Po stopách Edmunda Hillaryho

Vydat se na 2885 metrů vysokou horu s názvem Tapuae-o-uenuku se zrodil v závěrečné fázi firemního večírku. Hora nás lákala, již když jsme kolem jejího nástupu jeli poprvé, ale teprve po rozhovoru s Dančou jsme se rozhodli, že Heaphy Trek vyměníme za tento výstup. A udělali jsme dobře. Hoře Tapuae-o-uenuku místní lidé neřeknou jinak než Mt. Tappy, čímž nás mimochodem velmi potěšili, protože jsme jí konečně mohli přestat říkat TA HORA a naše rozhovory měli tak o něco větší smysl. Mt. Tappy byla jedna z mnoha v okolí, které si jako svůj tréninkový cíl vybral Sir Edmund Hillary, v dobách kdy sloužil na místní vojenské základně. Předem jsme se vzdali ambiciozní představy, vylézt Mt. Tappy a zpátky během jediného dne jako to zvládl Hillary a srabácky jsme se spokojili s představou “pouhého” zdolání vrcholu. V letních měsících nepředstavuje hora žádný zásadní problém. Výlet zvládne každý přiměřeně zdatný jedinec, kterému nevadí brodit se půl dne ledovou vodou (dle stavu řeky je nutné absolvovat šedesát až sto brodů). V našem případě se již o slovo hlásil podzim. Vrcholky pokryl první sníh a my si museli, kromě náhradního páru bot přibalit do batůžku ještě cepín a mačky.

Všechno začalo pohledem na předpověď. Zjistili jsme, že ještě následující den budou pokračovat silné deště. Deštivý den jsme strávili v Blenheimu v knihově na internetu a řešili různé administrativní resty. Večer jsme zavítali na návštěvu k místním couchsurferům Catherine a Stevenovi, kde jsme strávili příjemný večer v jejich roztodivném domě. Dům vypadal jako, kdyby ho někdo zrovna čerstvě postavil a ještě zbývalo doladit “pár” detailů a přesto jste měli pocit, že tam stojí tak nějak odjakživa. Druhý den už mělo být počasí moudřejší, ale chtěli jsme ještě počkat, až trochu opadne voda k řece, která slouží jako nástupovka. Rozhodli jsme se vsadit tedy na pobřeží a přebývající den vyrazit na Cape Campbell. Výlet na Cape Campbell je kvůli skalnatému pobřeží nutné absolvovat za odlivu. To se nám hodilo a Lukáš se zase svlékl do trenek a brouzdal mělkou vodou v okolí ve snaze objevit nějakou tu zapomenutou Pauu. Po hodině se s prázdnou zase oblékl a vyrazili jsme zpět k autu. K naší útěše, vyhodila na břeh bouře z předchozí noci velké množství slávek, které byli ještě čerstvé, a které jsme nadšeně sbírali. Večeře nám připadala opravdu slavností, v oblastech, kde si můžete dát čerstvé mořské plody před výstupem na vrchol se moc často nevyskytujeme.

Poslední dubnový den připadl na výstup na chaty Hodder. Cesta vede přes soukromé pozemky, a tak je dobré získat svolení od místního farmáře, který sídlí v domě kousek nad parkovištěm, ze kterého se vychází. My jsme na internetu našli na něj telefonní číslo a tak jsme si vyřídili povolení večer před výstupem. Také jsme dostali od něj informaci o stavu řeky, tedy že je trošku vyšší stav, ale nebude-li už pršet, mělo by se dát projít.

Nejdříve se jde zvolna po polní cestě přes farmářovy louky. Někde jsme si zkrátili cestu ovčími pěšinkami. Místo, kde se z cesty schází k řece bylo velmi výrazně označeno a nešlo přehlédnout. Strmým srázem plným bodlavých rostlin jsme zklopýtali do koryta řeky, přezuli se do “mokrých’” bot a vyrazili po proudu nahoru. Ze začátku se snaží člověk zůstat nohama v suchu, přestože to časem to vzdá, aby se k tomu později zase vrátil, protože je lepší mít v botech vodu ohřátou alespoň na několik stupňů nad nulou, než si zmrzlé prsty neustále omývat ledovou vodou přitékající ze sněhových polích výše po proudu. Voda v řece byla pěkně vysoko a pěkně dravá. Postupovali jsme velmi pomalu, protože museli jsme pečlivě volit místa brodů, abychom to vůbec ustáli a nezmáčeli spacáky v batozích. Přesto Lukáš v jednom místě uklouzl. Nevykoupal se celý, ale schytal to foťák, který mu plandal ve špatně zavřené brašně. I malý okamžik stačil k tomu, aby voda pronikla až k přístroji. Jinak postup řekou nezpůsobil větší škody než zmrzlé nohy, takže jsme měli pocit, že máme místo nich jen taková tupá kopýtka, jako ty horské kozy okolo nás. Neustálý boj s živlem o každý krok proti proudu nás dost vyčerpal, takže jsme byli opravu šťastní, když jsme se konečně došourali k chatám Hodder.
Během večeře jsme nasbírali moudra z “návštěvní knihy”, kde bylo mnoho různých zápisů o ne/dobytí vrcholu. Ze zimních měsíců jich však mnoho nebylo. Z toho mála však bylo jasné, že při sněhu a náledí může výstup trvat i déle než dvanáct hodin. Protože slunce již vycházelo poměrně pozdě, vyrazili jsme v šest ráno ještě za úplné tmy. Voda v řece nad chatou, kde ji bylo nutné naposledy přebrodit byla naštěstí zmrzlá a zasněžená, a tak jsme byli ušetření raní mrazivé koupele. Sněhu kolem chaty bylo sotva po kotníky, ale když se opravdu začalo od řeky strmě stoupat, začal sníh rapidně přibývat. Ještě když jsme míjeli vodopád a stoupali širokou pánví směrem k sedlu mezi Mt. Tappy a Mt. Alarmem byla tma. Pěšinku jsme pod čerstvým sněhem jen tušili.
Při postupu ve svahu pánve nad vodopádem se mě zmocnila obvyklá slabost a závrať. Zima a náročný postup sněhem, který nám již sahal ke kolenům se hlásili o slovo. Snažila jsme se ještě stoupat, ale bylo jasné, že zastávku na horký čaj a čokoládu budeme muset udělat ještě před tím, než dosáhneme sluníčka. Bohužel ani obvyklá dávka horkého sladkého čaje a čokoláda moc nepomohla a já pomalu zvažovala návrat. Naštěstí jsem tak tvrdohlavá, že než jsem se stihla přemluvit k ústupu dosáhli na mě první sluneční paprsky. Sice jsme ztratili nějaký čas, protože jsem se na sluníčku vyhřívala jako ještěrka, ale po dalším šálku čaje a další porci čokolády jsme mohli zase vyrazit.
Po nějaké chvíli náročné chůze v hlubokém sněhu jsme opustili dno pánve a stočili se více do sedla. Svah stoupal strměji a strměji. Pod sněhem se začala objevovat ledová krusta, která způsobovala, že za každý vydobytý krok, následoval posun o stejnou délku zpět. Chvíli jsme zápasili s kluzkým povrchem, až cosi v našich zamrzlých hlavách dospělo na správné místo a vzpomněli jsme si proč jsou naše batohy tak těžké! Mačky! Od té chvíle se nám stoupalo o dost příjemněji, ale přesto jsme kuloár v nejstrmějších a zároveň nejhlubších místech opustili a vypomohli si lehkou napůl zamrzlou a zasněženou skalkou po jeho levé straně. Těžko říci, který způsob byl jednodušší. Faktem bylo, že s využitím některých prvků mixového lezení jsme se po pěti hodinách cesty od chaty ocitli v sedle. Ze sedla se stoupalo po strmých plotnách, které byly pokryty čistým ledem. Stálo mnoho sil pořádně zadupnout mačky při každém kroku dostatečně hluboko do ledu, aby bezpečně drželi. Zároveň se nám nohy kroutit do nepříjemných úhlů a já si přála, abychom už byli za ostrou hranou, kde se svahy zdáli mnohem mírnější. Když jsme se tam konečně produpali, už jsem si zase přála, abych bývala těmi svahy nahoru nikdy nevystoupala. Před námi se objevil závěrečný hřebínek. Skalnatý, úzký, strmě se svažující hřeben bohužel nenabízel jinou možnost jak dobýt vrcholu. S třesoucími koleny jsme následovala Lukáše a snažila se nemyslet, na cestu dolů, které jsem se děsila ještě více než samotné cesty na vrchol. Jenže strach z utrpení je často horší než samotné utrpení (P. Coehlo - Alchymista).

Otřesená hrůzou ze sestupu jsem stanula na vrcholu jednu hodinu po poledni. Tam mě veškeré obavy dočasně opustily. Padla mi brada před nádherným výhledem na zasněžené vrcholky hor okolo nás a modré moře, které doplňovalo horskou scenerii až k obzoru. Po nutné fotodokumentaci následovala rychlá sváča a byl zahájen sestup. S obavami jsem třískala mačkami do zmrzlé skály a ledu. Když jsem si vyzkoušela, že mačky drží dobře, a pád do hlubin pod námi my tedy nehrozí bezprostředně, uklidnila jsem se a zbytek cesty už ubíhal rychle. Sestup kuloárem jsme švihli rovnou prostředkem a odpoledním sluníčkem rozměklý sníh nás chladil téměř až po zadek. Sestup šel rychle a jediné co nám komplikovalo cestu byli zasněžené díry mezi kameny v suťových polích. Brzy jsme se však dostali na námi vyšlapanou cestičku a pak už šlo všechno hladce. Přes původní černé vyhlídky jsme sestup zvládli za pěkné tři hodinky a chaty dosáhli ještě před západem slunce. Tak se nám ten první Máj letos opravdu vydařil. Následující den jsme si trochu přispali a vyráželi jsme už za plného slunečního svitu. Řeka oproti cestě nahoru citelně opadla a cestu ulehčoval taky sestup po proudu, takže jsme se s živlem nemuseli tak prát. Odpoledne jsme šťastní a vyčerpaní shodili baťůžky do Efinky. Teprve když jsme odjížděli zastihli vrcholky hor okolo nás první mraky za celé tři dny...