sobota 16. srpna 2014

Dva konce světa

Ve Westportu  jsme nabrali plnou nádrž a ještě docpali, co se vešlo do kanistru a vyrazili do Karamei.  Karamea je často turisty opomíjená, protože je děsně z ruky, a musíte se pak vrátit zpět stejnou cestou. Vlastně je to takové Zélandské Nejdedál, přesně jak to jednou popsal pan Werich. Jen díky zlatokopům jsou cestami přístupna i některá další údolí a také jeden z Great Walku - Heaphy trek.
My jsme nejeli do Karamei rovnou, ale zastavili jsme se ještě ve vesnici Ngakawau, kde nás krátká vycházka po bývalé dřevorubecké železnici, zavede kolem vodopádů až k místu, kde bývala na začátku 19. a 20. století pila, prostě HISTORIE. Velmi nás zaujalo, že na skále podél cesty byli společně podepsaní naši dva kamarádi Aneke a Pete. ...
Spaní na stěrkovišti u silnice a druhý den ráno konečně Karamea. Našim cílem nebyl Heaphy trek kam míří většina turistů, pokud už se tímto směrem vydá, ale Oparara Arches.  Dle místních informací největší vápencové oblouky na jižní polokouli. To nemůžeme potvrdit, ale ani vyvrátit.  Nicméně podívaná je to opravdu velkolepá a člověk se cítí trochu jako při cestě do pravěku. Oblouky jsou zřejmě zbytky jeskyní, které kdysi do vápence vyhlodala podzemní řeka.  Presto, že jsou již dlouhou dobu otevřené zachovali se zde impozantní sintrové -áty od stropu i od podlahy.  Ve stejném údolí lze navštívit i další jeskyně.  Crazy Paved Cave je poměrně malá jeskyňka jejíž dno je je pokryto velmi starým vyschlým blátem, takže opravdu vypadá, jakoby ji někdo vydláždil velmi bláznivými tvary, a které je zároveň zdrojem cenných informací pro archeology. Druhá jeskyně byla vysoká vápencová prostora, rozeklaná vodními tlakovými kanály a tvořila tak pěknou prolézačku. Lukáš do jednoho vlezl a místo, aby se po několika metrech chodbička zužovala do neprůchodná, zavedla  Lukáše do dalšího dómu. V tom dómu byla vysoká klenba barvy nebeské modři a rozličné rostlinstvo. Labyrint byl ovšem tak složitý, že se nám zvenku nepodařilo zjistit, kam to vlastně Lukáš vylezl. Protože parkoviště u jeskynní bylo večer už opuštěné, rozhodli jsme se tu noc zůstat tam.  Noc byla klidná až na neutuchající křik ptáků Weka, kteří se potulovali všude po okolí. Po prowekované noci se nám nechtělo vstávat,  a tak nás ještě snídajíce zastihli první turisté.  My od nich prchly do údolí potoka Fenian, kde byly kromě několika zlatokopeckých nalezišť objeveny také další jeskyně. Jeskyně na Zélandu nejsou zavřené, ale většinu z nich bez nápovědy nenajdete.  Fenian Caves Track je okruh tří jeskynní. První - Cavern Creek Cave - vede podél podzemní řeky, kterou můžete projít pokud není příliš mnoho vody (my jsme se museli v půlce otočit). Druhou - Tunnel Cave - se také prochází podél malého potůčku, ale tady je krápníková výzdoba. Docela pěkná, ale na novozélandské poměry je spíše průměrná. Opravdovou radost vám udělá až ta poslední - Miner's Cave. Není příliš rozlehlá a přesto se nám v ní podařilo strávit několik hodin focením. Jako příjemný bonus byla náhodou objevená "blbodira", kde byla výzdoba ještě krásnější a neuvěřitelně bílá.  Docela jsme chápali, že si tuhle nádheru nechávají místňáci pro sebe a Lukáš se rozčiloval, že už nemám trpělivost na další několika hodinové focení,  protože jsem ucapkaná a mám hlad.  Nakonec jsme udělali kompromisně několik snímků a hurá na večeři a spát (Lukáš měl taky hlad jen si to výjimečně nechtěl přiznat).
S Karameou jsme se a rozloučili další den ráno a zamířili jsme do údolí řeky Mokihinui (ty místní názvy! vždycky mi trvá minimálně týden než se to naučím vyslovovat), které nám doporučil navštívit náš zélandský známý, německý automechanik - ústavodárce. Opravdu jsme nelitovali.  Řeka protéká úzkým vápencovým údolím a vede po bývalé zlatokopecké stezce, která je místy tesaná do skály. My jsme prošli jenom prvních patnáct kilometrů, ale dá se po stezce pokračovat ještě dva až tři dny přes hřebeny a přejít do údolí řeky Buller na hlavni silnici SH6. Cesta je zpřístupněna také pro MTB, a tak se dá na kole udělat i okruh s návratem po silnici. My bohužel "spěchali" za prací a vraceli jsme se stejnou cestou.  
Práce nás měla čekat na severu jižního ostrova v Blenheimu. Když jsme se ocitli zase v civilizaci, zjistili jsme ze náš nástup se zase odkládá, tentokrát na neurčito. Protože nejsme žádní workoholici, rozhodli jsme si cestu za prací ještě o kousek prodloužit a místo přímé cesty po SH6 až do Blenheimu, zajet si oklikou přes Maruia vodopády, malinko se vrátit na Lewis Pass a pak přes Hanmer Springs a jezero Tennyson, kde jsme strávili noc a udělali si celodenní výlet cestou necestou. Dál jsme rozjeli na Molesworthskou vyhlídkovou silnici a ta už nás dovedla na hlavní silnici SH1 kousek na jih od cíle. Vypadá to jako itinerář na dva dny, ale podíváte-li se do mapy  zjistíte, že je to přeci jen nějakého řízení a my se ještě rozhodli  několikrát plánovaně zastavit. ... navíc jsme udělali spoustu zastávek neplánovaných, kterých snad bylo ještě víc. Zkrátka, jak nás netlačil čas nedokázali jsme se ukáznit a do Blenheimu jsme dorazili po týdnu a několika dnech.
Během těchto dní se stalo mnoho a viděli jsme spoustu zajímavostí.
Jednou z nich byli horké prameny nedaleko Lewis Passu. Najít parkoviště a vydat se proti proudu řeky podle popisu z průvodce nebyl problém, ani po tmě a při čelovkách.  Když jsme se zastavili a identifikovali oblast okolo nás jako TO místo, objevili jsme opravdu  několik různě velikých "koupacích jamek", které zde vyhloubili návštěvníci před námi. Nečekali jsme na nic, vysvlékly se do naha a s očekáváním horké lázně se ponořili  do vody. A v tom nás hluboce zamrazilo. Voda v bazénku nevyla o moc teplejší než v řece o pár metrů vedle. Velmi nás to rozmrzelo a jali jsme se nazí pobíhat po okolí a nořit se do každé sebemenší prohlubně, ve které byla alespoň troška vody. Nakonec Lukáš objevil jednu jamku s vodou, kterou jsme pro klid v duši mohli nazvat vlažnou.  V té jsme se pak ráchali tak dlouho, dokud nám nebyla opravdu zima. Ale koupání v horkých pramenech s hvězdami nad hlavou jsme si přece nemohli nechat na ujít.... Z romantického večera nezbylo nic, než že jsme se k sobě tiskli pod peřinou v marné snaze získat zpět naší tělesnou teplotu a jediným projevem vášně, byly naše drkotající zuby. Druhý den ráno jsme se na místo činu vrátili a zjistili jsme pravděpodobnou  příčinu našeho nezdaru. Svah, ze kterého měla zřejmě teplá voda vytékat, byl sesunutý a pramen změnil nebo docela zatarasil. Ani za světla a při důkladné sondáži jsme dostatečně silný zdroj tepla neobjevili. 
Molesworthská vyhlídková silnice by mohla být kapitolou sama pro sebe.
Vede přes rozsáhlou farmu v horách, kterým se tady na Zélandu říká stations.  Zpevněný povrch silnice končil pár kilometrů za Hamner Springs a pak nás čekalo téměř dvě stovky kilometrů po nezpevněných prašných cestách (včetně zajížďky k jezeru).  A mezi benzinovými stanicemi byla vzdálenost ještě větší. Přesto, že jsme vzali plnou nádrž a kanistr, trochu jsme se báli,  aby nám to v horském terénu vydrželo. Prostředních sedmdesát kilometrů silnice se na noc zavírá a na každé straně brány jsou za pár dolarů veřejné kempy. Jenže jsme opět narazili na náš odpor k "organizovanému" kempingu, který se ještě nešťastně potkal s mojí úzkostlivostí. Pro naši nechuť strávit noc na oficiálně určeném místě a zaplatit určený a docela malý poplatek, jsme se rozhodli, že závory projedeme těsně před zavíračkou a přespíme někde na trati. Co čert nechtěl při prohlídce historického mostu jsme potkali správce kempu, který si zajel až k nám, aby nás upozornil, že dál smíme spát až za dalších sedmdesát kilometrů v kempu u druhé závory.  To jsme mu hrdinně odkývali a pokračovali v cestě, abychom si našli o pár kilometrů dál nějaké pěkné místečko. Odbočky tam žádné nebyly a museli jsme tak zůstat na parkovisťátku přímo na hlavní. Už jsme začali rozbalovat kuchyni a chystat večeři, když mi to v té moji hlavě začalo šrotovat a paranoidně  jsem se začala obávat, že by si třeba správci na obou koncích mohli vysílačkou sdělit, že jsme neprojeli a mohli by se vydat nás hledat, ať už za účelem záchrany nebo trestu. Tak jsme pro můj klid sbalili kuchyni a přes kopečky jsme se zase vraceli k závorám pokračovat dál jsme nechtěli, přece nepojedeme  vyhlídkovou silnici v noci). Na půli cesty se mi to rozleželo ještě jednou a prohlásila jsem, že je to nesmysl, kdo by se o nás staral a vrátili jsme se zpět na parkoviště.  Jenže mezitím se nákaza pochybnosti vloudila i do Lukášova mozku. Přece jen bychom asi nespali klidně , a bude tedy lepší se vrátit a strávit noc někde před závorami a mimo všudepřítomné cedulkami "no camping".  V půlce cesty zpět jsme najednou byli stateční a tak to Lukáš zase otočil. A takhle bych mohla pokračovat ještě jednou...
Výsledkem bylo, že Lukáš ve vzteku při otáčení ulomil zástěrku, projeli jsme benzínu dvakrát více než by stálo oficiální nocoviště a noc jsme nakonec strávili u naučné cedule jen několik stovek metrů před závorami a téměř na dohled a doslech od správcova domku. Ale klid v duších jsme měli, protože na nás nikde nepříjemně nežalovala cedulka "no camping". O moc klidněji jsme ale nespali.  Přístřešek u řeky si pro svůj noční příjezd zvolila také banda raftařů....
A to ještě není všechno! Před závěrečným vrcholovým výletem na Molesworthské silnici (ten den jsme stihli tři, ale byli kraťounké) nám při průjezdu  posledního sedla roztrhla pneumatika.  Auto se nám naštěstí podařilo bezpečně odstavit na parkovisťátku odkud se vycházelo na onu poslední vyhlídku. Zvážíce naše možnosti jsme se nejdříve vydali na procházku. Po návratu jsme začali vykládat věci z auta, abychom se dostali k nářadí.  Nemusím vám říkat, že je samozřejmě uloženo na tom nejhůře dostupném místě... Nebylo to poprvé co jsme viděli hever, ale bylo to poprvé, kdy jsme viděli ten Efinčin. Byl v žalostném stavu, zohýbaný všemi směry a klika prokluzovala. Jenže civilizace daleko a před koncem sezóny sem mnoho turistů také nezavítá. Nedalo se nic dělat museli jsme hever použít.  Kombinace heveru a faktu, že Efinka stála mírně ve svahu způsobila, že  zdvižný efekt heveru byl minimální, přestože naše úsilí bylo maximální. Nakonec jsme přeci jen měli štěstí a osud nám přihrál do cesty anglického džentlmena s perfektní výbavou. S jeho heverem se Efinka zvedla raz dva (maximálně tři). Výměně zničeného kola bránil už jen rez, který jej k nápravě doslova přikoval. Pánové se u kola několikrát vystřídali a vyměňovali si udivené výrazy, když ani pod JEJICH mocnými údery nechtělo kolo povolit. Nakonec hrubá síla přeci jen zvítězila a my mohli konečně na rezervním kole uhánět dál.  Druhé závory jsme překonali těsně před zavíračkou. Nocoviště jsme si našli o několik kilometrů dále na boční cestě obsluhující včelí úly a elektrické vedení a zatímco vsude vládl klid a mír nám po náročném dni hučelo v hlavách jako v úlech.

1 komentář: