Zápisky ze Stewartova ostrova – Den čtvrtý – KIWI

Yankee River Hut → Long Harry Hut → East Ruggedy Hut

Další den svítilo od rána sluníčko a slibovalo nádherný den. Proto jsme se rozhodli přeskočit chatu Long Harry a jít rovnou na chatu East Ruggedy. To znamenalo 10–11 hodin pochodu. Celé to ještě komplikovalo jedno místo, které kde by mohlo být těžké nebo nemožné za přílivu projít.

Prodíráme se po cestě, občas kloužeme a padáme. Báře se při jednom podařeném pádu povede zlomit hůl. Na náladě nám ani nepřidá, když se jí podaří ztratit přívěšek. Bára je trošku rozmrzelá, prostě nemá nejlepší den.

V tom slyší něco šustit v podrostu. Že by kiwi? Ztuhli jsme a napjatě čekáme co se bude dít. Před námi se poklidně procházel sem a tam srandovní pták. Nerušeně se krmil necelý metr od cesty a nás v podstatě nebral na vědomí. Vytahuju foťák a snažím se fotit, ale jak se ukrývá v kapradinách ne a ne zaostřit, a tak skoro všechny fotky zkazím. Kiwi se pořád drží v podrostu a každé otevřené prostranství rychlým krokem „přebíhá“. Pozorujeme jej asi čtvrt hodiny než nám zmizí z dohledu.

Zbytek cesty k první chatě neustále vyhlížíme, kde na nás vybafne další kiwi a zapomínáme na všechny ztráty cesty, ale žádné další kiwi se nám už neukáže.

Chata Long Harry se nám moc líbila a malinko jsme litovali, že ji přeskakujeme. Krajina okolo se totiž pozvolna změnila, ubylo lesů a bláta a přibylo křovisek a skal. Chata stojí na krásném útesu nad oblázkovou pláží s báječnými výhledy, které jsme si užili alespoň u oběda. Na místní poměry pohodlnou cestičkou jsme došli až k pláži, kde mohl být problém s mořem při přílivu, ale naštěstí jsme dorazili včas. Sice jsme museli poskakovat po obrovských balvanech kousek od tříštících se vln, ale na životě nás to neohrožovalo. Možná za horšího počasí a větších vln z oceánu by to bylo jiné. Protože jsme nemuseli čekat na odliv, tak nám zbyl před setměním dvě hodinky čas na rybolov. Dneska už jsem znal správnou velikost, a tak jsem žádné ryby nepouštěl. Jedna byla dokonce tak veliká, že nebýt souhry šťastných náhod záběru a vlny v ten správný čas ani by jsme ji z vody nedostal . Tak jsme měli k večeři tři ryby a šli spát s plnými bříšky...

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den třetí – Ryby

Christmas Village Hut → Yankee River Hut

Ráno bylo nádherně a úplně jasno. Dost nám to pokazilo náladu, protože na druhé dobytí vrcholu nám již nezbývalo sil. Dokonce jsme po včerejším dobrodružství zamítli plán přeskočit jednu chatu Takže denní etapa přes prales trvala jen šest hodin a kolem druhé odpoledne jsme dorazili na Yankee River Hut. Zde už nás očekával Hubert a chystal se na rybaření.

Abychom vyplnili odpoledne a doplnili zásoby jídla jsme vyrazili také zkusit štěstí. Ale najít vhodné místo nebylo vůbec jednoduché. Všude byla oblázková pláž nebo kamenitá mělčina a velké vlny. Snad půl hodiny jsme mezi velkými balvany přeskakovali sem a tam, než jsme dorazili k útesu kde to vypadalo nadějně. Následovala krátká lezecká pasáž a lov mohl začít.

Poučen od Huberta jsem si nejdřív obstaral návnadu. Nožem jsme odloupl mlže přisátého na skále, vydloubl ho z ulity, napíchl na háček a začal ho koupat ve vodě. Skoro ani nedopadl na hladinu a už ho něco táhlo do hlubin. Po chvilce boje jsem vytáhl háček prázdný - ani ryba, ani mlž. Nadšeně jsem se hnal pro dalšího měkýše a pokračoval v lovu. Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo dostat jednu rybu na břeh. A tak a koukám, co jsem to chytl. Ryba byla šedohnědá se světlejšímy pruhy, asi třicet centimetrů dlouhá a pěkně zubatá. Protože háček měla zapíchnutý až někde hluboko v břiše, ani jsme moc douho nehodnotili zda ji vzít nebo ne a už byla přichystaná na večeři. Pak jsme chytli ještě dvě, ale neznaje správnou velikost, jsme je pustili jako malé. Další ryba, o dost větší než ta co byla v tašce, se mi vysmekla z háčku těsně pod rukou a zmizela zpátky ve vlnách. Rybolov ukončila ryba, která bojovně zmizela i s háčkem v hlubinách. Nemaje u sebe další jsme zbalili kořistr a vyrazili na večeři. Radost z lovu jen malinko zkazila informace od Huberta, že všechny ryby, které jsme pustili, byly dost velké a vydatný déšť, který zajistil dostatek bláta na další den. Deštivý večer jsme si zpestřili hledáním Bářinné podprsenky, kterou zapoměla u říčky při odpolední koupely, a kterou asi odnesl proud jak s deštěm stoupla voda...

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den druhý – Kruhové výhledy

Bungaree Hut → Christmas Village Hut → Mt. Anglem → Christmas Village Hut

Ráno vstáváme brzo abychom stihli východ slunce. Byl nádherný a bylo to na pár hodin naposled, co jsme viděli slunce. Dnešní den měl být poměrně náročný, nejdříve šest hodin cesty na další chatu - Christmas Village Hut a z ní podle počasí další šesti hodinový výstup na nejvyšší horu ostrova Mt. Anglem (980 m n. m). Proto rychle balíme, ale Hubert vyráží dřív (za celou dobu jsme byli rychlejší jen jednou...).

Cesta na další chatu je podobná té ze včerejšího večera. Klopýtáme v bahně, pořád nahoru a dolů, jak každou chvíli překonáváme nějaký potůček. Asi po čtyřech hodinách cesty někde ztrácíme značenou cestu. Nejspíše jsme se chytily nějaké zvířecí stezky. Rozhodli jsme se dojít zbývajících tři sta až čtyři sta metrů na pláž (kam vedla značená cesta) pralesem bez cesty. Sice ubylo bláta, ale prodírat se kapradím, překonávat padlé stromy a prolézat křoviny na okraji pláže také nebyl žádný med. Boj s vegetací nám zabral skoro tři čtvrtiny hodiny, přičemž normální rychlost postupu po značené cestě za hodinu byla přibližně dva a půl kilometru. Z pláže dál už se nám zbytek cesty zdál jednoduchý a s mírným zpožděním jsme dorazili na chatu. Obloha se začala vyjas'ňovat a dokonce sem tam vysvitlo sluníčko. Vše nasvědčovalo tomu, že vrcholu hory Mt. Anglem budou nádherné výhledy. Chvilku jsme si odpočali a po svačině jsme jen s lehkým baťůžkem vyrazili na vrchol.

Zpočátku snadná cesta se změnila v blátivé a kluzké strmé svahy plné padlých stromů a zákeřných kmenů a větví. Unaveni přeskakujeme a podlejzáme kmeny a bláto, až se mi povedlo přehlédnout jeden strom vyčnívající do cesty. Uhodil mě do hlavy tak, že se mi zatmělo před očima a skácel jsem se do bláta, které jsme zrovna přeskakoval. Na klobouku mi vykvetl rudý květ (spíš kvítek – pozn. redakce) a mysleli jsme na nejhorší. Naštěstí rána v hlavně nebyla příliš veliká a moc nekrvácela, i když nějaký ten steh by asi zasloužila. Tak nakonec pokračujeme dál. Kousek nad hranicí lesa zjišťujeme, že počasí přeci jen není ideální - vrchol hory je v mraku. Potkáváme Huberta, který se už z vrcholu vrací a dozvídáme se, že nahoře je nejenom mrak, ale i silný vítr. Chvíli přemýšlíme co dál a nakonec posledních pár set metrů zdoláváme a doufáme ve zlepšení. Počasí se neumoudřilo a my celí promrzlí jdeme mlhou a větrem, který nás ztrhává k zemi, až nalézáme cedulku s nápisem „vrchol“, bez které bychom jej opravdu nepoznali.

Cestou dolů nám bylo jen chabou odměnou několik nejasných pohledů na jezero pod vrcholem. O to více nás rozmrzelo, že když jsme se dostali níž, mraky začaly odcházet. Přestože jsme do chaty dorazili už za tmy, žádné kiwi, jak jsme doufali, jsme z soumraku nepotkali. Zatímco v chatě se již všichni ukládali ke spánku, my jsme museli vařit večeři venku abychom nerušili. Spát jdeme roztrpčení a ohlodaní muškama (sandflies viz niže).

Pozn.: Sandlfies jsou malé černé mušky o kterých ani nevíte dokud se pohybujete. V okamžiku, kdy se zastavíte, vás s neuvěřitelnou rychlostí objeví a začnou si velmi bolestivě pochutnávat na vaší na protein bohaté krvy. Jsou malé, ale jejich spousta. Potkáte-li turistu vášnivě tančícího kozáčka, nemusí to být nutně rus, pravděpodobně jen čeká na své kolegy.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den první – výlet lesoparkem

Bluff (trajekt) → Oban → Port William Hut  → Bungaree Hut

Brzy ráno opouštíme naše nocoviště a trošku s obavami přeparkujeme auto do vesnice Bluff - jediné místo odkud jezdí na ostrov trajekty. Sice se prý na jižním ostrově nekrade, ale raději (náhodou) auto necháváme před policejní stanicí a policii nahlásíme, že ho tam na pár dní necháme, třeba nám ho pohlídají. V přístavu jsme brzy, a tak čekáme na odjezd v čekárně, kde potkáváme mladého angličana a dáváme se do řeči. Chce jít stejný trek jako my, ale vyráží o den později a plánuje za den ujít mnohem větší vzdálenosti. Trošku pochybujeme zda je to dobrý nápad, ale to je jeho věc. Čekání hovorem rychle uplynulo a za chvíli jsme se mohli nalodit. Cesta po moři byla klidná i místa na lodi bylo dost (nejelo ani dvacet pasažérů). Vlny moc nehoupají, a tak si dáváme kafíčko, které je v cenně lístku. Jediné co nás znervózňuje je lehký déšť a zamračená obloha. Vyrážet do deště není příjemné a každý déšť navíc zhorší bláto na treku.

Asi za hodinu vystoupíme na Stewart Island do pošmourného počasí. Ještě se rychle informujeme na stav treku v kanceláři DOC (viz níže) a už zkoušíme stopovat na začátek treku. Stopování je jednoduché. První auto naším směrem zastavuje a bere nás až na konec silnice, i když si kvůli nám zajede. Za lehkého mrholení ještě hledáme kešku u vchodu do parku, a pak UŽ vyrážíme po štěrkové cestičce vstříc novým dobrodružstvím.

Plán dne byl poměrně jednoduchý : za odpoledne dojít na Bungaree Hut, což je asi šest hodin cesty od vstupu. Prvních pár kilometrů je součástí Great Walku. Cesta vede po pěkně upravované štěrkové cestičce. Kde je to dokopce, tam jsou schody a přes potůčky jsou postavené můstky. No prostě taková pěšina jako v lesoparku, kam jde maminka s dětmi na odpolední procházku. Počasí se umoudřilo, vysvitlo sluníčko a objevují se prní výhledy. Kousek jdeme po pláži, a tak nám cesta ubíhá rychle i s těžším batohem na zádech.

Po necelých třech hodinách dorážíme k Port William Hut, kde opouštíme pohodlné cestičky. Prvních metry se zdájí být schůdné bez problémů, ale my tušíme že bude hůř. Poměrně brzy narážíme na první bláto, které všelijak obcházíme a přeskakujeme. Pěšina se kroutí, klesá a stoupá a občas ji přetíná potůček. My se noříme hlouběji a hlouběji do pralesa plného stromovitých kapradin a mohutných stromů. Notně utahaní vylezeme po třech hodinách na krásnou písečnou pláž, na jejímž konci vidíme chatu s krásným výhledem na moře.

Na místě se potkáváme s mladou dvojicí, ale ti vyrážejí spát kamsi pod stan. Už si myslíme, že budeme na chatě sami, když tu přichází nový neznámý. Prohodíme pár slov a já vyrážím na lov. Kousek zpátky jsem totiž cestou viděl na kamenech nějaké měkkýše, přesněji Paua. Je to prý vyjímečná pochoutka. Bohužel moje pokusy získat tento mořský plod nedopadly nejslavněji. Během hodiny totiž stoupla voda natolik, že místo po kolena jí bylo kousek pod trenky a hned první vlna mě zmáčela až po prsa. Zkusil sem se ke kořisti potopit, ale v ledové vodě, lehkých vlnách a bez pořádného nože jsem neměl šanci. Také se zdálo, že jsou malé (podle zákona se smějí brát 125mm velké lastury). Tak jsem si alespoň vyfotil nedalekou hvězdici a celý mokrý a prochladlý (jen v trenkách – pozn. Redakce) jsem utíkal přes pláž do tepla.

Zatím Bára vymyslela plán, že by jsme si mohli výlet trochu prodloužit a seznámila se s naším spolubydlícím. Je to Hubert – Němec. Má skoro stejný plán cesty jako my. Živí se jako střihač, ale teď má tři měsíce dovolenou a cestuje po světě. Na tomto treku je již podruhé. Šel ho před dvaceti lety a je pro nás zdrojem cenných informací o další cestě. Kromě toho doplnil naši výbavu o zapomenutou pytlačku (vlasec na ryby na klacku – pozn. redakce) a dostal jsem pár rad jak rybařit z moře. Ani jsme v té chvíli netušili, jak nám to bude prospěšné.

Pozn.: DOC = Department of Conservation – místní Ministerstvo životního prostředí, naroubované s Ministerstvem cestovního ruchu a Klubem českých turistů (velmi užitečná věc).

Zápisky ze Stewartova ostrova aneb cesta do pravěku

Stewart Island je třetí největší ostrov Nového Zélandu s rozlohou 168 tisíc  hektarů a leží asi 50 km na jih od jižního ostrova. Na ostrově je jediná vesnice s přístavem, kde žije na tři stovky obyvatel. Na většině území ostrova je národní park s neprostupnými pralesy a močály, které vypadají tak, jak vypadal Nový Zéland než na něj přijeli evropští osadníci a začali kácet a mítit lesy na pole a pastviny. Cesty jsou plné bláta, padlých stromů a vůbec těžko schůdné. Většina turistů tento ostrov vynechává kvůli vysoké ceně za trajekt (150 dolarů zpáteční lístek). Těch pár co na ostrov přijede míří hlavně za pozorováním Kiwi ptáků. Je jich tu totiž poměrně velká populace a dají se potkat i za bílého dne. Jinde je prakticky nemožné Kiwi spatřit v přirozeném prostředí.

Průvodci a cestopisy popisují treky na tomto ostrově jako velice neschůdné, nudně stejné a vhodné jen pro skalní trempy se sklony k sebetrýznění. Kromě bláta zde prý není nic k vidění. To znělo jako pozvánka pro nás (až na to sebetrýznění – pozn. redakce)! Nechtělo se nám věřit, že na tak velkém ostrově není nic zajímavého a také jsme se těšili na liduprázdnou panenskou přírodu.

Přes národní park vedou v podstatě jen dva treky - North West Circuit a South Circuit (Severozápadní a Jižní okruh). Malá část severozápadního okruhu je upravena jako tzv. Great Walk. To jsou prý nejlepší z nejlepších treků na Zélandu a člověk by je neměl minout. Tím pádem jsou všechny ubytovací kapacity na dlouho dopředu zarezervované a turisty neodradí ani velice vysoká cena za chaty a kempy. Cesty a vzdálenosti denních etap jsou upraveny tak, že je zvládne prakticky každý, kdo může chodit.

My jsme si vybrali osmi až deseti denní Severozápadní okruh s tím, že ho chceme projít v kratším čase a podle počasí, nálady, času a jídla ho prodloužit o část Jižního treku. Jak to vše dopadlo se dozvíte v následujících řádcích mých zápisků z této cesty do pravěku.