u jednoho jezera a povečeřet pod těmi zvláštně tvarovanými mraky, které jakoby od spoda rozfoukával vítr. Báječná podívaná. To jsem ale netušili co nás čeká. Jak jsme později dočetli v jednom horolezeckém časopise, takové mraky zde na Zélandu vždy znamenají příchod tlakové níže a s ní vytrvalých deštů, které se v horách srážejí. A tak jsme naše první dva dny v novozélandských horách proseděli v Efince. Naštěstí jsme byli vybaveni novou hrou, kterou jsme zakoupili za tři dolary v bazáči a tak jsme vesele pařili. Když se v neděli umoudřilo počasí a dal se vystrčit alespoň nos, jali jsme se okoukávat místní nádhernou přírodu plnou vodopádů a skalnatých vrcholů. Naše kroky vedli i do místního infocentra, kde jsme se hned vrhli k mapám okolí. A co čert nechtěl našli jsme tam nádherný trek do vedlejšího údolí s přespáním v horské boudě. Nejdřív nás to děsně mrzelo, ale nakonec vzal práci čert a vyrazili jsme. Udělali jsme moc dobře, nejen kvůli treku, ale také proto, že telefonát z posledního sedla, kde jsme měli signál do agentury nám přinesl informace, že práce bude až příští týden.... Takže nevyrazit by byla věčná škoda.

Při výstupu z údolí na Avalanche peak, jsme stoupali strmým srázem až na úroveň mraků. Do těch jsme vstoupili míjejíce první sněhová pole a vysoká skaliska. Cestou kolem nás proskákalo několik turistů nalehko, ale nám to náladu nekazilo. Při pomalém stoupání jsme mohli alespoň obdivovat místní horské papoušky Kea, kteří se drželi dost blízko hlavně proto, kdybychom jsme se zastavili na sváču, aby nám mohli něco klofnout. A dočkali se. Po téměř třech hodinách stoupání jsme konečně stanuli na vrcholu. Okouzleni výhledem do vedlejšího údolí, kde se mraky jakoby rozpuštěly, jsme konečně pustili do svačiny. O papoušcích Kea jsme slyšeli a byli jsme poučeni, že jsou děsně drzí, ale člověk se učí jen vlastními chybami. Dokud jsme si chleba a sýr hlídali. papoušci jen nervozně poskakovali okolo a jeden se zkusmo pustil do gumové obsázky Lukášových trekových holí, kdybych ho včas neodehnala, tak ji snad zbaští celou. Blíž si zatím netroufli. Když ale Lukáš odešel fotit a já zůstala na hlídaní svačiny i batohů sama jedna Kea využila příležitosti a ve vteřině, kde jsem zrovna vyndavala kapesník z kapsy se vrhla na náš balík chleba, a ukradla nám tak celý náš oběd na druhý den. Lukáš, který slyšel můj zděšený výkřik, rychle pochopil situaci a jal se náš oběd vydobý/ít zpět. Nastal tuhý boj muže proti papouškovi a došlo i na použití střelných zbraní v podobě kamení. Lukáš nakonec zvítězil a se ztrátou pouze dvou krajíčků získal náš oběd zpět. Mezitím se ještě jiná Kea pokusila okousat a odnést GPSku. Proto jsme radši sbalili svých pět švestek a mazali dál. Následovala orientačně náročná cesta přes hřeben do sedla, ze kterého se sestupovalo dlouhým suťovým polem až do údolí, a pak už lehce až k chatě. Kousek od chaty jsem si ještě dopřála koupel v potůčku přítékajícím z nedalekých sněhových polích a byli jsme na místě.

Nočního ptáka Kiwi jsme se nedočkali, za to jsme druhý den ráno viděli vzácnou modrou kachnu a několik méně vzácných zajíců. Při sestupu údolím, kde byla horská chata jsme zdolali brodem hlavní tok a v dobré náladě pokračovali až do hlavního údolí, kde cesta pokračovala řečištěm. Řečiště bylo široké a řeka ji v několika ramenech křižovala tam a zpět. Nechápajíc, proč trasa na mapě v informačním centru řeku přecházela nejdříve tam a pak zase zpátky, jsme se s odhodláním takovou velkou řeku nebrodit vůbec vydali cestičkou po bližším břehu řeky. Při brodu prvního bočního ramene ještě v dobré náladě jsme se chytli pěšinky vedoucí u břehu. Ta bohužel záhy skončila a my jsme museli opět zout boty a znovu do vody... Když jsme boty zouvali počtvrté, Lukáš začal být trochu nevraživý. Ale přece nebudeme brodit všechna ramena teď, když jsme to neudělali na začátku hezky všechno při jednom. Tak jsme nazuli boty a pokračovali dál. Hlavní rameno jsme pak na druhou stranu řeky přebrodili jen o tři sta metrů dál. Rozhodnutí, že zpět řeku už OPRAVDU brodit neubudeme padlo ještě než jsme zpátky nazuli pohorky. Pokračovali jsme po břehu, podél nějž jsme chtěli dojít až k silnici. Po dvou kilometrech nám, ale už bylo jasné, že se dalšímu brodu nevyhneme. Silnice byla na naší straně až příliš daleko a navíc řeka vyplňovala své koryto až k prudkému svahu, kterým už nešlo pokračovat. A tak jsme zuli boty a vrhly se znovu do řeky. Tentokrát jsme řeku brodili pěně najednou všechna ramena a tak jsme se už víckrát zouvat nemuseli. Na konec treku už to od brodu bylo jen kousíček. Na silnici jsme chytli stopa po prá minutách, a tak jsme se domů (do Efinky) vrátili živí a nakonec moc spokojení.