Happy NEW YEAR!

Škoda třešně, která padne vedle

Ashburton, městská knihovna; 11.12.2013 17:00

Po neúspěšném chození po agenturách v provinčním městečku Ashburton zemědělského kraje Cantenbury sedíme v knihovně, dobíjíme elektroniku a procházíme další inzeráty o práci... A zničeho nic zvoní telefon..

Dychtivě popadám telefon a pří té příležitosti málem vytrhávám zásuvku, protože jsem zapomněla odpojit nabíječku, ale konečně jsem se dostala ven a hlásím do telefonu... Barbora speaking …. "Máme pro vás od zítřka práci", říká neznámý hlas v telefonu. "Potřebujeme vás zítra v šest ráno v Alexandře, v sadu na třešních." Na ni nečekáme. "Rychle" balíme, nakupujeme zásobu potravin (jedeme přeci na VENKOV), doplňujeme palivo a vyrážíme na jih do regionu Central Otago, zemi zaslíbené sběračům letního ovoce...

Na místo dojíždíme lehce po půlnoci a po marné hodině hledání kempu spíme na divoko na místní vyhlídce. Ráno v pět vstávačka. Rozlámaná těla a rozespalé mozečky dohromady fungují jen ztěžka. Sotva zvládáme snídani a ranní čaj a už je čas vyrazit DO PRÁCE! Čest třešním!

 Před začátkem práce je třeba ještě vyřešit nezbytné formalitky jako podepsat smlouvu, vyplnit číslo účtu (to se nám zdálo obzvlášť důležité) a hurá na třešně. Jako nováčkům nám bylo vysvětleno, že červené třešně se nesbírají. Trhají se jen ty tmavě fialové v barvě, které bychom u nás řekli vínová. Pokud jsou třešně opravdu zralé, zdají se spíš černé. Fasujeme kovové žebříky a plastové koše (tzv. bukety), za jejichž naplnění by nám měla náležet odměna. Jeden buket osm dolarů. Později se dozvídáme, že to je opravdu velmi dobrá odměna. Na druhou stranu, pokud nejste pracovití a šikovní trhači a vyděláte si ještě méně než je zákonem stanovená minimální mzda, máte smůlu. V tomhle podniku vám nikdo neproplatí ani cent...

Roztřesenýma rukama, zkřehlýma ranním chladem trháme první třešně, které lehce duní na dně košů. Doba, kterou potřebujeme k naplnění jednoho koše, se nám zdá neuvěřitelně dlouhá a ani jeden z nás nevěří, že se kdy dostaneme alespoň na tu minimální mzdu. S postupem času získáváme grif a také stromy jsou pěkně obsypané, a tak jsme minimální mzdu překonali hned první den. Druhý den se daří ještě líp. Pravdou je, že rychlost trhání hodně ovlivní jaké stromy dostanete. Někdy vám třešně padají sami do koše a jindy je každá třešnička těžce vydřená. Po týdnu práce si i v těžkých dnech umíme přijít na docela pěkné penízky. Jen kdyby nebylo toho zatraceného počasí!

První volno jsme dostali již po čtyřech dnech, protože třešně, které máme česat ještě nejsou dozrálé. Volný čas trávíme objevováním okolí a závad v našem autě, týkajících se vysoké spotřeby (viz poznámka pod čarou). Druhé volno máme právě dnes kvůli dešti. Zítra se zase nepracuje, protože třešně jsou příliš mokré...

Sezona třešní končí na začátku nového roku, a tak se budeme muset posunout o dům dál. Tentokrát na meruňky nebo na vinici, uvidíme kam nás vítr zavane (a že tady na Zélandu vanou někdy opravdu roztodivné větry...).

---

Pozn. V autoservisu zvýšili naše naděje na snížení spotřeby naší Efinky (je zřejmě bulimička). Někdo kdysi přestřihl kabel, mezi lambda sondou a počítačem, kteří spolu pracují na správném dávkování benzinu a tak Efka prostě občas dostane pořádnou dávku paliva, které motor nezvládá zpracovat a nevyužité palivo zbůhdarma uniká z motoru pryč....

Jak LUKÁŠ a Efinka potkali řeku

Bez komentáře...

Jak nás potkaly hory

Po více jak čtrnácti dnech strávených ve městech čekáním na levné letenky, papírováním, sháněním auta a jeho výbavou jsme se rozhodli ještě před tím, než začneme pracovat podívat konečně na nějakou tu slavnou novozélandskou přírodu. Protože jsme měli práci slíbenou nedaleko Christchurch na výlet jsme vyrazili do necelých dvě stě kilometrů vzdáleného Arthurova sedla (Arthur Pass) v Jižních Alpách. S vidinou pouze dvou dní, jsme měli naplánované jen kratší vycházky a od Pondělka do roboty. To jsme se ale přepočítali, naštěstí pro nás.

Přepočítali jsme se hned třikrát. Poprvé při představě, že agentura nám opravdu sežene do dalšího týdne nějakou práci, když už na ní bezvýsledně týden čekáme. Podruhé nás vyšplouchlo počasí a potřetí, když jsme věřili, že budeme dělat malé výlety.

Když jsme v pátek na večer v nově vybavené Efince opouštěli Christchurch, byli jsme ve velmi dobré náladě. Slunečná obloha slibovala krásné výhledy na horách, těch se nám dostalo hned večer při západu slunce. Ještě než jsme dorazili do kempu, museli jsme zastavit cestou u jednoho jezera a povečeřet pod těmi zvláštně tvarovanými mraky, které jakoby od spoda rozfoukával vítr. Báječná podívaná. To jsem ale netušili co nás čeká. Jak jsme později dočetli v jednom horolezeckém časopise, takové mraky zde na Zélandu vždy znamenají příchod tlakové níže a s ní vytrvalých deštů, které se v horách srážejí. A tak jsme naše první dva dny v novozélandských horách proseděli v Efince. Naštěstí jsme byli vybaveni novou hrou, kterou jsme zakoupili za tři dolary v bazáči a tak jsme vesele pařili. Když se v neděli umoudřilo počasí a dal se vystrčit alespoň nos, jali jsme se okoukávat místní nádhernou přírodu plnou vodopádů a skalnatých vrcholů. Naše kroky vedli i do místního infocentra, kde jsme se hned vrhli k mapám okolí. A co čert nechtěl našli jsme tam nádherný trek do vedlejšího údolí s přespáním v horské boudě. Nejdřív nás to děsně mrzelo, ale nakonec vzal práci čert a vyrazili jsme. Udělali jsme moc dobře, nejen kvůli treku, ale také proto, že telefonát z posledního sedla, kde jsme měli signál do agentury nám přinesl informace, že práce bude až příští týden.... Takže nevyrazit by byla věčná škoda.

Při výstupu z údolí na Avalanche peak, jsme stoupali strmým srázem až na úroveň mraků. Do těch jsme vstoupili míjejíce první sněhová pole a vysoká skaliska. Cestou kolem nás proskákalo několik turistů nalehko, ale nám to náladu nekazilo. Při pomalém stoupání jsme mohli alespoň obdivovat místní horské papoušky Kea, kteří se drželi dost blízko hlavně proto, kdybychom jsme se zastavili na sváču, aby nám mohli něco klofnout. A dočkali se. Po téměř třech hodinách stoupání jsme konečně stanuli na vrcholu. Okouzleni výhledem do vedlejšího údolí, kde se mraky jakoby rozpuštěly, jsme konečně pustili do svačiny. O papoušcích Kea jsme slyšeli a byli jsme poučeni, že jsou děsně drzí, ale člověk se učí jen vlastními chybami. Dokud jsme si chleba a sýr hlídali. papoušci jen nervozně poskakovali okolo a jeden se zkusmo pustil do gumové obsázky Lukášových trekových holí, kdybych ho včas neodehnala, tak ji snad zbaští celou. Blíž si zatím netroufli. Když ale Lukáš odešel fotit a já zůstala na hlídaní svačiny i batohů sama jedna Kea využila příležitosti a ve vteřině, kde jsem zrovna vyndavala kapesník z kapsy se vrhla na náš balík chleba, a ukradla nám tak celý náš oběd na druhý den. Lukáš, který slyšel můj zděšený výkřik, rychle pochopil situaci a jal se náš oběd vydobý/ít zpět. Nastal tuhý boj muže proti papouškovi a došlo i na použití střelných zbraní v podobě kamení. Lukáš nakonec zvítězil a se ztrátou pouze dvou krajíčků získal náš oběd zpět. Mezitím se ještě jiná Kea pokusila okousat a odnést GPSku. Proto jsme radši sbalili svých pět švestek a mazali dál. Následovala orientačně náročná cesta přes hřeben do sedla, ze kterého se sestupovalo dlouhým suťovým polem až do údolí, a pak už lehce až k chatě. Kousek od chaty jsem si ještě dopřála koupel v potůčku přítékajícím z nedalekých sněhových polích a byli jsme na místě.

Nočního ptáka Kiwi jsme se nedočkali, za to jsme druhý den ráno viděli vzácnou modrou kachnu a několik méně vzácných zajíců. Při sestupu údolím, kde byla horská chata jsme zdolali brodem hlavní tok a v dobré náladě pokračovali až do hlavního údolí, kde cesta pokračovala řečištěm. Řečiště bylo široké a řeka ji v několika ramenech křižovala tam a zpět. Nechápajíc, proč trasa na mapě v informačním centru řeku přecházela nejdříve tam a pak zase zpátky, jsme se s odhodláním takovou velkou řeku nebrodit vůbec vydali cestičkou po bližším břehu řeky. Při brodu prvního bočního ramene ještě v dobré náladě jsme se chytli pěšinky vedoucí u břehu. Ta bohužel záhy skončila a my jsme museli opět zout boty a znovu do vody... Když jsme boty zouvali počtvrté, Lukáš začal být trochu nevraživý. Ale přece nebudeme brodit všechna ramena teď, když jsme to neudělali na začátku hezky všechno při jednom. Tak jsme nazuli boty a pokračovali dál. Hlavní rameno jsme pak na druhou stranu řeky přebrodili jen o tři sta metrů dál. Rozhodnutí, že zpět řeku už OPRAVDU brodit neubudeme padlo ještě než jsme zpátky nazuli pohorky. Pokračovali jsme po břehu, podél nějž jsme chtěli dojít až k silnici. Po dvou kilometrech nám, ale už bylo jasné, že se dalšímu brodu nevyhneme. Silnice byla na naší straně až příliš daleko a navíc řeka vyplňovala své koryto až k prudkému svahu, kterým už nešlo pokračovat. A tak jsme zuli boty a vrhly se znovu do řeky. Tentokrát jsme řeku brodili pěně najednou všechna ramena a tak jsme se už víckrát zouvat nemuseli. Na konec treku už to od brodu bylo jen kousíček. Na silnici jsme chytli stopa po prá minutách, a tak jsme se domů (do Efinky) vrátili živí a nakonec moc spokojení.

Jak nás potkal Zéland

Po celodenním čištění obuvi, stanu, maček a veškerého dalšího kempovacího vybavení jsme konečně dovláčeli všech našich pět objemných zavazadel na letiště v Taipei a v poloprázdném letadle si užívali vydobytého prostoru. Změna nastala s přistoupivšími cestujícími v Brisbane, ale to už jsme měli úplně jiné starosti. Letuška nám rozdala imigrační kartičky.

Po té co jsme přiznali, že nevezeme žádné zbraně, drogy ani jiné potencionálně nebezpečné látky, jsme také přiznali, že jsme během předchozího měsíce přišli do styku s lesem, a že vezeme spoustu kempovacího vybavení. Vyděšení historkami předchozích cestévatelů, jsme se velmi obávali zejména o náš stan. Nakonec proběhla imigrační kontrola celkem přátelsky. Přesto se náš stan bližšímu přezkoumání za zavřenými dveřmi nevyhnul, ale i těmi vyšel zase zpět. Byl tak certifikován k použití na Novém Zélandu a my mohli vyrazit. Problém se objevil hned záhy s otázkou kam se vlastně vrtnout. Nepodařilo se nám sehnat žádný kontakt přes Couchsurfing a všechny hostely se zdály beznadějně plné. Požádali jsme tedy slečnu na informacích, jestli by nemohla do některých ještě zavolat, zda se něco neuvolnilo. Nakonec jsme místo levných postelí ve společných noclehárnách získali předražený pokoj sami pro sebe v obrovském desetipatrovém hostelu připomínajícím továrnu na bacpackery (u nás tzv. baťůžkáři). Do hostelu se nám podařilo dorazit kolem jedenácté a ráno v deset už jsme museli být zase vypakovaní, a tak jsme si příliš toho drahého luxusu neužili. Naštěstí se nám na druhý den podařilo sehnat příjemnější ubytování za příjemnější ceny (samozřejmě by měli volno i na předchozí noc ...).

Další plán byl počkat si na levné letenky do Chrischurch a během několika dní odletět na jižní ostrov. Neznaje však svojí budoucí adresu nemohli jsme během čekání vyřizovat žádné papíry, potřebné k pobytu a práci na Zélandu a tak jsme se rozhodli čas vyplnit cestováním. Pro nás koneckonců ta města moc nejsou. Třídenní výpad se nakonec konal na nedaleké ostrovy Rangitoto a Motutapu (do teď nevím jak přesně to správně vyslovit). První ostrov je starý jen okolo šesti set let a vznikl sopečnými erupcemi. Je tedy celý černý a v místech, kde se usadila nějaká hlína hustě porostlý vegetací. Přejít celý ostrov a podívat se na vrchol kráteru nám zabralo téměř celý den. Zmlsaní z Taiwanských vycházek jsme hrdinně obuli pouze sandále a ještě si vzali málo vody. Lukášovi sandále se rozlomili pod tíhou batohu ještě v přístavu, takže pak si je musel přichytávat zepředu palcem, aby se mu příliš nerozjížděli a ani mě se v třicetistupňovém vedru na rozpálené lávě nešlapalo zrovna dvakrát nejlíp. _Dehydratovaní a vyčerpaní jsme navečer dorazili do kempu na druhém ostrově. Postavili stan a ještě se před setměním stihli vykoupat v příjemně chladivém moři.

Druhý den bylo na plánu šnorchlování a flákání na pláži. Co čert nechtěl, moře bylo kalné a tak jme každý šnorchloval jen pár minut a pak už nám zbylo jen to flákání na pláži. Nikoho nepřekvapí, že to nám nevydrželo ani hodinku. Tak jsme znovu obuli sandále (Lukáš každou půlku zvlášť) a vyrazili jsme prozkoumat Motutapu. Motutapu je ostrov výrazně starší, známý svou farmářskou tradicí a vojenským opevněním ze světových válek. Je mnohem zelenější, ale většinu rozlohy pokrývají pouze pastviny. Místní treky nejsou příliš chozené a tak jsme se brodili vysokou travou a ostrými bodláky (také vysokými). Nicméně díky nádherným výhledům na pastviny plné ovcí, na moře a ostatní ostrovy jsme výlet zhodnotili kladně. Třetí den stačilo už jen dočvachtat přes oba ostrovy do přístavu. Štěstí nám přálo a na málo obydleném ostrově jsme se na dva stopy dostaly do přístavu, kde jsme ještě na poslední chvíli naskočili na loď, která přivezla první ranní turisty ( a tak je velmi překvapilo, že bude někoho i odvážet …).

V Aucklandu jsme ještě vyřešili nějaké to papírování a na druhý den odpoledne už jsme se chystali do Christchurch. Když jsme ale večer na hostelu prohledávali e-mail, abychom našli letenky, začala v nás narůstat nejistota. Protože se nám ani ráno nepodařilo letenky najít, volali jsme do letecké společnosti, aby nám potvrdili náš let a naše rezervační číslo. Ukázalo se, že když jsme si letenky kupovali došlo u nich na serveru k jakési chybě a rezervace neproběhla až do konce. Takže jsme museli na poslední chvíli ještě kupovat letenky. Ty už samozřejmě nebyli za příznivých osmdesát doláčů, ale za více než dvojnásobek ceny. Ani tentokrát nás však server nenechal rezervaci dokončit a tak jsem znova skončila s telefonem u ucha (do té doby jsem si neuměla představit, jak může být telefonování v angličtině vyčerpávající). Po půlhodinovém dohadování, mi paní na lince nabídla, že pro nás letenky rezervuje, bohužel byli ještě dražší než na internetu. To už jsem vřela a snažila se z ní vytáhnout nějaké rozumné vysvětlení. Ona, že se jedná o poplatek za asistenci a navíc, že se mezitím co spolu mluvíme cena změnila... No co se dalo dělat. Zatímco jsem vyjednávala iniciály a další potřebné informace, Lukáš objevil, že na webu jsou jejich letenky pořád za stejnou cenu jako ráno. Nastalo další dlouhé dohadování a nakonec po téměř hodině telefonování jsme měli letenky, alespoň za ranní cenu a mohli se vypravit na letiště.

Pomineme-li ztrátu palubního lístku, na letišti vše proběhlo vcelku hladce. Večer nás na letišti přivítal náš couchsurfer Andrew. U Andrewa jsme strávili více jak týden, sehnali „camper van“ (v překladu obytnou dodávku) a díky pohostinnosti a ochotě jeho dalších spolubydlících jsme si naši Efku (Toytoa Town Ace Efi) vyšperkovali a upravili k obrazu svému. Nutno dodat, že investice to byla nakonec více než vydatná, ale pokud s námi Efka alespoň rok vydrží, tak si to spolu určitě užijeme.

Efinka má možnost náhonu na všechny čtyři kola, to se velmi líbilo Lukášovi a střešní okýnka, která zase velmi líbila mě. Je jen o tři roky mladší než já, ale nacestovala se už téměř tři sta tisíc kilometrů. Tak nám držte palce, aby si najednou neusmyslela, že už jí to cestování vlastně nebaví ...

Fotky z Taiwanu

Fotky z Taiwanu naleznete zde: https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/5952021044182521233?authkey=CKWkst3div6R-wE

Protože jsme nemohli udělat promítání, je u každé alespoň malý popisek.

Příště už se můžete těšit na zážitky ze Zélandu...

Výstup na Syuesan (Sněžná hora, 3886 m n. m.)

někde tam je náš cíl...

Taiwan je docela malý ostrov rozlohou zhruba odpovídající polovině České republiky, ale je neuvěřitelně hornatý. Vrcholky centrálního pohoří často přesahují 3000 m n.m. To nás samozřejmě nenechalo klidnými a chtěli jsme alespoň na chvíli do těchto hor nakouknout. Z českých zdrojů se toho o Taiwanských horách mnoho nedozvěděli, a tak jsme použili jediné dostupné popisy výstupů na dva nejvyšší vrcholy. Nebylo to ale jednoduché. Nemůžete se jednoduše sbalit a vyrazit. Okolo výletů do hor je zde plno byrokracie. Nejdříve musíte požádat o (cca 30-7 dní dopředu) povolení v národním parku, ve kterém chce výstup uskutečnit. V žádosti musíte přesně popsat odkud kam a přes co chcete jít, kde budete spát (chaty a oficiální tábořiště), co podniknete pro svoji bezpečnost (GPS, jídlo, vysílačka...) a to vše na stránkách, které jsou napůl anglicky a napůl čínsky a s minimem informací. Když se prokoušete žádostí, stále ještě nemáte vyhráno. Netrpělivě čekáte na odpověď zda byla žádost schválena. Schválení není vždy samozřejmostí, nám zamítli tři žádosti o výstup na nejvyšší horu Yusan. Nakonec jsme mohli podniknout jen jeden výstup a to na Syuesan, kde byl o něco menší nával, a tak nám výlet schválili.

Druhým problémem Taiwanských hor je doprava. Veřejná doprava do hor totiž prakticky nejezdí a sami Taiwanci do nich jezdí buď hromadně zájezdovými autobusy a nebo vlastními vozy. Naštěstí na začátek našeho výletu se doprava sehnat dala. Možností je několik, buď vyrazit velmi brzo ráno a s mnoha přestupy několik hodin (z Taipei cca 8h) cestovat vlaky a autobusy nebo si rezervovat místo v turistickém autobusu (z Taipei cca 4h). My jsme zvolili jednoduší cestu. To ovšem neznamená jednoduchou. Se samotnou rezervací autobusu jsme se s místními Taiwanci v informačním centru strávili několik hodin (nebo alespoň jednu :). Nebýt jejich neuvěřitelné vstřícnosti a trpělivosti, asi bychom se na na Syuesan nikdy nedostali.

Tak jsme nakonec našich strastí dorazili do rekreační oblasti Wuling farm, kde měl začínat náš výlet do kopce. Podle všech informací jsme zde měly navštívit policejní stanici a doplnit povolení k výstupu od nich. Ale žádnou jsme neobjevili a na správě parku nás ujistili, že naše povolení jsou v pořádku a nic dalšího nepotřebujeme. Tedy jsme  bezstarostně vyrazili na začátek výletu, který byl vzdálený cca 8 km. Docela pěkná procházka podzimní krajinou velice podobnou té naší až nato, že jsme byli přes 2000 m n.m. Jdeme po silnice, občas nás míjejí auta, ale my nestopujeme. Užíváme si cesty a víme, že nás po vstupu na trek čeká jen asi 2km cesty.
Pohodový poklidný den se nám trochu zadrhl až na vstupu na trek. V rangerské stanici musíme odevzdat naše povolení. Bezstarostně strážci parku dáme náš papír plný čínských znaků, ale on chce ještě další a mává nám sním před obličejem. Po chvíli dohadování, že nám dole řekli, že to je takto OK, a že žádný jiný nemáme a nepotřebujeme (podle vzoru co nemáš nepotřebuješ), někam telefonuje. My čekáme venku a jsme lehce nervózní, ale naštěstí Taiwan je země kde téměř nic není problém a cca za deset minut máme povolení orazítkované a můžeme vyrazit. Docela se nám ulevilo. Bylo by smutné po tom všem skončit na začátku cesty.

Pak už následovala Hezká cesta do kopce borovicovým lesem až k chatě, kde jsme nocovali. Zvládli jsme ji asi za hodinu a zbylé dvě hodinky světla jsme užívali na zápraží na  sluníčku. Povídáme si se sestupujícími Taiwanci a zabydlujeme si kousek obrovském chaty celkem zhruba pro dvěstě lidi, ale která zeje prázdnotou. Stmívá se asi v pět a tak jdeme brzy spát. V noci nás trochu vyděsí nějací Taiwanci kteří dorazili v noci, děsně řvali a pobíhali po chatě s čelovkami svítíc hlava nehlava. 

Následující den ráno vyrážíme na další chatu a pak snad na vrchol. Cesta lesem a po loukách s výhledy a rychle ubíhá. Krajina okolo nás trochu připomíná  vysoké Tatry, jen méně skalnaté. Okolo jedenácté dorazíme na další chatu "369" v nadmořské výšce 3100 m n.m. Po krátkém odpočinku zahazujeme přebytečné věci a vyrážíme do Černého lesa.
Les je nádherný, plný obrovských borovic s černými šiškami. Stoupáme pomalu, ale teplota klesá rychle. Bude něco kolem nuly a na skále vedle cesty se objevují rampouchy. Občas míjíme nějakého zmrzlého Taiwance, který obdivuje naší otužilost. Chvilku se kocháme tlupou makaků u potoka. Postupně se mění a charakter lesa. Okolo se objevují tisícileté vzrostlé stromy vysokohorského rázu a my  překonáváme hranici 3500 m n. m. Stoupáme dál, teď už klečí. Trochu nás zdrží asi čtyřiceti členná skupina Singapůrců, která sestupuje velmi pomalu a zdá se zcela v troskách vlivem zimy a nadmořské výšky. Ještě kousek a jsme tam. Pár desítek metrů před vrcholem se Báře udělalo trosku špatně, ale hrdinně došla na vrchol. Děláme několi fotek měnících se výhledů na hory v mracích a Bára zahajuje sestup, aby se jí udělalo líp. Přeci jen jsme těch 3886 m vyběhli dost rychle. Já ještě dohledávám cache a utíkám za ní. Sestup byl už rychlý a před setměním jsme na 369 Cabin, kde nocujeme.

Další den nás ve 4:30 budí balící Singapurci, které se snažíme zaspat. V 6:00 vstáváme a hravě vyrážíme před Singapurci dolů. Cesta zpátky vede stejně jako nahoru, ale přesto si užíváme krásy ranních výhledů. Za tři hodinky jsme u strážců, kde musíme nahlásit, že jsme z hory dole a pokračujeme po silnici do  turistického resortu. Stopujeme a máme štěstí. Bere nás malá dodávka a jede se na korbě. Je to jak safari, svítí sluníčko a řidič přibrzďuje u skupinek makaku, které míjíme. Lépe jsme je ještě neviděli, pózují a předvádějí se, ale jak to s námi hází fotit se nedají. Po dvouhodinovém čekání, kdy jsme koupili nejdražší zmrzlinu na světe, nás nabírá turistický autobus a jedeme zpět do Taipei.

Ps. redakčně u/opraveno 

Západ nebo východ?

Tato otázka se netýká přímo zeměpisné polohy o tom není třeba polemizovat. Zajímavé je, že Taiwan přináší příjemný nádech typický západní vyspělé země, ale zároveň na vás vždy vykoukne neočekávané kouzlo Asie. Obzvláště jsme ocenili místní kuchyni. Evropští hygienici by se asi jen neradi smiřovali s místními podmínkami, ale my jsme si pochutnávali.

Shrnout naší čtrnáctidenní cestu kolem Taiwanu (doslova) by nebylo lehké, a tak přinášíme spíše postřehy a veselé historky z natáčení.

Města

Samotná města sama o sobě za moc nestojí. Je pěkné vidět jedno nebo dvě, ale z větší části jsou okupována místními na skůtrech a to i v místech (pokud výjimečně taková existují), která jsou určena pro chodce. Města přináší směsku moderních vysokých budov a menších „původních“ nebo skoro původních čtvrtí s úzkými uličkami (poněkud nevlídné boudy poslepované ze všeho co je dostupné).

Kolorit města obvykle doplňují několika patrové dálniční obludy, radost pohledět.

Světlým místem a někdy i místem klidu a odpočinku jsou chrámy, bohužel pouhým laickým okem, bez větší znalosti symboliky místních náboženství se za chvíli ztratíte ve změti bohů, bůžků a bohyň a jejich strážců a pomocnic. Sami jsme byli schopni rozlišit akorát jestli je hlavním bohem chrámu Buddha, nebo je určen Konfuciovi (obvykle tam nejsou žádní bohové) a taoistické chrámy, ty jsou zase méně zdobené. Jinak jeden chrám může být zasvěcen i sto šedesáti různým bohům. V tom se vyzná snad jen bůh...

Nejhezčím městem Taiwanu jsme vyhodnotili Tainan. Pěkné město s překvapivým množstvím historických památek. Z nich část spadá do období holanské okupace (16./17.stol.)... Takže by kvůli tomu člověk nemusel jezdit přes půl světa, ale několik historických chrámů (cca 200-300 let) za to stojí, stejně jako budovy z japonské okupace (1. pol 19.stol.), které jsou opraveny a využívány místními umělci. K příjemnému pocitu z města přispěla i velmi milá couchsurferka, která nás zasvětila do tajů místní kuchyně...

Kuchyně

Taiwan je ráj pro všechny gurmány, parádní oběd se dá sehnat za pár kaček (obvykle kolem 60kč) a na každém kroku. Taiwanci jedí „venku“ zřejmě úplně pořád a hodně z nich doma ani kuchyni nemá. Každý kraj, každé město a někdy i každá městská čtvrť má svojí specialitu nebo hned několik. Například Tainanská kuchyně je vždy lehce nasládlá, což vychází z nedostatku cukru na ostrově v minulosti a tak se stalo sladké jídlo znakem bohatství.

Problém (nejen) Taiwanu je, že když jste zrovna bez průvodce a nikdo v restauraci (oni jsou to spíše stánky) nemluví anglicky tak si prakticky nemůžete objednat. Časem jsme se naučili jak na to. Prostě jsme nakráčeli do „kuchyně“ a prostě se jim podívali pod pokličky a ukazovali co se nám zdálo jako chuťovka. Nemusím říkat, že jsme se často pěkně zmýlili, ale celkový dojem z Taiwanské kuchyně je pozitivní.

Největší místní mňamkou, kterou jsme bohužel neměli odvahu ochutnat bylo takzvané „sticky tofu“. Sama si neumím představit, proč zrovna „lepivé“ přívlastek by měl být zřejmě trochu jiný.

Procházíte-li oblíbenými nočními trhy s různými pochutinami, zničehonic vás donutí zastavit silný nesnesitelný odér a vy se marně snažíte přijít na to, kde mohou mezi těmi pouličními kuchyněmi mohou skrývat toalety, protože jinak si takovou „vůni“ nedovedete představit. A to je právě ono pověstné tofu. Doufám, že jestli se na Taiwan byť jen na chvilinku vrátíme, seberu odvahu a budu vám o tom moci povědět víc.

Lidé

Taiwanci jsou velmi milí lidé, vždy ochotní pomoci a ještě něco navíc. Přestože zdaleka ne všichni ovládají angličtinu, snaží se s vámi čínštinou domluvit, a když jim stejně nerozumíte začnou to psát/kreslit (existují různé dialekty čínštiny, ale písmo je jednotné) jenže na to zatím také nestačíme.

Pro dokreslení zase jeden příběh z Tainanu. Když jsme se u místního stánku s ledovým čajem snažili doptat na adresu našeho ubytování, jeho manager nás okamžitě naložil do auta a jelo se. Bohužel se ukázalo, že adresa přepsaná z angličtiny do čínštiny není zcela správná a my jsme se octli na druhé straně čtvrti. Když jsme milému Tainanci nastínili, že to asi nebude zcela přesné, tak ještě vzal telefon zavolal na naše kontaktní číslo a vezl nás zpátky přes celou čtvrť, tentokrát již na správnou adresu. Nadšeni jeho pohostinností, rozhodli jsme se v jeho kavárničce utratit nějaký ten dolar za místní čaje. Místo toho jsme dostali drink zdarma a pozvánku na další den...

Z východního pobřeží s námi zase putuje ikonický deštník. Protože se nám moc počasí nevydařilo a z celodenního poprchávání se stala pořádná průtrž, čekali jsme v turistickém altánku na vyhlídce, až ta slota přejde. Kde nic tu nic se na parkovišti objevilo auto a paní k nám spěchá, jestli by nám mohla pomoci a někam nás hodit. Bohužel jela na opačnou stranu. Po několika minutách sezení v autě se k nám paní vrátila a darovala nám krásný vycházkový deštník, aby alespoň nějak přispěla naší pohodě. Tak už snad budeme mít pěkné počasí....

Příroda

Taiwan má pěkné a rozmanité pobřeží, ale nás jako vždy přitahovali spíše hory a horké prameny

. V národním parku v Alishanu jsme si prohlédli tisícileté cypřiše a vylezli na jeden z blízkých vrcholků.

Druhá zastávka nás zavedla do národního parku Taroko. Taroko je park okolo úzké skalní soutěsky, kde jsou svahy tak strmé, že dopravní cesty se museli tesat do skály, a turisté se tak dnes mohou kochat nádhernými výhledy. Běžný český turista, ale bez důkladné přípravy spláče nad výdělkem. Do hor bez povolení můžete pouze na krátké vycházky na několik kilometrů a většině místních turistů to zřejmě nevadí. Ale my při pomyšlení na třítisícové vrcholky zarostlé bujnou vegetací nemohli ani spát a tak už teď kujeme plány jak na místní byrokracii vyzrát.

Na místní byrokracii se nám ještě z Prahy přeci jen jednou vyzrát povedlo a získali jsme povolení vylézt na druhou nejvyšší horu Taiwanu Syuesan neboli Sněžnou horu (ale sněhu je na ní celoročně určitě miň než na té naší). O tom, ale zase příště, teď jdeme vyplňovat imigrační formuláře na Zéland a vypadá to na pěkně složitou prácičku...

ps. ... ale povedlo se 

Letíme vstříct zítřejší noci

Ahoj,

z batohů jsme večer udělali kokony obřích mravenců a ráno, bez jakýchkoliv problémů stíháme letadlo z Prahy do Framkfurtu. Dokoce jsme přijeli opravdu včas a více než hodinu seděli před gatem. Let proběhl v klidu. Za hodinu a pár minut už jsmě byli ve Frakfurtu, kde nás čekalo asi dvouhodinové čekání na další let.

Opojeni úspěchem z prvního letu jsme si vyhledali, kde nám má letět další spoj a spokojeně čekali . Ale co čert nechtěl, na tabulích když jsme se dívali poprvé bylo jen písmeno "E" bez jakéhokoliv čísla. Tak jsme si čekali spokojeně mezi éčkovýmy gaty až nám padne číslo a my se v klídku přesunem k našemu vstupu. Samozřejmě jsme tabule kontrolovali jen občas (kdo by se zvedal z vydobytého křesílka). Tak nás z klidu vytrhl až letištní rozhlas vyslovující povědomá jména. Při opakování hlášení nebylo pochyb, že je někde problém... Rychle jsme koukli, které že to E vyhrálo a na potvoru zrovna to co je v jiném patře. Ale jak tam? Bára srdnatě vběhne do dveří kam směřuje šipka a než ji stihnu následovat nějaká paní jí říká, že je špatně (samozřejmě dveře jsou jednosměrné). Mě signalizuje ať zkusím jinou cestu a sama se odebírá k pasové kontrole v druhém patře. No jiná cesta neexistuje a tak po krátkém zdržení marným hledáním také absolvuji cestu přes pasovou kontrou (dle paní prý špatnou) a trošku ve stresu dobíhám skoro bos naše letadlo.

Nakonec vše dobře dopadlo, letadlo jsme stihli, i když trošku neplánovaně ve stresu. Konečně jsme se mohli z Německa, přes vzdušný prostor České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Gruzie...vydat vstříct zítřejší noci která se neúprosně blížila a strašně rychle uběhla.

Cestovní horečka

Ještě před týdnem jsem na otázky, zda-li jsem nervozní odpovídala pohrdlivě, že to se mě přece už nemůže stát. A světe div se: pýcha předchází pád.

Doma narůstá chaos, oblečení a další věci se kupí na beznadějně vysoké hromady, a my místo toho abychom seděli doma a snažili se tento živel nějak zkrotit, lítáme po Praze a snažíme se dohnat a dořešit všechny resty, které nám ještě zbyli. A že jich je.

Naštěstí panice propadáme jen střídavě, a ten kdo klopýtne, je povzbuzován tím druhým, aby to nevzdal.

Nezbývá než věřit tomu, že se vše podaří a my opravdu ve středu ráno staneme sbalení na letišti se vším co potřebujeme … I když tady je to trochu ošemetné, protože kdo se řídí pravidlem “co nemáš nepotřebuješ” by taky mohl vyrazit jen z prázdným batohem nebo ještě hůř.

První zastávka nás čeká v Taipei, kde již máme domluveného Couchsurfera a odkud se vydáme na dvoutýdenní cestu po Tchaj-wanu. Bližší plán nemáme, takže se necháme trochu unášet událostmi, na výsledek si musíte počkat, ale vězte, že my jsme ještě zvědavější než vy.

Po Tchaj-wanu už nás čeká jen do Aucklandu, kde se chceme zdržet jen nezbytně nutnou dobu a letecky odfrčet na jižní ostrov, kde se nám snad podaří sehnat nějaké auto a možná i práci (na té zatím netrváme)...

Nicméně to, že budeme za necelé tři týdny na Novém Zélandu (NZ) se nám stále zdá spíše jako science fiction ...

Bára (s Lukášovým souhlasem)