Výstup na Syuesan (Sněžná hora, 3886 m n. m.)

někde tam je náš cíl...

Taiwan je docela malý ostrov rozlohou zhruba odpovídající polovině České republiky, ale je neuvěřitelně hornatý. Vrcholky centrálního pohoří často přesahují 3000 m n.m. To nás samozřejmě nenechalo klidnými a chtěli jsme alespoň na chvíli do těchto hor nakouknout. Z českých zdrojů se toho o Taiwanských horách mnoho nedozvěděli, a tak jsme použili jediné dostupné popisy výstupů na dva nejvyšší vrcholy. Nebylo to ale jednoduché. Nemůžete se jednoduše sbalit a vyrazit. Okolo výletů do hor je zde plno byrokracie. Nejdříve musíte požádat o (cca 30-7 dní dopředu) povolení v národním parku, ve kterém chce výstup uskutečnit. V žádosti musíte přesně popsat odkud kam a přes co chcete jít, kde budete spát (chaty a oficiální tábořiště), co podniknete pro svoji bezpečnost (GPS, jídlo, vysílačka...) a to vše na stránkách, které jsou napůl anglicky a napůl čínsky a s minimem informací. Když se prokoušete žádostí, stále ještě nemáte vyhráno. Netrpělivě čekáte na odpověď zda byla žádost schválena. Schválení není vždy samozřejmostí, nám zamítli tři žádosti o výstup na nejvyšší horu Yusan. Nakonec jsme mohli podniknout jen jeden výstup a to na Syuesan, kde byl o něco menší nával, a tak nám výlet schválili.

Druhým problémem Taiwanských hor je doprava. Veřejná doprava do hor totiž prakticky nejezdí a sami Taiwanci do nich jezdí buď hromadně zájezdovými autobusy a nebo vlastními vozy. Naštěstí na začátek našeho výletu se doprava sehnat dala. Možností je několik, buď vyrazit velmi brzo ráno a s mnoha přestupy několik hodin (z Taipei cca 8h) cestovat vlaky a autobusy nebo si rezervovat místo v turistickém autobusu (z Taipei cca 4h). My jsme zvolili jednoduší cestu. To ovšem neznamená jednoduchou. Se samotnou rezervací autobusu jsme se s místními Taiwanci v informačním centru strávili několik hodin (nebo alespoň jednu :). Nebýt jejich neuvěřitelné vstřícnosti a trpělivosti, asi bychom se na na Syuesan nikdy nedostali.

Tak jsme nakonec našich strastí dorazili do rekreační oblasti Wuling farm, kde měl začínat náš výlet do kopce. Podle všech informací jsme zde měly navštívit policejní stanici a doplnit povolení k výstupu od nich. Ale žádnou jsme neobjevili a na správě parku nás ujistili, že naše povolení jsou v pořádku a nic dalšího nepotřebujeme. Tedy jsme  bezstarostně vyrazili na začátek výletu, který byl vzdálený cca 8 km. Docela pěkná procházka podzimní krajinou velice podobnou té naší až nato, že jsme byli přes 2000 m n.m. Jdeme po silnice, občas nás míjejí auta, ale my nestopujeme. Užíváme si cesty a víme, že nás po vstupu na trek čeká jen asi 2km cesty.
Pohodový poklidný den se nám trochu zadrhl až na vstupu na trek. V rangerské stanici musíme odevzdat naše povolení. Bezstarostně strážci parku dáme náš papír plný čínských znaků, ale on chce ještě další a mává nám sním před obličejem. Po chvíli dohadování, že nám dole řekli, že to je takto OK, a že žádný jiný nemáme a nepotřebujeme (podle vzoru co nemáš nepotřebuješ), někam telefonuje. My čekáme venku a jsme lehce nervózní, ale naštěstí Taiwan je země kde téměř nic není problém a cca za deset minut máme povolení orazítkované a můžeme vyrazit. Docela se nám ulevilo. Bylo by smutné po tom všem skončit na začátku cesty.

Pak už následovala Hezká cesta do kopce borovicovým lesem až k chatě, kde jsme nocovali. Zvládli jsme ji asi za hodinu a zbylé dvě hodinky světla jsme užívali na zápraží na  sluníčku. Povídáme si se sestupujícími Taiwanci a zabydlujeme si kousek obrovském chaty celkem zhruba pro dvěstě lidi, ale která zeje prázdnotou. Stmívá se asi v pět a tak jdeme brzy spát. V noci nás trochu vyděsí nějací Taiwanci kteří dorazili v noci, děsně řvali a pobíhali po chatě s čelovkami svítíc hlava nehlava. 

Následující den ráno vyrážíme na další chatu a pak snad na vrchol. Cesta lesem a po loukách s výhledy a rychle ubíhá. Krajina okolo nás trochu připomíná  vysoké Tatry, jen méně skalnaté. Okolo jedenácté dorazíme na další chatu "369" v nadmořské výšce 3100 m n.m. Po krátkém odpočinku zahazujeme přebytečné věci a vyrážíme do Černého lesa.
Les je nádherný, plný obrovských borovic s černými šiškami. Stoupáme pomalu, ale teplota klesá rychle. Bude něco kolem nuly a na skále vedle cesty se objevují rampouchy. Občas míjíme nějakého zmrzlého Taiwance, který obdivuje naší otužilost. Chvilku se kocháme tlupou makaků u potoka. Postupně se mění a charakter lesa. Okolo se objevují tisícileté vzrostlé stromy vysokohorského rázu a my  překonáváme hranici 3500 m n. m. Stoupáme dál, teď už klečí. Trochu nás zdrží asi čtyřiceti členná skupina Singapůrců, která sestupuje velmi pomalu a zdá se zcela v troskách vlivem zimy a nadmořské výšky. Ještě kousek a jsme tam. Pár desítek metrů před vrcholem se Báře udělalo trosku špatně, ale hrdinně došla na vrchol. Děláme několi fotek měnících se výhledů na hory v mracích a Bára zahajuje sestup, aby se jí udělalo líp. Přeci jen jsme těch 3886 m vyběhli dost rychle. Já ještě dohledávám cache a utíkám za ní. Sestup byl už rychlý a před setměním jsme na 369 Cabin, kde nocujeme.

Další den nás ve 4:30 budí balící Singapurci, které se snažíme zaspat. V 6:00 vstáváme a hravě vyrážíme před Singapurci dolů. Cesta zpátky vede stejně jako nahoru, ale přesto si užíváme krásy ranních výhledů. Za tři hodinky jsme u strážců, kde musíme nahlásit, že jsme z hory dole a pokračujeme po silnici do  turistického resortu. Stopujeme a máme štěstí. Bere nás malá dodávka a jede se na korbě. Je to jak safari, svítí sluníčko a řidič přibrzďuje u skupinek makaku, které míjíme. Lépe jsme je ještě neviděli, pózují a předvádějí se, ale jak to s námi hází fotit se nedají. Po dvouhodinovém čekání, kdy jsme koupili nejdražší zmrzlinu na světe, nás nabírá turistický autobus a jedeme zpět do Taipei.

Ps. redakčně u/opraveno 

Západ nebo východ?

Tato otázka se netýká přímo zeměpisné polohy o tom není třeba polemizovat. Zajímavé je, že Taiwan přináší příjemný nádech typický západní vyspělé země, ale zároveň na vás vždy vykoukne neočekávané kouzlo Asie. Obzvláště jsme ocenili místní kuchyni. Evropští hygienici by se asi jen neradi smiřovali s místními podmínkami, ale my jsme si pochutnávali.

Shrnout naší čtrnáctidenní cestu kolem Taiwanu (doslova) by nebylo lehké, a tak přinášíme spíše postřehy a veselé historky z natáčení.

Města

Samotná města sama o sobě za moc nestojí. Je pěkné vidět jedno nebo dvě, ale z větší části jsou okupována místními na skůtrech a to i v místech (pokud výjimečně taková existují), která jsou určena pro chodce. Města přináší směsku moderních vysokých budov a menších „původních“ nebo skoro původních čtvrtí s úzkými uličkami (poněkud nevlídné boudy poslepované ze všeho co je dostupné).

Kolorit města obvykle doplňují několika patrové dálniční obludy, radost pohledět.

Světlým místem a někdy i místem klidu a odpočinku jsou chrámy, bohužel pouhým laickým okem, bez větší znalosti symboliky místních náboženství se za chvíli ztratíte ve změti bohů, bůžků a bohyň a jejich strážců a pomocnic. Sami jsme byli schopni rozlišit akorát jestli je hlavním bohem chrámu Buddha, nebo je určen Konfuciovi (obvykle tam nejsou žádní bohové) a taoistické chrámy, ty jsou zase méně zdobené. Jinak jeden chrám může být zasvěcen i sto šedesáti různým bohům. V tom se vyzná snad jen bůh...

Nejhezčím městem Taiwanu jsme vyhodnotili Tainan. Pěkné město s překvapivým množstvím historických památek. Z nich část spadá do období holanské okupace (16./17.stol.)... Takže by kvůli tomu člověk nemusel jezdit přes půl světa, ale několik historických chrámů (cca 200-300 let) za to stojí, stejně jako budovy z japonské okupace (1. pol 19.stol.), které jsou opraveny a využívány místními umělci. K příjemnému pocitu z města přispěla i velmi milá couchsurferka, která nás zasvětila do tajů místní kuchyně...

Kuchyně

Taiwan je ráj pro všechny gurmány, parádní oběd se dá sehnat za pár kaček (obvykle kolem 60kč) a na každém kroku. Taiwanci jedí „venku“ zřejmě úplně pořád a hodně z nich doma ani kuchyni nemá. Každý kraj, každé město a někdy i každá městská čtvrť má svojí specialitu nebo hned několik. Například Tainanská kuchyně je vždy lehce nasládlá, což vychází z nedostatku cukru na ostrově v minulosti a tak se stalo sladké jídlo znakem bohatství.

Problém (nejen) Taiwanu je, že když jste zrovna bez průvodce a nikdo v restauraci (oni jsou to spíše stánky) nemluví anglicky tak si prakticky nemůžete objednat. Časem jsme se naučili jak na to. Prostě jsme nakráčeli do „kuchyně“ a prostě se jim podívali pod pokličky a ukazovali co se nám zdálo jako chuťovka. Nemusím říkat, že jsme se často pěkně zmýlili, ale celkový dojem z Taiwanské kuchyně je pozitivní.

Největší místní mňamkou, kterou jsme bohužel neměli odvahu ochutnat bylo takzvané „sticky tofu“. Sama si neumím představit, proč zrovna „lepivé“ přívlastek by měl být zřejmě trochu jiný.

Procházíte-li oblíbenými nočními trhy s různými pochutinami, zničehonic vás donutí zastavit silný nesnesitelný odér a vy se marně snažíte přijít na to, kde mohou mezi těmi pouličními kuchyněmi mohou skrývat toalety, protože jinak si takovou „vůni“ nedovedete představit. A to je právě ono pověstné tofu. Doufám, že jestli se na Taiwan byť jen na chvilinku vrátíme, seberu odvahu a budu vám o tom moci povědět víc.

Lidé

Taiwanci jsou velmi milí lidé, vždy ochotní pomoci a ještě něco navíc. Přestože zdaleka ne všichni ovládají angličtinu, snaží se s vámi čínštinou domluvit, a když jim stejně nerozumíte začnou to psát/kreslit (existují různé dialekty čínštiny, ale písmo je jednotné) jenže na to zatím také nestačíme.

Pro dokreslení zase jeden příběh z Tainanu. Když jsme se u místního stánku s ledovým čajem snažili doptat na adresu našeho ubytování, jeho manager nás okamžitě naložil do auta a jelo se. Bohužel se ukázalo, že adresa přepsaná z angličtiny do čínštiny není zcela správná a my jsme se octli na druhé straně čtvrti. Když jsme milému Tainanci nastínili, že to asi nebude zcela přesné, tak ještě vzal telefon zavolal na naše kontaktní číslo a vezl nás zpátky přes celou čtvrť, tentokrát již na správnou adresu. Nadšeni jeho pohostinností, rozhodli jsme se v jeho kavárničce utratit nějaký ten dolar za místní čaje. Místo toho jsme dostali drink zdarma a pozvánku na další den...

Z východního pobřeží s námi zase putuje ikonický deštník. Protože se nám moc počasí nevydařilo a z celodenního poprchávání se stala pořádná průtrž, čekali jsme v turistickém altánku na vyhlídce, až ta slota přejde. Kde nic tu nic se na parkovišti objevilo auto a paní k nám spěchá, jestli by nám mohla pomoci a někam nás hodit. Bohužel jela na opačnou stranu. Po několika minutách sezení v autě se k nám paní vrátila a darovala nám krásný vycházkový deštník, aby alespoň nějak přispěla naší pohodě. Tak už snad budeme mít pěkné počasí....

Příroda

Taiwan má pěkné a rozmanité pobřeží, ale nás jako vždy přitahovali spíše hory a horké prameny

. V národním parku v Alishanu jsme si prohlédli tisícileté cypřiše a vylezli na jeden z blízkých vrcholků.

Druhá zastávka nás zavedla do národního parku Taroko. Taroko je park okolo úzké skalní soutěsky, kde jsou svahy tak strmé, že dopravní cesty se museli tesat do skály, a turisté se tak dnes mohou kochat nádhernými výhledy. Běžný český turista, ale bez důkladné přípravy spláče nad výdělkem. Do hor bez povolení můžete pouze na krátké vycházky na několik kilometrů a většině místních turistů to zřejmě nevadí. Ale my při pomyšlení na třítisícové vrcholky zarostlé bujnou vegetací nemohli ani spát a tak už teď kujeme plány jak na místní byrokracii vyzrát.

Na místní byrokracii se nám ještě z Prahy přeci jen jednou vyzrát povedlo a získali jsme povolení vylézt na druhou nejvyšší horu Taiwanu Syuesan neboli Sněžnou horu (ale sněhu je na ní celoročně určitě miň než na té naší). O tom, ale zase příště, teď jdeme vyplňovat imigrační formuláře na Zéland a vypadá to na pěkně složitou prácičku...

ps. ... ale povedlo se 

Letíme vstříct zítřejší noci

Ahoj,

z batohů jsme večer udělali kokony obřích mravenců a ráno, bez jakýchkoliv problémů stíháme letadlo z Prahy do Framkfurtu. Dokoce jsme přijeli opravdu včas a více než hodinu seděli před gatem. Let proběhl v klidu. Za hodinu a pár minut už jsmě byli ve Frakfurtu, kde nás čekalo asi dvouhodinové čekání na další let.

Opojeni úspěchem z prvního letu jsme si vyhledali, kde nám má letět další spoj a spokojeně čekali . Ale co čert nechtěl, na tabulích když jsme se dívali poprvé bylo jen písmeno "E" bez jakéhokoliv čísla. Tak jsme si čekali spokojeně mezi éčkovýmy gaty až nám padne číslo a my se v klídku přesunem k našemu vstupu. Samozřejmě jsme tabule kontrolovali jen občas (kdo by se zvedal z vydobytého křesílka). Tak nás z klidu vytrhl až letištní rozhlas vyslovující povědomá jména. Při opakování hlášení nebylo pochyb, že je někde problém... Rychle jsme koukli, které že to E vyhrálo a na potvoru zrovna to co je v jiném patře. Ale jak tam? Bára srdnatě vběhne do dveří kam směřuje šipka a než ji stihnu následovat nějaká paní jí říká, že je špatně (samozřejmě dveře jsou jednosměrné). Mě signalizuje ať zkusím jinou cestu a sama se odebírá k pasové kontrole v druhém patře. No jiná cesta neexistuje a tak po krátkém zdržení marným hledáním také absolvuji cestu přes pasovou kontrou (dle paní prý špatnou) a trošku ve stresu dobíhám skoro bos naše letadlo.

Nakonec vše dobře dopadlo, letadlo jsme stihli, i když trošku neplánovaně ve stresu. Konečně jsme se mohli z Německa, přes vzdušný prostor České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Gruzie...vydat vstříct zítřejší noci která se neúprosně blížila a strašně rychle uběhla.

Cestovní horečka

Ještě před týdnem jsem na otázky, zda-li jsem nervozní odpovídala pohrdlivě, že to se mě přece už nemůže stát. A světe div se: pýcha předchází pád.

Doma narůstá chaos, oblečení a další věci se kupí na beznadějně vysoké hromady, a my místo toho abychom seděli doma a snažili se tento živel nějak zkrotit, lítáme po Praze a snažíme se dohnat a dořešit všechny resty, které nám ještě zbyli. A že jich je.

Naštěstí panice propadáme jen střídavě, a ten kdo klopýtne, je povzbuzován tím druhým, aby to nevzdal.

Nezbývá než věřit tomu, že se vše podaří a my opravdu ve středu ráno staneme sbalení na letišti se vším co potřebujeme … I když tady je to trochu ošemetné, protože kdo se řídí pravidlem “co nemáš nepotřebuješ” by taky mohl vyrazit jen z prázdným batohem nebo ještě hůř.

První zastávka nás čeká v Taipei, kde již máme domluveného Couchsurfera a odkud se vydáme na dvoutýdenní cestu po Tchaj-wanu. Bližší plán nemáme, takže se necháme trochu unášet událostmi, na výsledek si musíte počkat, ale vězte, že my jsme ještě zvědavější než vy.

Po Tchaj-wanu už nás čeká jen do Aucklandu, kde se chceme zdržet jen nezbytně nutnou dobu a letecky odfrčet na jižní ostrov, kde se nám snad podaří sehnat nějaké auto a možná i práci (na té zatím netrváme)...

Nicméně to, že budeme za necelé tři týdny na Novém Zélandu (NZ) se nám stále zdá spíše jako science fiction ...

Bára (s Lukášovým souhlasem)