Větru ani dešti neporučíš.

EAST CAPE - WHITE ISLAND .- TAURANGA - ROTORUA - TAUPO

Knihovna v Gisborne zavírá v sobotu už v jednu odpoledne. Nemohli jsme se dál vyhýbat nechutným dešťům atakujícím naší náladu od časného rána. Všechny městké povinnosti jsme už měli vyřízené, a tak se nedalo dělat nic jiného než vyrazit počasí vstříc. Nechtěli jsme odjet příliš daleko, abychom nepřišli o pěkné výhledy na pobřeží. První “atrakce” nás čekala jen pár kilometrů za Gisborne, ale pršelo tak, že na ruiny starého majáku, jsme sotva dohlédli. Strávili jsme tedy hodinku klábosením v autě. Když nám oběma došlo, že od počasí už se žádné pomoci neodčkáme, nasadili jsme nepromokavé bundy, sandály a vyrazili jsme.

Ošklivé počasí nám zážitek přeci jen nekazilo a rozbouřené moře dodalo opuštěnému majáku, ještě více atmosféry. Do auta jsme se vrátili řádně promáčení a déšť začal ustávat. Na prvním příhodném parkovišti na pláži jsme to zapíchli a večeři jsme vařili už jen za slabého mrholení. Druhý den dopřál našim prosbám o lepším počasí jen částečně, takže jsme vždy dorazili na místo určení půl hodiny poseděli v autě, a když konečně déšť ustal vyrazili na obhlídku. Zvláštní pozornost jsme věnovali Tolaga Bay, kde je nejdelší přístavní molo na Zélandu. Od té doby, co se rozšířila silniční infrastruktura sice nemá užitku, ale alespoň je z něj pěkný výhled na okolní útesy. Protože pošasí slibovalo ještě chvíli než začne zase pršet vyrazili jsme na procházku do Cookovy zátoky, místo kde přistál kapitán Cook se svou lodí Endevenaur, když objevovali pobřeží Zélandu. Už několik století před ním tu ale přistáli Maorové, kteří zde měli své osídlení. Dnes zde není nic než pastviny a moc pěkný výhled na oceán. Jdyž jsme ale přišli k brance, která nás měla pustit na pastviny, po kterých vedl trek, našli jsme ji zamčenou. Vstup turistům je zakázen, protože je období rození jehňátek. Když už už jsme byli na odchodu, všimli jse si, že v nedalekém baráčku se někdo pohybuje (docela div v půl deváté ráno v neděli). Šli jsme se tedy optat jak to s těmi jehňaty je. Starší maorská pani nás ujjistila, že brána je zamčená jen proto, aby ji trustisté nezapoměli zavírat, a že ji určitě můžeme přelézt. Drželi jsme se její rady, i když jsme velice pochybovali, že místní farmář by měl na věc stejný názor. Samotná vycházka byla spíš za trest, protože po silných deštích byli pastviny rozblácené a my jsme se vrátili až po kolena od bláta.

Oproti očekávání jsme se ještě ten večer dostali na samotný East Cape, nejvýchodnější maják Nového Zéíandu a možná na celém světě vůbec. Parkoviště vypadalo opuštěně. Rozhodli jsme se zakempovat na místě, ráno si přivstat, vyšplhat 750 schodů  a užít si východ slunce na nejvýchodněji položeném majáku, kam jsme se kdy v životě dostali. Vstát se nám podařilo, ale slunce vycházelo za mraky. I tak to stálo za to a náladu jsme si zkazit nenechali. Nový den vypadal s počasím mnohem lépe a svítilo sluníčko. Nejzajímavějším místem dne jsme zvolili Lottin Point. Zátoka lemovaná černými skalisky, které se skvěle vyjímají proti modrému moři. Kdyby bylo větší teplo musí to být super místo na šnorchlování. My se spokojli s rybařením, ale o naší slaninu (nic lepšího jsme na návnadu neměli) nejevily ryby pražádný zájem. Tak jsme toho brzy nechali. 

Večer jsme dorazili ke Couchsurferům Lynn a Allanovi v městečku Whakatane. Lynn a Allan jsou milý pár ve věku našich prarodičů a stejně báječně se o nás starali. Ve Whakatane jsme se nakonec zdrželi tři dny. Samotné městečko nijak moc zajímavé není, ale vyráží se odsud na pověstný White Island. White Island je aktivní vulkán, na který se z Whakatane pořádají průvodcované výlety. Bohužel den po našem příjezdu do Whakatane, mělo být celý den deštivo. Nechtěli jsme zaplatit 200 NZD za to, abychom někde trajdali v dešti, rozhodli jsme se tedy celý výlet odložit. Mezitím jsme brouzdali po divokém okolním pobřeží (nebo spíš nad ním :). Ve středu mělo být nádherně. Těšili jsme se na výlet jak malé děti, ale ráno přišla zpráva, že na žádný výlet se nejede. Na moři fouká silný vítr a jsou příliš vleké vlny, než abychom se mohli bezpečně dostat na ostrov. Zdalšího “proflákaného” dne jsme byli pěkně rozrzelí, ještě když bylo tak nádherně. Nálaud nám trochu zpravil Allan, který nás vzal na vyjíždku k padesát kilometrů vzdáleným Tarawera vodopádům, které vyvěrají přímo ze skály. Protože bylo jaro a vody bylo poravud hodně, valila se ze všech možných prasklinek ve skále. Stejně přijemná byla krátká zastávka u nevuěřitelně čistého jezera Tarawera. I tam bylo ale pěkně větrno, tak jsme byli rádi, že můžeme brzy naskákat do auta a vrátit se zase dom. Ve čtvrtek už to konečně vyšlo a my jsme se nalodily na loď (nebo spíš loďku) na bájný Bílý ostrov. Bála jsem se, že my na otevřeném moři na tak malé lodi bude zle, ale všechno jsme zvládli. Přistání proběhlo hladce a my po hodině a půl mořeplavby stáli na půdě jeidného aktivního mořského vulkánu na Novém Zélandu. Vyfasovali jsme helmy a plynové masky a vyrazili jsme na obhlídku Bílého ostrova. Upřímně méně vhodné jméno snad ani dostat nemohl. Cook se sakramentsky spletl. Bílý ostrov je neuvěřtielně barevný. Stěny kráteru, které zrovna nejsou zahaleny v mlze (odtud zřejmě název Bílý ostrov), hrají všemi barvami. Maldý průvodce z projevu nevypadal příliš zkušeně. Nervozně nás vedl cestičkou mezi muldami horniny, které sem v minulosti odmrštila mocná erupce. Blíže k vůlkánu procházíme kolem kráterů z bulbající vodou a svítivě žlutých sirných komínků. Tady přišel první šok. Průvodce nabírá na lopatku trochu síry a dává nám všem OCHUTNAT.  Nebylo to špatné, trochu jako citronový sorbet. Naši průvodci plynové masky nepotřebovali, ale my jsme si je tu  a tam z pohodlnosti nasadili, protože sirné výpary nepříjemně dráždili naše sliznice. Ze samotného kráteru příliš vidět nebylo k,protože se z něj neustále valil hustý dým. Občas jej však vítr trochu odfoukl a šťastnější jedinci jako Lukáš mohli zahlédnout vnitřek kráteru, ze kterého tryskal proud páry. My méně šťastní, jsme se spokojili s pocitem, že jsme tam byli a s vyprávěním ostatních. Cestou zpátky, jsme na jedné obzváště pěkné vyhlídce byli svědky romantické chvilky dvou dívek, kdy jedna druhou žádala o ruku (v našich podmínkách bychom asi řekli o registraci). Celou cestu se bylo čím kochat. Na závěr jsme ještě ochutnali vodu z místních teplých pramenů., která opravdu nebyla dobrá. Po více jak dvou hodinách jsme byli zpátky na lodi, vyfasovali jsme velmi hubený oběd, chvili pluly v závětří ostrova,  a pak vyrazili na cestu zpět. Žádné velryby ani delfínyjsme bohužel neviděli a já brzy usnula Lukášovi na klíně. Ještě večer jsme se zabalili a od Lynn  a Allana jsme vyrazili do Tarangi, kde nás očekávali naši noví známí. Syn maminčina spolupracovníka z Terezína Honza a jeho přítelkyně Zuzka. Přes rodiče se dozvěděli, že jsme na Zélandu a pozvali nás k sobě, zrovna ve chvíli, kdy jsme opravud cesty do Taurangi plánovali. Otevřeli jsme jednu z našich výslužkových lahví vína  a sdělovali jsme si naše dosavadní zkušenosti ze Zélandu až do dvou do rána. Stejně tak jsme pokračovali ještě i ráno u snídaně a nezastavil nás ani Zuzčin odchod do práce. Teprve k polednímu jsme se rozloučili i s Honzou a vyrazili dál. Nad Taurangou vládlo orpavodvé aprílové počasí. Na výlet na vršek hory Manganui jsme vycházeli za příjemného slunečného počasí, ale než jsme došli na vrchol stihli jsme se dvarkát uplně promáčet a znovu uschnout. Z vrcholu byl opravdu pěkný výhled na moře i pevninu a všude se proháněli tmavé dešťové mraky, ze kterých se porůznu valili husté provazce deště. Večer jsme ztrávili u nevýznamné rezervace s místní vegetací. Nijak pěkné místo, ale za to velmi klidné. Po předcházejícím dlouhém večeru jsme hned po večeři padli do postele. 

V sobotu jsme však vstávali ještě před sliuníčkem, a tak jsme si o moc víc nepřispali. Měli jsme před sebou těžký den. V Rotoruře se nedá nikde moc zadarmo přespat, a tak jsme chtěli zkoumnout co se dá a rychle pryč. Myslím, že jsme sami netušili kolik toho stihnem. Ještě před dopolední mňamkou v deset hodin jsme obešli dvoukilometorvý okruh okolo největších sladkovodních pramenů na severním ostrově Hanumuri, strávili další hodinku u vodpádů ´Kaituna a vyrazili do termálního parku přímo v centru Rotorui. Tam nás zastihla další průtrž mračen. Předchozí jsme vždy přečkali v autě. Tentorkát nám vhodně posloužil lázeňský přístřešek s bazenkém horké vody na láznění nohou. Zatímco se kolem nás stířdali různěpromočení a nakvašení kolemjdoucí, my jsme zcela v suchu a s nohama v teple seděli na místě a čekali až to přejde. Když to opravdu přešlo vydali jsme se do Maorské vesnice/čtvrti, kde mají náves plnou maorského umění. Nejzajímavější je místní anglikánský kostel, který je vyzdoben tradičními maorskými řezbami. Přeháňku, která nás chytla zde jsme přístřešku k místním toaletám, kde díky termálním pramenům všude vo blasti hřála i betonová podlaha. Odpoledne už nám téměř nepřšelo. V Sulphur Bay neboli sirné zátoce nás domorodý holandský důchodce přemluvil k překročení zákazu a provedl nás po sitrové desce, která zde zdobila pobřeží jezera. Lukáš se neudržel, a když viděl všechnu tu vařící vodu pod námi, utíkal zpět do auta pro vajíčka. Konečně jsme uskutenili náš sen a uvařili jsme vajíčko v horkém pramenu. Po deseti minutách bylo sice stále malinko na hniličko a lehce vonělo sírou, ale zážitek nám to pranic nezkazilo. Závěr dne jsme věnovali výstupu na vyhlídku, ze které je rozhled na celé město včetně rozsáhlého termálního údolí, kde v nepravidelných intervalech vybuchuje gejzír. Když jsme dorazili na vyhlídku byl zrovna v nejlepším. Překvapivě přesný timing. Večer jsme strávili relaxací v horkých pramenech u silnice na Taupo. První prameny jsou malé tajemnství místních. Ani náš průvodce nám nechtěl sdělit, kde se přesně nachází a nechal nám pouze hádanku. Nám se ale podařila rozluštit. Na místně jsme objevili skupinu místních, kteří zrovna o čemsi debatovali na břehu. Když nás uviděli, tak debatu ukončili a odešli aniž by se vykoupali. Asi neměli plavky nebo nevím. My si užili hodinku v příjemně teplé vodě a vyrazili na večeři zpátky k Efince. Po jídle jsme se rozhodli ještě vyzkoušet tzv. Hot/Cold Pool a to bylo opravdu supr. Voda nad soutokem měla tu správnou lázeňskou teplotu a u soutoku se studeným potokem, se kolem nás pravodivně mísili teplé i studené proudy. Bohužel byla sobota večer a prameny se staly cílem mnoha místních. Jenže v okamžiku kdy jsme přijeli my, tak na parkovišti nebyla ani noha. Hupsli jsme tedy do vody bez plavek. Když jsme se pak chtěli konečně dostat zpět, museli jsme řádnou chvíli čekat, než utichly všechny reflektory od přjíždjějícíh nebo odjíždějícíh aut, které nám křížili cestu. Nakonec se mise podařila. 

Nedělní ráno jsme se pořádně vyspali a teprve v děvět ráno jsme se vykodrcali z postele. K tradiční “lazy morning” snídani patřili michaná vajíčka, kafíčko a tak. Zatímco Lukáš se činil u plotny na mě čekal těžký úkol zabalit nám batohy na několikadenní výlet do národního parku Tongariro. Jak se mi to povedlo se teprve ukáže. Po dlouhé snídani jsme se znovu odebrali do horké lázně. Tentokrát šlo o horký potok, který protéká přímo městem Taupo. Každá sebemenší tůňka vhodná ke koupeli byla doslova vycpaná msítními nebo turisty. Teprve půl kilometru výš proti proudu bylo konečně liduprázdo. Znamenalo to také být mnohem blíže k pramenu, a tedy i mnohem teplejší vodu. Na poprvé jsem myslela, že tam sand ani nevlezu, ale po nějaké chvíli jsem si přeci jen torchu zvykla. Nikdy jsem tam nevydržela déle než čtvrt hodiny. Když jsem se cítili dostatečně vyláznění. doplnili jsme zásoby a vyrazili směrem k Tongariru. Cestou jsme ještě k svačině uvěřili vajíčka v jendom horkém gejzírku. Tentokrát nám deset minut stačilo, aby bylo na tvrdo a po sedmi minutách byli přesně na hniličko. Když jsme dorazili do podhůří Tongarira trochu nás překvapilo jako tady ještě pořád mají zimu. Já teď zrovna píšu tenhle článek zabalená v peřinách a o horkých pramenech si budu muset nechat zdát. Tak dobrou noc!

UPDATE Pondělí 22.září: Předpověď zklamala a ani dnes odpoledne v Tongariru neustalo husté sněžení a silné větry, zhoršující podmínky na treku včetně lavinovky. Start odložen na zítra a měníme směr. Začínat  budeme mimo lavinové oblasti, sníh tak bude mít čas se usadit, než se tam dostanem. Pokud ne budeme se muset otočit na podpatku a vrátit se stejnou cestou. Tak držte palce.