Ve víru Teranaki

Mt. Egmont (2518m) - White Cliff a Tři sestry - Waimato Caves

Region Teranaki se nachází na západním pobřeží v okolí hory Egmont, které se maorsky říká právě Teranaki. Pro Maori má velký kulturní význam. Celá naše cesta do tohoto regionu se také upírala zejména k této hoře. Vyjde nám počasí, abychom se mohli pokusit o vrchol? Nebude pro nás výstup příliš náročný? Teranaki má totiž pověst nejsmrtonosnější hory na Zélandu. Nejvíce prý kvůli viklavé povaze počasí. My si myslíme, že taky díky tomu, že na ni chodí nejvíce lidí. Statistika by k tomu určitě řekla své.

Už tak trochu tradičně napadl den před naší plánovanou návštěvou regionu nahoře na hoře čerstvý sníh. Museli jsme výstup o den posunout. Naše cesta po Teranaki začala objížďkou HORY podél pobřeží. Nádherné výhledy se ze začátku nekonali a ani z poflakování na plážích moc nebylo. Prakticky neustále jsme seděli v autě. Bodejť by ne, když celý den lilo jako z konve. Útěchou nám bylo akorát rozbouřené moře, které bičovalo pobřeží několika metrovými vlnami. Jenže tahle televize nás zas tak dlouho nebavila. Tak jsme se celou neděli posouvali po pobřeží. Když na chvíli polevil déšť vytáhli jsme paty na plážovou vycházku a za dvacet minut byli celý durch zase zpět. Naše trápení jsme ukončili až večer u Cape Egmont. Západní pobřeží Teranaki se zdá turisty velmi opomíjené, a tak na každé pláži nestraší “no camping” cedule nebo se tam netísní jeden camper na druhém. Minuly jsme jen jednu podezřelou dodávku a našli si opuštěné zákoutí v křoví nedaleko majáku. Jídlo se vařilo uvnitř, protože nás nemilosrdně šlehal mořský vítr. 

Pondělí k nám už bylo milosrdnější. Od rána se za majákem tyčil v celé své kráse vulkán Teranaki i s čerstvou sněhovou pokrývkou z předchozího dne. Pomalým tempem, jsme objeli pobřeží od Cape Egmont do New Plymouthu. Zatímco já jsem na jedné slunečné pláži balila baťůžek na další den (Což znamenalo vytahat všechny krabice z auta z každé něco vyndat, vydolovat cepíny zpoza nohy postele úplně vzadu a zase vše naskládat zpět.) Lukáš se věnoval rybolovu. Ani on, ani místní však nic nechytili. Odpoledne jsme vylezli na Paritutu Rock, ze kterého je výhled na celý Plymouth a pobřeží. Den jsme zakončili na Back Bay línou procházkou spolu s desítkou místních “joggerů”. Večer jsme strávili na parkovišti k nějakým trekům cestou na Egmont. Sotva jsme začali tahat krámy na večeři všimli jsme si té tragédie. Zase další pneumatika! Zřejmě padla únavou. Takže místo poklidné večeře, lovíme ještě vercajk a měníme kolo. Lukáš už je vážně profík. Má to hotové za třičtvrtě hodinky. Úplně stejně jako já večeři :-P.

Ráno vstáváme brzy, abychom dlouhý výstup do večera stihli. Když se ještě za šera se zelepenýma očima klubeme z auta, překvapí nás nějaké auto, které se skřípotem brzd zaparkuje hned vedle nás. Auto má na sobě všechny znaky oficiálního auta Ministerstva životního prostředí tzv. DOCu. Zřejmě je zle. Tentokrát, už to schytáme a pokuta nás nemine. Rychle v hlavě smolím nějakou vhodnou výmluvu, ale vše je zbytečné. Paní, která vystoupila z auta nás mile pozdravila, hodila baťůžek na záda a zmizela v lese. Nám se pořádně ulevilo. Rychle jsme do sebe hodili snídani a zamířili na horní parkoviště. Tam se evidentně také vesele přespává, podle zamlžených okýnek některých aut. 

V sedm hodin ráno stoupáme po lesní cestě k vysílači Tahurangi a stejnojmenné chatě. Oficiální čas nadcházíme jen o čtvrt hodinky, takže to vypadá na opravdu dlouhý den. Cestou míjíme staré lávové proudy, které zatuhly do varhanovitých útvarů o výšce paneláku. U vysílače končí široká cesta. Stezka/schodiště pokračuje úzkým zasněženým úbočím. Protože se nám ještě nechce na sníh, který je stále ztvrdlý na kámen, obcházíme tuto část teku po okolních loukách. V místě kde se napojujeme na původní trasu jsou ještě stále schody zcela pod sněhem. Pořád je to tvrďárna. Jenže mě se do maček nechce, protože se mi ještě nezahojili puchýře z Tongarira, a tak to odkládám, co to jde. Když už to dál opravu nejde, jsme ve výšce zhruba 1700m. Nasazujeme mačky a kousek pokračujeme po hřebínku Lizard. Odtud přes strmé sněhové pláně až do vzdáleného sedýlka. První tragický okamžik výletu nastává, když zjisťuji, že jsem cestou ztratila rukavici. 

Je skoro jedenáct a my máme v sobě jen trochu čokolády. Snažíme se stoupat co nejrychleji, abychom byli co nejdříve zpátky z těch strmých svahů, do kterých se za chvíli začne opírat sluníčko. Ze sedla na vrchol už je to jen kousek opravdu strmě a tvrdým sněhem. Konečně Lukáš dává znamení, že vidí vrchol! A už jsme tam oba. Kruhový rozhled z vrcholu je perfektní. Na jedné straně západní pobřeží a na druhé straně se tyčí masiv Tongarira. Bohužel se vrcholu moc nezdržujeme. Fouká děsný vichr a já tradičně propadám strachu z lavin apod. V sedle potkáváme skialpinisty/snowbordisty. Ukazují nám, že pocházejí z “té vesničky, tamhle dole” a s milým úsměvem nám nabízejí, že by tam měli nějaký pár lyží k půjčení. My jen závistivě šilháme na ty jejich prkýnka, která mají s sebou tady nahoře. Místo lyží zkoušíme svah sjet po zadku a přitom si brzdit cepínem. Moc to nejede a jediný výsledek je durch promáčený zadek. Přesto jde cesta dolů v měkkém sněhu opravdu rychle. Už jsme dole u vysílače a ještě pořád se s Lukášem hádáme o mé ztracené rukavici. Tam sundaváme mačky a dopřáváme si vytoužený odpočinek a pořádnou svačinu. Dole u auta jsme ve čtyři hodinky i s prohlídkou výstavky v infocentru. Na další noc máme vyhlídnuté parkovišťátko u vycházky po staré železnici vedoucí do okolních kamenolomů. Zkoušíme projíždět místní malé silničky, abychom se nemuseli vracet až na hlavní, ale nakonec se tam stejně vracíme a objíždíme horu širokým obloukem. Parkoviště je přesně takové jaké jsme si ho představovali. Vlastně ještě lepší. Je tu výhled na Tongariro a navíc telefonní pokrytí. Večer už nás neruší nic jen farmář, který přišel přikrmit telata (opravdová, ne nás) a my jsme mu zřejmě putna. 

Ráno při snídani nás zase překvapilo DOCové auto, ale opakovala se zhruba stejná scénka jako včera. Takže pohoda. Dopoledne se po dvouhodinové vycházce po lese vydáváme na Dawson Falls. Od parkoviště tu vede opravdu pěkný tříhodinový okruh. Nejprve po vrstevnici k malým kaskádovitým vodopádkům, které voda vymlela do staré lávy. Dále na parkovišti v lyžařském středisku, kde je parádní výhled na HORU, ale můžete tam dojet autem z druhé strany…. Odtud se po úzkém hřebínku sestupuje dolů až k pěkně vysokému visutému mostku. Pak zpět nahoru až k Dawson Falls. Dawson Falls vodopády tečou starým lávovým splazem a jsou ukázkovou ukázkou ukázkových vodopádů. Voda padá volně v jednom prameni celých dvacet metrů.

Večer v New Plymouthu máme domluvené couchsurfery. Já už se nemůžu dočkat teplé sprchy a také větší společnosti. Večer jsme strávili sledováním celkem nezajímavého zápasu rugby, přičemž jedinou jeho zajímavou část jsem nakonec strávila ve sprše. Večeře se podává teprve v deset večer. Je sice moc dobrá, ale nasytit sedm vyhládlých žaludků je opravdu nadlidský úkol. Takže spát se jde s prázdnými břichy.

Ve čtvrtek nás čeká technická kontrola. Podle typu místních jedeme do malého servisu nedaleko našeho dočasného bydliště. Paní je moc milá a pro výměnu pneumatiky nás posílá do levnějšího podniku. Pak nás posílá jinam i na samotnou technickou, ale my se nedáme a tak odpoledne jsme zase zpátky. Zatímco se Efinka podrobovala prohlídce my si dáváme do nosu v nejbližším Fish and Chips. Smaženou rybu s hranolkama, oživujeme smaženou bramborovou plackou, smaženou krabí tyčinkou a smaženými jarními závitky. Tatarka nám přišla moc drahá, takže jsme to všechno spořádali na sucho! Efince toho k razítku a svobodnému pohybu po silnicích nechybělo mnoho. Měnili se jen stěrače, parkovací žárovka, utahovala ruční brzda a bezpečností pás. Přesto všechno to vyšlo na téměř sto padesát dolarů a na dalších devadesát za pneumatiky radši nemyslet. Ale prošli jsme a to se vždycky počítá! Oproti minulé technické to bylo vlastně za hubičku. Večer se pořádá pizza večírek. Lukáš udělal hromadu pizza těsta, a každý si ji může naložit podle svého gusta. Kiwácká pizza je děsně přeplácaná a fakt nás moc nebere. Přitom se tam dalo takových dobrých věcí! Většinu z nich by nás ani nenapadlo si tady na Zélandu koupit, protože se nám zdají moc drahé. Zcela nečekaně, společnost v půlce večera přechází na francouzskou konverzaci, přičemž celá jedna polovina nemá ponětí o čem ta druhá mluví. Zábavu utne až náhlý odchod větší části skupiny na detašované pracoviště o několik domů dál, kde se připojuje k jinému večírku. Nám už v lahvi zbývá jen sklenička vína a při představě tak velké společnosti nám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, tak jdeme radši spát.

Je pátek ráno a my zase vyrážíme dál. Auto se nám podařilo pobalit až kolem desáté a ještě jsme později zjistili enormní ztráty. U těchhle couchsurferů jsme snad zapomněli od všeho něco. Výlet na nedalekou pláž s vysokými bílými útesy musíme stihnout ještě za odlivu. Nákup tedy velmi odbíjíme a bereme jen nejzákladnější suroviny, takže všechny ostatní nám pak samozřejmě chybí. K White Cliff Walkway dorážíme přesně s nejvyšším odlivem, ale na pláži moc místa není. Od místních se dozvídáme, že je jeden z nejnižších odlivů. Navíc se do toho opírají vysoké vlny z rozbouřeného moře. Prý se dál jak do půlky nemáme šanci dostat. My jsme byli vyzbrojení sandály, a tak se nám přeci jen podařilo po pláži projít, ale suchou nohou to rozhodně nebylo. Celou dobu hnusně poprchávalo a vítr nám šlehal do obličeje vodu i mokrý písek. Konečně, když jsme se dostali na zpáteční cestu po pastvinách déšť ustal a občas vykouklo i sluníčko. Jenže odtud jsme zase my neviděli na pláž. No i tak to nebylo špatné, že. Nemuselo to jít projít vůbec….. Večer jsme vyrazili na výlet k sedmdesát pět metrů vysokým Damper Falls, kde jsme na parkovišti i přespali. Zkoušíme nový recept na těstoviny s brokolicí, odřezky od slaniny a instantním zhušťovadlem Gravy. Výsledek je překvapivě chutný. V noci nás budí bouře, blesky a krupobití. Zítra nás asi pěkné počasí nečeká.

Čekalo nás jen v takových půlhodinových pásech. Pak se zase seběhla mela. Cestou na vyhlídku na Tři sestry, kdy nás sešlehalo a promáčelo šílené krupobití. Mě z toho všude na nohách zůstaly červené podlitiny. Tři sestry jsou sloupovité útvary na pláži čnějící samostatně do moře. Za odlivu se k nim dá po pobřeží dojít po pláži a ještě hodně daleko za ně, kde jsou také moc pěkné útesy s jeskyněmi a skalními oblouky. To nám bohužel nebylo souzeno. Dole u vody se opakovala stejná situace, jako den předtím na White Cliff. Moře doráželo na pobřeží tak silně, že se suchá pláž zničehonic měnila v rozbouřené brouzdaliště. Když bychom si nedali pozor, tak by nám vlny podrazily nohy a už by nás nesly s sebou do moře. Chvíli jsme okouněli na vyvýšeném kameni. Když nás voda ani při nejvyšším odlivu nepustila dál, vzdali jsme to a vrátili se k autu. Alespoň, že k těm Třem sestrám jsme se dostali. Sotva jsme vlezli do auta dohnala nás další bouře a krupobití. Timing byl tentokrát perfektní. Když to ustalo ještě jsme se kochali na protějším břehu řeky z vyhlídky. Bouře chodily čím dál tím častěji, ale přesto se nám podařilo si cestou sem tam zastavit a projít se po plážích. Na první se bavíme s magnety a černým magnetickým pískem. Na druhé nám zábavu poskytuje vysoká vrstva mořské pěny, kterou vítr rozmetává vysoko nad naše hlavy. Navečer se zase uchylujeme k vodopádům. Tyhle jsou vysoké “pouchých” čtyřicet” metrů, ale zato neuvěřitelně masivní. Noc na parkovišti je klidná. Ráno jsme navíc neslyšeli budík a zaspali. Vstali jsme “až” v sedm. Protože silnice byla stále klidná se snídaní jsme nespěchali. Je přece Neděle!

Dopoledne s povinnou zastávkou na doplnění zásob přejíždíme do regionu Waimato, známému díky svým jeskynním. Všechny vstupy do jeskynní a jiná dobrodružství se nám zdají děsně drahá (50 NZD na osobu a víc). Proto jsme se radši chtěli přidržet našeho průvodce, který nám doporučuje, některé pěkné věci, které jsou zadarmo. Hned na parkovišti na první okruh vylézají z auta hned vedle nás podezřele vypadající lidi v holínkách. Ještě než si to stihnu rozmyslet a uvědomit si, že když se zeptám pravděpodobně dostanu i ODPOVĚĎ. A když dostanu odpověď, tak budu vědět a taky chtít. Jenže to už je dávno moje otázka venku a místní jeskyňář mi bez rozpaků udává směr k nejbližší díře. Nedá se nic dělat, když už o ní víme, musíme si zabalit helmičky, převléct se do špinavého a vyrazit. První na co při odbočce z treku narážíme je jeskynní potok. Bez váhání se pouštíme proti proudu. Místy se leze na rozpor, protože voda je příliš hluboká. Odboček naštěstí není moc. Výzdoba je místy docela vyvedená, ale oproti tomu na co tady chodí turisti asi nic moc. Konečně jsme se dostali k místu, kde už bychom zřejmě museli plavat. Po více než dvou hodinách se otáčíme zpět. K našemu štěstí objevujeme přehlédnutou odbočku, která nám pomůže obejít nejtěžší “rozporová” místa. Přes všechnu snahu si nakonec v posledním hlubokém místě napustíme do holinek vodu, já i Lukáš. Konečně jsme kolem třetí venku. Furt nás ale rozčilovala mapová ikonka “jeskyně” v Lukášově gípíesce. Je to jen čtyři sta metrů od nás. Jdeme tedy po vyšlapané cestičce stále dál. Časem se nám stezka zcela ztrácí a postupujeme děsně pomalu. Když už to chceme vzdát nacházíme stezku, kterou si v lese vyznačili kladiči pastí. Pouštíme se tedy po ní až na místo údajné jeskyně. Nikde po ní není ani stopa. Lukáš při prozkoumávání okolí a mimo jiné otestuje místní vegetaci, jako náhražku zapomenutého toaletního papíru. Překvapivě mu jako nejlepší materiál vychází kapradina… Samotnou jeskyni nacházíme až na cestě zpět, docela daleko od původních souřadnic. Čas se nám krátí, ale chceme dovnitř alespoň nakouknout. Dolů vedou schody, a tak spekulujeme kam jsme se to asi dostali. Naše kroky se zastavili u prvního významného sešupu do vedlejší síně, jejíž podlaha byla pět metrů pod námi. Dolů by to šlo lehce, jenže by jsme se pak asi sotva dostali nahoru…. Takže tady naše dobrodružství pro dnešek končí. Oběma je nám ale jasné, že zítra tu budeme pokračovat, tentokrát s lanem.

A také jsme pokračovali. Jenže já bez baterek v čelovce! Takže jsme sestup do jeskyně zahájili Lukášovým návratem na parkoviště a zpět, trvajícím celkem pětačtyřicet minut. Holínky nám z předchozího dne samozřejmě neuschly a již od začátku nás provázel nepříjemný pocit vlhka. Prvním překvapujícím prvkem této neznámé jeskyně, že do jejího vstupu vedou schody, které jsou zakončeny “myčkou” bot (kartáčem v louži). Zřejmě proto, aby jsme neroztahali bláto po celé jeskyni. Odtud už šlo všechno podle plánu. Lano jsme obhodili o předem vyhlídnuté hodiny a s jeho pomocí se spustili o deset metrů níž. Tam jsme byli opět vyzváni k umytí holínek. Navíc nás čekalo další překvapení v podobě zábradlíček a červeným provázkem vyznačených míst kam smíme a kam už ne. No dobrá, proč ne. Dole už prohlídka probíhala bez plazení a náročnějších akrobatických prvků. Celou dobu jsme napjatě čekali, kdy na nás vykoukne průvodce se skupinou fotek chtivých Japonců. V místě, kde jeskyně padala do propasti vyžadující náročnější slaňovaní a hlavně šplhání nebo džimarování zpět, jsme se otočili. Pravděpodobně vedla do jeskynního potoka, kterým jsme procházeli den předtím, ale nechtělo se nám riskovat. Jeskyně byla na výzdobu opravdu bohatá. Hitparádu vyhrál osmi možná i vícemetrový stalgnát (prostě ten, co roste od spodu:). Dost těžko se to všechno popisuje, takže budete lepší, když si počkáte na fotky nebo se tam vydáte sami...