neděle 27. dubna 2014

Přechod Jižních Alp přes Copland Pass

To je on! Mount Cook v celé své kráse.
Přechod Jižních Alp pod nejvyššími horami Nového Zélandu se stal hlavním vrcholem letní sezony a našeho trampování po jižním ostrově. Překonáním Coplanského pasu se jsme se posunuli nejen z vnitrozemské vesnice Mt. Cook na Západní pobřeží, ale také do světa novozélandského horolezectví.

Výstup do sedla se už neřadí mezi treky, ale najdete jej v horolezeckém průvodci. A tak jsme přípravu na celý výlet začali ve Wanacké knihovně, která je pro tyto účely perfektně vybavená. Po teoretické přípravě, jsme oprášili prach také z horolezeckého vybavení a osvěžili si naše lezecké schopnosti na místních skalách. V rámci tréninku jsme podnikli ještě dva „aklimatizační“ výlety v okolí hory Aspiring, k ledovci Rob Roy a na Cascade Saddle. Přestože jsme studiem načerpali množství užitečných informací, rozhodli jsme se ještě obrátit se na místní „horskou službu“ (DOC) a zjistit aktuální podmínky na trase. Nejprve si nás podezřívavě prohlíželi, ale když se nám je konečně povedlo přesvědčit, že s podobnými výlety máme zkušenosti, byli na informace přeci jen sdílnější a ochotně nás spojili s kolegy z Mt. Cooku. Dál nám již nic nebránilo vydat se na cestu.
Autostopem jsme se zastávkou na Omaramských blátivých útesech dorazili do vesnice Mt. Cook lehce k odpoledni. Počasí nebylo zrovna vydařené a hustá dešťová mračna před námi tajila vysoké štíty Alpských velikánů. Také proto vedli naše první kroky do místního infocentra, abychom zjistili aktuální předpověď počasí, která byla neočekávaně příznivá. Mile nás překvapil také pracovník místní horské služby, který nám celý výstup pečlivě popsal a poradil jak postupovat na obtížných místech. Kromě kompletních informací o cestě si nás ještě zapsali do registru. V Mt. Cooku se o horolezce opravdu pěkně starají.Všechny registrované výpravy bedlivě sledují pomocí vysílaček na chatách a bivacích.
Po svačině začal déšť ustávat a my naložili baťůžky na záda a vyrazili. Po prvních pár minutách ustalo i lehké mrholení a konečně se začali ukazovat hory. Než jsme došli po pohodlné cestě k našemu prvnímu nocovišti na břehu ledovcového jezera Hooker, několikrát jsme dokonce zahlédli nejvyšší vrchol souostroví . Vše nasvědčovalo tomu, že se předpověď počasí vyplní.

Další den ráno jsme vyšli horám vstříc za jasného a slunečného počasí. Helmy jsme si pro jistotu nasadili již v táboře. Hned za stanem nás čekaly nestabilní suťové morény ledovce, a pak asi dva kilometry postup po samotném ledovci zasypaném sutí. Prvních několik stovek metrů na morénách po břehu jezera šlo hladce, než jsme dorazili k rozsáhlému sesuvu, ze kterého neustále padaly kameny a my jsme ho museli nadejít. Obcházení sesuvu vrchem nebylo v sypké sutí nijak jednoduché a několika metrové útesy z kamení ve spojení s hlukem padajícího kamení opravdu nevzbuzovaly pocit bezpečí.
Za sesuvem již bylo čelo samotného ledovce ukrývajícího se v hromadě kamení. Postup zde nebyl nijak moc nebezpečný, ale o to únavnější pro věčné stoupání a klesání v suti a mezi velkými kameny. A tak jme po několika hodinách dorazili pod hřeben, po kterém jsme se měli vydat ke Copland Passu. Zde nás čekalo a nejobtížnější místo dne. Samotný hřeben je od ledovce oddělen boční morénou, která velmi strmě stoupá na travnatou plošinku, ze které se hřeben nastupuje. Původní cesta kolem chaty Hooker, která stoupá do svahů údolí dříve, aby boční morény obešla, je již dlouho kvůli sesuvům neschůdná, nebo přinejmenším velmi nebezpečná. Podle popisu jsme věděli, že se nahoru máme pustit strmou strží po levé straně odtrhu v moréně. Místo jsme našli a dokonce jsme objevili i pomocné lano, které ovšem nebudilo příliš důvěry. Samotná deseti metrová strž byla velmi sypká a vůbec se nám do ní nechtělo. Nedalo se nic dělat, museli jsme nahoru. Začala jsem se sápat vzhůru, ale s těžkým baťůžkem se v sypkém svahu se jen těžko lezlo a nebylo se čeho příliš držet. Vše za co člověk vzal zůstalo v ruce, inu suť. Cestou se mi podařilo shodit nohou několik velkých kamenů, naštěstí Lukáš se ukrýval lehce stranou a tak neškodně proletěli někam do hlubin. Malé kamínky, které se uvolnili, jak jsem si občas pomáhala lanem, létaly jeden za druhým a odrážely se mi od helmy (díky bohu že jsme je měly). Lukáš, vida jaké divadlo tam předvádím, se rozhodl zvolit postup jinou částí odtrhu, na pohled jednodušší. Ukázalo se, že ten je opravdu neschůdný. Dostal se asi do poloviny cesty nahoru, ale tam se zasekl. Doprava i do leva se vše kolem něj sypalo a nahoru byla stěna suti skoro kolmá, plná volných balvanů. Slézt zpět dolů nebylo samozřejmě už tak jednoduché jako lezení nahoru, neviděl si pod nohy a kameny co prve držely se vyklaly a padaly. Po dlouhém sebepřemlouvání (chvíli uvažoval, že zahodí i foťák, aby zachránil holý život), odhodlávání a s trochou štěstí pokorně vrátil do původní cesty. To vše vím samozřejmě z vyprávění, dolů do stěny vidět samozřejmě nebylo. Mezitím jsem nahoře ověřila pevnost a ukotvení lana a původní výstup se s jeho použitím už tak dramatický nezdál.
Téměř po hodině strávené zdoláváním morény jsme vyčerpaní padli do trávy na dobyté plošince a pustili se do svačiny. Bylo potřeba nabrat sil na postup po samotném hřebeni. Cesta není značená, jen občas najdete osamoceného mužika a vede přímo po krásném exponovaném hřebínku, které obsahuje lehounké lezecké pasáže. Pokud ovšem uhnete malinko stranou jako se to nedopatřením několikrát povedlo nám, užijete si o něco víc „zábavy“ s výrazně těžším a ještě exponovanějším lezením, i když mě v tu chvíli do smíchu příliš nebylo. Vyhlídky dolů byli opravdu hluboké. Po několikahodinovém výstupu se před námi konečně objevil Copland Shelter, místo našeho dalšího odpočinku. Přímo na hřebínku na úzké plošince se krčí malinký sud připevněný lany k hřebenu. Uvnitř je útulno a přímo ze dveří můžete pozorovat krásné západy slunce na Mt. Cooku, pokud tedy máte tak pěkné počasí jako my - obloha jako vymetená až do večera. V sedm hodin večer jsme netrpělivě seděli u vysílačky a čekaly na předpověď počasí a okamžik kdy se máme nahlásit, že jsme v pořádku na místě. Předpověď nebyla příliš srozumitelná, částečně vinou špatné kvality zvuku a částečně vinou nedostatečné jazykové vybavenosti a zkušenosti s takovým odposlechem. Pak se většinu času se hlásily ostatní chaty s početnějšími výpravami a vyměňovali se zdvořilostní fráze. Když se dostalo i na nás, abychom se nahlásily, tak jsme si zkusili vyžádat zopakování předpovědi. Po chvilce ticha se z vysílačky ozvalo něco jako „později“ a zase se dál řešili ostatní obsazené chaty, hlavně chata Muller, kterou je nutné rezervovat a platit dopředu. Nakonec celá relace skončila jakoby na nás zapomněli. Přemýšleli jsme co dělat a zda tu předpověď opravdu potřebujeme. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme znovu zavolat „základnu“ a připomenout se. Tak jsme zjistili kde je problém. Oni nás totiž nikde prve neslyšeli, protože jsme špatně používali vysílačku (nevím proč píšou zmáčkni, když myslí drž). Napodruhé jsme naštěstí z komunikace od operátora („prosím opakujte, slyšel jsem jen CLICK“) vše pochopili a rádiovou komunikaci zvládli. Nahlásili, že jsme v pořádku na místě, že pokračujeme v cestě podle plánu a dostali zopakovanou příznivou předpověď. Vysílačka nám ještě popřála dobrou noc a my jsme padly vyčerpaní do spacáků.
Druhý den nás čekal výstup závěrečných dvě stě výškových metrů do sedla přes strmé sněhové pole (min. 30° stoupání), které začíná hned za bivakem. Vybaveni mačkami na nohou a cepínem v ruce (neumím si představit, jak by to fungovalo v opačném nastavení) jsme začali stoupat. Postup svahem nám komplikoval starý tvrdý sníh, na kterém mačky špatně drželi. Místy bylo sněhové pole pokryto čerstvější sněhovou nadílkou, ale ta byla zase příliš tenká, aby se do ní hroty pořádně zakousli a celé to pěkně podkluzovalo. Nakonec jsme přišli na to jak nejlépe stoupat a přeci jen se do sedla
vyhrabali.
V sedle pořádně foukalo, a tak jsme se svačinou nezdržovali a posíleni jen kouskem čokolády zahájili sestup. Prvních padesát metrů ze sedla znamenaly poslední náročnou pasáž výletu. Za špatných podmínek ji lidé slaňují, což dokládala i smyce přehozená přes skalní hrot. Ale my jsme měli nádherně, a tak jsme zvolili jinou cestu (mimochodem lano jsme po konzultaci stejně nechali „doma“). Neuposlechli jsme rad, které jsme dostali na horské službě, a místo abychom sjeli po zadku hladkým skalnatým (a téměř kolmým) koutkem do suťového pole, vybrali jsme si sestup rozrušenými skalkami do sněhového svahu a dolů na plošinku. Dál už byla cesta poměrně snadná skrz suťová pole do míst, kde jsme již mohli vidět první turistické značení. Odtud už vedla turistická pěšinka až k chatě na Welcome Flat, kde na horaly čekají horké prameny. Sestup byl přesto poměrně náročný, protože jej komplikovaly stovky metrů dlouhé úseky zničené lavinami, vyschlá řečiště a také perfektní výhledy, které nás neustále zdržovali kocháním. Za zmínku stojí také naše první setkání s wekou. Weka je místn
í nelétavý pták velikosti slepice, který má na rozdíl od kiwi křídla a o hodně víc kuráže, takže jsme se hodnou chvilku bavili tím, jak se milá weka snažila ulovit tkaničky našich bot. Není divu, že když jsme na Welcome Flat dorazili již se stmívalo. Protože na chata u horkých pramenů je velmi oblíbená, nevztahují se na ní naše předplacené chatové „permanentky“ (Hut Passy), a tak jsme skočili na místním kempovišti, které je bohužel také placené, ale ne tak draze. Ovšem pokud zakempujete kdekoli jinde v okolí, nic platit nemusíte a třeba ještě budete na hezčím místě. Jako dobrý typ bych navrhovala skalní bivak, který je na malé odbočce mezi chatou a horkými prameny. My jsme bivak objevili pozdě a k smrti utahaní jsme potmě nechtěli už nic řešit. Po postavení stanu a rychlé večeři už jsme se nemohli dočkat až konečně ponoříme znavená těla do horké lázně. Koupání v noci mělo za cíl vyhnout se krvelačným sandflies, kterými je celé Západní pobřeží proslulé, ale které v noci spí, a tak máte klid. Lázeňský život se nám nakonec tak zalíbil, že jsme se rozhodli zanořit do pramenů ještě dopoledne před odchodem. Sandflies dopolední koupel opravdu velmi znepříjemňovaly, ale přesto jsme se v příjemně teplé vodě vydrželi máčet až do oběda. Dopolední zdržení, nám neumožňovalo dojít do večera až na silnici, a tak jsme do programu zařadili ještě nocleh u chaty Architect Creek. Večeře na ohni (chata byla plná) byla skvělý nápad. O to více jsme litovali, rozhodnutí zkusit strávit noc pod širákem. Na Architect Creek totiž po sandflies přebírají noční směnu komáři a jsou tak neodbytní a otravní, že jsme po dvou hodinách ze spacáků vylezli a nakonec byli donuceni stan postavit. Myslím, že nocleh ve stanu byla asi nejlepší varianta, protože z chaty se celou noc ozývalo zoufalé bušení do zdí a jiných částí chaty od lovců komárů a ráno už byli její obyvatelé pryč.

Další den už nám nezbývalo než dojít tři hodinky snadné cesty na parkoviště a vydat se dvě stě kilometrů stopem nazpět k Efince. Ze začátku stopování vypadalo zoufale, ale nakonec jsme spíše uprosili než stoply moc milý pár. Přesvědčili je, že se jim do auta vejdeme s batohama na klíně a ještě ten den večer  ulehly ke spánku v Efince.

pondělí 21. dubna 2014

Rybaření v Dusky Soundu

Hlavním cílem cesty do samotného Dusky soundu bylo, alespoň pro mne, rybaření. Od několika lidí jsem slyšel zkazky. jak neobyčejné úlovky se zde dají ulovit. A tak vyzbrojen pytlačkou jsem po příchodu na Super Cove Hut zapomněl na únavu a hned se hnal k moři.
Prvním úskalím rybolovu na tomto místě byl přístup k moři. Břeh tam byl velmi strmý a chvilku mi trvalo než jsem našel vhodný sestup na podle mne dobré místo. Zde byla velká skalnatá plošina, jejíž okraje strmě klesaly do moře.  Protože byla děsně kluzká, několikrát jsem se málem pěkně natáhl a nebo spadl do moře.
Pohyb v již tak dost náročném terénu ještě stěžovali sandflies. Už jsem byl zvyklí na jejich otravování jakmile se člověk zastavil, ale na to co se dělo zde, jsem ani zdaleka nebyl připraven. Prakticky okamžitě se na mě sesypali a snažili se získat každou kapičku mojí krve. Ruce a nohy jsme měl úplně černé, lezli do očí a uší, kousaly na spáncích. Na nohou jsem měl sandále a silné ponožky do pohorek, ale to jim nezabránilo, aby mě během chvilky nerozhlodali kotníky do krve, což přitahovalo další malé upírky. Většinou repelenty nepoužívám, ale tentokrát jsem ho na sebe zoufale nastříkal v naději, že snad alespoň trošku pomůže a hned běžel (čti ""poslal Báru") pro moskytiéru, aby se tam dalo aspoň chvíli vydržet.
Poté co se mi podařilo se alespoň trošku ochránit před krvežíznivými muškami a navázat háček (sand flies skoro neumožňují jakoukoliv jemnou činnost) začal lov. Po malé chvilce se pověsti o rybách ve fjordu potvrdili. Skoro okamžitě zabrala malá rybička jejíž části posloužili jako návnada pro další, větší ryby. Za poměrně krátkou chvíli jsem měl nalovenou necelou desítku asi tří druhů ryb Jednu z nich jsme identifikoval jako Blue Cod (velice ceněná a chutná ryba), ostatní netuším. Kromě sandflies mi ještě komplikoval život asi metrový žralok, který se pořád ukazoval u hladiny, občas se zajímal o moji návnadu a hlavně plašil kořist(když se o žraloku dozvěděla Bára, tak se zděsila, protože se o kousek vedle koupala na pláži). Z úlovku jsem vybral od každého druhu tu největší na večeři a zbytek pustil zpět do moře. Jen těžko se mi odcházelo, ale hlad a sandflies nakonec zvítězili.

Druhý den ráno jsem hned po snídani zamířil opět k moři. Návnada z hlav včerejších ryb nebyla špatná a ryby se o ní ochotně zajímali a to včetně včerejšího žraloka. Žralok se o ni zajímal tolik, až ji najednou hned po nahození sežral a následoval krátký nerovný souboj žraloka proti muži. Žralok měl pěknou sílu a vlasec pořádně řezal do rukou, ale já nechtěl povolit. Už jsem měl na břehu jeho hlavu a horečně přemýšlel, co proboha budu dělat, když ho opravdu dostanu ven (přece nenechám takový úlovek ladem:-)), když se mu konečně podařilo překousnout vlasec a zmizet v hlubinách. Docela jsem si oddychl, že to tak dopadlo, přeci jen mám s přípravou žraloka pramalé zkušenosti. Než mě saandfies vyhnaly, podařilo se mi ulovit pět slušných ryb (jeden Blue Cod, ostatní netuším :), které stačily k obědu a ještě i na další večeři.

úterý 15. dubna 2014

Dusky Trek

Potom co jsme si odpočinuli od trempingu na Stewartově ostrově nás zase začali svrbět prsty, co by jsme mohli podniknout dál. Od několika lidí jsme slyšeli, že velice hezký je Dusky trek. Slyšeli jsme také to, že je velice náročný, málo navštěvovaný, těžko přístupný (snad jen vrtulníkem) a tak dále. Takové zvěsti samozřejmě vzbudily naší pozornost a touhu prověřit na vlastní kůži, co je na tom pravdy.
Po chvilce hledání se nám podařilo zjistit, že Dusky trek vede v samotném srdci Fjordlandu od jezera Hauroko k jezeru Manapouri. Cestou překonává dvě horská sedla okolo tisíce metrů nad mořem. Na treku je celkem osm chat a z hlavní trasy mezi jezery se dá odbočit do samotného Dusky Sound, kde je také jedna z chat. Na treku je mnoho řek a potoků, které je nutné často přecházet po třílanových mostech. Kromě brození a třílanových mostů se případní zájemci o toto dobrodružství musí připravit na mračna krvežíznivých sandflies. Obvykle vám ty protivy dají pokoj alespoň, když se pohybujete a několik minut jim trvá než vás najdou, když se zastavíte a máte čas alespoň schroupat svačinu. To pro Dusky trek rozhodně neplatí. Je třeba se obrnit trpělivostí a odhalovat ze svého těla, jen to co je v daný moment nezbytně nutné.

Celý trek by se měl dát projít za šest až osm dní a je dobré počítat s rezervou, protože v deštivém počasím se řeky  mohou stát velice rychle nepřekonatelné a je potřeba počkat až voda opadne. Později jsme zjistili, že s trochou štěstí na počasí a vypětím sil (ne všech) by šel celý projít i za čtyři dny, ale to je možná až zbytečná honička.
Doprava na začátek treku nemusí být zrovna letecká a stačít obyčejná loď, i když ani ta není zrovna zadarmo. Ještě se rýsovala varianta jet na jeden konec treku autem po horských cestách, ale my jsme to zavrhli jako komplikované. Nejspíše bychom spálili benzínu za stejné peníze jako nás budou stát lodě a ještě bychom riskovali uvíznutí někde v pustině (opravdové). Pro variantu lodní dopravy mluvil také fakt, že nebudeme muset chodit tam a zpět stejnou cestou a můžeme si projít celý trek. Dnes už víme, že existuje ještě jiná varianta, možná  ještě zajímavější - přechod po neznačených stezkách a hřebenech v horách. O té jsme se bohužel dozvěděli až později cestou. Tato verze by byla asi nejhezčí, ale též nejnáročnější. ¨
Lodě přes jezero Manapouri jezdí několikrát denně každý den a loď přes jezero Hauroko jezdí každé pondělí a čtvrtek. Na základě těchto informací jsme směřovali naší cestu od jezera Hauroko k jezeru Manapouri, abychom nebyli nuceni na konci cesty čekat na loď. Jediný  podstatný  problémem bylo sehnat telefoní číslo na pána, co provozuje lodní dopravu přes jezero Hauroko a zarezervovat si místo. Všude se totiž nabízela jen varianta cestovky, která ale nerezervovala pouze loď, ale vždy chtěla své ovečky dovézt z jednoho konce treku na druhý vlastní dopravou za vlastní ceny. Číslo jsme nakonec sehnali, ale k našemu velkému překvapení na „liduprázdném“ Dusky treku, bylo všech deset míst na lodi na námi zvolený termín plných a my museli týden čekat. Protože odpadla varianta dopravy s cestovkou, mohli jsme na začátek naší cesty svobodně cestovat stopem. Zpočátku vypadala situace beznadějně, nulový provoz a na silnicích jen místní přesouvající se po vesnici. Situaci zachránil až postarší manželský pár farmářů z jihu, který nás nakonec svezl celých šedesát kilometrů až do kempu v obydlené zatáčce Clifden, kde nás druhý den ráno čekal odvoz na loď. Samotný trek jsme rozplánovali na šest dní s tím, že jsme si pro jistotu zabalíme jídla na přežití i deseti. Ti co se o "duskyho" zajímají víc najdou rozpis denních etap na konci článku.

Dusky trek nám připravil hned několik překvapení. Prvním z nich byla jeho osamělost. Zmlsaní ze Stewardova ostrova jsme čekali prádné chaty a pustinu. Oproti jiným dnům nás na lodi přes Hauroko bylo sice jen pět, ale neustále jsme potkávali další odvážlivce v protisměru. Korunu tomu nasadila průvodcovaná skupina téměř deseti lidí, která si zásoby na trek včetně několika lahví vína nechávala dodávat helikoptérou. Díky této skupince bylo v jeden okamžik celkem osmnáct lidí na chatě pro dvanáct. Druhým překvapením byla obtížnost. Trek opravdu nepatří mezi nejjednodušší, ale nám se ve srovnání ze Stewardovým ostrovem zdál výrazně lehčí. Asi jsme již měli natrénováno a těžký strmý a blátivý terén, plný polomů pro nás nebyl takový problém. Neposledním překvapením byl samotný trek. Obzvláště po prohlídce běžně dostupných míst Fjordlandu, jsme čekali opravdové výhledy. Trek vede většinu času údolími porostlými hustou vegetací, která se ve své podstatě příliš neliší od té na Stewartově ostrově... Abychom Dusky treku jen nekřivdili, nutno říci, že při pěkném počasí umí i odměnit. Překrásné místo je zejména jezero Roa, od něhož lze vystoupat neznačenou cestou na vrchol Tamaeta, ze kterého již je perfektní rozhled na okolní hřebeny, a ze kterého se dá vydat již zmiňovanou hřebenovkou až k jezeru Manapouri (návrh na příště :). Samotný fjord je vidět cestou od jezera Roe, ale trek poměrně rychle padá pod úroveň lesa. Druhým místem, které pravděpodobně nabízí neomezené rozhledy je Central Pass, které jsme ovšem prošli za hustého deště a mhly. Jen tušíme, že údolí, ze kterého jsme stoupali rozděluje velmi panoramatický Tripod Hill a údolí zdobí vodopády. Alespoň jsme se nebrodili sněhem, jako ti co šli přes sedlo den po nás. Ty jsme totiž potkali na chatě, kde jsme se vzhledem k opravdu nevlídnému počasí a vysokému stavu řek rozhodli prolenošit den navíc. Osobní poznatek: oproti lenošení ve stanu , který je v podobných situacích kompletně zvlhlý, je horská bouda velmi komforní záležitost.
Celou cestu nám velmi zjednodušovali třílanové mosty. Třílanový most, naštěstí neznamená jen tři provazy přes řeku, ale je vcelku sofitikovaný výrobek z železa nebo oceli. Tři nosná lana jsou vhodně propojena, aby se pod vámi most zbytečně nerozkmitával a nerozkolísával. Překonávat některé z nich přeci jen není příliš příjemné, ale vyhýbáte se díky nim nejen zdlouhavému sundavání bot (a někdy i kalhot) před každým brodem a často také velmi náročnému a nebezpečnému brození. Novozélandští trampeři mají na místní řeky jiný recept a ve většině případů se na brodu nezouvají ani nepřezouvají. Osobně mi to přišla jako velmi nešťastná varianta, protože pořádné pohorky pak schnou i několik dní. Ovšem na konci Dusky treku jsem prozřela. Průchod místní bujnou vegetací, která byla několik dní vytrvale zmáčená přívalovými dešti, měla na naše pohorky velmi neblahý vliv bez ohledu jak poctivě jsme je před výletem impregnovali. Na posledním „brodu“ - místě, kde řeka tekla cestou, už jsem ani já ani Lukáš boty nesundavali a „spokojeně“ čvachtali po kolena v ledové vodě. K přístavu na loď do civilizace, jsme došli perfektně mokří a asi i pěkně zpocení a smradlaví, až jsme se báli, že nás na loď s těmi voňavými a vymydlenými turisty nepustí. Naštěští, jsou zřejmě na trampy přícházejících z „pustin“ v okolí Dusky treku zvyklí, a tak se ani moc nedivili, když jsme si během hodinové plavby dávali třetí kávu zdarma. Pěknou tečkou za tím naším případem, bylo příjemné slunečné počasí, které již několik dní vládlo na druhém břehu jezera...

Jezero Hauroko → Half Way Hut
První etapa stoupající pozvolna proti proudu řeky bujnou vegetací, prakticky bez rozhledu mimo deštný prales. Cestou si člověk vyzkouší první třílanový most a kořenolezení do a ze strmého svahu. Lehký asi 5-ti hodinový úsek, dá se spojit s dalším, ale nám začalo pršet a tak jsme zůstali na Half Way Hut..

Half Way Hut → Lake Roe Hut
Krátká etapa která již poměrně „upřímně“ stoupá až do sedla cca 900 m n.m. Většina cesty opět vede v lese a podél potoku. Prakticky až na konci cesty stoupá na hranici lesa a poskytne první výhledy. Dala by se případně spojit s další etapou (to by byl poměrně dlouhý a náročný den). My jsme měli krásné počasí a tak jsme zvolili možnost výstupu na vrchol Tamaeta okolo samotného jezera Roe (cca 30 minut do kopce od chaty) s dalšími krásnými výhledy. Cesta na vrchol není značená a tam a zpět nám trvala 5 hodin.

Lake Roe Hut → Loch Maree Hut
Asi nejkrásnější etapa treku. Vede převážně nad hranicí lesa okolo 1000 m n. m. a při pěkném počasí nabízí parádní výhledy do okolních hor a Dusky Soundu. Na závěr etapy je velice strmé klesání. Sestupuje na necelých třech kilometrech téměř až k hladině moře. Často je nutné slézat skoro kolmou stěnu po kořenech stromů. Těsně před chatou se překonává široká řeka po dlouhém a vysokém třílanovém mostě. Etapu je možné spojit s cestou do samotného Dusky Soundu, což jsme také udělali.

Loch Maree Hut – Super Cove Hut
Asi jedenácti kilometrová etapa sledující starou zlatokopeckou cestu. Obtížnos cesty je velice proměnlivá. Začátek je nahoru a dolů po stezce tesané ve skále. Pak následuje dlouhý úsek po rovině okolo řeky a na závěr je velice težký úsek, který nepříjemně často „skáče“ nahoru a dolu v kamenech a kořenech k samotné chatě ve fjordu.

Super Cove Hut → Loch Mare Hut
Návrat stejnou cestou. Etapa se dá spojit s další a nebo například s dopoledním rybařením v Dusky Soundu. My si vybrali rybaření, protože to byl hlavní cíl cesty do tohoto fjordu. Toto místo je rybami vyhlášené, protože v okolí je mořská rezervace a je zakázán komerční rybolov.

Loch Mare Hut → Kintail Hut
Cesta pozvolna stoupá podél řeky, občas nahoru a dolu, občas po rovině. Celo dobu se jde v lese s občasnými výhledy na řeku. Poměrně dlouhá, ale nenáročná etapa. Nám během ní začalo pršet a tak jsme byli rádi, že jsme nepotkali žádné obtížné úseky.

Kintail Hut → Upper Spey Hut
Etapa překonává horské sedlo Central Pass a z něj hezké výhledy do hor (podle fotografií:-)). Etapa trvá asi pět hodin a za hezkého počasí je možné si ji prodloužit o výstup na vrchol hory Memphis (1405 m n. m.) . Nám prakticky celou dobu pršelo, o sedlo se zachytávali mraky a spolu se silným větrem byla i pěkná zima, tak jsme co nejrychleji chtěli být na chatě a žádný nadbytečný výstup jsme nepodnikli.

Upper Spey Hut → jezero Manapouri
Poslední asi pětihodinová etapa vede přes mokřad a deštným lesem. Po jejím zdolání je ještě potřeba jít přibližně hodinu po zpevněné cestě (cesta od přístavu na jezeru k přístavu ve fjordu Doubtful Sound, kudy vozí turisty autobusy) do přístavu na trajekt.

Oficiální brožurku o treku si můžete prohlédnout zde