Výstup na Syuesan (Sněžná hora, 3886 m n. m.)

někde tam je náš cíl...

Taiwan je docela malý ostrov rozlohou zhruba odpovídající polovině České republiky, ale je neuvěřitelně hornatý. Vrcholky centrálního pohoří často přesahují 3000 m n.m. To nás samozřejmě nenechalo klidnými a chtěli jsme alespoň na chvíli do těchto hor nakouknout. Z českých zdrojů se toho o Taiwanských horách mnoho nedozvěděli, a tak jsme použili jediné dostupné popisy výstupů na dva nejvyšší vrcholy. Nebylo to ale jednoduché. Nemůžete se jednoduše sbalit a vyrazit. Okolo výletů do hor je zde plno byrokracie. Nejdříve musíte požádat o (cca 30-7 dní dopředu) povolení v národním parku, ve kterém chce výstup uskutečnit. V žádosti musíte přesně popsat odkud kam a přes co chcete jít, kde budete spát (chaty a oficiální tábořiště), co podniknete pro svoji bezpečnost (GPS, jídlo, vysílačka...) a to vše na stránkách, které jsou napůl anglicky a napůl čínsky a s minimem informací. Když se prokoušete žádostí, stále ještě nemáte vyhráno. Netrpělivě čekáte na odpověď zda byla žádost schválena. Schválení není vždy samozřejmostí, nám zamítli tři žádosti o výstup na nejvyšší horu Yusan. Nakonec jsme mohli podniknout jen jeden výstup a to na Syuesan, kde byl o něco menší nával, a tak nám výlet schválili.

Druhým problémem Taiwanských hor je doprava. Veřejná doprava do hor totiž prakticky nejezdí a sami Taiwanci do nich jezdí buď hromadně zájezdovými autobusy a nebo vlastními vozy. Naštěstí na začátek našeho výletu se doprava sehnat dala. Možností je několik, buď vyrazit velmi brzo ráno a s mnoha přestupy několik hodin (z Taipei cca 8h) cestovat vlaky a autobusy nebo si rezervovat místo v turistickém autobusu (z Taipei cca 4h). My jsme zvolili jednoduší cestu. To ovšem neznamená jednoduchou. Se samotnou rezervací autobusu jsme se s místními Taiwanci v informačním centru strávili několik hodin (nebo alespoň jednu :). Nebýt jejich neuvěřitelné vstřícnosti a trpělivosti, asi bychom se na na Syuesan nikdy nedostali.

Tak jsme nakonec našich strastí dorazili do rekreační oblasti Wuling farm, kde měl začínat náš výlet do kopce. Podle všech informací jsme zde měly navštívit policejní stanici a doplnit povolení k výstupu od nich. Ale žádnou jsme neobjevili a na správě parku nás ujistili, že naše povolení jsou v pořádku a nic dalšího nepotřebujeme. Tedy jsme  bezstarostně vyrazili na začátek výletu, který byl vzdálený cca 8 km. Docela pěkná procházka podzimní krajinou velice podobnou té naší až nato, že jsme byli přes 2000 m n.m. Jdeme po silnice, občas nás míjejí auta, ale my nestopujeme. Užíváme si cesty a víme, že nás po vstupu na trek čeká jen asi 2km cesty.
Pohodový poklidný den se nám trochu zadrhl až na vstupu na trek. V rangerské stanici musíme odevzdat naše povolení. Bezstarostně strážci parku dáme náš papír plný čínských znaků, ale on chce ještě další a mává nám sním před obličejem. Po chvíli dohadování, že nám dole řekli, že to je takto OK, a že žádný jiný nemáme a nepotřebujeme (podle vzoru co nemáš nepotřebuješ), někam telefonuje. My čekáme venku a jsme lehce nervózní, ale naštěstí Taiwan je země kde téměř nic není problém a cca za deset minut máme povolení orazítkované a můžeme vyrazit. Docela se nám ulevilo. Bylo by smutné po tom všem skončit na začátku cesty.

Pak už následovala Hezká cesta do kopce borovicovým lesem až k chatě, kde jsme nocovali. Zvládli jsme ji asi za hodinu a zbylé dvě hodinky světla jsme užívali na zápraží na  sluníčku. Povídáme si se sestupujícími Taiwanci a zabydlujeme si kousek obrovském chaty celkem zhruba pro dvěstě lidi, ale která zeje prázdnotou. Stmívá se asi v pět a tak jdeme brzy spát. V noci nás trochu vyděsí nějací Taiwanci kteří dorazili v noci, děsně řvali a pobíhali po chatě s čelovkami svítíc hlava nehlava. 

Následující den ráno vyrážíme na další chatu a pak snad na vrchol. Cesta lesem a po loukách s výhledy a rychle ubíhá. Krajina okolo nás trochu připomíná  vysoké Tatry, jen méně skalnaté. Okolo jedenácté dorazíme na další chatu "369" v nadmořské výšce 3100 m n.m. Po krátkém odpočinku zahazujeme přebytečné věci a vyrážíme do Černého lesa.
Les je nádherný, plný obrovských borovic s černými šiškami. Stoupáme pomalu, ale teplota klesá rychle. Bude něco kolem nuly a na skále vedle cesty se objevují rampouchy. Občas míjíme nějakého zmrzlého Taiwance, který obdivuje naší otužilost. Chvilku se kocháme tlupou makaků u potoka. Postupně se mění a charakter lesa. Okolo se objevují tisícileté vzrostlé stromy vysokohorského rázu a my  překonáváme hranici 3500 m n. m. Stoupáme dál, teď už klečí. Trochu nás zdrží asi čtyřiceti členná skupina Singapůrců, která sestupuje velmi pomalu a zdá se zcela v troskách vlivem zimy a nadmořské výšky. Ještě kousek a jsme tam. Pár desítek metrů před vrcholem se Báře udělalo trosku špatně, ale hrdinně došla na vrchol. Děláme několi fotek měnících se výhledů na hory v mracích a Bára zahajuje sestup, aby se jí udělalo líp. Přeci jen jsme těch 3886 m vyběhli dost rychle. Já ještě dohledávám cache a utíkám za ní. Sestup byl už rychlý a před setměním jsme na 369 Cabin, kde nocujeme.

Další den nás ve 4:30 budí balící Singapurci, které se snažíme zaspat. V 6:00 vstáváme a hravě vyrážíme před Singapurci dolů. Cesta zpátky vede stejně jako nahoru, ale přesto si užíváme krásy ranních výhledů. Za tři hodinky jsme u strážců, kde musíme nahlásit, že jsme z hory dole a pokračujeme po silnici do  turistického resortu. Stopujeme a máme štěstí. Bere nás malá dodávka a jede se na korbě. Je to jak safari, svítí sluníčko a řidič přibrzďuje u skupinek makaku, které míjíme. Lépe jsme je ještě neviděli, pózují a předvádějí se, ale jak to s námi hází fotit se nedají. Po dvouhodinovém čekání, kdy jsme koupili nejdražší zmrzlinu na světe, nás nabírá turistický autobus a jedeme zpět do Taipei.

Ps. redakčně u/opraveno