Všude doma u Clydea nejvíc aneb konečně do světa

Právě dnes "slavíme" celý rok od našeho odjezdu ze Zélandu a nezastíráme, že se nám přeci jen stýská...

Na závěr najdete pár fotek z našeho "WOOFingu" ve Warkworthu, kde jsme se poslední dva týdny připravovali na další cestu.
Číslo na našeho dobrodince CLYDEa pro další zájemce je zde: 0210 204 14 osm osm.

Ještě se tu objeví pár článků z našich cest, ale na fotky se snad budete moci těšit na promítání s živými komentáři a budeme si moc o všem popovídat. Jako první snad budou na řadě Dary Vanuatu. Na pozvánku čekejte zde na webu nebo na G+.

https://goo.gl/photos/irHpuVv9GAvzq5GA7

Tak jako dřív je to zase spousta fotek

Fotky ze závěřečného Zélandského vandru, kdy už byla Efinka definitivně prodaná a po hodně měsících "autismu" jsme se zase vydali na cestu jen se stanem, vařičem a karimatkou.
Lukáš říkal, že z těch pěších výletů je fotek míň, ale není to pravda... jen jsem jich o něco víc smazala :P

Fotky k článku "Tak jako dřív" tradičně najdete na Lukášově G+:

https://goo.gl/photos/ikYMkfN4ZqysuQA59

Jak vypadá "Pobřeží kauri"

Konečně jsme(jste se dočkali fotodokumentaci posledního výletu s Efinkou při návratu z Cape Reigna zpátky do Aucklandu reps. Wakrowthu, kde jsme připravili Efinku na prodej.

Velkých stromů uvidíte na fotkách opravdu dost, i když jsme se snažili to co nejvíc omezit, tak je to album taky trochu pro dendrofily. 

Fotkami k článku Pobřeží kauri se můžete kochat na:

https://goo.gl/photos/DCVF4XWieHsuGRSA9

Daleký sever - fotky!

Zdá se to neuvěřitelné, ale na těchto místech jsem byli skoro před rokem. Pár fotek z nejsevernějších částí Zélandu.

Fotky patří k článku Daleký sever a najdete na následujícím odkazu:

https://goo.gl/photos/ezWSHQhQ936tzby16

Do Aucklandu a ještě dál . fotodokumentace

Dalo to práci, ale nakonec se nám podařilo dát dohromady další várku fotek.

https://goo.gl/photos/d2wemt4iGWwFGBcSA

Stručný zápis - fotodokumentace

Konečně se nám zdařilo dát dohromady další fotografie z našeho zélandského pobytu. Tedy chcete-li se pokochat našimi obrázky, jsou publikované na níže uvedeném odkazu.

https://goo.gl/photos/jWsvE9T2fNoszBen6

Thajský závěr - centrální Thajsko

1.5. - 10.2015

K překročení hranic z Malajsii do Thajska jsme si bohužel nevybrali ten nejlepší den. 1. května se i v Malajsii slaví jako statní svátek a thajská hranice byla plná Malajců mířících do Thajska na nákupy. Thajci evidentně takové návaly obvykle neodbavují, a tak se stáli dlouhatánské fronty. Nejdříve jsme si museli do fronty pro imigrační kartičku, a teprve potom jsme si mohli stoupnout do další fronty na razítko. Okénka byla opravdu nešťastně umístěna, takže lidé, kteří byli konečně odbaveni, si odtamtud museli probojovat cestu ven skrz všechny ty fronty. Nám celá procedura trvala něco málo přes hodinu a to jen díky tomu, že jsem v tom zmatku využila nějakého vakua a proplula do řady, která byla o celou polovinu kratší než všechny ostatní. Při představě, že se tam ládujeme ještě s batohama mi i v tom vedru běhal mráz po zádech. Proto Lukáš čekal připraven k akci u batohů kousek stranou. Nedalo se nic dělat, ale museli riskovat a nechat je tam tu chvíli o samotě, zatímco se budeme ukazovat v okýnku.

Konečně jsme byli v Thajsku, zemi, kde jsme znovu nerozuměli ani slovo a google překladač postrádá svůj smysl! V těch jejich sněhulácích si prostě nic nepřečtete.... Musím říct, že svůj boj s thajštinou jsem prohrála na celé čáře a za celých deset dní jsem byla schopná srozumitelně vyslovit jenom děkuji.

Naštěstí směrovky na nádraží byli psané i v angličtině, takže jsme brzy našli tu správnou budovu. Nastal problém se směnárnou. Našli jsme jakéhosi veksláka, který měl jakž tak rozumný kurz a vyměnili si peníze na vlak do Petchaburi a jeden den života s úvahou, že v Bangkoku, kam jsme měli za den dorazit, budou mít určitě lepší kurzy. Lístek jsme si koupili už s informací, že vlak bude mít hodinové zpoždění. Nevadilo nám to. Já se uvelebila na lavičce s knížkou (!), (kromě čtení průvodce nebo psaní článků, jsem už dlouho nic jiného ve volných chvílích nedělala) a Lukáše vyslala na gastronomický průzkum. Přinesl nějaké grilované tyčky s omáčkami v igelitových pytlících (asia style). Museli jsme nakoupit zásoby ještě i do vlaku a doufat, že se to nezkazí. Do Petchaburi nám měla cesta trvat 18 hodin. Celou dobu co jsem čekala na Lukáše, jsem tam koukala na ty ledové nápoje, které si okolo nás lidi užívali, ale bála jsem se vyrazit na nákupy, když už měl náš vlak příjíždět. Nakonec jsem se samozřejmě odhodlala až úplně na poslední chvíli, takže do vlaku jsme naskakovali ještě obtěžkaní kelímky s ledovou kávou. Zajímavé bylo, že všichni kolem nás dopředu věděli, že budeme sedět ve vagóně číslo pět. Nejdříve jsme tomu nerozuměli, ale pak jsme to pochopili. Přestože "pětka" byla jen druhá třída, oproti ostatním dvojkám poskytoval přeci jen větší luxus. Zřejmě chtěli na cizince alespoň trochu zapůsobit. Vlak přijel s tříhodinovým zpožděním a celá cesta se nakonec protáhla na neuvěřitelných 24 hodin. Stály jsme celé hodiny v polích bez zjevného důvodu. Pokud tedy tím důvodem nebyla větší šance na výdělek pro vlakové prodavače, kteří neńavně korzovali vlakem tam a zpět...

V Petchaburi jsme byli s poledním a z původního plánu na nějaké toulky po okolí sešlo poměrně rychle. Byli jsme unavení a uvaření nezvykle vysokými thajskými teplotami. Potřebovali jsme se najíst, napít osprchovat a vyspat. Po výběru správného ubytování (JJ House), kde jsme se díky pozdnímu příjezdu rozhodli strávit místo jedné noci dvě, jsme se zbytek dne jen tak povalovali, odpočívali a prohlídli si staré domy a chrámový komplex kousek od ubytování.

Druhý den rán jsme si půjčili kola (jde li těm strojům tak říkat) a obrazili všechny místní důležité památky. Nejdříve jsme si trošku neplánovaně prohlídli chrám s ležícím budhou a pak vystoupili na pahorek, na kterém se rozprostírá rozsáhlý park a palác PHRA NAKHON KHIRI (KHAO WANG). Záměrně jsme sem zašli hned ráno, protože jsme se chtěli vyhnout případným davům turistů. Celý areál je moc pěkný, a bez turistů i romatický. Jen zejména ve spodní části kopce je trošku problém s opicemi, které neukáznění turisté (zejména místní!) nezřízeně krmí. Opice jsou pak nechutně tlusté a agresivně se dožadují nějakých pamlsků. Kromě paláce s evropskými prvky je ještě na kopci menší chrám Wat Phra Kaew, který také stojí za zhlédnutí.

Dál jsme pokračovali do kláštera Wat Khao Bandai It, který je jen o pár kilometrů dál. Zde jsme prohlédli klášterní chrám, který sám o sobě není příliš zajímavý, ale pak jsme sestoupili do místních jeskynní, které byli upraveny na chrám. Tedy se klasické krasové jevy prolínají se sochamy budhů, kteří na vás koukají ze všech zákoutí. Zde jsme strávili hodně času a užívali si chladu, klidu a míru, který zde panoval. Prohlídku kláštera jsme ukončili výstupem k obrovské zlaté soše sedícího budhy která je pořád ve výstavbě. Moc lidí sem nechodí a socha je tak napůl dostavěná, ale v současnosti žádné stavební práce neprobíhají už nějakou chvilku. Stavba působí poměrně schátrale, přestože ještě není hotová. Docela zvláštní místo s hezkým výhledem na okolí.

Po rychlém obědě jsme vyrazili do dalšího chrámového komplexu Khao Luang, též udělaného z jeskynní. Cestu sem nám zkomplikovala dálnice, která nešla nikde překonat a tak jsme se, asi po hodině bloudění v uličkách okolo, potupně vrátili stejnou cestou do centra Petchaburi a hvězdicovitě jeli zpátky (z mapy to bylo jasné od začátku, že to tak dopadne). Tento chrámový komplex je udělán z mnohem větší jeskyně než předchozí a také ho navštěvuje mnohem více lidí. Ale i přesto byl zde poměrně klid a slunce prosvítající velkou dírou ve stopě jeskyně krásně nasvicovalo sochy. Jen po návratu ke kolům nás čekalo nemilé překvapení. Nějaký hloupý turista položil na sedla našich kol pamlsky pro všudypřítomné opice, a ty se samozřejmě pustili i do potahu sedla a pěkně ho rozcupovali. Trošku jsme se obávali co řekne paní majitelka až budeme kola vracet... Nebyli bychom to my, aby jsme ještě při odjezdu neobjevili podezřelou, opuštěnou cestu mezi skály, kterou jsme se rozhodli také prozkoumat. Objevili jsme tam několik spustlých jeskynních chrámků a nějaké to poustevnické obydlí, ale jinak tam nebyla ani noha.

Naším poseldním cílem v Petchaburi byl chrám Wat Kamphaeng Laeng Je to velice starý chrám, původně zasvěcený hiduistickým bohů. Jeho majestátné rozvaliny jsou z mohutných kamenných bloků a i přes rozsáhlé poškození je velice působivý. Zrovna zde probíhalo nějaké setkání, a tak než jsme se stihli rozkoukat už jsme seděli u stolu a jedna paní nám lámanou angličtinou vysvětlovala co se děje. My pochopili jen to, že se máme pozdravit s nějakým představeným zdejšího chrámu a máme se najíst co hrdlo ráčí. Kdo zná naši lásku k novým intenzivním zážitkům nejen v oboru gastronomie, pochopí, že ani tentokrát jsme se nenechali dlouho přemlouvat. Pak se nám paní pokusila trošku osvětlit co jaký pokrm je a šlo jí to mnohem lépe. Ochutnaly jsme různé přípravy zeleniny, nějaké to maso, polívku, červené fazole na sladko a opravdu podivná vajíčka ve sladkém nálevu... Nakonec nás zanechala našemu osudu a šla za svými povinnostmi. Samozřejmě potom co jsme snědli první porci, nás nenechali odejít a dostali jsme přidáno a museli jsme ochutnat také další jídla. Byl to moc krásný a milý závěr dlouhého dne v rozpáleném městě.

Další den ráno jsme chtěli jet dál, ale trošku se nám zkomplikovala situace, protože jsme na hranicích nevyměnili dost peněz a v celém městě nebyla jediná směnárna. Peníze šli vyměnit jen v bankách a ty byli o víkendu zavřené. Takže jsme nemohli odjet prvním ranním vlakem, který jel kolem šesté a museli čekat až otevřou banky. Ty měli otevírat v 8 hodin. Chvilinku před osmou jsme netrpělivě stepoval před jednou z nich, ale vevnitř se vůbec nic nedělo. V půl deváté jsem silně znervózněl a obešel i ostatní banky v okolí. Všude to bylo stejné, zavřeno. Vrátil jme se zpět do ubytování a teprve teď z paní domácí vypadlo, že vlastně dneska je nějaký státní svátek a banky mají zavřeno. Jediné místo, kde bychom mohli vyměnit je obchodní centrum asi pět kilometrů daleko. A tak jsem si půjčil kolo a vyrazil tam. Na místě jsme byl něco před devátou a obešel místní banky. Opravdu otvírali každý den, ale první až v deset, a zavírali v osm večer. Trošku jsem si zanadával, že jsme to nevědeli včera, protože by se vše krásně a rychle vyřešilo. A tak jsem ještě zkusil projet město na kole v marné naději, že objevím místo, kde vyměnit a v deset byl zpět u bank v nákupním centru. Jako naschvál banky co otvírali v deset nevyměňovali peníze a musel jsem počkat na tu poslední, která otvírala až v jedenáct. Zde jsme konečně uspěl a tak jsme "brzo ráno" šli na autobus do Bangkoku až v poledne. Já jsme po raní anabázi nadával jak špaček ( a byl trochu mimo - poznámka B.), ale Bára si naštěstí zachovala chladnou hlavu, a podařilo se nám objevit minibusy co nás dostanou do města za docela rozumný peníz. Původní vlak, mnohonásobně lacinější, jsme museli vzdát, protože ten den již nic pořádného nejelo. A tak, aby jsme trošku ušetřili dali jsme si batohy na klín a poměrně rychle se přesunuli do centra Bangkoku.

Zde jsme se pokusili vyměnit další peníze, v domnění, že tu bude lepší kurz. Oproti Petchaburi jsme si sice polepšili, ale ve srovnáním s tím "vydřiduchem" na hranicích to bylo stále žalostné číslo. To jsem nám zase nadávala já, že jsme toho na hranicích nevyměnili víc. Inu kdo chce víc... Z Bangkogu (Victory Monument) jsme pokračovali dalším minibusem do města Lopburi, které jsme si představovali jako malé turisty zapomenuté městečko. Cestování minibusy po Thajsku je docela nebezpečné, protože řidič jede jako šílený, bezhlavě předjíždí a vůbec moc nedbá na předpisy. A tak jsme celkem rádi vystoupili chvíli po setmění na autobusovém nádraží. Radost nám jen zkazil fakt, že klasicky nás vysadili na špatném místě, přestože jsme se několikrát ujišťovali, že jsme na správném místě. Do města jsme to měli opět zbytečně několik kilometrů. Lukáš se na moje stopovací pokusy sice tvářil skepticky a tradičně vykřikoval, že už to nemá cenu, ale i přes tmu se to povedlo a za chvilku jsme byli před námi vytipovaným ubytováním z průvodce. Vypadalo nádherně, ale všechny laciné pokoje byli obsazené a tak jsme ještě chvíli hledali jiné místo než jsme skončili v hotelu Net, který měl slušné pokoje za velice přijatelné ceny. Ještě jsme obešli zdejší nightmarket a zapadli po náročném dni do pokoje spát.

Druhý den nás čekal náročný program v podobě bohatých památek zdejšího města. Město má bohatou historii a dodnes je vidět skoro na každém kroku nějaká ta prastará cihlová zeď (obvykle dva tisíce let?). Původně jsme zde chtěli strávit celý den, ale hned ráno jsme zjistili, že místní palác s muzeem je kvůli dalšímu svátku zavřený. A tak jsme se ráno odhlásili z pokoje, nechali batohy v úschově a vyrazili do města. První chrám Wat Phrasi Mahathat byl ještě zavřený a my si ráno udělali procházku k městským hradbám, historické bráně, kolem zbytků vodního příkopu a pevnosti k torzu křesťanského kostela Wat San Paolo ze sedmnáctého století.

Po dokončení tohoto okruhu byl již chrám Wat Phrasi Mahathat otevřen a my vyrazili na prohlídku. Základ tohoto chrámu je hinduistický a je z velké části postaven z cihel a poměrně hodně byl začátkem dvacátého století zrekonstruován. V dopoledním sluníčku a bez turistů zde bylo moc krásně. Dál jsme pokračovali okolo zbytků cihlového chrámu Wat Nakorn Kosa k takzvanému opičímu chrámu, který je velkou atrakcí pro turisty, protože v rámci tohoto chrámu žije tlupa opic. A díky tomu že chrám má mnoho strážců kteří se starají o bezpečnost lidí je zdejší setkání s opicemi docela příjemné a opice jsou dokonce roztomilé.

Touž nelze říct o opicích, které žijí v okolí nedalekého původně hinduistického chrámu Wat Phra Si Rattana Mahathat. Zdejší opice jsou dost drzé nebezpečné, takže se vyplatí vstupovat jen s pořádnou holí, kterou jsme samozřejmě neměli. Samotný chrám je mohutná kamenná stavba se třemi věžemi. Výzdoba je docela poničená, ale když pominu smrad, dají se najít uvnitdocela pěkné zbytky reliéfů. Prohlídku jme ukončili procházkou po městě, plném opic na fasádách domů, k chrámu Prang Khaek a obejitím uzavřeného paláce.

Celé jsme stihli překvapivě rychle a po obědě jsme odjeli vlakem do města Authaya, které bylo naší poslední zastávkou před cestou do Bangkoku a čekání na letadlo domů. Po příjezdu na nádraží jsme se netradičně ubytovali hned v prvním ubytování co jsme objevili a myslím, že to bylo moc dobře. Rozhodně se nám už nechtělo nikde běhat, cena byla moc dobrá, za pár peněz půjčili kola a ještě jsme si mohli večer na střeše vychutnávat studeného Changa. Zbytek dne jsme věnovali návštěvě chrámu Wat Phanan Choeng s obrovským zlatým budhou, kde jsme se stali svědkem obřadu převlíkání budhy. Tato událost byla opravdu zajímavá. Věřící si od chrámu nakoupí dlouhou oranžovou stuhu, ty po "modlitbě" mniši svázaly a pak jej postupně přetahovali přes jeho mohutná ramena. Nakonec konce těchto stuh se jako sluneční paprsky rozběhli směrem k sedícím věřícím. Každý byl přikryt a dostalo se mu tak určitého požehnání a spojení s budhovým duchem. Dál jsme objeli ještě pár pamětihodností z koloniálních dob kde nic moc nebylo a prohlídli si chrám Wat Yai Chai Mongkol s obrovskou stupou. Hlavní pamětihodnosti bývalého královského města jsme si nechali na další den.

Ráno jsme vstali brzy, aby jsme toho stihli co nejvíce. Malinko jsme se zdrželi zmatky při vyrážení, zda jet přívozem a nebo okolo přes most. Nakonec jsme zakoupili jízdenky na přívoz došli až skoro k lodi, a zjistili že nás loď odveze trošku špatným směrem. A tak jsme se s koly vyškrábali zpět po schodech k pokladně, vrátili lístky a vyrazili na kole okolo po mostě.

Naší první zastávkou byl chrám Wat Suwan Dararam. Oproti jiným co nás ten den čekali nebyl nijak ohromující, ale i tak stál za zastávku. Dál jsme pokračovali okolo rozvalin pevnosti, ze které zde zbylo jen pár zdí k první velké atrtakci královského města, k chrámovému komplexu Wat Mahathat. U vchodu jsme si koupili vstupenku na všechny památky města a vyrazili (když jsme měli vstupenku, tak jsme přeci nemohli nic vynechat). Ponořili jsme se do bludiště rozpadajících se chrámů zbytků zdí, desítek budhů a stup. Asi hodinu jsme se toulali poměrně liduprázdným chrámem.

Po rychlém svačině jsme navšdívili další z velkých chrámů města chrám Wat Rajaburana. Zde bylo opět nepřeberné množství ruin, částí budhů a stup, ale hlavní atrakce se ukrývala v centru chrámu. V podzemní kryptě chrámu se totiž dochovala komora s původnímy freskami. My jsme málem tuhle část chrámu minuly, protože budova byla částečně v lešení a všude rozvěšené cedulky o zákazu vstupu. Naštěstí nás zřízenec u vstupu při odchodu nasměroval ještě sem.

Po prohlídce jsme vyrazili na kolech okolo ruin královského paláce, dnes v podstatě rozsáhlý park s pár cihlama, k dalším chrámovému komplexu Wat Phra Si Sanphet. Tento chrám se liši od ostatních a skládá se ze tří oborvských stup které jsme obešli. Ještě jsme nahlídl do černajících vstupů u stup. V jedné byli zbytk sochy a za ní malý otvor do nějakých vnitřních prostor. Další obsahoval poměrně malou komoru s oltářem a hromadou guána. Vzduch by se dal krájet. Když jsme se oltář pokusil obejít tak vzduch ještě zhoustl hejny prach výřících netopýrů, takže jsem raději rychle vycouval. Vstup do poslední stup hlídal zbědovaný toulavý pas takže jsme se bližší prohlídky raději vzdal. 

Na tomto místě nás ještě zauja o něco novější chrám, který obsahoval obrovskou kovovou sochu budhy. Dle fotek uvnitř přežil zkázu budovy okolo sebe, prakticky bez úhony a v poměrně nedávné době byla okolo něj vystavěna budova nová. Samotná socha je několik set let stará ačkoliv na to vůbec nevypadá.

Další na programu byla návštěva muzea, ale bohužel jsme se předtím zdrželi a muzeum nám už zavřelo. Tak jsme alespoň omrkli (a ošahali) slony co tu vozí turisty dali si něco k jídlu, navštívili tržiště a hodinu před západem slunce dorazili k chrámu Wat Chai Watthanaram. Bylo moc dobře že jsme uposlechly rad průvodce a vyrazili jsme sem na večer. Asi to byl pro mne nejpůsobivější chrám dne a k tomu hodně přispělo i nasvícení zapadajícícm sluncem. Tento chrám byl ještě před několika lety v obětí džungle a je překvapivě zachovalý. Na mnoha místech jsou vidět původní reliéfy, dřevěné části a desítky budhů. Strávili jsme tu krásný romantický závěr dne.

Ráno jsme dokončili prohlídku posledních významějších chrámů Wat Ayothaya, Wat Maheyong, o obhlídly daší sloninec pro turisty. Prohlídku města jsme ukončili nákupy na Ayothaya floating market. Trošku jsme se bály, že to je jen atrakce pro turysty, ale nakonec to bylo celkem příjemné místo, kde v dopoledních hodinách nebylo příliš mnoho lidí a dalo se celkem lacino nakoupit. Pak už jen zabalit a hurá na vlak do Bangkoku.

Do Bangkoku jsme přijeli příliš brzy, protože náš hostitel měl čas až později odpoledne. Mysleli jsme si, že zabijeme čas nějakou procházkou po okolí nádraží, ale ukázalo se, že tam zrovna v dosahu nic extra není. Navíc částka, kteoru si řekli v úschovně na nádraží za těch pár hodin, nás dost rozčílila. Tak jsme se rozdělili. Já se posadila do malé kavárny an kafíčko a Lukáš vyrazil obejít kešky v okolí a zkusit objevit opravnu telefonů. Pár kešek sice našel, ale s telefonem neuspěl. Hodili jsme do sebe sváču v nepříliš příjemném podniku a vyrazili za našimi couchsurfery. Všechno jsme zvládli vcelku lehce a během půl hodinky už jsme zvonili u našich dobrodinců. Večer plynul v příjemném hovoru a společnou večeří, ale k žádným zásadním interrkulturním objevům nedošlo a mladí bankočané se až na životní úroveň od nás příliš neliší.

Předposlední den celé naší cesty, jsme strávili prohlídkou proslulého královského paláce, který byl sice plný turistů, ale stále velmi impozantní. Po ohromné bouři, která nás zastihla pod malým podloubím, kde jsme stojíc a přimáčknutí ke zdi strávili minimálně hodinu, než jsme se rozhodli zmoknout a přískoky mezi stromy a stánky jsme se začali posouvat dál. Plusové body u nás získal pouliční prodavač deštníků, kterých se najednou všude okolo vyrojilo jako hub po dešti, který nám nabízel deštníky, ale na otázku jak dlouho to ještě bude trvat nám suše sdělil, že tak za půl hodiny je po dešti. Tak jsme mu poděkovali a bez deštníku vyrazili vstříc jeho přehnaně optimistickým představám. Když pořád nepřestávalo vybrali jsme si jednu špeluňku k obědu a pojedli něco nudlí. Podnik vypadal jako krámek, kde po jedné straně místo uskaldněného zboží bylo pár malých stolečků. Za vyplacený peníz jsme zdaleka neočekávali tak malou porci a neskrývali jsme zklamání. S poloprázdnými žaludky jsme vyrazili na další toulky městem a žaludky zaplnili extra dobrým a sladkým thajským ledovým kafem, které se rozhodně klasifikovalo mezi nejlepší z "celé" Asie a na na pořadu dne byly pokaždé alespoň dvě. Se zlepšenou náladou jsme se dostaly ke kůlu označující střed města a na poslední chvíli dostali k chrámu Wat Phra Chetuphon, který kromě fascinující tradiční architektury a arkád se stovkami budhů skrývá i obrovského ležícího budhu. Rozmrzelí tím, že zde nemáme více času na rozjímání, jak jsme se zdrželi deštěm, jsme vyrazili domů přes vyhlášenou ulici na jídlo. Opravdu jsme zde povečeřeli. Jídlo měli dobré ale vlivem turistů docela drahé. Cestou jsme se ještě pokusili opravit náš rozbytý telefon, ale bohužel Thajsko už není tak laciné jako jiné části Asie takže jsme nepochodili.

Naši hostitelé přijeli až poměrně pozdě a přinesli nám nepříjemnou novinku. V bytě to od našeho příjezdu opravdu děsivě zapáchá a oni to už nemohou snášet. Na můj podnět jsme se dohodli, že se následující den odstěhujeme. Rozhodně jim to nezazlívám, protože ty batohy opravdu mohly smrdět, vždyť se nám je kolikrát nepodařilo usušit a vyvětrat několik týdnů. Jenže když ho máte pořád při ruce, tak už vám to prostě nepřijde. Vymysleli jsme ještě na poslední chvíli, že batůžky necháme u vchodu v objektu, užijeme si svůj nákupní den a potom vyrazíme na letiště, kde přečkáme tam do rána. S tímto návrhem souhlasili a my jsme nemuseli řešit, co celý den s těma zpropadenýma batohama dělat.

Poslední den před odletem jsme vyrazili na nákupy na Jatujak weekend market. To je obrovské tržiště které ožívá o víkendech. Údajně se zde dá sehnat vše... No my co známe třena Oš bazar v Biškeku v Kirgizstánu jsme byli celkem zklamaní. Tržiště je to sice obrovské, ale sortiment je celkem chudý. Oblečení a tretky pro turisty se zde dají sehnat v nepřeberném množství (což vyhovovalo B.), ale nějak se pořád dokola opakují a něco opravdu originálního se zde dá najít poměrně těžko. Nakonec Bára propadla nákupní horečce a nakoupila nějaké ty tašky a kalhoty. Se sušeným ovocem jsme příliš neuspěli a já z oblečení také moc nevybral, jen pár košilí.

Po tradiční odpolední bouři jsme vyrazili pro věci k couchsurferům a pak na letiště. Cestou jsme ještě na přestupu mezi linkami metra chtěli povečeřet a dokoupit zásoby potravin na let, protože jsme měli letenky bez jídla na palubě a díky tomu byla každá o 40€ lacinější. Ale to jsem se opět spletli. Přestupní stanice byla mezi prakticky opuštěnou zástavbou a pro jídlo jsme museli jít docela daleko opuštěnými ulicemi mezi mrakodrapy. Nakonec romantický večer před odletem jsme procourali po pochybných čtvrtích při hledání jídla do letadla a nějaké té večeře. Sice jsme něco objevili ale nějak to nebylo to co jsme chtěli a představovali si. Cestou zpět na metro se ještě s námi rozloučili bankogčtí potkani, kteří nám přeběhly přes nohy...

Kolem jedenácté vnoci jsme se přesunuli na letiště, kde jsme si našli klidný koutek až úplně pod stropem na pozorovatelně plochy letiště. Byl zde naprostý klid až na pár zaměstnanců, kteří si sem občas přišli dát také šlofíka. No a to je vlastně konec celé naší cesty. Brzy ráno jsme nastoupili do letadla norský aerolinek a po několika hodinách letu jsme vystoupili do krásně čistého a chladného vzduchu na letišti v Oslu. Zde jsme mezi blonďatými vysokými seveřany užasle počkali asi dvě hodinky a se setměním jsme přistály na ruziňském letišti, kde nás čekalo báječné přivítání od naší rodiny, které zahrnovalo přivítací plachtu, koláč i šampaňské do civilizovaných skleniček. Děkujeme...

Ve víru Teranaki - fotodokumentace

Uf konečně jsme dali dohromady fotografie z našeho výletu na vrchol chory Teranaki (Mt. Egmont) a do jeho okolí...

Odkaz na album je: https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6103007110211530321

Zastávka na "Zastávkových" ostrovech (Perhentians Islands)

25.- 31.4.2015

Perhentians Islands, znamenají opravdu zastávku. Dříve neobydlené ostrovy sloužili jako "zastávka" pro obchodníky převážející zboží mezi Singapurem, Malajsií a Bangkokem. My se jednou málem nechali zmást a mysleli si, že z Benty tam jede přímý autobus, protože jsme na ukazatelích viděli napsáno Perhetians Bus. Takže pozor, byla to jen obyčejná zastávka lokálních busíků!

Stopujeme v Gua Musang

Z Jeruntatu do Kualy Tahan, hlavního přístavu pro tyto ostrovy, se dostanete nejjednodušeji turistickým autobusem za sto padesát ringitů. Cestovka vás vezme přímo do přístavu Kuala Tahan a zajistí i lístky na loď. Dáte si ráno v klidu snídani, v deset se vyráží a kolem páté už se můžete válet na pláži. Nám přesto přišlo, že si žádají příliš. Rádi poznáme místní lidi na stopu a místo klidné snídaně v devět hodin, jsme již  se svítáním (kolem šesté) vyrazili na silnici. Byla sobota a provoz byl téměř nulový. Jako vždy se přeci jen opět našel někdo, kdo (si) nás vzal. Konečně jsem měla možnost poznat, jak málo je ta indonéština odlišná od malajštiny. Když umíte tak málo jako já, tak si rozdílu skoro ani nevšimnete. Prvních třicet kilometrů jsme příjemně prodiskutovali, pak následovala tradiční pauza na sváču.  Na dalších dvacet kilometrů nás přesadili k nějakému kamarádovi. Ten už kolem nás projížděl v Jerantutu a nevzal nás, ale teď na doporučení to šlo. Tenhle pán byl mnohem méně hovorný, ale alespoň jsme byli v pohybu. Bohužel místo, kde nás vyložil byla opuštěná křižovatka uprostřed ničeho. Tady už nejelo opravdu téměř nic. Když už náhodou někdo profrčel okolo, neunavoval se zajímat se o to, co tam ti dva otrapové dělají. Po opravdu dlouhé době se nad námi smiloval starší pár, který nás vzal do nejbližšího města Benta na hlavním tahu Kota Bharu - KL. Přestože jsem se na začátku významně ptala, jestli je to v pořádku, že pojedeme zadarmo, chtěli po nás přeci jen peníze. To se nám moc nelíbilo. Když jsem jim ostentativně ukázala svoje roztrhané kraťasy a děravou kapsu opravdu pochopili, že z nás nic nedostanou.

Konečně jsme byli v Bentě. Prvních šedesát kilometrů nám trvalo čtyři a půl hodiny. Jestli to takhle půjde dál, budeme rádi, že se na místo dostaneme zítra. Málem jsme navíc skončili na autobusové zastávce, ale naštěstí jsme je stihli zarazit hned za tou správnou křižovatkou. Tady to šlo docela rychle a opět přišlo k užitku ono užitečné slovíčko "numpang". Mladá rodinka nás málem neměla kam nacpat, ale přesto jsme se vměstnali do jejich malého autíčka. Tahle etapa byla jen necelých dvacet kilometrů do Kuala Lipis. Odtud jsme po pár krocích chytli opravdu zvláštní stop. Nemuslimský pár, který se zrovna léčil ze včerejší kocoviny. Když jsme zastavili na oběd, my se cpali jak nezavření, zatímco naši hostitelé sotva pojedli. O to veseleji se opřeli do whisky s ledem, kterou si s sebou přivezli jako lahvičku poslední záchrany. Jasně, včetně řidiče, ten pil vlastně nejvíc. Pán byl stavbyvedoucí na novém projektu dálnice, která ještě nebyla otevřená, ale my už jsme se po ní projeli. Pak nás vzal ještě na jeden projekt, který měl do dokončení opravdu hodně daleko. Strávili jsme tam neuvěřitelně času a naši přiopilí společníci přestávali být zábavní. Nejdřív to vypadalo na rychlou kontrolu pracovníků, ale zdrželi jsme se tam přes hodinu. Sice nám sliboval, jak nás potom odveze ještě pěkný kus, ale asi mu stoupla whisky moc do hlavy a vyhodil nás jen kousek za odbočkou, kde jsme sjížděli z hlavní. Ani tam jsme dlouho nestáli a už si to frčeli v autě s nějakým starším pánem a dvěma mladíky, z nichž nikdo neuměl anglicky. Bylo kolem druhé hodiny, když nás vysadili v Gua Musang na silnici směrem na Jerteh. Docela nás mrzelo, že jsme děsně líní získávat si o tomto místě nějaké informace a zastavit se tu na jeden nebo dva dny. Všude okolo nás se tyčili vysoké vápencové útvary, které dávali tušit obrovské jeskyně. Určitě by to za zastávku stálo, kdyby člověk věděl co a jak.

Odpolední Coral Bay

Na silnici do Jertehu jsme se pěkně pekli, protože nikde nebyl žádný stín. Téměř hodinu trvalo než nás nabrala početná rodinka. Náš sen se vyplnil. Jedou až do Kuala Besut, takže tam opravdu dorazíme ještě ten samý den. V to už opravdu nikdo nedoufal. V běžně velkém autě plném bagáže z víkendu a našich batohů jsme se tísnili čtyři dospělí a čtyři děti, které seděli doopravdy všude možně. Vešli jsme se, ale evropským požadavkům na bezpečnost jízdy by to opravdu nevyhovovalo. Prý se pro nás několik kilometrů vrátili, teprve když se jim rozleželo o co nám jde. Nicméně byli toho názoru, že poslední loď na ostrov už určitě nestihneme. To nás nejdříve mrzelo, ale smířili jsme se s tím a našli si dokonce důvody, proč je to tak lepší. Nebudeme muset hledat složitě ubytování a ubytujeme se levně v Kuale Besut a ještě si dáme za rozumný peníz večeři, na ostrovech bude určitě draho. Naši dobrodinci nás nakonec přeci jen ještě cvičně vzali do přístavu a k překvapení všech jsme loď ještě stihli. Jenže se neodjíždělo hned, ale přes půl další hodiny čekalo na další pasažéry. Na ostrov Perenthians Kecil dorazili už za tmy. Oproti našim romantickým představám jsme dorazili do malé zátoky (Coral Bay) doslova zahlcené chatkami a pláž byla zasypaná kotvícími lodičkami. Při prvním testu ceny ubytování, jsme zjistili bohužel, že je o trošku dražší, než jsme si představovali. Jediné rozumné místo byl plácek u jedněch bungalovů Maja Chalets, kde bychom si mohli postavit stan. To bylo to poslední, na co jsme měli po několika dnech v džungli náladu. Rozhodli jsme se zkusit tedy druhou stranu ostrova, Long Beach. Stezka byla obsypaná bordelem a na pláži řvala hudba a vlastně se nám tam vůbec nelíbilo. Navíc ubytování za rozumnou cenu zdaleka neodpovídalo ani základním standardům. Tak jsme se přeci jen rozhodli vrátit se do Coral Bay a postavit si tam stan. Po více než hodině jsme byli zase zpátky tam, kde jsme začali. Cenu jsme usmlouvali na deset ringitů za stan a byl klid. Navíc jsme měli k dispozici "společenský" přístřešek, wifi a fajn spolubydlící. Což se druhý den ukázalo jako zásadní, protože nám celý dlouhý den propršelo. Pěkné uvítání si pro nás přichystali...

Nebojácný varan

Další den konečně přestalo pršet. Těšili jsme se na raní kafíčko na pláži a trochu té pohodičky. Místo toho se na mě vrhla paní manažerka, že si musíme přesunout stan, protože těm "platícím" zákazníkům kazíme výhled. Jen jsem se chtěla ujistit, jestli je to na tu jednu noc nutné a než jsem stihla doříct větu osočil se na mě jakýsi mladík, že když jsme takoví tak nebudeme platit deset ryngitů, ale dvacet. Jenže to už po nás stejně chtěli za následující noci. Když jsem je na to upozornila, tak se k němu přidal někdo další, že když se nechceme chovat slušně, ať teda vypadneme. Na to už se nedalo nic říct, bez snídaně jsme se balili a vyrazili znovu hledat ubytování. Byla sezona a bylo docela těžké najít něco ucházejícího za rozumnou cenu. Kolem poledního jsme se konečně znovu ubytovali, tentokrát na Long Beach/Rock Garden (53 RM za pokoj) a mohli si uvařit vytoužené kafíčko a místo snídaně rovnou oběd. Chvíli jsme uvažovali, že bychom si našli nějakou opuštěnou pláž a kempovali tam, ale odradil nás fakt,že jsme nevěděli, jak by to bylo s vodou.
Odpoledne jsme se konečně mohli vypravit na slibovanou koupačku, šnorchlování a válení na pláži. Čekala jsem davy turistů, ale ani na velmi oblíbené Romatic Beach, nás nebylo moc. Šnorchlování docela ušlo, ale pořád v nás ležel stín té ranní události, a tak jsme si nedokázali pořádně odpočinout a furt jsme museli přemýšlet proč nás odtamtud vlastně vyhodili. Náš smutek znásobil objev pramínku na jedné ze vzdálenějších pláží, který byl svedený do trubky, odkud se dala brát voda. Byl by to perfektní kemp a úplně zadarmo! My už jsme ale rozhodně neměli morál se znovu stěhovat, nakonec nám vlastně v novém ubytování nebylo tak špatně. Na pláži jsme zůstali až do západu slunce a čekání jsme si zpestřili pozorováním malého půlmetrového varana, který se nás vůbec nebál a jen tak se rachtal v tůňce mezi kameny. Západ slunce nebyl žádný zázrak, ale přesto to bylo docela pěkné. Ostrovy se nám zalíbili a rozhodli jsme se tam zůstat ještě o den déle. Večer jsme si uvařili nudle a docela strhaní z dopoledního handrkování zapadli do postelí. Nicméně jižní strana Long Beach se ukázala jako nevhodná, protože byli děsně slyšet diskotéky a hlučící lidé, kteří se z nich vraceli. Do toho jsme neměli moskytiéru, takže když byl chvíli klid, postarali se o nedostatek spánku zase komáři. Lukáš se tomu nějak vyhnul nebo ho to vůbec  netrápilo, takže se probudil ráno docela svěží a plný elánu. Zatímco já měla kruhy pod očima a myšlenka na další stěhování mi kazila náladu. Nakonec jsem se to rozhodli raději vydržet a užít si den nějak lépe. Vyrazili jsme na výlet do rybářské vesničky. Zřejmě jsme z Long Beach zvolili trochu špatnou stezku a šli jsme neupravovanou blátivou cestou plnou polomů. Když jsme se konečně dostali k vodě, byli všude skály a vlny. Přesto jsme tam vlezli a nakonec to bylo docela příjemné šnorchlování. Bohužel jsem se při výlezu zpátky pěkně pořezala a odřela, ale to už je riziko podnikání.

Coral Bay od Buterfly Chalets

Rybářská vesnička není příliš malebná, ale dá se tam docela dobře najíst a je tam o něco levněji než v Coral Bay nebo na Long Beach. Cesta z vesničky do Coral Bay už byl pěkný upravovaný chodníček, který míjel několik příjemných pláží na válečku. Já samozřejmě nikdy nevydržela jen tak ležet déle než tři minuty. Pokaždé jsem sáhla po šnorchlu a šla se podívat, jaký tam mají podmořský život. Když jsme došli na Coral Bay, domluvili jsme si v Yelow tation, která je široko daleko nejlevnější, šnorchlovací tour na další den. Zašnorchlujeme a poslední lodí se vydáme na pevninu. Nakonec jsme se ještě rozhodli zajít zase na Romatic Bay a počkat tam na západ slunce. Není divu, že jsme opět dorazili do ubytování pozdě a ztahaní jako koťata. Holt na ten odpočinek nějak nejsme dělaní.

Další den ráno jsme si zabalili baťůžky odhlásili se z hotelu a v deset jsme byli připravení na šnorchlovací výlet lodičkou. Původně jsme chtěli udělat jen půl den, ale nakonec celý den nevyšel příliš dráž a vracel se přesně tak, aby se stihla poslední loď ve čtyři, tak jsme se nechali ukecat. Skupina byla relativně malá, všichni vypadali docela sympaticky a sluníčko slibovalo parádní šnorchlovací den. Hned na první zastávce v Coral Garden jsme byli trošku zaskočeni počtem ostatních lodí, které zde kotvili, ale když člověk odplaval kousek dál, davy mu ani příliš nevadili. Sice mě neustále rozčilovalo, jak si všichni na korál stoupají a krmí ryby, ale když jsem jim říkala, že se to nesmí, jen se na mě usmáli jako bych byla malomyslná. Rozhodla jsem se radši si nekazit náladu a šla si po svých. Největší atrakcí pro mě byla téměr metrová ryba, která za společnosti dalších a menší cupovala na kousky jakýsi korál. Vydržela jsem ji sledovat téměř celou dobu, ale když jsem o ní řekl Lukášovi, tak už se mu ji najít nepodařilo.
Další zastávka byla u Shark Pointu, kde se nám opravdu podařilo objevit několik malých žraloků, ale vždycky byli příliš rychlí na nějakou bližší prohlídku. Jednoho jsme chvíli pronásledovali a zavedl nás k úžasnému podvodnímu útesu. Ani nevadilo, když se mu konečně podařilo uniknout našim zvědavým pohledům. Plavala jsem tam a zpátky jako blázen ve snaze zachytit dalšího žraloka, ale bez úspěchu. Dalšího jsem objevila až ve chvíli, kdy už na mě všichni z lodi zuřivě mávali ať už si konečně naskočím.
Poslední zastávka před obědem byla věnována Turtle Bay - Želví zátoce. Jedna kareta obrovská tam opravdu zrovna kotvila. To bohužel doslova, protože byla příliš hluboko na dně, aby si ji běžný šnorchlující smrtleník mohl blíže prohlídnout. Proto se naši průvodci rozhodli udělat nejdříve průzkum, jestli nenajdou ještě nějakou jinou. Jeden se chytil žebříku loďky a prozkoumával dno, blíže k pobřeží. Štěstí nám nepřálo a museli jsme se “spokojit” s tou jednou jedinou želvou v celé zátoce. 

Když jsem viděla ty davy, bylo mi to upřímně líto. Jednou za patnáct až třicet minut se chuděra prostě musí vynořit, aby se nadechla a musí chtě nechtě čelit těm hordám turistů, kteří si ji všichni chtějí prohlédnout. Lukáš ji stihl při prvním vynořením hned po tom co jsme skočili do vody. Já tou dobou měla úplně jiné starosti, protože mě kdosi v záchvatu boje o želvu kopl do hlavy, a tak jsem se radši vzdálila. Když se znova potopila podstoupili jsme několik chabých pokusů dostat se níž pod hladinu, abychom si ji mohli alespoň trochu prohlédnout. Nemělo to moc význam a tak jsme na ní alespoň čučeli z hladiny. Ani jsem si to neuvědomila a želva se najednou začala zvedat a plavala přímo ke mě. Aniž bych měla na výběr najednou si to šinula podél mě a plavali jsme společně než se zase potopila, aby měla klid. Vlastně ani nevím jak se to stalo, ale v tu chvíli jsme si plavali bok po boku. Asi tak jak si přála většina těch turistů co ji pronásledovali od zadu:P. Po tomto setkání jsme se opět zastavili v rybářské vesničce. Tentokrát jsme zvolili bufáčovou jídelnu, kde jsme si dali opravdu do nosu.

Vzhůru za šnorchlem!

Po obědě už zbyla jen šnorchlovačka na majáku, kde jsme našli poměrně pěkný korál a houfy rybiček a .úplný závěr byl na Romantic Beach (ovšem jinde než jsme byli předtím pěšky). Rybí život tam byl slabý a většina lidí už se jen tak povalovala na pláži a relaxovala. Jen já jsem zase vyrazila dál od pláže, kde už nebyli žádní turisté, za to mnohem víc ryb a bylo to nakonec docela pěkné. Zpátky jsme byli něco před čtvrtou, tak jsme jen čapli baťůžky a přesunuli se k ostatním na molo, kde jsme čekali na loď, která by nás odvezla zpátky.

Na pevnině nastal problém co dál. Nejdříve jsme chtěli zůstat ve vesnici a další den se přepravit do Kota Bharu, hraničního města s Thajskem, z něj dále vláčkem do Thajska a nahoru na sever do Bangkoku. Bohužel jsme zjistili, že vlaky do Thajska nejezdí. To trošku komplikovalo naše plány Místo ubytování v opravdu levném a nepěkném hostelu hned u autobusové zastávky jsme se rozhodli raději stopovat do Kota Bharu, kde nám snad někdo bude schopen dát nějaké konkrétnější informace. V Kuala Besut nikdo nic nevěděl. Stop se nedařil, ale poměrně brzy kolem nás projel autobus, který nás za přiměřený peníz (7RM) hodil do města. Bylo už na čase, protože se začínalo stmívat. V Kota Bharu jsme chvíli hledali to "nejlepší" ubytování až jsme nakonec vyměnili pěkné čisté místečko za méně sterilní, ale o to sympatičtější volbu z Lonely Planet (!). Byla to opravdu dobrá volba. Cítili jsme se jako u strýčka s tetičkou, dostali jsme návod, jak se dostat bez vlaku přes hranice do Thajska, odkud už vlaky jezdí dál. Kafíčko a čajíček byli zadarmo, takže nebylo co víc si přát. Nedaleký noční trh nám poskytl důvod k přežrání, přestože jsme ve většině případů nevěděli co si vlastně objednáváme. Večer jsme se zase dali do řeči s ostatními cestovateli a místo brzké postele jsme zase krafali do půlnoci. 

Náš poslední den v Malajsii jsme se nevyhnuli časnému startu. Bylo potřeba ještě vyzvednout peníze v bankomatu (v Thajsku mají dvojnásobné poplatky) a vyrazit na autobus, abychom stihli vlak v 11:20. Cesta autobusem byla pěkná a přibývalo Thajských, ale i arabských nápisů všude okolo. Ještě před hranicemi jsme se dostali do zácpy, takže jsme si museli vystoupit dřív a závěrečných pár stovek metrů dojít pěšky, to už nás ovšem nemohlo překvapit. Výstupní razítko v Malajsii jsme dostali bez zádrhelu. Po druhé a naposledy jsme během naší cesty opustili Malajsii 1. května roku 2015.

Taman Negara aneb jak jsem potkal slony

21.4. – 25.4.2015

Lodičkou proti peřejím - Tahan River

Let do Kuala Lumpur proběhl hladce a na letišti jsme dostali všechny potřebné informace o našem postupu do Taman Negara. Plán byl jasný, nezdržovat se v Kuale Lumpur déle než je nezbytně nutné a rovnou vyrazit do města Jerantut. Na přesun z letiště na hlavní nádraží jsme si museli vyměnit ve směnárně na letišti za pěkně vydřidušský kurz. Nejlevnější autobus stojí překvapivých deset ryngitů, ale za hodinku vás dostane přímo na nádraží v centru města. Tam už mají kurzy velmi příznivé, tak jsme vyměnili všechny naše zbylé rupie a ještě nějaké dolary různých národností.
Do Jerantutu obvykle  jezdí vlak, který jede celý den, ale prý je to krásná cesta. V současnosti byla trasa stále neprůjezdná po ničivých záplavách z loňského roku a my neměli na výběr a museli vyrazit autobusem. Metrem jsme byli na terminálu Pekeliling za čtvrt hodinky. Bohužel informace z informací na letišti o odjezdech autobusu nebyly zcela přesné. Náš další autobus jel za hodinu a půl. Ověřili jsme si, že je nejlevnější (a jediný) a rovnou si koupili lístek za necelých dvacet ryngoušů. Podařilo se nám paní v kamrlíku ukecat, že si u ní můžeme nechat batohy a znemožnili jí tak téměř veškerý pohyb po místnosti. Přesto souhlasila a my vyrazili na lov něčeho na zub. Vstávali jsme ve tři a od rána neměli pořádně nic v žaludku. Objevili jsme příjemnou malajsko-indickou restauraci. Indický žvanec nám vskutku chutnal. Byla to obrovská změna po měsíci a půl indonéské kuchyně. Já si nejvíc pochutnala na špinavém banánu. Anglicky tomu říkají "dirty banana" a v malajštině překvapivě "dirty pisang". Jde o banán smažený v plackopalačince z neurčitého těsta a je to moooc velká pochoutka. 

Do Jerantutu nás autobus přivezl už chvíli po setmění a hned po výstupu z autobusu se nás zase ujal nějaký naháněč. Zadarmo nás prý odveze do nejlevnější hotelu Sri Emas - pokoj pro dva jen za patnáct ryngitů. Protože jsme o něm četli i v průvodci, rozhodli jsme se to zkusit. Vyjímečně to opravdu klaplo. Za odvoz nikdo nic nechtěl a ještě měli volné ty "extra" pokoje. Za těch patnáct ringitů to byla spíš komora na postel, ale byla čistá. V ceně byla wifina i pitná voda, takže opravdu nebylo na co si stěžovat. Snad jen, že vláčet batohy do třetího patra nebylo po tak dlouhém dni to nejpříjemnější. Bylo už po osmé a tak jsme urychleně vyrazili a jídlo a nakoupit nějaký proviant na plánovaný výlet v Taman Negara. Nejdříve jsme se nechali nachytat v dvouryngitovém obchodě, kde jsem nakoupili většinu našich zásob. Naštěstí nebyli dražší než jinde, jen ve většině případů nebyly ani levnější. K večeři jsme si dali mořské plody v restauraci nedaleko hotelu a mazali spát. Ráno jsme měli stihnout autobus v osm hodin do Kuala Tahan, která je hlavní turistické centrum parku.

Domrodé obyvatelstvo Asli - nedaleko Kuala Trengan

Autobus jel téměř na čas a lehce po deváté jsme už byli na místě. Nebyl to zrovna nejnovější mercedes, ale na asijské poměry vypadal celkem k světu. Přesto se v něm skupinka malajských turistů fotila, jako by to byla bůh ví jaká historická památka. Asi byli na venkově poprvé... Prvotní plán zněl jasně. Ubytovat se ve vesnici, projít si lanové mosty v korunách stromů (canopy walk) a krátkou vycházku na vrcholek Teresek a druhý den ráno vyrazit na tři dny do džungle. Jeden Francouz v Bukittingi nám vychvaloval průvodcovaný výlet, tak ho možná tentokrát zkusíme. Nejlevnější ubytování se nám však podařilo sehnat pouze za čtyřicet ryngitů v Durian Chalet, kousek stranou od hlavní vesnice. Po extra levném hotelu v Jerantutu nám to přišlo děsně moc a po více než hodině bloumání s batohama po rozpálené vesnici jsme se rozhodli, že budeme radši kempovat. V Sarawaku vždy měli kempoviště u ředitelství parku za pět ringitů na osobu. Protože ředitelství bylo na druhé straně řeky, kam se člověk mohl dostat jen lodičkou, chtěli jsme si nejprve domluvit tour na další den a zastavili se v jedné z kanceláří. Nakonec jsme usoudili, že za ty peníze je nesmysl podnikat takový výlet. Prvního půl dne strávíte hned za ředitelstvím na canopy walku a ještě se chodí děsně malé vzdálenosti se spoustou lidí, asi by nás to nebavilo. Vymyslíme si raději výlet sami. Na ředitelství jsme se museli přeplavit přes řeku. Kemp patřil k hotelu, kde za něj chtěli deset ringitů za osobu a  nechtěli nám tam uschovat věci na další výlet, ani abychom mohli vyrazit na jednu z pozorovatelen, kde se dá strávit noc. Na ten trek co chodí cestovky prý oficiálně nesmíme. Je to příliš náročné a mohli bychom se lehko ztratit ve spleti cestiček vytvořených domorodým obyvatelstvem kmene Asli, kteří stále kočují po území národního parku a mohou jej využívat jako k živobytí jako dřív. Takže jsme se zase museli přeplavit zpátky, abychom sehnali místo, kde nám schovají naše přebytečná kila. Jenže čas se krátil a už pomalu začínalo být pozdě kamkoli vyrážet.
Nakonec jsme se domluvili v jedné agentuře, že nás vezmou lodičkou dál po řece odkud normálně odvážejí turisty vracející se z oné "opravdové" džungle. Tak daleko jako oni jsme oficiálně jít nemohli, ale rozhodli jsme se tam alespoň nakouknout. V ceně za lodičku jsme navíc měli úschovu zavazadel (5RM za den/tašku). Pak jsme se znovu přeplavili zpátky k ředitelství, abychom si zakoupili potřebné permity na přenocování. Dilema jestli opravdu tou lodičkou chceme jet bylo veliké a Lukáš byl tak rozčilený z neustálého hrkání tam a sem po vesnici a přes řeku až ve vzteku roztrhal klobouk a vůbec s ním nebyla řeč. Nakonec jsem tedy musela rozhodnout za nás. Zamluvila jsem nám dvě noci na pozorovatelně Bubuk Kumbang, kam se nejdále smí bez průvodce a jednu noc na Lata Berkoh aniž bych o tom moc věděla. Lodička nás nakonec ve tři vyzvedla a my byli příjemně překvapeni. Stále se nám zdála za třicet ringitů na osobu docela drahá, ale umění s jakým lodivod tlačil loď proti peřejím nám přišla obdivuhodná. Když jsme vystoupili na břeh pozdravilo nás pár rangerů, kteří se povalovali na břehu. Rozhodně nechtěli nic kontrolovat a jen žertovali ať pozdravujeme tygry. Již v dobré náladě, jsem řekla, že jim určitě dáme pusu. Klidně bych jim to i slíbila, protože všude píšou, že šance vidět velké savce v tomto parku je minimální. Je příliš veliký a místa, kde se často vyskytují turisté samozřejmě zvířata nemají důvod navštěvovat.

Sotva jsme jim zmizeli z dohledu ztratili jsme se, přestože jsme byli v místě turistům oficiálně přístupném. Pustili jsme stezkou podél řeky a dorazili až do nějaké Asli vesničky. Místní na naše otázky jestli jsme správně nebo ne nereagovali a vlastně dělali jako bychom tam vůbec nebyli. Asi čekali na platící turisty, tak je nějací chudáci nezajímali. Vida jak jsou přívětiví, jsme se příliš nerozhlíželi a vrátili se zpátky na osudnou křižovatku. Cestou jsme potkávali lidi další domorodce poznamenané menší i větší mírou civilizace. Nicméně nikdo neprojevil ani nejmenší zájem o jakoukoli interakci, a tak jsme si je jen zvědavě prohlíželi. Podobali se spíš lidem z Vanuatu než etnickým Malajcům. Když už jsme byli asi kilometr na správné cestě, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla svou turistickou hůl na půl cestě z přístavu do vesnice, kde jsme fotili nějaké ptactvo. Musela jsem se tedy vrátit. Začínalo se připozdívat a my bychom už rádi byli na místě. Hůl byla naštěstí na svém místě a já byla za dvacet minut zpátky u Lukáše. Cestou jsme ještě zahlídli podezřelé útvary na cestě, o kterých se mi Lukáš snažil namluvit, že jsou to sloní bobky. Já si spíš myslela, že by mohlo jít o kořeny nějakých kytek, co rostou nahoře v korunách stromů. Na Bubuk Kumbang jsme dorazili jen těsně před setměním. Oproti očekávání, že na místě nenajdeme ani nohu, už tam byli tři lidé. Vcelku hlučeli, tak jsme ani nedoufali, že by mohla nějaká zvěř přijít. Vodu jsme nabrali z jediné louže, kterou jsme našli, ale nevypadala příliš povzbudivě. Nádrž na dešťovou vodu byla prázdná a systém trubek, který jí měl přivádět dolů, evidentně také nefungoval. Alespoň, že jsme s sebou měli tablety a filtr na úpravu vody. Náš německý kolega byl prozíravější a nabral si vodu u ragerů v přístavu, kde ji berou přímo z pramene a nemá takovou podivnou barvu a šmak. Po rychlé večeři jsme několik hodin seděli a civěli na opuštěnou mýtinku, kde se za celou dobu nepohnulo ani stéblo trávy. Zábavná byla jen rybka, kterou se mi podařilo ulovit do lahve při nabíraní vody. 

Jediné zvíře na pozorovatelně

Ani ráno to nebylo lepší. Sbalili jsme se a na lehko vyrazili na onu zakázanou stezku. Byli jsme plni obav, abychom se neztratili, ale je to pohádka pro turisty. Stezka je vyšlapaná zcela jasně a jen člověk s opravdu špatným orientačním smyslem by se tu mohl ztratit. Jediné místo, kde bylo potřeba si dát trochu pozor bylo v okolí jeskyní, kde se často cestičky vyšlapávali do více směrů. Kousek za pozorovatelnou jsme našli relativně čistý potok a byli jsme docela rádi, že nemusíme dál pít z té močůvky. Džungle byla poměrně hezká a často se měnila. Potkali jsme jen jednu skupinu s průvodcem, který se nám výhrůžně ptal, kam jdeme. Po nevinné odpovědi, že se jen procházíme po okolí pozorovatelny a snažíme se vysledovat nějaká zvířata, se bez komentáře se svojí skupinou odšoural dál. Hodně jsme se kochali a nakonec jsme k našemu cíli jeskyní Gua Luas ani nedošli. Časový limit, který jsme si stanovili vypršel a my se ve dvě hodiny museli obrátit na cestu zpět. Ukázalo se, že to byl stejně trochu špatný timing. Už ve tři přišla šílená bouře. Snažili jsme se přečkat pod korunami stromů, ale ty dlouho nevydrželi a nemělo smysl pod nimi dál moknout. Bylo lepší moknout v pohybu. Cesta byla najednou děsně úmorná a nezábavná. Nikoho nepřekvapí, že pršet přestalo, až když už jsme byli téměř zpátky. Mokří skrz na skrz a čerstvě usušené pohorky se opět podobali rybníkům. Bohužel jsem ve svém baťůžku zapomněla i telefon, který jsme nedávno nechali na Filipínách opravit. Už se nevzpamatoval.
Tentokrát jsme měli pozorovatelnu jen sami pro sebe a okolo bylo o poznání živěji. Sice až na veverky a jeden zoborožčí stín jsme neviděli nic, ale bylo toho alespoň o hodně víc slyšet. Ráno už jsme vyrazili na těžko směrem na Lata Berkoh. Cesta se ukázala výrazně složitější. Jak na orientaci, tak i terénem. Už kousek za táborem nám cestu komplikovali polomy a stezka zdaleka nebyla tak vychozená. I džungle se nám líbila víc než na té trase s cestovkami. Nebýt tam ty jeskyně, vlastně by tam nemělo asi ani cenu chodit. Byli jsme opravdu hodně rádi, že jsme jim ty prachy nedali. Odbočka na Lata Berkoh z hlavního okruhu také stojí za procházku. Prochází se místem, kde džungle není tak hustá, ale je tam plno krásných a vysokých stromů, včetně "krále lesa", který by se téměř mohl měřit s velkými kauri z Nového Zélandu. Když se konečně přeleze přes hřeben stezka sestoupí až k překrásné řece, kterou je potřeba přebrodit. Brod je mělký, jen je třeba udržet balanc. Mě přeci jen vyvedla z rovnováhy turistická lodička, která přivezla turisty a za ní ještě další dvě. Celkem deset lidí. Měla jsem pocit, že jdeme konečně na opuštěné místo a oni sem jezdí turisti na odpolední dostaveníčka. Lata Berkoh jsou peřeje se sérií přírodních bazénků. Je tam supr koupačka a džungle na březích řeky je přímo fantastická. Zatímco jsme se koupali, turisté z lodiček zase naskákali zpátky a zmizeli směrem k civilizaci. Přesto jsme nezůstali sami. Pod velkým piknikovacím přístřeškem už jeden stan stál. Blížil se tradiční odpolední déšť a nebyl čas na falešné hrdinství. Romantika na břehu řeky nebude a radši se schováme k našim novým sousedům. Sotva jsme donesli batohy pod střechu, už lilo jako z konve. Naši noví ruští sousedé, tu už kempovali čtrnáct dní, ale teprve od nás se naučili chytat dešťovku, aby nemuseli pro podezřele zbarvenou vodu až do řeky. A to tam pršelo každý den!

Ráno jsme chvíli váhali jestli nepočkat na lodičku a nedomluvit si odvoz, ale nakonec jsme tu drahou variantu zavrhli a udělali jsme víc než dobře. Když jsme začali stoupat do svahů za řekou, objevili jsme zase sloní bobky nebo spíš veleboby (opravdu to byl trus a ne kytky). Vypadali docela čerstvě, možná dokonce z dnešní noci. Stopařsky jsme ozkoušeli teplotu. Na dotek zvenčí byli studené, ale bližšího zkoumání jsme se neodvážili. Chvíli jsme žertovali o noční návštěvě a pak jsme zaslechli šramot, přímo před námi. Zpozorněli jsme až jsme došli na čerstvou paseku a praskotu větví a hluku přibývalo. Rozdělili jsme se a tichounce se sunuli směrem po zvuku. Nakonec jsme se oba sešli jen několik metrů za zadkem jedné samice. Další s mládětem, byla dál po naší stezce, doprovázená jedním velkým samcem. Jiná dvě zvířata jsme viděli kousek dál ve svahu. Nevěřícně a s posvátnou úctou jsme tyto majestátní savce pozorovali několik minut jak se v klidu pásli na trnitých palmách, než si nás samice kousek od nás všimla. Udělala krok k nám, pak začala hlasitě troubit a dala se na ústup. Na ústup se bohužel nedal ten velký samec. Evidentně se rozhodl plnit svou otcovskou povinnost a postarat se o ochranu stáda. Vysupil se proti nám. Naštěstí jsem před samcem měli dostatečný náskok a měli dost času metelit zpátky dolů směrem k řece, kdyby se na náš otočila ta první samice, měli bychom opravdu co dělat. Naše štěstí bylo také, že samec se musel prodírat houštím, což mu stěžovalo postup a nebyl dostatečně vytrvalý. To bylo první varování. V jednu chvíli jsme si s ním stáli tváří v tvář a on se šinul přímo na nás. Teprve teď jsme si uvědomili jak jsme byli neopatrní, ale oni vypadali opravdu mírumilovně (!!), když jsme je objevili. Čekali jsme až nám stádo ustoupí dostatečně z cesty, ale rozčilené sloní bručení se ozývalo neustále příliš blízko. Sotva jsme se pokusili po cestě znovu projít, začal se zvuk nepříjemně přibližovat. Potřebovali ještě víc času. Asi po půl hodině, už se nám podařilo po cestě projít. Kousek dál za místem toho neuvěřitelného setkání, kdy už jsme si mysleli, že jsou všichni pryč se z křoví pět metrů přímo před námi vynořila další slonice s mládětem, o které jsme neměli ani tušení. Pak, že když je něco velké jako slon a stojí to přímo před vámi, tak si toho nemůžete nevšimnout. Jaký omyl. Samice naštěstí nebyla v útočné náladě, jen zatroubila a odklusala i s potomkem ke zbytku stáda. Pak už bylo opravdu po všem. Stále jsme však nemohli věřit našemu štěstí. Stačilo, aby se onen první den Kuala Tahan odehrálo o něco příjemněji nebo jinak a nikdy bychom ty slony nepotkali. Měli štěstí i s načasováním. Po deseti minutách jsme potkali na cestě dva Francouze, kteří byli velmi hluční. Kdyby se ke stádu dostali dřív, určitě by je vyplašili! Dnes už nám nic náladu zkazit nemohlo.

Dvojzoborožec nosorožčí (podle webu ZOO Praha)

Přidali jsme do kroku, abychom stihli výstup na vrcholek Teresek. Vyšel nám přesně na poledne. Šplhali jsme s plnou polní a potili se jako šílení. Naštěstí to bylo jen tři sta výškových metrů a výhledy z vrchu za to stáli. Cestou zpátky jsme si prošli canopy walk, který byl bohužel z poloviny zavřený, ale i tak si člověk uvědomí, jak jsou ty koruny stromů opravdu vysoko. Už skoro na hlavní turistické cestě jsme měli ještě příležitost vidět pár obrovských a majestátných ptáků hornbill (česky prý zoborožec) nedaleko nás ve větvích stromů. Když se vznesli s hlasitým šustěním křídel, člověk si teprve uvědomil, jak velcí ti ptáci musí být. Je div, že vůbec létají. Zpátky ve vesnici jsme byli už ve tři a rozhodli jsme se vrátit do Jeruntatu a do levného hotelu. Kdybychom to bývali plánovali od začátku, mohli jsme si přebytečnou bagáž nechat tam a vše by bylo výrazně jednodušší, ale třeba bychom neviděli ty slony... Autobus s Kuala Tahan do města jel až v sedm hodin. Přebalili jsme se, dali si oběd a ledový čaj a zbytek času trávili stopováním. Moc toho nejezdilo a většina lidí jen po vesnici, až nám po dvou hodinách jedna milá paní zastavila a vzala nás do Jerantutu. Získali jsme tak hodinu náskok oproti veřejnému autobusu. V hotelu Sri Aman opět měli volno. Zbývalo už jen nakoupit zásoby pro naší další destinaci, dát si mořské plody a jít se konečně pořádně vyspat. Naším zítřejším cílem byli ostrovy Perethians.

Dovolená v Bukittinggi

14.4.-21.5.2015

Rajawali je taková dokonalá základna cestovatele v Bukittinggi. Majitelem je Němec jménem Ulrich, kterému Indonésie přirostla k srdci, nalezl zde svou manželku a na důchod se rozhodl tady žít. Jeho ubytování je jedno z nejlacinějších ve městě, ale hlavně je velice dobrým zdrojem informací o blízkém i dalekém okolí. Jeho koníčkem je tvorba map a s nadšením nám do telefonu nahrál podrobnou mapu okolí vlastní výroby. Právě u něj v pensionu Rajawali jsme strávili poslední týden našeho pobytu v Indonesii.

Prvním výletem který nám Ulrich naplánoval byla povinná návštěva právě kvetoucí Rafflesie. Rafflesia je velice podivuhodná rostlina, která vlastně nemá vlastní stonek, listy jako ostatní rostliny, ale parazituje na kořenech určité konkrétní rostliny. Ale co jí chybí na ostatních částech těla si vynahrazuje na květu. Rafflesia jejíž květ může dosahovat průměru přes jeden metr v průměru a může vážit přes deset kg je největším a nejtěžším květem v rostlinné říši a kvete jen několik dní. Je velice vzácná a šance ji spatřit kvést je poměrně malá. Rozhodně se vyplatí na ni hned vyrazit. A tak, jak nám Ulrich prozradil, že jedna nedaleko kvete, neváhali a hned druhý den za ní vyrazili. Ráno jsme si půjčili motorku a asi za půl hodiny byli ve vesnici, u které kde tato podivuhodná rostlina kvete. Ani jsme se nestihli rozkoukat a byl u nás chlapík, který nás tam za sto tisíc rupií chtěl dovést. O ceně jsme tentokráte moc nesmlouvali, a už jsme klopýtali džunglí k gigantickému květu. Myslím, že se vynaložený čas a prostředky rozhodně vyplatili. Vidět ji kvést v realitě je opravdu krásný zážitek, i když na živo vypadá trošku menší než na fotografiích. Námi spatřený květ měl v průměru něco mezi šedesáti a sedmdesáti centimetry. Když jsme se vynadívali na květ nemohli jsme minout místní kavárnu, která produkuje takzvanou "cibetkovou" kávu. Velice vzácná káva, která prochází trávicím  traktem cibetek. Návštěvou kavárny jsme též šikovně unikli lehkému deštíky. Zbytek dne jsme věnovali projížďce po okolní krajině malými silničkami, návštěvě vyhlídky na kráterové jezero Maninjau. K němu jsme také sjeli a dali si romantický pozdní oběd na břehu jezera. Cestou zpátky jsme ještě před setměním prozkoumali kaňon nedaleko Bukittinggi.
Další den jsme se rozhodli věnovat výletu do Harau Valley. To je od Bukittinggi vzdálené asi hodinu a půl jízdy na motorce. Vyrazili jsme brzy ráno, aby jsme měli dostatek času na prohlídku samotného údolí. Údolí je hluboký kaňon proříznutý do vápencového podloží s několika vodopády které padají z vysokých stěn. Bohužel většina vodopádů je obklopena stánky a bazénky pod nimi jsou upravené na poměrně nevkusná koupaliště. My jsme po prohlídce vodopádů vyrazili po nenápadné pěšince do hlouby jednoho z bočních údolí a vůbec jsme tohoto nápadu nelitovali (alespoň ne většinu času - pozn. Bára). Výhledy byli sice často zakryté stromy, ale džungle byla plná zvuků (nejspíše Giboni), které se v úzkém údolí nesly mnohačetnou ozvěnou. Po chvilce se poměrně lehká cestička změnila ve šplhání po skalkách a kořenech, ale my pokračovali neohroženě dál. Když už jsme vylezli prakticky až na úroveň terénu cesta se rozdělila na dvě. Jedna vypadala, že by mohla vést k nedaleké silnici a druhá se slibně stáčela po druhé straně údolí. Tak jsme pokračovali průzkumem jakoby zpáteční cesty. Ta se o chvíli později opět rozdělovala. Jedna po několika stech metrech končila u mýtiny po vykáceném lese a krásného malého vodopádku s dokonalými jezírky na koupel. Druhá cesta byla označena významným křížkem. Nám to ale nedalo a prozkoumali jsme i druhou cestu, z které se vyklubala indonéská forma  feraty. Stezka klesala strmým svahem dolů do údolí, někdy za pomoci dřevěných, termity sežraných žebříčků a občas s využitím pochybných lan. Neohroženě jsme slézali a sestupovali až jsme narazili na místo, kde bylo potřeba za pomoci několika nedůvěryhodně svázaných starých lan překonat kousek skoro kolmé stěnky na další nebezpečně vypadající žebřík. Vše bylo velice exponované, protože stěnka pod daným místem pokračovala minimálně ještě dvacet metrů kolmo dolů. Po zhodnocení kvality lana, hýbajícího se kořene, na které bylo uvázané a nejistého stavu žebříku, jsme se rozhodli otočit a vrátit stejnou cestou zpět. Byli jsme trošku smutní, protože jsme byli ani ne padesát metrů od cesty dole v údolí, ale přeci jen tady šlo už o život. Když jsme za více než hodinu došli zpět k motorce, pokračovali jsme dál v prohlídce údolí. Sice jsme původně mysleli, že uděláme ještě jeden pěší výlet, který nám popsali nějací Evropané co jsme zde potkali, ale nakonec jsme zhodnotili, že nestojí za to. Kromě asi kilometru se totiž daná cesta dala projet na motorce a my neměly dostatek času a trochu ani sil. Radši jsme si v klídku projeli zbytek údolí a kochali se krásně nasvícenými skalami klesajícím sluncem.

Úplně na závěr jsme zařadili návštěvu vodopádu Sarasah Tango. Nevím proč, ale Bára byla přesvědčená, že to je jedna z hlavních turistických atrakcí. K místu jsme dorazili kamenitou boční stezkou a byli jsme překvapeni, že ani hlavní silnice nevypadá o moc lépe. U vodopádu je vodní nádrž a hned nám bylo jasné že tohle asi nějaká velká turistická atrakce nebude. Vodopád z dálky vypadal nádherně, ale byl daleko za vodou. Místního pána jsme se vyptali jak, se k němu jde a vyrazili. Cestou jsme se jednou ztratili a i na správné cestě bylo plno záludných louží a bláta. Nakonec jsme náš pokus dojít k vodopádu posledních několik metrů vzdali, protože bylo potřeba přebrodit dravě tekoucí potok. I tak jsme měli co dělat dojet nějak rozumě do Bukittinggi, protože slunce neúprosně klesalo k obzoru. Cestu domů ještě zkomplikoval tradiční večerní déšť, kterému se prostě na motorce nedá uniknout. A tak jsme trochu prochladlí a mokří dorazili do Bukittingi dávno po setmění.
Další den ráno bylo pošmurné počasí. My plánovali jet výlet okolo nedaleké sopky Merapi a navštívit několik památek na jejím úpatí, ale vše nasvědčovalo tomu, že dnes zmokneme již ráno. Také Báře nebylo po včerejším zmoknutí zrovna nejlépe. Nakonec jsme po dlouhém rozhodování vyrazili, ale asi po pěti kilometrech,  a potom co jsme natankovali plnou motorku benzínem, začalo opravdu pršet. Morálka upadla k bodu mrazu a výlet jsme vzdali. Potupně jsme se vrátili zpět do ubytování a zkusili vyjednat vrácení peněz za motorku, čemuž jsme moc nevěřili. O to větší překvapení bylo, že klučina co nám ji půjčoval nám kromě deseti tisíc peníze vrátil a slíbil, že nám tam nechá benzín na zítra. S tímto výsledkem jsme byli víc než spokojeni, ale překvapil nás podruhé, protože asi za deset minut přinesl i těch zbylých deset tisíc. To bylo asi poprvé v Indonesii, kdy někdo jednal takhle férově, když šlo o peníze. Zbytek dne jsme strávili vysedáváním na terase nebo v pokoji (podle deště) a plánováním další cesty po Malajsii a Thajsku.
Druhý den ráno už bylo nádherně a my se pokusili dojet k megalitickému xylofonu, o kterém nám řekl Ulrich. Před cestou jsme ještě dostali podrobné instrukce a vyrazili. Naplánoval nám opravdu nádherný výlet okolní venkovskou krajinou po krásných zapadlých silničkách a nezpevněných cestách. Řidičsky bylo sice dosti náročné šplhat do prudkých svahů, projíždět blátem a "slaňovat" s motorkou kamenité cesty, ale moc jsme si to užívali a počasí bylo nádherné. Kromě hlavního cíle xylofonu jsme ještě navštívili pěkný vodopád, prohlídli si důmyslné vodní kolo z bambusu, které fungovalo jako čerpadlo na vodu a tradiční dům pro tento region. Kamenný xylofon sice nenaplnil naše očekávání, protože byl výrazně menší než jsme si ho představovali, ale bylo to zajímavé i tak a cesta byla krásná sama o sobě. Počasí nás zradilo až na zpáteční cestě kousek od hlavní silnice, kterou jsme chtěli použít na návrat. Přišla pěkná bouře a jsme asi hodinu seděli u kafe a čekali až přejde. Nakonec jsme kvůli času museli stejně vyrazit do lehkého mrholení.
Předposlední den v Bukittingi jsme tak nějak prolenošili. Ráno jsme měli domluvenou návštěvu místní zoo s jednou couchsurferkou Aissy, ale po přečtení referencí a diskuzi s jednou Němkou z penzionu jsme to zrušili. Dle všeho ta zoo je taková LDN, kde když nějaké zvíře chcípne, tak prostě v přírodě obstarají nové. To jsme nechtěli podporovat, a tak jsme dopoledne prolenošili a kolem oběda jsme vyrazili za Aissy do nedaleké vsi na Indonéskou svatbu. Svatba nebyla žádné překvapení, v podstatě probíhala podle stejného scénáře jako už jsme viděli v jinde v Malajsii a Indonésii. Šlo v podstatě jen o pozdravení novomanželů a jídlo, kterým nás pohostili. Asi za hodinu už jsme šli pryč. Alespoň jsme ochutnali nějaké další místní speciality a po návratu jsme si moc pěkně popovídali s naší hostitelkou. Bylo to moc pěkně strávené odpoledne a ani se nám nechtělo jet zpátky do města.
Poslední den jsme se chtěli přesouvat do města Padang odkud nám mělo následující den brzo ráno odlétat letadlo do Malajsie. Ale nakonec jsme vše přeplánovali, protože jsme zjistili, že by neměl být problém stihnout letadlo odvozem od jedné cestovky ráno přímo z Bukittinggi. Cena za dopravu byla vyšší, ale zase jsme nemuseli shánět ubytování a dopravu ve městě a získali tím ještě jeden celý den navíc.

Ten jsme věnovali odloženému výletu okolo Merapi. Ten se opět povedl většinu dne bylo nádherně a my si užívali jízdy a výhledů. Cestou jsme navštívili vyhlášenou pražírnu kávy, kde jsme koupili čtvrt kilový balík kávy za pár korun. Moc jsme litovali, že jí nemůžeme odvést více. Po několika kilometrech se nám to rozleželo a uháněli jsme zpět ještě pro jeden. Pak jsme ještě navštívili místní zámky. Jsou to sice repliky původních staveb místních vládců, originály bohužel už před staletími zhořely, ale i tak stojí za návštěvu. Cestou jsme ještě navštívili vesnici kde se dochovalo několik tradičních domů a pak jsme vyrazili domů po břehu jezera Singkarak. Původně jsme se chtěli vykoupat, ale nakonec se nám nelíbili odpadky, které plavali u břehu i když jinak bylo jezero průzračně čisté. Na závěr výletu nás jako tradičně stihl déšť. Sice jsme ho zkusili opět přečkat u kafe, ale nakonec jsme byli časem opět donuceni vyrazit do mrholení. Zbytek  cesty byl zábavný, protože nejen, že déšť samozřejmě zesílí, ale také předchozí liják zalil silnice vodou, a z některých bočních cesta se valili dravé potoky. Byl jsme moc rád, že jsme bili na hlavní silnici a tak se poměrně hluboká voda s motorkou po dobrém asfaltu překonávala docela snadno.
Po krátkém spánku jsme už ve čtvrt na pět stepovali před hotelem a očekávali auto, které tu mělo být v půl páté. Ulrich, který nám musel otevřít, nás ujišťoval že vše bude v pořádku a, že mnoho jeho hostů tuhle dopravu bez problémů využívá. On sám prý několikrát takhle jel na ranní letadlo. A tak jsme poměrně v klidu čekali. Když se ale blížila pátá hodina ráno začali jsme opět nervóznět. V půl šesté znérvózněl i Ulrich, a že jim prý zavolá. Naneštěstí obě čísla co nám paní z cestovky napsala na lístek nefungovali. My už silně nervózní jsme začali vyzvídat jaká je možnost taxíku. Cena kterou nám Ulrich zdělil nás vůbec nepotěšila, protože byla v podstatě stejná jako jedna letenka do Malajsie.  Také nebylo jasné jestli se vůbec nějaké povede sehnat a zdali stihneme letadlo. Ale nadalo se nic dělat. Už jsme byli rozhodnutí to zkusit a Ulrich začal shánět nějaký vůz, když tu se objevilo auto, které přijelo pro nás. Všem se velice vyrazilo a my zběsilou jízdou vyrazili na letiště. Cestou jsme ještě zastavili u řidiče doma, nabrali jednoho pána a tankovali benzín, Nakonec jsme byli na letišti v sedm ráno. Let nám letěl v půl deváté a letiště v Padangu se ukázalo jako velice malé, takže všechno šlo rychle. Nakonec jsme poměrně beze stresu přebalili naše zavazadlo aby mělo jen dvacet kilo, protože jsme na tento let koupili jen jedno a obtěžkáni přebytečnými krámy prošli hladce všemi kontrolami k letadlu do čekárny. Zde jsme nakonec docela dlouho čekali až nám přistaví naše letadlo...

Průlet Sumatrou

"CARGO" loď na ostrůvek Sebesi

31.3.2015-13.4.2015
Během dvouhodinové plavby na lodi jsme překvapivě měli signál a já jsem mohla vesele googlit o naší další destinaci - vulkánu Krakatau. Z průvodce jsme věděli, že ze Sumatry by to mělo jít levněji. Vulkán KRAKATAU je ostrov vzniklý při Erupci během 20. let 20. století, a kromě toho je okolo super šnorchlování. Víc jsem z průvodce nedostala. Strýček google naopak maloval čerty na zeď, že levným lodím z Kaliandy už odzvonilo. Naštěstí jsme se kdesi dočetli o malém ostrůvku Sebesi, ze kterého se ještě dá dostat na Krakatau za rozumný peníz, a to byl náš cíl.  

Tradiční Indoneská frustrace nás chytla hned v přístavu. Minibus do Kaliandy nás nechtěl vzít, protože jsme odmítali zaplatit dvojnásobek co místní! Šlo sice jen o dvacet korun na osobu, ale bílá kůže přece víc benzínu nesežere. Takže jsme se kvůli zpropadenému principu vydali pěšky a zkoušeli cestou stopovat. Po chvíli nás opravdu někdo nabral. Sotva to spatřili řidiči veřejných minibusů, do jednoho naskákali, předjeli nás, donutili zastavit a začali dělat problémy.  Nakonec jsme museli vystoupit a pokračovat dál zase pěšky, teď už nesnesitelným vedrem.  Samozřejmě jsme zkoušeli stopovat dál. Když jsme byli z dohledu, někdo nás konečně nabral. Na dva stopy a se zastávkou v malé restauraci s podezřele chutnající vodou, jsme se nakonec dostali na odbočku do přístavu Kalianda. Po třech kilometrech chůze, kdy se nás chytil jeden chlapík a snažil se nám dělat průvodce, o kterého jsme nestáli, jsme došli do hotelu. Je zřejmě jediný ve městě. Výlet na vulkán nabízí za celých tři a půl miliónu stejně jako v javánské Caritě. Výjimečně jsme neváhali a jeli vyzkoušet, jak to vypadá s loděmi v  Canti. Do Canti jsme chytli stopa na korbě náklaďáčku. Na místě jsme zjistili, že ještě stihneme malinkou "cargo" loď na ostrůvek Sebesi, a tak jsme si naskočili. Po hodince a půl plavby jsme přistáli u mola v malé vesnici. Výlet na Krakatau už jsme měli rozjednaný z lodi a stačilo jen doladit ubytování a cenu. Sotva jsme se vyloupli z lodi, už jsme měli nového kamaráda. Prý je jediný na ostrově, kdo mluví anglicky a musíme se u něj ubytovat. Začali jsme na dvou stovkách za noc a skončili na sto padesáti za dvě noci. Ubytování měl vcelku pěkné,  ale nakonec jsme dali přednost ošuntělému domku přímo u moře, který patřil klukovi, co nás měl vzít na loď. Spalo se jen na pryčně, ale dřevěnou stavbou od moře příjemně profukovalo. Cenu za ubytování jsme nakonec usmlouvali v balíku s lodí na padíka za noc. S lodičkou už jsem tak úspěšná nebyla a z původního miliónu a půl jsem dostala dolů jen dvě stě tisíc, ale alespoň jsem do toho  zahrnula tři sta tisíc poplatku za loď, které se platí rangerům při vstupu do rezervace. Naivně jsme si mysleli, že jde o oficiální vstupné, ale ve skutečnosti je to úplatek rangerům, za to, že ty oficiální povolení nemáte. Získat opravdové povolení není ani zdaleka tak drahé, ale musíte vědět, že ho máte mít, a kde ho vzít. A to my nevěděli.

Západ slunce nad Krakatau

Náš nový přítel nás za kamarádský poplatek (příspěvek na benzín, který jsme nejdřív museli podělit dvěma) vzal na motorce na krásnou černou pláž vykoupat se a odtud na západ slunce nad Krakatau. Aby byla idilka úplná, vyhrabal odněkud z džungle kokosák a my u toho srkali čerstvé kokosové mléko. Konečně pravá tropická pohoda! Z našeho průvodce se vyklubal indonéský agent 007. Pracuje pro tajné služby a hledá teroristy a drogové dealery. Nám teda přišlo, že jich na Sebesi moc být nemůže... Taky se nám zdálo nemoudré, hned nám takhle všechno vyžvanit, co kdybychom mapovali terén, že? Večer se před baráčkem slezli místní, pila se káva a jedli se smažené banány. Přišlo i pár dalších anglicky "mluvících" kluků... Všichni byli děsně zvědaví, ale byli rádi, že ze mě dostanou něco po jejich. Hlavní obchodní komoditou ostrova jsou banány, které místní liftují na Sumatru docela pod tlakem. Když se dozvěděli co se u nás doma platí za banány začali hned vymýšlet jak by je mohli vyvážet až k nám. Když jsme jim pak prozradili co se u nás platí za sušený kokos, na banány úplně zapomněli. Tak až příště budete kupovat kokos pořádně se podívejte odkud ho přivezli :).

Před spaním jsme ještě na důkaz přátelství dostali tradiční náramky, které místní dělají z jakési vodní rostlinky (někdo mi pak říkal, že by to mohl být černý korál, ale mě to přijde jako nesmysl).

Přes noc přišla bouře a ani ráno v pět, kdy jsme měli vyrážet, to stále nevypadalo růžově. Aby toho nebylo málo, tropická bouře postihla i moje vnitřnosti a ty se snažili vymanit ze svých okovů všemi možnými způsoby. Takhle bych na loď stejně nemohla, to určitě ta včerejší voda. Nedalo se nic dělat, ale museli jsme start o den odložit. Vesničanům to naštěstí nevadilo, zítra prý mají čas také...

Zatímco jsem stonala, Lukáš vykonal kulturní tour po ostrově, navštívil kakaovou plantáž, výrobnu kokosového cukru a varany uvázané u kakaovníků jako hmyzolapky. S 007 odněkud vykoumali medicínu na ten můj žaludek. Nevím jestli pomohla předepsaná léčba nebo jen odpočinek, ale odpoledne jsem se už mohla postavit na nohy. Přestalo pršet a my jsme se vydali obhlédnout rybičky na nedalekém korálovém útesu. Jenže byli děsné vlny, takže tam, kde by bylo něco k vidění jsme se nedostali. 

Celkem proflakaný den jsme zakončili lenošením na lavičce před baráčkem a pozorovali "šrumec" na molu, kam se sjížděli lidé z celého ostrova, chytat telefonní signál z pevniny.

Míříme ke Krakatau

Další den ráno už nepršelo a všichni vypadali dostatečně fit, takže se mohlo ještě před svítáním vyrazit. Romantický východ nad mořem, jak jsme si ho představovali se sice nekonal, protože bylo mračno, ale alespoň jsme byli na cestě k jednomu z nejmladších ostrovů na světě. 

Hned po přistání nás odchytili rangeři, abychom zaplatili patřičný úplatek a dostali kafíčko jako cenu útěchy. Pak jsme vyfasovali průvodce a vyrazili na obhlídku vulkánu. Až ke kráteru se sice nesmí, ale i tak to byla překrásná podívaná. Černým lávovým svahům to proti modré hladině moře moc slušelo a z vrcholku kopce se bez přestání valil hustý dým. Asi za hodinku jsme byli zpátky, zdlábli připravenou smaženou rýži a vyrazili okouknout podmořský život.
První místo bylo pěkné pod hlubokými útesy protějšího ostrova, ale šnorchlování stěžovali prudké proudy a vlny. Já jsem si na skóre připsala malého žraloka a náš pan domácí mnohem větší rybu na harpunu. Další místečko bylo přímo idylické: klidné moře, parádní korál a přímé polední sluníčko. Z něj jsme se později oba pěkně oloupali. Vůbec se nám z takového ideálního placu nechtělo pryč, ale lodivod byl nekompromisní. Měl obavy z velkých vln, které by mohli přijít s přílivem a také z bouřkových mraků chystajících se nad Sebesi. Nic naplat, přece tu nezůstaneme jako trosečníci. S počasím jsme si nějakým zázrakem vyměnili pozice, a když jsme dorazili na Sebesi bouřky se tentokrát tyčily nad Krakatau. Do západu zbývalo ještě dost času, a tak jsme se nechali vysadit na ostrůvku Ulum Ulum. Sice by na něj šlo jednoduše doplavat z pevniny, ale takhle to mělo nádech dobrodružství. Lodička totiž odjela zpět na kávu do vesnice a my museli věřit, že nás tu za pár hodin zase vyzvedne. S Lukášovým foťákem by se nám dost špatně plavalo zpátky... Ulum Ulum jsou bílé pláže, ucházející korál a plno rybiček. Bohužel po včerejším dešti byl voda zakalená a sem tam nás nebezpečně ztrhávali proudy. Tentokrát triumfoval Lukáš setkáním s želvou. Průzkum samotné souše trval asi pět minut. Když z pobřeží viděli, že už se jen tak válíme na pláži, vyzvedli nás a bezpečně převezli na druhý břeh.
Když jsme relaxovali před barákem objevil se 007 a začal vyzvídat kolik vlastně máme panu domácímu zaplatit. Myslela jsem, ze chce jen pomoci a všechno mu bez přemýšlení vyzvonila. Večer jsme všechno pěkně s panem domácím zúčtovali jen ve dvou, abychom mohli ráno vyrazit první a jedinou lodí zpět na hlavní ostrov. Když už jsme mysleli, že můžeme v klidu jít spát objevil se náš přítel 007, že jsme ještě panu domácímu nezaplatili všechno. Začal s onou smaženou rýží, na kterou jsem pravda úplně zapomněla, a kterou vypadala jako dárek z dobré vůle. To jsme ještě byli ochotni zaplatit, jen nám nebylo jasné proč by si o to neřekli rovnou. Když ale přešel k poplatku za záchranné vesty a za horkou vodu na čaj, které jsou všude jinde v Indonesii samozřejmou součástí domluveného servisu, pochopili jsme, že tohle by si pan domácí sám nevymyslel. Proto 007 nevadilo, že nepojedeme s lodí, kterou nám domluvil a nebydlíme u něj. Určitě si pod nějakou záminkou vybírá ze všeho poplatky. Nejspíše bych to tipla za zprostředkování, protože jako mluví anglicky. To nás velmi mrzelo, protože v našem případě jsme ho vůbec nepotřebovali a ani v nejmenším nežádali o jeho služby. V tom nás utvrdil i pan domácí, který nás ještě večer pozval na ochutnávku domácích rybích kuliček a nechtěl za to ani vindru. Ten by si určitě takové nesmysly nevymyslel! Výlet tedy opět skončil trošičku zklamáním.

Ráno jsme se v přístavu nalodili chvíli před ohlašovaným odjezdem lodi v osm hodin, ale ukázalo se to jako zcela ukvapené. Teprve po osmé se začali slézat vesničané, nakládat motorky a další. Zvolili jsme variantu káva a čekali. Vyráželo se jen s hodinovým zpožděním. My neměli přesný plán,  tak to nevadilo a užívali jsme si plavbu. Z Canti jsme se jedním stopem a chvíli chůze dostali na hlavní transsumterskou dálnici, kde jsme chtěli stopovat dál směrem na Bandarlampung. Zastavovali nám jen různé formy placené přepravy, až jsme se jedním nechali ukecat na relativně přívětivou cenu. Už jsme se radovali, když v tom zazvonil telefon. Řidič chvíli něco vyřizoval (zastavováním se samozřejmě neunavoval), a pak to otočil do protisměru. Naši otázku odbyl jen tím, že jedeme jen kousek zpátky vyzvednout nějaké cestující. Chtěla jsem nejprve zastavit a pokračovat ve stopovaní, ale naše velké batohy nás nakonec přemluvili zůstat v autě. Přece se mu nevyplatí vracet se někam daleko... A přece vyplatilo. Ještě jsme zajeli do nějaké úplně zapadlé vesnice, takže na zpátky místě, kde jsme se otáčeli, jsme byli až za hodinu. Když jsme se konečně dovlekli až do města, snažil se nás vyložit na terminálu pro místní autobusy, ale ten pro dálkové, kam nás slíbil zavézt, byl ještě o dvacet kilometrů dál. Všichni cestující se nejdřív dušovali, že je to ten správný. Pak jsme z nich vylámali, že ten správný to bude, teprve až si na něj z tohohle zaplatíme autobus. Tak to my jsme zase museli trvat na svém a nechali si batohy opět naložit zpět než se řidič stihl vzpamatovat. Sice remcal, ale nakonec nás za smluvené peníze odvezl na smluvené místo. Na terminálu jsme očíhli ceny nočních autobusů do Lahatu a vyrazili na zpožděný oběd. Unavení hledáním nejlepší varianty jsme tentokráte zapadli do prvního podniku, což se ukázalo jako správný tah. Mohli jsme si dobýt telefon na noční přesun a jídlo bylo za rozumnou cenu moc dobré. Zbytek odpoledne jsme strávili nečekaným přeplánováváním našeho odjezdu, protože nám zase zrušili let. Takže místo klidného sezení u kafíčka jsme se horečně snažili najít řešení a spojit se s Air Asia. Obojí se ukázalo jako nemožné, jen v prvním případě jsme se dostali dál, ale bohužel jsme skejsli na tom druhém. Naštěstí už byl čas vyrazit na autobus, a tak jsme tuto otázku mohli nechat, po několika hodinách, stále otevřenou.
Na autobusáku nás nakonec odlovil pochybný minivan za bezkonkurenčně nejnižší cenu. Navíc sotva jsme nastoupili, už se jelo, přestože jsme byli plní jen z poloviny. Dost neobvyklé na indonéské poměry. Ale opravdu se jelo a dokonce bez nabírání dalších cestujících po cestě. Až jsme se báli, že do cíle dorazí příliš brzy, snad ještě za tmy. Na(ne)štěstí se jelo jen do chvíle než jsme rozervali pneumatiku (asi máme opravdu špatnou pneu karmu). Řidič si s tím lehce poradil a ani mu moc nevadilo, že má rozbitý hever. Nicméně dál už se nefrčelo tak pěkně, protože stav silnice dovoloval jet sotva čtyřicet. To už jsme pochopili, proč má tak krátká cesta trvat dvanáct hodin. Obdivovali jsme řidiče, že to zvládá takhle v noci na jeden zátah a já doufala, že to zvládá OPRAVDU a ne jen, že my si myslíme, že on to zvládá. Na druhou stranu jsme měli pro sebe dost místa, abychom pohodlně ulehli a snažili se tím neznepokojovat. V půlce noci jsme osiřeli úplně a z našeho minivanu se stal soukromý vůz, přesto se jelo dál. V noci jsme také zjistili, že bychom s ním mohli pokračovat až do našeho cílového města. Nakonec jsme ale usoudili, že bude lepší si závěr projet na půjčené motorce.
Omyl byl domnívat se, že ve městě plném motorek bude jednoduché si nějakou půjčit. Po několika hodinách marného přesvědčování místních obchodníků jsme to vzdali. Naštěstí  jsme se dozvěděli, že  první megalitické útvary, které jsme chtěli navštívit, jsou alespoň na trase autobusu, My, nenacházejíce žádný autobus, jsme vyrazili na stopa. Šlo to rychle, přestože jsme byli ve městě a Lukáš rozhodně tvrdil, že to nemá cenu ani zkoušet. Zkušeně jsem lámanou indonéštinou vysvětlila řidiči náklaďáčku, kam chceme a jelo se. Za chvíli jsme byli na té správné odbočce. Podle cedulí i mototaxikářů jsme to měli ještě 7km, ale dávat peníze těm hyenám, nám nějak přišlo líto. 

2000 let staré megalitické útvary v okolí Pagar Alam

Takže jsme zase vyrazili pěšky. Vedlejší silnička zela prázdnotou, a tedy i moje stopoptimistická nálada rychle opadla. Přesto jsme nestihli zahnout  ani za první zatáčku a už vedle nás stavělo auto. Asi taky turisté... Chlapíci byli Indonésané z Lahatu na pracovní cestě a tudy jedou jen proto, aby nejezdili pořád stejně a měli taky trochu zábavy. Ukázalo se, že státní zaměstnanci na služebních cestách nebývají příliš vytížení. Z vlastního popudu nás vozili po všech známých megalitických útvarech a ty co neznali, se jali nadšeně vyhledávat podle instrukcí z našeho průvodce, které mimochodem za moc nestáli. Odmítli s námi vyrazit pouze na Elephant rock, protože mrholilo a bylo k němu celý kilometr pěšky. Přesto na nás ochotně počkali v autě. Součástí zájezdu byl také obídek v typické indonéské restauraci, návštěva příbuzných na vesnici a obhlídka durianových stromů v zahradě. A teprve k večeru došlo i na nějakou tu práci. Byli jsme svědky, jak se vláda snaží vzdělávat farmáře o inovativním přístupu k pěstování rýže, ale o účinnosti celé akce dost pohybujeme. Za půl hodinky už měli hotovo a my se vydali zpět do města. Když už jsme si mysleli, že nás prostě odvezou na autobus, vymysleli ještě ochutnávku durianu, kterého bylo tolik, že jsme ho ani nemohli sníst a donutili nás zabalit si zbytek s sebou na cestu! To z nás budou mít v autobuse opravdu radost, ono to docela silně zapáchá, obzvláště je-li už nějakou chvíli načatý. Na závěr jsme ještě museli  s klukama učinit zastávku v kanceláři a představit nás/pochlubit se s námi/ kolegyním. 

Obhlídka durianů

Vypili jsme si s nimi kávu a pozvolna začali být nervózní, protože jsme chtěli chytnout noční autobus dál do Banka. Přestože už jsme oficiálně vyrazili na autobusák,  museli jsme se zastavit navíc v rodině jednoho z našich dobrodinců a teprve něco před desátou nás dovezli na místo, kde určitě seženeme autobus. Tam opravdu jeden autobus stál a kolem čekal hlouček lidí. Naši průvodci nám nakázali nevylejzat z auta a šli předjednat cenu. Po chvíli se vrátili s informací, že autobus pojede, ale nikdo neví kdy. Snad do tří hodin a cena je sto padesát tisíc. Nejdříve jsme na ně nechápavě koukali, ale pak se vysvětlilo, že zde stojící autobus má poruchu a čeká se na další, který je někde na cestě z Jakarty. Když jsem nastoupila k vyjednávaní já, srazila jsem cenu na sto tisíc za osobu a plácli  jsme si. Načež jsme naše dobrodince skoro násilím poslali spát, protože vypadali šíleně unavení a chtěli s námi čekat až do odjezdu autobusu. Sice když jsme osiřeli, tak jsme měli obavu zda jsme neudělali chybu a co by se dělo, kdyby autobus nakonec nepřijel... Nakonec přijel za necelou hodinu a půl a nám se podařilo vybojovat místo na normálních sedadlech, přestože někteří seděli v přeplněném autobuse na stoličkách v uličce.
Po šesti hodinách, kupodivu přesně jak nám bylo řečeno, jsme dorazili do města Banka, kde autobus jel dál na východ a my chtěli pokračovat na západ přes Sungai Senuh do národního parku Kerenci Semblat. Chytře jsme se nenechali vysadit až na terminálu, ale už na odbocče na Sungai Senuh, kde jsme mohli začít rovnou stopovat. Kdyby náhodou jel bus za rozumnou cenu, můžeme si ještě naskočit. Sotva jsme si to zamířili na okraj zástavby z druhé strany silnice přiběhl pán, který nám důležitě sděloval, že autobus jede až v deset a určitě musíme počkat u něj doma a dát si kafíčko. Nebylo ještě ani sedm a kávu bychom po dlouhé noci v autobuse určitě uvítali, ale to by bylo určitě na dlouho. Navíc ta část Indonésanů, která vám nelže kvůli penězům, je vás schopná balamutit,  jen proto, aby vám mohla pomoci, což obvykle končí přesně naopak. S díky jsme odmítli a pokračovali dál na námi vytipované místo blízko okraje města. Cestou jsme odrazili několik chabých pokusů různých ojekářů a angkotů a začali stopovat. Netrvalo to ani pět minut a zastavilo nám auto, které nás mohlo posunout asi o padesát kilometrů, což byla asi čtvrtina cesty. To jsme samozřejmě neodmítli. Jízda byla v klidu, jen nás trochou překvapil svérázný způsob, jakým si řidič zapaloval cigarety. Přestal mu totiž fungovat zapalovač. Probliknutím a troubením suverénně zastavil protijedoucí náklaďák a v nepřehledných zatáčkách odcouval několik desítek metrů zpět jen aby si připálil. Pak už jsme bez zádrhelů dojeli do nějaké zapadlé hornické vesničky cestou, kde se zdálo že už nic dál nejede. Stopování vypadalo beznadějně a autobus, jak nám potvrdili místní jel až v poledne. To bylo za několik hodin. Pomalu jsme se začali loučit s myšlenkou, že do cíle dorazíme ještě týž den. Ale po chvilce se na nás usmálo štěstí, nebo spíše nedorozumění. Vzal nás chlapík s džípem, co jel naším směrem jen kousek. Než jsme z něho dostali kam jede, tak přejel svůj cíl, a že nás chce vézt dál za nějaký, asi nemalý, obnos. Přesvědčit ho, že nemáme peníze (tomu oni neradi věří, jsme přece běloši; jen si představte, kolik jsme museli dát jen za letenky) a aby nám zastavil nebylo lehké. Pomohl nám asi tři kilometry, ale možná dík tomu jsme téměř vzápětí chytli dokonalý stop. Byl to malý náklaďáček, který nás mohl vzít na korbu , ale hlavně jel až do našeho cíle, tedy asi sto padesát kilometrů až do vesničky Kersik Tuo. Radovali jsme se jaké máme neuvěřitelné štěstí. Po pár kilometrech se zastavilo na sprchu, jídlo a kávu, což jsme uvítali,  pak už se jelo až do Sungai Senuh. Cesta krásně ubíhala. Svítilo sluníčko, na korbě pofukoval větřík a výhledy byli nádherné, protože cesta vedla přes národní park. Okolo byla opravdová džungle, jen občas vesnice a plantáže. Vesničané na nás mávali a my jim z našeho královského vozu vesele kynuli. Jen se to na korbě začalo během dopoledne docela ohřívat a my se začali cítit jako na pánvi. Kolem poledního naše auto zastavilo v Sungai Senuh a posádka nám oznámila, že dál se pojede až zítra. I tak nám obrovsky pomohli,  do cíle už to byla jen hodinka.
Než jsme se rozkoukali měli jsme nového "kamaráda". Ten ovšem rychle  změnil názor, sotva jsme mu vysvětlili, že mu za jeho přátelství nehodláme zaplatit ani rupii. V příjemném, téměř západně vypadajícím podniku jsme si dali obědové bakso nudle . Nejdříve nám připadala cena třináct tisíc vysoká, ale porce byla veliká a nudle byli skvělé, tak jsme byli výjimečně spokojeni. Dál ve městě už se nám stopovat nedařilo. Neměli jsme naší kouzelnou cedulku  "numpang" a neustále nám zastavovali jen angkoti. Nakonec nás blížící se dopolední déšť přemluvil a jednoho jsme vzali. V Kersik Tuo není ubytování mnoho a jeden podnik už byl plný, zase nám to vyšlo na prodloužený víkend.  Po dvou dnech v autobusech jsme lenošsky zvolili pohodlnější variantu se snídaní a anglicky mluvícím majitelem a jali se získávat informace o povoleních do parku. Od něj jsme se dozvěděli, že hora Kerinci (3805 m), kterou jsme  chtěli zdolat, je oficiálně zavřená, kvůli zvýšené vulkanické aktivitě a z toho důvodu se povolení k výstupu nevydávají. Z toho co naznačoval jsme pochopili, že

Nevyzpitatelné Kerinci

situace není nijak vážná a vrchol se docela běžně navštěvuje, ale nikdo nekontroluje povolení. Chce to jen zdravý rozum a trochu opatrnosti. Večer jsme se pořádně najedli, předzásobili a zabalili, abychom ráno mohli brzy vyrazit a dorazit do "base campu" ještě před odpoledním deštěm. Přeci jen jsme z toho podniku byli trochu nervózní, bez pořádaných map a gps, jsme vlastně neměli moc informací. Ráno nás ještě pán domácí dorazil sdělením, že se tři dny zpátky se nějaká výprava vracela, protože je to přes noc pokrylo tlustou vrstvou sopečného prachu, že vlastně vyrazit na vrchol, není až tak dobrý nápad. Nechápali jsme sice proč tak najednou, ale nechali jsme se zvyklat a na poslední chvíli snažili vymyslet jiný výlet. Jenže o všech ostatních jsme měli ještě méně informací nebo dokonce bylo potřeba najatého průvodce. Začínalo být pozdě. Bylo potřeba vyrazit a my se neuměli rozhodnout kam. Zdálo se, že nám řešení seslalo samo nebe. Ve dveřích se objevil Němec, který si najal dva průvodce z agentury a během dopoledne vyráželi na tři dny do džungle. Domluvili jsme se, že se  můžeme přidat a přispějeme mu na 

náklady. Jídlo jsme už měli připravené, stačilo jen sehnat povolení. Doufali jsme, že s tím pomůže pan domácí. Ten by sice povolení uměl, ale nějak nechtěl, abychom se k nim přidávali. Nejdříve prý kvůli klientovi. Když jsme mu vysvětlili, že ten bude rád, že mu s tím finančně pomůžeme, tak se ohradil, že by to mohlo vadit majiteli té agentury, a že určitě bude chtít, abychom zaplatili ještě něco navíc za guidy a dopravu. Snažila jsem se mu rozmluvit, že přece náklady akce nijak nezvyšujeme, ale marně...Nechtěl mu ani zavolat, abychom se mohli domluvit přímo. Nakonec nás upozornil, ze na kopec jde dneska hodně lidí, a že určitě není problém, abychom to také zkusili.. To už jsme z něj byli úplně tumpachoví. Nakonec jsme se teda rozhodli,že si uděláme výlet na Kerinci, alespoň do nejvyššího tábora nebo kam dojdeme.  Do batůžku jsme ještě přibalili durian, který jsme s sebou vláčeli už dva dny a pořád zapomínali sníst...
Cestu po silnici k nástupu jsme si zkrátili numpangem. Bohužel nás vyhodil u špatné odbočky, po které jsme se samozřejmě vydali. Že jdeme špatně, jsme zjistlili až o kilometr později, když cesta mizela mezi políčky a farmáři se nás významně ptali, kampak to jdeme. Napodruhé, už jsme to našli a neomylně sledovali sérii betonových vstupních bran. Celá ranní epizoda nám způsobila tříhodinové zpoždění a to zase způsobilo, že nás odpolední déšť chytil už na půli cesty. Chvíli jsme se snažili schovávat pod korunami stromů, ty ale rychle povolili a všude už lilo stejně. Cesta se začala zhoršovat a člověk  stoupal hlubokým bahnitým korytem, které tu lidé a voda společně vyhloubili. Všude to děsivě klouzalo a místy se měnilo v potok, což naše těžce zkoušené pohorky už nemohli vydržet. Mokré nohy, způsobili, že se do nás dala šílená zima a stoupali jsme ještě pomaleji. Čím výš, tím horší cesta. Hluboké koryto bylo přerýváno až metrovými schody, které se překonávali přes kořeny nebo se jen tak šplhali bahnitými stěnami nahoru. S velkým batůžkem to v mazlavém bahně byl opravdu heroický výkon. Oproti očekávání z předchozího dne jsme dosáhli kempu ve 3200 metrech těsně před setměním, kompletně durch a tábor byl navíc téměř plný. Na úzkém hřebínku se tísnilo přes deset stanů a hemžila třicítka lidí. Všechno místní turisté. Nejdříve se jali nám asistovat s výběrem místa na stan, pak jsme se museli všichni vyfotit. Když jsme si mohli stan konečně postavit byla už téměř tma. Nakonec jsem byla moc ráda, že tam jsou, protože bez nich bychom jen těžko našli zdroj vody. Byli to malinké tůňky ve svahu kousek pod táborem a vody v nich už moc nezbývalo. Přeci se mi z nich podařilo vydojit dost vody alespoň na výstup na další den. V noci opět začalo pršet a nepřestávalo až do rána.
Ještě v půl čtvrté, když jsme se za tmy obouvali do mokrých a studených bot neustále mrholilo. Cestu na vrchol nebylo těžké najít, protože ji značili čelovky tech, kteří vyrazili ještě před námi. Povcrh byl pevnější a cesta schůdnější, ale stoupala stále a strmě. Bylo poznat, že moje fyzička už není co bývala a musela jsem až nepříjemně často zastavovat, Lukáš na mě s drkotáním zubů čekal co deset minut. Vůbec jsem neměla pocit, že jde o lehký výstup, jak jsem si ho (zcela neopodstatněně) představovala. Přesto jsme byli na vrcholu ještě deset minut před východem slunce. Přivítal nás kráter, pach síry, hustý dým a hukot plynů, které hrozivě syčeli z vulkánu hluboko pod námi. Byl to ten největší aktivní vulkán, jaký jsme kdy viděli. Když vyšlo sluníčko bylo vidět až na jeho dno, dobrých pět set metru strmého srázu kolem dokola. Východ slunce nepatřil mezi nejpovedenější, ale výhledy byli i tak překrásné a alespoň nepršelo. Atmosféru kazili jen neustálé  o žádosti fotky, až jsme radši po hodině na vrcholu zahájili sestup. Zpátky v táboře jsme byli za necelou hodinku a užívali si výhledy, sluníčko a zaslouženou snídani. Zapakovaní na sestup jsme byli kolem desáté, abychom se alespoň tentokrát obešli bez deště. Cesta dolů opravdu nebyla zadarmo a bláto bylo po deštivé noci stále pekelně kluzké. Sestup jsme strávili v družném hovoru s  kalifornským malajcem, ale přesto se nám zdálo, ze ubíhá děsně pomalu. Zpátky v penzionu jsme nakonec byli ještě před druhou hodinou, ale jen  díky stopu na korbě se zeleninou. Ten den déšť vůbec nepřišel! Litovali jsme, že jsme nestrávili na kopci více času.... Zbytek dne jsme využili k sušení, krmení, relaxaci a hovoru s ostatními zahraničními hosty, kterých bylo tentokrát víc. S jedním z nich dokonce poletíme za měsíc a půl ve stejném letadle, zajímavá náhoda!

Jezero Singkarat

Ranní autobus naším směrem do Padangu/ Bukkitingi měl jel až kolem deváté. Zavedli jsme již osvědčený postup a vystavili se na stop brzy ráno, alespoň do té doby než pojede autobus. Malými skoky jsme se dostali až do auta ke staršímu pánovi, který jel na návštěvu k dceři. Tam jsme si dali kávu a přesedli do auta k jeho tchánovi, který nás se zastávkou na své stavbě odvezl až do neznámého města, kde nás přesadily na právě odjíždějící autobus směrem na Solok. Autobus vypadal opravdu oldschool, ale cena byla přijatelná, navíc se blížil tradiční odpolední slejvák a to je vždycky silný argument. Cesta do Soloku byla úmorná. Neustále se někde čekalo, nakládalo (podlaha byla plná pytlů rýže od farmářů) nebo jen tak bezdůvodně stálo. Korunu tomu zasadili, když zastavili na půlhodinový oběd téměř před naší destinací. Nejdříve jsme to chtěli dotáhnout až do Bukittingi, ale po té co nám sto dvacet kilometrů trvalo pět hodin, jsme si nedělali naděje. Cesta ze Soloku měla být moc pěkná a my ji chtěli jet za dne. Nakonec nás hodinu před setměním nabrala dodávka za super cenu a my přijížděli kolem jezera Singkarat přesně při západu slunce. Do Bukkitingi jsme dorazili  kolem sedmé. Jako obvykle nás vyhodili někde na okraji a my museli vzít ještě angkota do centra. Naštěstí jsme měli ubytování doporučené dopředu, takže jsme nebloumali nikde po okolí a zapadli rovnou do penzionu Rajawali...