Západ nebo východ?

Tato otázka se netýká přímo zeměpisné polohy o tom není třeba polemizovat. Zajímavé je, že Taiwan přináší příjemný nádech typický západní vyspělé země, ale zároveň na vás vždy vykoukne neočekávané kouzlo Asie. Obzvláště jsme ocenili místní kuchyni. Evropští hygienici by se asi jen neradi smiřovali s místními podmínkami, ale my jsme si pochutnávali.

Shrnout naší čtrnáctidenní cestu kolem Taiwanu (doslova) by nebylo lehké, a tak přinášíme spíše postřehy a veselé historky z natáčení.

Města

Samotná města sama o sobě za moc nestojí. Je pěkné vidět jedno nebo dvě, ale z větší části jsou okupována místními na skůtrech a to i v místech (pokud výjimečně taková existují), která jsou určena pro chodce. Města přináší směsku moderních vysokých budov a menších „původních“ nebo skoro původních čtvrtí s úzkými uličkami (poněkud nevlídné boudy poslepované ze všeho co je dostupné).

Kolorit města obvykle doplňují několika patrové dálniční obludy, radost pohledět.

Světlým místem a někdy i místem klidu a odpočinku jsou chrámy, bohužel pouhým laickým okem, bez větší znalosti symboliky místních náboženství se za chvíli ztratíte ve změti bohů, bůžků a bohyň a jejich strážců a pomocnic. Sami jsme byli schopni rozlišit akorát jestli je hlavním bohem chrámu Buddha, nebo je určen Konfuciovi (obvykle tam nejsou žádní bohové) a taoistické chrámy, ty jsou zase méně zdobené. Jinak jeden chrám může být zasvěcen i sto šedesáti různým bohům. V tom se vyzná snad jen bůh...

Nejhezčím městem Taiwanu jsme vyhodnotili Tainan. Pěkné město s překvapivým množstvím historických památek. Z nich část spadá do období holanské okupace (16./17.stol.)... Takže by kvůli tomu člověk nemusel jezdit přes půl světa, ale několik historických chrámů (cca 200-300 let) za to stojí, stejně jako budovy z japonské okupace (1. pol 19.stol.), které jsou opraveny a využívány místními umělci. K příjemnému pocitu z města přispěla i velmi milá couchsurferka, která nás zasvětila do tajů místní kuchyně...

Kuchyně

Taiwan je ráj pro všechny gurmány, parádní oběd se dá sehnat za pár kaček (obvykle kolem 60kč) a na každém kroku. Taiwanci jedí „venku“ zřejmě úplně pořád a hodně z nich doma ani kuchyni nemá. Každý kraj, každé město a někdy i každá městská čtvrť má svojí specialitu nebo hned několik. Například Tainanská kuchyně je vždy lehce nasládlá, což vychází z nedostatku cukru na ostrově v minulosti a tak se stalo sladké jídlo znakem bohatství.

Problém (nejen) Taiwanu je, že když jste zrovna bez průvodce a nikdo v restauraci (oni jsou to spíše stánky) nemluví anglicky tak si prakticky nemůžete objednat. Časem jsme se naučili jak na to. Prostě jsme nakráčeli do „kuchyně“ a prostě se jim podívali pod pokličky a ukazovali co se nám zdálo jako chuťovka. Nemusím říkat, že jsme se často pěkně zmýlili, ale celkový dojem z Taiwanské kuchyně je pozitivní.

Největší místní mňamkou, kterou jsme bohužel neměli odvahu ochutnat bylo takzvané „sticky tofu“. Sama si neumím představit, proč zrovna „lepivé“ přívlastek by měl být zřejmě trochu jiný.

Procházíte-li oblíbenými nočními trhy s různými pochutinami, zničehonic vás donutí zastavit silný nesnesitelný odér a vy se marně snažíte přijít na to, kde mohou mezi těmi pouličními kuchyněmi mohou skrývat toalety, protože jinak si takovou „vůni“ nedovedete představit. A to je právě ono pověstné tofu. Doufám, že jestli se na Taiwan byť jen na chvilinku vrátíme, seberu odvahu a budu vám o tom moci povědět víc.

Lidé

Taiwanci jsou velmi milí lidé, vždy ochotní pomoci a ještě něco navíc. Přestože zdaleka ne všichni ovládají angličtinu, snaží se s vámi čínštinou domluvit, a když jim stejně nerozumíte začnou to psát/kreslit (existují různé dialekty čínštiny, ale písmo je jednotné) jenže na to zatím také nestačíme.

Pro dokreslení zase jeden příběh z Tainanu. Když jsme se u místního stánku s ledovým čajem snažili doptat na adresu našeho ubytování, jeho manager nás okamžitě naložil do auta a jelo se. Bohužel se ukázalo, že adresa přepsaná z angličtiny do čínštiny není zcela správná a my jsme se octli na druhé straně čtvrti. Když jsme milému Tainanci nastínili, že to asi nebude zcela přesné, tak ještě vzal telefon zavolal na naše kontaktní číslo a vezl nás zpátky přes celou čtvrť, tentokrát již na správnou adresu. Nadšeni jeho pohostinností, rozhodli jsme se v jeho kavárničce utratit nějaký ten dolar za místní čaje. Místo toho jsme dostali drink zdarma a pozvánku na další den...

Z východního pobřeží s námi zase putuje ikonický deštník. Protože se nám moc počasí nevydařilo a z celodenního poprchávání se stala pořádná průtrž, čekali jsme v turistickém altánku na vyhlídce, až ta slota přejde. Kde nic tu nic se na parkovišti objevilo auto a paní k nám spěchá, jestli by nám mohla pomoci a někam nás hodit. Bohužel jela na opačnou stranu. Po několika minutách sezení v autě se k nám paní vrátila a darovala nám krásný vycházkový deštník, aby alespoň nějak přispěla naší pohodě. Tak už snad budeme mít pěkné počasí....

Příroda

Taiwan má pěkné a rozmanité pobřeží, ale nás jako vždy přitahovali spíše hory a horké prameny

. V národním parku v Alishanu jsme si prohlédli tisícileté cypřiše a vylezli na jeden z blízkých vrcholků.

Druhá zastávka nás zavedla do národního parku Taroko. Taroko je park okolo úzké skalní soutěsky, kde jsou svahy tak strmé, že dopravní cesty se museli tesat do skály, a turisté se tak dnes mohou kochat nádhernými výhledy. Běžný český turista, ale bez důkladné přípravy spláče nad výdělkem. Do hor bez povolení můžete pouze na krátké vycházky na několik kilometrů a většině místních turistů to zřejmě nevadí. Ale my při pomyšlení na třítisícové vrcholky zarostlé bujnou vegetací nemohli ani spát a tak už teď kujeme plány jak na místní byrokracii vyzrát.

Na místní byrokracii se nám ještě z Prahy přeci jen jednou vyzrát povedlo a získali jsme povolení vylézt na druhou nejvyšší horu Taiwanu Syuesan neboli Sněžnou horu (ale sněhu je na ní celoročně určitě miň než na té naší). O tom, ale zase příště, teď jdeme vyplňovat imigrační formuláře na Zéland a vypadá to na pěkně složitou prácičku...

ps. ... ale povedlo se