Bluff (trajekt) → Oban
→ Port William Hut → Bungaree Hut
Brzy ráno opouštíme
naše nocoviště a trošku s obavami přeparkujeme auto do vesnice
Bluff - jediné místo odkud jezdí na ostrov trajekty. Sice se
prý na jižním ostrově nekrade, ale raději (náhodou) auto
necháváme před policejní stanicí a policii nahlásíme, že ho
tam na pár dní necháme, třeba nám ho pohlídají. V přístavu
jsme brzy, a tak čekáme na odjezd v čekárně, kde potkáváme
mladého angličana a dáváme se do řeči. Chce jít stejný trek
jako my, ale vyráží o den později a plánuje za den ujít mnohem
větší vzdálenosti. Trošku pochybujeme zda je to dobrý nápad,
ale to je jeho věc. Čekání hovorem rychle uplynulo a za chvíli
jsme se mohli nalodit. Cesta po moři byla klidná i místa na lodi
bylo dost (nejelo ani dvacet pasažérů). Vlny moc nehoupají, a tak
si dáváme kafíčko, které je v cenně lístku. Jediné co nás
znervózňuje je lehký déšť a zamračená obloha. Vyrážet do
deště není příjemné a každý déšť navíc zhorší bláto na
treku.
Asi za hodinu vystoupíme
na Stewart Island do pošmourného počasí. Ještě se rychle
informujeme na stav treku v kanceláři DOC (viz níže) a už
zkoušíme stopovat na začátek treku. Stopování je jednoduché.
První auto naším směrem zastavuje a bere nás až na konec
silnice, i když si kvůli nám zajede. Za lehkého mrholení ještě
hledáme kešku u vchodu do parku, a pak UŽ vyrážíme po štěrkové
cestičce vstříc novým dobrodružstvím.
Plán dne byl poměrně
jednoduchý : za odpoledne dojít na Bungaree Hut, což je asi šest
hodin cesty od vstupu. Prvních pár kilometrů je součástí Great
Walku. Cesta vede po pěkně upravované štěrkové cestičce. Kde
je to dokopce, tam jsou schody a přes potůčky jsou postavené
můstky. No prostě taková pěšina jako v lesoparku, kam jde
maminka s dětmi na odpolední procházku. Počasí se umoudřilo,
vysvitlo sluníčko a objevují se prní výhledy. Kousek jdeme po
pláži, a tak nám cesta ubíhá rychle i s těžším batohem na
zádech.
Po necelých třech
hodinách dorážíme k Port William Hut, kde opouštíme pohodlné
cestičky. Prvních metry se zdájí být schůdné bez problémů,
ale my tušíme že bude hůř. Poměrně brzy narážíme na první
bláto, které všelijak obcházíme a přeskakujeme. Pěšina se
kroutí, klesá a stoupá a občas ji přetíná potůček. My se
noříme hlouběji a hlouběji do pralesa plného stromovitých
kapradin a mohutných stromů. Notně utahaní vylezeme po třech
hodinách na krásnou písečnou pláž, na jejímž konci vidíme
chatu s krásným výhledem na moře.
Na místě se potkáváme
s mladou dvojicí, ale ti vyrážejí spát kamsi pod stan. Už si
myslíme, že budeme na chatě sami, když tu přichází nový
neznámý. Prohodíme pár slov a já vyrážím na lov. Kousek
zpátky jsem totiž cestou viděl na kamenech nějaké měkkýše,
přesněji Paua. Je to prý vyjímečná pochoutka. Bohužel moje
pokusy získat tento mořský plod nedopadly nejslavněji. Během
hodiny totiž stoupla voda natolik, že místo po kolena jí bylo
kousek pod trenky a hned první vlna mě zmáčela až po prsa.
Zkusil sem se ke kořisti potopit, ale v ledové vodě, lehkých
vlnách a bez pořádného nože jsem neměl šanci. Také se zdálo,
že jsou malé (podle zákona se smějí brát 125mm velké
lastury). Tak jsem si alespoň vyfotil nedalekou hvězdici a celý
mokrý a prochladlý (jen v trenkách – pozn. Redakce) jsem utíkal
přes pláž do tepla.
Zatím Bára vymyslela
plán, že by jsme si mohli výlet trochu prodloužit a seznámila se
s naším spolubydlícím. Je to Hubert – Němec. Má skoro stejný
plán cesty jako my. Živí se jako střihač, ale teď má tři
měsíce dovolenou a cestuje po světě. Na tomto treku je již
podruhé. Šel ho před dvaceti lety a je pro nás zdrojem cenných
informací o další cestě. Kromě toho doplnil naši výbavu o
zapomenutou pytlačku (vlasec na ryby na klacku – pozn. redakce) a
dostal jsem pár rad jak rybařit z moře. Ani jsme v té chvíli
netušili, jak nám to bude prospěšné.
Pozn.: DOC = Department
of Conservation – místní Ministerstvo životního prostředí,
naroubované s Ministerstvem cestovního ruchu a Klubem českých
turistů (velmi užitečná věc).
Žádné komentáře:
Okomentovat