Na sever!

 S touto myšlenkou jsme se probudili v pondělí ráno na parkovišti nedaleko Pictonu, odkud vyjížděli trajekty na Severní ostrov do Wellingtonu. Ale život nám uštědřil další anglickou lekci. Bylo pět hodin ráno. Bez snídaně a ještě se zalepenýma očima jsme přelezli na sedačky a vyrazili do přístavu. Když jsme tam dorazili lehce po půl šesté, všude bylo tma a ticho. Na bráně psali, že další trajekt jede až ve dvě hodiny odpoledne. Nevěřícně jsme na ten nápis zírali. Kde se tedy stala chyba? Proč náš trajekt nejede? Lukáš znovu otevřel e-mail s naší rezervací. Tupě na ni civíme. Je na ni přece napsáno 1. září 2014 v 6:40PM, loď z Pictonu do Wellingtonu. A právě těch dvou malých písmenek PM jsem si při rezervaci nevšimla. Loď opravdu jede v 6:40, ale odpoledne. Takže najednou máme celý den plonkový. Zamíříme nad přístav, abychom tam ještě stihli alespoň snídani při východu slunce, když už jsme tak strašně brzo museli vstávat. Nakonec se mi podaří, zarezervovat místo na loď ve dvě, a tak alespoň nepřijedeme do Wellingtonu v noci a nebudeme muset burcovat naše Couchsurfery z postelí. Chvilku rybaříme a pak se zdářně naloďujeme na trajekt do Wellingtonu. Cesta proběhla klidně, vlny jsou mírné. Rozmrzelá jsem byla jen chvilku, když jsem zalezla před studeným větrem do podpalubí a zrovna během té půlhodinky, Lukáš uviděl podél trupu lodi plout hejno delfínů. 

Naši hostitelé ve Wellingtonu se ukáží jako velmi milý pár, bydlící v roztomilém domku, který je snad vyšší než širší. Druhý den jsme ráno zavítali do národního muzea a zbytek odpoledne strávili projížďkou Wellingtonského okolí. Večeře byla tentokrát na nás, a na menu byli zcela nečeské palačinky na slano. Ale slavili úspěch. Večer jsme zkoukli film, “Whale Raider”, který nás posunul v chápání místní kultury zase o krůček dál. Pojednává o malé Maorské holčičce, která se narodí v rodině vůdce. Kvůli tradicím se jím však nemůže jako dívka stát. Navzdory osudu však o své místo bojuje a po mnoha útrapách si jej nakonec získá. 

Z východního pobřeží jižního ostrova nás oslovila Baring Head, tiché místo s nádherným majákem. Na cestě od majáku se proplétáme mezi spoustou oveček s malými jehňátky, která neumělě hopkají po pastvině a žďuchají mamkám do struků. JE JARO. Tady na severu je to vidět o hodně víc, dokonce je i v noci výrazně tepleji. 

Dalším místem, které stojí za zmínku jsou Pinnacles. Erozí vyhlodané vysoké bláživé věže, stěny a úzká údolí. Fanoušci Pána prstenů to prý budou znát jako Šerou brázdu. Bohužel bylo celý den zamračeno, a tak jsme přišli o polovinu působivosti celého úkazu. Kdybychom si museli vybrat, tak podobné útvary na jižním ostrově u vesnice Omarama by se nám asi zamlouvali víc. Po pobřeží jsme pak pokračovali na Cape Paliser další oprpavdu velmi působivý maják, čnící na skalnatém ostrohu. Aktrakcí pro nás byl také místní pošťák, kerý si sem zcela evidentně místo oběda přišel zaběhat a všech 250 schodů vedoucích nahoru vyběhl dvakrát. Následoval přesun na Castle Point. Mezi těmito body, které nejsou po pořeží vzdáleny příliš daleko nevede žádná sjízdná cesta, musíte se vždy vrátit alespoň šedesát kilometrů do vnitrozemí. Takže najezdíte asi dvojnásobek kilometrů než je skutečná vzdálenost obou míst. Castle Point je další maják (!) ještě sceničtější než předchozí dva. Stojí na skále impozatní pískovcové skále, která jse s pevninou spojena pouze úzkou písečnou šíjí. Pravé překvapení na nás čekalo ovšem pod majákem. Po troše skákání po kamínkách a souboje s odcházejícím mořem, jsme na radu našeho knižního průvodce dorazili od mořské jeskyně. A ta nebyla jako ostatní. Nejenome v ní byla slabounká krápníková výzdoba, ale ještě byla na druhé straně “průchozí” do oceánu. Úzkým otvorem vymletým ve skále se do jeskyně neustále rvaly vlny a s zuřivým hřměním se uvnitř tříštili, takže jsem tam vůbec nechtěla vlézt. Když jsme pak viděla, že se místy otvor zcela zatemní jímala mne smrtelná hrůza. Jeskyni plnily těžko průhledná vodní tříšť z rozbíjejících se vln. Přesto to byla neuvěřitelná podívaná. Nebýt mého neustálého vystrašeného naléhání, zřejmě by tam Lukáš zůstal až do přílivu… I tak jsme v jeskyni stárvili téměř hodinu.

Když jsme se bezpečně dostali na pláž, padala již trma. Ovšem přespávat na parkovišti bylo zakázané. Tak Lukáš sedl za volant a vyrazili jsme ke stosedmdesát kilometrů vzdálených Waihi Falls. Místo bylo zcela opuštěné až na vzdálená obydlí místního farmáře, který však o nově příchozí v deset hodin v noci nejevil nejmenší zájem. 

Waihi Falls sami o sobě jsou dvacet pět metrů vysoké, ale nejméně dvakrát tak široké. Naší návštěvě nahrával také fakt, že ted na jaře, je ve všech řeká ch mnohem více vody. Waihi Falls tak působili mnohem vlekolepěji. Samotná řeka je také zajímavá, protože ze spousty malých potůčků se najednou kousek nad vodopády objevuje již dospělá řeka, která jakoby dospívání vůbec nebrala v potaz. Hned po ranní obhlídce jsme vyrazili dál na sever, přes místo s nejdelším názvem na světě. Raději si ho vašak přečtětě na fotce, protože bych určitě udělal nějaký překlep při jeho přepisu! Samotný kopec, by jinak nebyl vůbec odlišný od ostatních, ale váže se k němu maorská legenda, která právě zapřínila toto sáhodlouhé jméno. Dali jsme sváču a chvíli se snažili vyzkoušet vyslovit to jméno an jeden nádech. Ale nemohli jsme se ho naučit nazpamět, tak jsme toho raději nechali a uháněli dál. Dalších stopadesát kilometrů do Hastingsu, kde se nachází vršek Te Mata, podle maorů zde zkameněl jejich obří předek. My jsme jejich předkovi také vystoupili důležité části těla jako všichni ostatní turisté, ale nejlepší výhled byl nakonec, překvapivě z hlavy. Potom následovala povinná prohlídka supermarketu Pack’n Save. O těch jsme se domnívali, že budou levnější než na jižním ostrově, ale zatím se nám zdá, že je tomu spíš naopak. Odpoledne jsme strávili celkem stodvacetikilometrovou vyjížďkou k Shine Falls. Uprostřed znovu obnovujícího se lesa jsme objevili téměř šedesát metrů vysoké vodopády v nichže se valila obrvoská psousta vody a sotva jsme se k nim přiblížil na dvacet metrů, vodní tříšť nás zmáčela od hlavy až k patě. Naštěstí cesto zpátky pršelo, takže by to tak jako tak dopadlo uplně stejně.

Dál jsme uvažovali zda zůstat na parkovišti u vodopádu na noc nebo pokračovat dál. Nakonec vyhárl posun. Cílem byli veřejné, ale málo známé horké prameny na půl cesty k jezeru Taupo. Kvůli únavě jsme nakonec až na místo nedojeli a skončil na nevábném parkovišti u silnice.

Lázeň v horkých pramenech následovala druhý den ráno za neustálého mrholení. Ovšem tentokrát byli prameny horké a my si koupel moc užili. Odpoledne jsme Vystoupili na Mt. Tauhara. Výstup nebyl náročný, ale protože počasí se pořád neumodřilo nebyli ani dechberoucí výhledy. Byly prostě jen výhledy. Jenže tady na Zélandu si velice rychle na takový komfort zvyknete, a pak prostě žádáté své :P. Cestou cestou jsem dolů seksavovala z kamínků na vyšlapané cestičce, a protože se mi dobře šlo zvesela jsem si zavýskla. To jsem ovšem neměla dělat, protože nicnetušící dámu stoupající proti mě do kopce to jaksepatří vylekalo. Na konec jsme se tomu od srdce zasmáli a bylo to vlastně docela příjemné setkání. Těd je večer a přespáváme na parkovišti termálního parku Orakei Korako. Za prohlídku chtějí nějaký ten peníz, ale alepsoň můžeme tady na parkovišti beztrestně přespat a být jako první při otvíračce připravení na prohlídku. Navíc se tím vyhneme davům turistů, kteří se sem dopoledne zajisté nahrnou.