Daleký sever

Tutukaka Coast - Bay of Island - Ngawi Hot Spring - 90 Mile Beach/Te Paki Stream - Cape Reigna

I tady na jižní polokouli mají sever. Je to překvapivé a my se rozhodli se tím směrem vydat, kam až to půjde.

Tukaka Coast bylo od naše útočiště ve Wharangei necelých třicet kilometrů. My jsme příliš

nepřemýšleli co a jak, prostě jsme se vyrazili projet a projít. Samozřejmě jsme zapomněli, že jsme vázáni přílivem a odlivem na jedné pobřežní vycházce a nastalo zuřivé plánování. Nakonec se to obešlo jen s patnáctikilometrovou zajížďkou. Největší hitvokou na Tukaka Coast byla pro nás “modrá díra” nebo také bazén mořských panen (jako, že se tam koupou, ne že by jich byl plný). V útesech, které se odkrývají pouze při odlivu zůstává v prohlubních voda. Když je díra dost hluboká a voda je dost čistá má tmavě modrou barvu. Je to pěkné nejen ke koukání, ale také ke koupání. Protože ani mořské panny se nekoupou v plavkách skočili jsme do vody taky jen tak. Jezírko bylo dost veliké, aby se v něm dalo udělal i několik temp. Na druhé straně skal jsme mohli pozorovat obrovské vlny dorážející na pobřeží, zatímco naše koupaliště bylo klidné a vyhřáté od sluníčka. Načasování bylo perfektní navzdory tomu, že plán vznikl v několika minutách a museli  jsme se místo oběda spokojit  s balením sušenek zfutrovaným v poloběhu.  Místní si ve všední den těžko udělají pauzu uprostřed dne, aby se přišli vykoupat a těch několik málo zasvěcených turistů, si zrovna dávalo do nosu. Takže jsme naší nahou koupelí nikoho nepohoršovali. První turisté se objevili přesně ve chvíli, kdy jsme si natáhli poslední kousky našich oděvů a vyrazili zpět.  Zbytek pobřeží v Tutukaka nepatří mezi turistické lákadla, takže se jsme se vždy potkali jen s několika místními. Výjimkou byl německý pár v podobném vozítku tomu našemu. Vyzvídali naše zkušenosti s kempováním a cestováním po Zélandu. Zpětně musím říci, že jsme asi nebyli moc sdílní a příjemní. Jenže když v hlavě máte jen opečené párky s chlebem a v žaludku prázdno, hodinový rozhovor by vás nepotěšil, ani kdyby to byl s vaším nejlepším kamarádem. Nějak nám nedařilo hovor rozumně ukončit… Za naši sdílnost jsme byli odměněni kouskem sušené návnady na ryby. To pro nás byl objev! Za celou tu dobu, jsme si marně lámali hlavu, kde sehnat v ten správný čas návnadu. To bylo tedy terno, kolikrát jsme nešli na ryby! Mražená návnada na benzínkách se prodává po kilech a na sýr ty místní ryby taky moc nejsou. Po jedenácti měsících na Zélandu objevujeme Ameriku v podobě sušené chobotnice!

Z Tukaka Coast míříme do Bay of Islands, kde se obdivujeme pobřeží v mnoha různých podobách. Tutukaka je divoké a skalnaté, Bay of Island je tak nějak od všeho trochu, písčité pláže, střídají vysoké útesy. Nejzajímavější byl krátký výpad do mangrovového podrostu nedaleko Russelu. Dozvěděli jsme se jak tyto stromy se vzdušnými kořeny bojují o přežití ve sladko slaných deltách řek. Mangrovy nebyly nijak vysoké, ale přesto to byla zajímavá exkurze. Zvláštní bahenní kraby a šneky jsme bohužel neviděli jinde než na informační tabuly. 

Z Russelu jsme už za tmy vyrazili do kempu v Ngawha. Mají tam přírodní horké prameny, o kterých

náš průvodce píše, že se od konce 19. století skoro nezměnily. Obyvatelé kempu mají výhodu, že na rozdíl od ostatních nemusejí se zavíračkou opouštět bazény. Takže nevadilo, že jsme na místo přijeli až v osm a ještě další hodinu si vařili večeři. Těsně před zavíračkou jsme nastoupili do bazénků, kde už zbývalo jen posledních pár jedinců a po půl desáté jsme měli celý areál jen sami pro sebe. Postupně jsme se nahřívali a postupovali k teplejším a teplejším bazénkům. Lukáš dosáhl nejvyšší mety, která spočívala v teplotě 46-48 stupňů. Já byla maximálně na 43 a to jsem tam ještě moc dlouho nevydržela. Další koupačka následovala hned po ránu, ještě před prvním ranním náporem. Pravda deset lidí za dopoledne nejsou zrovna davy, ale člověk má přeci jen jiný pocit, když je tam úplně sám. Při snídani se na nás obrátila paní domácí. Výměnou za pár hodin práce nám nabízí další noc v kempu s koupáním. Docela jsme váhali, protože jsme byli nastavení na cestovní mód. Nakonec se nám nabídka zalíbila a plácli jsme si. Dopoledne jsme dvě hodinky zahradničili,vybírali peníze za vstup  a odpoledne a celý večer jsme se mohli věnovat relaxaci, revitalizaci a hovoru s ostatními návštěvníky lázní. Při revitalizaci došlo i na Efinku, která si to v určitých ohledech už opravdu zasloužila. Teprve zpětně jsem si uvědomila jak nám tato malá zastávka prospěla. Potřebovali jsme načerpat nové síly a na pár chvil se zastavit. Paní v Nghawi nám k tomu poskytla perfektní záminku. Třetí den už jsme, ale žádnou další pracovní nabídku nedostali, a tak jsme vyrazili dál.

Naším cílem byli Rainbow Falls nedaleko Kerikeri. V zásadě se ničím nelišili od ostatních vodopádů tady na severním ostrově, až na to, že za nimi je převis, kterého se dá dosáhnout a dojít tak za vodopády. Není to zadarmo. Musí se přebrodit řeka, a pak se šplhat bahnitým svahem. Tam se Lukášovi podařilo se vymáznout, takže byl od pasu dolů celý od bahna. Cestou zpátky mu tam navíc zapadly obě nalezené boty, které s velkým údolím vylovil zpět. Cena byla ovšem vysoká, protože se tím obalil až po lokty do šedozeleného smradlavého bahna. Při zpáteční cestě přes řeku, si už ani nevyhrnoval nohavice a doufal, že se mu alespoň trochu vyperou. Nakonec se musel svléknout do trenek, aby jsme to vůbec vyčistili. Zbytek cesty k autu absolvoval ve svých sto let starých trenkách, které zdobí kýčovití růžoví sloni. Na lavičce u vodopádů zrovna svačila skupinka mladých německých děvčat, a když jsme procházeli kolem, něčemu se nepochopitelně chichotala...

Na Matai Bay jsme vyzkoušeli naší novou sušenou chobotnici, ale ryby o ni jevili stejný zájem jako o dříve zkoušený sýr… Možná, že tam ani žádné nežili. Tohle místo je u místních rybářů opravdu oblíbené a o víkendech je to tam hlava na hlavě. Takže jsme žádnou rybu nezískali a naopak jsme ztratili GPS. Při chystání rybaření nám vypadla tak nešťastně, že spadla rovnou do louže s mořskou vodou. S vodotěsností už na tom nebyla nejlépe a tak i přes rychlé vylovení voda natekla dovnitř. Od té doby už nenaskočila a nejspíše se odebrala do křemíkového nebe...

Smířeni s neúspěchem a citelnou ztrátou docela nepostradatelného přístroje jsme vyrazili na Ninety Mile Beach, dlouhatánskou písečnou pláž. Na rozdíl od jiných, je tam písek pěkně utemovaný a za odlivu se na něm může projet i osobní auto bez jakékoli terénní výbavy. Povzbuzeni faktem, že Efinka není přeci jen tak nějaký obyčejný osobák, jsme se začínajícím odlivem vjeli na pláž. Opravdu celou cestu jsme neměli žádný problém a to jsme ani nezapínali čtyřkolkový pohon. Ne všichni jsou tak odvážní nebo mají půjčená auta, kterým je většinou podobná kratochvíle zapovězena, a proto zde jezdí také turistické autobusy. Za naší cestu jsme dva takové potkali a ani taková jízda nemusí být úplně špatná. Řidič autobusu se toho nebál a neohroženě zajížděl až za hranu vln, které projížděl efektním smykem a mu voda cákala až na střechu. Když jsme viděli jaké vylomeniny dělá normální autobus, Lukáš neodolal a také si to musel vyzkoušet. Oproti zkušenému autobusákovi se přeci jen držel trošku víc zkrátka, ale já měla i tak v očích hrůzu a děs.

Noc jsme strávili na druhém konci pláže. Tam jsme se již za pomocí náhonu na všechna kola vyšplhali na travnatý břeh, kde jsme byli chráněni před přílivem. Příliv nás zároveň chránil, před případnou policejní hlídkou, která by ráda potírala nepovolený kemping. Den jsme zakončili bosonohou procházku přes hřeben na vedlejší pláž, kde jsme k našemu údivu našli lehce dostupné a velké slávky, které jsme si pak spolu s jedním místním pánem opekli na ohni (ohně tam jsou také zakázané, ale on už hořel, když jsme si k němu sedali:)

Druhý den ovšem čekala Efinku i Lukáše těžká zkouška. Průjezd řečištěm potoka Te Paki zpátky na zpevněnou cestu do světa ostatních turistů. Jízda písečným řečištěm potoka není jednoduchá, protože se nemůžete zastavovat, aby vám voda nezačala podemílat kola. Tady jsme čtyřkolku zapnuli hned na začátku. Myslím, že jsme udělali dobře, protože místy byl písek opravdu měkký a těžko říct, jak by to dopadlo. Bylo taky moc dobře, že řídil Lukáš, který se toho tolik nebojí a udržoval nám stálou rychlost a bez velkého rozmýšlení vybíral z mnoha možností kudy řečištěm jet... Já bych nás určitě zapíchla při první příležitosti, protože bych jela moc pomalu. A tak jsme se řítili potokem, voda stříkala na všechny strany a doufali jsme, že nikde neuvízneme nebo nevjedeme do slepé uličky. Pro mě to bylo dobrodružství i na sedadle spolujezdce.

Te Paki Stream je z pláže přístupný pouze za odlivu. Odliv byl velmi brzy ráno, a tak i nás vyhnal z postelí ještě před východem slunce. Ráno pod peřinou jsem ještě nadávala, ale později se ukázalo, že to bylo to nejlepší co jsme mohli udělat. Všichni turisté totiž ještě spali, a my měli rozlehlé království písečných dun sami pro sebe. Vyšplhali jsme do dun a měli jsme pocit, že jsme se octli na poušti, jejíž písečnou jednolitost ruší pouze oáza zelených stromů v údolí Te Paki. Po půlhodince supění a funění jsme dospěli k jezírku, které si vysloužilo další nahou koupel. Zpátky z výletu jsme byli přesně ve chvíli, kdy do dun vyráželi první turisté. My jsme zamířili jsme na delší výlet, který nás zavedl na Cape Maria Van Diemen, ze kterého je skvělý výhled na Cape Reigna, nejsevernější mis a  maják celého Zélandu. Na místě jsme byli úplně sami a cestou dole na pláži jsme našli tolik slávek, že jsme se museli krotit, abychom je vůbec unesli. Tentokrát byli dušené s kuskusem. Nejsou špatné, ale na ty pečené nebo grilované to ani zdaleka nemá. Jenže rozdělávat ohně se na dalekém severu nesmějí, alespoň ne na oficiálních místech. Navíc jsme sebou museli hodit, abychom stihli západ slunce na samotném Cape Reigna. To místo má opravdu úžasnou atmosféru a pro původní maorské obyvatelstvo má i velmi silný mytický význam. Bohužel jsme tu atmosféru museli sdílet minimálně s dalšíma dvěma desítkami turistů, z nichž přinejmenším polovina neustále někde pobíhala, povykovala a halekala. Připadali jsme si spíš jako ve školní družině. Proto jsme se rozhodli strávit na Cape Reigne ještě jednu noc. Vybrali jsme si opuštěnou pastvinu, která byla z dohledu od silnice a strávili noc pod širým nebem. Obloha byla jako vymetená, a tak jsme místo spaní ještě dlouho koukali na hvězdnou oblohu, obdivovali mléčnou dránu a počítali padající hvězdy. V noci však padla rosa a nám v našich ultra letních spacácích nepomohl ani  žďárák, který byl nakonec víc mokrý zevnitř než zvenčí. Zbytek noci jsem prodrkotala zuby a Lukáš na tom nebyl o nic líp. Už se mi dlouho nestalo, že bych tak ráda slyšela zvonění budíku. Bez snídaně jsme vyrazili zpátky k majáku. Na místě sice nebylo liduprázdno, ale těch pár vyoraných myší si tiše užívalo mírumilovnou atmosféru zatažené oblohy stejně jako my. Východ slunce se tentokrát konal, bez dalších efektů, přesto jsme ho ocenili mnohem víc.

Z Cape Reigna už jsme dál na sever jet nemohli. Museli jsme se otočit a vydat se na naší poslední cestu směrem na Auckland, město veliké.

Ztráty a nálezy: Kromě ztráty GPS, se nám na jedné z pláží podařilo najít nezávisle na sobě dvě boty, které dohromady tvoří nefalšovaný a původní pár. Jde sice o obyčejné vietnamky, které Lukáš nemá rád, ale jedna je levá a druhá pravá, mají stejnou velikost a ještě navíc opravdu patří k sobě. Není třeba dál pokračovat o koních a zubech...

Na závěr ještě poznámka o vlaštovkách: Věděli jste, že všechny vlaštovky na světě létají ve stejnou dobu stejným směrem?

Větru ani dešti neporučíš

East Coast - White Island + Tauranga + Rotorua/Taupo

Po dlouhé době se nám podařilo zpracovat další porci fotek, tenotrkát k článku Větru ani  dešti neporučíš.
fotky najdete na následujícím odkazu nebo u Lukáše na G+.
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6073268438073006497?authkey=CJ6BnK2f-vqItgE

Do Aucklandu a ještě dál

Coromandel (Port Jackson, Pinnacles) + Západní pobřeží Northlandu (Mangawhai, Waipu Caves, Whangarei Heads)

Tento týden byl zejména ve znamení pláží, ale dostali jsme se také do kopců i do jeskyní. Z Castle Rocku jsme se vydali na Waikawau, rozhlehlou pláž se stejně rozlehlým kempem s více než tři sta padesáti stanovými/autovými místy. Touto roční dobou naštěstí zel prázdnotou, ale o Vánocích tu musí být našlapáno k nesnesení. Menší výlet na vyhlídku jsme museli na chvíli odložit. Sotva jsme dojeli na parkoviště levé přední kolo začalo povážlivě ucházet. Bylo jasné co se stalo. Bleskurychle jsme zkušenými pohyby a rozdělením prací vyndali vercajk a ještě než stihlo auto zcela klesnout, už za hlasitého Lukášova funění stoupalo zase nahoru. Rezerva byla na svém místě během chvilky. Nás už tohle opravdu nepřekvapí. Za půl hodiny bylo po boji. To už je šestá pneumatika během jednoho roku. Po výhledech shora jsme se šli podívat i na pláž, ale na koupání to stále ještě nebylo. My už jsme sice koupací sezonu zahájili dříve, ale to bylo spíše z nutnosti. Nemohli jsme spolu už vydržet a bylo nutno se někde pořádně vykoupat. O kousek dál je příjemná malá zátočina Little Bay. Své větší sestře Waikawau jako by z kapky vypadla. Potkali jsme tam mladého  italského muže na cestách a jeho zmatené vyprávění nás zdržovalo od oběda. Jeho srozumitelnosti ještě ubíral silný italský přízvuk, takže jsme byli dost netrpěliví. Z Waikawau jsme se přesunuli na západní pobřeží, a po něm do Port Jackosnu. Nabrali jsme mladého Kiwi stopaře, ale tomu také nebylo moc rozumět protože něl silný přízvuk, tentokrát místní. Západní pobřeží Coromandelu si svou přízeň aucklandských víkenďáků i ostatních opravdu zaslouží. Celou cestu do Port Jacksonu jsme se kochali neuvěřitelným skalnatým pobřežím, které lemují “scénické” stromy Pohutukavy. Zastavujeme i na ryby, ale o návnadu se zajímají jen dva opravdu drzí rackové. Z Port Jacksonu se vracíme již při západu slunce a cesta nám trvá ještě déle, protože se neustále musíme kochat a zastavovat na fotky nebo jen tak.

Díky tomu jsme k našim milým izraelským couchsurferům v Thames dorazili již pěkně pozdě. Ani jsme nevařili a jen jsme slupli chleba se sýrem. Niva a Yotam bydlí na pastvině v předělané stodole jen s primitivní výbavou, ale vládne tam klid a pohoda. Ráno jsme vyrazili na veleznámé vrcholy Pinnacles. Les, který byl dříve plný velkých stromů Kauri je vytěžený a vypálený. Okolní svahy pokrývají jen porosty pionýrských křovin Manuky. Krajina je tak celkem smutná, ale pohledy přímo ze skalnatých vrcholků na okolní pobřeží nám náladu zase zlepšili. Od místního důchodce se dozvídáme, že máme z pekla štěstí. On sám už byl na vrcholu třikrát, a teprve tentokrát vidí něco víc než bílou mlhu. Dole na parkovišti se sprchujeme v řece. Je překvapivě teplá. Sice to vypadalo, že okolo není ani živáčka, ale zničeho nic děsíme našima holýma zadkama několik turistů vracejících se odněkud z vycházky. No srovnat se s tím musejí sami, že. Večer se u Nivy s Yotamem koná grilovačka na oslavu prvních narozenin jejich mladší dcery. Dáváme si docela do nosu. 

Náhradu za zničenou pneumatiku získáváme za pěkných  50 NZD v prvním penuservise, který potkáme. Je to super cena, jen půlka toho, za co jsme je kupovali pneumatiky poprvé v Blenheimu. Říká se, že tady na Severním ostrově je levněji a asi na tom něco bude. Řekla bych, že je tu jaksi větší nabídka (alespoň něčeho, například naše oblíbené máčecí nízkonákladové sušenky do čaje jsou tu o dost dražší :/). 

Téměř po roce jsme se zase obrátili na Auckland. Pokud chceme na sever nedá se mu vyhnout. Moc se nám tam nechce a tak jezdíme všemožnými objížďkamipo pobřeží. Nakonec jsme tam přeci jen dojeli. Všechny cesty zřejmě nevedou do Říma, ale do Aucklandu. Nucený průjezd Aucklandem využíváme k představení Efinky prvním zájemcům. Respektive jen jejich zástupci, protože oni sami přijedou na Zéland až později. Sem by asi patřila zařadit benzínové poučení, které zní: vidíš-li benzín za dva dolary, vždycky ber plnou. Nám se zrovna nechtělo zastavovat, a pak už jsme ho za takovou pěknou cenu už nikde neviděli. Ze západního pobřeží Northlandu jsme zatím viděli mnoho krásných pláží, ze kterých lze jen těžko vybrat favoritku. Za zmínku stojí Mangawhai. Nemá cenu tady opěvovat její krásu, protože to dělám vlastně neustále. U téhle pláže byl učiněn historický nález nejkurioznějšího páru bot v existenci vesmíru. Pár vypadal jak se patří, pravá a levá a obě správná velikost. Nevím proč na mě Lukáš tak  nevěřícně poulil oči, když jsem ho na pláži přivítala s jednou nohou v holince a s druhou v plovací ploutví.

Po dlouhé době, jsme zpod postele vyštrachali taky lezení a zkusíli štěstí na malé skalce na Waipu Cove. Na Northlandu se všude používá přírodní jištění, tzn. že ve skále nejsou navrtané jistící body, ale lezec si za pomocí všemožných železných udělátek musí jištění najít v přirozené struktuře skály. My jsme vylezli jednu čtrnáctku (u nás asi tak 4-/4), a pak už nebylo co lézt. Většina skály byla velmi drolivá a nějak se nám do toho nechtělo. Já jsem zkoušela několikrát nastoupit do jakéhosi mělkého kouta, ale než jsem stihla najít fleka pro svého vklíněnce, už mi pod rukou skála povolila a já hupla dolů. Naštěstí jsem srab a chci se jistit hodně nízko, takže jsem jen řízeně seskočila a nic se mi nestalo :) To mi ovšem sebralo odvahu zkoušet cokoli dalšího. Proto jsme se radši přesunuli pod zem. Waipu Caves je jeskyně na potoce, která není významná díky své výzodbě, ale obrovskému množství glowwormů (něco mezi moučným červem a světluškou). Živí se lovem hmyzu v jeskynních, které lákají do svých sítí právě svými svítícími zadečky (nebo, která je to vlastně část). Když zhasnete světlo své baterky a chvíli počkáte najednou se všude kolem začne rozsvěcet stovky malých světýlek. Za pár minut to vypadá jako by nad vámi nebylo několik metrů skály, ale otevřená noční obloha! 

U vstupu do jeskynní jsme objevili malou několika metrovou skalku, kde bylo i několik odjištěných cest. Rozhodli jsme se na místě přespat  trochu  se druhý den ráno protáhnout. Bohužel jsme toho mnoho nenalezli. Do hodiny začalo pršet a my se raději přesunuli do města a k radovánkám nákupního centra. Protože déšť neustával, ani když jsme z něj vylezli,  místo vyhlídkových výletů na pobřeží Whangarei Heads jsme opět zařadili jeskyně. Tentorkát Abbeys Caves. Tradičně jsme prolezli každou škvíru a místo předpokládáné hodiny a půl ve všech třech jeskynních jsme tam strávili celé odpoledne. Byla to docela příjemná prolejzačka. Museli držet hodně nad vodou, protože na naše holiny tam bylo až příliš hluboko. V poslední jeskyni nám příliš hluboká voda zabránila pokračovat v cestě po potoce a to bylo opravdu štěstí. Začali jsme hledat alternativní cestu a dostali jsme se do suchého patra jeskynně s mnohem bohatší výzdobou. Cítili jsme se jako opravdoví objevitelé, protože jsme zjišťovali, která chodba kam vede a snažili se tento “objev” zmapovat po svém. Výsledkem bylo, že jsme  z jeskyně vylezli zcela mimo turistickou trasu. Ocitli jsme se uprostřed oplocené pastviny bez nejmenší představy, kde by to tak asi mohlo být. Naštěstí si Lukáš sebou bere GPSku i do jeskyně, a tak jsme brzy zjistili, kterým směrem se k autu vydat. Zbytek dne jsme v lehkém mrholení věnovali rezervaci se stromy Kauri a moc pěkným vodopádům. 

Pobřeží okolo Whangarei je velmi členité a má několik skalnatých vrcholků, které jsme museli podle našeho průvodce všechny zdolat. Z každého je vidět na všechny ostatní a dohromady to tvoří docela pěkný okruh. Počasí nám přálo a přeháňkové mraky dodávali celé krajině dramatičnosti. Lukáš fotil jako smyslu zbavený. Tentokrát už si to opravdu bude přebírat sám! I ve Whangarei se nám podařilo najít spřízněnou couchsurfingovou duši, u které jsme mohli strávit noc. Překvapivě tam podobných spřízněných duší jako my bylo ješt dalších pět. U večeře nás tedy sedělo celkem osm a každý druhý byl jiné národnosti. Byl to velmi příjemný mezinárodní večer.

Stručný zápis

Waikato Caves (závěr) - pobřeží Kawhia -> Raglan - Coromandel

Náš život ubíhá vcelku bezpečně ve vyjetých kolejích a z našeho cestování se už stala určitá, docela příjemná rutina. Jen se divím, že jsme stále ještě nedostali pokutu za nepovolené “freedom” kempování. Vždycky si snažíme vybírat nenápadná místa, ale stále si říkám, že máme až podezřelé štěstí. Tak snad jsem to nezakřikla. 

Z míry nás vyvedla akorát dnešní ztráta Lukášovi pantofle. Už druhá ze zakoupeného páru. Už mu zůstali jen dvě nalezené botky, které jsou bohužel obě levé… Ztrát je samozřejmě mnohem víc. Já mám například na svědomí již třetí pokrývku hlavy. Občas ale také něco užitečného najdeme,..

Týden skončil i začal v jeskyni, kromě již popsaného jsme ještě nasadili blembáky v Pipiri Cave. Většina výzdoby spadla kdysi dávno i se stropem. Zbytek padl za oběť náruživým turistům, kteří roznesli bahno po celé jeskyni v neuvěřitelné míře. Stopy po lidském zásahu jsme našli i na běloskvoucích krápnících visících dva metry nad našimi hlavami. Důvody pro toto jednání nám zůstali utajené, ale je to opravdu velká škoda. V oblasti jeskyní jsme ještě navštívili menší vodopádek (Marokopa Falls, 30m) a dvojitý vápencový oblouk Mangapohue s obrovskými zkamenělými ústřicemi.

Nejlepší pláž týdne vyhrála Waikawau Beach na západním pobřeží, která je spojena s okolím osmdesátimetrovým tunelem. Celodenní čekání na odpolední výlet jsme úspěšně prolenošili. Lukášovy pokusy o neustálou činnost jsem s vypětím všech sil tlumila na minimum. Ono se to nezdá, ale byla to opravdu těžká práce. Lukáš má z nějakého důvodu pocit, že sezení a užívání si sluníčka popř. popíjení kávy je neuvěřitelná ztráta času. Já si oddechla teprve, když jsme konečně mohli vyrazit. Na pláži jsme strávili procházkou celé tři hodiny. Černý písek pěkně kontrastoval se žlutými pískovcovými útesy. Na skalnatých výběžcích jsme nasbírali něco slávek, které jsme večer upekli na ohni. Společně s perfektním kempovacím místem téměř bez lidí je Waikwau pro nás jednička. Předčí dokonce i všemi opěvovanou Cormandelskou Cathedral Cove, která je možná hezčí na pohled, ale není to taková pohodička. 

Z vodopádů jedničku dostávají Bridail Veil Falls. Dokonce musíme Dawson Falls u Teranaki odebrat nedávno udělený titul ukázkové ukázky ukázkových vodopádů: padesát pět metrů volného pádu v zastaveném lávovém proudu, který okolo vodopádů tvoří prstenec převislých sloupcovitě odlučných skal nás prostě ochromilo. To je zřejmě nejvýstižnější popis, kterého jsem schopna, i když pravda trochu ztrácí na poetičnosti, to uznávám. Navíc pomíjí okouzlující zeleň okolní vegetace, která bují ze skály doslova všemi směry...

Z dvojice navštívených “Hot Water Beaches”, kde v písku pramení horký pramen je těžké vybírat. Sotva si vykopete v písku malou jamku, kam by jste do horké vody usadili své pozadí, můžete začít znova. Prameny neustále zanášejí vámi vykonané dílo, takže jste více než polovinu času venku a kopete a budujete. A když už si myslíte, že jste na to vyzráli, tak přijde příliv a začne vaše dílo bořit zvenčí. Pro někoho kdo by si rád dopřál odpočinek a relax v horké lázni to úplně není. U pramenů na západním pobřeží nenajdete téměř ani nohu, ale pramen je méně vydatný a možná i méně teplý. Bazének, který si vykopete poměrně rychle vychladne a už to není taková paráda. Na poloostrově Coromandel je pramen opravdu horký a silný. Proti mluví v podstatě jen hordy turistů, které se sem vždy při odlivu nahrnou, aby si užily tuto hříčku přírody. Oba prameny jsou dostupné jen, když je za odlivu voda dost nízko. Takže se tam prostě všichni musejí vtěsnat najednou. Výjimkou je, když je odliv hodně brzo ráno, jako jsme tam byli my. Námi navštívený odliv byl asi v půl páté ráno s tím, že slunce vyšlo v půl sedmé. To pak narazíte jen na pár smělců a s těmi si ještě při hrabání příjemně popovídáte. Lukáš časem přišel na celkem efektivní způsob hloubení koupacích jezírek. Nejlépe se to dá popsat asi jako, “když vyndáte z vody psa, který se stále ještě snaží plavat čubičku”. 

Vrcholové pokusy byli celkem tři. Všechny kousky jen takové odskočení od silnice. První cenu vyhrál Castle Rock na Coromandelu. Mimo místní a lezeckou komunitu, to zná jen málokdo. Kamenitý ostroh vyčnívá uprostřed nevábných borovicových lesů, které jsou z půlky vytěžené a z druhé půlky nedorostlé. Jenže je z něj parádní výhled na celý Coromandel a dohlédli jsme až k Auklandu. Nejvíc času jsme na vrcholu strávili, okukováním lezeckých cest. Bohužel jsme museli s politováním uznat, že jsou všechny nad naše síly a můžeme si o nich nechat jen zdát. 

Za zmínku ještě stojí bývalé doly a těžařské lokality, kde jsme našli spoustu bývalých železnic, lanovek, tunelů i štol k prozkoumání. Nejvíce nás nadchla Karangahake, která zlatokopeckou historii z přelomu devatenáctého století spojuje s výletem do úzké skalnaté soutěsky, která by stála za návštěvu sama o sobě. Jenže bez zbudovaných těžařských stezek, by to byl mnohem těžší úkol. 

Na závěr snad jen poznámku k náboženství: To že jsme vyznavači ilegálního kempování (i když bychom to raději dělali legálně, kdyby to šlo) není žádné tajemství. Tady na Zélandu jsme ke svým bohům ještě přidali Velkého králíka jehož s nevýslovnou úctou a nadšením pozorujeme na noční obloze. Dnes se k tomu ještě přidala víra v tzv. foot naturalismus. 

Volně přeloženo chodíme všude bosky. Jsme úplní nováčci a ještě si zvykáme. Dnes jsme zakolísali jen dvakrát. Jednou pří výstupu na Castle Rock, který jsme absolvovali v pohorkách. Podruhé při návštěvě rezervace s Kauri stromy, kde si máte pečlivě očistit obuv od veškeré půdy a ošetřit roztokem nějaké podezřelé dezifenkce, kterou se nám opravdu nechtělo aplikovat na holou kůži. Lukáš je od té doby velmi nejistý a neumí si znovu najít cestu ke svým bosým chodidlům, ale já doufám, že to brzy přejde a jeho holá noha jej brzy přivede zpět na správnou cestu.

Ve víru Teranaki

Mt. Egmont (2518m) - White Cliff a Tři sestry - Waimato Caves

Region Teranaki se nachází na západním pobřeží v okolí hory Egmont, které se maorsky říká právě Teranaki. Pro Maori má velký kulturní význam. Celá naše cesta do tohoto regionu se také upírala zejména k této hoře. Vyjde nám počasí, abychom se mohli pokusit o vrchol? Nebude pro nás výstup příliš náročný? Teranaki má totiž pověst nejsmrtonosnější hory na Zélandu. Nejvíce prý kvůli viklavé povaze počasí. My si myslíme, že taky díky tomu, že na ni chodí nejvíce lidí. Statistika by k tomu určitě řekla své.

Už tak trochu tradičně napadl den před naší plánovanou návštěvou regionu nahoře na hoře čerstvý sníh. Museli jsme výstup o den posunout. Naše cesta po Teranaki začala objížďkou HORY podél pobřeží. Nádherné výhledy se ze začátku nekonali a ani z poflakování na plážích moc nebylo. Prakticky neustále jsme seděli v autě. Bodejť by ne, když celý den lilo jako z konve. Útěchou nám bylo akorát rozbouřené moře, které bičovalo pobřeží několika metrovými vlnami. Jenže tahle televize nás zas tak dlouho nebavila. Tak jsme se celou neděli posouvali po pobřeží. Když na chvíli polevil déšť vytáhli jsme paty na plážovou vycházku a za dvacet minut byli celý durch zase zpět. Naše trápení jsme ukončili až večer u Cape Egmont. Západní pobřeží Teranaki se zdá turisty velmi opomíjené, a tak na každé pláži nestraší “no camping” cedule nebo se tam netísní jeden camper na druhém. Minuly jsme jen jednu podezřelou dodávku a našli si opuštěné zákoutí v křoví nedaleko majáku. Jídlo se vařilo uvnitř, protože nás nemilosrdně šlehal mořský vítr. 

Pondělí k nám už bylo milosrdnější. Od rána se za majákem tyčil v celé své kráse vulkán Teranaki i s čerstvou sněhovou pokrývkou z předchozího dne. Pomalým tempem, jsme objeli pobřeží od Cape Egmont do New Plymouthu. Zatímco já jsem na jedné slunečné pláži balila baťůžek na další den (Což znamenalo vytahat všechny krabice z auta z každé něco vyndat, vydolovat cepíny zpoza nohy postele úplně vzadu a zase vše naskládat zpět.) Lukáš se věnoval rybolovu. Ani on, ani místní však nic nechytili. Odpoledne jsme vylezli na Paritutu Rock, ze kterého je výhled na celý Plymouth a pobřeží. Den jsme zakončili na Back Bay línou procházkou spolu s desítkou místních “joggerů”. Večer jsme strávili na parkovišti k nějakým trekům cestou na Egmont. Sotva jsme začali tahat krámy na večeři všimli jsme si té tragédie. Zase další pneumatika! Zřejmě padla únavou. Takže místo poklidné večeře, lovíme ještě vercajk a měníme kolo. Lukáš už je vážně profík. Má to hotové za třičtvrtě hodinky. Úplně stejně jako já večeři :-P.

Ráno vstáváme brzy, abychom dlouhý výstup do večera stihli. Když se ještě za šera se zelepenýma očima klubeme z auta, překvapí nás nějaké auto, které se skřípotem brzd zaparkuje hned vedle nás. Auto má na sobě všechny znaky oficiálního auta Ministerstva životního prostředí tzv. DOCu. Zřejmě je zle. Tentokrát, už to schytáme a pokuta nás nemine. Rychle v hlavě smolím nějakou vhodnou výmluvu, ale vše je zbytečné. Paní, která vystoupila z auta nás mile pozdravila, hodila baťůžek na záda a zmizela v lese. Nám se pořádně ulevilo. Rychle jsme do sebe hodili snídani a zamířili na horní parkoviště. Tam se evidentně také vesele přespává, podle zamlžených okýnek některých aut. 

V sedm hodin ráno stoupáme po lesní cestě k vysílači Tahurangi a stejnojmenné chatě. Oficiální čas nadcházíme jen o čtvrt hodinky, takže to vypadá na opravdu dlouhý den. Cestou míjíme staré lávové proudy, které zatuhly do varhanovitých útvarů o výšce paneláku. U vysílače končí široká cesta. Stezka/schodiště pokračuje úzkým zasněženým úbočím. Protože se nám ještě nechce na sníh, který je stále ztvrdlý na kámen, obcházíme tuto část teku po okolních loukách. V místě kde se napojujeme na původní trasu jsou ještě stále schody zcela pod sněhem. Pořád je to tvrďárna. Jenže mě se do maček nechce, protože se mi ještě nezahojili puchýře z Tongarira, a tak to odkládám, co to jde. Když už to dál opravu nejde, jsme ve výšce zhruba 1700m. Nasazujeme mačky a kousek pokračujeme po hřebínku Lizard. Odtud přes strmé sněhové pláně až do vzdáleného sedýlka. První tragický okamžik výletu nastává, když zjisťuji, že jsem cestou ztratila rukavici. 

Je skoro jedenáct a my máme v sobě jen trochu čokolády. Snažíme se stoupat co nejrychleji, abychom byli co nejdříve zpátky z těch strmých svahů, do kterých se za chvíli začne opírat sluníčko. Ze sedla na vrchol už je to jen kousek opravdu strmě a tvrdým sněhem. Konečně Lukáš dává znamení, že vidí vrchol! A už jsme tam oba. Kruhový rozhled z vrcholu je perfektní. Na jedné straně západní pobřeží a na druhé straně se tyčí masiv Tongarira. Bohužel se vrcholu moc nezdržujeme. Fouká děsný vichr a já tradičně propadám strachu z lavin apod. V sedle potkáváme skialpinisty/snowbordisty. Ukazují nám, že pocházejí z “té vesničky, tamhle dole” a s milým úsměvem nám nabízejí, že by tam měli nějaký pár lyží k půjčení. My jen závistivě šilháme na ty jejich prkýnka, která mají s sebou tady nahoře. Místo lyží zkoušíme svah sjet po zadku a přitom si brzdit cepínem. Moc to nejede a jediný výsledek je durch promáčený zadek. Přesto jde cesta dolů v měkkém sněhu opravdu rychle. Už jsme dole u vysílače a ještě pořád se s Lukášem hádáme o mé ztracené rukavici. Tam sundaváme mačky a dopřáváme si vytoužený odpočinek a pořádnou svačinu. Dole u auta jsme ve čtyři hodinky i s prohlídkou výstavky v infocentru. Na další noc máme vyhlídnuté parkovišťátko u vycházky po staré železnici vedoucí do okolních kamenolomů. Zkoušíme projíždět místní malé silničky, abychom se nemuseli vracet až na hlavní, ale nakonec se tam stejně vracíme a objíždíme horu širokým obloukem. Parkoviště je přesně takové jaké jsme si ho představovali. Vlastně ještě lepší. Je tu výhled na Tongariro a navíc telefonní pokrytí. Večer už nás neruší nic jen farmář, který přišel přikrmit telata (opravdová, ne nás) a my jsme mu zřejmě putna. 

Ráno při snídani nás zase překvapilo DOCové auto, ale opakovala se zhruba stejná scénka jako včera. Takže pohoda. Dopoledne se po dvouhodinové vycházce po lese vydáváme na Dawson Falls. Od parkoviště tu vede opravdu pěkný tříhodinový okruh. Nejprve po vrstevnici k malým kaskádovitým vodopádkům, které voda vymlela do staré lávy. Dále na parkovišti v lyžařském středisku, kde je parádní výhled na HORU, ale můžete tam dojet autem z druhé strany…. Odtud se po úzkém hřebínku sestupuje dolů až k pěkně vysokému visutému mostku. Pak zpět nahoru až k Dawson Falls. Dawson Falls vodopády tečou starým lávovým splazem a jsou ukázkovou ukázkou ukázkových vodopádů. Voda padá volně v jednom prameni celých dvacet metrů.

Večer v New Plymouthu máme domluvené couchsurfery. Já už se nemůžu dočkat teplé sprchy a také větší společnosti. Večer jsme strávili sledováním celkem nezajímavého zápasu rugby, přičemž jedinou jeho zajímavou část jsem nakonec strávila ve sprše. Večeře se podává teprve v deset večer. Je sice moc dobrá, ale nasytit sedm vyhládlých žaludků je opravdu nadlidský úkol. Takže spát se jde s prázdnými břichy.

Ve čtvrtek nás čeká technická kontrola. Podle typu místních jedeme do malého servisu nedaleko našeho dočasného bydliště. Paní je moc milá a pro výměnu pneumatiky nás posílá do levnějšího podniku. Pak nás posílá jinam i na samotnou technickou, ale my se nedáme a tak odpoledne jsme zase zpátky. Zatímco se Efinka podrobovala prohlídce my si dáváme do nosu v nejbližším Fish and Chips. Smaženou rybu s hranolkama, oživujeme smaženou bramborovou plackou, smaženou krabí tyčinkou a smaženými jarními závitky. Tatarka nám přišla moc drahá, takže jsme to všechno spořádali na sucho! Efince toho k razítku a svobodnému pohybu po silnicích nechybělo mnoho. Měnili se jen stěrače, parkovací žárovka, utahovala ruční brzda a bezpečností pás. Přesto všechno to vyšlo na téměř sto padesát dolarů a na dalších devadesát za pneumatiky radši nemyslet. Ale prošli jsme a to se vždycky počítá! Oproti minulé technické to bylo vlastně za hubičku. Večer se pořádá pizza večírek. Lukáš udělal hromadu pizza těsta, a každý si ji může naložit podle svého gusta. Kiwácká pizza je děsně přeplácaná a fakt nás moc nebere. Přitom se tam dalo takových dobrých věcí! Většinu z nich by nás ani nenapadlo si tady na Zélandu koupit, protože se nám zdají moc drahé. Zcela nečekaně, společnost v půlce večera přechází na francouzskou konverzaci, přičemž celá jedna polovina nemá ponětí o čem ta druhá mluví. Zábavu utne až náhlý odchod větší části skupiny na detašované pracoviště o několik domů dál, kde se připojuje k jinému večírku. Nám už v lahvi zbývá jen sklenička vína a při představě tak velké společnosti nám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, tak jdeme radši spát.

Je pátek ráno a my zase vyrážíme dál. Auto se nám podařilo pobalit až kolem desáté a ještě jsme později zjistili enormní ztráty. U těchhle couchsurferů jsme snad zapomněli od všeho něco. Výlet na nedalekou pláž s vysokými bílými útesy musíme stihnout ještě za odlivu. Nákup tedy velmi odbíjíme a bereme jen nejzákladnější suroviny, takže všechny ostatní nám pak samozřejmě chybí. K White Cliff Walkway dorážíme přesně s nejvyšším odlivem, ale na pláži moc místa není. Od místních se dozvídáme, že je jeden z nejnižších odlivů. Navíc se do toho opírají vysoké vlny z rozbouřeného moře. Prý se dál jak do půlky nemáme šanci dostat. My jsme byli vyzbrojení sandály, a tak se nám přeci jen podařilo po pláži projít, ale suchou nohou to rozhodně nebylo. Celou dobu hnusně poprchávalo a vítr nám šlehal do obličeje vodu i mokrý písek. Konečně, když jsme se dostali na zpáteční cestu po pastvinách déšť ustal a občas vykouklo i sluníčko. Jenže odtud jsme zase my neviděli na pláž. No i tak to nebylo špatné, že. Nemuselo to jít projít vůbec….. Večer jsme vyrazili na výlet k sedmdesát pět metrů vysokým Damper Falls, kde jsme na parkovišti i přespali. Zkoušíme nový recept na těstoviny s brokolicí, odřezky od slaniny a instantním zhušťovadlem Gravy. Výsledek je překvapivě chutný. V noci nás budí bouře, blesky a krupobití. Zítra nás asi pěkné počasí nečeká.

Čekalo nás jen v takových půlhodinových pásech. Pak se zase seběhla mela. Cestou na vyhlídku na Tři sestry, kdy nás sešlehalo a promáčelo šílené krupobití. Mě z toho všude na nohách zůstaly červené podlitiny. Tři sestry jsou sloupovité útvary na pláži čnějící samostatně do moře. Za odlivu se k nim dá po pobřeží dojít po pláži a ještě hodně daleko za ně, kde jsou také moc pěkné útesy s jeskyněmi a skalními oblouky. To nám bohužel nebylo souzeno. Dole u vody se opakovala stejná situace, jako den předtím na White Cliff. Moře doráželo na pobřeží tak silně, že se suchá pláž zničehonic měnila v rozbouřené brouzdaliště. Když bychom si nedali pozor, tak by nám vlny podrazily nohy a už by nás nesly s sebou do moře. Chvíli jsme okouněli na vyvýšeném kameni. Když nás voda ani při nejvyšším odlivu nepustila dál, vzdali jsme to a vrátili se k autu. Alespoň, že k těm Třem sestrám jsme se dostali. Sotva jsme vlezli do auta dohnala nás další bouře a krupobití. Timing byl tentokrát perfektní. Když to ustalo ještě jsme se kochali na protějším břehu řeky z vyhlídky. Bouře chodily čím dál tím častěji, ale přesto se nám podařilo si cestou sem tam zastavit a projít se po plážích. Na první se bavíme s magnety a černým magnetickým pískem. Na druhé nám zábavu poskytuje vysoká vrstva mořské pěny, kterou vítr rozmetává vysoko nad naše hlavy. Navečer se zase uchylujeme k vodopádům. Tyhle jsou vysoké “pouchých” čtyřicet” metrů, ale zato neuvěřitelně masivní. Noc na parkovišti je klidná. Ráno jsme navíc neslyšeli budík a zaspali. Vstali jsme “až” v sedm. Protože silnice byla stále klidná se snídaní jsme nespěchali. Je přece Neděle!

Dopoledne s povinnou zastávkou na doplnění zásob přejíždíme do regionu Waimato, známému díky svým jeskynním. Všechny vstupy do jeskynní a jiná dobrodružství se nám zdají děsně drahá (50 NZD na osobu a víc). Proto jsme se radši chtěli přidržet našeho průvodce, který nám doporučuje, některé pěkné věci, které jsou zadarmo. Hned na parkovišti na první okruh vylézají z auta hned vedle nás podezřele vypadající lidi v holínkách. Ještě než si to stihnu rozmyslet a uvědomit si, že když se zeptám pravděpodobně dostanu i ODPOVĚĎ. A když dostanu odpověď, tak budu vědět a taky chtít. Jenže to už je dávno moje otázka venku a místní jeskyňář mi bez rozpaků udává směr k nejbližší díře. Nedá se nic dělat, když už o ní víme, musíme si zabalit helmičky, převléct se do špinavého a vyrazit. První na co při odbočce z treku narážíme je jeskynní potok. Bez váhání se pouštíme proti proudu. Místy se leze na rozpor, protože voda je příliš hluboká. Odboček naštěstí není moc. Výzdoba je místy docela vyvedená, ale oproti tomu na co tady chodí turisti asi nic moc. Konečně jsme se dostali k místu, kde už bychom zřejmě museli plavat. Po více než dvou hodinách se otáčíme zpět. K našemu štěstí objevujeme přehlédnutou odbočku, která nám pomůže obejít nejtěžší “rozporová” místa. Přes všechnu snahu si nakonec v posledním hlubokém místě napustíme do holinek vodu, já i Lukáš. Konečně jsme kolem třetí venku. Furt nás ale rozčilovala mapová ikonka “jeskyně” v Lukášově gípíesce. Je to jen čtyři sta metrů od nás. Jdeme tedy po vyšlapané cestičce stále dál. Časem se nám stezka zcela ztrácí a postupujeme děsně pomalu. Když už to chceme vzdát nacházíme stezku, kterou si v lese vyznačili kladiči pastí. Pouštíme se tedy po ní až na místo údajné jeskyně. Nikde po ní není ani stopa. Lukáš při prozkoumávání okolí a mimo jiné otestuje místní vegetaci, jako náhražku zapomenutého toaletního papíru. Překvapivě mu jako nejlepší materiál vychází kapradina… Samotnou jeskyni nacházíme až na cestě zpět, docela daleko od původních souřadnic. Čas se nám krátí, ale chceme dovnitř alespoň nakouknout. Dolů vedou schody, a tak spekulujeme kam jsme se to asi dostali. Naše kroky se zastavili u prvního významného sešupu do vedlejší síně, jejíž podlaha byla pět metrů pod námi. Dolů by to šlo lehce, jenže by jsme se pak asi sotva dostali nahoru…. Takže tady naše dobrodružství pro dnešek končí. Oběma je nám ale jasné, že zítra tu budeme pokračovat, tentokrát s lanem.

A také jsme pokračovali. Jenže já bez baterek v čelovce! Takže jsme sestup do jeskyně zahájili Lukášovým návratem na parkoviště a zpět, trvajícím celkem pětačtyřicet minut. Holínky nám z předchozího dne samozřejmě neuschly a již od začátku nás provázel nepříjemný pocit vlhka. Prvním překvapujícím prvkem této neznámé jeskyně, že do jejího vstupu vedou schody, které jsou zakončeny “myčkou” bot (kartáčem v louži). Zřejmě proto, aby jsme neroztahali bláto po celé jeskyni. Odtud už šlo všechno podle plánu. Lano jsme obhodili o předem vyhlídnuté hodiny a s jeho pomocí se spustili o deset metrů níž. Tam jsme byli opět vyzváni k umytí holínek. Navíc nás čekalo další překvapení v podobě zábradlíček a červeným provázkem vyznačených míst kam smíme a kam už ne. No dobrá, proč ne. Dole už prohlídka probíhala bez plazení a náročnějších akrobatických prvků. Celou dobu jsme napjatě čekali, kdy na nás vykoukne průvodce se skupinou fotek chtivých Japonců. V místě, kde jeskyně padala do propasti vyžadující náročnější slaňovaní a hlavně šplhání nebo džimarování zpět, jsme se otočili. Pravděpodobně vedla do jeskynního potoka, kterým jsme procházeli den předtím, ale nechtělo se nám riskovat. Jeskyně byla na výzdobu opravdu bohatá. Hitparádu vyhrál osmi možná i vícemetrový stalgnát (prostě ten, co roste od spodu:). Dost těžko se to všechno popisuje, takže budete lepší, když si počkáte na fotky nebo se tam vydáte sami...

Různé tváře Zélandu - fotodokumentace

Na cestách je práce s fotkami trošku obtížnější, ale nakonec se povedlo dát dohromady další várku obrázků. Tentokráte měl skřítek v ikonografu co dělat aby mu nedošly barvy a neudusil se sirnými výpary... Jako vždy fotografie naleznete na G+ nebo jednoduše na odkazu níže.

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6061095426396098705?authkey=CLq9hv_T-5n8eQ