Přechod Jižních Alp přes Copland Pass

To je on! Mount Cook v celé své kráse.

Přechod Jižních Alp pod nejvyššími horami Nového Zélandu se stal hlavním vrcholem letní sezony a našeho trampování po jižním ostrově. Překonáním Coplanského pasu se jsme se posunuli nejen z vnitrozemské vesnice Mt. Cook na Západní pobřeží, ale také do světa novozélandského horolezectví.

Výstup do sedla se už neřadí mezi treky, ale najdete jej v horolezeckém průvodci. A tak jsme přípravu na celý výlet začali ve Wanacké knihovně, která je pro tyto účely perfektně vybavená. Po teoretické přípravě, jsme oprášili prach také z horolezeckého vybavení a osvěžili si naše lezecké schopnosti na místních skalách. V rámci tréninku jsme podnikli ještě dva „aklimatizační“ výlety v okolí hory Aspiring, k ledovci Rob Roy a na Cascade Saddle. Přestože jsme studiem načerpali množství užitečných informací, rozhodli jsme se ještě obrátit se na místní „horskou službu“ (DOC) a zjistit aktuální podmínky na trase. Nejprve si nás podezřívavě prohlíželi, ale když se nám je konečně povedlo přesvědčit, že s podobnými výlety máme zkušenosti, byli na informace přeci jen sdílnější a ochotně nás spojili s kolegy z Mt. Cooku. Dál nám již nic nebránilo vydat se na cestu.

Autostopem jsme se zastávkou na Omaramských blátivých útesech dorazili do vesnice Mt. Cook lehce k odpoledni. Počasí nebylo zrovna vydařené a hustá dešťová mračna před námi tajila vysoké štíty Alpských velikánů. Také proto vedli naše první kroky do místního infocentra, abychom zjistili aktuální předpověď počasí, která byla neočekávaně příznivá. Mile nás překvapil také pracovník místní horské služby, který nám celý výstup pečlivě popsal a poradil jak postupovat na obtížných místech. Kromě kompletních informací o cestě si nás ještě zapsali do registru. V Mt. Cooku se o horolezce opravdu pěkně starají.Všechny registrované výpravy bedlivě sledují pomocí vysílaček na chatách a bivacích.

Po svačině začal déšť ustávat a my naložili baťůžky na záda a vyrazili. Po prvních pár minutách ustalo i lehké mrholení a konečně se začali ukazovat hory. Než jsme došli po pohodlné cestě k našemu prvnímu nocovišti na břehu ledovcového jezera Hooker, několikrát jsme dokonce zahlédli nejvyšší vrchol souostroví . Vše nasvědčovalo tomu, že se předpověď počasí vyplní.

Další den ráno jsme vyšli horám vstříc za jasného a slunečného počasí. Helmy jsme si pro jistotu nasadili již v táboře. Hned za stanem nás čekaly nestabilní suťové morény ledovce, a pak asi dva kilometry postup po samotném ledovci zasypaném sutí. Prvních několik stovek metrů na morénách po břehu jezera šlo hladce, než jsme dorazili k rozsáhlému sesuvu, ze kterého neustále padaly kameny a my jsme ho museli nadejít. Obcházení sesuvu vrchem nebylo v sypké sutí nijak jednoduché a několika metrové útesy z kamení ve spojení s hlukem padajícího kamení opravdu nevzbuzovaly pocit bezpečí.

Za sesuvem již bylo čelo samotného ledovce ukrývajícího se v hromadě kamení. Postup zde nebyl nijak moc nebezpečný, ale o to únavnější pro věčné stoupání a klesání v suti a mezi velkými kameny. A tak jme po několika hodinách dorazili pod hřeben, po kterém jsme se měli vydat ke Copland Passu. Zde nás čekalo a nejobtížnější místo dne. Samotný hřeben je od ledovce oddělen boční morénou, která velmi strmě stoupá na travnatou plošinku, ze které se hřeben nastupuje. Původní cesta kolem chaty Hooker, která stoupá do svahů údolí dříve, aby boční morény obešla, je již dlouho kvůli sesuvům neschůdná, nebo přinejmenším velmi nebezpečná. Podle popisu jsme věděli, že se nahoru máme pustit strmou strží po levé straně odtrhu v moréně. Místo jsme našli a dokonce jsme objevili i pomocné lano, které ovšem nebudilo příliš důvěry. Samotná deseti metrová strž byla velmi sypká a vůbec se nám do ní nechtělo. Nedalo se nic dělat, museli jsme nahoru. Začala jsem se sápat vzhůru, ale s těžkým baťůžkem se v sypkém svahu se jen těžko lezlo a nebylo se čeho příliš držet. Vše za co člověk vzal zůstalo v ruce, inu suť. Cestou se mi podařilo shodit nohou několik velkých kamenů, naštěstí Lukáš se ukrýval lehce stranou a tak neškodně proletěli někam do hlubin. Malé kamínky, které se uvolnili, jak jsem si občas pomáhala lanem, létaly jeden za druhým a odrážely se mi od helmy (díky bohu že jsme je měly). Lukáš, vida jaké divadlo tam předvádím, se rozhodl zvolit postup jinou částí odtrhu, na pohled jednodušší. Ukázalo se, že ten je opravdu neschůdný. Dostal se asi do poloviny cesty nahoru, ale tam se zasekl. Doprava i do leva se vše kolem něj sypalo a nahoru byla stěna suti skoro kolmá, plná volných balvanů. Slézt zpět dolů nebylo samozřejmě už tak jednoduché jako lezení nahoru, neviděl si pod nohy a kameny co prve držely se vyklaly a padaly. Po dlouhém sebepřemlouvání (chvíli uvažoval, že zahodí i foťák, aby zachránil holý život), odhodlávání a s trochou štěstí pokorně vrátil do původní cesty. To vše vím samozřejmě z vyprávění, dolů do stěny vidět samozřejmě nebylo. Mezitím jsem nahoře ověřila pevnost a ukotvení lana a původní výstup se s jeho použitím už tak dramatický nezdál.

Téměř po hodině strávené zdoláváním morény jsme vyčerpaní padli do trávy na dobyté plošince a pustili se do svačiny. Bylo potřeba nabrat sil na postup po samotném hřebeni. Cesta není značená, jen občas najdete osamoceného mužika a vede přímo po krásném exponovaném hřebínku, které obsahuje lehounké lezecké pasáže. Pokud ovšem uhnete malinko stranou jako se to nedopatřením několikrát povedlo nám, užijete si o něco víc „zábavy“ s výrazně těžším a ještě exponovanějším lezením, i když mě v tu chvíli do smíchu příliš nebylo. Vyhlídky dolů byli opravdu hluboké. Po několikahodinovém výstupu se před námi konečně objevil Copland Shelter, místo našeho dalšího odpočinku. Přímo na hřebínku na úzké plošince se krčí malinký sud připevněný lany k hřebenu. Uvnitř je útulno a přímo ze dveří můžete pozorovat krásné západy slunce na Mt. Cooku, pokud tedy máte tak pěkné počasí jako my - obloha jako vymetená až do večera. V sedm hodin večer jsme netrpělivě seděli u vysílačky a čekaly na předpověď počasí a okamžik kdy se máme nahlásit, že jsme v pořádku na místě. Předpověď nebyla příliš srozumitelná, částečně vinou špatné kvality zvuku a částečně vinou nedostatečné jazykové vybavenosti a zkušenosti s takovým odposlechem. Pak se většinu času se hlásily ostatní chaty s početnějšími výpravami a vyměňovali se zdvořilostní fráze. Když se dostalo i na nás, abychom se nahlásily, tak jsme si zkusili vyžádat zopakování předpovědi. Po chvilce ticha se z vysílačky ozvalo něco jako „později“ a zase se dál řešili ostatní obsazené chaty, hlavně chata Muller, kterou je nutné rezervovat a platit dopředu. Nakonec celá relace skončila jakoby na nás zapomněli. Přemýšleli jsme co dělat a zda tu předpověď opravdu potřebujeme. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme znovu zavolat „základnu“ a připomenout se. Tak jsme zjistili kde je problém. Oni nás totiž nikde prve neslyšeli, protože jsme špatně používali vysílačku (nevím proč píšou zmáčkni, když myslí drž). Napodruhé jsme naštěstí z komunikace od operátora („prosím opakujte, slyšel jsem jen CLICK“) vše pochopili a rádiovou komunikaci zvládli. Nahlásili, že jsme v pořádku na místě, že pokračujeme v cestě podle plánu a dostali zopakovanou příznivou předpověď. Vysílačka nám ještě popřála dobrou noc a my jsme padly vyčerpaní do spacáků.

Druhý den nás čekal výstup závěrečných dvě stě výškových metrů do sedla přes strmé sněhové pole (min. 30° stoupání), které začíná hned za bivakem. Vybaveni mačkami na nohou a cepínem v ruce (neumím si představit, jak by to fungovalo v opačném nastavení) jsme začali stoupat. Postup svahem nám komplikoval starý tvrdý sníh, na kterém mačky špatně drželi. Místy bylo sněhové pole pokryto čerstvější sněhovou nadílkou, ale ta byla zase příliš tenká, aby se do ní hroty pořádně zakousli a celé to pěkně podkluzovalo. Nakonec jsme přišli na to jak nejlépe stoupat a přeci jen se do sedla

vyhrabali.

V sedle pořádně foukalo, a tak jsme se svačinou nezdržovali a posíleni jen kouskem čokolády zahájili sestup. Prvních padesát metrů ze sedla znamenaly poslední náročnou pasáž výletu. Za špatných podmínek ji lidé slaňují, což dokládala i smyce přehozená přes skalní hrot. Ale my jsme měli nádherně, a tak jsme zvolili jinou cestu (mimochodem lano jsme po konzultaci stejně nechali „doma“). Neuposlechli jsme rad, které jsme dostali na horské službě, a místo abychom sjeli po zadku hladkým skalnatým (a téměř kolmým) koutkem do suťového pole, vybrali jsme si sestup rozrušenými skalkami do sněhového svahu a dolů na plošinku. Dál už byla cesta poměrně snadná skrz suťová pole do míst, kde jsme již mohli vidět první turistické značení. Odtud už vedla turistická pěšinka až k chatě na Welcome Flat, kde na horaly čekají horké prameny. Sestup byl přesto poměrně náročný, protože jej komplikovaly stovky metrů dlouhé úseky zničené lavinami, vyschlá řečiště a také perfektní výhledy, které nás neustále zdržovali kocháním. Za zmínku stojí také naše první setkání s wekou. Weka je místn

í nelétavý pták velikosti slepice, který má na rozdíl od kiwi křídla a o hodně víc kuráže, takže jsme se hodnou chvilku bavili tím, jak se milá weka snažila ulovit tkaničky našich bot. Není divu, že když jsme na Welcome Flat dorazili již se stmívalo. Protože na chata u horkých pramenů je velmi oblíbená, nevztahují se na ní naše předplacené chatové „permanentky“ (Hut Passy), a tak jsme skočili na místním kempovišti, které je bohužel také placené, ale ne tak draze. Ovšem pokud zakempujete kdekoli jinde v okolí, nic platit nemusíte a třeba ještě budete na hezčím místě. Jako dobrý typ bych navrhovala skalní bivak, který je na malé odbočce mezi chatou a horkými prameny. My jsme bivak objevili pozdě a k smrti utahaní jsme potmě nechtěli už nic řešit. Po postavení stanu a rychlé večeři už jsme se nemohli dočkat až konečně ponoříme znavená těla do horké lázně. Koupání v noci mělo za cíl vyhnout se krvelačným sandflies, kterými je celé Západní pobřeží proslulé, ale které v noci spí, a tak máte klid. Lázeňský život se nám nakonec tak zalíbil, že jsme se rozhodli zanořit do pramenů ještě dopoledne před odchodem. Sandflies dopolední koupel opravdu velmi znepříjemňovaly, ale přesto jsme se v příjemně teplé vodě vydrželi máčet až do oběda. Dopolední zdržení, nám neumožňovalo dojít do večera až na silnici, a tak jsme do programu zařadili ještě nocleh u chaty Architect Creek. Večeře na ohni (chata byla plná) byla skvělý nápad. O to více jsme litovali, rozhodnutí zkusit strávit noc pod širákem. Na Architect Creek totiž po sandflies přebírají noční směnu komáři a jsou tak neodbytní a otravní, že jsme po dvou hodinách ze spacáků vylezli a nakonec byli donuceni stan postavit. Myslím, že nocleh ve stanu byla asi nejlepší varianta, protože z chaty se celou noc ozývalo zoufalé bušení do zdí a jiných částí chaty od lovců komárů a ráno už byli její obyvatelé pryč.

Další den už nám nezbývalo než dojít tři hodinky snadné cesty na parkoviště a vydat se dvě stě kilometrů stopem nazpět k Efince. Ze začátku stopování vypadalo zoufale, ale nakonec jsme spíše uprosili než stoply moc milý pár. Přesvědčili je, že se jim do auta vejdeme s batohama na klíně a ještě ten den večer  ulehly ke spánku v Efince.