Při sněhu a náledí se cesta neudržuje

NP Tongariro - Severní Okruh (Great Walk Northern Circuit) + Mt. Ngauruhoe (2287m) + Mt. Ruapehu - Dome Hill (2672 m.)

NP Tongariro je kompozitní masiv několika vulkánů, které jsou více či méně stále aktivní. Můžete zde vidět různé důkazy bývalé i současné sopečné činnosti v podobě lávy, pemzy, kráterů, ale i páry a horkých pramenů. Great Walk Northern Circuit není mimo sezónu považovaný za “easy tramping”. Díky tomu jsou jeho chaty a kempy zpoplatněny normálně jako jakákoli jiná veřejná chata na Zélandu. To umožňuje projít si trek bez velkých nákladů a návalů turistů. Na druhou stranu by jste se mimosezónu měli vybavit cepínem a mačkami, to ale není vždy úplně potřeba. 

Náš první den v Tongariru nezačal slavně. Počasí zcela odporoval nám známé předpovědi. Husté sněžení a silný vítr hraničící s vichřicí znemožnil náš nástup na trek už v pondělí odpoledne. Lavinová předpověď se rázem vyšplhala na trojku a to i ve výškách pod dva tisíce metrů. Místo nástupu na trek jsme se tedy navzdory vánici a vichřici pokoušeli prohlídnout si okolí návštěvnického centra, kde jsou v dostupné vzdálenosti nějaké vodopády a různé sopečné úkazy. 

Na trek se nakonec vyrazili v úterý za slunečného počasí, ale v opačném směru než jsme původně plánovali. Tak jsme nejdříve šli nízko položenými pláněmi na chatu Waihohonu Hut s krátkou odbočkou na Tama Lake. Cesta byla od prvního kroku pokrytá sněhem, ale nebyl příliš hluboký. Po návratu od Tama Lakes nás velmi zklamalo, že už nejsme první, kdo zanechá stopy v netknuté sněhové pokrývce. V našem směru se před námi objevili otisky bot. Velmi  nás udivilo, jak ten člověk dělal velké kroky. Ani Lukáš nemohl v jeho šlépějích kráčet. Musel být buď opravdu vysoký nebo běžel. Chvíli jsme si hráli na detektivy, ale osobu kráčející před námi jsme nemohli identifikovat. 

Na chatu Waihohonu je to z vesnice asi dvacet kilometrů včetně odbočky k jezerům. My jsme tam dorazili kolem třetí. Nějak se nám chata nelíbila a nechtělo se nám tam celé odpoledne jen tak vysedávat. Navíc když by náhodou vyšlo počasí můžeme se zítra pokusit o vrchol hory Ngauruhoe. Na to jsme potřebovali být večer o chatu dál. Cítila jsem se sice uťapkaná, ale nějakých osm kilometrů “great walku" přece musíme zpřehledem stihnout za dvě hodinky. Zásadní chyba v úsudku. Nejenže, nás nečekala upravená štěrková cestička, ale ještě pořádná nálož sněhu. V kamenitém sopečném terénu nešlo poznat, kde je návěj a každým druhým krokem jsme se bořili po kolena ve sněhu, občas to bylo až po pás.

Cestou nás sice provází různé přírodní úkazy, včetně sopečné pouště, kde se člověk cítí opravdu jako Frodo Pytlík, který za chvíli za horizontem spatří skřetí ležení. Bohužel časem ani to už nepomáhá a nálada upadá. Sotva se vlečeme. Za každým hřebínkem vyhlížíme chatu, ale je tam vždy jen další sestup a stoupání. Když už začínám propadat zoufalství, konečně na mě chata vykoukne za velkým černým kamenem a já stojím přímo na zápraží.

Na Oturere Hut dorážíme po deseti hodinách. Vítají nás dva milí společníci z Francie a Holandska. Jsou utahaní stejně jako my, ale šli dnes jen od silnice nedaleko Waihohonu Hut, tak se zítra obrací zpět. My mezitím chytili signál a předpověď na druhý den. Počasí se má pochlubit tím nejlepším a lavinové nebezpečí kleslo na druhý stupeň a dále se mělo snižovat. Je to jasné zítra je náš vrcholový den. Hora Ngauruhoe musí padnout.

Další den ráno se nám nepodařilo splnit své předsevzetí a vyrazit se svítáním. Kolem sedmé jsme přeci jen na cestě. Svítí sluníčko a pořád je všude plno sněhu. Postup přes lávová pole je nepříjemně pomalý a náročný, přestože jdeme na lehko a vcelku po rovince. Zejména po včerejšku mám pocit, že každý krok mě stojí dvakrát tolik sil, než by si zasloužil. Konečně dorazíme k místu, kde cesta strmě stoupá na hřeben Kaimanawa. Naštěstí je tu sníh z větší části roztátý a méně kamenitý. Po třech hodinách se konečně ocitáme na Emerald Lakes. Ani nás moc nepřekvapí, že jsou jezírka zamrzlá a pod sněhem. Místo oslnivých barev lehce prosvítá světle bledě modrá voda. Od jezírek vystoupáme na vrchol Red Crater. Kráter je z větší části pod sněhem, ale i tak z něj tu a tam vyčnívá jasně červená skála. Až to roztaje, bude to určitě paráda. Od kráteru se musí ještě dvě stovky výškových metrů dolů na pánev South Crater. Zde konečně můžeme začít samotný výstup.

Na úpatí hory jsme v jedenáct hodin. Před námi stoupali dvě dvojice, vycházející z chaty na opačné straně hory... Sníh už změkl a slušně se bořil. Opravdu by bylo lepší tu být o nějakou hodinku až dvě dřív. Pokus o výstup po hřebínku, abychom se vyhnuli sněhovému svahu nevyšel, sopečná suť klouže a boří se ještě víc. Tak nám nic jiného nezbylo a pustili jsme se ve stopách našich předchůdců. Po prvních sto výškových metrech už nasazujeme mačky. Změklá je jen tenká vrstva navrchu a pekelně klouže. Svah je strmý (sklon kuželu je asi 33°), proto stoupáme dosti ztěžka, ale zato účinně. Přestože mám pocit, že žádný další krok již neudělám, doháníme ještě před vrcholem ostatní a držíme s nimi krok. Ve strmém sněhovém poli máme obavy z lavin, ale sníh se zdá pevně spojený. Jiná cesta nahoru než traverzem za ostatními stejně není schůdná.

Konečně jsme “tam”. Před námi je kráter tzv. hory Osudu z Pána Prstenů! Hluboká díra, přibližně kruhová s kolmými stěnami. Vše je ještě doplněno sněhem proměněným na led a sněhovými převěji. Bohužel, já si ho moc neužívám, protože vyčerpání mi jaksi nedovoluje si to celé užít. Navíc v sobě přiživuji téměř panický strah z měknoucího sněhu dole a s tím spojných lavin. Taky mám obavy, jestli budu mít dost sil na sestup a bezpečný návrat.

Po prohlídce kráteru obcházíme jeho okraj a sestupujeme do mělkého sedýlka, které odděluje kráter od hřebínku, kde je samotný vrchol. Na něm, v místě kde se podivně kouří ze skály, to vzdávám. Na nedaleký samotný vrchol, který je pouhým dvacet metrů výškových nad námi už jde Lukáš sám.

Dolů sestupuje podél hřebínku a jde to docela lehce. Z prudkého svahu kontrolovaně kloužeme sutí a zbytky sněhu. V druhé půlce svahu se napojujeme na naše stopy a sníh začíná být nesnesitelně těžký. Už mě to nebaví. Pořádnou pauzu si dáváme, až když vystoupáme, dnes již podruhé, na Red Crater a sejdeme zpět k Emerald Lakes. Pak už nás čeká “jen” sestup hřebínku a přehopkat pláň lávových polí k chatě. Sníh během dne hodně roztál a cesta je mnohem příjemnější. Oproti mým černým proroctvím se vracíme úplně v pořádku na chatu v rozumný čas kolem páté. Na chatě jsme měli zase společnost, která se během večera ještě rozrostla. Příjemně se povídalo až do noci.

Ve čtvrtek vyřážíme ještě později než den předtím. Mně se včera ve zpocených a zřejmě špatně utažených botách s mačkami udělali parádní krvavé puchýře. Takže jsem si říkala, jestli vůbec obuji boty. Nakonec to docela šlo. Tentokrát nikam nespěcháme. Postup od chaty je pěkný, protože sníh v noci přemrzl a o dost méně se boříme. Za dvě hodinky jsme na vrcholu Red Crater (za dva dny už po třetí). Jdeme stejnou cestou až na South Crater a vše si můžeme pěkně prohlédnout v mizejícím sněhu. Jen jezírka jsou pořád pod ledem.

Protože jsme měli dobrý čas, bez ohledu na puchýře ještě vycházkou zkoušíme dobýt Mt. Tongariro. Je to téměř po rovince. Po chvíli jsme se museli otočit, protože sníh byl oproti očekávání ještě pořádně zmrzlý. U batohů nazouváme mačky, přibalujeme čokoládu a vyrážíme znovu. Tenhle výlet, je zřejmě ve znamení opakovaných výstupů. Na vrcholu jsme potkali skupinku Čechů, kteří jsou o dost statečnější a celou cestu zvládli bez maček. Nutno dodat, že hlavně proto, že neměli žádné mačky a tak ani moc na výběr. Sluníčko se opravdu činilo a tak jsme si ani nevšimli, že v družném hovoru vysedáváme na vrcholu už skoro dvě hodiny. Bylo na čase se otočit a jít každý svou cestou.

Od South Crater jsme cestu ještě neznali, a tak jsme se těšili na nové výhledy. Z Mangatepopo Sadle se pozvolna schází usazeninou pyroplastických proudů. Okolní kameny, skály a půda jsou temně černé. Jejich barvu ještě více podtrhují zbytky sněhu, které nám už naštěstí nekomplikují cestu.

Když jsme konečně v pět hodin dorazili k chatě Mangatepopo osud mi uštědřil další ránu. Předpověď na zítra se neuvěřitelně vylepšila, a nám se tak naskýtá jedinečná možnost pokusit se zítra o Mt. Ruapehu, nejvyšší vrchol Severního ostrova. Jenže to odsud od chaty určitě nezvládneme. Místo příjemného vysedávání a užívání si poslední hodinky sluníčka před chatou nás čeká další trmácení. Protože je to Great Walk a všechen sníh, je v těchto výškách už pryč myslela jsem si, že těch devět kilometrů po upravené cestičce už prostě nějak od šoupu, i když už jsem byla děsně utahaná.

Bohužel se ukázalo, že upravená štěrková cestička se nekoná ani tentokrát. Místo toho je všude mokré bláto a hluboké zákopy, které do měkké půdy vyšlapali generace chodců před námi. Cesta se zřejmě před hlavní sezónou dává do pořádku, a tak všechny dřevěné chodníčky sundali (!). Dokud je světlo ještě to docela ujde. Problém nastal, když jsme museli nasadit čelovky. Po tmě nám cesta vůbec neubíhala a měli jsme pocit, že snad nikdy neskončí. Nakonec jsme do vesnice doklopýtali kolem osmé. Já už doopravdy na pokraji sil jsem padla do auta a nechala Lukáše, aby nás odvezl na naše “utajené ilegální” kempoviště. Pak jsem ho taky nechala uvařit večeři a ještě mě málem musel nakrmit. Můj kamarád vždycky říká, že ženskou si s sebou do hor brát nemáš, jen se o ní musíš pak starat, ale tomu jsem se já vždycky jen smála...

Je pátek ráno. Ještě napůl v kómatu poslouchám Lukáše. Předpověď je neurčitá a venku mrholí. Budeme muset vyjet nahoru do lyžařského střediska, abychom zjistili jak to vlastně vypadá. K mojí smůle to “nahoře” vypadalo velmi vrcholově. Nezbývalo mi než se vzpamatovat, hodit do sebe snídani a zapakovat se. Ještě se snažím zachránit a vysmlouvat rozumnou cenu za lanovku, která by nám pomohla o celých čtyři sta výškových metrů výš. Jenže třicet dolarů za jednoho je prostě moc. Nedá se nic dělat. Ostatně jako vždycky.

Propleteme se mezi soukromými chatami Lyžařských klubů, až nacházíme hřebínek z černých skal. Zde vede letní značená cesta k horní stanici lanovky. Ani tady se mačkám nevyhnu, sníh je zmrzlý na led. Každý krok mám nohy jako v ohni a mám pocit, že stoupám tak metr za hodinu. Asi to bylo jen tím, že Lukáš byl nějak v lepší kondici a já jsem neustále koukala na jeho záda. Na to jsem nějak nebyla dřív příliš zvyklá…

Nakonec se za hodinku dostáváme na úroveň lanovky a opouštíme značenou cestu. Stoupáme strmým údolíčkem až do mírných svahů, kterými se pouštíme k nejbližšímu hřebínku. Navigátora dělal Lukáš, takže jsem nemusela o ničem moc přemýšlet a soustředila jsem se hlavně na to, abych šlapala. Občas se do nás opřel pořádný poryv větru a oba jsme zavrávorali okolo našich cepínů. Jinak byl výstup opravdu lehký. Lukáš nám tam ovšem Lukáš zařadil fakultativní výstup na pěkný ledový hřebínek. Na kterém tak nesnesitelně fičelo, takže jsem se sotva držela na nohou. Když jsem se konečně přes něj probojovala až k Lukášovi, ukázalo se, že byl také “příjemně vzdušný”. Zbývalo jen přelézt poslední ledový pahrbek a byli jsme na vrcholu.

Naším cílem vlastně nebyl přímo nejvyšší vrchol Ruapehu, ale jen vrchol Dome, který je na bližší straně kráteru k lyžařskému středisku. Druhý nejvyšší vrchol Ruapehu by byl býval také relativně schůdný, ale já byl ráda, že jsme si stanovili tak skromný cíl. Mezi námi a hlavním vrcholem byl zasněžený kráter, který vyplňovalo horké jezero. Byl to prapodivný pohled na všechen ten led okolo a na jezero, které bylo očividně teplé (má mít mezi 0-65°C podle aktivity sopky). Oběd jsme si chtěli dát v malém přístřešku zbudovaném na vrcholu kvůli pozorování sopečné aktivity, ale dveře byli úplně pod sněhem. Nasvačit jsme se museli venku v pochybném závětří. Před větrem se vlastně pořádně schovat nedalo, protože každou chvíli na nás útočil z jiného směru. Po krátké pauze a povinné vrcholovém focení, jsme zahájili sestup. Tentokrát v o něco mírnějších svazích a v závětří onoho strmého hřebene. Sestup už šel lehce, a kolem třetí jsme  byli u auta. Úspěch slavíme kafíčkem a celým (!) balením sušenek. Další dvě hodiny nám trvá, než zabalíme auto do převozného stavu a vyrážíme dál. 

Ps. Záhadu tajemného chodce se podařilo odhalit za pomoci ostatních výletníků, se kterými jsme se potkali na chatách. Byl to jakýsi bláznivý španěl, který si usmyslel obejít celý okruh za jeden den. Celý orkuh má více než čtyřicet kilometrů, takže ten člověk opravdu musel téměř utíkat. Prý to celé úspěšně zvládl a jen si na poslední chatě stěžoval, že ho trochu bolí nohy. K tomu prostě není co dodat :-P

Větru ani dešti neporučíš.

EAST CAPE - WHITE ISLAND .- TAURANGA - ROTORUA - TAUPO

Knihovna v Gisborne zavírá v sobotu už v jednu odpoledne. Nemohli jsme se dál vyhýbat nechutným dešťům atakujícím naší náladu od časného rána. Všechny městké povinnosti jsme už měli vyřízené, a tak se nedalo dělat nic jiného než vyrazit počasí vstříc. Nechtěli jsme odjet příliš daleko, abychom nepřišli o pěkné výhledy na pobřeží. První “atrakce” nás čekala jen pár kilometrů za Gisborne, ale pršelo tak, že na ruiny starého majáku, jsme sotva dohlédli. Strávili jsme tedy hodinku klábosením v autě. Když nám oběma došlo, že od počasí už se žádné pomoci neodčkáme, nasadili jsme nepromokavé bundy, sandály a vyrazili jsme.

Ošklivé počasí nám zážitek přeci jen nekazilo a rozbouřené moře dodalo opuštěnému majáku, ještě více atmosféry. Do auta jsme se vrátili řádně promáčení a déšť začal ustávat. Na prvním příhodném parkovišti na pláži jsme to zapíchli a večeři jsme vařili už jen za slabého mrholení. Druhý den dopřál našim prosbám o lepším počasí jen částečně, takže jsme vždy dorazili na místo určení půl hodiny poseděli v autě, a když konečně déšť ustal vyrazili na obhlídku. Zvláštní pozornost jsme věnovali Tolaga Bay, kde je nejdelší přístavní molo na Zélandu. Od té doby, co se rozšířila silniční infrastruktura sice nemá užitku, ale alespoň je z něj pěkný výhled na okolní útesy. Protože pošasí slibovalo ještě chvíli než začne zase pršet vyrazili jsme na procházku do Cookovy zátoky, místo kde přistál kapitán Cook se svou lodí Endevenaur, když objevovali pobřeží Zélandu. Už několik století před ním tu ale přistáli Maorové, kteří zde měli své osídlení. Dnes zde není nic než pastviny a moc pěkný výhled na oceán. Jdyž jsme ale přišli k brance, která nás měla pustit na pastviny, po kterých vedl trek, našli jsme ji zamčenou. Vstup turistům je zakázen, protože je období rození jehňátek. Když už už jsme byli na odchodu, všimli jse si, že v nedalekém baráčku se někdo pohybuje (docela div v půl deváté ráno v neděli). Šli jsme se tedy optat jak to s těmi jehňaty je. Starší maorská pani nás ujjistila, že brána je zamčená jen proto, aby ji trustisté nezapoměli zavírat, a že ji určitě můžeme přelézt. Drželi jsme se její rady, i když jsme velice pochybovali, že místní farmář by měl na věc stejný názor. Samotná vycházka byla spíš za trest, protože po silných deštích byli pastviny rozblácené a my jsme se vrátili až po kolena od bláta.

Oproti očekávání jsme se ještě ten večer dostali na samotný East Cape, nejvýchodnější maják Nového Zéíandu a možná na celém světě vůbec. Parkoviště vypadalo opuštěně. Rozhodli jsme se zakempovat na místě, ráno si přivstat, vyšplhat 750 schodů  a užít si východ slunce na nejvýchodněji položeném majáku, kam jsme se kdy v životě dostali. Vstát se nám podařilo, ale slunce vycházelo za mraky. I tak to stálo za to a náladu jsme si zkazit nenechali. Nový den vypadal s počasím mnohem lépe a svítilo sluníčko. Nejzajímavějším místem dne jsme zvolili Lottin Point. Zátoka lemovaná černými skalisky, které se skvěle vyjímají proti modrému moři. Kdyby bylo větší teplo musí to být super místo na šnorchlování. My se spokojli s rybařením, ale o naší slaninu (nic lepšího jsme na návnadu neměli) nejevily ryby pražádný zájem. Tak jsme toho brzy nechali. 

Večer jsme dorazili ke Couchsurferům Lynn a Allanovi v městečku Whakatane. Lynn a Allan jsou milý pár ve věku našich prarodičů a stejně báječně se o nás starali. Ve Whakatane jsme se nakonec zdrželi tři dny. Samotné městečko nijak moc zajímavé není, ale vyráží se odsud na pověstný White Island. White Island je aktivní vulkán, na který se z Whakatane pořádají průvodcované výlety. Bohužel den po našem příjezdu do Whakatane, mělo být celý den deštivo. Nechtěli jsme zaplatit 200 NZD za to, abychom někde trajdali v dešti, rozhodli jsme se tedy celý výlet odložit. Mezitím jsme brouzdali po divokém okolním pobřeží (nebo spíš nad ním :). Ve středu mělo být nádherně. Těšili jsme se na výlet jak malé děti, ale ráno přišla zpráva, že na žádný výlet se nejede. Na moři fouká silný vítr a jsou příliš vleké vlny, než abychom se mohli bezpečně dostat na ostrov. Zdalšího “proflákaného” dne jsme byli pěkně rozrzelí, ještě když bylo tak nádherně. Nálaud nám trochu zpravil Allan, který nás vzal na vyjíždku k padesát kilometrů vzdáleným Tarawera vodopádům, které vyvěrají přímo ze skály. Protože bylo jaro a vody bylo poravud hodně, valila se ze všech možných prasklinek ve skále. Stejně přijemná byla krátká zastávka u nevuěřitelně čistého jezera Tarawera. I tam bylo ale pěkně větrno, tak jsme byli rádi, že můžeme brzy naskákat do auta a vrátit se zase dom. Ve čtvrtek už to konečně vyšlo a my jsme se nalodily na loď (nebo spíš loďku) na bájný Bílý ostrov. Bála jsem se, že my na otevřeném moři na tak malé lodi bude zle, ale všechno jsme zvládli. Přistání proběhlo hladce a my po hodině a půl mořeplavby stáli na půdě jeidného aktivního mořského vulkánu na Novém Zélandu. Vyfasovali jsme helmy a plynové masky a vyrazili jsme na obhlídku Bílého ostrova. Upřímně méně vhodné jméno snad ani dostat nemohl. Cook se sakramentsky spletl. Bílý ostrov je neuvěřtielně barevný. Stěny kráteru, které zrovna nejsou zahaleny v mlze (odtud zřejmě název Bílý ostrov), hrají všemi barvami. Maldý průvodce z projevu nevypadal příliš zkušeně. Nervozně nás vedl cestičkou mezi muldami horniny, které sem v minulosti odmrštila mocná erupce. Blíže k vůlkánu procházíme kolem kráterů z bulbající vodou a svítivě žlutých sirných komínků. Tady přišel první šok. Průvodce nabírá na lopatku trochu síry a dává nám všem OCHUTNAT.  Nebylo to špatné, trochu jako citronový sorbet. Naši průvodci plynové masky nepotřebovali, ale my jsme si je tu  a tam z pohodlnosti nasadili, protože sirné výpary nepříjemně dráždili naše sliznice. Ze samotného kráteru příliš vidět nebylo k,protože se z něj neustále valil hustý dým. Občas jej však vítr trochu odfoukl a šťastnější jedinci jako Lukáš mohli zahlédnout vnitřek kráteru, ze kterého tryskal proud páry. My méně šťastní, jsme se spokojili s pocitem, že jsme tam byli a s vyprávěním ostatních. Cestou zpátky, jsme na jedné obzváště pěkné vyhlídce byli svědky romantické chvilky dvou dívek, kdy jedna druhou žádala o ruku (v našich podmínkách bychom asi řekli o registraci). Celou cestu se bylo čím kochat. Na závěr jsme ještě ochutnali vodu z místních teplých pramenů., která opravdu nebyla dobrá. Po více jak dvou hodinách jsme byli zpátky na lodi, vyfasovali jsme velmi hubený oběd, chvili pluly v závětří ostrova,  a pak vyrazili na cestu zpět. Žádné velryby ani delfínyjsme bohužel neviděli a já brzy usnula Lukášovi na klíně. Ještě večer jsme se zabalili a od Lynn  a Allana jsme vyrazili do Tarangi, kde nás očekávali naši noví známí. Syn maminčina spolupracovníka z Terezína Honza a jeho přítelkyně Zuzka. Přes rodiče se dozvěděli, že jsme na Zélandu a pozvali nás k sobě, zrovna ve chvíli, kdy jsme opravud cesty do Taurangi plánovali. Otevřeli jsme jednu z našich výslužkových lahví vína  a sdělovali jsme si naše dosavadní zkušenosti ze Zélandu až do dvou do rána. Stejně tak jsme pokračovali ještě i ráno u snídaně a nezastavil nás ani Zuzčin odchod do práce. Teprve k polednímu jsme se rozloučili i s Honzou a vyrazili dál. Nad Taurangou vládlo orpavodvé aprílové počasí. Na výlet na vršek hory Manganui jsme vycházeli za příjemného slunečného počasí, ale než jsme došli na vrchol stihli jsme se dvarkát uplně promáčet a znovu uschnout. Z vrcholu byl opravdu pěkný výhled na moře i pevninu a všude se proháněli tmavé dešťové mraky, ze kterých se porůznu valili husté provazce deště. Večer jsme ztrávili u nevýznamné rezervace s místní vegetací. Nijak pěkné místo, ale za to velmi klidné. Po předcházejícím dlouhém večeru jsme hned po večeři padli do postele. 

V sobotu jsme však vstávali ještě před sliuníčkem, a tak jsme si o moc víc nepřispali. Měli jsme před sebou těžký den. V Rotoruře se nedá nikde moc zadarmo přespat, a tak jsme chtěli zkoumnout co se dá a rychle pryč. Myslím, že jsme sami netušili kolik toho stihnem. Ještě před dopolední mňamkou v deset hodin jsme obešli dvoukilometorvý okruh okolo největších sladkovodních pramenů na severním ostrově Hanumuri, strávili další hodinku u vodpádů ´Kaituna a vyrazili do termálního parku přímo v centru Rotorui. Tam nás zastihla další průtrž mračen. Předchozí jsme vždy přečkali v autě. Tentorkát nám vhodně posloužil lázeňský přístřešek s bazenkém horké vody na láznění nohou. Zatímco se kolem nás stířdali různěpromočení a nakvašení kolemjdoucí, my jsme zcela v suchu a s nohama v teple seděli na místě a čekali až to přejde. Když to opravdu přešlo vydali jsme se do Maorské vesnice/čtvrti, kde mají náves plnou maorského umění. Nejzajímavější je místní anglikánský kostel, který je vyzdoben tradičními maorskými řezbami. Přeháňku, která nás chytla zde jsme přístřešku k místním toaletám, kde díky termálním pramenům všude vo blasti hřála i betonová podlaha. Odpoledne už nám téměř nepřšelo. V Sulphur Bay neboli sirné zátoce nás domorodý holandský důchodce přemluvil k překročení zákazu a provedl nás po sitrové desce, která zde zdobila pobřeží jezera. Lukáš se neudržel, a když viděl všechnu tu vařící vodu pod námi, utíkal zpět do auta pro vajíčka. Konečně jsme uskutenili náš sen a uvařili jsme vajíčko v horkém pramenu. Po deseti minutách bylo sice stále malinko na hniličko a lehce vonělo sírou, ale zážitek nám to pranic nezkazilo. Závěr dne jsme věnovali výstupu na vyhlídku, ze které je rozhled na celé město včetně rozsáhlého termálního údolí, kde v nepravidelných intervalech vybuchuje gejzír. Když jsme dorazili na vyhlídku byl zrovna v nejlepším. Překvapivě přesný timing. Večer jsme strávili relaxací v horkých pramenech u silnice na Taupo. První prameny jsou malé tajemnství místních. Ani náš průvodce nám nechtěl sdělit, kde se přesně nachází a nechal nám pouze hádanku. Nám se ale podařila rozluštit. Na místně jsme objevili skupinu místních, kteří zrovna o čemsi debatovali na břehu. Když nás uviděli, tak debatu ukončili a odešli aniž by se vykoupali. Asi neměli plavky nebo nevím. My si užili hodinku v příjemně teplé vodě a vyrazili na večeři zpátky k Efince. Po jídle jsme se rozhodli ještě vyzkoušet tzv. Hot/Cold Pool a to bylo opravdu supr. Voda nad soutokem měla tu správnou lázeňskou teplotu a u soutoku se studeným potokem, se kolem nás pravodivně mísili teplé i studené proudy. Bohužel byla sobota večer a prameny se staly cílem mnoha místních. Jenže v okamžiku kdy jsme přijeli my, tak na parkovišti nebyla ani noha. Hupsli jsme tedy do vody bez plavek. Když jsme se pak chtěli konečně dostat zpět, museli jsme řádnou chvíli čekat, než utichly všechny reflektory od přjíždjějícíh nebo odjíždějícíh aut, které nám křížili cestu. Nakonec se mise podařila. 

Nedělní ráno jsme se pořádně vyspali a teprve v děvět ráno jsme se vykodrcali z postele. K tradiční “lazy morning” snídani patřili michaná vajíčka, kafíčko a tak. Zatímco Lukáš se činil u plotny na mě čekal těžký úkol zabalit nám batohy na několikadenní výlet do národního parku Tongariro. Jak se mi to povedlo se teprve ukáže. Po dlouhé snídani jsme se znovu odebrali do horké lázně. Tentokrát šlo o horký potok, který protéká přímo městem Taupo. Každá sebemenší tůňka vhodná ke koupeli byla doslova vycpaná msítními nebo turisty. Teprve půl kilometru výš proti proudu bylo konečně liduprázdo. Znamenalo to také být mnohem blíže k pramenu, a tedy i mnohem teplejší vodu. Na poprvé jsem myslela, že tam sand ani nevlezu, ale po nějaké chvíli jsem si přeci jen torchu zvykla. Nikdy jsem tam nevydržela déle než čtvrt hodiny. Když jsem se cítili dostatečně vyláznění. doplnili jsme zásoby a vyrazili směrem k Tongariru. Cestou jsme ještě k svačině uvěřili vajíčka v jendom horkém gejzírku. Tentokrát nám deset minut stačilo, aby bylo na tvrdo a po sedmi minutách byli přesně na hniličko. Když jsme dorazili do podhůří Tongarira trochu nás překvapilo jako tady ještě pořád mají zimu. Já teď zrovna píšu tenhle článek zabalená v peřinách a o horkých pramenech si budu muset nechat zdát. Tak dobrou noc!

UPDATE Pondělí 22.září: Předpověď zklamala a ani dnes odpoledne v Tongariru neustalo husté sněžení a silné větry, zhoršující podmínky na treku včetně lavinovky. Start odložen na zítra a měníme směr. Začínat  budeme mimo lavinové oblasti, sníh tak bude mít čas se usadit, než se tam dostanem. Pokud ne budeme se muset otočit na podpatku a vrátit se stejnou cestou. Tak držte palce. 

Různé tváře Zélandu

V Orakei Korako, jsme si zatím neuvědomovali jak rozmanitá je příroda Severního ostrova jak se v krátkých intervalech může zcela změnit její charakter. Teprve teď, když sumarizujeme předchozí týden jsme si uvědomili, co všechno jsme za těch pár dní stihli vidět. 

“Tak tady si pivo v potoce nevychladíš.”

Toto hrůzné zjištění na nás dopadlo večer na parkovišti u geotermálního údolí Orakei Korako. Láhev růžového byla prostě příliš teplá. Po průzkumu okolí, jsme však zjistili, že zkoušet ji chladit v místním potoce nebo jezeře, by nám určitě nepomohlo.

Samotné údolí Orakei Korako (vstup 35NZD za osobu) se nachází za jezerem, přes které vás převezou v motorovém člunu. Když si přivstanete jako my, máte celý areál pouze pro sebe. Ranní sluníčko navíc ještě podtrhne všechny barevné efekty, které na skalách a v jezírkách vytváří usazené minerály. Alenka v říši divů by se určitě nedivila víc. Horké pramínky prýštící po celém údolí se slévali do jeho středu, kde z uložených minerálu vytvářeli velikou sintrovou desku různých barev. Ze všeho čmoudil dým nebo se zdvihala pára. Oproti předpokládané hodině a půl, jsme tam strávili hodiny tři. Prostě paráda. Ke vstupu jsme zdarma dostali i přístup na Wifi. Ta bohužel dost blbla, a tak ani pořádně nevíme, jak se nám podařilo publikovat poslední článek, protože než jsme se stihli pořádně připojit, už jsme měli vybitou baterku.

Z Orakei Korako vedli naše kroky na Aratiatia Rapids. Úzká soutěska pod hrází elektrárenské přehrady, kam v pravidelných intervalech vypouští z nádrže vodu a my jsme sledovali jak se ta záplava snaží procpat úzkým kaňonem a hladina vody velmi rychle narůstá. To vám je potom opravdu rachot. Na tu melu se také jezdí dívat davy turistů. My jsme tu naštěstí dost před sezonou, tak jsou tu jen takové malé davíky.

Nemohli jsme samozřejmě vynechat ani známé Craters of the Moons. Jsou to velké krátery způsobené menšími erupcemi, ze kterých se všude děsivě kouří. Další velkou turistickou atrakcí v okolí Taupa jsou Huka Falls. Nejsou příliš vysoké, ale hodně masivní, udělali na nás opravdu dojem. Ještě větší dojem udělali na všechny dva kajakáři, kteří tyto vodopády “sjížděli”. Odpoledne jsme obhlédli mis na břehu jezera Taupo, kde jsme objevili pseudohistorickou maorskou rytinu do kamene ze sedmdesátých let minulého století. Jako závěr perného dne jsme měli připravené koupání v horké řece přímo uprostřed Taupa. Jenže moje celodenní bolest hlavy se na večer ještě zhoršila. V podezření původce padly samozřejmě nejdříve sirné plyny a hned potom sluníčko. Ať už to bylo jak chce, ohřívat se v horké koupely a ještě dýchat všechny ty čmoudy, my v mém stavu nepřipadalo moudré, a tak jsme to odložili na další den.

Následující týden jsme měli strávit v NP Tongariro, vulkanické horské oblasti. Předpověď bohužel byla tak mizerná, že jsme na poslední chvíli změnili plány. Místo na jihozápad jsme se vydali na severovýchod. Bohužuel to znamenalo stihnout erupci mýdlového gejzíru Lady Knox v 10:15 v geotermálním údolí Wai-o-tapu. Takže ráno zase žádné lenošení v horkých pramenech, snad cestou zpátky. Lady Knox je aktivní gejzír a jediný důvod, proč ho místní vyvolávají pravidelně v 10:15 jsou samozřejmě turisté. My jsme dorazili na místo činu jako první. Zabrali jsme podle našeho uvážení nejlepší místa a čekali. Když to přišlo lavice již byli slušně zaplněné, ale narváno nebylo. Sezona naštěstí ještě nezačala. Ze samotného gejzíru jsme mnoho neměli, protože se celý zahalil do hustého oparu vodní páry. Zbytek termální oblasti Wai-o-tapu také stojí za prohlídku (vstup i s gejzírem 32NZD). Je zase úplně jiné než Orakei Korako, přestože jeho popis by pravděpodobně zněl velmi podobně. Kousek stranou se pak nachází kaluže plné bulbajícího bláta, které vydávají srandovní "pop". Vypadá to trochu jako když se vaří velmi odporný puding. Obzvláště pěkným zážitkem byl Manaroa spring ve Waikite Valley. Tento pramen vyvěrá na zemský povrch v teplotě 98° a má v průměru snad deset metrů!  Den jsme zakončili výstupem na Rainbow mountain, která opravdu dělá čest svému jménu, a koupelí v horkém potoce Kerosene Creek. Ten se nám ale nezdál dost teplý, a tak jsme tam dlouho nevydrželi. Noc jsme tentokrát strávili na opuštěné lesnické cestě.

Národní park Urewera

Druhý den hned brzy ráno jsme bleskově okoukli rytiny maorských kanoí v pískovcové skále nedaleko silnicie SH35 a mazali směrem na Whirinaki. Je to jeden z původních lesů. Cílem nám měli být dvoje nevýznamné vodopádky. Patnáct kilometrů výletu jsme zvládli během dopoledne a pak už vyrazili k národnímu parku Urewera. Podle našeho průvodce se to jmenuje "Spálený penis”, ale já nenašla odvahu se nikoho místního zeptat, jestli je to pravda. Cesta byla asfaltová jen z malé části, takže se jelo docela pomalu po prašných cestách, ale zase se bylo čím kochat, takže to tolik nevadilo. Navečer jsme opravdu dorazili k jezeru Waikamoreana, na jehož břehu jsme v neplaceném kempovišti strávili příjemnou, ale velice chladnou noc. Tady by se určitě dalo v jezeře chladit ledacos, jenže to tu zase není tak moc potřeba. Ve středu ráno, když už jsme měli celé auto téměř zapakované, jsme si všimli, že máme prázdnou pneumatiku. To už je za náš několikaměsíční pobyt na Zélandu počtvrté. Možná díky tomu se už z nás stali poloprofesionálové, takže vykýblovat Efinku, najít vše potřebné, vyměnit kolo a zase vše nasoukat do původní podoby nám netrvalo déle než pětačtyřicet minut. Kdybyste viděli náš hever, tak nám jistě dáte za pravdu, že je to úctyhodný výkon. Pak jsme vyhopkali na nedalekou vyhlídku na jezero, ještě než se nad ním rozprostřou předpovídaná mračna. Na odpoledne jsme si v návštěvnickém centru zamluvili lodičku. Přestože jsme byli jediný kdo o ní jevil zájem, nemohli jsme si ji vyzvednout dříve než ve stanovené časy, pokud jsme ovšem nechtěli platit příplatek. Bylo to celé složité, takže jsme se nakonec rozhodli čas do oběda vyplnit obhlídkou okolních vodopádů a údržbou bot, ke které se nikdy nemůžu dokopat. Mezitím, se k nám přidal francouzský stopař. Pozvali jsme ho na projížďku s námi a doufali, jsme, že by se s námi mohl podělit o náklady. To bohužel nepřicházelo v úvahu, protože Kajo se rozhodl cestovat zcela bez peněz (krom letenek), které všechny uložil u jakési organizace doma ve Francii a ta se mu o ně zatím stará. Jinak byl ale Kajo příjemný típek, takže nás to zas tak nemrzelo. Alespoň jsme měli společnost. Lodička na jezeře Waikareiti nám měla být prostředkem k dosažení ostrova Rahui, na němž se nachází další menší jezírko Taimata. Na tom bohužel, už žádný ostrov není. Na koupání byla zatím ještě zima, ale i tak to byla moc pěkná projížďka po křišťálově čistých vodách jezera. Kajo i já jsme prokázali naprostou neschopnost udržet veslováním loďku ve směru a někam ji přepravit. Řád hlavního veslaře vyhrál Lukáš, který to za nás za všechny oddřel. Před západem slunce jsme ještě vyšplhali k tisíciletému stromu Rata. Rata je vlastně liána, akorát pod touhle už původní nositel dávno uhnil.

Druhá noc na stejném kempovišti byla stejně studená. Ráno jsme však měli všechny pneumatiky v pořádku, což se nám opravdu ulevilo. Ranní procházka po hrázi jezera, která se vytvořila velkým sesuvem, který zahradil cestu řece, byla pro mě trochu zklamáním. Kdesi ve své hlavě jsem nosila informaci, že by tu měla být nějaká delší jeskyně, kterou nás má trek provést. Takže jsem všechny menší útvary mrzutě odbyla. Teprve, když se ukázalo, že nic “lepšího” jaksi nebude, mě to dost  mrzelo. Obědová vycházka k jezeru Kiriopukae, nás zavedla ke třem jezerům zároveň, která byla díky dešťům slita v jediné. Na břehu jsme čirou náladou objevili kánoi s malými dětskými pádly, která jsme podezírala, že nemohou s tak širokou lodí ani pohnout. Přesto inspirování včerejším podnikem, jsme z ní vylili vodu co to šlo a hned byla na jezeře. Nebyla to taková paráda jako den předtím, ale za tu námahu to stálo. Odpoledne jsme opustili národní park Urewera a vydali se k nedalkým Te Reigna Falls. Teď na jaře v nich teče hodně vody a jsou mnohem působivější než v létě (alespoň co jsme viděli na fotkách). Z horní vyhlídky jsme nemohli vodopády náležitě ocenit, a tak jsme se hned pustili na mokrou a kluzkou kozí stezkou vedoucí do nižších pater kaňonu, který se formoval pod vodopády. To bylo teprve ono. S výpravou jsme byli opravdu spokojeni, až na to, že každý z nás cestou minimálně jednou upadl a řádně se vymázl v bahně. Na večer jsme dorazili do města Waiora. Zde jsme chtěli nechat opravit pneumatiku a zdravé kolo vyměnit za ošuntělou rezervu. Nečekaně příjemné překvapení nám připravili pracovníci místního pneuservisu Bridgestone, kteří nám nejen zdarma a na počkání opravili pneumatiku, ale ještě nám vyměnili i kola. Takže jsme rychle měli o starost míň. Noc jsme strávili v kempu (neplaceném) na šíji polostrova Mahia. Grilovali jsme se čerstvě nakoupené párečky a staré brambory. Těm se ale moc nedařilo a téměr všechny byli černé jako uhel. A pilo se víno. 

Zpátky na východním pobřeží

Možná proto nás ranní vycházka do rezervace s místními palmami Nikau, tak vyčerpala, přestože nebyla příliš dlouhá a ani náročná. Zbytek dopoledne jsme strávili autoprůzkumem poloostrova a jeho divokého pobřeží. Na oběd jsme si našli pěkné místečko a chvilku na rybaření. Ryby se o návnadu docela zajímali, ale nikdy jsme neslavili úspěch. Rozhodli jsme se rybaření ukončit a ještě před odpolední mňamkou vyrazit na Rere Falls. Když jsme dorazili na místo, z parkoviště vodopády nevypadali nijak výjimečně, spíš jako větší jez. Při důkladné prohlídce zblízka se nám zalíbili. Hlavně proto, že se dali snadno podejít a dostat se za ně. Sluníčko už zapadalo, a tak jsme nemohli váhat. Lukáš šel první a já běžela pro ručníky. Pak jsem se tam vrhla já. Voda nebyla překvapivě nijak strašně studená a podívaná to byla neuvěřitelná. Nikdy předtím jsem za vodopádem nebyla. Chvíli jsem zapomněla na okolní svět a myslela jsem, že jsem přešla do nějaké pohádkové vodní říše. Byl to super závěr dne. Až na to, že jsme neměli vybrané nocoviště a u vodopádů byla obrovská cedule No Camping. Nakonec jsme přespali  na jakési štěrkové ploše hned vedle silnice. Pro klid v duši jsem se zeptala v nedalekém domě, jestli jim to nebude vadit a oni se tvářili “all rigt”. Tak snad na nás ráno nepošlou policajty :P. Ráno na nás neposlali policajty, ale celodenní déšť, tak se to teď snažíme přežít nějakou užitečnou činností v knihovně.

Na sever v obrazech!

Ahoj, fotky k článku na sever, najdete jako obvykle.

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6058315176041227217?authkey=CI3N0ezyl_TbmAE

Na sever!

 S touto myšlenkou jsme se probudili v pondělí ráno na parkovišti nedaleko Pictonu, odkud vyjížděli trajekty na Severní ostrov do Wellingtonu. Ale život nám uštědřil další anglickou lekci. Bylo pět hodin ráno. Bez snídaně a ještě se zalepenýma očima jsme přelezli na sedačky a vyrazili do přístavu. Když jsme tam dorazili lehce po půl šesté, všude bylo tma a ticho. Na bráně psali, že další trajekt jede až ve dvě hodiny odpoledne. Nevěřícně jsme na ten nápis zírali. Kde se tedy stala chyba? Proč náš trajekt nejede? Lukáš znovu otevřel e-mail s naší rezervací. Tupě na ni civíme. Je na ni přece napsáno 1. září 2014 v 6:40PM, loď z Pictonu do Wellingtonu. A právě těch dvou malých písmenek PM jsem si při rezervaci nevšimla. Loď opravdu jede v 6:40, ale odpoledne. Takže najednou máme celý den plonkový. Zamíříme nad přístav, abychom tam ještě stihli alespoň snídani při východu slunce, když už jsme tak strašně brzo museli vstávat. Nakonec se mi podaří, zarezervovat místo na loď ve dvě, a tak alespoň nepřijedeme do Wellingtonu v noci a nebudeme muset burcovat naše Couchsurfery z postelí. Chvilku rybaříme a pak se zdářně naloďujeme na trajekt do Wellingtonu. Cesta proběhla klidně, vlny jsou mírné. Rozmrzelá jsem byla jen chvilku, když jsem zalezla před studeným větrem do podpalubí a zrovna během té půlhodinky, Lukáš uviděl podél trupu lodi plout hejno delfínů. 

Naši hostitelé ve Wellingtonu se ukáží jako velmi milý pár, bydlící v roztomilém domku, který je snad vyšší než širší. Druhý den jsme ráno zavítali do národního muzea a zbytek odpoledne strávili projížďkou Wellingtonského okolí. Večeře byla tentokrát na nás, a na menu byli zcela nečeské palačinky na slano. Ale slavili úspěch. Večer jsme zkoukli film, “Whale Raider”, který nás posunul v chápání místní kultury zase o krůček dál. Pojednává o malé Maorské holčičce, která se narodí v rodině vůdce. Kvůli tradicím se jím však nemůže jako dívka stát. Navzdory osudu však o své místo bojuje a po mnoha útrapách si jej nakonec získá. 

Z východního pobřeží jižního ostrova nás oslovila Baring Head, tiché místo s nádherným majákem. Na cestě od majáku se proplétáme mezi spoustou oveček s malými jehňátky, která neumělě hopkají po pastvině a žďuchají mamkám do struků. JE JARO. Tady na severu je to vidět o hodně víc, dokonce je i v noci výrazně tepleji. 

Dalším místem, které stojí za zmínku jsou Pinnacles. Erozí vyhlodané vysoké bláživé věže, stěny a úzká údolí. Fanoušci Pána prstenů to prý budou znát jako Šerou brázdu. Bohužel bylo celý den zamračeno, a tak jsme přišli o polovinu působivosti celého úkazu. Kdybychom si museli vybrat, tak podobné útvary na jižním ostrově u vesnice Omarama by se nám asi zamlouvali víc. Po pobřeží jsme pak pokračovali na Cape Paliser další oprpavdu velmi působivý maják, čnící na skalnatém ostrohu. Aktrakcí pro nás byl také místní pošťák, kerý si sem zcela evidentně místo oběda přišel zaběhat a všech 250 schodů vedoucích nahoru vyběhl dvakrát. Následoval přesun na Castle Point. Mezi těmito body, které nejsou po pořeží vzdáleny příliš daleko nevede žádná sjízdná cesta, musíte se vždy vrátit alespoň šedesát kilometrů do vnitrozemí. Takže najezdíte asi dvojnásobek kilometrů než je skutečná vzdálenost obou míst. Castle Point je další maják (!) ještě sceničtější než předchozí dva. Stojí na skále impozatní pískovcové skále, která jse s pevninou spojena pouze úzkou písečnou šíjí. Pravé překvapení na nás čekalo ovšem pod majákem. Po troše skákání po kamínkách a souboje s odcházejícím mořem, jsme na radu našeho knižního průvodce dorazili od mořské jeskyně. A ta nebyla jako ostatní. Nejenome v ní byla slabounká krápníková výzdoba, ale ještě byla na druhé straně “průchozí” do oceánu. Úzkým otvorem vymletým ve skále se do jeskyně neustále rvaly vlny a s zuřivým hřměním se uvnitř tříštili, takže jsem tam vůbec nechtěla vlézt. Když jsme pak viděla, že se místy otvor zcela zatemní jímala mne smrtelná hrůza. Jeskyni plnily těžko průhledná vodní tříšť z rozbíjejících se vln. Přesto to byla neuvěřitelná podívaná. Nebýt mého neustálého vystrašeného naléhání, zřejmě by tam Lukáš zůstal až do přílivu… I tak jsme v jeskyni stárvili téměř hodinu.

Když jsme se bezpečně dostali na pláž, padala již trma. Ovšem přespávat na parkovišti bylo zakázané. Tak Lukáš sedl za volant a vyrazili jsme ke stosedmdesát kilometrů vzdálených Waihi Falls. Místo bylo zcela opuštěné až na vzdálená obydlí místního farmáře, který však o nově příchozí v deset hodin v noci nejevil nejmenší zájem. 

Waihi Falls sami o sobě jsou dvacet pět metrů vysoké, ale nejméně dvakrát tak široké. Naší návštěvě nahrával také fakt, že ted na jaře, je ve všech řeká ch mnohem více vody. Waihi Falls tak působili mnohem vlekolepěji. Samotná řeka je také zajímavá, protože ze spousty malých potůčků se najednou kousek nad vodopády objevuje již dospělá řeka, která jakoby dospívání vůbec nebrala v potaz. Hned po ranní obhlídce jsme vyrazili dál na sever, přes místo s nejdelším názvem na světě. Raději si ho vašak přečtětě na fotce, protože bych určitě udělal nějaký překlep při jeho přepisu! Samotný kopec, by jinak nebyl vůbec odlišný od ostatních, ale váže se k němu maorská legenda, která právě zapřínila toto sáhodlouhé jméno. Dali jsme sváču a chvíli se snažili vyzkoušet vyslovit to jméno an jeden nádech. Ale nemohli jsme se ho naučit nazpamět, tak jsme toho raději nechali a uháněli dál. Dalších stopadesát kilometrů do Hastingsu, kde se nachází vršek Te Mata, podle maorů zde zkameněl jejich obří předek. My jsme jejich předkovi také vystoupili důležité části těla jako všichni ostatní turisté, ale nejlepší výhled byl nakonec, překvapivě z hlavy. Potom následovala povinná prohlídka supermarketu Pack’n Save. O těch jsme se domnívali, že budou levnější než na jižním ostrově, ale zatím se nám zdá, že je tomu spíš naopak. Odpoledne jsme strávili celkem stodvacetikilometrovou vyjížďkou k Shine Falls. Uprostřed znovu obnovujícího se lesa jsme objevili téměř šedesát metrů vysoké vodopády v nichže se valila obrvoská psousta vody a sotva jsme se k nim přiblížil na dvacet metrů, vodní tříšť nás zmáčela od hlavy až k patě. Naštěstí cesto zpátky pršelo, takže by to tak jako tak dopadlo uplně stejně.

Dál jsme uvažovali zda zůstat na parkovišti u vodopádu na noc nebo pokračovat dál. Nakonec vyhárl posun. Cílem byli veřejné, ale málo známé horké prameny na půl cesty k jezeru Taupo. Kvůli únavě jsme nakonec až na místo nedojeli a skončil na nevábném parkovišti u silnice.

Lázeň v horkých pramenech následovala druhý den ráno za neustálého mrholení. Ovšem tentokrát byli prameny horké a my si koupel moc užili. Odpoledne jsme Vystoupili na Mt. Tauhara. Výstup nebyl náročný, ale protože počasí se pořád neumodřilo nebyli ani dechberoucí výhledy. Byly prostě jen výhledy. Jenže tady na Zélandu si velice rychle na takový komfort zvyknete, a pak prostě žádáté své :P. Cestou cestou jsem dolů seksavovala z kamínků na vyšlapané cestičce, a protože se mi dobře šlo zvesela jsem si zavýskla. To jsem ovšem neměla dělat, protože nicnetušící dámu stoupající proti mě do kopce to jaksepatří vylekalo. Na konec jsme se tomu od srdce zasmáli a bylo to vlastně docela příjemné setkání. Těd je večer a přespáváme na parkovišti termálního parku Orakei Korako. Za prohlídku chtějí nějaký ten peníz, ale alepsoň můžeme tady na parkovišti beztrestně přespat a být jako první při otvíračce připravení na prohlídku. Navíc se tím vyhneme davům turistů, kteří se sem dopoledne zajisté nahrnou.

Práce je opět ve víně - fotografie

Pár fotek z práce a našeho jediného pořádného výletu.

Práce a tak:
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6052536783338985329

French Pass
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6052203872538655665

Sever jihu

Po dobytí vrcholu hory Tapuae-o-Unenuku nám stále ještě zbýval čas před začátkem zimních prací na vinicích. Vyrazili jsme na naší poslední štaci po severní části Jižního ostrova. Z Blenheimu, jsme vyjeli směrem na Nelson a cestou jsme se zastavili na Cabel Bay, kam koncem devatenáctého století vedl podmořský telegrafický kabel z Austrálie. Z Nelsonu jsme pokračovali na Motueku. V Motuece se právě sklízelo ovoce Kivi. Optali jsme se několika místních farmářů po práci, ale bezúspěšně. Sezona už končí a lidi se spíš propouštějí.

Prvním turistickým lákadlem byla Riwaka Resurgence. Křišťálově čistá voda zde vyvěrá ze skály už jako poměrně slušná říčka. Místo má mytický význam pro původní maorské obyvatele. Zrovna, když jsme se na parkovišti chystali na malou procházku k vývěru, naší pozornost přilákala vedlejší dodávka. Ti lidé si brali holínky a do batohů strkali helmy. Nebylo pochyb, že si jdou prohlédnout nějakou z mnoha místních jeskyní. Zase jsme měli štěstí, že jsme šli zrovna kolem. Slovo dalo slovo a bylo domluveno, že by nás vzali s sebou. Bohužel naše holinky a helmy byli pohřbeny hluboko v útrobách Efinky. Protože naši noví přátelé nemohli tak dlouho čekat, nechali jsme si alespoň popsat cestu. Po výpravě k vývěru jsme z upravené štěrkové cestičky začali stoupat nevýraznou a hodně zarostlou pěšinkou vzhůru. Po nějaké době strmého šplhání po kluzkých skalkách a liánách, jsme usoudili, že už bychom tam přeci měli být. Bylo jasné, že jsme přesně podle popisu vybrali úplně špatnou pěšinku, která se časem ztratila úplně a s ní i my. V posledním záchvatu naděje jsme ještě prozkoumali nejbližší okolí a po několika minutách hlásil Lukáš nález. Následovala jsem jeho hlas a po  chvíli jsem ho našla na relativně široké vyšlapané pěšince přímo u vstupu do jeskyně. Ve vstupu jsme se potkali s našimi dobrodinci, kteří zrovna vylézali ven. Ještě nám na sebe dali z bezpečnostních důvodů kontakt. Když se do večera nenahlásíme, vyrazí nás hledat. Jeskyně, kterou by nás jinak nenapadlo ani hledat byla opravdu překrásná a uvnitř jsme si užili i trošičku nějakého lezení a komínování. Tak náš výlet začal zcela neočekávaně.

Následovala návštěva písečných dun na Farewell Splitu, pláže Wharariki a nádherného pobřeží u Cape Farewell, které je plné krásných vápencových útesů a oblouků.  Na Cape Farewell jsme se nechali trochu překvapit. Podcenili jsme místní orientační časy, protože vždycky je téměř o polovinu zkrátíme. Tento výlet byl však plný ostrých stoupání a klesání a cesta nám opravdu trvala několik hodin. Vraceli již na čelovky. Přes noc jsme spali na opuštěné servisní cestě k elektrickému vedení na silnici u Kaihoka Lakes. K jezírkům jsme dorazili až ráno. Bylo to dobře, protože jediné rozumné parkovací místo zabírala svým stanem banda Frantíků. Na jezírku místní nechávají improvizovaný vor, o který svedli Frantíci boj. My jsme v klidu posnídali a až když se děcka vyblbla nastoupili jsme na vor my. Sotva jsme zapluli za roh, šla jsem do naha a hurá do vody. Byla spíše studená, ale dalo se v ní vydržet i víc než jen pár temp. 

Další neočekávaný jeskynní dýchánek jsme pořádali také na Whanganui Bay Road. O jeskyni jsme se dozvěděli jenom díky kešce. Podle popisu zhruba hodinový výšlap džunglí nám zabral téměř celé odpoledne. Stezka k jeskyni byla na několika místech beznadějně zatarasená polomy a po jejich překonání jsme ji většinou již nenašli. Pěkně jsme se zapotili než jsme se ocitli na pastvinách nad divokým porostem. Tam už jsme poměrně lehce určily směr a vstup do jeskyně. Byla to obrovská průchozí prostora na jejímž druhém konci se naskýtal výhled na oceán. Jeskyně měla zřícený strop, ale i tak se zachovalo poměrně hodně z bohaté krápníkové výzdoby. Atmosféru v jeskyni dokreslovali pruhy slunečního jasu, které sem pronikaly několika okny ve stropu jeskyně. Těmi okny sem také padala různá zvěř, která po několikametrovém pádu již neodešla. Kromě krásných krápníků jsme našli bohužel i několik méně pěkných jelínků, kteří zde  byli zřejmě jen o něco kratší dobu než samotné krápníky.

Druhý den ráno jsme si prohlíželi pobřeží u ústí řeky Paturau. Je tam  také moc příjemný plácek na kempování. Místní tu dovolují spát všem, kdo po sobě uklidí. Je opravdu milé vidět místo, kde jste vítání místo všech těch nekompromisních cedulek “No Camping”. Tento turisty zapomenutý kousínek Zélandu s námi objevoval jen italsko-zélandský párek, se kterými jsme si při obědě příjemně popovídali. Nemohla jsme si pomoc, ale ten kluk mi prostě připomínal mého bráchu Vojtu. Vzhledově byli sice úplně odlišní, ale chováním jako by si z oka vypadli (nebo, že by se mi tak stýskalo?).  Pro Efinku jsme dostali jako dárek delfínka. Dřívko vyplavené mořem, které vzdálen připomínalo delfíní křivky. Od té doby cestuje Delfín s námi společně s již dříve nalezenou dětskou botičkou a golfovým míčkem. 

Zde se k nám měl připojit náš bývalý kolega Michal, který ale ne a ne dorazit. A tak jsme vyrazili k “pravěkému” jezeru Otuhie. Než jsme vyrazili tak se přes nás přehnala přeháňka kterou jsme přečkali v autě na výchozím parkovišti. Během čekání na nás někdo zběsile  zatroubil a po pohledu ven, jsme zjistili, že to je Michal, kterého jsme už ani nečekali. Nalezl nás i přestože bylo v těchto místech špatné pokrytí a nemohli jsme nahlásit přesnou polohu. Michal byl odsouzen sledovat naši stopu podle dva dny starých informací. A to jsme mu toho moc vlastně neřekli, protože jsme sami jen tušili, kam nás vítr zavane. Nakonec nás Michala potkal až po dvou dnech hledání. Na druhou stranu Michal během toho hledání objevil mnoho zajímavých míst, jak nám později vyprávěl. Křižoval všemi cestami okolí. A tak jsme výlet k jezeru absolvovali v sestavě doplněné o Michala. Pak jsme ukončili vyhlídkovou jízdu směrem k Anatori River, kde byl náročný brod a museli jsme se otočit. Zatímco jsme uháněli zpět za námi se chystal konec světa. Bouřkové mraky a hřmění dokreslovala rudá záře zapadajícího slunce a vysoké vlny bičující pobřeží. Nehledě na děsný vichr jsme nemohli odolat a cestou zpátky jsme museli ještě několikrát zastavit na vyhlídce na tu neuvěřitelnou podívanou. Jen jsme zastavili na nám již známém kempovacím místě spadlo na nás nebe a to doslova, padali obrovské kroupy a my se jen modlili aby všechna naše okna (a že jich Efinka má) vydržela ty rány.

Druhý den ráno jsme se podívali na mokřady co jsme cestou tam minuly. Zbytek dne jsme věnovali dobytí vrcholku Knuckle Hill s překrásným výhledem na Whanganui Bay Inlet, který se zrovna při přílivu zaléval vodou. Po sestupu jsme už jen hledali místo na přenocování, cestou na Tataku a přípravou na další den, který byl opravdu nabitý..

Nemohli jsme minout slavné pobřeží Abel Tasman. Za zmínku z tohoto výletu stojí snad jen neuvěřitelné množství slávek, které jsme zde nasbírali a několik hodin čistili ve studené řece v kempu. Asi v půlce jsme to s Michalem vzdali a zbylé slávky darovali skupince mladých Němců, kteří na vlastnoručně nasbírané čerstvé slávky jen nevěřícně zírali a pak tajemně vyzvídali, jak se takové slávky upravují. Jestli je nakonec snědli nebo vyhodili už nevíme.

Na rozdíl od nich jsme ráno totiž vstávali brzy, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří se obvykle vyskytovali na Waikoporuru Springs, největších Austroaasijských sladkovodních pramenech. Naše snaha byla náležitě odměněna, protože prameny v ranním slunci působili tajemným dojmem, který ještě podtrhovala slabá ranní mlha vznášející se zlehka nad hladinou. Nejvíc času nám ovšem zabralo podvodní focení podivné místní ryby. Jak se nám to povedlo se koneckonců můžete přesvědčit ve fotoalbu. Kousíček za Takakou jsme ještě navštívili jeskyni Rawhiti, která je proslulá svou neuvěřitelně rozsáhlou krápníkovou výzdobou a malé pískovcové skalní městečko “The Grove”. Navečer jsme se prošli kousek po Athur Range a sjeli dolu k Motuece na ověřené nocoviště u Riwaka Resurgence.

Večer jsme zjistili neštěstí, ztratili jsme malou, ale velice důležitou část  benzínového vařiče. Po zhodnocení jak nároční a drahé by bylo ji na Zélandu sehnat jsme se rozhodli, že se Lukáš pokusí odstopovat necelých sto kilometrů zpět na naše včerejší kempoviště, a já s Michalem pojedu do Motueky opět řešit práci. To jsme netušili jak velký problém bude stopování. Ačkoliv Lukáš stál na jediné silnici široko daleko,, která tím směrem vedla, trvalo mu přes čtyři hodiny než chytl první stop. Chudák si nevzal ani jídlo, protože jsme čekali, do oběda bude zpět. Tak se živil jablky co našel u silnice. Potom co mu zastavilo první auto, tak se smůla zlomila a za necelou hodinku držel inkriminovaný kousek plíšku v ruce a stopoval zpět. V Motuece jsme se shledali až kolem třetí odpoledne a tak jsme zbytek dne věnovali odpočinku.

O opravdu nezapomenutelný zážitek a relax se postarala pláž v Kině. V Kině je na pláži malý kemp. Zdánlivě obyčejný kempík za pětidoláč na noc. Skrývá však neuvěřitelné tajemství. Plážovou vanu! Vana byla postavená na cihlových kamnech. Když se naplnila vodou a v kamnech se pořádně zatopilo naplaveným dřevem z pláže za chvíli byla voda horká a mohlo se relaxovat. Zatímco jsem se ráchala a popíjeli jsme pivečko pod širým nebem, se kluci nějak rozohnili. Pří mé nesmělé výzvě jestli by mohli malinko přitopit se do toho opřeli přeci jen trochu moc a za chvíli mě z vany vyhnaly, protože ve vodě se už nedalo vydržet. Tento pokus mě uvařit jim naštěstí nevyšel, ale velmi mi polichotil, protože mě utvrdil v mém přesvědčení, že jsem prostě k sežrání :P 

Společný výlet jsme zakončili výstupem na Mt. Robert. Na horu jsme se po deštivém dni vypravili až na večer a přespali na chatě, která je necelých tři sta výškových metrů pod vrcholem. Já a Lukáš jsme nebyli líní a ještě večer jsme vyběhli na vrchol, abychom si užili nádherný západ slunce. Další den ráno jsme přešli vrchol ještě jednou a na parkovišti nás Michal opustil, odjel do Blenheimu shánět práci a ubytování. My tuto povinnost odbyli několika telefonáty do různých vinic. A ten poslední se nám stal osudový. Vinice Lake Chalice, kterou jsem za poslední měsíc už asi třikrát kontaktovala a ještě jí poslala naše životopisy se nakonec uvolila, že můžeme začít hned příští týden. Vidět předem nás nepotřebují,a tak nám zbyli ještě celé čtyři dny na nějaký pěkný výlet. Los vyhrála Mt. Owen, která se stala slavná zejména díky Pánu Prstenů. Na jejím vápencovém masivu, se totiž točila ona scéna, kde se Splečenství objeví, když vylezou z dolů Morie. Toto místo jsme se ale najít nesnažili, naším cílem bylo prozkoumat vápencový masív a dobýt vrchol.

Cesta na chatu pod vrcholem nám od parkoviště trvala jen pár hodin a na oběd jsme již byli na chatě. Nechtělo se nám strávit celé odpoledne na chatě, ale na vrchol jsme chtěli mít celý den, abychom si všechny ty úžasné útvary mohli prohlédnout pořádně. Na informační ceduli na chatě, jsme si přečetli o možnosti projít trasu přes jeden z menších okolních vrcholů - Billies Knob. Neváhali  jsme a podle popisu vyrazili na odpolední “vycházku”. Jenže stezka vedla pouze do sedla, odtamtud se již muselo přímo terénem. Stráň plná trnitých křoví, vysoké trávy a hlubokých propastí nám dala opravdu zabrat, naštěstí jsme z Billies Knob nemuseli zpátky stejnou cestou (kterou bychom určitě stejně nenašli), ale mohli jsme pokračovat po relativně schůdném hřebínku do sedýlka, kde se hřeben potkával s přístupovkou od parkoviště.

Druhý den byl vrcholový. Samotné dobytí vrcholu nebylo náročné a  po půl hodině na vrcholu, už jsme věděli že si výlet prodloužíme. V popisu na chatě jsme se dočetli, že východní stranou hory jde sestoupit do jakési pánve, kde se rozprostírá skalní město, kterým lze projít a přes sedlo níže na hřebenu hory Owen se vrátit zpátky na pěšinku vedoucí z vrcholu na chatu. Při sestupu z vrcholu jsme ovšem museli někde udělat několik orientačních chyb. Dostali jsme se přímo do skalního města, kde se pod námi černali hluboké propasti a nad námi tyčili skalnaté útesy. Mezi bezednými otvory do podzemí se přecházelo po kamenných můstcích nebo se skákalo z kamene na kámen. Krajina připomínala ementál, a všude kolem nás byli nejspíše vstupy do největšího jeskynního systému na Novém Zélandu, který jsme rozhodně navštívit nechtěli, alespoň ne tudy. Snažili jsme se udržet směr, ale když jsme zjistili, že jsme prošli skalním městem úplně na druhou stranu a planina, které jsme měli dosáhnout, se najednou objevila na jeho druhém konci, vzdali jsme se. Rychlostí sto metrů za hodinu, kterou jsme se městem pohybovali, by jsme tam neměli šanci do tmy dojít.

Skalní město se pod horkými slunečními paprsky nečekaně ohřálo a my začali žíznit a byli jsme vyčerpaní neustálým šplháním, skákáním a slézáním. Rozhodli jsme se proto postupovat traverzem dále ve skalnatých svazích pod vrcholem hory Mt. Owen, až jsme se nelehkými kamzičími stezkami dostali na dohled již známé cesty. Výsledek sledování trasy podle popisu byl následující: Místo abychom, obešli menší část vrcholu a na tuto stezku se připojili zprava, jsme horu obešli téměř celou a na pěšinku vedoucí zpět jsme se dostali úplně z druhé strany. Nevím jestli byl tenhle zážitek hezčí, než  by bývala původně plánovaná trasa, ale o jeho intenzitě nemůže být pochyb. Párkrát nechybělo mnoho a připojili jsme se k archeologickým nálezům v jeskynních.

Celkové vyčerpání nám nezabránilo v průzkumu několika převisů na zpáteční cestě, kde si místní trampové zřídili bivak a kolem páté jsme byli zpět na chatě. Vypadalo to na velmi chladný večer a začínalo mrznout. Naštěstí jsme měli teplé spacáky, a tak jsme si žívali jasné jiskrné oblohy a tajuplného východu měsíce, který nad horami vycházel. Oněco méně jsme si užili nočního příchodu asi deseti lidí kteří netušili, že by tu někdo teď mohl být. Svým dupáním nás nejen probudili, ale i viděsili že nám padá chata na hlavu. Naštěstí svůj příchod urovnali několika doušky něčeho ostřejšího, proto nebyl takový problém znovu sladce usnout.

Zpáteční cesta proběhla bez větších komplikací. ještě večer jsme se objevili v v Bleneheimu, doma u jednoho místního Couchsurfera. Kane byl tak laskavý, a přestože byl sám toho času, kdesi v Australii, svolil, že u něho můžeme několik dní zůstat a dát se trochu do kupy. Opuštěný dům obýval jen nějaký Francouz pracující pro Kaneovu matku. Tak jsme trochu s pocitem lupičů, zabydleli jeden z mnoha opuštěných pokojů a po dlouhé době ulehly ke spánku do normální postele...

Obrázky ze Severu Jihu

Fotografie k našemu putováni po plážích, jeskynních i horách severní části jižního ostrova.

https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6051813615316505425?authkey=COL5zv394K-IvAE

mt. Owen:
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/6052198055054633697?authkey=CJW6yemCh9ezmAE