Práce je opět ve víně

Chystala se zima a zkracovali se dny. Opravdu bylo na čase najít si nějakou práci, protože krátké dny a studené počasí se nám tak nějak k cestování nehodilo. Koncem května jsme se konečně “dočkali”. Po měsíci terorizování všech vinic a vinařství v okolí Blenheimu jsme si nakonec vybojovali dvě pracovní pozice u Lake Chalice. Ze začátku jsme byli dost vyjukaní. Slyšeli jsme hrozivé zkazky o tom, jaké je to střihání děsně těžká práce. Když nám šéf Ged vysvětlil jak na to, mysleli jsme, že si nevyděláme ani na ten suchý chléb. Ale měli jsme dva týdny čas se všemu naučit a natrénovat to. Nakonec jsme ani tolik času nepotřebovali a po týdnu naše výkony začali přesahovat minimální mzdu. Až jsme se nakonec dostali lehce přes dvacet dolarů za hodinu. Což jsou i pro místní velmi pěkné peníze. Ale těžká práce to je :P.

Přes zimu je třeba víno připravit na jarní pučení. Víno se nejdříve nahrubo ostříhá obouručními nůžkami. Přitom je třeba nechat rostlince několik větví, které by později bylo možno navázat, ty se podle odborníků česky jmenují tažně. Na těch později rostou nové větve, na kterých zase rostou a zrají nové hrozny. Celý proces v našem podání vypadal tak, že Lukáš rostlinky ostříhal (prunning) a vytahal ostříhané větve z drátů (stripping). Já jsem potom ostříhala ze zbylých větví staré hrozny a případné další větvičky (trimming). Na závěr jsem namotala tažně na dráty a zajistila tenkým drátkem (wrapping and tieting). Potom jsem šla pomoc Lukášovi se stripováním, protože jsem byla vždy o něco napřed. A tak pořád dokola.

Měli jsme neuvěřitelné stěstí. Šéf nás nechal spát u přístřešku přímo na vinici, kde stál také vyřazený chladící kontejner, kam jsme si vytáhli matraci z auta. Tak se náš životní prostor alespoň zpětinásobil. Pak se rozhodl, že ostatní pracovníky pošle na jinou vinici a nám nechá zbytek vinice dodělat samotné. Byla to paráda. Šéf se objevil vždycky jen v pondělí, aby se podíval kolik jsme toho udělali a kolik nám má zaplatit a občas prostě jen zavolal. Do práce jsme mohli chodit kdy jsme chtěli a dělat kolik hodin týdně chceme. To vedlo k tomu, že když naše svaly a šlachy trochu uvykly nezvyklému pohybu, začali jsme si pracovní dobu protahovat co to šlo. Dny volna jsme omezili na minimum, jen když bylo opravdu ošklivé počasí a my měli chuť lenošit. Maximálně však jeden den volna týdně. Stručně řečeno nabrali jsme smrtelné pracovní tempo. Občas jsme si připadali jak začarovaní. Když se dny začali nebezpečně zkracovat dělali jsme doslova od úsvitu do západu...

Průvodními efekty jsou ruce, které ze spaní stříhají, takže nemůžete spát vy ani ti ostatní, bolavá záda a v mém případě dočasně zchromlé zápěstí. Otevřít láhev s vodou se občas ukázalo jako nepřekonatelný problém. Dokonce můj pud sebezáchovy se pokusil o zoufalý pokus zachránit mě před galejemi, které jsme si sami na sebe uvalili. Jednoho dne se prostě moje nůžky místo do větvičky zakously do mého levého ukazováčku. Nejdřív jsem si myslela, že se tak moc nestalo, ale nakonec jsme přeci jen vyrazili do nemocnice. Nůžky se zarazili, až o kost (ještě, že je máme, že?). Na šití by to podle doktora bylo  ale oni to nedělají u prstů u rukou kvůli nervům nedělají. Místo toho mi prst slepili jakýmsi vteřinovým lepidlem a přísně mi zakázali prst minimálně týden namočit. Celkově to vlastně ani moc nebolelo, ale jsem nemohla dva dny pořádně pracovat (podle doktora týden). Výhodu to mělo jen v tom, že děsně pršelo a já byla alespoň šťastná, že můžu být v suchu. Po týdnu, už jsem sice ještě nemohla druhou ruku moc používat, ale naučila jsem se fungovat bez ní. Když jsem konečně mohla začít používat obě, vlastně mi ta druhá docela překážela.  Lukáš pak stříhal tak vášnivě až zlomil nůžky. Tedy celkově vystřídal troje, u dalších mu upadl držák na gumové dorazy. Divím se, že mu je nedali k náhradě. když běžně člověku na sezonu bohatě jedny nůžky stačí.

Za naší tvrdou práci nás čekala odměna. Nejen tím, že se na našem účtě pravidelně objevovali velmi příjemné částky. Ged se nás rozhodl obdarovat několik vzorky piv z místního malého pivovaru Moa a nějakou tou svačinou. Musíme uznat, že to vůbec nebylo špatné. 

O sociální kontakt se postarali naši milí sousedé Joe a Adrien, se kterými jsme se seznámili skrze rozbitou  vodní pumpu. Nejdříve jsme k nim chodili pro vodu. Když zjistili, že se sprchujeme pouze solární “kempovou” sprchou, začali jsme si k nim chodit jednou týdně na sprchu, až se z toho stala pravidelná společná setkání. Nakonec nás jednou pozvali k sobě domů, když oni sami jeli pryč. Mohli jsme spát u nich v pokoji, abychom si mohli odpočinout na pár dní od života s čelovkami na hlavách, se studenou vodou a trochu se ohřát. Joe a Adrien nás také zasvětili do základních pravidel rugby, takže pro nás tato hra přestala být nepochopitelným brownovým pohybem hráčů po hřišti. 

Z vinice Eyire, jsme se nakonec přesunuli na vinici u “hlavního stanu” Lake Chalice. Netrvalo dlouho a měli jsme klíčky od kanceláře, abychom si tam mohli alespoň mohli dát sprchu a večer chvilku posedět. Celé to ovšem bylo tak napůl. Šéfův šéf to nesměl vědět. Nerad viděl klíče v rukách cizích lidí, a tak jsme nesměli po sobě zanechávat žádné stopy. Celý měsíc jsme spali v autě a skrývali naše večerní návštěvy. Koncem srpna jsme dodělali další vinici a za odměnu nás kromě platu čekala celá bedna "našeho" vína.

Další práci jsme nakonec dostali u našich milých sousedů, když už Lake Chalice neměla jak by uspokojila naše pracovní nasazení. Celkově jsme dohromady ostříhali a navázali přes dvacet tisíc rostlinek. Teď už máme své čtyři měsíce práce za sebou, pověsili jsme nůžky na drát a čeká nás další cestování po Severním ostrově. Navíc máme velkou naději, že tu ošklivou věc na “p” (a není to politika:) nebudeme muset až do našeho návratu domů dělat.