Kaikoura Coast

Po práci zbývalo ještě mnoho míst na jižním ostrově, kam jsme se chtěli podívat. Jedním z nich byl výlet podél Kaikoura Coast dolů na stejnojmenný poloostrov a zase stejnou cestou zpět. Celá cesta začala tradičně velmi zábavně. Před odjezdem jsme ještě chtěli dát ve městě opravit Lukášovi pohorky, které začínali podléhat zkáze a rozpadu, aby nám je opravili než se přes Blenheim budeme vracet a nemuseli na ně čekat. Jenže nás propustili už v sobotu a v pondělí byl státní svátek. Protože jsme neposedové, nechtělo se nám jen tak dva dny lelkovat, rozhodli jsme se tedy vyrazit dočasně opačným směrem do oblasti soundů. Hlubokých mořských zátok, které vznikly podél koryt řek. Vyhrál to Queen Charlot Sound. V zásadě se cestou nestalo nic hodné záznamu, snad krom toho, že jsme nechytili ani jednu rybu, přestože jsme neustále byli někde u moře. Je to oblast na nás až příliš obydlená a navíc se moc nevydařilo počasí.

Velikonoční pondělí bylo nádherně a tak jsme ho strávili na vyhlídkové silnici mezi Pictonem a Blenheimem a odpoledním lezením na Rarangi. Docela příjemné lezeníčko. Až na to že, jsme čekali lezení pěkně na sluníčku, nad mořem a na pláži. Realita byla velmi opačná. Odjištěné cesty byli pár metrů od pláže v křoví a vlhkém stínu. Druhý den ráno jsme konečně šoupli botky do opravy a vyrazili na jih. Počasí bylo docela přívětivé, i když na plavky to opravdu nebylo, ostatně jako celý náš pobyt na jižním ostrově. 

Když jsme byli rozjetí na půl cesty přišla zpráva od jedné továrny v Christchurch, které jsme psali asi před měsícem, že by měli pro nás práci. Zastavili jsme na místě a začali zjišťovat podrobnosti. Tím jsme strávili celé dopoledne, aby se nakonec ukázalo, že takový trhák to zase není. Pozice vlastně nejsou jisté a ještě by každý z nás dělal na jiné směně. Takže naše obavy, že budeme muset zpátky do “Blenu” pro neopravené boty byly nakonec rozptýleny. Nicméně nám to narušilo naplánovaný celodenní výlet. Museli jsme improvizovat. Původní plán byl stejně velice mlhavý a od improvizace se moc nelišil, ale my se cítili bezpečně, protože jsme “to” nazvali plánem. První varianta vyrazit k soutěsce “Sawcut”, padla na zavřené silnici. Druhá varianta vyrazit na Needles Point už vyšla. Je to skalní ostroh dostupný pěti kilometrovým pochodem po pláži a hostí obrovskou kolonii tuleňů. Ti se válejí všude, rozeseti po běloskvoucích vápencových kamenných útvarech. Takže na  nás číhali nejen za rohem, ale také nad našimi hlavami.
Další den ráno jsme se rozjeli rovnou do Kaikoury, abychom tam chytli odpolední odliv a vycházku po pobřeží. Nakonec jsme tam dorazili před polednem. Takže se Lukáš ještě dvě hodinky věnoval rybám, zatímco já ve všech volných chvílích obvolávala vinice kvůli další práci. Pak nadešla naše chvíle a se spoustou ostatních turistů, jsme se vrhli na pobřeží poloostrova Kaikoura, které je tvořeno dlouhými vápencovými deskami, takzvanými tidalshelfs. Po těch je za odlivu možné  obejít útesy na pobřeží. Nakonec jsme stejně vyrazili s malým zpožděním. Tím jsme se sice vyhnuli turistům, ale některá místa, už nebyla dostatečně široká, aby se dalo bezpečně suchou nohou obejít tuleně válející se na pobřeží. Tak se stalo, že jsme museli projít úzkým místem mezi mezi strmým travnatým svahem a vysokým kamenem na jehož vršku si hověl obrovský tuleň. Zprvu vypadal, že o nás nebude jevit nejmenší zájem. Sice se mi třásly kolena, ale opatrně jsem se začala prosmýkávat úzkým prostorem. Zrovna když jsem byla v nejlepším si mě jakoby najednou všiml sklonil ke mě hlavu aniž bych si toho všimla a zuřivě zařval. V panice jsem zaječela a  vyskočila z prostory zase zpátky k Lukášovy, který se jen smál, že už jsem byla napůl cesty. Nakonec se mi podařilo sebrat všechnu odvahu a tentokrát nespouštěje z tuleně oči, “proběhla” jsem jak nejrychleji jsem mohla inkriminovaným místem. Na zpáteční cestě se již smrákalo a pobřeží se začínalo zalévat vodou, museli jsme se tedy, naštěstí pro mě, vrátit horem přes pastviny, které představovali nebezpečí maximálně v podobě mírného skotu pasoucího se kolem. 

Naše další kroky měli vést na vrchol hory Fyffe. Protože jsme slyšeli, že se jedná o náročný a dlouhý podnik, chtěli jsme ještě za tmy odjet až na výchozí parkoviště, tam strávit noc a ráno brzy vyrazit. Bohužel orientace podle mapky z infocentra nebyla nejslavnější (přece nepotřebujeme na takovou žabařinu GPS). Po překvapivě dlouhou dobu jízdy po hlavní silnici jsme stále nemohli najít správnou odbočku. Byla tma tak jsme radši odbočili na první zdánlivě opuštěnou prašnou cestu, podél řeky, kde jsme to chtěli na noc odstavit a situaci vyřešit ráno. Cesta vedoucí podél řeky byla neuvěřitelně úzká a velmi brzo začala strmě stoupat. Teprve v sedle se našlo místo, kde jsme mohli Efinku dát trochu stranou a pustit se do přípravy večeře. Za tu projela kolem dvě místní auta (cesta se jmenovala velmi výmluvně Diaryfarm road), která povážlivě zpomalila, když projížděla kolem nás. Jakmile uviděli, že se nám nic nestalo, a že se cpeme až máme boule za ušima, spokojeně odfrčeli do tmy.

Ráno Lukáš začal znovu zkoumat orientační mapku a pravda vyšla najevo. Směr máme perfektní, akorát máme jet po druhém břehu řeky. Tak jsme tedy zapnuli GPS a koukli do seriozní mapy. Hned kousek cestou zpátky měl být brod, takže bychom se nemuseli vracet celou cestu až k pobřeží. Ale brod byl spíše pro tanky, takže i plnokrevná čtyřkolka, by měla zřejmě co dělat. Řeka byla stále ještě rozvodněná z předchozích deštivých dnů a nebylo radno tedy zkoušet nějaké vylomeniny. Takže nás na druhou stranu nepustil ani druhý brod, který jsme cestou potkali, a pokorně jsme se vrátili oněch padesát kilometrů zpátky na most u pobřeží. Výstup na samotný vrchol nakonec nebyl náročný a ani příliš dlouhý. Cestou jsme na chatě zřejmě překvapili milenecký párek, který nečekal tak brzkou návštěvu. My hrnouce se do chatky, jsme zase netušily, že má v deset ráno ještě osazenstvo. Zdolané výškové metry byly na vrcholu odměněny sandwichem a parádními výhledy na poloostrov a modravé moře. Večer jsme strávili na nevábném odpočívadle u hlavní silnici kousek od mostu.
Ráno se vydaly na vycházku k útesům Haumuri až do místa zvané Spy Glass Point, kde je potřeba být také za odlivu, aby šlo pobřeží projít. Proto jsme tam museli být opravdu  brzy. Byli již napůl cesty po pobřeží, když teprve vycházelo slunce a přichystalo nám parádní podívanou. Cestou jsme se neobešly bez častého obcházení tuleňů, kteří byly často k nerozeznání od velkých kamenů, nebo se za nimi schovávali. Aby jsme zabránili nepříjemných překvapením, neustále jsme hlasitě pokřikovali, hulákali a tleskaly ve snaze vyplašit případné schované tuleně dřív, než vyplaší oni nás. Když nám došla fantazie, tak už jsme jen volali “TULENI POZOR” nebo “TURISTI JDOU” a jiná oduševnělá hesla. Upřímně doufám, že mezi těmi chudáky nebyli žádní intelektuálové. Při maximálním odlivu jsme se rozhodli obrátit se na cestu zpět, ale ještě předtím byl čas na lov. Pokaždé se při odlivu Lukáš snaží najít ony bájné a lahodné mlže paua, o kterých jsme toho tolik slyšeli. Ještě nikdy se nám nepodařilo najít dostatečně velký kus, který bychom mohli s čistým svědomím ulovit a tady…. Tady jich bylo hned několik! Dostat je z vody, je opravdu boj, jsou přisáti velmi silně a musí se podebrat nožem. Ale pozor musíte si být jisti rozměry, protože pokud ji takto vyndáte obvykle pauu zraníte a pak už jí není pomoci a vykrvácí. Nám se podařilo několik kousků dokonce nezraněných vybojovat. Cestou zpátky jsme ještě vyšplhaly na vyhlídku z útesu nad námi a měli jsme opravdu šťastný den. S přicházejícím přílivem připlouvalo do Kaikourské zátoky hejno delfínu, kteří teď kroužili a skákali jen několik metrů od pobřeží pod námi. Nemohli jsme z nich spustit oči, ale museli jsme sebou hejbnout nebo by nás voda na mysu zavřela a my bychom museli čekat celých dvanáct hodin, než by jsme se zase dostali pryč. Problémovým místem jsme prošli doslova na poslední chvíli a museli jsme už trošku popolézat po skále.

Po překonání obtížných míst jsme si chtěli u potůčku paui umýt a připravit  navečer. To se nám stalo osudným. Protože paua není lehce dostupná, většinou se pro ně musí potápět (podle pravidel bez přístroje, jen se šnorchlem) a nesmí se s nimi obchodovat. Když jsme podle návodu v telefonu zkoušeli paui vyndat ze skořápek, projížděli zrovna okolo dva místní. Nejdříve to vypadalo, že se nemůžou koukat jací jsme amatéři a jdou nám pomoc. Ovšem když viděli jaké máme kousky, zřejmě jim ruplo v bedně a začali strašlivě vyvádět. Vyndali svá měřidla a začali paui přeměřovat. Podle nich polovina byla příliš malá! Než jsme se stihli vzpamatovat co se děje byli už paui u nich v pytlech a oni pokřikovali cosi o policii a pokutách (které rozhodně nejsou malé). Když jsme pochopily nastalou situaci a začali se ptát, tak nasedli na motorku a prostě odjeli. V okamžiku když mizely zrovna přicházel starší manželský pár který venčil psa. Vše se odehrálo tak rychle, že jsme vlastně nevěděli co se děje. Vyplašení a zmatení jsme vyrazili k autu v obavách co bude. Když jsme si to zpětně probírali, tak nám došlo jak jsme se nechali grandiózně okrást. Kivák, který hrál tak skvěle své rozhořčení, totiž neměřil Paui správně a rval je do měřidla šikmo co to šlo, aby to vypadalo, že jsou malé. Také, když na nás chtěli volat policii by nebylo rozumné odjet, a už vůbec ne když přicházeli svědci. Korunu všemu nasadilo to, že když jsme procházeli vesnicí, viděli jsme před jednou chatou jejich motorku a žlutý vak, který měli s sebou. Takže žádná policie, ale rovnou do kuchyně. Ale v ten okamžik jsme byli ještě vyplašení a vůbec jsme neměli sílu ani náladu bojovat o svá práva. Jejich chování a naše “hloupost” nám zkazila celý den, protože jsme věděli, že pauu se nám zase jen tak najít nepodaří.

Náladu nám spravila až tulení mateřská školka, kterou příroda zřídila na potůčku u vodopádu Ohaio. Zde místní kolonie “odkládá” svá mláďata, když se dospěláci vydají na lov. V bezpečí vnitrozemí malá tuleňátka dovádějí, učí se a socializují. Na tu spoustu malých torpédek po celém proudu potoka je opravdu roztomilá podívaná, bohužel ty malé pozoruje stejná spousta neukázněných turistů.

Další zastávka byl výlet k soutězce “Sawcut”. Cesta k ní vede z malého soukromého parkovišťátka a zahrnuje prakticky neustálé brození řeky, která protéká relativně úzkým vápencovým údolím. Milý starší pár, kterému patří pozemky, po kterých se z parkoviště dostanete k řece se s námi dal do řeči. Řeka je prý stále rozvodněná a ještě včera se vraceli lidé mokří až do pasu, oni by určitě počkali, až voda ještě trochu opadne. Nic naplat, čekat již dále nemůžeme a riskujeme tedy nezdar a předčasný návrat, pokud by nás voda nepustila dál. Nakonec se ukazuje, že kdo má Filipa a trochu přemýšlí nad proudem řeky, nezmáčí se o moc víc než po kolena. K soutěsce  jsme došli za necelé tři hodinky. Je tam opravdu skála, kterou jakoby někdo prořízl pilou. Tak blízko byli stěny skal u sebe. Vydali jsme se po proudu ještě kousek výše a při obědu potkali jednoho známého Amíka ze stopu. Příjemně jsme si popovídali a tiše jsme jim záviděli, že mají ještě pár dní a vandrují údolím dál. Bohužel člověk, opravdu nemůže stihnout všechno. Vraceli jsme se již pod zamračeným nebem a ani cestou zpátky jsme se nepřestávali kochat. Pobaveně jsme sledovali staříka na parkovišti, jak nevěřícně kroutí hlavou, když jsme mu ukázali, že voda nám sahala nejvýše kousek nad kolena. Nezbývalo než mu vrátit mapku s nákresem, která v zásadě nebyla příliš potřeba, poděkovat a zmizet po silnici vedoucí strmými svahy nad řekou. Samotná cesta autem je plná nádherných výhledů.

Po soutěsce už jsme jeli rovnou do města, kde jsme se u bývalých kolegů z vinařství trošku zcivilizovali a vyrazili na “podnikovou” párty, která ukončovala sezónu. Ale nijak zvlášť jsme se nebavili, a tak jsme šli překvapivě brzy chrnět do Efinky, která pakrovala na ulici, před domem našich známých z práce.