Fotky z Alexandry a okolí

"Konečně" jsme publikovali dalších pár fotek, které jsme udělali během naší práce na třešních v Alexandře a Vánoc. Většina z nich, ale zachycuje naše výlety po okolí.
Fotky nadjete na:
https://plus.google.com/photos/116496761534833958161/albums/5984276785852135361?authkey=CIKTsKmE-tjJowE

Země Fjordů

Pohled z Gerthrude Saddle

Fjordland neboli země fjordů se rozléhá na jihozápadě Jižního ostrova a její krása spočívá v rozeklaných hlubokých údolí, do kterých se zarývá oceán. Velmi podobnou přírodu naleznete také na pobřeží Norska. Do Fjordlandu jsme zamířili ze Stewartova ostrova a měli jsme v plánu jej prozkoumat trochu hlouběji než se odváží většina turistů. Prostředkem nám měl být Dusky Track. Prý jeden z nejtěžších treků na Novém Zélandu, ale zavede vás přímo do srdce Fjordlandu. Nejhezčí a výrazně lehčí je jeden z Great Walků zvaný Milford Track. Jenže na Milford trek si musíte zarezervovat ubytování asi půl roku dopředu, což je samozřejmě neslučitelné s naším plánováním, které obvykle nesahá do budoucnosti více než několik dní. Navíc je ubytování i pěkně drahé, takže Dusky byl pro nás jasná volba. Doufali jsme také, že se tím vyhneme davům turistů. Ale kvůli těmto "davům" jsme nakonec museli výlet odložit. Lodě (celková kapacita 2x10 lidí týdně) byli na týden dopředu beznadějně zarezervované a pro nás na nich (naštěstí) nezbylo místo. Takže jsme se museli vyřešit co s načatým týdnem, a tak jsme se rozhodli navštívit obvyklé turistické atrakce, před tím než se vrhneme do divočiny.

Protože nám všichni nadšeně vyprávěli o Kepler treku, rozhodli jsme se, že se tedy podíváme co na tom je pravdy. Upřímně trek je to hezký, ale abych kvůli tomu musela platit osmnáct dolarů za osobu za kemp, to se mi nezdá. Navíc se nám už nechtělo platit za druhý kemp, který byl jen několik kilometrů od auta a tak jsme se rozhodli si výlet natáhnout a dojít ještě večer až k autu. Z jednoduché vycházky se tím stal počin s docela vysokou sportovní hodnotou zahrnující více jak třicet ušlých třicet kilometrů a téměř dva tisíce překonaných výškových metrů. Celou věc nám ještě zkomplikovala prohlídka pískovcovo-vápencových jeskynní u poslední chaty, kterou jsme nemohli vynechat, a kde jsme strávili nějakou tu hodinku. Luxmorské jeskyně jsou necelý kilometr dlouhé, ale neměli jsme je čas projít celé. Překvapivé na nich je, že přestože jsou vytvořené podzemní říčkou v pískovci, vás oslní bohatou sintrovou výzdobou. S vidinou bohatého programu jsme museli na trať vyrážet s rozedněním a být ve vrcholových partiích v časech, kdy se ostatní ještě věnují snídani. Výhodou bylo, že jsme měli jinak turisty obsypaný hřeben celý jen sami pro sebe.

Milford Sound

Mezi největší trhák patří fjord zvaný Milford Sound, kterému vévodí téměř dvoutisícový vrchol Mitre Peak. Druhý důvod k jeho popularitě je, že se do něj jako do jediného fjordu dá dojet autem. Cesta tam také nabízí mnohé další krásné výhledy a výlety. Nádherný výhled nám v občasných dávkám při vyjasnění servírovalo Gertrude Saddle. Sedlo do nějž se prochází ledovcovým údolíčkem plným krásných vodopádů a dohladka vyhlazených skal. Ze sedla dohlédnete krásně až na Milford Sound, ale za viditelnosti, kterou jsme měli ho od obyčejného jezera nerozeznáte. Na Milfordu jsme neodolali a vydali se k vodopádu, který je po Mitre Peaku další nespornou dominantou celého fjordu. Ale čert chtěl a tak je cesta k němu je již nějakou dobu pro veřejnost zavřená. Odvahu překonat zátaras nám dodal až postarší pár, který nás informoval, že vodopád opravdu za porušení zákazů a překonání bariéry stojí. Měli pravdu. Fjordlanské vodopády všeobecně málokdy dosahují méně než sto metrů a ten Milfordský není výjimkou a je na opravdu úchvatném místě. Bohužel se už připozdívalo a tak, jsme se po krátké chvíli museli vrátit zpět k autu, protože parkoviště bylo otevřené pouze do osmi a do té doby musí být všichni pryč, aby jim tam turisté hromadně nepřespávali. Cestou zpátky nás ještě čekala vyhlídka na skalní průrvu a dunící řeku v ní.

Večer jsme strávili na přecpaném a placeném kempovišti, kde se nám vůbec nelíbilo. Bohužel v okolí Milfordu je „freeedom camping“ (rozuměj kempování mimo vyznačená místa) přísně zakázaný. Navíc v údolí, kde vede jediná silnice bez jakýchkoli odboček je porušování zákazu i lehce kontrolovatelné a pokutovatelné. Všeobecně zákazy porušujeme neradi, obzvláště pokud jejich porušením riskujeme pokutu dvě stě dolarů.

Hidden Falls

Druhý den byl na plánu výlet do horských oblastí, ale protože počasí nám přálo ještě méně než obvykle po celodopoledním čekání na lepší počasí jsme vrcholové ambice vzdali a vyrazili jsme pouze k vodopádu na začátku cesty. Vodopád byl tak vysoký a mraky tak nízké, že jsme nejdříve nemohli dohlédnout až k jeho počátku, ale během dopolední dobrůtky (viz poznámku) se mraky umoudřili a ustoupili o kousek výš, nakonec jsme mohli shlédnout vodopád v celé jeho kráse a výšce. Jsem ochotna uznat, že dvouhodinový výlet je jako celodenní program trošku slabší, ale alespoň jsme neseděli v autě celý den. Navečer přestalo pršet, a tak nic nebránilo našemu plánu vyhnout se další noci na přeplněném kempovišti a strávit noc na chatě na začátku Holyford fjordu, kam se musí dojít pěšky a tedy je tam výrazně méně turistů. Do samotného fjordu trvá cesta dva dny, ale procházka džunglí k Hidden Falls Hut, která je pouhé dvě hodiny cesty od parkoviště je také moc pěkná. Cestou jsme se ještě mohli pokochali „Schovanými vodopády“, které tečou v puklině ve skále, takže je z místa, kde cesta překonává řeku po mostě nemůžete vidět, ale pouze slyšet. Na chatě nás přivítala skupinka místních důchodců, kteří si také vyrazili na výlet. Nečekali jsme tak velikou společnost, ale kupodivu uměli v chatě vytvořit moc příjemnou a útulnou atmosféru. Poslední den v turistické části Fjordlandu, už jsme neměli moc čas, tak jsme okoukli pouze zrcadlová jezírka, odrážející hřebeny protilehlých hor a obličeje davu turistů, kteří si tak jednoduchou kořist jen pár kroků od auta nemohou nechat ujít. Zbytek jsme věnovali balení a přípravě na trek (sluníčko pálilo jako blázen), abychom odpoledne mohli odstopovat do města, kde nás měl druhý den čekat odvoz k jezeru a přeprava lodí na výchozí bod Dusky Treku, o kterém si snad přečtete později.

Poznámka: Život v Novozélandských cenových hladinách vyžaduje velmi ekonomické smýšlení, a tak jsme si časem vypracovali pevný nepsaný řád, který povoluje mlsání jen jednou za dopoledne a jednou odpoledne. Protože porce si nedopřáváme nijak obrovské, pokaždé se na naše rituální mlsání moc těšíme a postupně se pro něj začal užívat termín „odpolední a dopolední dobrůtka“.  

Zápisky ze Stewartova ostrova – Závěrem

Celkem jsme na Stewartově ostrově strávili 11 dní, ušli asi 230 km a nastoupali přes 11 000 výškových metrů (kam se hrabe Mt. Everest). Pořádně jsme nezmokli ani jednou, ale jen jeden ze čtyř vrcholů nám nabídl ty správné rozhledy do kraje. Z části jsme se živili rybolovem, jako to již od pradávna dělali původní obyvatelé (Maoři), a nejen tím jsme se trochu vrátili do doby kamenné. Během cesty jsme ztratili část iluzí o opuštěnosti ostrova, jednu podprsenku, stříbrný přívěšek, zlomili jednu trekovou hůl a ostatní trošku zohýbali. Objevili jsme pár krásných míst a viděli Nový Zéland tak, jak vypadal před příchodem Člověka. Je opravdu škoda, že v Evropě není zachována alespoň část původních pralesů mírného pásma. Představu jak to asi u nás vypadalo jsme si mohli udělat až zde. Kromě několika místních ptáků a papoušků jsme viděli celkem šest Kiwi a považujeme to za veliké štěstí, neboť potkat Kiwiho se prý podaří jen jedné třetině návštěvníků ostrova. Zatímco za Kiwim se pořádají celé výpravy, my jsme je vždy potkali jen tak mimochodem a za denního světla.

Tramping na Stewardově ostrově asi není pro každého, ale kdo se nebojí útrap cesty a má rád divokou přírodu se všemi klady i zápory, rozhodně by ho neměl minout.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den poslední – honíme loď a neočekávaný večírek

Freshwater Landing Hut → North Arm Hut → Oban (trajekt) → Bluff

Dnes ráno vstáváme brzy. Ještě za tmy a v mrazivé noci vaříme snídani pod hvězdnou oblohou abychom nerušili ostatní nocležníky, kteří přijeli včera večer vodním taxíkem. Dnes nás čeká dlouhý den. Potřebujeme stihnout poslední trajekt v šest večer. Podle brožurky nás čeká dvacet tři kilometrů cesty a měla by trvat jedenáct hodin.

Za svitu čelovek stoupáme do prvních svahů a obloha slibuje nádherný den. Po překonání posledního vysokého hřebene na cestě už jde cesta poměrně dobře a za svitu sluníčka, i když pořád neposlušně stoupá a klesá podél moře. Za necelých šest hodin jsme na North Arm Hut. Zde si dáme krátkou pauzu na oběd a pospícháme dál.

Od chaty už vede naše cesta po trase Great Walku, a tak velice rychle postupujeme po štěrkových cestách a nějak si nemůžeme zvyknout na turisty, které neustále míjíme. Dokonale nás vyděsí dva běžci, kteří si obíhali asi třicetikilometrovou cestu Great Walku jako trénink na maratón. Do přístavu přicházíme včas a nezbývá nám než při čekání na trajekt obdivovat nádherné výhledy přes moře.

Po tom co jsme dorazili do přístavu ve vesnici Bluff a nalezli naše auto v pořádku, nás jen mrzelo, že nemůžeme zakončit výlet v hospůdce u pivečka, ale to jsme ještě netušili co se stane dál. Ještě před odjezdem na ostrov jsme obeslali pár kontaktů z Couchsurfingu zdali by nás někdo na chvíli neubytoval. Kontrola e-mailu dopadla negativně, a tak míříme do místního kempu. Alespoň osprchujeme a vypereme prádlo. Kemp je samoobslužný - vyplníte vytištěný formulář a spolu s ním dáte do obálky peníze. Jak prosté, ale bojím se že u nás by nikdo neplatil... Tak Bára vyplňuje obálku a nese ji i s penězi do příslušného boxu. Já mezitím v poslední naději kontroluji Couchsurfing jestli jsme něco nepřehlédli. Na e-mailu nic nebylo, ale přímo na stránkách máme pět dní starou pozvánku s adresou a telefonním číslem. Bára už málem zaplatila, ale zastavuji ji na poslední chvíli. Zkoušíme volat na uvedené telefonní číslo, ale nikdo to nebere, tak se rozjedeme zkusit štěstí na udanou adresu. Před domem je nějaký starý pán a dozvídáme se, že mladý Lindsay není doma, ale že klidně můžeme zůstat i tak. Už u něj byla na noc jedna Finka, kterou potkal na trajektu a my jsme si mohli auto na spaní zaparkovat před domem.

Následovala pozvánka na večeři, které samozřejmě nešlo odolat. Stoney (tak se jmenoval náš hostitel) má podnájemníka a ten se zabývá potápěním a lovem mořských živočichů, a tak se k večeři servírovaly dva obrovští humři a velká hromada brambor a zeleniny z místní zahrádky. Jistě si umíte představit, jak jsme se po tolika dnech bez pořádného jídla cpali. Z našeho hostitele se vyklubal starý mořský vlk a dobrodruh který si sna stará kolena staví vlastní katamarán. Večer příjemně uplynul hovorem o lodích a lovu.

Nakonec jsme se u Stoneyho zdrželi tři dny a trochu mu jako úplatek za jeho pohostinnost pomohli se stavbou lodi. Brousili jsme starý vojenský náklaďáček, aby ho mohl nastříkat barvou a dostal technickou a jehož úkolem bylo dotáhnout loď k moři, kde ji Stoney spustí na moře až bude jednoho dne hotová. Celé tři dny jsme si užívali skvělé jídlo a báječné večery v milé společnosti, ale to už je jiný příběh.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den desátý – cesta močálem a výhledy

Fred's Camp Hut → Freshwater Landing Hut

Ráno vstáváme pozdě znaveni nočním uzením a líně si vaříme snídani. Dnes nás čeká asi pětihodinová cesta přes rozlehlé mokřady na Freshwater Landing Hut a pak poslední výstup na vrchol s nadějí na výhledy. Cesta ubíhá nečekaně rychle. Jde se po rovince, občas po dřevěných lávkách, ale ty jsou většinou ukryté několik centimetrů hluboko v blátě, takže člověk musel zkoumat holí, kde vlastně jsou, a kam vedou. Přesto úseky s lávkami byly výrazně jednodušší než cesta bez nich. Tam kde lávky chyběli nebo byli již moc hluboko byla cesta mnohem těžší. Země se houpe, složitě obcházíme jezírka a blátivé tůně, které se nám zdají bezedné. Balancujeme na ostrůvcích mechu a trav a občas musíme vodou pěkně hluboko. Všude okolo nás je močál. Vlnky se objevují při každém kroku na hladině jezírek vzdálených i několik metrů. Občas nám cestu usnadní písečná duna, která nám poskytne pevnou půdu pod nohama.

Cesta to byla opravdu náročná, ale zvládáme ji za čtyři hodinky. Po krátkém odpočinku na chatě nalehko vyrážíme na čtyři sta metrů vysoký Rocky Hill. Celý den je krásně a jasno, tak to snad konečně vyjde. Cesta je jednoduchá a za necelou hodinku a půl stojíme na nádherné vyhlídce na téměř celé vnitrozemí ostrova. Na nekonečné močály, zrcadlová jezírka a meandrující řeku v širokém údolí. Konečně, na závěr výletu, vrchol bez mraku.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den devátý – Co je to za rybu?!

Rakeahua Hut → Mt. Rakahua a zpět → Fred's Camp Hut

Ráno je pošmourno a trošku nevlídno, neprší, ale klidně by mohlo. Jsme rozmrzelí, že jsme se o vrchol nepokusili ve včerejším večerním sluníčku a zvažujeme co stím. Asi po hodině váhání zda jít jen na další chatu, kde jsme chtěli rybařit, anebo si dnešní etapu prodloužit výstupem na vrchol, se rozhodujeme přeci jen vrchol zkusit. Loučíme se s Hubertem, který jde na jiný vrchol a zůstane ještě jednu noc na této chatě a vyrážíme.

Dodnes si nejsem jistý, jestli naše rozhodnutí bylo úplně nejšťastnější. Cesta byla lehčí nežli jsme čekali, ale z výhledů toho moc nebylo. Posledních dvěstě metrů jsme opět zdolávali v mraku, větru a mrholení. Na vrcholu jsme si dali rychlou svačinu v naději, že se to na chvilku roztrhne. Ani nás nepřekvapilo, když bílobílá stěna odmítala ustoupit a z krásné vyhlídky jme měli zase jen „kruhové rozhledy“. Stalo se již tradicí, že sotva jsme dosáhly hranice lesa počasí se umoudřilo a zbytek dne bylo jasno a svítilo sluníčko. My ale musíme jít dál. Freds Camp, kde se nachází další chata je podle všech informací co jsme měli ideální místo na rybolov a sběr mořských plodů.

Cesta do Freds campu byla sice krátká a rovná, ale velice náročná. Vedla nejdřív bezedným močálem, plným bláta a bez schůdné cesty a posléze podél pobř

eží, kde neustále strmě stoupala a ještě strměji klesala. Jediným zpestřením nám bylo další setkání s Kiwi, které si u cesty hledalo potravu.

Po pěti hodinách úmorné cesty jsme došli na velice krásné místo – Fred's Camp. Utahaní jsme sice byli jako koťata, ale slibovaný báječný rybolov jsem si nemohl nechat ujít. Po chvíli přemýšlení, kde sehnat návnadu (byl příliv, a tak jsem na břehu nemohl nic vhodného najít), jsme uvařili těstoviny k večeři a pár jsem si jich vzal s sebou na ryby. Rybařit jdu na blízké, molo které se pro tyto účely zdálo být ideální. Při přílivu pod ním byla aspoň čtyřmetrová hloubka. Hned na první pokus jsem ulovil malinkou rybičku, kterou jsem naporcoval a s touto mnohem lepší návnadou pokračoval v lovu. Ryby berou jako divé. Menší rybky dorážejí na moji návnadu jedna za druhou. Najednou koukám, že na háčku táhnu něco podivného. Když jsem tu rybu dostal konečně z vody ven docela jsme se podivil, co jsme to vytáhl. Byl to malý asi třiceti centimetrový žralok. Volám na Báru ať mi jde pomoc, přinese kýbl s vodou, foťák a tak, zatímco já se snažím vyprostit háček. Po krátkém focení jsme zhodnotili, že žralok je je asi příliš malý, a že vlastně ani nevíme jak ho správně servírovat. Trošku lituji, že nejsme u auta, kde by bylo vše snažší a žraloka pouštím, snad chytneme něco dalšího.

Během chvilky si dávám stranou pár malých ryb na další návnadu. Když mi z první rybičky zbívala už jen hlava, nahodil jsem ji se zátěží v naději, že ji třeba na dně nalezne další žralok. Už je skoro tma a nic stále se nic neděje. Pomalu se sbíráme a Bára balí nahozenou pytlačku s hlavou. Přitahuje ji ke břehu a za ní se táhne houf malých ryb. V tom okamžiku se mezi nimi objevuje dlouhý velký stín. Křiknu na Báru ať ještě chvilku počká. Návnada je přímo pod molem, asi metr hluboko a je na ni krásně vidět. Stín se mihne okolo návnady prudce se otočí a najednou v něm celá zmizí. To je náš okamžik. Prudce zabereme za vlasec a jediným rychlým pohybem je ryba na molu. Tělo má jako had, hlavu jako drak a plnou zubů. Zuřivě se zmítá a snaží s uniknout, ale to jí nedovolím. Rychle se na ni vrhám, dávám si při tom dobrý pozor na její ostré zuby a snažím se ji přikleknout k molu. Bára vyjeveně drží konec vlasce, který už je k ničemu, protože jej ta lochneska už dávno překousla a vyděšeně ječí „Co je to za rybu, co je to za rybu?“. Já mám tušení, ale není čas to moc řešit. Ryba bojuje, zmítá se a je děsně kluzká. Bára běží pro látkovou tašku co máme s sebou, kterou přehodíme obludě přes hlavu a tím máme vyhrán. Donést ji k chatě a pořádně vzít přes hlavu kamenem už nebyl problém.

Konečně jsme si ji mohli pořádně prohlédnou. Byla nádherně kovově stříbrná s perleťovými odlesky, tělo jako torpédo a skoro metr dlouhé. Nejzajímavější byla hlava. Poměrně velká, s obrovskýma černýma očima a tlamou plnou velice ostrých zubů. Nejzajímavější bylo to, že jí dva zuby vyrůstali v řadě za sebou asi z prostředka horní čelisti. Když otevřela tlamu a rozevřela žábry, bylo skrze ni vidět ven jak měla velké otvory pro žábry. Dokonalý a rychlý lovec. Z našich ryb nejvíce připomínala štiku. Já jsem ji identifikoval jako Barakudu a to mi bylo později podle fotek potvrzeno a místní se velmi divili, že jsme ji chytli na pytlačku.

Tak jsme pro dnešek lov ukončili a přemýšleli co s kořistí. Nakonec jsme ji naporcovali na menší kousky a až do jedné hodiny v noci udili v kamenech napíchanou na klacku. Nemaje už sůl jsme ji namáčeli v mořské vodě. Část jsme snědli, ale většinu jsme uschovali na další den. Noční práci jsem si ještě „zpříjemnil“ nedobrovolnou kopelí. Během boje s rybou jsem si totiž srazil do moře pod molem nůž. Naštěstí kolem půlnoci kles odliv natolik,že u nože bylo vody asi jen popás a až na osvěžující teplotu vody nebyl problém se pro něj ponořit. Alespoň jsem na molu na sbíral k snídani pár pěkně velkých slávek.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den osmý – promarněné šance

Doughboy Bay Hut → Rakeahua Hut

Podle popisu cesty by dnešek měl být velice náročný, minimálně sedm hodin cesty na poměrně málo kilometrů, ale nám se ráno vůbec nechce vstávat. Líně se nasnídáme a asi v devět hodin vyrážíme. Nakonec nás cesta překvapila a šlo se až neuvěřitelně snadno.

Prvních pár kilometrů strmě stoupala na podobný kopec jako včera, jen méně bažinatý, a pak pozvolna sestupovala několik kilometrů k Rakeahua hut. Na vrcholu se opět pro mraky výhledy nekonaly, ale chviku po té co jsme zalezli do lesa vysvytlo sluníčko, které slibovalo hezký zbytek dne. Postupovali jsme rychle a už jsme si plánovaly, že by jsme mohli stihnout ještě dnes výstup na horu Rakeahua, který byl v plánu na zítra. Dokonce i závěr cesty který vedl přes močály byl bezproblémový a plán na zdolání hory dnes vypadal velice reálně.

Vše změnil až poslední kilometr. Tuto krátkou vzdálenost jsme překolnávali déle než hodinu. Balancovali jsme na kmenech nad bezednými močály a hledaledali alespoň trošku schůdnou cestu. Tady jsme si na vlastní kůži porvé vyskoušeli coto je mít bláto až za ušima a nakonec jsme byli moc rádi, že jsme do močálů nezapadly hlouběji než po kolena. Všechny síly co jsme ještě před chvílí měli nás opustili, a tak jsme místo večerního výstupu odpočívali u chaty a hráli Jumbo. Snad nám zítra bude přát štěstí a počasí na výstup vydrží.

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den sedmý – mořské plody

Mason Bay Hut → Doughboy Bay Hut

Ráno vstáváme brzy, ještě než nastane ruch a ostatní začnou snídat, jsme již zbalení. Tak se nám povede poprvé a také naposled vyrazit dříve než Hubert. Dnešní etapa je dlouhá, ale podle mapy by měla být poměrně jednoduchá. Cesta do Doughboy bay, kde je stejnojmenná chata, vede asi deset kilometrů po široké pláži, a pak pozvolně stoupá na čtyřista metrů vysoký Adams Hill. Za ním následují už jen dva kilometry prudkého sestupu a jsme na místě – osmnáct kilometrů za šest hodin.

Cesta po pláži utíká příjemně. Je odliv, a tak si můžeme cestu krátit přes záliv po mořském dně, které je zde ploché, a tak voda ustoupila o stovky metrů. Cestou se snažíme najít mušle zvané Pipi, jsou moc chutné a dají se najít za odlivu zavrtané asi deset centimetrů hluboko do písku. Bohužel se nám jich moc vykopat nedaří. Najdeme jich jen pět, tak akorát na ochutnání.

Při výstupu na Adams Hill jsme se ještě potkali s jedním Kiwi, které rychle zmizelo v podrostu. Doposud se nám tato denní etapa zdála jednoduchá, ale na vrcholu to začalo. Vrchol je plochý, porostlý jen klečí a řádně podmáčený. V brožurce k treku bylo napsánou, že to je „swampy summit“ a my jsme poznaly co to doopravdy znamená. Všude jsou hluboká jezírka vody a bláta, země se pod člověkem houpá a každý chybný krok znamená hluboké propadnutí do močálu. Slibované výhledy se také nekonají. Všude okolo nás jsou mraky, ze kterých jen náhodou neprší. Doufáme, že sestup bude lepší, ale mýlíme se. Cesta dolů vede blátem a vodou po kolena, přes kořeny, mezi padlými stromy a velice strmě klesá dolů. Závěrečné dva kilometry jdeme skoro dvě hodiny, a tak jsme rádi, když jsme konečně na chatě. Vysvitlo sluníčko a zdá se, že si užijeme příjemné odpoledne u pláže.

Po zabydlení se na chatě je na plánu opět rybolov, ale potřebujeme aby trošku opadla voda a dala se najít návnada.Volný čas věnujeme hledání jeskyně, která by měla být podle mapy nedaleko. Než se nám ji podaří objevit značně dlouho prolézáme křovinami a boldrujeme po sklalkách. Nakonec se ukáže, že to vlastně jeskyně není, spíš takový převis, který si někdo zabydlel, něco jako trampské kempy u nás na Kokořínsku.

Alespoň mezitím opadla voda a já jsem se vydal s Hubertem na ryby, zatímco Bára se jde koupat v moři. Vhodné místo na rybolov je trošku z ruky a tak se asi půl hodiny prodíráme po jen spoře značené cestě k rybářskému útesu. Několikrát se ztrácíme a já hořce lituji, že jsem vyrazil jen v „kroksách“, plavkách a triku. Cesta by byla spíš na pohorky. Rybolov se moc nedařil a skoro po dvou hodinách mám jednu docela slušnou rybu a Hubert dvě mrňavé, ale je už hodně pozdě a je čas jít zpátky. Trošku se strachuji co se stalo s Bárou, protože chtěla přijít za námi a nedorazila. Naštěstí cesta zpátky je již jednodušší a Báru potkáme v pořádku na pláži. Ztratila se cestou za námi v pralese, ale šťastnou shodou náhod se někde nevědomky obrátila a po nějakém čase se ocitla zpátky na pláži.

Úlovek jsme se rozhodly upéct na ohni a hledáme na pláži vyplavené dříví. Spolu se dřevem nacházím poklad - velký utržený kus chaluh a skály a na ní slávky. Nečekaný nález mě moc potěšil. Bohužel to znamená, že dneska nepůjdeme spát tak brzy, jak jsme si plánovaly a již potmě pečeme rybu a vaříme nalezené mlže, za velice otravného okusování sand flies...

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den šestý – Záchrana raněného

Hellfire Pass Hut → Mason Bay Hut

Dnešní den vedla naše cesta do Mason bay převážně po hřebeni a my doufaly v krásné výhledy na vnitrozemí ostrova, kterých zatím kvůli lesům mnoho nebylo. Vše málem zmařil ranní deštík. Pomalu se zabalíme a doufáme, že alespoň něco uvidíme. Lehká mlha, do které vyrážíme není příliš optimistická. Naštěstí než dorazíme na první vyhlídku, déšť ustává a svěží vítr, který rychle mění počasí, dává naději. Na vyhlídce chvilku čekáme než odletí mrak a užíváme zasloužené výhledy, i když nejsou úplně ideální.

Jen mě se to čekání málem stalo osudným. Na vyhlídce byl obrovský padlý strom, který vyčníval nad prudkým srázem a já jsem neměl lepší nápad, než že se na něj posadím. Sotva jsem s těžkým batohem na zádech udělal jeden krok po kmeni a rozjely se mi nohy. Ani jsem nevěděl jak, a už jsem seděl obkročmo na kmeni jako na koni a nohy se mi houpali dobrých pět metrů nad vrcholky stromů. Přestože celá situace mohla vypadat dost směšně, mě příliš do smíchu nebylo. Zejména ve chvíli, kdy jsem se snažil vymyslet, jak se dostat bezpečně zpátky na pevnou zem.

Zbytek cesty až na nekonečnou pláž v Mason Bay proběhl bez mimořádných událostí. Na pláž jsme dorazili za přílivu, a tak jsme místo pohodlného písku jsme museli jít mezi velkými oblázky, které koukají z moře. Vyhlížíme před sebe s obavami, protože asi po kilometru je na pláži skála, která se za přílivu musí složitě složitě obcházet. Jdeme po pláži vtom Bára znenadání vykřikne. Málem šlápla na mrtvého tučňáka. Obhlídnem ho a jako už znalci místní fauny hned poznáme, že to je malý modrý tučňák, druh velmi vzácný a samozřejmě přísně chráněný. Jak si ho tak prohlížíme zjišťujeme, že není mrtvý, ale zraněný. Samozřejmě ho chceme zachránit a rychle se rozhodujeme co dělat. Nakonec milého tučňáka zabalíme do plátěné tašky. Ani se moc nebrání, jen lehce pohne zobákem směrem k ruce. Od spodu je krvavý a zdáse nám, že má jednu nohu nějak divně zkroucenou, možná je zlomená. Plánujeme co dělat a podřizujeme záchraně zbytek výletu. Rozhodli jsme se, že když vynecháme Jižní okruh a ještě dnes půjdeme spojkou na další chatu, můžeme být nejpozději zítra odpoledne ve městě. Sice to znamenalo natáhnout si dnešní výlet o 15 km, ale podle časů v mapě by jsme to měli do tmy stihnout.
Za nějakou chvíli dorážíme k problematickému útesu, na který, jak jsme se obávali, doráží vlny. Naštěstí moře už začalo klesat a cesta je vždy na okamžik volná. Jde jen o pár metrů, a tak v okamžik, kdy vlny polevily vyrážíme. Probíháme kolem skály a těsně před tím než se o útes za námy rozbije další vlna, která by nás pěkně zmáchala. Dál už je cesta jednoduchá. Pěkně po písku asi pět kilometrů až k chatě Mason Bay. Zde potkáváme Huberta a povíme mu o našem plánu. Na oplátku se od něj dozvídáme, že celý plán je možná zbytečný, protože asi kilometr od chaty je základna DOC a tam by mohli být jejich lidi a mít vysílačku. Nedaleko je navíc lovecká chata, kde by také mohli mít spojení s civilizací. Dokonce asi před hodinou nějaké letadlo přivezlo na pláž lovce.

Tučňáka dočasně ubytováváme v kýbli a ještě ho kontrolujeme. Už vypadá mnohem lépe, než když jsme ho našli. Relativně v klidu si čistí peří a nezdá se být moc ve stresu. Přesto vyrážíme pro pomoc do DOC základny. Asi na půl cesty slyšíme letadlo. Rozhodujeme se rozdělit a pojistit si tím pomoc pro tučňáka. Bára jde dál a já se rychle vracím na pláž s nadějí, že tam ještě zastihnu letadlo. Letadlo mi samozřejmě uletělo těsně před nosem a potkal jsme jen lidi, co sním přiletěli. Ti mě ujistili, že na základně určitě lidé jsou a tak jsem se relativně v klidu vrátil do chaty. Na chatu za chvíli dorazila i Bára s tím, že základna vypadá obydleně, jen tam zrovna nikdo nebyl. Tak jim nechala vzkaz. Po nějaké době se objevili dva pracovníci DOC. Zkušeně raněného prohlédli a konstatovali, že na zlomenou nohu to nevypadá, že je možná jen vysílen jak ztratil cestu v moři, které ho vyvrhlo na špatnou pláž. Vzali ho k sobě s tím, že se vysílačkou ještě poradí s centrálou co dělat dál a poděkovali nám za pomoc. Z pracovníků DOC se nakonec vklubali dobrovolníci, kteří přiletěli s námy v letadle z Evropy, ale věříme, že je v dobrých rukou. Nechali jsme jim kontakt a teď netrpělivě čekáme na zprávu, jak to celé dopadlo.

No a MY? My máme dobrý pocit z vykonaného skutku, i když jsme se trošku zbytečně stresovali (ale kdo má vědět že tu v pustině bude lidí jak na václaváku) a kvůli němu nestihly zajít na Sandy hill a najít jedinou cache na celém výletu (a promeškali tak pěkné kruhové rozhledy). Nakonec jsme jen uvařili večeři, prohodili pár slov s hojným osazenstvem chaty zde čekal na kiwi a šli opět znaveni spát. Museli jsme si odpočinout, před dalšími náročnými dny, které nás čekali, a které už jsme v plánech na záchranu škrtli...

Zápisky ze Stewartova ostrova – Den pátý – pláž v horách

East Ruggedy Hut → Helfire Pass Hut

Dnešní den měl jednoduchý plán, dojít na další chatu jménem Helfire Pass Hut. Cesta by měla trvat asi šest až sedm hodin. Začátek cesty byl jednoduchý. Vedl přes písečné duny k moři a v pěkném počasí se šlo jakoby nic. Na pláži jsme potkali lovce, který tvrdil, že právě dorazil letadlem. (asi tím co jsme slyšeli u snídaně). Zůstali po něm na široké písečné pláži jen záhadné otisky kol. Po pláži jsme překonali jediné potencionálně obtížné místo, kde skály zabíhali daleko k moři a a za přílivu zde nelze projít. My jsme zde byli naštěstí včas a bezproblémů jsme prošli po úzkém pruhu písku mezi skálou a mořem.

Pak už se šlo nahoru a dolu, jak cesta kopírovala pobřežní útesy a hned zase sestupovala do hlubokých koryt řek přitékajících do moře. Asi dvě hodinky před cílem si dáváme oběd na pláži, kde se s hrozivým duněním převalují velké oblázky ve vlnách. Protože naposledy pro dnešní den potkáváme moře a času je dost, zkoušíme ještě rybařit. Bohužel vysoký příliv znemožňuje získání vhodné návnady. Mlži jsou přisátí na skalách hluboko pod vodou, a tak musíme počkat. Se stejným záměrem tu čeká i Hubert, který si rozverně jako malé dítě staví mužíky z velkých oblázků z pláže.

Asi za hodinku klesne moře natolik, že získáme návnadu a jdeme s Hubertem na lov. Pokoušíme se natraverzovat po skalách na vhodný útes k lovu, ale kvůli vlnám se nám nedaří. Takže nakonec jedinými úlovky jsou dva tučnáci s kuřetem, které jsme objevili v malé jeskyňce, mrtvý tuleň a mrňavá ryba, která mi nakonec unikla z háčku. Mrtvou velrybu, jež by tu podle zpráv měla být, jsme neobjevili. Asi už se o ni postarala příroda.

Po neúspěšném lovu jsme v pět hodin odpoledne vyrazili na chatu udělat si večeři z texturované sojové bílkoviny. Stoupáme do kopců a jsme znavenější a znavenější. Nemůžeme se dočkat chaty, když asi dvěstě metrů nad mořem, v místě které vypadá jako opravdové hory, narazíme na pravou nefalšovanou pláž. Písek a písečné duny se tu z nedostupné pláže táhnou od moře příkrým srázem až na hřeben a přelévají se přes něj na druhou stranu. Nádherné místo nás tak očarovalo, že z nás spadla všechna únava. Museli jsme se zde kochat výhledy do bažinatého vnitrozemí, na rozeklaná skaliska vedlejšího hřebenu a nádherným západem slunce nad oceánem. Večer jsme usínaly příjemně unaveni a těšili se jaká další překvapení má pro nás příroda přichystaná.