Waikato Caves (závěr) - pobřeží Kawhia -> Raglan - Coromandel
Náš život ubíhá vcelku bezpečně ve vyjetých kolejích a z našeho cestování se už stala určitá, docela příjemná rutina. Jen se divím, že jsme stále ještě nedostali pokutu za nepovolené “freedom” kempování. Vždycky si snažíme vybírat nenápadná místa, ale stále si říkám, že máme až podezřelé štěstí. Tak snad jsem to nezakřikla.
Z míry nás vyvedla akorát dnešní ztráta Lukášovi pantofle. Už druhá ze zakoupeného páru. Už mu zůstali jen dvě nalezené botky, které jsou bohužel obě levé… Ztrát je samozřejmě mnohem víc. Já mám například na svědomí již třetí pokrývku hlavy. Občas ale také něco užitečného najdeme,..
Týden skončil i začal v jeskyni, kromě již popsaného jsme ještě nasadili blembáky v Pipiri Cave. Většina výzdoby spadla kdysi dávno i se stropem. Zbytek padl za oběť náruživým turistům, kteří roznesli bahno po celé jeskyni v neuvěřitelné míře. Stopy po lidském zásahu jsme našli i na běloskvoucích krápnících visících dva metry nad našimi hlavami. Důvody pro toto jednání nám zůstali utajené, ale je to opravdu velká škoda. V oblasti jeskyní jsme ještě navštívili menší vodopádek (Marokopa Falls, 30m) a dvojitý vápencový oblouk Mangapohue s obrovskými zkamenělými ústřicemi.
Nejlepší pláž týdne vyhrála Waikawau Beach na západním pobřeží, která je spojena s okolím osmdesátimetrovým tunelem. Celodenní čekání na odpolední výlet jsme úspěšně prolenošili. Lukášovy pokusy o neustálou činnost jsem s vypětím všech sil tlumila na minimum. Ono se to nezdá, ale byla to opravdu těžká práce. Lukáš má z nějakého důvodu pocit, že sezení a užívání si sluníčka popř. popíjení kávy je neuvěřitelná ztráta času. Já si oddechla teprve, když jsme konečně mohli vyrazit. Na pláži jsme strávili procházkou celé tři hodiny. Černý písek pěkně kontrastoval se žlutými pískovcovými útesy. Na skalnatých výběžcích jsme nasbírali něco slávek, které jsme večer upekli na ohni. Společně s perfektním kempovacím místem téměř bez lidí je Waikwau pro nás jednička. Předčí dokonce i všemi opěvovanou Cormandelskou Cathedral Cove, která je možná hezčí na pohled, ale není to taková pohodička.
Z vodopádů jedničku dostávají Bridail Veil Falls. Dokonce musíme Dawson Falls u Teranaki odebrat nedávno udělený titul ukázkové ukázky ukázkových vodopádů: padesát pět metrů volného pádu v zastaveném lávovém proudu, který okolo vodopádů tvoří prstenec převislých sloupcovitě odlučných skal nás prostě ochromilo. To je zřejmě nejvýstižnější popis, kterého jsem schopna, i když pravda trochu ztrácí na poetičnosti, to uznávám. Navíc pomíjí okouzlující zeleň okolní vegetace, která bují ze skály doslova všemi směry...
Z dvojice navštívených “Hot Water Beaches”, kde v písku pramení horký pramen je těžké vybírat. Sotva si vykopete v písku malou jamku, kam by jste do horké vody usadili své pozadí, můžete začít znova. Prameny neustále zanášejí vámi vykonané dílo, takže jste více než polovinu času venku a kopete a budujete. A když už si myslíte, že jste na to vyzráli, tak přijde příliv a začne vaše dílo bořit zvenčí. Pro někoho kdo by si rád dopřál odpočinek a relax v horké lázni to úplně není. U pramenů na západním pobřeží nenajdete téměř ani nohu, ale pramen je méně vydatný a možná i méně teplý. Bazének, který si vykopete poměrně rychle vychladne a už to není taková paráda. Na poloostrově Coromandel je pramen opravdu horký a silný. Proti mluví v podstatě jen hordy turistů, které se sem vždy při odlivu nahrnou, aby si užily tuto hříčku přírody. Oba prameny jsou dostupné jen, když je za odlivu voda dost nízko. Takže se tam prostě všichni musejí vtěsnat najednou. Výjimkou je, když je odliv hodně brzo ráno, jako jsme tam byli my. Námi navštívený odliv byl asi v půl páté ráno s tím, že slunce vyšlo v půl sedmé. To pak narazíte jen na pár smělců a s těmi si ještě při hrabání příjemně popovídáte. Lukáš časem přišel na celkem efektivní způsob hloubení koupacích jezírek. Nejlépe se to dá popsat asi jako, “když vyndáte z vody psa, který se stále ještě snaží plavat čubičku”.
Vrcholové pokusy byli celkem tři. Všechny kousky jen takové odskočení od silnice. První cenu vyhrál Castle Rock na Coromandelu. Mimo místní a lezeckou komunitu, to zná jen málokdo. Kamenitý ostroh vyčnívá uprostřed nevábných borovicových lesů, které jsou z půlky vytěžené a z druhé půlky nedorostlé. Jenže je z něj parádní výhled na celý Coromandel a dohlédli jsme až k Auklandu. Nejvíc času jsme na vrcholu strávili, okukováním lezeckých cest. Bohužel jsme museli s politováním uznat, že jsou všechny nad naše síly a můžeme si o nich nechat jen zdát.
Za zmínku ještě stojí bývalé doly a těžařské lokality, kde jsme našli spoustu bývalých železnic, lanovek, tunelů i štol k prozkoumání. Nejvíce nás nadchla Karangahake, která zlatokopeckou historii z přelomu devatenáctého století spojuje s výletem do úzké skalnaté soutěsky, která by stála za návštěvu sama o sobě. Jenže bez zbudovaných těžařských stezek, by to byl mnohem těžší úkol.
Na závěr snad jen poznámku k náboženství: To že jsme vyznavači ilegálního kempování (i když bychom to raději dělali legálně, kdyby to šlo) není žádné tajemství. Tady na Zélandu jsme ke svým bohům ještě přidali Velkého králíka jehož s nevýslovnou úctou a nadšením pozorujeme na noční obloze. Dnes se k tomu ještě přidala víra v tzv. foot naturalismus.
Volně přeloženo chodíme všude bosky. Jsme úplní nováčci a ještě si zvykáme. Dnes jsme zakolísali jen dvakrát. Jednou pří výstupu na Castle Rock, který jsme absolvovali v pohorkách. Podruhé při návštěvě rezervace s Kauri stromy, kde si máte pečlivě očistit obuv od veškeré půdy a ošetřit roztokem nějaké podezřelé dezifenkce, kterou se nám opravdu nechtělo aplikovat na holou kůži. Lukáš je od té doby velmi nejistý a neumí si znovu najít cestu ke svým bosým chodidlům, ale já doufám, že to brzy přejde a jeho holá noha jej brzy přivede zpět na správnou cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat