Dusky Trek

Potom co jsme si odpočinuli od trempingu na Stewartově ostrově nás zase začali svrbět prsty, co by jsme mohli podniknout dál. Od několika lidí jsme slyšeli, že velice hezký je Dusky trek. Slyšeli jsme také to, že je velice náročný, málo navštěvovaný, těžko přístupný (snad jen vrtulníkem) a tak dále. Takové zvěsti samozřejmě vzbudily naší pozornost a touhu prověřit na vlastní kůži, co je na tom pravdy.

Po chvilce hledání se nám podařilo zjistit, že Dusky trek vede v samotném srdci Fjordlandu od jezera Hauroko k jezeru Manapouri. Cestou překonává dvě horská sedla okolo tisíce metrů nad mořem. Na treku je celkem osm chat a z hlavní trasy mezi jezery se dá odbočit do samotného Dusky Sound, kde je také jedna z chat. Na treku je mnoho řek a potoků, které je nutné často přecházet po třílanových mostech. Kromě brození a třílanových mostů se případní zájemci o toto dobrodružství musí připravit na mračna krvežíznivých sandflies. Obvykle vám ty protivy dají pokoj alespoň, když se pohybujete a několik minut jim trvá než vás najdou, když se zastavíte a máte čas alespoň schroupat svačinu. To pro Dusky trek rozhodně neplatí. Je třeba se obrnit trpělivostí a odhalovat ze svého těla, jen to co je v daný moment nezbytně nutné.

Celý trek by se měl dát projít za šest až osm dní a je dobré počítat s rezervou, protože v deštivém počasím se řeky  mohou stát velice rychle nepřekonatelné a je potřeba počkat až voda opadne. Později jsme zjistili, že s trochou štěstí na počasí a vypětím sil (ne všech) by šel celý projít i za čtyři dny, ale to je možná až zbytečná honička.

Doprava na začátek treku nemusí být zrovna letecká a stačít obyčejná loď, i když ani ta není zrovna zadarmo. Ještě se rýsovala varianta jet na jeden konec treku autem po horských cestách, ale my jsme to zavrhli jako komplikované. Nejspíše bychom spálili benzínu za stejné peníze jako nás budou stát lodě a ještě bychom riskovali uvíznutí někde v pustině (opravdové). Pro variantu lodní dopravy mluvil také fakt, že nebudeme muset chodit tam a zpět stejnou cestou a můžeme si projít celý trek. Dnes už víme, že existuje ještě jiná varianta, možná  ještě zajímavější - přechod po neznačených stezkách a hřebenech v horách. O té jsme se bohužel dozvěděli až později cestou. Tato verze by byla asi nejhezčí, ale též nejnáročnější. ¨
Lodě přes jezero Manapouri jezdí několikrát denně každý den a loď přes jezero Hauroko jezdí každé pondělí a čtvrtek. Na základě těchto informací jsme směřovali naší cestu od jezera Hauroko k jezeru Manapouri, abychom nebyli nuceni na konci cesty čekat na loď. Jediný  podstatný  problémem bylo sehnat telefoní číslo na pána, co provozuje lodní dopravu přes jezero Hauroko a zarezervovat si místo. Všude se totiž nabízela jen varianta cestovky, která ale nerezervovala pouze loď, ale vždy chtěla své ovečky dovézt z jednoho konce treku na druhý vlastní dopravou za vlastní ceny. Číslo jsme nakonec sehnali, ale k našemu velkému překvapení na „liduprázdném“ Dusky treku, bylo všech deset míst na lodi na námi zvolený termín plných a my museli týden čekat. Protože odpadla varianta dopravy s cestovkou, mohli jsme na začátek naší cesty svobodně cestovat stopem. Zpočátku vypadala situace beznadějně, nulový provoz a na silnicích jen místní přesouvající se po vesnici. Situaci zachránil až postarší manželský pár farmářů z jihu, který nás nakonec svezl celých šedesát kilometrů až do kempu v obydlené zatáčce Clifden, kde nás druhý den ráno čekal odvoz na loď. Samotný trek jsme rozplánovali na šest dní s tím, že jsme si pro jistotu zabalíme jídla na přežití i deseti. Ti co se o "duskyho" zajímají víc najdou rozpis denních etap na konci článku.

Dusky trek nám připravil hned několik překvapení. Prvním z nich byla jeho osamělost. Zmlsaní ze Stewardova ostrova jsme čekali prádné chaty a pustinu. Oproti jiným dnům nás na lodi přes Hauroko bylo sice jen pět, ale neustále jsme potkávali další odvážlivce v protisměru. Korunu tomu nasadila průvodcovaná skupina téměř deseti lidí, která si zásoby na trek včetně několika lahví vína nechávala dodávat helikoptérou. Díky této skupince bylo v jeden okamžik celkem osmnáct lidí na chatě pro dvanáct. Druhým překvapením byla obtížnost. Trek opravdu nepatří mezi nejjednodušší, ale nám se ve srovnání ze Stewardovým ostrovem zdál výrazně lehčí. Asi jsme již měli natrénováno a těžký strmý a blátivý terén, plný polomů pro nás nebyl takový problém. Neposledním překvapením byl samotný trek. Obzvláště po prohlídce běžně dostupných míst Fjordlandu, jsme čekali opravdové výhledy. Trek vede většinu času údolími porostlými hustou vegetací, která se ve své podstatě příliš neliší od té na Stewartově ostrově... Abychom Dusky treku jen nekřivdili, nutno říci, že při pěkném počasí umí i odměnit. Překrásné místo je zejména jezero Roa, od něhož lze vystoupat neznačenou cestou na vrchol Tamaeta, ze kterého již je perfektní rozhled na okolní hřebeny, a ze kterého se dá vydat již zmiňovanou hřebenovkou až k jezeru Manapouri (návrh na příště :). Samotný fjord je vidět cestou od jezera Roe, ale trek poměrně rychle padá pod úroveň lesa. Druhým místem, které pravděpodobně nabízí neomezené rozhledy je Central Pass, které jsme ovšem prošli za hustého deště a mhly. Jen tušíme, že údolí, ze kterého jsme stoupali rozděluje velmi panoramatický Tripod Hill a údolí zdobí vodopády. Alespoň jsme se nebrodili sněhem, jako ti co šli přes sedlo den po nás. Ty jsme totiž potkali na chatě, kde jsme se vzhledem k opravdu nevlídnému počasí a vysokému stavu řek rozhodli prolenošit den navíc. Osobní poznatek: oproti lenošení ve stanu , který je v podobných situacích kompletně zvlhlý, je horská bouda velmi komforní záležitost.

Celou cestu nám velmi zjednodušovali třílanové mosty. Třílanový most, naštěstí neznamená jen tři provazy přes řeku, ale je vcelku sofitikovaný výrobek z železa nebo oceli. Tři nosná lana jsou vhodně propojena, aby se pod vámi most zbytečně nerozkmitával a nerozkolísával. Překonávat některé z nich přeci jen není příliš příjemné, ale vyhýbáte se díky nim nejen zdlouhavému sundavání bot (a někdy i kalhot) před každým brodem a často také velmi náročnému a nebezpečnému brození. Novozélandští trampeři mají na místní řeky jiný recept a ve většině případů se na brodu nezouvají ani nepřezouvají. Osobně mi to přišla jako velmi nešťastná varianta, protože pořádné pohorky pak schnou i několik dní. Ovšem na konci Dusky treku jsem prozřela. Průchod místní bujnou vegetací, která byla několik dní vytrvale zmáčená přívalovými dešti, měla na naše pohorky velmi neblahý vliv bez ohledu jak poctivě jsme je před výletem impregnovali. Na posledním „brodu“ - místě, kde řeka tekla cestou, už jsem ani já ani Lukáš boty nesundavali a „spokojeně“ čvachtali po kolena v ledové vodě. K přístavu na loď do civilizace, jsme došli perfektně mokří a asi i pěkně zpocení a smradlaví, až jsme se báli, že nás na loď s těmi voňavými a vymydlenými turisty nepustí. Naštěští, jsou zřejmě na trampy přícházejících z „pustin“ v okolí Dusky treku zvyklí, a tak se ani moc nedivili, když jsme si během hodinové plavby dávali třetí kávu zdarma. Pěknou tečkou za tím naším případem, bylo příjemné slunečné počasí, které již několik dní vládlo na druhém břehu jezera...

Jezero Hauroko → Half Way Hut

První etapa stoupající pozvolna proti proudu řeky bujnou vegetací, prakticky bez rozhledu mimo deštný prales. Cestou si člověk vyzkouší první třílanový most a kořenolezení do a ze strmého svahu. Lehký asi 5-ti hodinový úsek, dá se spojit s dalším, ale nám začalo pršet a tak jsme zůstali na Half Way Hut..

Half Way Hut → Lake Roe Hut

Krátká etapa která již poměrně „upřímně“ stoupá až do sedla cca 900 m n.m. Většina cesty opět vede v lese a podél potoku. Prakticky až na konci cesty stoupá na hranici lesa a poskytne první výhledy. Dala by se případně spojit s další etapou (to by byl poměrně dlouhý a náročný den). My jsme měli krásné počasí a tak jsme zvolili možnost výstupu na vrchol Tamaeta okolo samotného jezera Roe (cca 30 minut do kopce od chaty) s dalšími krásnými výhledy. Cesta na vrchol není značená a tam a zpět nám trvala 5 hodin.

Lake Roe Hut → Loch Maree Hut

Asi nejkrásnější etapa treku. Vede převážně nad hranicí lesa okolo 1000 m n. m. a při pěkném počasí nabízí parádní výhledy do okolních hor a Dusky Soundu. Na závěr etapy je velice strmé klesání. Sestupuje na necelých třech kilometrech téměř až k hladině moře. Často je nutné slézat skoro kolmou stěnu po kořenech stromů. Těsně před chatou se překonává široká řeka po dlouhém a vysokém třílanovém mostě. Etapu je možné spojit s cestou do samotného Dusky Soundu, což jsme také udělali.

Loch Maree Hut – Super Cove Hut

Asi jedenácti kilometrová etapa sledující starou zlatokopeckou cestu. Obtížnos cesty je velice proměnlivá. Začátek je nahoru a dolů po stezce tesané ve skále. Pak následuje dlouhý úsek po rovině okolo řeky a na závěr je velice težký úsek, který nepříjemně často „skáče“ nahoru a dolu v kamenech a kořenech k samotné chatě ve fjordu.

Super Cove Hut → Loch Mare Hut

Návrat stejnou cestou. Etapa se dá spojit s další a nebo například s dopoledním rybařením v Dusky Soundu. My si vybrali rybaření, protože to byl hlavní cíl cesty do tohoto fjordu. Toto místo je rybami vyhlášené, protože v okolí je mořská rezervace a je zakázán komerční rybolov.

Loch Mare Hut → Kintail Hut

Cesta pozvolna stoupá podél řeky, občas nahoru a dolu, občas po rovině. Celo dobu se jde v lese s občasnými výhledy na řeku. Poměrně dlouhá, ale nenáročná etapa. Nám během ní začalo pršet a tak jsme byli rádi, že jsme nepotkali žádné obtížné úseky.

Kintail Hut → Upper Spey Hut

Etapa překonává horské sedlo Central Pass a z něj hezké výhledy do hor (podle fotografií:-)). Etapa trvá asi pět hodin a za hezkého počasí je možné si ji prodloužit o výstup na vrchol hory Memphis (1405 m n. m.) . Nám prakticky celou dobu pršelo, o sedlo se zachytávali mraky a spolu se silným větrem byla i pěkná zima, tak jsme co nejrychleji chtěli být na chatě a žádný nadbytečný výstup jsme nepodnikli.

Upper Spey Hut → jezero Manapouri

Poslední asi pětihodinová etapa vede přes mokřad a deštným lesem. Po jejím zdolání je ještě potřeba jít přibližně hodinu po zpevněné cestě (cesta od přístavu na jezeru k přístavu ve fjordu Doubtful Sound, kudy vozí turisty autobusy) do přístavu na trajekt.

Oficiální brožurku o treku si můžete prohlédnout zde