Sever jihu

Po dobytí vrcholu hory Tapuae-o-Unenuku nám stále ještě zbýval čas před začátkem zimních prací na vinicích. Vyrazili jsme na naší poslední štaci po severní části Jižního ostrova. Z Blenheimu, jsme vyjeli směrem na Nelson a cestou jsme se zastavili na Cabel Bay, kam koncem devatenáctého století vedl podmořský telegrafický kabel z Austrálie. Z Nelsonu jsme pokračovali na Motueku. V Motuece se právě sklízelo ovoce Kivi. Optali jsme se několika místních farmářů po práci, ale bezúspěšně. Sezona už končí a lidi se spíš propouštějí.

Prvním turistickým lákadlem byla Riwaka Resurgence. Křišťálově čistá voda zde vyvěrá ze skály už jako poměrně slušná říčka. Místo má mytický význam pro původní maorské obyvatele. Zrovna, když jsme se na parkovišti chystali na malou procházku k vývěru, naší pozornost přilákala vedlejší dodávka. Ti lidé si brali holínky a do batohů strkali helmy. Nebylo pochyb, že si jdou prohlédnout nějakou z mnoha místních jeskyní. Zase jsme měli štěstí, že jsme šli zrovna kolem. Slovo dalo slovo a bylo domluveno, že by nás vzali s sebou. Bohužel naše holinky a helmy byli pohřbeny hluboko v útrobách Efinky. Protože naši noví přátelé nemohli tak dlouho čekat, nechali jsme si alespoň popsat cestu. Po výpravě k vývěru jsme z upravené štěrkové cestičky začali stoupat nevýraznou a hodně zarostlou pěšinkou vzhůru. Po nějaké době strmého šplhání po kluzkých skalkách a liánách, jsme usoudili, že už bychom tam přeci měli být. Bylo jasné, že jsme přesně podle popisu vybrali úplně špatnou pěšinku, která se časem ztratila úplně a s ní i my. V posledním záchvatu naděje jsme ještě prozkoumali nejbližší okolí a po několika minutách hlásil Lukáš nález. Následovala jsem jeho hlas a po  chvíli jsem ho našla na relativně široké vyšlapané pěšince přímo u vstupu do jeskyně. Ve vstupu jsme se potkali s našimi dobrodinci, kteří zrovna vylézali ven. Ještě nám na sebe dali z bezpečnostních důvodů kontakt. Když se do večera nenahlásíme, vyrazí nás hledat. Jeskyně, kterou by nás jinak nenapadlo ani hledat byla opravdu překrásná a uvnitř jsme si užili i trošičku nějakého lezení a komínování. Tak náš výlet začal zcela neočekávaně.

Následovala návštěva písečných dun na Farewell Splitu, pláže Wharariki a nádherného pobřeží u Cape Farewell, které je plné krásných vápencových útesů a oblouků.  Na Cape Farewell jsme se nechali trochu překvapit. Podcenili jsme místní orientační časy, protože vždycky je téměř o polovinu zkrátíme. Tento výlet byl však plný ostrých stoupání a klesání a cesta nám opravdu trvala několik hodin. Vraceli již na čelovky. Přes noc jsme spali na opuštěné servisní cestě k elektrickému vedení na silnici u Kaihoka Lakes. K jezírkům jsme dorazili až ráno. Bylo to dobře, protože jediné rozumné parkovací místo zabírala svým stanem banda Frantíků. Na jezírku místní nechávají improvizovaný vor, o který svedli Frantíci boj. My jsme v klidu posnídali a až když se děcka vyblbla nastoupili jsme na vor my. Sotva jsme zapluli za roh, šla jsem do naha a hurá do vody. Byla spíše studená, ale dalo se v ní vydržet i víc než jen pár temp. 

Další neočekávaný jeskynní dýchánek jsme pořádali také na Whanganui Bay Road. O jeskyni jsme se dozvěděli jenom díky kešce. Podle popisu zhruba hodinový výšlap džunglí nám zabral téměř celé odpoledne. Stezka k jeskyni byla na několika místech beznadějně zatarasená polomy a po jejich překonání jsme ji většinou již nenašli. Pěkně jsme se zapotili než jsme se ocitli na pastvinách nad divokým porostem. Tam už jsme poměrně lehce určily směr a vstup do jeskyně. Byla to obrovská průchozí prostora na jejímž druhém konci se naskýtal výhled na oceán. Jeskyně měla zřícený strop, ale i tak se zachovalo poměrně hodně z bohaté krápníkové výzdoby. Atmosféru v jeskyni dokreslovali pruhy slunečního jasu, které sem pronikaly několika okny ve stropu jeskyně. Těmi okny sem také padala různá zvěř, která po několikametrovém pádu již neodešla. Kromě krásných krápníků jsme našli bohužel i několik méně pěkných jelínků, kteří zde  byli zřejmě jen o něco kratší dobu než samotné krápníky.

Druhý den ráno jsme si prohlíželi pobřeží u ústí řeky Paturau. Je tam  také moc příjemný plácek na kempování. Místní tu dovolují spát všem, kdo po sobě uklidí. Je opravdu milé vidět místo, kde jste vítání místo všech těch nekompromisních cedulek “No Camping”. Tento turisty zapomenutý kousínek Zélandu s námi objevoval jen italsko-zélandský párek, se kterými jsme si při obědě příjemně popovídali. Nemohla jsme si pomoc, ale ten kluk mi prostě připomínal mého bráchu Vojtu. Vzhledově byli sice úplně odlišní, ale chováním jako by si z oka vypadli (nebo, že by se mi tak stýskalo?).  Pro Efinku jsme dostali jako dárek delfínka. Dřívko vyplavené mořem, které vzdálen připomínalo delfíní křivky. Od té doby cestuje Delfín s námi společně s již dříve nalezenou dětskou botičkou a golfovým míčkem. 

Zde se k nám měl připojit náš bývalý kolega Michal, který ale ne a ne dorazit. A tak jsme vyrazili k “pravěkému” jezeru Otuhie. Než jsme vyrazili tak se přes nás přehnala přeháňka kterou jsme přečkali v autě na výchozím parkovišti. Během čekání na nás někdo zběsile  zatroubil a po pohledu ven, jsme zjistili, že to je Michal, kterého jsme už ani nečekali. Nalezl nás i přestože bylo v těchto místech špatné pokrytí a nemohli jsme nahlásit přesnou polohu. Michal byl odsouzen sledovat naši stopu podle dva dny starých informací. A to jsme mu toho moc vlastně neřekli, protože jsme sami jen tušili, kam nás vítr zavane. Nakonec nás Michala potkal až po dvou dnech hledání. Na druhou stranu Michal během toho hledání objevil mnoho zajímavých míst, jak nám později vyprávěl. Křižoval všemi cestami okolí. A tak jsme výlet k jezeru absolvovali v sestavě doplněné o Michala. Pak jsme ukončili vyhlídkovou jízdu směrem k Anatori River, kde byl náročný brod a museli jsme se otočit. Zatímco jsme uháněli zpět za námi se chystal konec světa. Bouřkové mraky a hřmění dokreslovala rudá záře zapadajícího slunce a vysoké vlny bičující pobřeží. Nehledě na děsný vichr jsme nemohli odolat a cestou zpátky jsme museli ještě několikrát zastavit na vyhlídce na tu neuvěřitelnou podívanou. Jen jsme zastavili na nám již známém kempovacím místě spadlo na nás nebe a to doslova, padali obrovské kroupy a my se jen modlili aby všechna naše okna (a že jich Efinka má) vydržela ty rány.

Druhý den ráno jsme se podívali na mokřady co jsme cestou tam minuly. Zbytek dne jsme věnovali dobytí vrcholku Knuckle Hill s překrásným výhledem na Whanganui Bay Inlet, který se zrovna při přílivu zaléval vodou. Po sestupu jsme už jen hledali místo na přenocování, cestou na Tataku a přípravou na další den, který byl opravdu nabitý..

Nemohli jsme minout slavné pobřeží Abel Tasman. Za zmínku z tohoto výletu stojí snad jen neuvěřitelné množství slávek, které jsme zde nasbírali a několik hodin čistili ve studené řece v kempu. Asi v půlce jsme to s Michalem vzdali a zbylé slávky darovali skupince mladých Němců, kteří na vlastnoručně nasbírané čerstvé slávky jen nevěřícně zírali a pak tajemně vyzvídali, jak se takové slávky upravují. Jestli je nakonec snědli nebo vyhodili už nevíme.

Na rozdíl od nich jsme ráno totiž vstávali brzy, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří se obvykle vyskytovali na Waikoporuru Springs, největších Austroaasijských sladkovodních pramenech. Naše snaha byla náležitě odměněna, protože prameny v ranním slunci působili tajemným dojmem, který ještě podtrhovala slabá ranní mlha vznášející se zlehka nad hladinou. Nejvíc času nám ovšem zabralo podvodní focení podivné místní ryby. Jak se nám to povedlo se koneckonců můžete přesvědčit ve fotoalbu. Kousíček za Takakou jsme ještě navštívili jeskyni Rawhiti, která je proslulá svou neuvěřitelně rozsáhlou krápníkovou výzdobou a malé pískovcové skalní městečko “The Grove”. Navečer jsme se prošli kousek po Athur Range a sjeli dolu k Motuece na ověřené nocoviště u Riwaka Resurgence.

Večer jsme zjistili neštěstí, ztratili jsme malou, ale velice důležitou část  benzínového vařiče. Po zhodnocení jak nároční a drahé by bylo ji na Zélandu sehnat jsme se rozhodli, že se Lukáš pokusí odstopovat necelých sto kilometrů zpět na naše včerejší kempoviště, a já s Michalem pojedu do Motueky opět řešit práci. To jsme netušili jak velký problém bude stopování. Ačkoliv Lukáš stál na jediné silnici široko daleko,, která tím směrem vedla, trvalo mu přes čtyři hodiny než chytl první stop. Chudák si nevzal ani jídlo, protože jsme čekali, do oběda bude zpět. Tak se živil jablky co našel u silnice. Potom co mu zastavilo první auto, tak se smůla zlomila a za necelou hodinku držel inkriminovaný kousek plíšku v ruce a stopoval zpět. V Motuece jsme se shledali až kolem třetí odpoledne a tak jsme zbytek dne věnovali odpočinku.

O opravdu nezapomenutelný zážitek a relax se postarala pláž v Kině. V Kině je na pláži malý kemp. Zdánlivě obyčejný kempík za pětidoláč na noc. Skrývá však neuvěřitelné tajemství. Plážovou vanu! Vana byla postavená na cihlových kamnech. Když se naplnila vodou a v kamnech se pořádně zatopilo naplaveným dřevem z pláže za chvíli byla voda horká a mohlo se relaxovat. Zatímco jsem se ráchala a popíjeli jsme pivečko pod širým nebem, se kluci nějak rozohnili. Pří mé nesmělé výzvě jestli by mohli malinko přitopit se do toho opřeli přeci jen trochu moc a za chvíli mě z vany vyhnaly, protože ve vodě se už nedalo vydržet. Tento pokus mě uvařit jim naštěstí nevyšel, ale velmi mi polichotil, protože mě utvrdil v mém přesvědčení, že jsem prostě k sežrání :P 

Společný výlet jsme zakončili výstupem na Mt. Robert. Na horu jsme se po deštivém dni vypravili až na večer a přespali na chatě, která je necelých tři sta výškových metrů pod vrcholem. Já a Lukáš jsme nebyli líní a ještě večer jsme vyběhli na vrchol, abychom si užili nádherný západ slunce. Další den ráno jsme přešli vrchol ještě jednou a na parkovišti nás Michal opustil, odjel do Blenheimu shánět práci a ubytování. My tuto povinnost odbyli několika telefonáty do různých vinic. A ten poslední se nám stal osudový. Vinice Lake Chalice, kterou jsem za poslední měsíc už asi třikrát kontaktovala a ještě jí poslala naše životopisy se nakonec uvolila, že můžeme začít hned příští týden. Vidět předem nás nepotřebují,a tak nám zbyli ještě celé čtyři dny na nějaký pěkný výlet. Los vyhrála Mt. Owen, která se stala slavná zejména díky Pánu Prstenů. Na jejím vápencovém masivu, se totiž točila ona scéna, kde se Splečenství objeví, když vylezou z dolů Morie. Toto místo jsme se ale najít nesnažili, naším cílem bylo prozkoumat vápencový masív a dobýt vrchol.

Cesta na chatu pod vrcholem nám od parkoviště trvala jen pár hodin a na oběd jsme již byli na chatě. Nechtělo se nám strávit celé odpoledne na chatě, ale na vrchol jsme chtěli mít celý den, abychom si všechny ty úžasné útvary mohli prohlédnout pořádně. Na informační ceduli na chatě, jsme si přečetli o možnosti projít trasu přes jeden z menších okolních vrcholů - Billies Knob. Neváhali  jsme a podle popisu vyrazili na odpolední “vycházku”. Jenže stezka vedla pouze do sedla, odtamtud se již muselo přímo terénem. Stráň plná trnitých křoví, vysoké trávy a hlubokých propastí nám dala opravdu zabrat, naštěstí jsme z Billies Knob nemuseli zpátky stejnou cestou (kterou bychom určitě stejně nenašli), ale mohli jsme pokračovat po relativně schůdném hřebínku do sedýlka, kde se hřeben potkával s přístupovkou od parkoviště.

Druhý den byl vrcholový. Samotné dobytí vrcholu nebylo náročné a  po půl hodině na vrcholu, už jsme věděli že si výlet prodloužíme. V popisu na chatě jsme se dočetli, že východní stranou hory jde sestoupit do jakési pánve, kde se rozprostírá skalní město, kterým lze projít a přes sedlo níže na hřebenu hory Owen se vrátit zpátky na pěšinku vedoucí z vrcholu na chatu. Při sestupu z vrcholu jsme ovšem museli někde udělat několik orientačních chyb. Dostali jsme se přímo do skalního města, kde se pod námi černali hluboké propasti a nad námi tyčili skalnaté útesy. Mezi bezednými otvory do podzemí se přecházelo po kamenných můstcích nebo se skákalo z kamene na kámen. Krajina připomínala ementál, a všude kolem nás byli nejspíše vstupy do největšího jeskynního systému na Novém Zélandu, který jsme rozhodně navštívit nechtěli, alespoň ne tudy. Snažili jsme se udržet směr, ale když jsme zjistili, že jsme prošli skalním městem úplně na druhou stranu a planina, které jsme měli dosáhnout, se najednou objevila na jeho druhém konci, vzdali jsme se. Rychlostí sto metrů za hodinu, kterou jsme se městem pohybovali, by jsme tam neměli šanci do tmy dojít.

Skalní město se pod horkými slunečními paprsky nečekaně ohřálo a my začali žíznit a byli jsme vyčerpaní neustálým šplháním, skákáním a slézáním. Rozhodli jsme se proto postupovat traverzem dále ve skalnatých svazích pod vrcholem hory Mt. Owen, až jsme se nelehkými kamzičími stezkami dostali na dohled již známé cesty. Výsledek sledování trasy podle popisu byl následující: Místo abychom, obešli menší část vrcholu a na tuto stezku se připojili zprava, jsme horu obešli téměř celou a na pěšinku vedoucí zpět jsme se dostali úplně z druhé strany. Nevím jestli byl tenhle zážitek hezčí, než  by bývala původně plánovaná trasa, ale o jeho intenzitě nemůže být pochyb. Párkrát nechybělo mnoho a připojili jsme se k archeologickým nálezům v jeskynních.

Celkové vyčerpání nám nezabránilo v průzkumu několika převisů na zpáteční cestě, kde si místní trampové zřídili bivak a kolem páté jsme byli zpět na chatě. Vypadalo to na velmi chladný večer a začínalo mrznout. Naštěstí jsme měli teplé spacáky, a tak jsme si žívali jasné jiskrné oblohy a tajuplného východu měsíce, který nad horami vycházel. Oněco méně jsme si užili nočního příchodu asi deseti lidí kteří netušili, že by tu někdo teď mohl být. Svým dupáním nás nejen probudili, ale i viděsili že nám padá chata na hlavu. Naštěstí svůj příchod urovnali několika doušky něčeho ostřejšího, proto nebyl takový problém znovu sladce usnout.

Zpáteční cesta proběhla bez větších komplikací. ještě večer jsme se objevili v v Bleneheimu, doma u jednoho místního Couchsurfera. Kane byl tak laskavý, a přestože byl sám toho času, kdesi v Australii, svolil, že u něho můžeme několik dní zůstat a dát se trochu do kupy. Opuštěný dům obýval jen nějaký Francouz pracující pro Kaneovu matku. Tak jsme trochu s pocitem lupičů, zabydleli jeden z mnoha opuštěných pokojů a po dlouhé době ulehly ke spánku do normální postele...