Coromandel (Port Jackson, Pinnacles) + Západní pobřeží Northlandu (Mangawhai, Waipu Caves, Whangarei Heads)
Tento týden byl zejména ve znamení pláží, ale dostali jsme se také do kopců i do jeskyní. Z Castle Rocku jsme se vydali na Waikawau, rozhlehlou pláž se stejně rozlehlým kempem s více než tři sta padesáti stanovými/autovými místy. Touto roční dobou naštěstí zel prázdnotou, ale o Vánocích tu musí být našlapáno k nesnesení. Menší výlet na vyhlídku jsme museli na chvíli odložit. Sotva jsme dojeli na parkoviště levé přední kolo začalo povážlivě ucházet. Bylo jasné co se stalo. Bleskurychle jsme zkušenými pohyby a rozdělením prací vyndali vercajk a ještě než stihlo auto zcela klesnout, už za hlasitého Lukášova funění stoupalo zase nahoru. Rezerva byla na svém místě během chvilky. Nás už tohle opravdu nepřekvapí. Za půl hodiny bylo po boji. To už je šestá pneumatika během jednoho roku. Po výhledech shora jsme se šli podívat i na pláž, ale na koupání to stále ještě nebylo. My už jsme sice koupací sezonu zahájili dříve, ale to bylo spíše z nutnosti. Nemohli jsme spolu už vydržet a bylo nutno se někde pořádně vykoupat. O kousek dál je příjemná malá zátočina Little Bay. Své větší sestře Waikawau jako by z kapky vypadla. Potkali jsme tam mladého italského muže na cestách a jeho zmatené vyprávění nás zdržovalo od oběda. Jeho srozumitelnosti ještě ubíral silný italský přízvuk, takže jsme byli dost netrpěliví. Z Waikawau jsme se přesunuli na západní pobřeží, a po něm do Port Jackosnu. Nabrali jsme mladého Kiwi stopaře, ale tomu také nebylo moc rozumět protože něl silný přízvuk, tentokrát místní. Západní pobřeží Coromandelu si svou přízeň aucklandských víkenďáků i ostatních opravdu zaslouží. Celou cestu do Port Jacksonu jsme se kochali neuvěřitelným skalnatým pobřežím, které lemují “scénické” stromy Pohutukavy. Zastavujeme i na ryby, ale o návnadu se zajímají jen dva opravdu drzí rackové. Z Port Jacksonu se vracíme již při západu slunce a cesta nám trvá ještě déle, protože se neustále musíme kochat a zastavovat na fotky nebo jen tak.
Díky tomu jsme k našim milým izraelským couchsurferům v Thames dorazili již pěkně pozdě. Ani jsme nevařili a jen jsme slupli chleba se sýrem. Niva a Yotam bydlí na pastvině v předělané stodole jen s primitivní výbavou, ale vládne tam klid a pohoda. Ráno jsme vyrazili na veleznámé vrcholy Pinnacles. Les, který byl dříve plný velkých stromů Kauri je vytěžený a vypálený. Okolní svahy pokrývají jen porosty pionýrských křovin Manuky. Krajina je tak celkem smutná, ale pohledy přímo ze skalnatých vrcholků na okolní pobřeží nám náladu zase zlepšili. Od místního důchodce se dozvídáme, že máme z pekla štěstí. On sám už byl na vrcholu třikrát, a teprve tentokrát vidí něco víc než bílou mlhu. Dole na parkovišti se sprchujeme v řece. Je překvapivě teplá. Sice to vypadalo, že okolo není ani živáčka, ale zničeho nic děsíme našima holýma zadkama několik turistů vracejících se odněkud z vycházky. No srovnat se s tím musejí sami, že. Večer se u Nivy s Yotamem koná grilovačka na oslavu prvních narozenin jejich mladší dcery. Dáváme si docela do nosu.
Náhradu za zničenou pneumatiku získáváme za pěkných 50 NZD v prvním penuservise, který potkáme. Je to super cena, jen půlka toho, za co jsme je kupovali pneumatiky poprvé v Blenheimu. Říká se, že tady na Severním ostrově je levněji a asi na tom něco bude. Řekla bych, že je tu jaksi větší nabídka (alespoň něčeho, například naše oblíbené máčecí nízkonákladové sušenky do čaje jsou tu o dost dražší :/).
Téměř po roce jsme se zase obrátili na Auckland. Pokud chceme na sever nedá se mu vyhnout. Moc se nám tam nechce a tak jezdíme všemožnými objížďkamipo pobřeží. Nakonec jsme tam přeci jen dojeli. Všechny cesty zřejmě nevedou do Říma, ale do Aucklandu. Nucený průjezd Aucklandem využíváme k představení Efinky prvním zájemcům. Respektive jen jejich zástupci, protože oni sami přijedou na Zéland až později. Sem by asi patřila zařadit benzínové poučení, které zní: vidíš-li benzín za dva dolary, vždycky ber plnou. Nám se zrovna nechtělo zastavovat, a pak už jsme ho za takovou pěknou cenu už nikde neviděli. Ze západního pobřeží Northlandu jsme zatím viděli mnoho krásných pláží, ze kterých lze jen těžko vybrat favoritku. Za zmínku stojí Mangawhai. Nemá cenu tady opěvovat její krásu, protože to dělám vlastně neustále. U téhle pláže byl učiněn historický nález nejkurioznějšího páru bot v existenci vesmíru. Pár vypadal jak se patří, pravá a levá a obě správná velikost. Nevím proč na mě Lukáš tak nevěřícně poulil oči, když jsem ho na pláži přivítala s jednou nohou v holince a s druhou v plovací ploutví.
Po dlouhé době, jsme zpod postele vyštrachali taky lezení a zkusíli štěstí na malé skalce na Waipu Cove. Na Northlandu se všude používá přírodní jištění, tzn. že ve skále nejsou navrtané jistící body, ale lezec si za pomocí všemožných železných udělátek musí jištění najít v přirozené struktuře skály. My jsme vylezli jednu čtrnáctku (u nás asi tak 4-/4), a pak už nebylo co lézt. Většina skály byla velmi drolivá a nějak se nám do toho nechtělo. Já jsem zkoušela několikrát nastoupit do jakéhosi mělkého kouta, ale než jsem stihla najít fleka pro svého vklíněnce, už mi pod rukou skála povolila a já hupla dolů. Naštěstí jsem srab a chci se jistit hodně nízko, takže jsem jen řízeně seskočila a nic se mi nestalo :) To mi ovšem sebralo odvahu zkoušet cokoli dalšího. Proto jsme se radši přesunuli pod zem. Waipu Caves je jeskyně na potoce, která není významná díky své výzodbě, ale obrovskému množství glowwormů (něco mezi moučným červem a světluškou). Živí se lovem hmyzu v jeskynních, které lákají do svých sítí právě svými svítícími zadečky (nebo, která je to vlastně část). Když zhasnete světlo své baterky a chvíli počkáte najednou se všude kolem začne rozsvěcet stovky malých světýlek. Za pár minut to vypadá jako by nad vámi nebylo několik metrů skály, ale otevřená noční obloha!
U vstupu do jeskynní jsme objevili malou několika metrovou skalku, kde bylo i několik odjištěných cest. Rozhodli jsme se na místě přespat trochu se druhý den ráno protáhnout. Bohužel jsme toho mnoho nenalezli. Do hodiny začalo pršet a my se raději přesunuli do města a k radovánkám nákupního centra. Protože déšť neustával, ani když jsme z něj vylezli, místo vyhlídkových výletů na pobřeží Whangarei Heads jsme opět zařadili jeskyně. Tentorkát Abbeys Caves. Tradičně jsme prolezli každou škvíru a místo předpokládáné hodiny a půl ve všech třech jeskynních jsme tam strávili celé odpoledne. Byla to docela příjemná prolejzačka. Museli držet hodně nad vodou, protože na naše holiny tam bylo až příliš hluboko. V poslední jeskyni nám příliš hluboká voda zabránila pokračovat v cestě po potoce a to bylo opravdu štěstí. Začali jsme hledat alternativní cestu a dostali jsme se do suchého patra jeskynně s mnohem bohatší výzdobou. Cítili jsme se jako opravdoví objevitelé, protože jsme zjišťovali, která chodba kam vede a snažili se tento “objev” zmapovat po svém. Výsledkem bylo, že jsme z jeskyně vylezli zcela mimo turistickou trasu. Ocitli jsme se uprostřed oplocené pastviny bez nejmenší představy, kde by to tak asi mohlo být. Naštěstí si Lukáš sebou bere GPSku i do jeskyně, a tak jsme brzy zjistili, kterým směrem se k autu vydat. Zbytek dne jsme v lehkém mrholení věnovali rezervaci se stromy Kauri a moc pěkným vodopádům.
Pobřeží okolo Whangarei je velmi členité a má několik skalnatých vrcholků, které jsme museli podle našeho průvodce všechny zdolat. Z každého je vidět na všechny ostatní a dohromady to tvoří docela pěkný okruh. Počasí nám přálo a přeháňkové mraky dodávali celé krajině dramatičnosti. Lukáš fotil jako smyslu zbavený. Tentokrát už si to opravdu bude přebírat sám! I ve Whangarei se nám podařilo najít spřízněnou couchsurfingovou duši, u které jsme mohli strávit noc. Překvapivě tam podobných spřízněných duší jako my bylo ješt dalších pět. U večeře nás tedy sedělo celkem osm a každý druhý byl jiné národnosti. Byl to velmi příjemný mezinárodní večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat