V Orakei Korako, jsme si zatím neuvědomovali jak rozmanitá je příroda Severního ostrova jak se v krátkých intervalech může zcela změnit její charakter. Teprve teď, když sumarizujeme předchozí týden jsme si uvědomili, co všechno jsme za těch pár dní stihli vidět.
“Tak tady si pivo v potoce nevychladíš.”
Toto hrůzné zjištění na nás dopadlo večer na parkovišti u geotermálního údolí Orakei Korako. Láhev růžového byla prostě příliš teplá. Po průzkumu okolí, jsme však zjistili, že zkoušet ji chladit v místním potoce nebo jezeře, by nám určitě nepomohlo.
Samotné údolí Orakei Korako (vstup 35NZD za osobu) se nachází za jezerem, přes které vás převezou v motorovém člunu. Když si přivstanete jako my, máte celý areál pouze pro sebe. Ranní sluníčko navíc ještě podtrhne všechny barevné efekty, které na skalách a v jezírkách vytváří usazené minerály. Alenka v říši divů by se určitě nedivila víc. Horké pramínky prýštící po celém údolí se slévali do jeho středu, kde z uložených minerálu vytvářeli velikou sintrovou desku různých barev. Ze všeho čmoudil dým nebo se zdvihala pára. Oproti předpokládané hodině a půl, jsme tam strávili hodiny tři. Prostě paráda. Ke vstupu jsme zdarma dostali i přístup na Wifi. Ta bohužel dost blbla, a tak ani pořádně nevíme, jak se nám podařilo publikovat poslední článek, protože než jsme se stihli pořádně připojit, už jsme měli vybitou baterku.
Z Orakei Korako vedli naše kroky na Aratiatia Rapids. Úzká soutěska pod hrází elektrárenské přehrady, kam v pravidelných intervalech vypouští z nádrže vodu a my jsme sledovali jak se ta záplava snaží procpat úzkým kaňonem a hladina vody velmi rychle narůstá. To vám je potom opravdu rachot. Na tu melu se také jezdí dívat davy turistů. My jsme tu naštěstí dost před sezonou, tak jsou tu jen takové malé davíky.
Nemohli jsme samozřejmě vynechat ani známé Craters of the Moons. Jsou to velké krátery způsobené menšími erupcemi, ze kterých se všude děsivě kouří. Další velkou turistickou atrakcí v okolí Taupa jsou Huka Falls. Nejsou příliš vysoké, ale hodně masivní, udělali na nás opravdu dojem. Ještě větší dojem udělali na všechny dva kajakáři, kteří tyto vodopády “sjížděli”. Odpoledne jsme obhlédli mis na břehu jezera Taupo, kde jsme objevili pseudohistorickou maorskou rytinu do kamene ze sedmdesátých let minulého století. Jako závěr perného dne jsme měli připravené koupání v horké řece přímo uprostřed Taupa. Jenže moje celodenní bolest hlavy se na večer ještě zhoršila. V podezření původce padly samozřejmě nejdříve sirné plyny a hned potom sluníčko. Ať už to bylo jak chce, ohřívat se v horké koupely a ještě dýchat všechny ty čmoudy, my v mém stavu nepřipadalo moudré, a tak jsme to odložili na další den.
Následující týden jsme měli strávit v NP Tongariro, vulkanické horské oblasti. Předpověď bohužel byla tak mizerná, že jsme na poslední chvíli změnili plány. Místo na jihozápad jsme se vydali na severovýchod. Bohužuel to znamenalo stihnout erupci mýdlového gejzíru Lady Knox v 10:15 v geotermálním údolí Wai-o-tapu. Takže ráno zase žádné lenošení v horkých pramenech, snad cestou zpátky. Lady Knox je aktivní gejzír a jediný důvod, proč ho místní vyvolávají pravidelně v 10:15 jsou samozřejmě turisté. My jsme dorazili na místo činu jako první. Zabrali jsme podle našeho uvážení nejlepší místa a čekali. Když to přišlo lavice již byli slušně zaplněné, ale narváno nebylo. Sezona naštěstí ještě nezačala. Ze samotného gejzíru jsme mnoho neměli, protože se celý zahalil do hustého oparu vodní páry. Zbytek termální oblasti Wai-o-tapu také stojí za prohlídku (vstup i s gejzírem 32NZD). Je zase úplně jiné než Orakei Korako, přestože jeho popis by pravděpodobně zněl velmi podobně. Kousek stranou se pak nachází kaluže plné bulbajícího bláta, které vydávají srandovní "pop". Vypadá to trochu jako když se vaří velmi odporný puding. Obzvláště pěkným zážitkem byl Manaroa spring ve Waikite Valley. Tento pramen vyvěrá na zemský povrch v teplotě 98° a má v průměru snad deset metrů! Den jsme zakončili výstupem na Rainbow mountain, která opravdu dělá čest svému jménu, a koupelí v horkém potoce Kerosene Creek. Ten se nám ale nezdál dost teplý, a tak jsme tam dlouho nevydrželi. Noc jsme tentokrát strávili na opuštěné lesnické cestě.
Národní park Urewera
Druhý den hned brzy ráno jsme bleskově okoukli rytiny maorských kanoí v pískovcové skále nedaleko silnicie SH35 a mazali směrem na Whirinaki. Je to jeden z původních lesů. Cílem nám měli být dvoje nevýznamné vodopádky. Patnáct kilometrů výletu jsme zvládli během dopoledne a pak už vyrazili k národnímu parku Urewera. Podle našeho průvodce se to jmenuje "Spálený penis”, ale já nenašla odvahu se nikoho místního zeptat, jestli je to pravda. Cesta byla asfaltová jen z malé části, takže se jelo docela pomalu po prašných cestách, ale zase se bylo čím kochat, takže to tolik nevadilo. Navečer jsme opravdu dorazili k jezeru Waikamoreana, na jehož břehu jsme v neplaceném kempovišti strávili příjemnou, ale velice chladnou noc. Tady by se určitě dalo v jezeře chladit ledacos, jenže to tu zase není tak moc potřeba. Ve středu ráno, když už jsme měli celé auto téměř zapakované, jsme si všimli, že máme prázdnou pneumatiku. To už je za náš několikaměsíční pobyt na Zélandu počtvrté. Možná díky tomu se už z nás stali poloprofesionálové, takže vykýblovat Efinku, najít vše potřebné, vyměnit kolo a zase vše nasoukat do původní podoby nám netrvalo déle než pětačtyřicet minut. Kdybyste viděli náš hever, tak nám jistě dáte za pravdu, že je to úctyhodný výkon. Pak jsme vyhopkali na nedalekou vyhlídku na jezero, ještě než se nad ním rozprostřou předpovídaná mračna. Na odpoledne jsme si v návštěvnickém centru zamluvili lodičku. Přestože jsme byli jediný kdo o ní jevil zájem, nemohli jsme si ji vyzvednout dříve než ve stanovené časy, pokud jsme ovšem nechtěli platit příplatek. Bylo to celé složité, takže jsme se nakonec rozhodli čas do oběda vyplnit obhlídkou okolních vodopádů a údržbou bot, ke které se nikdy nemůžu dokopat. Mezitím, se k nám přidal francouzský stopař. Pozvali jsme ho na projížďku s námi a doufali, jsme, že by se s námi mohl podělit o náklady. To bohužel nepřicházelo v úvahu, protože Kajo se rozhodl cestovat zcela bez peněz (krom letenek), které všechny uložil u jakési organizace doma ve Francii a ta se mu o ně zatím stará. Jinak byl ale Kajo příjemný típek, takže nás to zas tak nemrzelo. Alespoň jsme měli společnost. Lodička na jezeře Waikareiti nám měla být prostředkem k dosažení ostrova Rahui, na němž se nachází další menší jezírko Taimata. Na tom bohužel, už žádný ostrov není. Na koupání byla zatím ještě zima, ale i tak to byla moc pěkná projížďka po křišťálově čistých vodách jezera. Kajo i já jsme prokázali naprostou neschopnost udržet veslováním loďku ve směru a někam ji přepravit. Řád hlavního veslaře vyhrál Lukáš, který to za nás za všechny oddřel. Před západem slunce jsme ještě vyšplhali k tisíciletému stromu Rata. Rata je vlastně liána, akorát pod touhle už původní nositel dávno uhnil.
Druhá noc na stejném kempovišti byla stejně studená. Ráno jsme však měli všechny pneumatiky v pořádku, což se nám opravdu ulevilo. Ranní procházka po hrázi jezera, která se vytvořila velkým sesuvem, který zahradil cestu řece, byla pro mě trochu zklamáním. Kdesi ve své hlavě jsem nosila informaci, že by tu měla být nějaká delší jeskyně, kterou nás má trek provést. Takže jsem všechny menší útvary mrzutě odbyla. Teprve, když se ukázalo, že nic “lepšího” jaksi nebude, mě to dost mrzelo. Obědová vycházka k jezeru Kiriopukae, nás zavedla ke třem jezerům zároveň, která byla díky dešťům slita v jediné. Na břehu jsme čirou náladou objevili kánoi s malými dětskými pádly, která jsme podezírala, že nemohou s tak širokou lodí ani pohnout. Přesto inspirování včerejším podnikem, jsme z ní vylili vodu co to šlo a hned byla na jezeře. Nebyla to taková paráda jako den předtím, ale za tu námahu to stálo. Odpoledne jsme opustili národní park Urewera a vydali se k nedalkým Te Reigna Falls. Teď na jaře v nich teče hodně vody a jsou mnohem působivější než v létě (alespoň co jsme viděli na fotkách). Z horní vyhlídky jsme nemohli vodopády náležitě ocenit, a tak jsme se hned pustili na mokrou a kluzkou kozí stezkou vedoucí do nižších pater kaňonu, který se formoval pod vodopády. To bylo teprve ono. S výpravou jsme byli opravdu spokojeni, až na to, že každý z nás cestou minimálně jednou upadl a řádně se vymázl v bahně. Na večer jsme dorazili do města Waiora. Zde jsme chtěli nechat opravit pneumatiku a zdravé kolo vyměnit za ošuntělou rezervu. Nečekaně příjemné překvapení nám připravili pracovníci místního pneuservisu Bridgestone, kteří nám nejen zdarma a na počkání opravili pneumatiku, ale ještě nám vyměnili i kola. Takže jsme rychle měli o starost míň. Noc jsme strávili v kempu (neplaceném) na šíji polostrova Mahia. Grilovali jsme se čerstvě nakoupené párečky a staré brambory. Těm se ale moc nedařilo a téměr všechny byli černé jako uhel. A pilo se víno.
Zpátky na východním pobřeží
Možná proto nás ranní vycházka do rezervace s místními palmami Nikau, tak vyčerpala, přestože nebyla příliš dlouhá a ani náročná. Zbytek dopoledne jsme strávili autoprůzkumem poloostrova a jeho divokého pobřeží. Na oběd jsme si našli pěkné místečko a chvilku na rybaření. Ryby se o návnadu docela zajímali, ale nikdy jsme neslavili úspěch. Rozhodli jsme se rybaření ukončit a ještě před odpolední mňamkou vyrazit na Rere Falls. Když jsme dorazili na místo, z parkoviště vodopády nevypadali nijak výjimečně, spíš jako větší jez. Při důkladné prohlídce zblízka se nám zalíbili. Hlavně proto, že se dali snadno podejít a dostat se za ně. Sluníčko už zapadalo, a tak jsme nemohli váhat. Lukáš šel první a já běžela pro ručníky. Pak jsem se tam vrhla já. Voda nebyla překvapivě nijak strašně studená a podívaná to byla neuvěřitelná. Nikdy předtím jsem za vodopádem nebyla. Chvíli jsem zapomněla na okolní svět a myslela jsem, že jsem přešla do nějaké pohádkové vodní říše. Byl to super závěr dne. Až na to, že jsme neměli vybrané nocoviště a u vodopádů byla obrovská cedule No Camping. Nakonec jsme přespali na jakési štěrkové ploše hned vedle silnice. Pro klid v duši jsem se zeptala v nedalekém domě, jestli jim to nebude vadit a oni se tvářili “all rigt”. Tak snad na nás ráno nepošlou policajty :P. Ráno na nás neposlali policajty, ale celodenní déšť, tak se to teď snažíme přežít nějakou užitečnou činností v knihovně.
Žádné komentáře:
Okomentovat