Po překonání Moleswothu jsme konečně (o několik týdnů později) dorazili do Blenheimu, kde jsme si chtěli najít práci. Sice jsme zatím měli peněz na další dva měsíce dost, ale nechtěli jsme vše utratit a riskovat, že pak už žádnou práci nenajdeme. Také technická prohlídka, kterou jsme museli na našem autě udělat, nám připoměla, že by jsme zas měli začít pracovat. Technickou jsme prošli téměř bez problémů, jen jsme museli vyměnit dvě pneumatiky a taky nás zradilo cosi v eletronice a nechtěli se rozsvítít světla. Již párkrát se nám to stalo, ale teď když bylo vše vyklepané z prašných cest Moleswothu odmítli dálková světla poslušnost docela. Pánovi v servisu jsme říkaly, že bude problém asi v nějakém relé, ale on trval na tom, že to musí být přepínač. A jak se ukázalo nebyl to zrovna světový automechanik. Strávil na tom asi dvě hodiny, naúčtoval si asi $400 a my opravdu prošli technickou, ale o dva dny později nám začali vypadávat nejen dálková světla, ale i ta potkávací. Jen se vždy ozvalo zadrnčení z palubovky a nic. Takže jsme se vrátili zpět ke starým praktikám a vše opravil vhodně volený úder do palubovky. Pána jsme v následujících týdnech navštívili ještě několikrát, zdarma tam cosi u relé pokutil a nakonec raději zavřel firmu. A světla? Ty si žijí dál svým vlastním životem…
Již z Wanaky jsme měli práci domluvenou, ale pořád nám ji odkládali a odkládali, až jsme s ní přestali počítat úplně. A tak po prvním kole výše zmíněné technické jsme začli “intenzivně” hledat práci. V Blenheimu bylo akorát rozběhnuté vinobraní, a tak byla docela slušná šance, že něco seženeme. Cestou jsme navštívili několik vinic a poptali se tam, ale bez úspěchu. Pak jsme se ještě zastavili v infocetru a na úřadu práce. Tam nám paní přislíbila, že nás rychle někomu udá, o Čechy prý zájem bude. Možná již zítra. A tak jsme ukolíbaní vyrazili na vyhlídkovou silnicí do free campu. Druhý den jsme dočasně vyřešili opravy auta a technickou. Paní s prací se pořád neozývala, a tak jsme zbytek dne strávili v knihovně hledáním nějaké práce a Bára srdnatým telefonováním po všech vinařstvích v okolí. Ale moc úspěšní jsme nebyli. Pozdě odpoledne jsme to vzdali. Řekli jsme si, že tomu dáme ještě čas a vyrazíme na malý výlet na Queen Charlot Sound. Vyjeli jsme tím směrem a kousek za městem jsme přenocovali na jednom odpočívadle. Já jsem vařil večeři a Báře pořád v hlavě vrtala ta práce. A tak nakonec ještě jednou, spíše pro pořádek, zavolala na náš kontakt s původně domluvenou prací. A docela překvapivě, dostala odpověď, že by dva lidi tak na čtrnáct dní (alespoň se nepřdřeme :) potřebovali. Začíná se, ale hned zítra ráno. Tak jsme odložili náš výlet a započali naši práci v Malborough Winery.
Druhý den ráno jsme dorazili na udanou adresu. Po milém přivítání kafíčkem a mufiny jsme si prošli podpisem smluv a úvodní rychloškolením. Budeme pracovat na dení směně, dvanáct a půl hodiny, sedm dní v týdnu. Také nám bylo dovoleno zaparkovat Efinku ve vinici za vinařstvím, používat sprchu... Rychlé představení důležitých kolegů (většinu z nich tvořili španělsky mluvící lidé z celého světa). Následova zběžná prohlídka areálu, a pak už jsme byli vrženi do víru práce. Přidělili nás do “červeného” týmu pod španěla Artura jako “holky pro všechno”. Červený tým se překvapivě staral hlavně o červené víno. Po chvilce zametání podlahy a hlídání hladiny u lisu jsem byl já poslán “planžovat” a Báru zaučili jak mýt tanky.
“Planžování” je fyzicky náročná práce, ale zase beze stresu a za pěkných slunečních dní, má člověk fajnový výhled. Spočívá v tom, že se člověk oblékne do sedáku, veme si dlouhohou tyč s děrovaným talířem na konci (něco jako metla na sníh z bílků, ale mnohonásobně větší) a vyleze nahoru na plošinu nad tanky. Tam se připoutá karabinou k podlaze nebo zábradlí a otvírá jednotlivé tanky podle rozpisu. Pomocí “planže” stlačuje vinné hrozny a šlupky, co plavou na hladině kvasícího červeného vína. Dělá to tak dlouho až je celý “koláč” plavoucí na hladině měkký a promíchaný s vínem. Tento postup se opakuje jedenkrát až třikrát za směnu, podle toho v jaké fázi kvašení dané víno je nebo podle toho, jak si to přejí “winemakeři”. Někde je ten “koláč” tak tvrdý, že ani, když se do toho opírám celou svou vahou, tak ho nemůžu promáčknout. To se pak na to musí vzít takový pneumatícký stroj, nebo vzduchová pulzní míchačka.
Největší nebezpečí při planžování, které hrozí je pád do tanku. Samotný pád do vína ze dvou až tří metrů nebezpečný není. Problém je, že těch pár metrů nad hladinou není žádný vzduch, jen oxid uhličitý. Proto musí být u otevřeného tanku, vždy alespoň dva lidi, aby se navzájem hlídali a ještě jim pěkně práce při hovoru ubíhá. Já měl kolegy celkeml tři: dva místní Kiwáky Tima a Markuse a Michala, který byl Čech.
Zatím co já posiloval svaly, Bára bojovala s hadicemi, čerpadly, těsněními, obrovskými klíči na utahování, a samozřejmě se spoustou chemie od téměř neškodné kyseliny citronové, až po obávaný louh v čtiřicetiosmi procentní koncetraci. Hlavní náplní její práce bylo sice čištění tanků, ale většinu času se větnovala hledání a schánění. Neustále hledala tu správnou hadici, těsnění nebo klíč. Vše samozřejmě bylo v celém areálu nedostatkové, a než sehnala poslední část, tak jí obvykle někdo rozebral již sestavené zapojení hadic, protože nutně potřeboval to či ono.
Náš život pak ubíhal v nekonečném koloběhu práce a spánku. Nic jiného se stihnout nedalo. Úplně jsme ztratili pojem o čase. Také jsme se o nic nemuseli starat, protože jsme měli pravidělně přestávky s občerstvením nebo oběděm. Kromě toho vždy zbylo nějaké to jídlo od oběda, které se nám podařilo ukořistit na večeři. S obědy se pojí jedna zajímavost. Vždy se oběd objednával a vybíral dopředu z několika možností. Dovezená jídla byla popsána jmény a na strávníky čekala v lednici až přijde čas oběda. A tu začínala sranda. Kromě toho, že ne vždy člověk dostal to co si objednal (ale na druhou stranu málokdy si pamatoval, co si před třemy dny objednal), byl rébus rozluštit pro koho to dané jídlo je. Běžná jména nebyl problém, ale moje jméno je asi pro Kiwáky nepochopitelné. A tak jsem svůj oběd nejdřív nemohl najít vůbec, a bral si některá “no name” jídla. Později se na krabičkách začalo objevovat jméno “Luckas” , které jsem si přisvojil i s obsahem krabičky. To se s různými obmněnami v samohláskách a vypadávajícím “K” objevovalo dále, až se ustálilo na “Luckus”. Žeby se nějak dozvěděli moji přezdívku?
Dny u planžování ubíhali poklidně. Krásné dny střídaly deštivé, skoro nikdo si nás nevšímal a my si v klidu mohli pracovat. Rozděleni do dvojic: Kiwáci spolu a já s Michalem. A právě Kiwáci byli zdrojem jediných našich problémů při práci. Pracovat s Kiwáky není pro nás evropany úplně jednoduché (obzvlášť pro Němce:), nevynikají zrovna nejlepší organizací a sytematičností a občas jsou trošku líní dělat věci pořádně. Vzhledem k tomu, že naši kolegové zde byli poprvé v životě v práci, tak se všechny nešvary jen znásobili. A tak jsme věčně bojovali se zmatky co je a není hotové, ale hlavně s jejich spěchem a lajdáctvím. Vždy se totiž snažili co nejvíce a nejrychleji vše oplanžovat. Co šlo tak odbyli, pokud možno vše nastříleli pulzním vzduchem (pravda tato technika není nejšetrnější k vínu, ale je rozhodně nejzábavnější). Tak byli s tankem, který by pořádně dělali patnáct až dvacet minut, hotoví za pět. Kašlali na jakoukoliv bezpečnost a celotělové sedáky měli jen tak přehozené přes ramena, a tedy úplně kničemu. Fakt, že by měli být u tanku vždy dva okázale ignorovali. A proč to všechno dělali? No protože chtěli jít dřív domů. Nedokázali pochopit, přestože jsme se to snažili několikrát vysvětli nebo jim domluvit, že když to uděláme rychle a nepoctivě, tak si jen vysloužíme otravnou sisifovskou práci s koštětem a lopatou. To už vůbec nemluvím o tom, že když už by nebyla práce, všichni by šli domů, ale my byli placeni od hodiny a chtěli jsme naopak v práci být co nejdéle. Jedině kdy byli až přehnaně poctiví byl okamžit kdy jsme šli pracovat s vínem označená ORGANIC (naše BIO). To pak utíkali vše mýt a desinfikovat, používali stryktně atikorové nástroje a ne s plastovým talířem. My jsme je v tom samozřejmě s Michalem podporovali a vůbec zdržovali co to šlo. A tak jsme se snažili vždy první zabrat tanky kde byl pulzní vzduch opravdu nutný aby jsme jim vzali pistoli a nemohli vše jak kovbojové rozstřílet za pár minut. Někdy se povedlo, jindy ne. A pak nebylo smutnějšího pohledu, než na našeho šéfa Artura jak se nám snaží marně ve čtyři odpoledne vymyslet další práci, protože počítal, že s planžováním nebudem hotoví dřív jak v šest.
Dále nás tato práce poučila o nezměrné poctivosti a zároveň nepraktičnosti některých číňanů. Jeden náš kolega, říkejme mu třeba “TO”, si zde přividělával a zároveň dělal povinnou praxi do školy, studoval vinařství. Ale bohužel si ho všichni přehazovali jak horký brambor, protože nebyl schopen jakékoliv samostatné práce a věchno dělal opravdu hooooodně pomalu (zlatí Kiwáci). Chvilku s náma “planžoval”, ale byl u toho nebezpečný nejen sobě, ale i nám jak manipuloval s “planží” nebo se pokoušel spadnout do tanku. A tak postoupil k lopatě a nekonečnému zametání podlah až ho nakonec vyhodili úplně. To by nás tak moc nepřekvapilo, ale docela nás překvapilo, že o několik dní později se milý “TO” objevil zase pod tanky s lopatou a koštětem. Tentokráte v reflexní oranžové vestě. Nretrvalo dlouho a vyšlo najevo jak se to s “TO” má. “TO” potřeboval mít potvrzenou praxi do školy a odmítl velkorysou nabídku vedení, že mu praxi klidně potvrdí aniž by se musel v podniku ještě ukázat, ale ”TO” raději poctivě docházel zbývající dny do práce zadarmo a nekonečně celé hodiny zametal. Teda úplně zadarmo to nebylo, dostával obědy. Jenže s tím byla taky potíž. Nemohl je najít ačkoliv na nich bylo jeho jméno jednoznačně napsáno. Korunu všemu nasadil tím, že ačkoliv jsem se nad ním jednou slitoval a řekl mu v ktreré lednici je jeho oběd tak ho tam nenašel. Nakonec se později někdo slitoval podruhé a věnoval mu svoje jídlo. No večer jsme jídlo se jménem “TO” v lednici snadno našli a snědli ;-).
Po několika dnech kdy byla i pro nás práce rutinou, se málem stalo neštěstí. Krásné dny vystřídaly deštivé a všichni začínaly být po dlouhých týdnech bez hodiny volna nutně unavení. Pracovali jsme s Michalem u pěkně tvrdého tanku, s hladinou nezvykle nízko, s označením C16. Vtipkovali jsme o tom, že je pěkne nebezpečnej, protože jsme se museli do “planží” pořádne opírat, a když se koláč promáčkl, tak jsme vždy jen o fous udrželi rovnováhu a nepřepadli. Naštěstí jsme práci bez nehody dokončili a Michal se ho jal zavírat. A v tom se to stalo. Dílem frajeřinou, dílem únavou, Michal s víkem zavrávoral a zmizel v tanku. Ještě se zaním přiklaplo těžké víko. Zatrnulo ve mě. Tady skončila sranda. Naštěstí z pod víka koukala jedna noha a ruka. Rychle jsem přiskočil a zvedl víko, Michal se v pudu sebezáchovy vzepjal a a za pomocí té jedné ruky a nohy se vyhoupl ven. Až teď na nás plně dopadl úlek z toho co se všechno mohlo stát. Samozřejmě byl už Michal odpoutaný, aby ho kšanda neomezovala v pohybu při zavírání. Tak kdyby opravdu spadl až dovnitř nebyla žádná šance jak ho rychle vytáhnout bez ohrožení života někoho dalšího. Chvíli jsme otřeseně seděli. Pak sice Michal hrdině ještě trochu v šoku prohlašoval, že mu nic není a bude pracovat dál, ale nakonec se nechal přesvědčit. Vše vhodné jsme nahlásili a Michal si vzal zbytek dne volno. Odřená noha od víka se hojila ještě několik dní a pohmožděné rameno se pěkně začalo ozývat. Tak z půldne volna byl týden a já zbyl na Kiwáky sám. Sice to chvilku vypadalo, že vše pochopili, ale za chvíli se vrátili do starých kolejí a spěchali za vidinou toho, že půjdou dřív domů. A nešli.
Krásné dny byli již zapomenutou minulostí a pořád hustě pršelo, areál se topil ve vodě a blátě. Tanky s červeným vínem se jeden po druhém začali vypouštět a blížili se Velikonoce. Těšili jsme se, že si konečně užijeme práce o státním svátku s tučnými příplatky. Už vše vypadalo nadějně, když den před Velkým Pátkem (na Novém Zélandu je svátek pátek a pondělí) jentak mimoděk nám Miguel, který byl nadřízeným nás všech oznámil, že zítra do práce půjdou jen ti co jsou opravdu užiteční a stojí za to jim dát více peněz. To prý my dva nejsme a zůstaneme doma. Byli jsme z toho smutní a nic nebylo platné přesvědčování, že jsme minimálně stejně užiteční jako mnozí jiní. Zbytek dne jsme strávili rozmrzelí, moc si neváží naší práce. Trošku škodolibě nás večer potěšila informace o tom, že většině našich kolegů také oznámili, že také nemají přijít. Nakonec jsme pátek strávili docela příjemě u Michala doma. Dokonce jsme poseděli na zahradě a popíjeli víno, protože po dlouhé době byl krásný den.
Ale tušili jsme nejhorší. Tanky jeden po druhém vysychali a už nebylo téměř co planžovat. A tak hned v sobotu jsme byli propuštěni nadobro. Po nekonečném pracovním kolotoči, který nám připadal jako věky, jsme nevěděli co se sebou… No nakonec to tak špatné nebylo. Rychle jsme se vzpamatovali a vyrazili na další cesty. Nakonec jsme měli štěstí, že jsme šli zrova kolem a zastihli o týden později závěrečnou párty na účet podniku. Neméně milé překvapení byla i výplata. Za den volna o svátku jsme dostali normální (pravda nepříplatkový) plat, který jsme jako brigádníci nečekali, nemají tu špatně zařízené zákony.
O sociální kontakt se postarali naši milí sousedé Joe a Adrien, se kterými jsme se seznámili skrze rozbitou vodní pumpu. Nejdříve jsme k nim chodili pro vodu. Když zjistili, že se sprchujeme pouze solární “kempovou” sprchou, začali jsme si k nim chodit jednou týdně na sprchu, až se z toho stala pravidelná společná setkání. Nakonec nás jednou pozvali k sobě domů, když oni sami jeli pryč. Mohli jsme spát u nich v pokoji, abychom si mohli odpočinout na pár dní od života s čelovkami na hlavách, se studenou vodou a trochu se ohřát. Joe a Adrien nás také zasvětili do základních pravidel rugby, takže pro nás tato hra přestala být nepochopitelným brownovým pohybem hráčů po hřišti. 
